Konstruktéři tanků již desítky let řeší opakující se rébus, totiž správný poměr mezi palebnou silou, pancéřovou ochranou a pohyblivostí. Bitvy ve druhé světové válce znamenaly nesmírně rozsáhlý a cenný zdroj informací, na jejichž základě se pak inženýři i generalita rozhodovali. Kromě profesionálních odborníků ale tato otázka zaujala i novináře, jak ukázal mimo jiné britský časopis The Illustrated London News.  V září 1950 přinesl hypotetický koncept vozidla pod označením „Composite Tank“.

Řešení ze SSSR a USA

Autor designu hodnotil nejen zkušenosti z druhé světové války, ale rovněž poznatky z Koreje, což jej dovedlo k závěru, že optimální tank by měl spojovat rysy sovětského T-34 a amerických strojů. Legendární sovětský obrněnec disponoval kvalitním 85mm kanonem a nízkou siluetou, ale trpěl i některými nedostatky, jako stísněným vnitřním prostorem a tehdy už nedostatečným pancířem. Americké tanky sérií Pershing a Patton (tedy M26, M46, M47 a M48) nesly 90mm kanon a silnější pancéřování, ovšem za cenu větších rozměrů a horší pohyblivosti. 

Autor projektu proto navrhl cosi, co spojovalo úspěšná řešení z obou konstrukčních škol. Jeho hybridní tank disponoval dělem kalibru 90 mm a ocelovým pancéřováním o maximální síle 127 mm, kdežto pohon zajišťoval vzduchem chlazený motor s výkonem 670 kW. Vozidlo mělo nabídnout především vysokou ničivou sílu a výtečnou pohyblivost, a tudíž se obětí kompromisu v jeho případě stala ochrana. Autor totiž vyznával tehdy hodně častý názor, že spolehlivá odolnost proti nejlepším průbojným střelám by nevyhnutelně vážila tolik, že by se negativně podepsala na pohyblivosti. Této filozofie se držel například Leopard 1, jelikož jeho tvůrci se spokojili s ochranou vůči střelám menších ráží a navrhli celkem lehké vozidlo, jež mělo přežít zejména díky rychlosti a nízké siluetě.

Zrod koncepce MBT

Mohlo by se zdát, že z úsilí spojit řešení různých konstrukčních škol vzejde spíše kočkopes, reálné příklady takového přístupu však existují. Když se rodil evropský „Standard-Panzer“, ze kterého vznikl zmíněný Leopard 1 a také francouzský AMX-30, existoval požadavek, aby se uplatnila řešení z nejlepších německých a sovětských typů. Je však zajímavé, že vizi „Composite Tank“ navrhla právě Velká Británie, jejíž armáda vlastnila vysoce povedený tank nastupující generace, totiž slavný typ Centurion. 

Jeho design se zrodil koncem války na základě komplexního poučení z provozu starších britských tanků a obvykle se považuje za jeden z prvních typů kategorie MBT (Main Battle Tank). Zmíněný pojem vznikl v USA pro vozidla spojující univerzální povahu středních, odolnost těžkých a rychlost lehkých tanků. Popsaná kombinace se neobešla bez velkého pokroku v technologiích zbraní, pancířů a motorů, a tudíž rovněž u centurionu trvalo, než dozrál, aby naplno využil svůj potenciál. 

Londýn každopádně nepodlehl dobové módě, která obětovala pancíř, a navrhl tank se solidní ochranou. Když potom centurion získal nový kanon a dieselový motor, stal se z něj skutečně excelentní stroj. „Hybridní tank“ zůstal pouze na stránkách časopisů, kdežto kvality FV4007 Centurionu výmluvně prokazuje fakt, že některé jeho varianty slouží ještě dnes. 

Image

Čtěte také

Tank T-34: Sovětská legenda, která vyhrála 2. světovou válku

První doložená zmínka o Bentfeldu pochází z roku 1082, a popisuje zhruba o dvě století starší venkovské sídlo z období rozvoje saských zemědělských komunit. Což asi není to, co by kohokoliv nějak zaujalo. Ovšem předloni tu zahájili archeologické vykopávky v těch částech katastru vesnice, které nedaleká řeka Lippe při povodních nikdy nevyplavila. A tyto výzkumy už zájem vzbuzují. Jak to? Objeveny při nich byly pozůstatky hospodářských stavení z římské éry, které lze datovat do období mezi 1. a 3. stoletím našeho letopočtu. Zaslouží si to krátké vysvětlení… 

Na staveních z římské éry by toho tolik zajímavého nebylo, kdyby nešlo přímo o stavení římského typu. Které navíc podle všeho obývali samotní Římané a to právě mezi oním 1. a 3. století. Proč by ne, řeknete si. Představitelé římské říše tu dřív skutečně pobývali, a to v provincii, jež nazvali Germánií a kterou s chutí kolonizovali. Tedy až do 9. roku našeho letopočtu, kdy velmi chvatně a ve spěchu celý region vyklidili. Hned po neslavné bitvě v Teutoburském lese (dnes ležící mezi Bramsche a Kalkriese), v níž ztratili tři své legie. Řím tehdy utrpěl asi nejdrtivější vojenskou porážku vůbec. 

Kmeny Cherusků pod vedením náčelníka Arminia potom z oblasti Germánie „vše římské“ velmi rychle vyprovodili za řeku Rýn. Římané se ještě několikrát v odvetě pokusili prorazit zpět. A stejně tak se germánské kmeny několikrát vydaly plenit na druhý břeh. 

