Karel Chotek (1783 až 1868) pocházel z významné staročeské šlechtické rodiny. V duchu rodinné tradice nastoupil kariéru úředníka a ve státních službách setrval více než čtyřicet let. Působil mimo jiné jako guvernér v Terstu nebo Tyrolsku. Nejvýznamněji se však do historické paměti zapsal jako poslední nejvyšší purkrabí Království českého, v jehož úřadě působil v letech 1826 až 1843. 

Chotek se přežil 

Coby purkrabí přispěl hrabě významně k rozvoji a modernizaci Prahy i samotného Českého království. Organizoval rozsáhlou výstavbu infrastruktury (základy silniční sítě slouží dosud), zřídil paroplavbu po Labi z Mělníka až k hranicím se Saskem a podporoval hospodářské inovace. Praha se díky němu dočkala dlážděných ulic, druhého mostu přes Vltavu, kanalizace a veřejných sadů, z nichž jedny dodnes nesou jeho jméno. 

Chotek přijal patronaci nad celou řadou filantropických podniků a vlasteneckých aktivit – podporoval například Vlastenecké muzeum, ostatně sám Palacký ho považoval za věrného Čecha. Zároveň byl hrabě vždy loajální k panovníkovi a habsburské dynastii. Vrchol svého organizačního talentu prokázal v roce 1836, když připravil poslední korunovaci českého krále – Ferdinanda V. 

Jakmile v roce 1841 oslavil Karel Chotek významné jubileum čtyřiceti let ve státní službě, začal pomýšlet na odchod do penze, na druhou stranu měl stále ještě mnoho plánů a sil, takže tajně doufal v další kariérní postup. Namísto toho ale přišel pád. Bodem zvratu se stala náhlá smrt jeho syna Emanuela v roce 1843, kterou Chotek nesl velmi těžce. Vyžádal si proto osobní dovolenou, kterou trávil v Anglii. Když mu pak na jeho žádost nebyla prodloužena, velmi se ho to dotklo. 

Pocit zmaru znásobil frustraci z marných vyhlídek na vysoký úřad ve Vídni, na niž měly značný vliv rovněž vleklé spory se stavovskou opozicí na českém zemském sněmu. Karel Chotek abdikoval na post nejvyššího purkrabího v roce 1843, pět let před vypuknutím velkých společenských a politických změn.

Jeho první životopisec Adam Wolf jej neváhal dokonce nazvat „první obětí nových časů v Rakousku“. Odešel hořce bez vyznamenání a zásluh, pronásledován kritikou českých stavů i vídeňské vlády. Kancléř Metternich měl lakonicky prohlásit, že „Chotek se přežil“. Události let 1848 a 1849 ukázaly, že se tato věta týkala i tohoto státníka a jeho generace obecně… 

Nové výzvy 

Kariéra a služba císaři stála v životě Karla Chotka dlouho na prvním místě. Rodinu založil na svou dobu poměrně pozdě, až v roce 1817, tedy ve svých 34 letech. Oženil se s palácovou dámou Marií Žofií Berchtoldovou (1794–1878), s níž měl šest synů. Dospělosti se dožili pouze Antonín (1822–1883), Emanuel (1823–1843), jenž však zemřel na spálu v necelých dvaceti letech, a Bohuslav (1829–1896). 

V době Chotkovy abdikace stáli jeho synové, kteří vyrostli v místodržitelském zámečku v Královské oboře v pražské Bubenči, na prahu dospělosti. Bylo třeba pořešit jejich vzdělání a kariéry. Zároveň bylo nutné vytvořit nové rodové zázemí, které bude nejen domovem, ale i hospodářskou jistotou. Po letech veřejného působení tak čekaly na šedesátiletého hraběte nové výzvy. 

Karel Chotek byl v prostředí českých stavů vnímán poněkud s despektem jako šlechtic bez pozemkového majetku (hlavou chotkovského rodu a fideikomisu byl od roku 1824 jeho synovec Jindřich). Hrabě si to ve své pozici v zemském úřadu uvědomoval a zvažoval koupi nějakého českého panství. Aktivně hledat začal až v roce 1841, kdy prvně zvažoval odchod z úřadu. Myslel zejména na oblast Českého středohoří, a to zřejmě i pro blízkost lázeňského města Teplice, kam často jezdil za sestrou Luisou Clary-Aldringenovou. Korespondoval si v této záležitosti s litoměřickým krajským hejtmanem Josefem Klezanskym, který mu doporučil hned tři tamní panství na prodej: Třebušín, Chrámce a Velké Březno. 

Zázemí pro rodinu 

Chotek se při výběru rozhodoval podle jejich dostupnosti po silnicích, blízkosti lékaře, lékárny a možnosti honitby. To vše splňoval velkostatek Velké Březno, který se nacházel mezi Ústím nad Labem a Litoměřicemi. Jeho poloha při řece Labi s rozvíjející se paroplavbou navíc nabízela i vyhlídky na výstavbu drážďanské dráhy, jež vznikla v následujících letech. 

Nevelké panství zakoupil Karel Chotek za pouhých 170 tisíc zlatých od hraběte Františka Arnošta Harracha. Své majetky ve čtyřicátých letech Chotek dále rozšiřoval, přikoupil vesnice Malé Březno a Přerov, vyčleněné z panství Teplice. Získal tak poměrně velkou úrodnou oblast podél Labe, což bylo důležité, neboť většina velkobřezenského panství se rozkládala na strmých kopcích Českého středohoří, a byla proto vhodná maximálně k ovocnářství. V roce 1846 koupil Karel Chotek od Leopolda II., velkovévody toskánského, za 300 tisíc zlatých vedlejší panství Zahořany na Litoměřicku, které propojil s velkobřezenským pod jednou správou. 

Tím byl hrabě s budováním zázemí pro svou rodinu takřka u konce. V roce 1864 přikoupil ještě statek Čivice na Pardubicku. Chotek na svém území přestavoval či nově budoval výrobní průmyslové provozy, které generovaly zisk, například cihelny, pily či pivovary. Důležitým zdrojem příjmů bylo lesní hospodářství a zmiňované ovocnářství. Dokonce se pokoušel těžit hnědé uhlí, to se však ukázalo jako prodělečné. 

Venkovská vila na stáří 

S koupí panství před Karlem Chotkem vyvstala otázka letní rezidence. Harrachovský jednopodlažní zámeček ve Velkém Březně (stejně jako později zahořanský) se pro tento účel jevil nevhodný. Hrabě proto přistoupil ke stavbě zcela nového objektu, který měl být zasazen do svahu nad Labem a zároveň se nacházet ve středu obce. 

V roce 1842 oslovil Chotek vídeňského architekta Ludwiga Förstera, žáka dvorního stavitele Pietra Nobileho, s jasnou představou venkovské vily. Ta sice svou siluetou napodobovala typově francouzský klasicistní či empirový zámek typu Kynžvart či Kačina, nicméně oproti nim se jednalo o subtilní, odlehčenou stavbu, jejíž postranní křídla nahrazovala arkádová chodba ukončená přízemními domky hospodářského provozu. 

Spolupráce mezi Chotkem a Försterem nebyla patrně vždy jednoduchá, zejména vzhledem k Chotkově temperamentní povaze. Hrabě byl zvyklý do věci vnášet své názory a požadavky, architekt byl na druhou stranu poměrně velmi časově vytížen. Poprvé Karel Chotek v ještě nedokončené novostavbě přenocoval 24. června 1844, dům se však společně s dalším zázemím, kaplí a zahradami ještě několik let dostavoval a vybavoval. Tehdejší podoba nového zámku, kterou zlí jazykové přirovnávali k nádraží, se do dnešního dne nezachovala. V šedesátých letech 19. století hrabě přistoupil k přestavbě původního, starého zámku ve Velkém Březně, aby tvořil zázemí rodině mladšího syna Bohuslava. Autorem projektu byl drážďanský architekt Karl Moritz Haenel. Dnes se tam nachází domov pro seniory. 

Zaostřeno na kariéry synů 

V okamžiku, kdy poslední naděje na návrat Karla Chotka do aktivní úřednické služby smetl revoluční rok 1848, jediné kariéry, které ho nadále zajímaly, byly už jen ty jeho synů. V souladu s rodinnou tradicí a rovněž vzhledem k finančním a majetkovým poměrům očekával, že budou následovat úřednickou či diplomatickou dráhu. Chlapci studovali dle dobových zvyklostí jako privatisté a pokračovali přes filozofické dvouletí na práva. Chotek se osobně věnoval zejména nejmladšímu Bohuslavovi, s nímž procvičoval například jazyky a historii. 

