Přibližně 170 km jihovýchodně od filipínského města Puerto Princessa, v samotném srdci Suluského moře, leží jedno z posledních člověkem nedotčených přírodních království. Chráněný park Tubbataha Reefs Natural Park (Bahurang Tubbataha) se rozkládá na ploše bezmála 100 000 hektarů, přičemž jej tvoří dva atoly – Severní a Jižní – a několik menších korálových útesů. 

Koráli a potápěči

Mimo unikátní mořskou krajinu spočívá jeho význam především v ohromné druhové rozmanitosti. Víc než dvě třetiny chráněného území porůstají koráli a hostí pestrý vodní život. Lokalitu tak obývají kolonie mořských želv, z nichž některé druhy jako kareta pravá patří mezi kriticky ohrožené. Především Severní atol pak nabízí útočiště mnoha vzácným mořským ptákům.

Tubbataha se v poslední době stala vyhledávaným cílem potápěčů, kteří přijíždějí obdivovat tzv. korálové stěny – místa, kde korálový útes náhle končí a propadá se do hloubky. Zmíněné přírodní hráze jsou domovem mnoha kolonií ryb, včetně kranasů obrovských, žraloků z čeledi kladivounovitých, barakud, rejnoků mant či nádherně zbarvených ploskozubců uzdičkových. 

Poklad pod hladinou

Tubbataha tvoří součást tzv. korálového trojúhelníku: Rozlehlá tichomořská oblast zahrnuje kromě Filipín také Malajsii, Indonésii, Východní Timor, Papuu-Novou Guineu či Šalamounovy ostrovy a svou rozmanitostí konkuruje i Velkému bariérovému útesu na severovýchodním pobřeží Austrálie.

TIP: Fénixovy ostrovy: Prozkoumejte největší chráněnou mořskou rezervaci na světě

Pro badatele má přitom filipínský park nedozírný význam: Vyskytuje se tam totiž přes 350 popsaných druhů korálů a téměř 500 rybích druhů, obývajících korálové útesy. Při troše štěstí lze narazit rovněž na některý z jedenácti druhů delfínů a velryb, jež místo vyhledávají. Bohužel i tuto panenskou lokalitu dnes ohrožuje řada faktorů, přičemž nejvíc trpí necitlivým rybolovem. Nezbývá než doufat, že se druhovou pokladnici – poskytující zcela unikátní vhled do podmořského života – podaří zachovat. 

Otázku: „Proč?“ si tehdy místní vůbec nekladou. Jiné pořádné povyražení totiž není k mání. Procházky v příměstském parku Bois jsou k uzoufání nezábavné, zvlášť když si nemůžete dovolit utrácet za drožku. Zoologická zahrada tu pro pobavení veřejnosti stejně vyroste až v roce 1934. Kdo chce čerstvý vzduch a přitom šetřit franky, může využít nekonvenční procházky po čtveřici centrálních hřbitovů: Père Lachaise, Montparnasse, Montmartre, Saint-Ouen a Ivry-sur-Seine. Ty totiž tvoří podstatnou část městské zeleně uvnitř a na okrajích starého města. Má to ale nevýhodu: poklidnou atmosféru tu narušují o víkendu probíhající pohřby. Co dál? Cirkusy a kabaretní varieté sice nabízejí značné zpestření, ale pouliční produkce tohoto typu stíhá v centru města zákon. Proto takové show probíhají až po setmění ve vybraných podnicích. Co tedy dělat, když potřebujete dát dětem poučnou zábavu o nedělním odpoledni?

Policie láká na zohavené tělo

Odpověď a řešení se překvapivě nachází v denním tisku. Roku 1849 uveřejní noviny dost šťavnatou zprávu o nalezení zmasakrovaného těla. Muž, zbavený rukou, hlavy i nohou, byl vyloven ze Seiny. A pařížská policie potřebuje toto tělo identifikovat. Zve proto všechny Pařížany do hlavní budovy márnice na Quai de l’Archevêché, aby si trup prohlédli.

„To je aspoň program!“ libují si obyvatelé města. Setkání se smrtí, zločinem a ke všemu ještě na netradičním místě. „A samozřejmě, je to úctyhodná občanská povinnost pomoci spravedlnosti.“ Naprostá senzace a navíc ještě zdarma.

Zařízení márnice, ležící prakticky naproti věhlasné katedrále Notre Dame, sice není na takový příliv zvědavých měšťanů vůbec připraveno, ale prvotní nápor ustojí. Děti v tlačenici výskají radostí, dámy pohoršeně omdlévají, muži mezi sebou rozvážně debatují. „Viděli jste, jak měl ten mrtvý ohava tetované břicho?“ šeptají si ještě venku. Morbidní divadlo může směle pokračovat, protože do příští neděle se rybářům podaří se Seiny vylovit ještě pár kousků těla.