Velmi rychle se ovšem řeka Rýn ustálila jako ta nejzazší přírodní hranice, oddělující „kulturní“ římský svět od „barbarského“ severu. Římané ji nazvali Limes Germanicus. Ta hranice kopírovala tok Rýna od ústí do Severního moře až po Řezno, kde navazovala na Dunaj. A po zkušenostech s četnými výboji Germánů ji střežilo pásmo pevností, palisád, strážních věží, zemních valů a příkopů. Žádný soudný Říman, pokud netoužil po tom, aby jeho vlastní hlavu napíchli na kůl nebo se stal otrokem barbarů, by se do lesnatých a bažinatých končin za Limes Germanicus dobrovolně nevydal. Na pomoc by mu do těch proklatých končin nikdo nepřišel. 

Zapomenutá osada? 

Kam se nám ale poděl ten Bentfeld? To je právě to. Leží u řeky Lippe, pravostranného přítoku Rýna. Vzdušnou čarou tedy asi 145 kilometrů od něj. Chcete-li, vzdáleno pětatřicet hodin nepřetržitého pochodu oddílu legionářů. Nebo ještě jinak: dva až tři dny od nejbližší římské posádky – a na území nepřítele. Přesto, jak nyní prokázal výzkum archeologů, v Delbrück-Bentfeld fungovalo římské zasídlení i v době, kdy Římani neměli mít sebemenší chuť expandovat kamkoliv na sever od Limes Germanicus. Právě proto dělá terénní výzkum, vedený odborníky z organizace LWL (Regionální sdružení Vestfálsko-Lipsko) archeologům a historikům těžkou hlavu. Nálezy z Bentfeld jsou nepochybně autentické, ale vůbec neodpovídají dosavadnímu dějepisnému výkladu. 

Když to rozebereme postupně: nedaleko Bentfeldu, u Anreppen, fungoval po jistou dobu tábor římských legionářů. Ti se odtud, v ozvěnách masakru z Teutoburského lesa, rychle stáhli za Rýn. Jen kousek od pozůstatků tohoto vojenského ležení byla v roce 2017 nalezena zemědělská usedlost. Mělo se za to, že patřila římským osadníkům, kteří se odtud spolu s vojáky stáhli též.

Jenže nový výzkum LWL potvrdil přítomnost dalších třech takových zemědělských usedlostí. Z nich se už nikdo neevakuoval, a fungovaly až do druhé poloviny 3. století. Navíc jejich vnitřní organizace napovídá cosi o mnohem výraznějším sídelním celku, než jen o hrstce izolovaných usedlostí. Archeologové identifikovali celý hospodářský dvůr a také pozůstatky pece, obsahující stopy barevných kovů. Nejspíš se tu zhotovovaly šperky. Jinde se tkaly a barvily látky, vyráběla keramika.

Obchod a kultura 

Z nálezové situace momentálně nevyplývá, že by na tuto osadu při chvatném římském stahování se za Limes Germanicus administrativně zapomněli. Sven Spiong, který tu v gesci LWL provádí výzkum, se zatím pokouší datovat jednotlivé nálezy a zjistit, co se stalo. Místo očekávatelného chátrání a rozvratu, nebo „zabrání“ římských statků Germány, zatím však vidí jen stopy pokračující kulturní výměny Římanů s místním (oním barbarským) obyvatelstvem a směnu zboží z obou stran hranice.

Limes Germanicus tedy nebyla striktní a neproniknutelná. Zatímco mnozí jiní Římané měli po bitvě v Teutoburském lese dobré důvody sever Germánie opustit, v Bentfeld věděli, proč chtějí zůstat. Byť to znamenalo setrvat bez pomoci a v domněle nepřátelském prostředí. Výzkum LWL totiž naznačuje, že zas tak nepřátelské vztahy mezi obyvateli té oblasti dost možná nepanovaly.

Image

Čtěte také

Dočasná základna v barbarské Germánii: Nizozemští archeologové objevili tábor římských legií

Jsou menší než mikrobi, neviditelné pouhým okem a přesto jich v oceánu plavou miliony tun. Nová studie odhaluje, že nanoplasty – extrémně malé částečky plastu menší než jeden mikrometr – mohou ve vodách severního Atlantiku převyšovat množství větších mikroplastů i makroplastů.

Dušan Materić z nizozemské Utrechtské univerzity nedávno vedl tým, který prozkoumal koncentraci nanoplastů ve vodách severního Atlantiku. Na celkem 12 lokalitách odebírali v různých hloubkách vzorky mořské vody, v níž pak hledali nanoplasty pomocí chemického filtrování a zobrazování při velkém rozlišení.

Oceán plný plastového prachu

Výsledky, které uveřejnil vědecký časopisy Nature, jsou zdrcující – badatelé odhadují, že jen v severním Atlantiku je v mořské vodě obsaženo asi 27 milionů tun nanoplastů. Jde o ohromující množství, které odpovídá téměř desetině veškerého odpadu, který vyprodukují Spojené státy každý rok. Nanoplasty byly objeveny ve všech zkoumaných hloubkách, přičemž nejvíce jich bylo v pobřežních oblastech a v místech severoatlantického oceánského víru.

Mezi detekovanými materiály dominovaly běžné typy plastů jako PET (polyethylentereftalát), polystyren a PVC, tedy látky známé z plastových lahví, kelímků nebo potravinových obalů. Překvapivě téměř chyběl polyetylen a polypropylen, které jinak tvoří podstatnou část plastového odpadu v přírodě. Vědci se domnívají, že tyto plasty mohou být maskovány organickými částicemi, nebo jednoduše unikají detekci kvůli omezené citlivosti současných metod.