Také velmi dbal na výběr privátních učitelů či společníků. Bohuslavovým preceptorem se stal kupříkladu již zmiňovaný pozdější historik Adam Wolf, pod jehož vedením absolvoval mladík filozofická studia. Poté, co v roce 1846 nastoupil na práva, zůstal Wolf v Chotkových službách jako učitel statistiky a dějin. Nakonec se stal rodinným přítelem. 

Nejstarší Antonín se rozhodl jít v úřednických šlépějích svého otce. V září 1844 získal své první místo praktikanta na krajském úřadě v Litoměřicích, v listopadu téhož roku pak ve Dvorské komoře ve Vídni, v roce 1848 se stal sekretářem u vídeňské Správy komorních důchodů. Později z úřední služby odešel a pomáhal otci se správou velkostatků a věnoval se i svému vlastnímu, nově zakoupenému statku Prossen v Sasku. 

Diplomatické úspěchy 

Kariéra Bohuslava byla dynamičtější. Chvíli pomýšlel na vojenskou dráhu, otec byl však výrazně proti. Rozhořel se mezi nimi ostrý spor, který v roce 1849 urovnal mladičký císař František Josef I. Ten Bohuslavovi armádu rozmluvil, za což mu Karel Chotek nepřestal být do konce života vděčný. Jeho nejmladšího syna čekala kariéra diplomata. Na první post – attaché na velvyslanectví ve Stuttgartu – nastoupil v prosinci 1849. V roce 1853 zamířil jako legační sekretář na vyslanectví do Londýna, které vedl hrabě Colloredo. O tři roky později doprovázel Bohuslav knížete Paula Esterházyho do Moskvy, aby se zúčastnili korunovace nového cara Alexandra II. Nikolajeviče. 

V Londýně, kam za ním otec i bratr Antonín často jezdili, setrval do roku 1859, kdy povýšil na legačního sekretáře na velvyslanectví v Berlíně. Na sklonku roku 1866 byl Bohuslav jmenován velvyslancem u württemberského dvora ve Stuttgartu. Dalších synových kariérních úspěchů na postu místodržitele v Čechách (krátce v roce 1871), velvyslance v Madridu, Bruselu a Drážďanech, se již Karel Chotek nedožil. 

Milující otec, tchán a dědeček 

Deníky, osobní dopisy i vzpomínky vykreslují starého hraběte jako nesmírně citově založeného člověka, který na svých dětech a později i na vnoučatech velmi lpěl. Těšil se z jejich životních úspěchů, strachoval se o jejich zdraví a prožíval jejich velké životní chvíle. Pro rodinu Karla Chotka je vskutku příznačná veliká a láskyplná soudržnost, projevování si niterných vzájemných citů mezi manželi i vůči dětem. Mezi Antonínem, jemuž se říkalo Toni, a Bohuslavem, který byl zmiňován vždy láskyplně jako Bohu, panovala navíc upřímná sourozenecká podpora. 

Karel Chotek a jeho žena Marie velmi přilnuli rovněž ke svým snachám. Zejména manželka Antonína Olga rozená Moltke (1832–1906), pocházející z Karlsruhe, si získala tchánovo srdce a ve Velkém Březně našla druhou rodinu. Starý hrabě ji nazýval andělem. Manželství Olgy a Antonína bylo naplněno necelý rok po svatbě, prvorozený chlapec Rudolf však k zármutku všech po porodu zemřel. Už o rok později se ale hrabě Chotek mohl opět radovat: „Šťastný den! V půl desáté ráno se narodil anděl, zdravý chlapec. Matka i chlapec zdraví.“ 

Novorozenec byl pokřtěn na počest prarodičů jako Karel Maria. V roce 1855 se narodila dcera Marie a o pět let později Olga. Mladší Bohuslav se oženil v roce 1859 s Vilemínou Kinskou (1838–1886) z kostelecké větve rodu. Manželství předcházely delší námluvy, které Karel Chotek prožíval s napětím, zda budou úspěšné, vše měla pod taktovkou nevěstina matka Marie Kinská. Ze šťastného vztahu nakonec vzešlo devět dětí, dospělosti se dožilo osm z nich: syn Wolfgang a dcery Zdenka, Marie Pia, Karolina, Žofie, Oktávie, Marie Antonie a Marie Henriette. 

Karel Chotek se ze všech vnoučat nesmírně radoval, jejich příchod vždy pečlivě popsal na stránkách deníků. Naposled se krátce před smrtí těšil z narození vnučky Žofie, která se měla nakonec stát nejen nejslavnější představitelkou této rodové větve, ale po svém sňatku s Františkem d'Este i jedním ze symbolů konce monarchie. 

Životní styl na odpočinku 

Čas Karla Chotka po odchodu do penze měl pevný rytmus odpovídající životnímu stylu aristokrata 19. století. Zimu trávil ve městě, kde si pronajímal byt. Zpočátku to byla Praha a zejména Vídeň, když ještě doufal v návrat do veřejných funkcí. Po roce 1848 jako místo pro zimní pobyt volil Drážďany, kam cestoval nejčastěji parníkem, posléze vlakem. V pozdějších letech trávil zimu většinou tam, kde pobýval Bohuslav – tedy například ve Stuttgartu či v Berlíně. Jeho den zde vyplňovaly návštěvy mší, procházky, setkání s přáteli, vyřizování korespondence. Hrabě miloval umění, zejména operu a mnohdy navštěvoval divadla. Sám velmi dobře hrál na klavír. 

Do Velkého Března přijížděl Karel Chotek většinou počátkem dubna a setrval zde zpravidla do října. Adam Wolf ho líčí jako dobrého otce dětí, ale i obyvatel panství, jejichž blaho měl na prvním místě. Stylizuje ho do dobráckého moudrého pána, který je na svém zaslouženém odpočinku v souznění s obyčejnými venkovany i okolní přírodou v každodenním rozjímání v malém cihlovém domku na břehu Labe, kam každý den chodí pozorovat okolí. Svůj čas podle něj trávil četbou, psaním či jen lehkou zahálkou, při níž sledoval s potěšením plavební ruch na řece. „Ten čerstvý život v přírodě, to stýkání se s lidem, mu činilo dobře. Žil zde v radosti v okamžiku, bez starostí.“ 

Z úředníka soukromníkem 

Chotkovy deníky plné podrobností z každodenního života dávají Adamu Wolfovi za pravdu. Čas pro hraběte na zámku ve Velkém Březně plynul oproti životu ve městě pomaleji. Sledoval počasí, věnoval pozornost sadům, které miloval zejména na jaře, kdy se dojímal nad kvetoucí scenérií: „Nikdy jsem neviděl něco podobného. Kéž by to Bůh zachoval!“ 

Bývalého purkrabího ve Velkém Březně navštěvovali příbuzní, významní šlechtici, umělci či hudebníci, mezi nimi Ferenc Liszt. Mnozí se zde zastavili během svých cest kupříkladu do Drážďan, Berlína nebo Teplic. Několikrát za ním přijeli také členové císařské rodiny. I s postupujícím stářím byl hrabě velmi společenský. S přáteli trávil čas partií šachu nebo hrál kulečník, oblíbené byly i šarády. Na odpočinku se z Karla Chotka stal ze sloužícího úředníka finančně zajištěný soukromník, který se věnoval své rodině a zájmům a rozvíjel rodinný majetek. Zemřel na sklonku roku 1868 ve věku 85 let, po 25 letech v penzi.

Image

Čtěte také

Láska i monarchii přenáší: Čím si Žofie Chotková získala srdce následníka trůnu?

Obézní lidé mají metabolismus vychýlený z rovnováhy. Jejich organismus přestává reagovat na inzulín. Narušená látková výměna tuků vyvolá v krvi vzestup koncentrací lipidů ze skupiny triglyceridů provázený poklesem „dobrého“ cholesterolu (vysokodenzitního čili HDL cholesterolu). Tuky se hromadí v játrech, což může vyvrcholit až tzv. nealkoholickým ztučněním jater. Obézní lidé tak čelí silně zvýšenému riziku propuknutí cukrovky druhého typu a kardiovaskulárních onemocnění.

Najdou se však i tlouštíci, které tyto zdravotní komplikace nesužují a mají všechny zdravotní ukazatele v pořádku. Jediné, čím se vymykají z normy, jsou „kila navíc“. Pro medicínu představují tvrdý oříšek. Jsou příslovečnou výjimkou potvrzující pravidlo a lze je považovat za zdravé? Anebo jsou to jednoduše lidé, u nichž nastoupí obvyklé zdravotní důsledky obezity se zpožděním?

