Houba s dvojí tváří: Pochoutka, která ohrožuje původní ekosystémy
Oblíbená hlíva žlutá se v USA mění v invazivního vetřelce, který ohrožuje lesní ekosystémy a snižuje rozmanitost původních druhů hub.
Hlíva žlutá (Pleurotus citrinopileatus), krásná a chutná houba původem z východní Asie, může představovat nečekanou hrozbu pro přírodní ekosystémy. Nová studie vědců z University of Wisconsin publikovaná v časopise Current Biology totiž odhaluje, že tato invazivní houba se rychle šíří napříč Spojenými státy a během svého úspěšného tažení potlačuje původní druhy hub a snižuje jejich biodiverzitu.
Hlíva žlutá je oblíbená pro svou výraznou žlutou barvu a příjemnou chuť. Původně se pěstovala v kontrolovaných podmínkách, ale v posledních letech unikla do volné přírody. První známé úniky na území Spojených států byly zaznamenány v New Yorku, Iowě, Wisconsinu a Ohiu – a od té doby se houba šíří všemi směry. Dnes se její populace vyskytují v nejméně 25 státech USA a v jedné kanadské provincii.
„Stejně jako mohou být invazivní rostliny nebo zvířata, mohou být invazivní i houby,“ připomíná hlavní autorka studie Aishwarya Veerabahu z katedry botaniky.
Nenápadný vetřelec
Vědecký tým analyzoval dřevo z mrtvých stromů v městských parcích a Arboretu v Madisonu, aby zjistil, jaké houby v něm žijí – ať už ty viditelné, nebo ty skryté.
Ukázalo se, že stromy, na kterých rostla hlíva žlutá, vykazovaly o polovinu nižší rozmanitost hub než stromy bez této houby. Podle vědců jde o známku úbytku původních druhů. Ty mají přitom za normálních podmínek celou řadu důležitých ekologických funkcí – například při rozkladu dřeva a ukládání uhlíku v lesích.
Další špatnou zprávou je, že úbytek původních druhů může znamenat i ztrátu potenciálních kandidátů pro vývoj nových léčiv – houby jsou totiž významným zdrojem bioaktivních látek.
Klimatické modely bohužel naznačují, že s oteplováním planety se hlívě žluté budou otevírat nová pole působnosti. Invaze této houby tedy s velkou pravděpodobností nebude zpomalovat, ale spíše nabere na síle. Ztráta biologické diverzity je jedním z hlavních důsledků šíření invazních druhů a mohou ji doprovázet dramatické změny celých ekosystémů.
Další články v sekci
Mozek proti realitě: Proč se zdá úplněk nad obzorem větší?
Pokud jste někdy pozorovali úplněk těsně nad obzorem, možná i vás napadlo: Páni, ten je ale velký! Zvláštní jev dokáže zmást i ty, kdo mají hvězdářský dalekohled vždy po ruce.
Možná jste si toho také všimli: Když Měsíc v úplňku vychází nad vzdálený horizont, vypadá výrazně větší než stejný úplněk o šest hodin později vysoko nad jižním obzorem. Jedná se však o pouhou optickou iluzi, v níž hraje hlavní roli náš mozek a jeho neustálá snaha objekty podvědomě porovnávat.
Nízko nad horizontem vidíme Měsíc vedle stromů, budov či kopců, což vyvolává falešný dojem, že je jeho disk větší. Vysoko na obloze se naopak okolo nenachází nic, co bychom mohli srovnat, proto se nám zdá měsíční kotouč menší.
Zároveň vnímáme vzdálenost Měsíce jinak na obzoru než na nočním nebi, a také popsaný efekt si může mozek vykládat jako zvětšení. Určité studie přesvědčivě ukazují, že náš klíčový orgán interpretuje oblohu jako zploštělou – tedy tak, že nadhlavník leží blíž než horizont, a proto objekty u obzoru podvědomě zvětšujeme. Nicméně stačí si vzít fotoaparát a rázem se ukáže, že velikost měsíčního disku zůstává stejná bez ohledu na jeho polohu na nebi během jedné noci.
Další články v sekci
Po 80 letech se do Pompejí vrátila vzácná mozaika ukradená nacisty
Po osmdesáti letech se díky citlivému přístupu neznámého dědice do Pompejí vrátila ukradená antická mozaika, která zmizela za druhé světové války.
Příběh jako z historického románu se letos v červenci dočkal šťastného konce: po osmdesáti letech se do Pompejí vrátila vzácná antická mozaika, která byla za druhé světové války ukradena nacistickým důstojníkem. Tento drobný, ale kulturně nesmírně cenný artefakt z travertinu, zobrazuje erotickou scénu dvou milenců a nyní bude dočasně vystaven v pompejském muzeu Antiquarium.
