Saturn je plynný obr. Nevidíme na něm žádný povrch s výraznými rysy, které by bylo možné sledovat během rotace planety. Rovněž má neobvyklé magnetické pole, které skrývá rychlost rotace planety. Letitou hádanku se podařilo rozluštit díky údajům meziplanetární sondy Cassini. Jak dlouho tedy trvá jeden den na Saturnu?

Christopher Mankovich z Kalifornské univerzity v Santa Cruz zjistil, že odpověď na otázku délky dne Saturnu ukrývají Saturnovy prstence. Ukázalo se, že prstence reagují na vibrace plynného obra, podobným způsobem, jako když seismometry měří zemětřesné vlny.

Den na Saturnu

Funguje to tak, že se vibrace vnitřku Saturnu projevují na jeho gravitačním poli. A elegantní prstence Saturnu zase „detekují“ změny gravitačního pole Saturnu. Mankovich vyvinul model, z něhož je patrné, jak souvisí vnitřní struktura Saturnu s prstenci. Nakonec dospěl k závěru, že den na Saturnu trvá 10 hodin, 33 minut a 38 sekund.

TIP: Jak dlouho trvá jeden den na různých planetách Sluneční soustavy?

Nový údaj o délce dne Saturnu je o několik minut rychlejší, než dosavadní odhady z roku 1981. Ty získala NASA analýzou rádiových signálů sondy Voyager. Vědci v podobných případech obvykle spoléhají na magnetické pole planety. V případě Saturnu je ale magnetické pole perfektně uspořádáno podle jeho rotační osy, což znemožňuje jeho využití ke změření délky dne.

Definice známého historika středověké dvorské kultury Joachima Bumkeho zní takto: „Pasování je slavnostní akt, skrze nějž je mladý šlechtic prohlášen rytířem.“ K slavnostnímu přijímání jinochů do světa dospělých však docházelo už u starověkých kmenů. 

Symbol dospělosti

Jak to probíhalo? Většinou předáváním zbraní. Nejčastěji šlo o meč - coby hlavní zbraň a taktéž znak bojovníka. Stát se mužem znamená stát se válečníkem! Takový obřad máme doložen římským historikem Tacitem, který na počátku 2. století při popisu germánských zvyků mimo jiné uvádí, že „na společném shromáždění jeden z vůdců nebo otec či blízký příbuzný ozdobí mladého muže štítem a oštěpem: toto je jejich tóga, toto jsou první pocty jejich mládí.“ 

Obřadné předání zbraně bylo obvyklé také při vstupu mladého či nového bojovníka do družiny. Symbolizovalo tak jeho adopci náčelníkem družiny, při které se vytvářel bližší vztah mezi nováčkem a náčelníkem družiny. Opásaného obřad zavazoval k věrnosti. Rituál předání zbraně byl rovněž součástí korunovačních ceremoniálů panovníků. Nový král dostával církví posvěcený meč, který symbolizoval válečnickou moc a sílu. Tak v roce 791 Karel Veliký opásal mečem svého syna Ludvíka Zbožného při příležitosti jeho zvolení králem Akvitánie. Tentýž Ludvík Zbožný pak v roce 838 učinil svého syna Karla Holého králem a opásal ho „mužskou zbraní, tj. mečem“.   

V církevní režii

Při obřadném pasování dospívajících jinochů nebyla přítomnost kleriků vyžadována. Někdy se stávalo, že otce či panovníka, jenž měl pasovat, zastoupil místní biskup, ale především ze staršího období máme doloženy případy, kde se celý akt prováděl světsky. Duchovní však byli přítomni při výše zmíněných korunovačních rituálech.