Zrádná velikost a neznámé dopady

Ačkoli dopady nanoplastů na mořské ekosystémy nejsou dosud plně známé, jejich velikost znamená, že se chovají odlišně než větší mikroplasty. Mohou snadněji pronikat do tkání organismů, interagovat s chemickými látkami ve vodě i ovlivňovat buněčné procesy. „U tak malých částic přestávají platit fyzikální zákony, které známe pro běžné látky,“ upozorňuje Dušan Materić.

Studie podle vědců přináší další důkaz, že plasty se v přírodě nerozkládají beze stopy, ale mění se v jemný, obtížně zjistitelný prach, který má potenciál hluboce narušit oceánské prostředí – a možná i potravní řetězce, na jejichž konci jsme my lidé.

Image

Čtěte také

Nečekaná komplikace: Nanoplasty mohou narušovat působení antibiotik

Představte si vesmír bez světla, bez hvězd, bez galaxií – jen jako temnou a chladnou prázdnotu vyplněnou vodíkem. Právě takový byl vesmír v období známém jako „temný věk“ – záhadné a fascinující éře, která následovala krátce po Velkém třesku. Ačkoliv se dnes vesmír zdá být plný světla a života, jeho raná fáze byla doslova i obrazně ponořena do tmy. Toto období odstartovalo zhruba 380 000 let po Velkém třesku a trvalo 250 až 500 milionů let, než se rozzářily první hvězdy a galaxie v období označovaném jako reionizace.

Vědce temný věk nesmírně zajímá, ale stále toho o něm víme jen velmi málo. Máme k dispozici v podstatě jen dva typy záření, které pocházejí z té doby a mohou nám poskytnout nějaké informace. Jedním z nich je mikrovlnné reliktní záření vesmíru a druhým rádiové vlny s vlnovou délkou 21 cm, které vyzařuje neutrální vodík. Potíž je v tom, že tyto rádiové vlny jsou velmi slabé a snadno je zcela přehluší rádiové vysílání, které vzniká na Zemi, ať už přirozeně z atmosférických procesů nebo umělého původu. 

Tichý šepot z dávných časů

Projekt CosmoCube, který plánují britští odborníci, nabízí v tomto směru elegantní a relativně levné řešení. Jde o miniaturní sondu, která zamíří k Měsíci a na jeho odvrácené straně bude poslouchat rádiové vlny v pásmu 10–100 MHz, které nesou stopy po nejstarším vodíku ve vesmíru. Náš souputník tak sondě poslouží jako gigantický štít proti rádiovým vlnám.

„Pokud to CosmoCube zvládne, pomůže nám pochopit významné období ve vývoji vesmíru,“ uvádí docent Eloy de Lera Acedo z Univerzity v Cambridgi. „Mladý vesmír se během temného věku přeměnil z jednoduchého temného prostoru na složitý vesmír vyplněný množstvím záření, jak ho známe dnes, se všemi hvězdami a galaxiemi.“

Sonda CosmoCube bude pro tento účel vybavená velmi přesným radiometrem s nízkou spotřebou energie. Na lunární oběžné dráze, zřejmě ve výšce asi 100 km nad povrchem Měsíce, bude z odvrácené strany naslouchat rádiovým vlnám a ve spoustě šumu hledat signál z mladého vesmíru. Ten by podle vědců mohl přinést přelomové odpovědi na zásadní otázky: Jak se z temného vesmíru zrodily první struktury? Jakou roli v tom hrála temná hmota? Pokud vše půjde podle plánu, CosmoCube by měla dorazit na lunární orbitu do konce dekády.

Image

Čtěte také

Tajemství Velkého třesku: Co se stalo během první sekundy?

Proto je s podivem, jak málo znají její jméno v Rakousku či v dějinách habsburského rodu, kde je zmiňována jen okrajově. V nové vlasti si příliš radosti neužila. Zálety svého manžela raději přehlížela. Sama vedla tak ctnostný život, že ji přezdívali „Doña Virtudes“. 

Maria Christina Habsbursko-Lotrinská (1858–1929) přišla na svět na zámku v Židlochovicích, který se dostal do soukromého vlastnictví Habsburků v roce 1822. Mohla tak vyrůstat v láskyplném prostředí bez palácových intrik a prožít tu spolu se svými sourozenci krásné dětství. I když občas rodina zajížděla i na císařský dvůr do blízké Vídně, na židlochovický zámek Maria Christina v dospělosti vzpomínala a svým dětem o něm často vyprávěla.

Marii Christině se dostalo stejně dobrého vzdělání jako jejím bratrům, což nebylo v té době obvyklé. Získala hluboké znalosti z filozofie a ekonomie, skvěle hrála na klavír a dobře malovala. K tomu měla i slušnou jazykovou výbavu. Kromě rodné němčiny se v osmnácti letech domluvila francouzsky, italsky, anglicky, maďarsky a také česky.

Ženich?

Sotva začala odrůstat dětským střevíčkům, došlo na svatební plány. Marii Christině i její matce Alžbětě by se asi nejvíc zamlouval stejně starý korunní princ Rudolf. Jenže ženit následníka trůnu s příbuznou ze stejného rodu? Ačkoli se tyto tradiční zvyklosti v habsburské praxi tolik nedodržovaly, v jejím případě zvítězil zdravý rozum.