Ukradená za války, skrytá po generace
Během válečných let, kdy byla Itálie okupována nacistickým Německem, se mnoho uměleckých děl a historických předmětů ztratilo – některá navždy. Mezi nimi byla i tato mozaika, kterou si podle italských úřadů přivlastnil neidentifikovaný důstojník německého Wehrmachtu, tehdy pověřený logistickou správou v Itálii. Podle italské policie ji důstojník věnoval jako dar jiné osobě v Německu, kde pak mozaika v soukromí kolovala bez povšimnutí celá desetiletí.
Teprve nedávno došlo ke změně. Dědic vlastníka mozaiky, jehož jméno nebylo zveřejněno, kontaktoval italské úřady a s nečekanou dávkou historické odpovědnosti upozornil na původ artefaktu. Díky jeho ochotě a spolupráci byla mozaika diplomatickou cestou navrácena Itálii – konkrétně přes italský konzulát ve Stuttgartu.
„Musím vyzdvihnout ohromnou citlivost tohoto pána,“ uvádí generálmajor Francesco Gargaro z italské policejní jednotky pro ochranu kulturního dědictví. Právě tato jednotka, známá jako Art Squad, se v Itálii specializuje na pátrání po ztracených nebo nelegálně vyvezených kulturních artefaktech.
Lechtivá výzdoba římské vily
Podle předběžné analýzy mohlo mozaikové dílo pocházet z podlahy ložnice v římské vile z období před výbuchem Vesuvu v roce 79 n. l. Typické je pro něj bohaté kolorování a zobrazení mileneckého aktu – motivy, které byly v římské době běžné nejen v soukromých domech, ale i v lázních. Archeologové potvrzují, že erotické umění bylo součástí běžného života ve starověkých Pompejích.
Ředitel Archeologického parku v Pompejích Gabriel Zuchtriegel přirovnal návrat mozaiky k zacelení rány: „Je to jako uzdravit ztracený kus historie. Původ mozaiky možná nikdy nezjistíme, ale podrobné analýzy nám mohou pomoci určit její stáří a kontext.“
Nacisté a antika
Zájem nacistických a fašistických režimů o antické Římany není ničím neznámým. Podle historiků považovali nacisté i Mussoliniho režim starověký Řím za předobraz svých vlastních impérií. Nechávali si darovat římské artefakty, ať už oficiálně, nebo tajně – někdy šlo o diplomatické dary, jindy o kořist. Mnoho takových objektů se ztratilo v chaotickém víru války, často bez dokumentace.
Cesta této konkrétní mozaiky do Německa tak zůstává zčásti záhadou. Jisté je však jedno: po desítkách let se konečně vrací tam, kam patří – do srdce Pompejí, aby znovu promluvila k návštěvníkům z celého světa o římské kultuře, erotice, i temné kapitole moderních dějin.
Další články v sekci
Bojovali za impérium: Jak probíhal nábor do britské armády za Velké války
Britské ozbrojené síly si za první světové války prošly několika fázemi – od profesionální armády přes dobrovolníky až po povinnou službu. Ačkoliv se mnoho mužů nejprve odvodům bránilo, miliony jich nakonec za svou vlast bojovaly.
Velká Británie po staletí sázela na profesionální ozbrojené síly relativně malého rozsahu a v okamžiku vypuknutí Velké války pravidelná armáda čítala jen 247 000 mužů. Londýn dále počítal s 300 000 záložníky a s dobrovolníky sloužícími na částečný úvazek v takzvané teritoriální armádě (svazky organizované jednotlivými hrabstvími, jež měly posílit královskou armádu, aniž by vláda musela přistoupit k odvodům). Celkem regulérní formace zahrnovaly šest pěších divizí dislokovaných na ostrovech, čtyři v zámoří a jednu jízdní.
Zástupy dobrovolníků
Teritoriální formace nabízely dalších čtrnáct divizí, ale ministr války Horatio Kitchener je považoval za nedostatečně vycvičené. Profesionální armády si naopak cenil a domníval se, že by neměla vykrvácet na bitevním poli, ale zapojit se do výcviku rozsáhlejší síly budované na dobrovolnickém principu. Nesdílel všeobecný optimismus ohledně krátkého trvání války a hodlal postavit až 70 divizí, čímž by se britské vojsko dostalo na úroveň francouzských a německých ozbrojených sil.
Když úředníci vyzvali Brity k dobrovolnému vstupu do armády, stanovili si za prvotní úspěch získání 100 000 vojáků. Zájem překročil všechna očekávání a během dvou měsíců se přihlásil pětinásobek. Mezi dobrovolníky se skrývaly i tisíce chlapců, kterým ještě nebylo osmnáct let a lhali o svém věku nebo se zapisovali pod falešnými jmény.