Biskupové či arcibiskupové žehnali novým panovníkům a posvěcovali nejen je samé, ale také jejich hlavní předměty denní potřeby, mezi něž patřil především meč. Při těchto okolnostech se používaly liturgické texty obsahující světící formule. Nejstarší z nich máme doloženou už v 10. století. Není to náhoda. Právě v té době byla Evropa ohrožována kočovnými Maďary z východu, islámskými Araby z jihu a loupeživými Vikingy ze severu. Zvláště ti poslední měli zvláštní zálibu v zesměšňování a vraždění Bohu oddaných kleriků, kteří se je trpělivě snažili přesvědčit o správnosti křesťanské víry. Tito duchovní hledali poslední naději u Boha a nemůžeme se divit, že i zbraně králů, knížat a posléze i řadových bojovníků, které sloužili k ochraně křesťanské obce, bývaly žehnány a svěceny.   

Pasování vládců i bojovníků

Až do poloviny 11. století nás prameny informují výhradně o pasování synů králů či knížat, případně zástupců nejvýše postavené šlechty. Počátkem 12. století se objevuje fenomén tzv. masových promocí, což znamená, že vedle kraleviců a princů začínají být pasováni i jiní, mnohdy řadoví bojovníci. S masovou promocí přichází další proměna. Dosáhnutí dospělosti už není podmínkou, byť stále zůstává jedním z časových faktorů předávání zbraně. Nešlo totiž už o to dospět a stát se mužem, šlo o vstup do nové elitní skupiny válečníků, kteří si začali říkat rytíři. 

Kristův rytíř 

Objevení třmene proměnilo bojovou taktiku nově se tvořícího jezdectva. Zrození rytířstva jako určité sociální skupiny ve středověku ovšem souvisí nejen s technickými, ale také společenskými změnami, s rozvojem feudálního systému a šířením církevních myšlenek. Odkdy se tedy klasický bojovník temných období stává uvědomělým rytířem, který se kromě světa války vyzná i v takových delikátnostech jako jsou pojmy milost, milosrdenství a láska?

Latinské prameny, kroniky, legendy a listiny používají pro bojovníka i rytíře stejného výrazu - miles. Ale miles raného středověku se v mnohém liší od miles 13. a 14. století. Válečník raného středověku, jakým byl např. bojovník z družiny Boleslava I. Ukrutného, nebyl ještě tím, koho bychom nazývali rytířem. Uznával určité hodnoty důležité i pro pozdějšího rytíře: odvahu v boji a věrnou služba svému pánovi. Ale také prahnul po kořisti, protivníky nemilosrdně zabíjel a o nějakém dvoření ženám nemohla být řeč. Raději je unesl.

To vše se začalo měnit v průběhu 11., a především ve 12. století, kdy se církev snažila zavilé válečníky krotit například vyhlašováním božích mírů. Pod církevním vlivem se bojovník pomalu měnil v rytíře. A co je lepší, než být rytíř? Být Kristův rytíř! Tedy bojovník nejen válčící, ale chovající se podle křesťanských ideálů. Nešlo o nic nového. Bojovníci už teď obvykle sloužili nějakému pánovi, nyní se měl stát jejich pánem mimo jiné také Ježíš. S Kristem však přišla rovněž zodpovědnost. Správný rytíř měl nejen bojovat a sloužit, ale též ochraňovat církev, chudé, sirotky a vdovy. To ostatně také přísahal, když mu byl předáván meč. 

Vlivem rychle se rozrůstající dvorské epiky přibyly ještě zásady správného dvorského chování (nejen) k ženám. A tak se z brutálního neotesance raného středověku vyklubal ideální rytíř středověku vrcholného, jenž dává milost i nepřátelům, neznásilňuje ženy a vůbec upřednostňuje mírnější způsoby chování. Tento obraz je samozřejmě pouhým ideálem, který nelze přeceňovat. I tak ale oblíbené dvorské romány o statečných a šlechetných rytířích jako byli Parzifal, Lancelot, Erec a další zasáhly své posluchače i předčítače, mezi něž skuteční rytíři té doby patřili. Tyto hrdiny pak považovali za své vzory. 