Dokonalá identifikace ostatků

Dne 28. června, dva týdny po otevření márnice veřejnosti, vyjde v tisku zpráva, že na základě poznatků Pařížanů bylo tělo rozpoznáno a pachatel zrůdného činu dopaden. To dočasně umlčí hlasy mravokárců a definitivně utuží praxi nedělních výletů do studených sklepení. Těl, která potřebují identifikaci, se vždycky za týden pár nasbírá. Seina je jako nevyčerpatelný zdroj, který pravidelně vydává oběti zločinů, sebevražednice, pohozená tělíčka dětí a utopené opilce. A když kolem jejich nálezu ještě udělají soudobá média trochu ruchu, praská zase v neděli márnice ve švech.

„Zvědavci byli všech věkových kategorií, od pouličních výrostků po staré ušlechtilé dámy. Pohlaví ani společenské postavení nehrálo roli, podívat se přišli všichni,“ poznamenal si tehdy místní patolog. „Jejich reakce oscilovaly mezi mlčením, hrůzou i znechucením. Někdy reagovali cynicky, jindy divoce.“ Systém je to možná nechutný, ale efektivní. Zatímco dříve se policie dokázala dobrat stěží 10% úspěšnosti při identifikaci vylovených ostatků, s výstavkou v márnici roste efektivita na 75%.

Je libo něco na posilněnou?

Pohled na mrtvá těla jde navíc dobře zpeněžit. Ne každému se chtělo stát v nedělní frontě. A protože správce márnice už nebaví donekonečna pokutovat asistenty a dveřníky, kteří za úplatu vpouštějí zvědavce dovnitř ve všední dny, otevřou márnici na komerční bázi. Drobný poplatek za vstup umožnil reorganizovat celou show. Komory sklepení jsou překryty mřížemi a později sklem. Boxy jsou vybaveny kvádry ledu z ledáren. V jednotlivých expozicích se nacházejí vystavené lidské ostatky se střízlivě zahalenými intimními partiemi. Ke každému tělu přináleží stručný popis o místě a situaci nálezu a nad celou tlačenicí dozírá několik zřízenců.

Je libo čpavek, vonnou sůl nebo tygří mast, abyste přerazili zápach formaldehydu a zpocených těl turistů? Vše je tu k mání. Nebo si žádáte skleničku předraženého koňaku na pocuchané nervy a rozhoupaný žaludek? Před márnicí se brzo rojí stánky prodavačů pomerančů, sušenek a kokosových plátků, které přijdou po vysilující podívané vhod. A když je někdy návštěvníků méně? Stačí jen vyvěsit pár plakátů o tom, co je uvnitř zrovna k vidění.

Chmurná to neděle bez mrtvol

Scénická výstavka mrtvých těl je tak populární, že ji zmiňují i zahraniční cestovatelé a bedekry. Novinář Hughes Leroux v roce 1888 napíše: „Je jen málo lidí, kteří kdy navštívili Paříž, a přitom se nebyli podívat v márnici.“ Místní ale v návštěvnosti vedou.

TIP: Jeviště pro mrtvé: Veřejné pitvy představovaly zábavu se vším všudy

Když je v roce 1895 nalezeno v ulici Rue du Vert-Bois tělo čtyřleté a o týden později i šestileté holčičky, uveřejní noviny v černé kronice jímavě pohnutou zprávu. „Nejsou ty dvě sestry?“ ptají se a tragédii chce na vlastní oči vidět každý. Mimořádné otvírací hodiny od úsvitu do soumraku po sedm dní v týdnu skoro nestačí. Návštěvníků má být dohromady přes 150 tisíc! Zasahovat musí i pořádková policie, protože dojde k několika zraněním, když se do sebe zvědavé dámy pustí deštníky. Lidé, kteří ještě nemohli sledovat kriminální seriály v televizi, prostě márnici milovali. Slavný spisovatel Emile Zola si posteskne: „Byly to chmurné dny, když náhodou nebylo v márnici žádné tělo. Nešťastní lidé si stěžovali, že nemají v neděli kam jít.“

Obří planetu na snímcích z kosmických družic pozná asi každý, neboť její vzhled je nezaměnitelný: Spousta oblačných struktur, mnoho rovnoběžkových pásů a především Velká rudá skvrna – oblačný vír větší než Země, přetrvávající již přes 400 let. To je však pohled ve viditelné oblasti spektra. Zobrazíme-li Jupiter v dlouhovlnné infračervené, spatříme neméně zajímavý atmosférický útvar: Velkou chladnou skvrnu.