Prapory kamarádů
Náboráři jejich finty prohlédli, ale ve většině případů raději přivírali oči. Při budování dobrovolnické armády uposlechl Kitchener rady generála Henryho Rawlinsona, že muži budou mít větší motivaci narukovat, pokud budou sloužit s kamarády a kolegy. S toutéž myšlenkou přišel i Edward Stanley, hrabě z Derby, jenž v srpnu 1914 promluvil k obyvatelům Liverpoolu: „Pojďme vytvořit prapor, v němž budou přátelé z jedné kanceláře bojovat bok po boku za slávu Anglie a za dobrou pověst našeho města.“
Během tří dnů se do liverpoolského batalionu přihlásilo 1 500 nadšených mužů a Kitchenerovo ministerstvo výzvu rozšířilo na celou zemi. Do služby se hlásilo kompletní mužské obyvatelstvo řady vesnic, zaměstnanci továren nebo fotbalové týmy. Kampaň položila základy proslulých praporů kamarádů (pals battalions) a Stanley se stal generálním ředitelem pro nábor.
Úvahy o odvodech
Přesto se takzvaná Nová armáda rodila pomaleji, než bylo potřeba, a ministrem požadovaných 92 000 rekrutů měsíčně se nedařilo dosáhnout. Navíc takřka 40 % zájemců musely úřady ze zdravotních důvodů – většinou kvůli podvýživě – odmítnout. Také výcvik a vystrojení zabraly dlouhé měsíce, a proto časovou mezeru mezi nasazením původní regulérní armády (takřka zničené v úvodních krvavých bitvách) a dobrovolnických divizí musely vyplnit teritoriální síly. Jejich vojáci byli oficiálně zodpovědní výhradně za obranu ostrovů a generalita je bez jejich souhlasu nesměla vyslat na kontinent či do zámoří.
Mnoho příslušníků Territorial Force se ale hned začátkem války k zahraniční službě dobrovolně přihlásilo, čímž monarchii vytrhli trn z paty. Za této situace se v politických kruzích stále bouřlivěji debatovalo o zavedení povinných odvodů. Šlo o velmi horké téma a proti se stavěli především liberálové v čele s ministerským předsedou Herbertem Asquithem. Teprve v létě 1915 úřady neochotně přistoupily k opatření, jež na ostrovech dosud nemělo obdoby – podle nového Národního zákona o registraci stát evidoval osobní údaje o každém muži ve věku 18–41 let.
Ani nyní se však vláda k povinným odvodům neodhodlala. Odradilo ji varování ministra školství Arthura Hendersona, že mnoho mužů odmítne sloužit vlasti, na jejíž vládě se nemohou podílet (zkostnatělá legislativa upírala volební právo 40 % mužů nad 21 let). Labouristický ministr argumentoval i tím, že nespokojení dělníci budou povinnou vojenskou službu vnímat jen jako další omezení svých práv ze strany bohatých kapitalistů.
Po zvážení těchto skutečností došla vláda k názoru, že jediný účinný protiargument spočívá ve zdůraznění vážnosti situace. Armádní představitelé dostali za úkol přesvědčit odbory o kritickém nedostatku dobrovolníků – jestliže dělníci nebudou bojovat, Británie prohraje válku a dost možná i zanikne.
Nátlak na svědomí
V přechodném období se lord Derby pokusil prověřit, zda bude branná povinnost opravdu nezbytná. Takzvaný Derbyho plán z podzimu 1915 bývá někdy označován jako odvod na základě vlastního svědomí. Náboráři si v jednotlivých hrabstvích najali agitátory z řad bývalých politiků, válečných veteránů nebo otců vojáků ve službě. Tito lobbisté pak navštěvovali muže, kteří se do armády dosud nepřihlásili, a vyzývali je k veřejnému prohlášení, zda se hodlají do služby vlasti zapojit. Když úřady zveřejnily zásady Derbyho plánu, mnozí muži raději sami přišli do náborových kanceláří, aby se vyhnuli nátlaku. Ti, co agitátorům ochotu nechat se naverbovat přislíbili, se měli dostavit do 48 hodin.
Průzkum skončil v prosinci 1915 a identifikoval 318 000 potenciálních vojáků, nicméně 38 % svobodných a 54 % ženatých mužů veřejně odmítlo narukovat. Jako jediná cesta, jak zajistit dostatek personálu, se tedy definitivně ukázaly povinné odvody. Vláda i přes odpor části poslanců vydala v lednu 1916 zákon o všeobecné branné povinnosti s platností od března téhož roku.
Stanovil, že muži mezi 18 a 41 lety věku mohou být povoláni do služby, nejsou-li ženatí, ovdovělí a zároveň pečující o děti, duchovní, zaměstnanci Royal Navy či pracující v některém z výslovně uvedených zaměstnání. V květnu 1916 další zákon do branné povinnosti zahrnul i ženaté muže a třetí norma z dubna 1918 posunula horní věkovou hranici na 50 let (v případě nedostatku mužstva až na 56). Třebaže Irsko tehdy tvořilo součást Spojeného království, na jeho obyvatelstvo se branná povinnost nevztahovala.