Lékaři označují „zdravé tlouštíky“ jako metabolicky zdravé obézní a používají pro ně zkratku MHO odvozenou z anglického „metabolically healthy obese“. Na definici, podle níž lze obézní lidi klasifikovat jako MHO, se ale odborníci neshodnou. Některé definice jsou velmi přísné a pro diagnózu metabolicky zdravé obezity vyžadují normální hodnoty širokého spektra zdravotních ukazatelů. Jiné definice jsou poměrně benevolentní.

Opírají se o nižší počet ukazatelů zdravotního stavu, nebo dokonce povolují překročení vybraných obecně uznávaných limitů. To se zákonitě promítá do kalkulací rozšíření „zdravé obezity“. Některé epidemiologické studie opírající se o přísné limity nenacházejí mezi obézními více než 5 % zdravých tlouštíků. Jiné výzkumy založené na benevolentních kritériích končí závěrem, že zdravý je každý druhý obézní.

Rizikové faktory

Fakt, že se choroby spojené s obezitou u metabolicky zdravých obézních lidí vůbec neobjeví, nebo nastoupí později a jsou slabší, přitahuje pozornost vědců a lékařů. Ti doufají, že se studiem těchto obézních výjimek potvrzujících pravidlo dopracují k léčbě obezity. Hledají proto faktory, jež mohou přispívat k lepšímu zdravotnímu stavu obézních. Jasný je vliv etnika. Například u obyvatel jižní a východní Asie, Číny a Japonska nastupují problémy spojené s obezitou rychleji než u jiných etnik.

Jako další významný faktor se nabízí skladba jídelníčku, ale zrovna tady nemají vědecké studie pevnou půdu pod nohama. Výzkum zaměřený na skladbu a množství zkonzumovaných potravin se nejčastěji opírá o dotazníky vyplněné dobrovolníky a ti mají tendenci zamlčovat prohřešky proti zásadám zdravé výživy. Při vyplňování dotazníků uvádějí vyšší spotřebu „zdravých“ potravin a zamlčují konzumaci potravin, které lékaři nedoporučují. Také nepřiznávají všechno, co snědli.

Přesto se i z těchto systematicky zkreslovaných dat dá vypozorovat, že MHO se stravují o něco zdravěji než zbytek obézní populace. Mají nižší spotřebu cukru, slazených nápojů a potravin obsahujících tuky s nasycenými mastnými kyselinami. Naopak, konzumují více ovoce, celozrnného pečiva a bílkovin rostlinného původu.

K metabolicky zdravé obezitě může přispívat pohybová aktivita a celková fyzická zdatnost. Lidé s MHO tráví denně v průměru více času střední a intenzivní námahou a prosedí méně času než zbytek obézních. Těší se také lepší fyzické kondici. Jejich plíce a srdce např. zajišťují organismu při námaze lepší zásobování kyslíkem.

Nezanedbatelná je i role spánku. Pokud lidé spí málo – ať už vědomým ponocováním, nebo v důsledku poruch spánku – mají zvýšené sklony k obezitě a poruchám metabolismu. Mezi metabolicky zdravými obézními lidmi a jejich nezdravými obézními protějšky se ale vědcům nepodařilo najít rozdíly v délce nebo kvalitě spánku. Odborníci se nicméně shodují v názoru, že vliv spánku nemusí být bez významu.

Většina výzkumů se při hodnocení spánku opírala o údaje, jež dobrovolníci vyplnili do dotazníků. A tady platí totéž co o dotaznících pro podchycení skladby jídelníčku. Dobrovolníci se snaží ukázat v lepším světle a uvádějí, že spí déle a kvalitněji, než je tomu ve skutečnosti. Přesnější údaje získané například sledováním aktivity mozku spáčů by zřejmě poskytly objektivnější data a odhalily by, že zdraví tlouštíci spí déle a kvalitněji.

Není tuk jako tuk

Klíč k metabolicky zdravé obezitě se může skrývat v tukové tkáni. MHO jí mají v těle zhruba stejné množství jako obézní lidé trpící metabolickými poruchami. Zásadní rozdíl ale tkví v tom, kde se jim tuk ukládá. Lidé s metabolicky zdravou obezitou mají méně vnitrobřišního tuku, který obaluje orgány a poškozuje je, ale i tak mají dvakrát až třikrát více vnitrobřišního tuku než lidé se zdravou tělesnou hmotností. Ženy s MHO ukládají více tuku v podkoží ve spodní části těla, především na hýždích a stehnech. U mužů s metabolicky zdravou obezitou ale k hromadění podkožního tuku ve spodní části těla většinou nedochází.

Při obezitě se ukládá tuk i do jater, což může vyústit v nealkoholické ztučnění jater. U lidí s MHO se to ale děje v menší míře. Lidé s MHO se liší od ostatních obézních také tukem, který se ukládá pod kůží na břiše. Ten slouží jako rezerva a u zdravých lidí se do něj „přelévají“ tuky z krve. U metabolicky zdravých lidí se v něm vyskytuje více malých buněk, jež se množí a mají před sebou vyzrávání a další růst. Právě do těchto buněk se ukládá tuk z krve, který pak neškodí v jiných částech těla. Ke zlepšení zdravotního stavu obézních lidí někdy paradoxně stačí, aby se tuk přesunul z krve do tukové tkáně pod kůží. Jejich tělo si pak snáze udržuje citlivost k hormonu inzulinu, což je hlavní brzda rozvoje cukrovky druhého typu.

Tuková tkáň plní v organismu důležité funkce a neobejdou se bez ní ani zdraví štíhlí lidé. V principu není tuková tkáň ani dobrá, ani špatná, záleží na tom, kde se vyskytuje a v jakém množství. Pro její správné fungování je důležitý přísun kyslíku. Ten je u obézních lidí snížený, a protože mají jejich tukové buňky zvýšenou spotřebu tohoto plynu, dostávají se do kyslíkového deficitu.

Na vině je oběhový systém obézních lidí, jenž má sníženou výkonnost, a plíce, jež nepracují s dostatečnou účinností. Při obezitě má tuková tkáň rovněž chudší síť krevních vlásečnic rozvádějících krev. Molekuly kyslíku proto obtížně pronikají k buňkám, jež dělí od vlásečnic větší vzdálenosti. Tukovým buňkám navíc „užírají“ kyslík buňky imunitního systému, které se v tukové tkáni obézních lidí vyskytují s vyšší četností.

S obezitou se mění také stavba tukové tkáně, především pak spletitá bílkovinná síť tzv. mezibuněčné hmoty tvořená hlavně kolagenem. Ta představuje jakési lešení, na němž jsou „navěšeny“ tukové buňky. Při obezitě dochází nejen ke zmnožení a zvětšení tukových buněk, ale také k celkovému zmohutnění mezibuněčné hmoty, což se pojí se zvýšeným rizikem cukrovky druhého typu. Jedním z důvodů je fakt, že u obézních lidí proniká přes zmohutnělou mezibuněčnou hmotu do tukových buněk méně kyslíku z krevních kapilár. U lidí s metabolicky zdravou obezitou je „obal“ mezibuněčné hmoty tukových buněk slabší a jejich zásobování kyslíkem vydatnější.

Pro obezitu je typická zvýšená aktivita imunitního systému, která vyvolává zánětlivé reakce v mnoha tkáních. Postižena je i tuková tkáň, a právě zánětlivé procesy jsou považovány za startér zvýšené odolnosti tkání vůči účinkům inzulinu a rozvoje cukrovky druhého typu. K nejaktivnějším buňkám imunitního systému se v tukové tkáni řadí bílé krvinky ze skupiny makrofágů. U obézních lidí dochází i ke zvýšení počtu makrofágů v tukové tkáni. Lidé s MHO mají však nárůst makrofágů v tukové tkáni mírnější. Podobně je tomu i v případě dalších buněk imunitního systému.

Nejde jen o kila

Dopady obezity na zdraví nelze hodnotit jen na základě tělesné hmotnosti a od ní odvozených ukazatelů, jako je např. body mass index. Spolehlivé vodítko ale nenabízí ani množství tukové tkáně. Organismus jednotlivých lidí reaguje na nárůst objemu tukové tkáně různě. Nikdy to není kladná reakce a s přibývajícími kilogramy tělesné hmotnosti se zdraví nezlepšuje. Míra zhoršení je však individuální. K poškození zdraví ale dochází i v případě, že se obézní lidé zaměří jen na úbytek tělesné váhy a ignorují širší kontext zdravotních ukazatelů.