Když pak ve svých dvanácti letech poznala Maria Christina španělského prince Alfonse, hned se do něj zamilovala. Seznámil je nejspíš její starší bratr Friedrich, neboť spolu studovali na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě a přátelili se. Maria Christina snila o tom, že by se právě Alfons mohl jednou stát jejím manželem. Jenže ten měl od dětství oči jen pro svou krásnou sestřenici Marii de las Mercedes, vnučku posledního francouzského krále Ludvíka Filipa. A s tou se v lednu 1878 oženil – proti vůli španělské vlády i své matky Isabelly II. 

Lid naopak sňatek mladého krále Alfonse XII. přijal s nadšením. Nejen pro nevěstinu krásu, ale především je těšil fakt, že se narodila v Madridu a vyrostla v Seville – její matka totiž pocházela ze Španělska. Štěstí však nemělo dlouhého trvání. Osmnáctiletá těhotná královna zemřela po pěti měsících manželství na břišní tyfus. Alfons se z toho zhroutil a do konce života pro svou lásku truchlil. Úplně se změnil. Choval se náladově a nešetřil cynismem. Žal utápěl v alkoholu, střídal milenky. Když na něj v srpnu 1878 spáchali atentát, kterému unikl jen o vlásek, začalo na něj jeho okolí tlačit, aby se znovu oženil a zplodil legitimního následníka trůnu.

Náhradní nevěsta

Ačkoli neměl Alfons nejmenší chuť do ženění, nakonec se podvolil. Mezi nabízenými nevěstami se objevila i mladinká Stefanie Belgická, pozdější manželka korunního prince Rudolfa. Arcivévodkyně Alžběta, matka Marie Christiny, se ale postarala o to, aby se nedostala do užšího výběru. Osobně odjela do Bruselu a belgické královně Marii Henriettě, své sestře, vysvětlila, že měla pro Alfonse už dříve vyhlédnutou Marii Christinu. Jeho láska a svatba s Mercedes sice její někdejší plány zhatily, ale jen načas…

Alfons se po krátkém váhání rozhodl. Na Marii Christinu, kterou viděl naposledy před pěti lety, si matně vzpomínal jako na příjemné děvče. Ona už v takový obrat ani nedoufala. Na Alfonse, jenž byl známým milovníkem krásných žen, při prvním setkání ve francouzských lázních Arcachon moc dobrý dojem neudělala. Zas taková krasavice z ní nevyrostla – do jeho zbožňované Mercedes měla zkrátka daleko! Jak později napsal Alfons své sestře, mnohem přitažlivější než nevěsta se mu zdála její matka.

Drsná realita

Svatba se nakonec uskutečnila v listopadu 1879. Empatická Maria Christina si předsevzala, že udělá vše pro to, aby udělala Alfonse znovu šťastného. Netušila, jak moc bude muset čelit nejen vzpomínkám na milovanou první ženu, ale i svým aktuálním rivalkám. Všichni si uvědomovali, že se z ženichovy strany jedná o sňatek z rozumu a plní ho jen z povinnosti. O avantýrách mladého krále se všeobecně vědělo. Nyní se o nich dozvěděla i Maria Christina. Bolelo ji to.

Vedle krátkodobých známostí si král vydržoval i jednu stálou milenku, operní pěvkyni Elenu Sanzovou. Přesto Maria Christina doufala, že co nejdříve porodí manželovi mužského potomka a tím si snad upevní své postavení na španělském dvoře. 

Manželství nepatřilo mezi šťastné. Král si ale dobře uvědomoval své dynastické povinnosti, a tak svou choť pravidelně navštěvoval v její ložnici. Choval se k ní zdvořile a s úctou, ale naprosto chladně. Maria Christina tím nesmírně trpěla, protože toužila prožít stejně harmonické manželství, jaké měli její rodiče. Situace se zhoršila, když přivedla na svět dvě dcery, nikoli tolik očekávaného syna. Krále tím totálně zklamala! Naopak Elena Sanzová ve stejné době porodila králi dva chlapce.

To už ale pohár její trpělivosti přetekl! Nakonec se Marii Christině podařilo dosáhnout toho, že její rivalka i s dětmi musela opustit Madrid a přestěhovala se do Paříže. Moc si tím ale nepomohla! Rozzlobený Alfons si našel náhradu – zpěvačku Adelu Borghi. A přestal brát na manželku ohledy. Ta mu zpočátku hrozila skandálem. Sebere se a opustí Španělsko! Jenže pak se dozvěděla, že manželovy dny jsou sečteny, a tak nechala událostem volný průběh.

Vymodlený syn

Král Alfons XII. trpěl tuberkulózou. Nemoc však zpočátku úspěšně tajil. Poslední týdny strávil ve společnosti své milenky. Manželce zakázal přístup, nemohla se s ním ani rozloučit. Zhoubné nemoci podlehl 25. listopadu 1885, tři dny před svými osmadvacátými narozeninami. Zanechal po sobě řadu milenek, několik nemanželských dětí (vyloučených z následnictví), dvě legitimní dcery a vdovu Marii Christinu, která byla ve třetím měsíci těhotenství.

Královna byla prohlášena regentkou, aby se předešlo destabilizaci země. Následujících šest měsíců ji mimořádně stresovalo, ale v čele země si počínala skvěle. Všichni si oddechli, když 17. května 1886 porodila tolik vytouženého syna. Už v den narození se stal králem Alfonsem XIII. Jako regentka vládla Maria Christina do synových šestnáctých narozenin.