Revolta proti službě
Lékaři rozdělovali brance do tříd označených písmeny A, B a C. Nejlepší kondici se těšila první skupina, jejíž příslušníci byli schopni služby v první linii. Do zákopů se dostávala také část členů záložní skupiny B, u „céčka“ se pro odvedence hledaly jiné způsoby uplatnění. Hendersonovy obavy se záhy ukázaly jako opodstatněné a do července 1916 se 30 % povolanců – tedy asi 93 000 mužů – odmítlo na úřady dostavit. Ačkoliv většinou nepředpokládali, že by se vojenské službě dokázali vyhnout, snažili se alespoň vyjádřit svůj nesouhlas.
Pokud některý muž nebo jeho zaměstnavatel chtěl požádat o výjimku (ze zdravotních či rodinných důvodů, kvůli práci v národním zájmu nebo protiválečnému přesvědčení), mohl se obrátit na speciální tribunál. Jen do konce června se k tomu kroku odhodlalo přes 748 000 Britů, avšak úředníci se s nimi zpravidla nepárali – kupříkladu v Yorku jeden případ posuzovali v průměru 11 minut a v londýnském Paddingtonu dokonce jen 120 vteřin. Drtivá většina Britů se branné povinnosti přece jen nakonec podvolila.
Mnoha váhajícím úředníci udělili alespoň dočasný odklad v délce několika týdnů či měsíců a kupříkladu do května 1917 se trvalého či dočasného osvobození od vojenské služby dočkalo 1,8 milionu mužů. Pouze 2 % osob, které se proti odvodu odvolávaly, na svém právu nenarukovat bezpodmínečně trvala. Asi 7 000 z nich stát přidělil nebojové povinnosti a tři tisícovky putovaly do pracovních táborů. Kolem 6 000 Britů skončilo ve vězení a několik desítek nejzatvrzelejších tribunály dokonce formálně odsoudily k smrti, aby je obratem omilostnily a nejvyšší trest nahradily nucenými pracemi.
Pět milionů mužů
Významným krokem k legitimizaci povinné vojenské služby v očích veřejnosti se v únoru 1918 stalo rozšíření volebního práva na všechny muže starší 21 let. Zároveň však politici zrušili odklady z pracovních důvodů pro mladíky ve věku 18–23 let a vzhledem k akutnímu nedostatku mužstva armáda v březnu 1918 porušila i další pravidlo. Zatímco dosud Britové udržovali brance mladší 19 let v bezpečí týlu, nyní na frontu putovali už chlapci od věku 18 let a šesti měsíců.
Přes všechny potíže umožnily odvody britské generalitě konečně navýšit počty vojáků na potřebnou úroveň, díky čemuž mohla už v první polovině roku 1916 do francouzských přístavů připlouvat jedna loď s mužstvem za druhou a do konce června stoupl počet vojáků Jeho Veličenstva na kontinentu na 660 000. Tito muži oplývali statečností, ale před vyplutím absolvovali nedostatečný výcvik a ve srovnání s francouzskými veterány působili někdy až dětsky naivně.
Teprve krvavé bitvy jim dodaly potřebné zkušenosti a učinily z nich obávané a houževnaté protivníky. Ačkoliv se přesné údaje v pramenech liší, do listopadu 1918 oblékl uniformu zhruba každý čtvrtý Brit mužského pohlaví. Celkem šlo o více než pět milionů osob, z nichž asi 2,67 milionu vstoupilo do armády dobrovolně a 2,77 milionu na základě odvodů.
Další články v sekci
Životní studentský objev odhaluje doposud neznámého savce, který žil ve stínu dinosaurů
Fosilie z Dorsetského pobřeží odhalila doposud neznámého savce s ostrými zuby. Objev rozšiřuje naše poznání o rozmanitosti života v druhohorách.
Na jihu Anglie byl objeven nový druh drobného pravěkého savce, který žil po boku dinosaurů. Na rozdíl od mnoha podobných objevů tentokrát nešlo o o práci zkušených vědců – objev, zveřejěný v odborném časopisu Proceedings of the Geologists' Association, má na svědomí student bakalářského studia paleontologie na University of Portsmouth. Jeho nález rozšiřuje naše poznání o raných savcích a ukazuje, že i studenti mohou psát dějiny vědy.
Benjamin Weston prováděl terénní výzkum v oblasti Durlston Bay poblíž města Swanage na Dorsetském pobřeží. Během hledání zkamenělin objevil 16,5 milimetru dlouhou dolní čelist, která patřila zcela novému druhu dávného savce z období spodní křídy – konkrétně z doby před 145 miliony let, tzv. berriasu.
Následný výzkum ukázal, že nalezená čelist patří doposud neznámému druh savce ze skupiny multituberkulátů. Šlo o jednu z nejúspěšnějších a nejpestřejších skupin savců, která existovala přes 130 milionů let, než na počátku oligocénu v období třetihor definitivě vyhynuli – patrně kvůli konkurenci úspěšnějších hlodavců.