TIP: Bouře, které svými rozměry předčí celou Zemi

S rudou „sestrou“ si nezadá ve velikosti: Měří 24 000 km na délku a 12 000 km na šířku a je charakteristická skutečně nižší teplotou – asi o 200° oproti okolí. Ve srovnání se známějším vírem je však o poznání méně stabilní: Viditelně mění tvar už za několik dní, někdy dokonce zcela zmizí, ale poté se opět objeví. Lze ji dohledat v pozorováních za posledních 15 let, kdy jsou k dispozici kvalitní družicová data. Vědci se domnívají, že její existence souvisí s výskytem polárních září, které mají na Jupiteru také komponentu pozorovatelnou v infračervené oblasti spektra. Zůstává ovšem otázkou, jaký proces přesně odpovídá za chladnutí. 

Letadla při svém náročném provozu vyžadují pravidelné kontroly. Některé i před každým startem. Mechanici kontrolují letadla manuálně, což je ovšem časově náročné a nákladné. Každý mechanik je navíc jenom člověk, takže i při jejich nejlepší vůli se občas stane, že něco přehlédne.

Vědci a inženýři proto vyvíjejí malé šikovné roboty, kteří by mohli převzít jejich práci. Jedním takovým je i Vortex Robot, který se dokáže pohybovat po trupu letadla. Vytvořila ho výzkumná skupina projektu CompInnova, která zahrnuje pět evropských vědeckých týmů.

TIP: Robotická sépie BionicFinWave je specialistkou na plavbu potrubím

Vortex je robot na čtyřech kolech, který se dokáže autonomně pohybovat po celém trupu letounu. Je vybavený celou řadou senzorů, včetně termálních kamer nebo ultrazvukových senzorů, s jejichž pomocí hledá defekty na povrchu letadla. Někteří z těchto robotů by mohli být vybaveni také rozmanitými nástroji, jako jsou vrtáky nebo lasery. Díky nim se z inspekčního robota stane robot opravář. Současný prototyp robota Vortex už má za sebou úspěšné testy na linkovém Boeingu 737.

Stojím na železném mostě ve Špindlerově Mlýně a pozoruji, jak v korytě Labe poskakuje z kamene na kámen hnědobílý zavalitý pták. Občas zmizí pod hladinou, nad níž se převalují cáry mrazivého oparu. Opeřenci ale nevadí ani sníh, ani mráz. Všimne si ho i poblíž stojící malé děvčátko a s údivem křičí: „Dívej mami, malej tučňák!“

Tučňák, nebo kos?

Skorec vodní (Cinclus cinclus) je naprosto nevšední pták, kterého jste možná i vy zcela všedně přehlédli. Je velký asi jako špaček, má však o něco zavalitější tělo, kratší ocásek i křídla. Na první pohled se to možná nezdá, ale skorec patří do řádu pěvců. Navíc je to velmi neobyčejný příslušník této ptačí skupiny. Za letu a v korunách stromů působí až nemotorným dojmem; pusťte ho ale k vodě a neobratnost je tatam.

Kaštanově hnědé zbarvení celého těla je poměrně nenápadné a ostře kontrastuje se smetanově bílou náprsenkou, která opravdu vzdáleně evokuje představu miniaturního tučňáka. A stejně jako pro tohoto vzdáleného ptačího příbuzného, je i pro skorce voda domovským prostředím. Křídla jsou mu dokonalými vesly, ocásek kormidlem. V mnoha svých vlastnostech a adaptacích na prostředí, jež se rozhodl obývat, je nedostižný.

Zpívající potápěč

Ještě v polovině února svírá zima celý kraj v ledových kleštích. Den se sice prodloužil, ale sluníčku stále chybí jarní síla. I do podkrkonošských údolí svítí slunce každý den o něco déle, ale teplo paprsků na sveřepý mráz zatím nestačí. Řeka je napůl zamrzlá. Do ševelení ledem pokrytého toku se znenadání vmísí ostré, mlaskavé „cit, cit“. Nad mlýnským náhonem profrčí přímočarým letem zavalité, trochu neohrabané torpédo. Usedne na okraj ledu hned u čeřící se hladiny, a přestože je dobrých deset stupňů pod nulou, bleskurychle se ponoří pod vodu.

Když se opět objeví na vzduchu, otřepe z peří zbylé kapičky, teď už možná kousky ledu, a začne zpívat svoji jednoduchou písničku. Za chvíli opět zmizí pod ledem. Nutno podotknout, že žádný slavík to není. Určitě je mnohem lepší plavec, než pěvec. Snad aby kompenzovali tento handicap, umí v rodině skorců zpívat nejen samci, ale také samice.