Panoš si počká  

Na rytíře byli pasováni mladíci ze šlechtických rodin, ojediněle se této cti dostalo i statečným neurozencům. Obvykle byl šlechtický synek svým otcem poslán na vychování ke dvoru cizího pána, nejlépe výše postaveného. Tam se připravoval na rytířský život. Necvičil se jen v umění zacházet se zbraněmi a jízdě na koni. Rozšiřoval i své dovednosti na poli dvorského chování, které zahrnovalo správný postoj k dámě, umění hrát šachy či skládat básně. Zároveň mladík, jehož v té době označujeme výrazy panoš či páže, pomáhal svému pánovi. 

Staral se o koně a pánovy zbraně, doprovázel ho do bitev a na turnaje, posluhoval při hostinách. Když dospěl, jeho pán ho při příležitosti nějakého církevního svátku - o Velikonocích, Vánocích, Letnicích, či při konání svatby nebo při složení lenního slibu pasoval na rytíře. 

Jak pasování probíhalo  

Pokud nám dvorské romány nelžou, podstoupil mladík v předvečer aktu očistnou koupel. Poté musel celou noc bdít na stráži, nejčastěji v kostele. Tím očišťoval svou mysl. Ráno se účastnil slavnostní mše, oblékl se do šatů a zbroje. Nakonec poklekl a pasující mu uštědřil lehký pohlavek, který staročeština nazývala zašijkem.

Pro nové rytíře, jak jsou čerstvě opasovaní označováni, bývaly připraveny nejrůznější turnaje, kde mohli předvést nabyté rytířské dovednosti. Účastnili se jich také šlechtičny, z nichž mnohá se pak stala dámou jejich srdce. Setkali se s nimi totiž ještě tentýž den při hostinách, jež celý obřad uzavíraly.

Image

Čtěte také

Od bitevního pole ke dvoru: Jak se ve středověku zrodil šlechtic?

Vědci z maďarské akademie věd se zaměřili na spánkovou aktivitu chlupáčů po kladných a záporných emocionálních zážitcích. V prvním případě sestával test z hlazení a hry s míčem, ve druhém znamenal oddělení od majitele a vyhrožování. Obdobně jako by tomu bylo u člověka, trpěli psi po dni spojeném s nepříjemným zážitkem neklidným spánkem, házeli sebou a otáčeli se. Pozitivní zkušenost jim naopak zajistila klidnější noční odpočinek. 

TIP: Zdají se nám sny celou noc? Kolik snů za noc máme? A kde se berou „noční můry“?

Výsledky testu potvrzuje i harvardská psycholožka Deirdre Barrettová, která uvádí, že se psům zdá o jejich páníčcích. Podle ní mají – stejně jako další savci – podobný spánkový cyklus, a tudíž i analogickou vazbu snů na realitu. „Psi jsou obecně velmi závislí na svých majitelích. Váš mazlíček proto nejspíš sní o vaší tváři, vůni či o dovádění s vámi,“ vysvětlila Barrettová.

Polským archeologům se v Guatemale povedl pozoruhodný objev. Během vykopávek v dávném městě mayské civilizace Nakum odkryli stavbu, která kdysi sloužila rituálním účelům. Nejprve se domnívali, že jde o hrob nebo možná o obětiště. Pak se ale ukázalo, že jde zřejmě o něco mnohem méně děsivého.

Podle všeho nejde o hrob, ale o dávné parní lázně, které fungovaly před 2 500 lety. Archeologové se domnívají, že Mayové používali parní lázeň jak k praktickým, tak i k rituálním účelům. Používají je ostatně dodnes, kdy do parní lázně chodí jejich těhotné ženy, kvůli zmírnění porodních bolestí.

TIP: V guatemalské džungli objevili 1500 let starý mayský oltář „Hadích králů“

Parní lázeň ve městě Nakum byla v provozu asi mezi lety 700 a 300 před naším letopočtem. Další osud lázní není známý, ví se jen, že byly kompletně vyplněné maltou a sutí. Podle archeologů to může souviset se změnou dynastie v Nakumu nebo s nějakou jinou významnou změnou sociálního nebo náboženského života zdejších Mayů.