Nový druh dostal jméno Novaculadon mirabilis. Název je složeninou latinských slov – „novacula“ znamená břitva a odkazuje na ostré zuby, zatímco „mirabilis“ poukazuje na zázračné zachování fosilie. Podle vědců šlo pravděpodobně o malého a chlupatého tvora. Předpokládá se, že byl všežravý – živil se nejspíš drobnými bezobratlými, jako jsou červi nebo hmyz.
Další články v sekci
Tajemství dávného Marsu: Nové důkazy naznačují stabilní povrchovou vodu na rudé planetě
Nový výzkum naznačuje, že Mars mohl být mnohem vlhčí a aktivnější, než jsme dosud předpokládali. Vědci na jeho povrchu identifikovali více než 15 000 kilometrů starobylých říčních koryt, což by mohlo znamenat, že se na rudé planetě mohla kdysi vyskytovat tekoucí voda.
Jak vlastně vypadal dávný Mars? S historií rudé planety se často pojí optimistické představy, podle kterých mohlo jít o pro život přívětivý svět s povrchovou tekoucí vodou. Studium historie jiné planety je ale velmi komplikované, zvlášť, pokud jsme stále odkázáni převážně na satelitní snímky.
Nejnovějším příspěvkem do této debaty je výzkum týmu, který vedl Adam Losekoot z britské Open University. Vědci se zaměřili na hřebeny a vyvýšeniny v oblasti Noachis Terra, která se nachází na jižní polokouli Marsu, západně od velké impaktní pánve Hellas Planitia, jednoho z největších známých impaktních kráterů celé Sluneční soustavy.
Tyto vyvýšeniny podle vědců utvořily sedimenty nanášené vodními toky a erozí okolního materiálu. Podobné útvary se vyskytují i na jiných místech Marsu. Losekoot a jeho kolegové vystopovali na povrchu rudé planety více než 15 tisíc kilometrů těchto útvarů a podle jejich přesvědčení jde o starobylá říční koryta.
Dávné řeky na Marsu
Výsledky výzkumu Losekootova týmu naznačují, že povrchová voda mohla být v oblasti Noachis Terra stabilní během přechodu z noachiánského do hesperiánského období – geologického změny, která na rudé planetě probíhala před přibližně 3,7 miliardami let. Mají-li vědci pravdu, znamená to, že Mars byl kdysi zřejmě ještě podstatně vlhčí, než jsme si doposud mysleli. Zdá se, že na Marsu byla běžná tekoucí voda.
Vědecký tým využil data z tří orbitálních přístrojů: snímače CTX a kamery s vysokým rozlišením HiRISE, pracujícím na palubě sondy Mars Reconnaissance Orbiter a starších dat laserového výškoměru Mars Orbiter Laser Altimeter (MOLA) z dnes již neaktivní sondy Mars Global Surveyor. Díky těmto přístrojům mohli vědci mapovat polohu, délku a morfologii hřebenů na širokém území Marsu. Některé z těchto struktur jsou podle jejich zjištění spíše izolované, jiné naopak tvoří rozsáhlé systémy, které sahají až stovky kilometrů a vystupují desítky metrů nad okolní krajinu.
Rozložení těchto hřebenů a vyvýšenin naznačuje, že vznikaly po geologicky významnou dobu a za stabilních povrchových podmínek. Vědci se domnívají, že voda na Marsu pocházela především ze srážek, což znamená, že tehdejší klima mohlo být teplé a vlhké. Výsledky do značné míry zpochybňují stávající teorie, podle kterých byl Mars většinu své historie chladný a suchý a že údolí, která vznikla táním ledovců, byla jen sporadickým jevem během krátkých obdobích oteplení.
Nové indicie o rozšířené přítomnosti tekoucí vody mohou být klíčem k dalšímu pochopení historie Marsu a jeho schopnosti podporovat život. Zatímco současné podmínky na Marsu jsou pro život extrémní, dávná minulost této planety ukazuje, že mohla být teplá, vlhká a mnohem aktivnější, než jsme si dosud představovali.
„Naše práce je novým důkazem, že Mars byl kdysi mnohem složitější a aktivnější planetou, než jak ji známe dnes,“ je přesvědčen Adam Losekoot, který svá zjištění prezentoval účastníkům výročního setkání Královské astronomické společnosti v Durhamu.
Další články v sekci
Magie přírody českým objektivem: Vítězné snímky soutěže Czech Nature Photo
Devátý ročník soutěže Czech Nature Photo přilákal přes dvě stovky českých a slovenských fotografů, kteří ukázali zázraky světa okolo nás: nejen majestátní predátory z exotických zemí, ale také každodenní setkání s důvěrně známou českou přírodou.