Plavání i běh po dně

Skorec je výjimečný hned v několika směrech. Především je úzkým potravním specialistou, s čímž souvisí i jeho nezvyklá potápěčská náruživost. Potápění je pro tohoto opeřence naprosto nezbytné, protože jeho potrava je ukrytá v písku na dně bystřin a potůčků, pod kameny a kořeny rostlin. Právě tam středně velký ptáček hledá nejrůznější larvy hmyzu a dalších bezobratlých živočichů.

Skorec dokáže jak plavat po hladině a „vyhlížet“ kořist na dně, tak vklouznout pod vodu a vpravdě „běhat“ po dně, kde obrací kamínek po kamínku. Nevadí mu ani velmi nízká teplota vody, ani dravý proud horských bystřin. Jeho robustní tělo odolá vodnímu proudu a ostrými silnými drápky se přichytí i na velmi kluzkém povrchu. Peří jej pak dokonale chrání před chladem i ve vodním živlu. Skorec o něj také jaksepatří pečuje. Každou chvíli pilně promazává své opeření tukovým výměškem z tzv. kostrční žlázy, takže peří je po vynoření naprosto suché. Podobně jako u kachen a jiných vodních ptáků.

Extrémní otužilec

Skorec je po celý život věrný místu svého vylíhnutí. Téměř se od něj nevzdaluje. Také nově utvořený pár, který jednou na nějakém místě zahnízdí, se na něj často po dobu několika let znovu a znovu vrací. Jak dokázalo kroužkování skorců, při smrti jednoho člena páru si zbylý partner v mnoha případech přivede nového druha opět na staré hnízdiště.

Je potřeba zdůraznit, že skorec je nejen neuvěřitelně zručný potápěč, ale také velmi otužilý tvor. Je pravda, že v zimě se většinou pohybuje ve vyšších nadmořských polohách a k sestoupení do nižších partií jej může donutit mráz. Nikoli však proto, že by mu byla zima. Důvodem je hlad. Když totiž zamrznou tekoucí vody, led skorcům zatarasí cestu k potravě. Z kontinentálních oblastí Ruska jsou popsány případy, kdy skorci i při minus čtyřiceti stupních zimu hravě přečkávali. Jedinou podmínkou byla tak rychle tekoucí voda, která ani v tak extrémním mraze zcela nezamrzla.

Nejdřív voda, až později vzduch

I v péči o rodinu je skorec poněkud extravagantní – jeho potomstvo se líhne v hotové rezidenci, na jejíž stavbě se podílí oba partneři. Hnízdo je mohutná stavba spletená téměř výhradně z mechu a vystlaná suchým, v našich podmínkách obvykle bukovým listím. Zelený palác je umístěn v těsné blízkosti vody – na skalním ostrohu, na zídce hráze, vodního náhonu nebo mostu. Nezřídka je hnízdo schováno za padající clonou vodopádu!

TIP: Vydra říční: Obávaný predátor a nejlepší rybář českých vod

Smetanově zbarvená vajíčka, kterých je obvykle 4–5, zahřívá výhradně samice, ale také role samečka je velmi zodpovědná. Samička by z hnízda nejen nemohla vidět, ale kvůli hučení vody ani slyšet případného vetřelce. Proto partner varuje svoji družku před případným nebezpečím. Doprovází samičku i jako tělesná stráž, když si chce protáhnout křídla a posbírat na dně potoka něco k snědku. Mladí skorci se vylíhnou za 16–17 dní. Za další tři týdny intenzivního krmení rodiči pak opouštějí hnízdo. Umí dřív plavat a potápět se, než létat, ale musí se to naučit rychle a dobře. Ještě v době krmení mláďat z prvního hnízdění se totiž samička podruhé páří a snese vajíčka pro druhé hnízdění. O již vyvedená mláďata zaměstnaní rodiče rychle ztratí zájem.

Dnes je opět mnoho míst, kde lze obdivovat skorcovy výjimečné vlastnosti a eleganci křišťálových kapek třpytících se na jeho tmavém peří. Čistota vod, nezbytná k jeho životu, se zlepšila. Je jenom dobře, že tento ptačí druh se dokázal přizpůsobit a naučil se v pozměněné krajině žít spolu s námi.

Zatímco v Evropě v předvečer druhé světové války vrcholily politické nepokoje, na druhém konci světa se odehrálo prazvláštní setkání, jehož přesný účel dodnes halí tajemství. V posvátném městě Lhasa tehdy vedle sebe usedli tibetští lámové a členové německé expedice, oficiálně vydávané za vědeckou. Všichni badatelé však byli ve skutečnosti příslušníky SS a výprava na „střechu světa“ se konala pod záštitou říšského vůdce SS Heinricha Himmlera. Dodnes nevyjasněná otázka zní, proč k ní došlo. 