Nejmenovaný třiatřicetiletý Ir si svému lékaři stěžoval na silnou bolest v zádech. Ta údajně vznikla při zvedání těžkého břemene. Lékař, který pacienta vyšetřil si kromě jiného povšiml i otoků ve svalech a zanícených míst na kůži. Během následného rozhovoru vyšlo najevo, že nejméně rok a půl si tento muž do svalů injekčně vpravoval vlastní sperma. Bizarní způsob sebeléčby mu měl ulevit od chronických bolestí zad.

TIP: Alarmující zjištění: Lidské sperma může obsahovat nejméně 27 různých virů

Léčebná kůra údajně zahrnovala jednu dávku měsíčně. Sperma si muž aplikoval pomocí injekční stříkačky do svalů ale i do žil. Po úrazu se ale rozhodl zbavit bolesti trojnásobnou dávkou.

Svérázný sebeléčitel následně putoval do rukou specialistů, kteří ho pomocí antimikrobiální léčby zbavili otoků a i akutní bolesti zad. Zda léčba zahrnovala i psychologické a psychiatrické vyšetření není známo.

Blížíme se k Morondavě a před námi se objevují první baobaby. Kousek před tímto správním městem regionu Menabe odbočujeme z hlavní cesty. V okolních mokřadech právě kvetou fialové vodní hyacinty a vodní kanály jsou plné čtyřlístků. Možná proto se nám lidé na Madagaskaru zdají být tak veselí a vstřícní – že se tady na čtyřlístky dá „chodit s kosou“. Tak jednoduché to ale asi nebude, vždyť sušší místa pokrývají netýkavky. Přestáváme přemýšlet nad příčinou malgašské radosti a jako malé děti zkoušíme, jak netýkavky při doteku složí své jemné lístky.

Posvátný strom na rozebrání

Po přibližně dvaceti kilometrech jízdy se dostáváme ke známé Aleji baobabů. Ačkoli vypadá jako obrovské dokonale naaranžované sousoší, jedná se o přirozenou alej, která v této podobě existuje již stovky let. Zde rostoucí baobaby Grandidiérovy (Adansonia grandidieri) se vypínají až do výšky dvaceti pěti metrů a kmeny mají průměr okolo tří metrů. Někde vidíme místa s chybějící kůrou. Příčinou je v okolí žijící nomádský kmen, jehož příslušníci používají tuto část stromu jako střešní krytinu. Naříznutá kůra se dá totiž krásně sloupnout a rovněž spodní dřevo lze odmotat jako gigantický toaletní papír.

Baobaby se dožívají velmi vysokého věku – 1 000 až 2 000 let. Dřevo nemá žádné letokruhy a je schopné nasát obrovské množství vody. Velké květy se rozvíjejí na jedinou noc a jejich pomíjivé kalichy opylují lišajové, kaloni, ale i malí noční lemuři. Plody baobabů jsou kulaté nebo vejčité, jedná se o tvrdou nepukavou tobolku s hnědým sametovým povrchem. Z jedlých semen lisují domorodci olej a dokonce se občas nerozpakují napít mízy. Mladé listy a kořínky používají jako zeleninu, vlákna z kůry jim slouží k výrobě tašek, klobouků nebo provazů. Ze dřeva vyrábí papír. Baobaby jsou také surovinou pro přírodní léčiva. Není divu, že při své mohutnosti a všech zmíněných vlastnostech je baobab pro domorodce posvátným stromem, který prý má plnit jejich přání.

Legenda o božím hněvu

Alejí baobabů se po celý den vesele prohání káry tažené dobytkem zebu. Přestože se jedná o chráněnou alej, asi tak v její polovině stojí skromné malgašské chatrče. Malgaši, kteří žijí na místě, jenž je tak často navštěvované turisty, ze své výhodné polohy náležitě těží. Vyřezávají pro turisty dřevěné sošky – samozřejmě v podobě baobabů – prodávají i sametově hnědé plody plné jedlých olejnatých semen. Každému, kdo se zastaví, nabízejí také trsy banánů. Ty ale ve chvíli, kdy kmeny nádherných stromů barví zapadající slunce do krvavé červeně, zajímají jen málokoho.