Tři tisíce snímků
Odborná porota s účastí španělského fotografa Javiera Aznara Gonzáleze de Ruedy vybírala vítěze téměř ze dvou tisíc fotografií. Do soutěže je poslalo 231 autorů z Česka i Slovenska. Do Czech Photo Junior se pak přihlásilo 98 studentů a školáků zhruba s tisícovkou snímků.
Další články v sekci
Kambodžská metropole Phnom Penh: Krása ve stínu vzpomínek
O kambodžské metropoli Phnom Penhu se kdysi mluvilo jako o nejkrásnějším městě jihovýchodní Asie. Ani jeho sláva však netrvala věčně a řádění Rudých Khmerů dílo zkázy v mnoha ohledech dokonalo.
Ačkoliv je Phnom Penh hlavním městem Kambodže, žije ve stínu slavnějšího Angkor Vatu. Zatímco tedy chrámový komplex láká davy turistů, metropoli budete mít do značné míry jen pro sebe a v jejích ulicích pak získáte na jihoasijskou zemi úplně jiný pohled, než nabízejí turistické průvodce. Mísí se tam totiž dávné tradice s moderními výškovými budovami, bohatství i chudoba a spousta dalších kontrastů. Město přitom svou historii velebí, ale zároveň se na ni zčásti pokouší zapomenout, protože ji poznamenala genocida.
Pozici pomyslného outsidera zaujímal Phnom Penh už v minulosti, kdy se veškeré zásadní události odehrávaly na západě země. Teprve v 15. století, po pádu Khmerské říše, získal status, který si udržuje dodnes. Leží však na strategickém soutoku řek Tonlésap a Mekong, takže se stal místem nejednoho sváru: V minulosti si na zmíněné území brousily zuby Vietnam i Siam. Z období válek se město vzpamatovalo teprve v 18. století, kdy se proměnilo v jednu z klíčových metropolí Francouzské Indočíny. Když se pak evropská nadvláda postupně rozpadla, převzal otěže diktátor Pol Pot, jehož komunistické ideologii postavené na venkovském životě Phnom Penh protiřečil. Obzvlášť na uvedenou dobu se tudíž ve městě mnoho odkazů nenachází, neboť místní se je aktivně snaží překrývat.
Budou nás bombardovat!
Dodnes však můžete navštívit například dobové vězení Tuol Sleng, jež neslo označení S-21. Až do roku 1975 se jednalo o obyčejnou školu, poté se ovšem vlády chopili Rudí Khmerové a „zbytečnou instituci“ přetvořili v „něco užitečného“. Tuol Sleng následně získal pověst jedné z nejhorších věznic v hlavním městě. Pol Pot metropoli nenáviděl, protože reprezentovala všechny dekadentní hodnoty, jimiž pohrdal coby zastánce myšlenky, že by se země měla obrodit skrz venkov. Svého času dokonce z Phnom Penhu vyhnal většinu populace, když nechal rozšířit poplašnou zprávu, že se ho chystají bombardovat Američané a je třeba se na pár dní evakuovat. Obyvatelé opouštějící domovy přitom netušili, že už se zřejmě nikdy nevrátí.
Jen v komplexu S-21 přišlo o život na dvacet tisíc lidí, kteří se provinili pouze tím, že nosili brýle, uměli anglicky či francouzsky, narodili se ve městě, nedokázali obdělávat půdu nebo zkrátka jen nesouhlasili se zločineckým režimem. Během své hrůzovlády zabili Rudí Khmerové půl druhého milionu obyvatel. A přestože je strašné o těchto událostech byť jen číst, přímo na místě získají ještě mnohem znepokojivější obrysy.
V jinak prázdných a neosobních místnostech se dodnes nacházejí řetězy a okovy, zatímco stěny pokrývá bezpočet černobílých portrétů obětí. Věznici přitom často navštěvuje také útlý Chum Mey, jeden z hrstky těch, kdo peklo za jejími zdmi přežili. Před mezinárodními tribunály následně usvědčoval vrahy režimu, napsal o tehdejších strastech knihu a na místo se neustále vrací, aby nezapomněl, jak hluboko může lidská duše klesnout.
Nenápadné kořeny
Vydat se za historií však v Phnom Penhu naštěstí neznamená jen vzpomínat na zlé časy. Navštívit můžete například chrám, který se vyjímá na pahorku Wat Phnom, pár stovek metrů od řeky Tonlésap. Podle legendy v místě ve 14. století žila stařena Penh a jednoho dne objevila na břehu kmen stromu – v jeho dutině pak našla čtyři bronzové sošky Buddhy a jednu mramorovou. Krátce nato padlo rozhodnutí vybudovat na vrcholku chrám a zmíněné relikvie v něm nalezly útočiště. Dle tradice se pak svatostánek proměnil v základ Phnom Penhu, jehož jméno lze přeložit jako „pahorek paní Penh“.