Tibet se otevírá 

O tom, že expedice proběhla úspěšně, svědčí i fakt, že jejího vedoucího Ernsta Schäfera přivítal v srpnu 1939 doma samotný Himmler. Následující zprávy ovšem zanikly ve víru propukající války, a mnohé další podrobnosti tak vypluly na povrch až v 50. letech minulého století. 

Podle záznamů a zápisků jednotlivých členů se výprava vrátila se skutečně bohatým úlovkem. Do Německa přivezla především nebývale rozsáhlou sbírku víc než sedmi tisíc vzorků semen obilovin či divokých květin, jež dnes spočívají v Leibnizově institutu genetiky rostlin v Gaterslebenu. Kromě flóry ovšem badatelé dopravili do vlasti také řadu „vzorků“ zvířat, zejména ptáků, čímž mimo jiné porušili přísný zákaz Tibeťanů usmrcovat na jejich území cokoliv živého. Dál se jim podařilo získat velkou kolekci dřevěných masek, starožitného nábytku a v neposlední řadě 17,5 km filmových záběrů zachycujících běžný život v Tibetu i tamní slavnostní rituály. 

Němci také projevili nebývalý zájem o starodávné a posvátné tibetské texty. Jak informuje zpráva uveřejněná 21. července 1939 v novinách Der Neue Tag: „S pomocí regenta Lhasy získal dr. Schäfer i tzv. Kandžur – bohatou, ve 108 svazcích zpracovanou sbírku posvátných tibetských spisů. Její převezení si vyžádalo použití devíti jaků.“ Náklad pak obsahoval ještě jednu cennou a pozoruhodnou zásilku: dopis hlavy Tibetu, respektive regenta tehdy ještě nezletilého 14. dalajlámy, určený pro „Jeho Excelenci, pana Hitlera“. 

V dopise Hitlerovi uznává dalajlámův regent německé úsilí o vytvoření trvalé říše míru na základě rasových rozdílů. Ujišťuje vůdce, že Tibet jeho cíl sdílí, a neexistují prý překážky pro mírové vztahy mezi oběma zeměmi. Nutno dodat, že Tibeťané neměli žádnou představu o skutečných strategiích rasové politiky nacistů. „Mám to potěšení Vám sdělit, že doktor Schäfer a jeho strana, kteří jsou prvními Němci, již navštívili Tibet, byli přijati bez jakýchkoliv námitek a po příjezdu jim byla poskytnuta veškerá potřebná pomoc. Dále toužím udělat cokoliv, co pomůže zlepšit přátelské vztahy mezi oběma národy […].“

Kořeny árijské rasy 

Otázku, proč se zmíněný dokument nikdy nedostal k adresátovi a nyní se nachází v Bavorské státní knihovně, dodnes halí tajemství, stejně jako účel celé expedice. Proč Němci těsně před vypuknutím války zaplatili značnou sumu za výpravu do vzdáleného Tibetu? Co v tak nehostinné a vzdálené zemi hledali? Vysvětlení se nabízí celá řada: Podle nejrozšířenější teorie nařídil tehdy Himmler německým vědcům, aby v Tibetu pátrali po kořenech árijské rasy. 

Nacisté si prastaré posvátné symboly vypůjčovali již dlouho před zmíněnou výpravou. Například svastika, hákový kříž, se coby symbol štěstí a dobrého života používala v Asii nejméně sedm tisíciletí předtím, než z ní Adolf Hitler udělal v roce 1920 ikonu nacistického hnutí. Koneckonců, i slovo „árijský“ pochází ze sanskrtu, kde „arya“ znamená „vznešený, ušlechtilý“. Védy, nejstarší hinduistické texty, tak označují národ ze Střední Asie, který si někdy v letech 2000 až 1500 př. n. l. podmanil mnohé oblasti Indie a Evropy a jejž někteří badatelé ztotožňují s etnicko-lingvistickou skupinou Indoevropanů. 

Příbuzní na střeše světa 

Každopádně v rukou německých okultistů a pseudovědců konce 19. století prošla popsaná teorie hrozivě antisemitskou a xenofobní proměnou. Metamorfovala ve zvrácený mýtus o árijcích – severské a později výlučně německé nadřazené rase, oprávněné k vymýcení těch „podřadnějších“ a k ovládnutí světa.