Některé diety mohou vyvolat úbytek svalové tkáně. Kila jdou sice dolů, ale zdravotně je na tom hubenější člověk hůře, protože svalovina sehrává důležitou roli v udržení citlivosti organismu k inzulinu. V některých studiích se dokonce ukázala u seniorů jako „prospěšná“ mírná nadváha. Pozitivní vliv nelze v tomto případě připsat tukové tkáni, ale svalové hmotě, již tito senioři neztratili.

Celkově lze ale lidem s nadváhou či obezitou snížení tělesné hmotnosti doporučit i v případech, kdy nevykazují známky narušení metabolismu. Kromě jiného tím uleví přetíženému pohybovému aparátu a ochrání před poškozením klouby, vazy a šlachy. Obezita je také spojena s vyšším rizikem nejméně patnácti typů zhoubných nádorů. Příčiny vyšší náchylnosti obézních lidí k rakovině nejsou zcela jasné. Tuková tkáň mění hormonální poměry v organismu, a snad tak vytváří příhodnější podmínky pro růst nádorových buněk. Nelze ale vyloučit, že tuková tkáň vylučuje látky, které zhoubné bujení přímo pohánějí. S každým správně shozeným kilem se obézním lidem zlepšují vyhlídky na život s menšími zdravotními problémy.

Důvody, proč někdo pociťuje následky obezity silněji než jiní obézní, nejsou stále jasné. V dohledné budoucnosti se proto nedá očekávat, že by lékaři na základě výzkumu MHO přišli s jednoduchým návodem nebo pilulkou, které by jako mávnutím kouzelného proutku zahnaly všechny zdravotní komplikace obezity. Cesta ke zdraví pro obézní lidi povede i nadále trnitou cestou změny životního stylu, jídelníčku a pohybové aktivity.

Z lékařských výzkumů vyplývá, že i lidé s metabolicky zdravou obezitou čelí ve srovnání s lidmi se zdravou tělesnou hmotností zvýšeným zdravotním rizikům. Lékaři se shodují na tom, že i tito lidé by měli s obezitou bojovat, protože snížení tělesné hmotnosti a redukce tukové tkáně i jim přináší zlepšení celkového zdravotního stavu.

Image

Čtěte také

Máte rádi svoje faldy? Hranice mezi kultem nezdravé hubenosti a život ohrožující obezitou

Vědcům se poprvé podařilo analyzovat proteiny z více než 20 milionů let starých zubů vyhynulého příbuzného nosorožců. Tento průlom posouvá genetický výzkum hluboko do minulosti a otevírá možnosti zkoumat evoluci nejen savců, ale možná i dinosaurů. Dvě nezávislé výzkumné skupiny zveřejnily své výsledky v prestižním časopisu Nature.

Zatímco DNA zůstává zachována jen v relativně „mladých“ fosiliích (nejstarší známé DNA pochází z milion let starých kostí mamuta), proteiny mají větší životnost. A právě to dává vědcům novou naději, jak dešifrovat evoluční historii zvířat, jejich biologické pohlaví, nebo dokonce jídelníček.

Svědectví ukryté v zubech

Jedna z výzkumných skupin vedená biochemikem Enricem Cappellinim z Kodaňské univerzity získala proteinové sekvence z 23 milionů let staré fosilie nosorožčího předka, nalezené na arktickém ostrově Ellesmere v Kanadě. Pomocí hmotnostní spektrometrie, která umožňuje určit složení proteinových fragmentů, se jim podařilo rekonstruovat části sedmi zubních proteinů – celkem 251 aminokyselin.

Když tým srovnal tyto sekvence s genetickými daty dnešních nosorožců a jejich vyhynulých příbuzných z doby ledové, narazil na překvapení. Nový druh, pojmenovaný Epiaceratherium itjilik, nepatřil k moderním nosorožcům, jak se dříve myslelo, ale představuje mnohem starší vývojovou větev, která se oddělila už před 41 až 25 miliony lety. „Zcela to mění náš pohled na vývoj nosorožců,“ říká Ryan Paterson, spoluautor studie.

Proteiny z pece

Zatímco kanadské fosilie byly zachovány v chladném arktickém klimatu, druhá studie se zaměřila na naprostý opak – pánev Turkana v Keni. Tato oblast, kde teploty povrchu dosahují až 70 °C, je jedním z nejteplejších míst na světě. I přesto zde vědci získali sekvence zubních proteinů z fosilií starých 18 milionů let.

Tým pod vedením Daniela Greena z Harvardu analyzoval proteiny z vyhynulých příbuzných nosorožců, hrochů, slonů a dalších velkých savců. Získaná data potvrdila jejich dosavadní morfologickou klasifikaci, ale badatelé doufají, že v budoucnu pomohou vyřešit i složitější záhady – třeba původ hrochů nebo dávných homininů.

„Skutečnost, že proteiny přežijí i v takovém pekle, je důkazem, že paleoproteomika má budoucnost všude,“ říká spoluautor studie Timothy Cleland z institutu Smithsonian.

Co bude dál? Možná dinosauři

Otázka, zda se jednou podaří získat i proteiny z dinosaurů, visí ve vzduchu už roky. Předchozí pokusy vzbudily rozruch, ale většina vědců zůstává skeptická. Cleland však tvrdí, že pokud se někdy podaří najít dobře zachované dinosauří zuby, je poměrně velká šance. Problémem ale je, že dinosauří zubní sklovina je mimořádně tenká.

Přestože tyto nové studie se soustředí hlavně na vývojové vztahy, někteří vědci vidí větší potenciál. Matthew Collins z Cambridgeské univerzity říká, že z proteinů lze získat i informace o biologickém pohlaví (díky přítomnosti určitých proteinů vázaných na chromozom Y) nebo o potravním řetězci (pomocí dusíkových izotopů v aminokyselinách). Obě studie názorně ukazují, že dávnou minulost už nemusí vědci zkoumat jen z kostí. I molekuly, které zůstaly ukryté ve zubech, mohou přepisovat učebnice biologie.

Image

Čtěte také

Paleodentisté rekonstruovali DNA mikrobů ze zubního kamene neandertálců

Evropská kosmická agentura (ESA) se spolupráci se společností Thales Alenia Space Italia vyvíjí opakovaně použitelnou kosmickou loď Space Rider (Space Reusable Integrated Demonstrator for Europe Return). Má jít o „kosmický náklaďák“ pro nejrůznější typy misí, od přepravy zásob pro orbitální platformy až po experimenty a výrobu na oběžné dráze. Space Rider je navrhován jako znovupoužitelný prostředek s rychlým obratem: po každé misi má strávit jen šest měsíců v údržbě, než znovu vyrazí do vesmíru. 

Poprvé by měl Space Rider letět do vesmíru už v roce 2027. Na orbitě by měl vždy strávit maximálně tři měsíce, po uplynutí této doby se má pomocí padákového kluzáku (podobnému například křídlu pro kiteboarding) vrátit zpět na zem. Space Rider má létat bez posádky a jeho přistání musí být tudíž zcela autonomní. 

Testovací kampaň v Sardinii

Letos v červnu absolvoval tým Space Rideru sérii klíčových zkoušek na testovacím vojenském polygonu Salto di Quirra na Sardinii. Cílem bylo ověřit dvě zásadní součásti přistávací fáze: funkčnost padákového systému a schopnost autonomního navádění a přistání.

Testovací moduly Space Rideru byly shazovány z výšek 1 až 2,5 kilometru z transportního vrtulníku CH-47 Chinook italské armády. Při reálném návratu z orbity ale bude situace mnohem dramatičtější – Space Rider se bude řítit rychlostí převyšující šestinásobek rychlosti zvuku a trup se rozpálí až na 1 600 °C.

Přistávací sekvence Space Rideru má být sofistikovaným procesem, který začíná záložním padákem pro prvotní zpomalení těsně pod rychlostí zvuku. V druhé fázi přijde ke slovu větší padák, který ve výšce okolo 5 kilometrů na zemí aktivuje parafoil – obří „plachtu“, jež funguje jako řiditelný kluzák.

Během tří drop-testů na polygonu se podařilo ověřit, že každý prvek padákového systému funguje dle plánu – zpomaluje modul tak, jak má, a jednotlivé části se spouštějí ve správném pořadí.

Unikátní sytém autonomního přistání 

Další klíčovou částí testů byla autonomní navigace během přistání. Použitý model – kovová platforma se senzory, řídicí elektronikou a navijáky pro manipulaci s parafoilem – zvládl sestup zcela bez lidského zásahu.