Náměstí před chrámem obsadili stánkaři, u nichž můžete nakoupit suvenýry nebo si nechat udělat palačinku s cukrovou třtinou či silnou kávu se slazeným mlékem. Jen o pár kroků dál přitom stojí chrámový komplex, jehož útroby dýchají klidem a mírem. Ačkoliv je sněhobílý, všudypřítomná vlhkost jej pokrývá šedivými mapami. Stavba také paradoxně zaujme svou nenápadností: Navzdory očekáváním je svatostánek stojící v klíčovém místě kambodžské metropole velmi skromný a při návštěvě města byste jej mohli snadno minout.
Kam teče Tonlésap?
Nejkrásnější a nejznámější památka Phnom Penhu leží přímo na soutoku řek Tonlésap a Mekong, které samy o sobě představují zajímavou atrakci. Promenáda postavená v místech, kde se jejich vody potkávají, v průběhu dne zvolna ožívá a nejrušnější bývá večer, kdy u ní vyroste tržiště. Od městského ruchu si pak můžete odpočinout usazení přímo na břehu a sledovat okolní dění zpovzdálí. Ačkoliv je Mekong z obou toků známější, zaujme vás spíš Tonlésap: Mění totiž směr toku v závislosti na období dešťů, a zatímco tedy někdy ze stejnojmenného jezera vytéká, jindy se do něj vlévá.
Skutečnou ozdobu soutoku však tvoří královský palác, k němuž dojdete po rozsáhlé travnaté ploše, kam místní s oblibou chodí na pikniky. Komplex začal vyrůstat mezi roky 1866 a 1870, nicméně z jeho původního vzhledu nezbylo nic, protože čtyřicet let po dokončení prošel kompletní přeměnou. Dnes působí jako z pohádky a pojí se v něm thajská a khmerská architektura. Pohled tudíž přitahují pozlacené věžičky, barevné střechy a třpytivé dekorace. Nechybí však ani nádherná výzdoba propracovaná do nejmenších detailů: Sochy hadů představují nágy z mytologických příběhů, na sloupech sedí ptačí bytosti garudové, coby strážci tam polehávají lvi a obecně palác s monumentálním trůnním sálem budí dojem, že se v něm realita proplétá s legendami.
Stříbrná pagoda na přilehlém nádvoří dostala jméno podle barvy dlaždic zdobících její interiér. Uvnitř uvidíte sochy buddhů, vitríny plné pokladů a také nejposvátnější sošku země – „smaragdového“ Buddhu vyrobeného z křišťálu. Pagodě přitom dělá společnost i řada menších staveb, v nichž spočívá popel několika kambodžských králů.
Pod kupolí hojnosti
Ačkoliv Phnom Penh nabízí různé kulturní i historické památky, jeho srdce bije na tržištích. Každá větší čtvrť má alespoň jedno, které žije od brzkého rána až hluboko do noci. K nejkrásnějším patří tržnice kousek od chrámového komplexu Wat Ounalom, považovaného za centrum kambodžského buddhismu. Mezi stánky tak občas zaslechnete dozvuky obřadů, ale samotný trh působí surově a drsně, bez turistických příkras. Nikdo vám tam nebude nabízet suvenýry, protože cizinců v místě moc nebývá.
Za rekordmanem tržišť však musíte vyrazit ideálně v tuk-tuku: Budova s kupolí tyčící se do výšky 26 metrů připomíná palác, ale uvnitř se skrývá centrální tržnice, dle mnohých největší v jihovýchodní Asii. Vyrůstala od roku 1934 v místech bývalé čínské čtvrti a její výstavba si mimo jiné vyžádala vysušení podmáčeného podloží. Hotovo bylo o tři roky později a do obchodů mohli zamířit první zákazníci.
Hlavní architekt Jean Desbois navrhl stavbu tak, aby z ptačí perspektivy vypadala jako kříž. Dnes tam seženete cokoliv od plastových ubrusů až po květy lotosu a čerstvé ovoce. Nedílnou součást pak tvoří i stánky s jídlem, kde můžete ochutnat grilované ryby, tradiční lok lak z hovězího masa či nudlové polévky, ale také grilovaný hmyz nebo žabí maso…
Další články v sekci
Jediná injekce týdně by mohla zlepšit život pacientům s Parkinsonovou nemocí
Nová léčba Parkinsovy choroby využívá injekci s pomalým uvolňováním léku. Nový postup nahrazuje nutnost užívání několika pilulek denně.
Parkinsonova choroba je neurodegenerativním onemocněním mozku, které těsně souvisí s úbytkem neuronů produkujících dopamin, látku, která je významná pro fungování mozku. Obvykle se projevuje ve vyšším věku, a postupně pacienty vyřazuje z běžného života, protože nemohou plně kontrolovat své pohyby.