Nebylo to snadné období, protože v té době zažilo Španělsko 24 vládních krizí. Jako regentka musela jednat s velkým množstvím politiků, kteří se střídali na postech premiérů a ministrů. Vysloužila si nejen úctu španělského lidu, ale získala i pověst respektované evropské panovnice. Uznávala demokracii a striktně dbala na dodržování ústavního pořádku. Za Marie Christiny se na španělském dvoře neodehrávaly žádné skandály – naopak měl svou pověst nejnudnějšího panovnického sídla.

Alfonse XIII. prohlásili plnoletým 17. května 1902. Jeho matka si mohla oddechnout. Její regentství skončilo. I když vše podřídila synově výchově, nakonec z něj vyrostl stejný bonviván a záletník, jako byl kdysi jeho zesnulý otec Alfons XII. Geny se prostě nezapřely… 

Image

Čtěte také

Poslušná královna Eleonora: Rodinu upřednostňovala nad osobními zájmy

V současné době má kozorožec alpský (Capra ibex) v rámci IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody) status „málo dotčený“. Podle posledních odhadů čítá současná populace asi 53 000 jedinců. Na jejich stavy má kromě predátorů vliv i turistický ruch, pytláci, ale také izolovanost jednotlivých skupin a potencionální možnost příbuzenského křížení. Nicméně se zdá, že počet kozorožců v rámci Alpského pohoří zdárně roste a oblast jejich výskytu se rozšiřuje. Kvůli údajným léčivým účinkům jednotlivých částí těl kozorožců byl druh téměř vyhuben. Reintrodukci už v 19. století zahájil italský král Vittorio Emanuell II.

Na skále jako doma

Kozorožec alpský se živí trávou a mechem, občas i větvičkami stromů. V případě potřeby se dokáže postavit na zadní, opřít přední nohy o kmen stromu a dosáhnout tak i na vyšší větve. Nejaktivnější je ráno a pak pozdě odpoledne, během dne odpočívá. V zimě se jeho denní aktivita mění na nepřetržité hledání potravy. Vždy se ovšem zdržuje poblíž zdroje vody. 

Kozorožci se v teplých měsících zdržují v nadmořských výškách kolem 2 600 až 3 000 metrů. V zimě bývají k vidění i v úrovni kolem 500 m n. m. Tito sudokopytníci jsou excelentními horolezci, kteří se s jistotou pohybují na drobných skalních výstupcích a úzkých římsách. Útesy a strmé skály používají jako svůj hlavní úkryt před predátory a zdržují se zde po většinu dne. Pouze při hledání potravy se vydávají na přístupnější místa, kde musí být ostražití především před vlky, medvědy a liškami.

Legenda o zlatých rozích

Italové jim říkají stambecco, Němci steinbock a Slovinci kozorog. Zvíře se mimo jiné objevuje ve znaku Triglavského národního parku a ve známé slovinské legendě, která líčí příběh bílého kozorožce se zlatými rohy, jenž v srdci nedotčených hor hlídal poklad ukrytý v rajské zahradě. Místo se snažilo objevit mnoho dobrodruhů, až nakonec jeden z nich uspěl. Vnikl na hlídané území a zastřelil zlatorohého strážce. Kozorožce ovšem vzkřísila zpět k životu zázračná květina. Rozzuřený zlatoroh nejprve shodil vetřelce do propasti, poté rozdupal zahradu a od té doby jej v horách nikdo nespatřil.

Samci a samice žijí během léta v oddělených skupinách a až na podzim (na začátku říje) se skupiny samců rozpadají a každý si hledá svůj harém. V tomto období se pak horskými údolími ozývají zvuky dlouhotrvajících soubojů. Při nich se samci nejdříve postaví na zadní a pak se rozběhnou proti sobě. Jejich střet doprovází třeskutý náraz mohutných rohů. I když tyto souboje vypadají opravdu nebezpečně a mohou trvat dlouho, jen zřídkakdy při nich dojde ke zranění. Ostatně ti opravdu největší samci se sobě navzájem vyhýbají a zamezují tak případným těžkým zraněním.

Image

Čtěte také

Akrobat strmých skal: Etiopský kozorožec walia

Zdravotní péče na amerických válečných lodích byla během druhé světové války často lepší než v civilních nemocnicích, na ponorkách to však neplatilo. Jejich stísněné rozměry neumožňovaly zřídit ani pořádnou ordinaci, a tak zdravotní problémy obvykle neřešil vystudovaný lékař, ale jen vyškolení námořníci. Jejich kvalifikace spočívala především v krátkém kursu o rutinní léčbě běžných nemocí a zranění spojeným s promítáním filmů, v nichž protekly hektolitry falešné krve.

V případě, že se zdravotníci setkali s něčím vážnějším, měli si správný postup léčby nalistovat v příručkách, eventuálně jim mohli poskytnout podporu důstojníci, kteří základy zdravovědy absolvovali v rámci námořní akademie. Tento předmět nicméně stál na nejnižším stupínku priorit studia a i to málo, co se důstojníci naučili, v příštích letech úspěšně zapomínali. Na ponorkách zkrátka platilo, že na jakoukoli nemoc se dá velmi těžce doplatit.

Případ ponorky Seadragon 

V říjnu 1941 dostal velitel 4. ponorkové eskadry kapitán Freeland Daubin nápad, aby ponorkoví námořníci prošli preventivním odstraněním slepého střeva. Jeho myšlenku tehdy všichni považovali za absurdní, a tak až čas ukázal, že Daubin v podstatě předpovídal budoucnost. V září 1942 u břehů Indočíny operovala ponorka Seadragon kapitána Williama Ferralla. Posádku netvořili žádní zelenáči, člun bojoval od prvních hodin války a jen během předchozí mise potopil tři lodě. Ani tentokrát se sice muži ze Seadragonu nenudili a útočili na řadu cílů, avšak do dějin se zapsali něčím úplně jiným.