V období sucha baobab shazuje listy a zejména během této doby vypadá, jako by rostl kořeny nahoru. Jeho podivný vzhled inspiroval vznik staré legendy: Malgaši věří, že svět stvořil bůh Zanahary. Díval se na zem a byl spokojený. Těšil se ze všech rostlin a zvířat. Jednoho dne si ale všiml, že jedna rostlina je velmi arogantní a namyšlená vůči ostatním. Baobab o sobě tvrdil, že je nejkrásnější a nejmocnější. Zanaharymu se to vůbec nelíbilo a řekl baobabu, že každá rostlina je důležitá a každá má na Zemi své místo. Je jedno, jestli je velká nebo malá, má málo nebo hodně květů. Baobab pro to však neměl pochopení a nadále se povyšoval nad ostatní rostliny. Jednoho dne ale došla Zanaharymu trpělivost. Rozhněval se tak, že baobab vytrhl a zasadil ho korunou do země – od té doby roste strom naopak.

Kmeny v modré tmě

Ať už baobaby rostou kořeny nahoru nebo ne, na jejich impozantním vzezření to nic nemění. Jsme nad jejich krásou jako u vytržení. Ze snění nás ovšem vyrušuje neustálé tahání za rukáv. Madagaskarské děti, hlavně tedy dívky, se chtějí nechat s baobaby taky zvěčnit, samosebou za nějaký „dárek“. Nevíme si s nimi rady a nakonec je chtě nechtě stavíme taky před objektiv. Koneckonců i všudypřítomní Malgaši k baobabům patří.

TIP: Baobaby: Pozapomenutí králové sucha

Začíná se smrákat. U chatrčí z bláta se rozsvěcují malé ohýnky, začíná se vařit večeře – co jiného než rýže. Byla na snídani, na oběd a na večeři je zase. Děti ale večeře moc nezajímá. My jsme pro ně v tuto chvíli mnohem zajímavější objekt.

Jsme u baobabů do úplné tmy, kdy je obloha víc černá než modrá. Kmeny baobabů trošku přisvětlíme – „Jenom nám do toho děcka pořád nekecejte!“ snažíme se caparty nějak uklidnit. Trošku klidu nastává, až poté, co koupíme aspoň tři sošky baobabů a velký trs banánů.

Pokud se do budoucna nic nezmění, budou mít potomci dnešních podnikavých malgašských dětí o příležitost k výdělku míň. Za daných podmínek jsou totiž baobaby okolo Morondavy určeny k zániku. Rostou tady jen staré stromy. Baobabům vyhovuje sušší půda, kdežto okolo Morondavy je v současnosti uměle zamokřená zem, která živí rýžová pole. Staré stromy převlhčení naštěstí vydrží, ale mladé baobaby nikdy nevzejdou. A Madagaskar bez baobabů ztratí velkou část své unikátnosti.

Stále více se ukazuje, že medicína blízké budoucnosti by mohla podstatně spoléhat na miniaturní roboty. Lékaři je budou vpouštět do lidského těla, kde se mikroboti budou muset dopravit na místo určení. Tam mohou vyložit potřebný lék anebo třeba zprůchodnit ucpanou cévu.

Problém je ale v tom, že lidské tělo není všude stejné. Ve skutečnosti představuje svět plný dramaticky odlišných prostředí. A taková prostředí pochopitelně kladou velmi různé nároky na mikroboty, kteří se v lidském těle pohybují. Zajímavé řešení tohoto problému nedávno nabídli švýcarští vědci.