Příčiny Parkinsonovy choroby jsou stále nejasné. Její léčba se proto soustředí na symptomy a snaží se pacientům ulehčit život. Nejlepším typem léčby, jako dnes máme k dispozici, představují antiparkinsonika levodopa a karbidopa, která přináší do mozku potřebný dopamin. Levodopa je zdrojem dopaminu a karbidopa zajišťuje, že se levodopa v mozku pacienta změní na dopamin.
Injekce místo pilulek
Potíž je, že pacienti obvykle užívají léky, které obsahují levodopu s karbidopou, třikrát až pětkrát denně. Pro lidi, kteří mají problém s polykáním, což není pro tyto pacienty výjimečné, je takové užívání léků velice obtížné. Australští odborníci chtějí tuto situaci zlepšit s pomocí speciálního léku v injekci.
Vedoucí týmu Sanjay Garg s kolegy vyvíjejí variantu levodopy s karbidopou, která se podává pacientům injekčně a po aplikaci se pomalu uvolňuje. „Levodopa s karbidopou je zlatým standardem v léčbě parkinsonovy choroby,“ vysvětluje Garg. „Má ale krátký poločas rozpadu v těle, a proto je nutné tuto kombinaci léčiv užívat několikrát za den.“
Jedna taková injekce nahradí užívání zmíněné kombinace léčiv za celý týden. Během této doby se uvolní 80 procent léku z vpíchnutého množství. Pacienti nepochybně ocení jednodušší léčbu s lepšími výsledky, a také nižší riziko opomenutí dávky léku. Australští tvůrci léku si již podali žádost o patent a v současné době pracují na komerční podobě nové léčby. Podrobnosti uveřejnil odborný časopis Drug Delivery and Translational Research.
Další články v sekci
Astronomové poprvé spatřili úsvit nové sluneční soustavy
Astronomové vůbec poprvé zachytili nejranější okamžik zrodu planet mimo naši Sluneční soustavu – fázi, kdy se v disku kolem mladé hvězdy začínají tvořit krystalické minerály, zárodky budoucích světů.
Mezinárodní skupina vědců poprvé přesně určila okamžik, kdy se kolem hvězdy mimo Sluneční soustavu začaly formovat planety. Pomocí radioteleskopu ALMA a vesmírného dalekohledu James Webba vědci pozorovali vznik prvních skvrnek materiálu, z něhož se formují planety – horkých minerálů, které právě začínají tuhnout. Tento objev představuje první případ, kdy byl identifikován planetární systém v tak raném stádiu svého vzniku, a otevírá okno do minulosti naší vlastní Sluneční soustavy.
„Poprvé se nám podařilo identifikovat nejranější okamžik, kdy se začíná formovat planeta kolem jiné hvězdy, než je naše Slunce,“ potvrzuje Melissa McClure, profesorka na Leidenské univerzitě v Nizozemsku a hlavní autorka nové studie, která byla nedávno zveřejněna v časopise Nature.
Spoluautor studie Merel van 't Hoff, profesor na americké Purdueově univerzitě, přirovnává jejich zjištění k „obrazu dětské Sluneční soustavy“ a říká, že „vidíme systém, který vypadá tak, jak vypadala naše Sluneční soustava, když se teprve začínala formovat.“
První okamžiky vzniku planet
Nově zrozený planetární systém vzniká kolem HOPS-315, mladičké hvězdy (tzv. protohvězdy), která se nachází asi 1 300 světelných let od nás a je obdobou rodícího se Slunce. Kolem podobně mladých hvězd astronomové často pozorují disky plynu a prachu známé jako protoplanetární disky, které jsou místem zrodu nových planet.
V naší Sluneční soustavě se první pevný materiál, který se zkondenzoval v blízkosti současné polohy Země kolem Slunce, nachází uvězněný v dávných meteoritech. Astronomové určují stáří těchto prvotních hornin, aby zjistili, kdy se začaly odpočítávat hodiny při formování naší Sluneční soustavy. Takové meteority jsou plné krystalických minerálů, které obsahují oxid křemičitý (SiO) a mohou kondenzovat při extrémně vysokých teplotách přítomných v mladých planetárních discích.
Postupem času se tato nově kondenzovaná tělesa spojují, čímž zasévají zárodky pro vznik planet, které nabývají na velikosti i hmotnosti. První kilometrové planetesimály ve Sluneční soustavě, z nichž vyrostly planety jako je Země nebo jádro Jupiteru, vznikly právě po kondenzaci těchto krystalických minerálů.
Díky novému objevu astronomové nalezli důkazy o tom, že tyto horké minerály začínají kondenzovat v disku kolem HOPS-315. Jejich výsledky ukazují, že SiO je kolem malé hvězdy přítomen jak v plynném stavu, tak i v těchto krystalických minerálech, což naznačuje, že teprve začíná tuhnout. „Tento proces nebyl dosud nikdy pozorován v protoplanetárním disku – ani nikde jinde mimo naši Sluneční soustavu,“ přibližuje význam objevu spoluautor Edwin Bergin, profesor na Michiganské univerzitě.