Jeden z námořníků, Darrell Rector, si několik dní stěžoval na bolesti břicha, pak upadl do bezvědomí a zdravotník Wheeler Lipes diagnostikoval těžký zánět slepého střeva. Podle lékařských knih měl pacienta uložit do postele, obložit mu břicho ledem a do návratu z mise omezit přísun tekutin. Jenže Rectorovi bylo čím dál hůř a Lipes se bál, že jeho spolubojovník během několika dní zemře. Kapitánovi tvrdil, že pacienta může zachránit jen okamžitá operace.

Nástroje vlastní výroby

Ferrall vzápětí usoudil, že Lipes coby bývalý nemocniční laborant obsluhující elektrokardiogram (EKG) na operačním sále asi ví, co mluví, a se zákrokem souhlasil. Jako asistent se přihlásil poručík Franz Hoskins. Naštěstí v palubní lékárničce nechyběl éter či skalpely, avšak několik nástrojů si „chirurgové“ museli vyrobit svépomocí. Retraktory zhotovili prostým ohnutím polévkových lžic a z cedníku, vaty a éteru zhotovili primitivní uspávací masku. Za lékařské oděvy jim posloužila pyžama vymáchaná v lihu pro pohon torpéd a nakonec své nástroje v lodní kuchyni převařili.

Dne 11. září 1942 se Seadragon ponořila do hloubky 36 metrů, kde byly proudy nejklidnější, a Lipes s Hoskinsem zahájili v důstojnické jídelně operaci. Po dvou a půl hodinách napětí, kdy Lipes střídavě nahlížel do lékařských knih, šátral v Rectorových vnitřnostech a kapal éter do masky, přece jenom dokázal slepé střevo najít a odstranit. Ránu dezinfikoval torpédovým lihem, dále ji mocně zasypal sulfonamidovým práškem a nakonec zašil. Rector se pak z narkózy nejen probral, ale měl se čile k světu a už za čtyři dny se hlásil do služby.

Kapitán Ferrall mu pro jistotu svěřil jen snadnou starost o vysílačku a ten správný cirkus vypukl teprve po návratu do Austrálie. Ferrallovo lakonické hlášení: „Potopili jsme jeden tanker, jednu nákladní loď a provedli jednu úspěšnou operaci slepého střeva,“ způsobilo pozdvižení v celé ponorkové flotile a zděšený lékař eskadry nevěřil svým očím, když zkoumal Rectorovu jizvu a slepé střevo ve sklenici s lihem. 

Další případ

Zvěst o kuriózní operaci na Seadragonu se roznesla celým Pacifikem, a když 7. prosince 1942 vyplouvala z australského Brisbane k Šalamounovým ostrovům ponorka Grayback, určitě si její námořníci nemysleli, že by mohli být svědky něčeho podobného. Jenže se zmýlili. Za týden hlásil bolesti podbřišku torpédista James Jones. Zdravotník Harry Roby prohlásil, že se nepochybně jedná o prasklé slepé střevo a pacient musí být okamžitě operován.

Protože Roby už díky případu ze Seadragonu přibližně věděl, jak na to, za asistence nadporučíka Edwarda Jonese operoval ještě téhož dne v noci. Zákrok trval skoro tři hodiny, ale i tentokrát se postižený zcela a velmi rychle uzdravil. Také třetí případ na sebe nenechal dlouho čekat a jeho aktéry se přesně o týden později stali zdravotník ponorky Silversides Thomas Moore a námořník George Platter.

Případy bez důkazů

Silversides se zrovna plavila v dosahu vlastních hydroplánů a zdálo se, že nebude problém dopravit nemocného do řádné nemocnice. Jenže okolí se hemžilo také japonskými letouny z nedaleké základny Rabaul a kapitán Creed Burlingname nemohl kvůli jednomu námořníkovi riskovat ztrátu letadla a možná i ponorky. Pro operaci dále hovořil fakt, že Moore měl ze všech tří samozvaných chirurgů nejlepší kvalifikaci: před válkou pracoval jako zdravotní bratr ve vojenské nemocnici v San Diegu a na bitevní lodi Maryland. Podobných zákroků viděl několik set, avšak přesto se mu dlouho nedařilo slepé střevo najít a operace trvala celé čtyři hodiny. Naštěstí dopadla stejně jako předešlé zákroky a pacient se brzy cítil zcela zdráv. 

Když se ponorky Grayback a Silversides na konci ledna 1943 vrátily na základny a kapitáni podali hlášení o pokusech svých zdravotníků, v lékařských kruzích amerického námořnictva vypukla panika. O nutnosti Lipesova zákroku na Seadragonu sice díky existenci sklenice s lihem a slepým střevem nebylo pochyb, jenže Roby ani Moore svou práci nezdokumentovali, slepá střeva hodili přes palubu a tím pádem se připravili o „důkazní materiál“. A protože se o zvláštní epidemii pochopitelně se všemi podrobnostmi psalo v tisku, hrozilo nebezpečí, že kdekdo bude operovat kdekoho nejen na ponorkách, ale třeba i na odlehlejších farmách. Ponorkoví kapitáni a zdravotníci tak dostali důrazné instrukce, aby s operacemi nepospíchali a drželi se pokynů z příruček. Kampaň zabrala a od té doby už nikdo s pomocí lžic a cedníku neoperoval.