Modul letěl 12 minut z výšky 2,5 km, udržoval vertikální rychlost 4 m/s a přistál měkce rychlostí 2 m/s. Přesnost přistání se pohybovala do 150 metrů. Šlo o vůbec první takto přesné autonomní přistání s pomocí parafoilu v historii.

Pro testy tohoto typu není nutné, aby je podstoupila kosmická loď ve své finální podobě. Namísto toho byla v Salto di Quirra testována velmi hrubá atrapa, která na první pohled loď Space Rider vůbec nepřipomínala. Šlo vlastně jen o kovovou konstrukci, vybavenou nezbytnými přístroji a padákovým systémem budoucí lodi, s odpovídající hmotností.

Kosmický návrat v evropském stylu

Dalším krokem má být ostrý systémový test s plnohodnotným modelem návratového modulu, který bude mít stejnou hmotnost, aerodynamiku i přistávací nohy. Poté proběhne „nárazový“ test, kdy bude modul vypuštěn z rampy simulující nejhorší možné scénáře – aby se ověřilo, že vědecký náklad uvnitř neutrpí při přistání žádné škody. I tento závěrečný test se odehraje s podporou italského ministerstva obrany na speciálně upravené přistávací ploše v Salto di Quirra. Pokud vše půjde podle plánu, ESA získá vlastní opakovaně použitelnou loď, která může pravidelně přinášet vědecké experimenty zpět na Zemi.

Image

Čtěte také

Indický experimentální raketoplán úspěšně završil testy autonomního přistání

Ve středověké západní Evropě od nástupu křesťanství a feudalismu se vzestup byť jen o jednu společenskou třídu výš jevil značně neobvyklý. A aby člověk z nekrálovského rodu nastoupil na trůn? Byť šlo o významného a mocného šlechtice, provázely takový úkaz obvykle konflikty a nestabilita. Zvyky, mentalita a rozvrstvení společnosti ve středověké Byzantské říši, nástupkyni antické Východořímské říše, se však od zbytku Evropy hodně lišily. Hlavně proto, že antická říše na východě nikdy nezanikla. A na rozdíl od říše Západořímské plynule přešla do období středověku. 

Přineslo to s sebou veškerá pozitiva a negativa, která s rozvinutou civilizací nevyhnutelně souvisejí. Vzpomeňme třeba přebujelou byrokracii, pohodlnost a zjemnělost vyšších úředníků a vládců, vůči nimž stáli v opozici naopak drsní profesionální vojáci, kteří se rovněž hlásili o svá práva. Nicméně všichni měli jedno společné – lstivost, intriky a nečisté zákulisní boje.

Palácové převraty byly v Byzanci tak trochu „folklorní“ záležitostí. Představitel politické kliky se zmocnil trůnu tak, že se násilím zbavil svých nepřátel. Buď je dal oslepit a vyhnat, nebo rovnou popravit či zavraždit. Potom se prohlásil novým vládcem. Širší obyvatelstvo většinou vůbec nevědělo, jaká hra se tady hraje. A i kdyby vědělo, stejně s tím nemohlo nic dělat.

Císařovna není císař

Zkusme se podívat na konkrétní případy v byzantských dějinách od začátku 9. století. Císařovna Irena vládla od roku 780 celých 22 let – zcela samostatně pak poslední čtyři roky. Sice tak ovládala byzantskou politiku poměrně dlouho, ale o stabilitě se v říši mluvit nedalo. Ženu na trůně lidé uznávat nechtěli, čehož na západě využil franský král Karel Veliký a sám se roku 800 dal korunovat na císaře. Stačilo mu, když prohlásil, že v Konstantinopoli teď vlastně žádný císař není.

Irena vládla nejprve jako regentka za svého syna Konstantina VI. Když mu nakonec roku 790 musela předat vládu, vůbec se jí do toho nechtělo. Jenže neschopný synáček ztratil v říši podporu. A tak ho dala ctižádostivá matka roku 798 oslepit a sama se ujala vlády. V Byzanci nic zvláštního. 

Irena dlouho na trůně nevydržela, protože už za čtyři roky ji svrhl její hlavní finanční správce Nikeforos. Svou paní, jíž předtím léta „věrně“ sloužil, zbavil trůnu za podpory vlivných dvorských spiklenců a hlavně vojska. Zachoval se vůči ní velkoryse – ušetřil ji slepoty a poslal do vyhnanství na ostrov Lesbos. Nikeforos poté vládl celých devět let a jeho panování bylo vcelku stabilní, přestože je provázely vojenské neúspěchy v bojích proti Bulharům. Padl, když jej roku 811 přepadl bulharský chán Krum na cestě do Konstantinopole.

Rychlé střídání

Následnictví představovalo v Byzanci tradiční problém. Nikeforův syn Staurakios byl u toho osudného bulharského přepadu také těžce raněn a jen s obtížemi se dostal až do Konstantinopole. Tam se sice v červenci ujal vlády a plánoval velké reformy, jenže těžké zranění na krku mu vše zásadně komplikovalo. Navíc proti Staurakiovi začala intrikovat vlastní sestra Prokopia, která se pokoušela dosadit na trůn svého muže Michaela. To se jí už v říjnu nakonec podařilo dalším palácovým převratem. Umírajícího bratra poslala do kláštera, kde v tichosti zranění podlehl.

Prokopiin manžel Michael I. Rangabe se udržel na trůnu pouhé dva roky. Naprosto nedokázal čelit bulharskému nebezpečí, a navíc ho ohrožovali i Frankové na Apeninském poloostrově. Chtěl tedy zvolit mírovou cestu a uznal Karlovi Velikému jeho císařský titul. Bulharský chán Krum zatím tvrdě dobýval jednu byzantskou pevnost za druhou. Později chtěl císaři Michaelovi sice nabídnout mír, jenže klika „jestřábů“ přinutila byzantského vládce, aby jej odmítl. 

V té chvíli už se bouřily vojenské oddíly v několika thematech čili byzantských provinciích. Není divu, že Krum bez problémů Michaelovo vojsko porazil. Vojenské klice nestálo nic v cestě, aby slabého císaře sesadila.

Michael se chtěl vyhnout fyzickému trestu, a tak odešel dobrovolně do vyhnanství do kláštera, kde prožil ještě mnoho dalších let. Zemřel až roku 845. Jeho syny však dal Michaelův nástupce Leon V. (vládl 813–820) raději vykastrovat, aby později nemohli vznášet dědické nároky. Tehdy šlo o běžné opatření. Jedním z postižených Michaelových synů byl také pozdější patriarcha Ignatios, o němž ještě bude řeč.

Vládne armáda

Císař Leon V. Arménský byl typickým produktem intrikující armádní elity. Poprvé se pokusil o převrat už roku 803, a to proti Nikeforovi I. Pomáhali mu tehdy jeho druhové Michael z Amorionu a Tomáš zvaný Slovan. Také oni ještě budou hrát důležitou roli v dalším příběhu. Převrat sice ještě neuspěl, ale Leon se potrestání vyhnul.

Další převrat chystal roku 808 se svým tchánem a znovu neuspěl. Teď už ho dal ale Nikeforos I. vyhnat z Konstantinopole. Leon se tak vrátil až po jeho smrti roku 811 a získal si v armádě opět velkou úctu a podporu. Snad proto ho všichni včetně patriarchy přemlouvali, aby roku 813 po slabém Michaelovi I. nastoupil na trůn a nastolil vládu tvrdé ruky. To se mu částečně podařilo, a dokonce zaznamenal i částečná vítězství proti Bulharům. Konstantinopol tehdy ovšem zachránila především nečekaná smrt bulharského chána Kruma roku 814, která Bulhary oslabila. Leon V. pak nového chána Omurtaga porazil a uzavřel s Bulhary v podstatě výhodný mír.

Nakonec však i Leon V. poznal pravdivost přísloví „S čím kdo zachází, tím také schází“. V armádě sílil vliv Leonova bývalého druha Michaela z Amorionu. Leon podporoval Michaelovu kariéru, takže se z něj brzy stal generál. Jenže v tom okamžiku vyhodnotil, že bude lepší svého kamaráda Leona svrhnout a sám se dostat na trůn. Typické byzantské spiknutí se však prozradilo. Císař uvrhl Michaela do vězení a odsoudil ho k smrti.