Tentýž názor převzala i okultní společnost Thule, kterou v roce 1918 založil baron Rudolf von Sebottendorf a jež později sehrála v nacistickém hnutí zásadní roli. Kromě teorie o všeprostupující kosmické energii a studia run propagovala mýtus o ostrově Thule, ležícím kdesi daleko na mrazivém severovýchodě. Kdysi prý býval domovem prastaré rasy původních árijců, jeho obyvatelé však museli utéct před velkou katastrofou a najít si nové působiště. A to se údajně nacházelo právě v Tibetu, přesněji v tamních tajných podzemních tunelech. V jejich útrobách měli potomci dávných předků čekat, až se s nimi jednou spojí jejich nejbližší příbuzní – němečtí árijci, jimž poté předají některé ze svých magických schopností, a uvolní jim tak pole pro „spravedlivé“ ovládnutí světa. 

O významu společnosti Thule svědčí rovněž fakt, že k jejím členům patřili nacističtí pohlaváři jako Hitlerův zástupce Rudolf Hess, zmíněný Heinrich Himmler a téměř jistě i vůdce sám. Nejvřeleji však její myšlenky přijal právě Himmler, kterého neodolatelně vábilo vše okultní a mystické. Dokonce sám sebe považoval za reinkarnaci germánského krále z 10. století a nechával se ovlivňovat samozvaným guru Karlem Mariou Wiligutem. Tento bývalý důstojník mimo jiné tvrdil, že se historie Germánů začala psát již 78 tisíc let před naším letopočtem a že za jejich stávající „úpadek“ může církev, Židé a svobodní zednáři. 

Pod taktovkou zoologa 

Himmler se rozhodl za každou cenu prosadit expedici do Tibetu, jež přinese nezpochybnitelný důkaz o starobylém původu árijské rasy – mnozí jiní vysoce postavení nacisté však jeho zapálení pro věc nesdíleli. Určité znepokojení vyjádřil i nejvyšší představitel nacistického Německa. „Himmler chce poslat expedici do Tibetu, aby hledal staré rukopisy dávných árijců. Ten muž je jako malá školačka. Jaká je kultura ve starém džbánku, ptám se?“ prohlásil prý Hitler. 

Navzdory jeho pochybám se však pětičlenná skupina vydala na jaře 1938 na cestu. Tvořil ji antropolog a etnolog Bruno Beger, geofyzik Karl Wienert, technik Edmund Geer a fotograf Ernst Krause. Nejvýznamnější osobností a vedoucím mise se pak stal respektovaný zoolog a botanik Ernst Schäfer. Bylo mu sice pouhých 28 let, přesto pro něj Tibet nepředstavoval neznámý cíl. 

Syn obchodního ředitele z Kolína nad Rýnem se tam poprvé dostal v roce 1931, s výpravou vedenou americkým milionářem Brookem Dolanem II. Doma pak ještě coby student ornitologie vydal rozsáhlý cestopis, který jeho dobrodružství v daleké divočině shrnoval a získal si značnou popularitu. V letech 1934–1935 podnikl Schäfer na „střechu světa“ další, neméně úspěšnou expedici – už jako člen jednotek SS, do jejichž řad vstoupil v roce 1933. Na post vedoucího výpravy si ho vybral sám Himmler a mladý muž výzvu přijal, což později nazval „největší chybou“. Badatelé se ovšem shodují, že se jednalo o promyšlený krok oportunisty s obrovskou touhou po uznání.

První komplikace

Království tibetského dalajlámy se západnímu světu částečně „otevřelo“ teprve v roce 1903, kdy zemi napadli Britové s třemi tisíci mužů. Díky kulometům sice nad místními obránci s oštěpy rychle získali převahu, oblast však nadále zůstala autonomní a odmítala pokrok i vstup cizinců na své území. Před vědci se tak ukrývala neprobádaná pokladnice poznatků.

Německou výpravu zahájenou v dubnu 1938 zkomplikovala už na počátku nevyžádaná reklama, které se jí dostalo v tisku. Britský velvyslanec v Berlíně totiž nechal v novinách otisknout zprávu, že „… je rozsáhlá expedice zaštiťována Himmlerem a bude probíhat výhradně na principech SS“, což ovšem nebylo míněno jako lichotka. Nacistické symboly na helmách Britům stačily, aby „Vikingům vědy“ neschválili vstup na území Britské Indie, a tím jim narušili plánovanou trasu. 

TIP: Okultismus Třetí říše: Árijci, lepé telepatky a mimozemšťané

Díky diplomatickým schopnostem Schäfera se Němcům nakonec podařilo získat částečné vízum, a v červnu 1938 se tak se svými vozíky taženými koňmi ocitli v Dardžilingu v Západním Bengálsku. Kvůli nepřízni počasí však karavana musela zastavit na úpatí himálajských vrcholků u průsmyku Kongka Pass, který se tradičně považoval za hranici mezi Ladákem a Tibetem. Právě tam Němce navštívil tibetský úředník, s nímž poté vyjednali povolení pro vstup do Lhasy. Dostali ovšem podmínku: Nesměli si s sebou vzít žádné vědecké vybavení a měli zakázáno ve městě a okolí „zabíjet ptáky i savce“. Dvaadvacátého prosince téhož roku germánští badatelé konečně vstoupili na zakázané území.