Image

Čtěte také

Sám sobě chirurgem: Extrémní sebeoperace sovětského lékaře

Maják na ostrově Faros poblíž přístavu v egyptské Alexandrii, který byl dokončen v roce 279 před naším letopočtem, se počítá mezi sedm klasických divů starověkého světa. V průběhu historie byl tento více než sto metrů vysoký monument poškozen během bojů s Římany a několika zemětřeseními. Jedno takové, které se událo v roce 1326, mu pak způsobilo definitivní zkázu.

Později byl maják postupně rozebírán na jiné stavby a zanášen mořem, až úplně zmizel. Pro moderní vědu byl znovuobjeven v roce 1968, kdy ho nalezl tým mořských archeologů, který vedla Honor Frostová. Na fyzické pozůstatky majáku narazili francouzští archeologové pod vedením Jean-Yvese Empereura koncem roku 1994.

První mrakodrap lidstva

Nyní se po více než dvou tisících letech od jeho zrodu a třiceti letech od prvního velkého objevu pod hladinou, opět z mořského dna vynořují kameny slavného majáku. Francouzsko-egyptský tým archeologů a inženýrů spustil výjimečnou operaci, jejímž cílem je digitálně zrekonstruovat tuto ztracenou architektonickou legendu.

Pod vedením archeoložky a architektky Isabelle Hairyové z francouzského výzkumného centra CNRS bylo z hlubin u pevnosti Qaitbay v Alexandrii vyzdviženo 22 monumentálních bloků. Tyto kamenné giganty – z nichž některé váží až 80 tun – zahrnují nadpraží, zárubně, základové desky i části doposud neznámého pylonu s egyptskými motivy z helénistického období.

Digitální dvojče

Tato složitá technická operace proběhla v rámci projektu PHAROS, který si klade za cíl vytvořit vědecky přesnou digitální rekonstrukci majáku. Během posledních deseti let byly pod vodou pomocí fotogrammetrie naskenovány už více než stovka dalších bloků. Nově vyzdvižené kameny nyní čeká stejný proces: digitální skenování, modelování a virtuální sestavení, jako by šlo o gigantické 3D puzzle.

Na základě získaných dat vytvoří tým inženýrů z La Fondation Dassault Systèmes přesný virtuální model majáku. Pomocí simulací budou odborníci testovat hypotézy o jeho konstrukci, stabilitě i důvodech jeho kolapsu. Cílem je vytvořit digitální dvojče – virtuální repliku, která umožní návštěvníkům z celého světa projít se po rekonstrukci tohoto jedinečného díla antického inženýrství.

Projekt PHAROS propojuje odborníky z mnoha oborů – archeology, historiky i architekty. Kromě fyzických nálezů zkoumají i starověké popisy a vyobrazení majáku, sahající až do 4. století př. n. l. Tyto textové a ikonografické stopy pomáhají zaplnit mezery tam, kde chybí fyzické důkazy.

Image

Čtěte také

Mauzoleum v Halikarnassu: Gigantická hrobka hodná krále

Anglii v té době vládl synovec zesnulé Alžběty I. – král Jakub I. Stuart a Londýn přelomu století 16. a 17. byl nezřídka osídlený skutečně nebezpečnými typy, které si v ničem nezadaly s lotry, jaké ve svých divadelních hrách barvitě vykresloval William Shakespeare a jeho kolegové. Obyvatelé podsvětí se nejčastěji poflakovali kolem katedrály sv. Pavla, kde se snadno dali okrádat naivní venkované.

Čtvrť kolem chrámu se nazývala St. Paul´s Churchyard a šlo o tehdejší centrum společenského života a obchodu se vším možným včetně knih. Právě proto se tady setkávaly prakticky všechny společenské vrstvy. St. Paul´s Churchyard navštěvovali jak učenci a duchovní, stejně jako potulní herci, žebráci i bezskrupolózní zloději. Mezi jejich nejčastější kousky patřily krádeže peněženek, triky s rozměňováním peněz nebo podvádění při sázkách a dalších hazardních hrách. V místním žargonu se těmto podvodům a krádežím za bílého dne říkalo „chytání koní“. Nešlo však vždy jen o nevinné okrádačky. Někteří bandité neváhali použít násilí a vždy měli po ruce dřevěnou palici, ostrý nůž nebo špičatý meč… 

Potížistka 

Právě v takové bandě podvodníků, zlodějů a vrahů měla své stálé místo i jedna z nejzajímavějších postav Londýna. Mary Frithovou znala londýnská společnost i jako Moll Frithovou nebo ještě lépe Moll Cutpruse, tedy něco jako „Moll, která odřezává měšce“. Nezřídka si říkala také Tom Faconer. Rozhodně nebyla pouhou kapsářkou a překupnicí kradeného zboží. Moll Frithová byla totiž vedle zlodějky také mazanou podvodnicí, podnikatelkou, a svého druhu celebritou stuartovského Londýna. Dnes je těžké určit, jak a co skutečně prožila, a co jsou jenom barvité legendy, které se s léty na její jméno nabalily. Proto je v dnešní Británii vnímána spíš jako mýtická figura.... 