Jenže zrovna začaly Vánoce a Leon nechtěl popravovat o svátcích. A to se mu vymstilo. Jeho druhům se podařilo vězně vysvobodit a Leona V. v palácové kapli při zpěvu vánoční liturgie zavraždit. Jeho synové se dočkali téhož, co kdysi sám Leon přichystal synům Michaela I. Vykastrovali je a poslali do kláštera.

Povstalec a povstání

Na trůn nastoupil Michael II. (vládl 820–829), první vládce amorijské dynastie. Země už potřebovala stabilitu jako sůl, protože po dlouhých čtyřicet let se císařové střídali prakticky jen v palácových převratech. Nejdříve se však i Michael musel vyrovnat s povstáním. Vedl ho Tomáš Slovan – třetí druh ve zbrani, jenž kdysi spolu s ním a Leonem V. připravoval převrat. Mimochodem – Tomáš pocházel z rodiny slovanských vysídlenců, proto dostal přízvisko Slovan.

Jenže Tomáš své povstání vedl na byzantské poměry špatně, protože se nesnažil o palácový převrat, ale regulérní občanskou válku. Získal na svou stranu některé pronásledované náboženské menšiny (zejména paulikiá­ny), několik příslušníků vyšších vrstev a také se snažil oslovit ikonodulskou část obyvatelstva, tedy „uctívače ikon“. 

Hlavní vojenskou sílu Tomášova vojska tvořili takzvaní federáti, tedy žoldnéři různých národností najímaní ve východních částech říše. Leon V. totiž blahé paměti jmenoval Tomáše jejich velitelem, takže ten měl mezi nimi dobré kontakty. 

Povstání nabylo skutečně celoříšských rozměrů. Tomáš se dal v Antiochii korunovat na byzantského císaře a už roku 821 oblehl Konstantinopol. Jenže tam započal jeho konec. Jeho armáda nebyla na takovou akci dost dobře připravena. Nadto se proti Tomášovi pustili i Bulhaři, zatímco Arabové využívali byzantské občanské války k vlastnímu prospěchu. Přesto boje trvaly ještě několik let a teprve roku 825 Mi­­chael II. povstání definitivně potlačil. Dosáhl tak zřejmě rozhodujícího úspěchu, takže se mu podařilo nejen udržet na trůně, ale bez problémů prosadil jako nástupce svého syna Theofila.

Dynastie

Za vlády amorijské dynastie došlo k upevnění vnitřních poměrů. Theofilos (vládl 829–842) byl na rozdíl od svého otce dokonce vzdělaný člověk se smyslem pro spravedlnost, což mu spousta byzantských intrikářů nemohla zapomenout. Hlavní domácí problém, který musel řešit a který se táhne téměř celými byzantskými dějinami jako červená nit, představoval zápas ikonodulů proti ikonoklastům. Amorijští císaři byli vesměs ikonoklasté, ovšem se sklonem k toleranci a smírnému řešení.

Třetím a posledním členem amorijské dynastie byl Michael III. (vládl 842–867), známý z velkomoravských dějin jako ten, kdo poslal z Byzance na misii k západním Slovanům bratry Konstantina a Metoděje. Michael III. dostal v historii přízvisko Opilec, což zřejmě odráželo určitý pravdivý základ, ale především ho tak nazvali pozdější kronikáři, když potřebovali ospravedlnit jeho svržení a nástup nové makedonské dynastie. To však předbíháme.

Michael III. neměl jednoduchou nástupní pozici, protože se narodil až roku 840, a když jeho otec zemřel, byly mu tedy pouhé dva roky. Proto za něj vládla jeho matka císařovna Theodora – tedy spíše císařovnin přední rádce eunuch Theoktistos. Byl to vynikající správní úředník, jenž dokázal skvěle lavírovat mezi různými politickými klikami. Když ovšem jmenoval Ignatia, zmiňovaného syna Michaela I. a nesmlouvavého příznivce ikonoklasmu, patriarchou, dost se mu to nepovedlo. Doufal, že tím uklidní situaci, ale Ignatios místo toho tvrdě trestal své odpůrce, a to nejen ideové, ale i osobní, kteří nesouhlasili s jeho volbou.

Zapudit matku

Roku 855 dospěl Michael III. do věku, kdy se mohl ujmout samostatné vlády. V Konstantinopoli to však nešlo tak snadno. Výjimečná Theoktistova moc byla trnem v oku mnoha dalším vlivným lidem v paláci, zejména císařovninu bratru Bardasovi. Mladý císař tehdy těžce snášel poručníkování své matky. Když ho donutila zapudit milenku a oženit se s dcerou nějakého jejího příznivce, roztrpčila Michaela natolik, že ho Bardas bez problémů přemluvil ho k tomu, aby odsouhlasil vraždu Theoktista a pak zapudil matku do kláštera. 

Tak se Michael sice ujal samostatné vlády, ale v podstatě se namísto své matky ocitl pod silným vlivem strýce. Dokonce Bardasovi udělil titul caesar a učinil ho svým spoluvládcem, tedy vlastně nástupcem. Sám Michael nebyl ovšem jen neschopným opilcem. Dokázal se dokonce i postavit do čela vojska a vyhrál důležitou bitvu nad Araby roku 863.

Rychlokvaška

Radikálním způsobem řešili Michael s Bardasem také narůstající spor s církví. Patriarcha Ignatios se totiž choval nesnesitelně nadutě. O Bardasovi rozšiřoval, že udržuje krvesmilný poměr s vlastní snachou. Kvůli tomu mu také při jednom z velkých svátků roku 858 odmítl povolit vstup do chrámu Boží Moudrosti. To si však Bardas nenechal líbit. Během krátké doby ho zbavil úřadu a poslal do vyhnanství. Ještě ho tedy přinutil podepsat prohlášení, že odstupuje dobrovolně. 

Volba vhodného nástupce padla na vzdělaného Fotia, v té době přednostu císařské kanceláře. Přes své nepochybné schopnosti však Fotios neměl žádné kněžské svěcení, takže je přijal během několika dní postupně všechna aby mohl být na Vánoce 858 konečně vysvěcen na patriarchu. Takový postup samozřejmě mnoho kněžích kritizovalo.

Přesto dokázal Fotios prozatím své postavení uhájit a mimo jiné i jeho zásluhou byli vybráni bratři Konstantin a Metoděj pro důležitou misii na Velkou Moravu. Tato misie měla později velmi důležitý dopad na byzantskou kulturu, neboť díky ní byla uvedena do praxe slovanská liturgie, která se po vyhnání Metodějových žáků z Moravy (roku 886) vrátila obloukem zpět do Bulharska, tedy do oblasti Byzantské říše. Prozatím však vyslání misionářů do vzdálené země s úkolem založit tam arcibiskupství podřízené Konstantinopoli stálo spíše na okraji zájmu byzantské politiky. Ostatně hlavní cíl věrozvěstové nesplnili, protože nové moravské arcibiskupství nakonec podléhalo římskému papeži.

Ze stáje k trůnu

Pomalu se dostáváme k poslednímu palácovému převratu, který vynesl na trůn nejmocnější byzantskou dynastii: makedonskou. Ta se udržela na trůně s krátkými přestávkami 160 let. Příběh jejího prvního představitele Basileia I. (vládl 867–886) zní tak trochu jako pohádka „Kterak chudý vesnický chlapec ke štěstí přišel“. V byzantské verzi má ale pár nehezkých krvavých vsuvek. 

Basileios sloužil původně u stratega (vojenského velitele) v rodné Makedonii. Rozhodl se však přejít do hlavního města, kde se mohl lépe uplatnit. Uměl prý dobře zacházet s koňmi a byl mimořádně fyzicky silný, což je sice zvláštní kvalifikace pro úřad císaře, nicméně Basileios zatím zahájil kariéru alespoň jako podkoní u císařova bratrance Theofilitza. Tak se dostal mezi vlivnou konstantinopolskou smetánku.

Těžko říct, jaké schopnosti prokázal v pozici podkoního, že si ho všiml sám císař Michael a povolal ho do svých služeb. A ještě podivnější je, že roku 865 dokonce adoptoval Basielia za svého syna a oženil ho se svou bývalou milenkou. Basileios musel kvůli svatbě zapudit svou první manželku Makedonku Marii, což sice kvůli císaři udělal, ale zřejmě mu to měl za zlé a začal proti němu vymýšlet intriky. 

Největší překážku k vzestupu představoval samozřejmě císařův strýc Bardas. Proto Basileios přesvědčil císaře, že strýc proti němu chystá spiknutí. A s Michaelovým požehnáním pak Basielius osobně Bardu zavraždil při jedné z vojenských výprav na Krétu roku 866. Namísto něj se pak dal korunovat caesarem, tedy Michaelovým spolucísařem.