TIP: Miniaturní roboti s antibiotiky léčili žaludeční vředy u myší

Vyvinuli mikroboty, kteří automaticky morfují podle prostředí, ve kterém octnou. Tyto miniaturní roboty tvoří vrstvy biologicky nezávadného hydrogelu, které jsou poskládané jako origami. V hydrogelu jsou malé magnetické částice, díky nimž je možné mikroboty řídit vnějším elektromagnetickým polem. Největší výhoda těchto mikrobotů je ale v tom, že mohou změnit tvar podle okolního prostředí. Když jsou v řídké kapalině, mají protáhlý tvar, zatímco v husté kapalině zaujmou tvar spirály. 

K nejtragičtějším případům docházelo, když se bojovníci Národní fronty osvobození (NFO) rozhodli klást odpor přímo v obydlených místech. V hustě obydlených oblastech teoreticky platila četná omezení použití prostředků palebné podpory a bylo třeba žádat o souhlas nejen od amerických štábů, ale i vysokých představitelů jihovietnamské armády a civilní správy. Nicméně dělostřelecké i letecké bombardování se pro obyvatele země postupně stalo nevyhnutelnou součástí života, což se projevilo i tím, že takřka v každém domku svépomocí vznikl ochranný podzemní bunkr. 

Předchozí část: Uprostřed křížové palby: Utrpení civilistů během války ve Vietnamu (1)

Pátrej a znič

Americké ofenzivní operace „pátrej a znič“, které se zaměřily na území ovládané protivníkem, daly vzniknout takzvaným zónám volné palby, z nichž mělo být vystěhováno všechno civilní obyvatelstvo. Poté se oblast považovala za ryze nepřátelské území a veškeré osoby i zařízení se mohly stát povoleným cílem. Kvůli svým silným vazbám k rodinné půdě se však Vietnamci do původních míst tajně vraceli a riskovali tak nebezpečí zranění a smrti (podle studie Senátu USA mělo být v zónách volné palby zabito či zraněno kolem 300 000 civilistů). Obdobné riziko pramenilo z porušování zákazu nočního vycházení, který měl spojencům umožnit narušovat noční přesuny sil NFO bez obav, že budou zasaženi nevinní civilisté.

Vážné nebezpečí hrozilo zejména od rušivé a zabraňovací palby dělostřelectva, jež se zaměřovala na předpokládaná místa výskytu jednotek NFO a komunikace s cílem omezit jejich noční pohyb. Pakliže tyto palby nebyly koordinovány s místní samosprávou, ocitali se v ohrožení právě i civilisté. K dokreslení nebezpečí, ve kterém mnozí obyvatelé žili, je možné uvést, že v průběhu války bylo na území Vietnamské republiky svrženo 3,5 milionu tun pum všeho druhu. Za utrpěné ztráty na životech, zdraví i majetku pak mohli pozůstalí či postižení teoreticky dostat odškodné, jehož výše však závisela na libovůli místní správy.

Neviditelný nepřítel

Tragický jev představovaly také případy vědomého týrání i zabíjení civilistů spojeneckými vojáky, z nichž nejkrutější bývali Jihovietnamci a Jihokorejci. Tyto excesy však prováděli i Američané a patrně nejznámější je případ z 16. března 1968, kdy příslušníci 23. pěší divize zmasakrovali v rozlehlé vesnici Son My 400–500 civilistů včetně žen a dětí. Pozdější vyšetřování ukázalo, že masakr v My Lai (jméno osady, u níž k události došlo) nebyl zcela ojedinělou záležitostí a že Američané nemají v otázce zacházení s civilisty příliš čisté svědomí.

Nicméně nejednalo se o standard a většina veteránů se excesů nedopouštěla. K brutálnímu chování docházelo hlavně v místech s hustým osídlením. Kvůli odměřenému až nepřátelskému chování ze strany obyvatel, nepochopení odlišné kultury a dovednosti partyzánů infiltrovat se mezi vesničany nedokázali Američané rozeznat civilisty od nepřátel. Často tak vedli boj s „duchy“ – neviditelnými odstřelovači a výbušnými nástrahami, proti nimž nebylo účinné obrany. Opětovat palbu do obydlených míst bylo zakázáno a původci nástrah byli téměř nepolapitelní.