Jak probíhalo pochybné setkání svastiků? Závěrečná část vychází v neděli 27. ledna.

Oddíly zvláštního určení mají v Iráku dlouhou tradici. Již v polovině 50. let minulého století plukovník Chalíl Jásim Al-Dabbagh založil první speciální jednotky, jejichž příslušníky přijímal podle schopností a bez ohledu na to, zda šlo o sunnity, šíity nebo členy dalších náboženských skupin. Vláda jeho muže nasazovala jak při vnitrostátních misích, tak v zahraničí. 

Na zelené louce 

Poté, co koalice v čele s USA svrhla v roce 2003 režim Saddáma Husajna, byly elitní oddíly neprozřetelně rozpuštěny. Záhy se ukázalo, že šlo o chybu, neboť se okamžitě začaly množit útoky povstalců na koaliční vojáky i spolupracující civilisty. Současná Zlatá divize tak musela být vybudována od nuly, přičemž většinu rekrutů tvořili šíitští Arabové a Kurdové doplnění o sunnity. Američané poskytli pečlivě vybraným mužům výcvik a zároveň je vyzbrojili. Po společném cvičení s jordánskými speciálními oddíly a americkými Zelenými barety získaly ISOF koncem roku 2005 operační status.

Zahrnovaly však pouze 1 440 mužů sloužících ve dvou bojových a dvou podpůrných praporech, navíc úroveň jejich schopností odpovídala spíš průměrnému pěšímu praporu US Army. Až během následujících let kvantita i kvalita narostly a v březnu 2008 tvořila jádro ISOF elitní brigáda složená z protiteroristického praporu, tří praporů commandos, podpůrného batalionu a průzkumných útvarů. Do obecnějšího povědomí ISOF pronikly v dubnu 2010, kdy s americkou podporou podnikly noční úder na úkryt teroristů u Tikrítu. Iráčané obklíčili objekt a vyzvali nepřítele ke kapitulaci, načež zabarikádovaní ozbrojenci zahájili palbu. V následném útoku speciálové obsadili budovu, zabili dva lídry radikálů a zajali šestnáct mužů. 

Americká škola 

Dnes ISOF, které podléhají protiteroristické službě zřízené ministerstvem obrany, zahrnují tři brigády. První má základnu v Bagdádu a sestává z 1., 2. a 5. bojového praporu, podpůrného praporu a školicího střediska. Právě této jednotce se už dříve pro výjimečně dobré výsledky přezdívalo Zlatá brigáda a v současnosti převládá označení Zlatá divize. To 2. brigáda zahrnuje čtyři prapory commandos, přičemž u každého Iráčané zřídili i zpravodajskou sekci, která shromažďuje a vyhodnocuje informace o teroristických sítích v daném regionu.

Konečně 3. brigáda vznikla na jaře 2013 v Basře coby odezva na nárůst počtu povstaleckých útoků v zemi. Dle západních odhadů měly ISOF v polovině roku 2016 ve zbrani 18 000 mužů, kteří od amerických instruktorů dostali stejný výcvik i výzbroj, jakými disponují nejlepší speciální jednotky USA. Především nejelitnější Zlatá divize urazila od roku 2003 dlouhou cestu a její vojáci prošli tvrdým tréninkem přímo na území Spojených států amerických.

Kvality jednotky drasticky prověřily střety s ozbrojenci takzvaného Islámského státu, kteří v letech 2014–2015 ovládli řadu sídel na iráckém území. Do historie se sice výrazně zapsala až během bojů o druhé největší irácké město Mosul na podzim 2016, nicméně už předtím se zapojila do osvobozování Fallúdže či Ramádí. Divize se vždy pohybovala v přední linii a její akce prosluly bleskovým provedením i precizní koordinací. Vojáci zhusta využívali zkušeností amerických poradců a výstupů z nejmodernějších průzkumných prostředků. 