Tehdy už i císař zavětřil, že s jeho adoptovaným synkem nebude něco v pořádku. A začal z něj mít strach. Usilovně přemýšlel, jak by se ho zbavil, ale to už Basi­leios plně převzal iniciativu do svých rukou. Využil jedné bujné hostiny, při níž se císař opil pod obraz, a dal spícího vládce zavraždit v jeho ložnici.
Následně se sám prohlásil autokratorem, tedy jediným vládcem. Kupodivu se nesetkal s žádným výrazným odporem, přestože Michael III. byl oblíbený mezi vojáky v armádě a Bardas měl zase příznivce v intelektuálních kruzích. Zejména patriarcha Fotios mohl dělat problémy, proto ho Basileios okamžitě vyhnal a povolal zpátky Ignatia. 

Jakkoliv si Basileios I. nebral servítky, ukázal se mimořádně schopným vládcem, stejně jako většina jeho potomků. Přesto intriky z konstantinopolského paláce nezmizely. I makedonští císaři, jakkoliv silní, se museli mnohokrát bránit různým převratům a několikrát je na krátkou dobu zastoupili na trůně jejich mocní úředníci či vojáci.

Image

Čtěte také

Husitský posel v Byzanci: Jaký úkol čekal Konstantina Anglika v Konstantinopoli?

Peter Jackson, slavný novozélandský režisér trilogií Pán prstenů a Hobit, má vedle filmové tvorby i méně známou, ale neméně fascinující zálibu: sbírá fosilie dávno vyhynulého ptáka zvaného moa. Tento nelétavý obr podobný pštrosovi kdysi kráčel po novozélandské krajině a dorůstal výšky až 3,6 metru. Nyní se Jackson pouští do ambiciózního plánu, jak tohoto tvora přivést zpět – a to s pomocí moderní genetiky a kontroverzního startupu Colossal Biosciences, známého svými „de-extinkčními“ projekty.

Novozélandský Jurský park

Jackson spolu se svou dlouholetou spolupracovnicí Fran Walshovou investoval do projektu 15 milionů dolarů. Do spolupráce je zapojen také Výzkumný institut Ngāi Tahu při Univerzitě v Canterbury. Právě zapojení maorských vědců má zásadní význam – nejen pro kulturní citlivost projektu, ale i pro propojení vědy s původními tradicemi.

„Filmy jsou má práce, moa je můj koníček,“ říká režisér, který podle odborníků vlastní jednu z největších soukromých sbírek kostí tohoto tvora – odhadem 300 až 400 kusů.

Genetické vzkříšení

Plán není doslovným oživením vyhynulého druhu, ale spíše o genetickém vytvoření organismu, který se bude vyhynulému moa v maximální možné míře podobat. Podobně jako v případě předchozích projektů, například pravěkého pravlka obrovského, se vědci chystají extrahovat DNA ze zachovalých kostí moa. Porovnat genetické sekvence těchto vyhynulých ptáků s jejich žijícími příbuznými druhy – s tinamy a s emu a s pomocí technologie CRISPR upravit geny moderního ptáka, aby se přiblížil vzhledu a vlastnostem moa.

U ptáků je však celý proces mnohem složitější než u savců. Vajíčko není možné snadno upravit jako u embrya v děloze – vědci tak stojí před řadou nevyřešených technických výzev.

Věda, mýty a kulturní dědictví

Mnozí vědci zůstávají skeptičtí. Ekolog Stuart Pimm z Dukeovy univerzity upozorňuje, že obnovení vyhynulého druhu v přírodě je krajně nepravděpodobné, zejména pokud bylo jeho vyhubení způsobeno člověkem. Poslední moa zmizeli asi před 600 lety, když je zlikvidovali tehdejší obyvatelé Nového Zélandu. Zároveň upozorňuje, že takto velké a silné zvíře by mohlo být „extrémně nebezpečné“ pro člověka i přírodu.

Další kritici tvrdí, že snaha „oživovat minulost“ může odvádět pozornost od ochrany současných ohrožených druhů, které lze zachránit méně nákladnými a praktičtějšími způsoby.

Na projektu ale odborníky fascinuje i jeho kulturní rozměr. Archeolog Kyle Davis z kmene Ngāi Tahu vnímá výzkum jako příležitost k novému pohledu na maorské mýty, tradice a historické soužití s moa. Například v lokalitě Pyramid Valley, kde Jackson s Davisem studovali kosterní pozůstatky ptáků moa, se nachází i dávné skalní malby domorodých obyvatel, zachycující právě tyto obří ptáky.

Projekt je zatím v rané fázi, přesto ale vyvolává otazníky. Co vše je ve vědě přípustné? Může technologie napravit chyby minulosti, nebo si s přírodou příliš zahráváme? A nebude takto vytvořený moa vlastně úplně novým druhem? Ať už výsledek bude jakýkoli, jedno je už nyní jisté: moa možná i v případě úspěchu vědců zůstane vyhynulým druhem, rozhodně ale nezmizí z naší představivosti.

Image

Čtěte také

Genetické vzkříšení: Kolosální projekt přivedl k životu vyhynulého predátora

Když na jaře roku 1945 vojáci konečně vypálili své poslední válečné výstřely a mocní generálové zasedli k vyjednávacím stolům, všichni obyčejní lidé si oddechli a začali se těšit na život, který znali z dřívějších klidných dob. Situace nebyla jiná ani v Československu. To se konečně zbavilo nenáviděné nálepky Protektorát Čechy a Morava (v případě východní části Slovenský štát). 

Samozřejmá každodennost se sice nezastavila ani za války, lidé měli své všední radosti i strasti, přiváděli na svět potomky a pochovávali předky, slavili výročí, ale přesto přese všechno pořád mysleli na to, že stačí jen málo a všechno ze dne na den skončí. Ale v květnu a následujících měsících roku 1945, vtrhla do jejich životů jasná změna, od níž si všichni slibovali posun k lepšímu a radostnějšímu životu.

Dědictví zlé doby

Do tehdejšího Československa se začali vracet lidé s různými osudy ze všech možných koutů světa. Nejtragičtější zkušenosti si s sebou přiváželi bývalí vězni koncentračních táborů, o příjemných vzpomínkách nemůžeme mluvit ani u vojáků, kteří se vraceli například z Anglie či SSSR. Ve staré vlasti se ale náhle objevovali i dřívější emigranti, kteří kvůli Hitlerovi během 30. let opustili Evropu a útočiště našli třeba v USA. Mnoho Čechů ale v zahraničí zůstalo, někteří i z obavy ze stále rostoucí Stalinovy moci a jeho představám o novém uspořádání světa. Vždyť převážnou část Československa osvobodila právě Rudá armáda Sovětského svazu.

Z exilu se vrátil i československý prezident Edvard Beneš a to už 16. května roku 1945. Před tím už několik let vydával v exilu spolu s příslušnými orgány pověstné dekrety, které upravovaly právní rámec exilové vlády. Po návratu vydal ještě 98 dekretů během několika měsíců. Řešil jimi legislativní nouzi na československém území v době, kdy nezasedal žádný zákonodárný sbor a vlastně nešlo ústavní cestou přijímat nové zákony. Právě tyto dekrety v poválečných měsících určily celkový ráz všedního života všech obyvatel Československa. 

Marky i koruny

Problémy se třeba nevyhýbaly výplatám. V používání peněz totiž panoval pořádný chaos. V jednu chvíli jste mohli platit jak těmi, co vám zůstaly ještě z dob první republiky, tak těmi, co byly vydány za Protektorátu či samostatného Slovenského státu. K tomu v československých pokladnách stále obíhaly i německé marky a maďarské pengö. Úhrada se dokonce mohla provádět i různými poukázkami. Šílenému rozmělnění bylo nutné učinit přítrž, a tak vstoupil první listopadový den roku 1945 do dějin i jako počátek druhé československé měnové reformy.

Někteří si ještě živě vybavovali tu z roku 1919 v režii ministra Aloise Rašína, který se pokusil zcela odstřihnout od rakousko-uherských peněz. Tehdejší reforma byla úspěšná, ale tentokrát se historie neopakovala, po listopadové reformě roku 1945 zůstalo lidem v kapsách maximálně 500 nových československých korun. Pokud disponovali vyššími částkami, museli je chtě nechtě nechat ve vázaných vkladech.