Pouhý rákosník

K prohloubení frustrace přispívaly i případy, kdy pěšáci vstoupili poblíž vesnic do minového pole, jejichž existenci jim vesničané z obavy před pomstou Vietkongu zamlčeli. Setrvalá činnost v takových podmínkách, násobená vlastními ztrátami, pak přerostla v nenávist vůči všem Vietnamcům, kteří se pro pěšáky stali „pouhými rákosníky“, jejichž život je ve srovnání s tím americkým bezcenný.

Frustraci z nízké loajality civilistů vyjadřoval i jeden z vojenských vtipů: „Abychom vyhráli válku, musíme naložit naše jihovietnamské spojence na lodě a vyvézt je na Jihočínské moře, poté můžeme bez obav rozbombardovat celou zemi a k úplnému dovršení vítězství pak zbude jen všechny ty lodě potopit.“ Toto odosobněné a nepřátelské vnímání se odrazilo v obecném zacházení amerických vojáků s civilisty, kteří byli často automaticky podezíráni ze spolupráce s nepřítelem.

K vynucení přiznání používala jihovietnamská i americká rozvědka kruté mučící metody (například vrážení bambusových třísek pod nehty, vyhrožování vyhozením z letícího vrtulníku, rány elektrickým proudem a podobně). Výjimku nepředstavovalo ani sexuální násilí a případ únosu, znásilnění a vraždy vietnamské dívky, který spáchali v listopadu 1966 příslušníci 1. jízdní divize (aeromobilní), byl o 23 let později zfilmován pod názvem Oběti války.

 Prostituce či obchod s drogami 

Ostatně negativní ekonomické dopady války, inflace, nezaměstnanost, ale také velký počet potenciálních klientů v podobě amerických vojáků způsobily, že půl milionu žen se zcela či částečně živilo prostitucí. Dalším produktem úpadku morálky se stalo zapojení civilistů ve městech do černého trhu se zbožím rozkrádaným z amerických zásilek určených původně obyčejným obyvatelům a obchod s drogami, který cílil na spotřebitele z řad amerických vojáků.

TIP: Jak začala vietnamská válka? Incident v Tonkinském zálivu 1964

Smutným důsledkem bylo také to, že mnozí civilní obyvatelé si mizerný životní standard vylepšovali vyhledáváním použitelných věcí na odpadních skládkách amerických základen. Díky bezohlednosti obou bojujících stran zahynulo v průběhu války až 430 000 civilních obětí. Utrpení pozůstalých se znásobilo ještě tím, že ostatky obětí nebyly řádně pohřbeny (v neoznačených hrobech či bez obřadu) a jejich duše pak podle vietnamské kultury budou dál nepokojně bloudit v bolesti a utrpení.

Upíři našeho světa, tedy netopýři, kteří se živí krví, jsou v mnoha ohledech nesmírně zajímaví. Mimo jiné mají k dispozici jed, který se dostal do hledáčku vývojářů nových léků. Australští vědci nedávno zjistili, že v upířím jedu jsou velmi nadějné peptidy, které by se mohly stát základem pro nové léky na vysoký krevní tlak.

Důkladný výzkum těchto peptidů a následný vývoj léků by mohl vést k pokroku v řadě odvětví medicíny. Takové přípravky by mohly léčit řadu chorob souvisejících s vysokým krevním tlakem i zlepšovat úspěšnost transplantací, protože při nich je nutné zajistit dostatečný přísun krve k transplantovanému orgánu.

TIP: Jak si upíři nacházejí přátele? Darováním krve v nouzi

Výzkum jedu upírů je tak nepochybně velmi přínosný. Australský tým ale nedávno narazil na nečekané problémy. Jejich výzkumné stanoviště se již řadu let nachází poblíž Cuernavacy, v mexickém státu Morelos. To se ale teď stalo pro vědce zcela nedostupným. Do oblasti totiž pronikly drogové kartely. Badatelé teď hledají nové vhodné místo pro výzkum upírů. Bohužel úsilí vědců to může zbrzdit až o několik let.