Zajatci? Zbytečná přítěž 

Účinnost zvolených taktik zaskočila i protřelé teroristy, zvláště poté, co se mezi nimi roznesly dvě informace. Islamisté je nejprve považovali za fámy, ovšem záhy se měli na vlastní kůži přesvědčit, že pověsti nelhaly. Za prvé rychlost a drtivost akcí divize souvisela s tím, že její vojáci neměli čas brát zajatce. A protože protivníkem nebyla regulérní armáda, ale opovrhovaní zločinci, „zlatí“ si zpravidla se soudem nedělali těžkou hlavu – rozsudek nahradila kulka nebo nůž. A za druhé mnozí vojáci usilovali o vyvolání hrůzy u protivníka nošením obličejových masek s motivy smrti. Jednak se tím odlišili od Američanů (s nimiž sdílejí výstroj), jednak maskovaní bojovníci už odedávna v nepříteli vzbuzují podvědomý strach.

Bez zajímavosti není ani fakt, že část Zlaté divize nosí do boje černé uniformy, přičemž touto barvou se často prezentují právě džihádisté. Je třeba dodat, že historie jednotky dlouhá léta zdaleka tak slavná nebyla. V počátečním období své existence její členové čelili kritice a podezřením, že slouží osobním zájmům premiéra Núrího Málikího. Ten je měl údajně využívat k likvidaci svých politických oponentů, a proto irácká veřejnost elitní vojáky nenáviděla.

Dokončení: Smrtonoši proti džihádistům: Elitní zlatá divize irácké armády (2)

Teprve poté, co se pustili do křížku s ještě nenáviděnějším Islámským státem a prokázali v něm svou hodnotu, se postoj civilistů změnil. Příznivému veřejnému mínění napomáhá i fakt, že Zlatá divize operuje vždy odděleně od ostatních armádních struktur – řadové irácké divize se totiž u obyvatelstva přes veškerou snahu stále netěší valné pověsti. 

Jak poznat pravý včelí? Musí být úplně čistý, tedy bez jakýchkoli přídavků. Nesmí obsahovat žádné cizí příměsi a v tom je obvykle problém. Zkušenosti ukazují, že med je třetí nejčastěji falšovanou potravinou. Buď se prodává s nesprávným popisem složení či původu anebo bývá ředěný jinou látkou.

V současnosti se kvalita medu ověřuje pomocí pokročilých metod, jako je například kvantitativní polymerázová řetězová reakce (qPCR), spektroskopie nukleární magnetické resonance (NMRS), hmotnostní spektroskopie s kapalinovou chromatografií (LC-MS) nebo blízká infračervená spektroskopie (NIRS), anebo pomocí detailního mikroskopování. Uvedené metody jsou ale drahé nebo v případě práce s mikroskopem velmi časově a psychicky náročné.

TIP: Drony a umělé inteligence bojují proti pytlákům slonů v jižní Africe

Britští vědci proto vyvinuli umělou inteligenci, která při práci s mikroskopem dokáže ověřit kvalitu medu za mnohem kratší dobu, a také mnohem levněji. Naučili ji rozeznávat zrna pylu rostlin, která jsou obsažena v medu na zhruba 2500 snímcích pylových zrn. Podle pylových zrn je pak možné spolehlivě určit, na jakých rostlinách sbíraly včely nektar pro testovaný med. A umělá inteligence to zvládá velice dobře.

Revoluční teleskop Jamese Webba by měl dohlédnout tam, kam se žádný lidský přístroj ještě nepodíval. Tajemství hlubokého vesmíru díky němu budou zase o něco blíž. Pokud tedy nakonec skutečně odletí do vesmíru a zahájí svá pozorování. Vývoj tohoto teleskopu má totiž za sebou dramatickou historii odkladů a děsivého navyšování rozpočtu.

Původně měl dalekohled Jamese Webba stát asi půl miliardy dolarů a ve vesmíru měl být v roce 2007. Nejnovější informace uvádějí start 30. března 2021 a rozpočet ve výši 9,66 miliardy dolarů (asi 219 miliard Kč). Není divu, že se to americkým zákonodárcům příliš nelíbí.

Varování ze Sněmovny reprezentantů

Nejnovější a velmi výrazné varování poslala projektu vesmírné dalekohledu Jamese Webba Sněmovna reprezentantů amerického Kongresu, kterou teď ovládají demokraté v čele s předsedkyní Nancy Pelosi. Sněmovna schválila balíček zákonů pro vládní agentury postižené Trumpovým odstavením vlády, jehož součástí je i 21,5 miliard dolarů (asi 487 miliard Kč) pro NASA na rok 2019.

TIP: Kolik stojí velké mise? New Horizons stojí jako jeden den armády v Iráku

Schválený rozpočet NASA pro vesmírný dalekohled Jamese Webba sice zahrnuje požadovanou částku 304,6 milionů dolarů (přes 6,9 miliardy Kč), ale doprovází ji nevlídný text a vážné varování, že jakékoliv další problémy s tímto teleskopem by mohly vést ke zrušení celého projektu.