Přídělový systém osm let po válce

I ten, kdo měl dostatek peněz, si ale většinou nemohl dopřát přesně to, na co měl chuť nebo co by se mu líbilo. Po téměř šesti letech sice skončila druhá světová válka, ale to automaticky neznamenalo, že by s ní vzal za své i přídělový systém, založený na rovnoměrném přidělování lístků na jednotlivé základní druhy potravin a zboží.

Nedostatek, který už dost dlouho drtil celou společnost, tak jen nahrával praktikám různých podvodníků, do oběhu se dostávaly i falešné poukázky. Ti, co měli štěstí, si mohli alespoň trochu spravit chuť díky OSN a Správě spojených národů pro první obnovu a provoz (někdy se také používá označení Správa spojených národů pro hospodářskou pomoc a obnovu, daleko známější je však pod svou anglickou zkratkou UNRRA), která poslala do Československa do roku 1947 skoro neuvěřitelných 800 tisíc tun potravin. V jejich krabičkách jen málokdy chyběly i proslavené žvýkačky či pravá káva, kterou si strávníci navyklí na meltu nemohli vynachválit. UNRRA nezapomínala ale ani na léky či textil, jehož se rovněž příliš nedostávalo.

Přídělový systém vydržel sice až do konce května roku 1953 (kdy už stál v čele státu po březnové smrti Klementa Gottwalda nový prezident Antonín Zápotocký), ale od začátku roku 1949 bylo možné nakupovat i mimo něj. Jen málo kdo si to ale mohl dovolit. Potraviny i zboží byly i kvůli problémům se zásobováním a nespravedlivé komunistické sociální politice velmi drahé. 

Kdo půjde do pohraničí?

Také v pohraničí se lidé vyrovnávali s novým životem a trochu jiným zhmotněním jejich nadějí, než v které doufali. I jejich osudy ovlivnily prezidentovy dekrety. V červnu roku 1945 byla totiž provedena pozemková reforma, díky níž si řada dosud zcela nemajetných obyvatel přišla na svůj kus půdy. 

V českém prostředí si v souvislosti s pojmem kolonizace nejčastěji vybavíme dějiny středověku a postupné osidlování nehostinných oblastí, ale s jistou formou kolonizace se setkáváme i po druhé světové válce. Tehdy totiž došlo k odsunu většiny Němců z českého území. Většinu svého majetku zde však museli zanechat a stejně tak se museli rozloučit i s nemovitostmi, které zůstaly většinou opuštěné jen po velmi krátkou dobu. Usídlili se v nich totiž se souhlasem státních orgánů Češi i Slováci.

Nejedna rodina zabalila svůj skromný majetek a se zatíženým vozem taženým párem koní se vydala hledat své štěstí v pohraničí. Lidé se však museli připravit i na nebezpečí, které je v těchto končinách obklopovalo doslova na každém kroku. Občas se v lesích objevil nějaký ten zbloudilý voják, nebo dokonce mstitel německé porážky, který se při svých útocích na nic neohlížel. Především v létě roku 1947 se snažili banderovci, poražení bojovníci za nezávislou Ukrajinu, protlouct přes Československo do míst osvobozených americkou armádou.

Image

Čtěte také

Noví lidé do pohraničí: Jak vypadalo poválečné osídlování Sudet?

V Ghaně se schyluje k nezvyklému protestu. Ghana Drunkards Association (Ghanští opilci) – jedna z nejpočetnějších neformálních organizací v zemi – varovala vládu, že pokud do tří týdnů nesníží ceny alkoholu, čekají ji masové protesty po celé zemi.

Ačkoliv název asociace může působit jako recese, jde o seriózní organizaci s více než 6,6 milionu členů napříč africkou zemí. V čele stojí Moses Onyah, známý pod přezdívkou Dry Bone, který nedávno na síti X (dříve Twitter) sdílel frustraci nad neustále rostoucími cenami alkoholických nápojů.

„Ceny alkoholu se stále zvyšují. U některých nápojů už je zdražení až o 15 %, což citelně zasahuje nejen konzumenty, ale i prodejce,“ uvedl Dry Bone během pochodu v hlavním městě Akkře, kde členové asociace požadovali zásah vlády.

Výzva politikům

Asociace oslovila bývalého prezidenta Johna Dramaniho Mahamu i současného ministra obchodu a průmyslu, aby situaci řešili. Pokud vláda nepodnikne kroky během tří týdnů, začnou členové asociace připravovat masové protesty po celé Ghaně. „Nejsme jen opilci. Jsme zodpovědní občané, kteří si žádají spravedlivé zacházení a dostupné nápoje,“ prohlásil Onyah.

Zdražení alkoholu podle něj ztěžuje běžným Ghaňanům možnost relaxace v ekonomicky náročných časech. Alkohol, v jejich pojetí, neslouží jen k zábavě, ale i jako sociální ventil a prostředek odreagování od každodenních stresů. 

V roce 2023 došlo v Ghaně k poměrně zásadním změnám ve způsobu danění alkoholu. Vláda zavedla 20% zvýšení spotřební daně na alkoholické nápoje, tabákové výrobky a slazené nápoje a zvýšila již existující sazby. Ceny většiny alkoholických nápojů v důsledku těchto změn výrazně stouply.  

Odpovědní opilci

Navzdory názvu, který evokuje nadměrnou konzumaci, se Ghana Drunkards Association hlásí k principům odpovědného pití. V minulosti se organizace aktivně zapojila do kampaní proti řízení pod vlivem alkoholu a propaguje uvážlivý přístup ke konzumaci.

Ač se tedy může celá situace zdát na první pohled absurdní, odráží reálný ekonomický tlak na jednu z mnoha vrstev společnosti – a ukazuje, že i neformální skupiny s nečekaným názvem mohou artikulovat sociální problémy s překvapivou vážností.

Image

Čtěte také

Hoste, prchni! Nizozemský Delft terorizuje notorický restaurační pirát

Ačkoli se Uran nachází na samotném okraji Sluneční soustavy, nová studie publikovaná v odborném časopisu Geophysical Research Letters ukazuje, že je překvapivě teplý – patrně díky vnitřní energii.

Tým vědců z univerzity v Houstonu vedený Sin-jüe Jangem zjistil, že planeta vyzařuje o 12,5 % více tepla, než kolik přijímá od Slunce. Tento objev zpochybňuje dosavadní představy, které se opíraly o měření sondy Voyager 2 z roku 1986.

Budeme přepisovat učebnice?

Voyager 2 byl jedinou sondou, která si Uranu prohlédla zblízka. Tehdejší data naznačovala, že planeta nevyzařuje téměř žádné vnitřní teplo – na rozdíl od jiných plynných obrů, jako jsou Jupiter nebo Saturn, které vyzařují až dvojnásobek energie přijímané ze Slunce. Nová analýza ale ukazuje, že Voyager mohl měřit v neobvyklé době – během zvýšené sluneční aktivity – což mohlo zkreslit tehdejší výsledky.

Podle vědců Uran stále vyzařuje zbytkové teplo z doby svého vzniku před přibližně 4,5 miliardami let. Tento fakt má zásadní význam pro porozumění, jak se planeta formovala a vyvíjela. Dosavadní modely totiž předpokládaly, že Uran je geologicky „mrtvá planeta“ – nový výzkum tento narativ ale zásadně mění.

Historie ledového obra

Podle současných hypotéz vznikl Uran blíže Slunci a do své dnešní vzdálené oběžné dráhy se dostal asi o půl miliardy let později. Pokud ale planeta vyzařuje vnitřní teplo, mohlo by to naznačovat zcela odlišnou vnitřní strukturu nebo evoluční dráhu, než se dosud předpokládalo.

Spoluautor studie Liming Li upozorňuje, že výzkum Uranu může pomoci lépe pochopit atmosférické a klimatické procesy nejen jinde ve vesmíru, ale i na Zemi. Způsob, jaký planety uchovávají a ztrácejí teplo, může vědcům poskytnout cenné informace například pro studium globálních klimatických změn.

Vědci nová zjištění považují za další pádný argument pro samostatnou planetární misi k Uranu. Již v roce 2022 označila americká Národní akademie věd projekt Uranus Orbiter and Probe (UOP) za jednu z nejvyšších priorit pro příští dekádu. Realizace takové mise je ale extrémně náročná – nejen technicky, ale i finančně a politicky.

Podle planetárního vědce Leigha Fletchera mají vědci zhruba deset let na to, aby se z návrhu na papíře stal skutečný projekt: „Nemáme čas ztrácet čas,“ varoval Fletcher už v době publikace zprávy.

Image

Čtěte také

Nový výzkum: Naše poznatky o Uranu jsou zřejmě dost zkreslené