Víme nebo spíš předpokládáme, že se narodila roku 1585 v ulici Aldersgate v londýnské čtvrti Barbican do rodiny ševce. Podle jiných pověstí byl její otec koželuh – zkrátka drobný řemeslník, ne úplně bohatý, ale rozhodně ne chuďas a už vůbec žebrák přežívající v podstvětí! Ač Mary vyrůstala v celkem spořádaném prostředí a snad se jí dostalo i nějakého vzdělání, ona sama byla opravdu divoké a nespoutané dítě, které se často dostávalo do potíží. Už v nejútlejším věku mimo jiné odmítala dívčí oblečení a prala se s kluky. Její „dětské“ trable vyvrcholily v Maryiných šestnácti letech, kdy ukradla dva šilinky – a kvůli této krádeži se dostala před soud! 

Bratr jejího otce byl celkem vysoce postavený občan, kterému se potencionální kriminálnice v rodině rozhodně nehodila. I proto se pokusil duši své nezvedené neteře „zachránit“. Strýc své vzpurné příbuzné slíbil, že ji vezme do doků podívat se na zápasnické utkání, což ji velmi lákalo. Zamlčel ovšem, že předem koupil lístek na loď do Nové Anglie. V přístavu Mary lstí vylákal na palubu a počkal, až odpluje. Chtěl, aby za oceánem začala nový slušný život. Bez potíží, s čistým štítem…

Jenže Mary po žádné převýchově ani v nejmenším netoužila. Chtěla žít v Londýně a po svém, nejlépe „jako chlap“. Hned po vyplutí prostě a jednoduše skočila přes palubu lodi a doplavala zpátky k domovským břehům milovaného Londýna. Strýčkovi se pro jistotu po zbytek života vyhýbala. 

Podsvětí u chrámu 

Usadila se u katedrály sv. Pavla, kde se spřátelila s podsvětím a vycvičila v umění krádeže peněženek. S pomocí komplice, který odvedl pozornost oběti, je umně odřezávala z opasků. V té době si splnila svůj celoživotní sen a začala po Londýně chodit v mužských šatech! K chlapskému oděvu se hodila dýmka, kterou Moll začala kouřit. Klela navíc jako opravdový chlap. Byla zřejmě první kuřačkou v Anglii. 

Společnost ji poprvé opravdu zaznamenala v roce 1600, kdy byla za své krádeže obviněna. Onoho 26. srpna 1600, kdy došlo k soudu, se takříkajíc zrodila notorická zlodějka a vyvrhelka společnosti Moll Cutpurse. Jenže ještě zajímavější bylo, že prakticky pokaždé, když na její rameno dopadla ruka zákona, nešlo ani tak o všechny ty nesporné zločiny, kterými se živila. 

Ve stuartovské Anglii znamenalo největší prohřešek to, že po celý život nosila mužské šaty, kalhoty, čapky ozdobené peřím, k boku připínala mečík či dýku, bezostyšně popíjela pivo po hospodách, kam měli přístup prakticky jen muži, nadávala a především kouřila dlouhou dýmku! Pro autority měla nálepku devianta, blázna, vyvrhele. Prosté Angličany fascinovala. Narušovala tradiční pohled na ženu. Chovala se jako muž nejen navenek, ale zároveň se sama živila, vydělávala si a tím ohrožovala mužskou nadřazenou roli. 

První anglická herečka 

Zakrátko překročila další pomyslnou hranici: navzdory zákonům i obecným zvyklostem se objevila na jevišti! V divadle Fortune nejprve zahrála na loutnu a zazpívala několik písní s dvojsmyslnými texty. Pak divoce zatančila a povyprávěla několik peprných historek. Stala se tak v podstatě úplně první anglickou herečkou. 

Pravidelně vystupovala v tavernách a v roce 1611 napsali slavní dramatici Thomas Dekker a Thomas Middleton divadelní hru inspirovanou životem této specifické londýnské celebrity. Pro svou The Roaring Girl (čili Křičící nebo Hlasitou holku) se pro ještě větší ohlas odhodlali k netradičnímu kroku: požádali Moll Cutpurse, aby si zahrála sama sebe! 

Byla to nezapomenutelná událost. Hlediště o kapacitě dvou tisíc návštěvníků bylo zaplněno do posledního místa a bez dechu sledovalo Moll na jevišti. Do té doby hráli ženské postavy vždy mužští herci. Britské ženy měly vstup na jeviště přísně zakázaný! I když Molly sklidila velké ovace, autority měly na její umění úplně opačný názor...

Za své „nestoudné“ vystoupení ji krutě potrestali: zavřeli ji do ústavu v Bridewellu. Šlo o svého druhu vězení nebo i polepšovnu či ústav, pro ty, kteří se vymykali dobovým konvencím. Právě tady mělo být vyléčeno Mollyno „šílenství“. Léčba však byla krutá – šlo především o bití či bičování. Po třech měsících zakončili kůru tím, že Moll musela stát po dobu ranní nedělní mše v bílé říze na pranýři u svatopavelské katedrály. Přistoupila k tomu, to se ví, po svém… 

Nezřízeně se opila a v důsledku toho plakala tak žalostně, že ji její soudci raději předčasně propustili, aby nastal klid. „Jako by takového černého psa, jako jsem já, mohl zahanbit takový trest!“ smála se celé záležitosti Moll, když se konečně dostala na svobodu. „Klidně bych s tím za půl pence objížděla i další anglická města. A jak hrdá bych na to byla! Jako každý jiný čestný občan, který přijel na návštěvu k přátelům ve voze s olivrejovaným služebnictvem!“ 

Podnikatelka 

S postupem let se jí však na ulici přestávalo líbit. A taky se během své „kariéry“ vypracovala v opravdu velké zvíře londýnského podsvětí. Měšci to jenom začalo. Moll se brzy stala takzvanou „fence“. Tedy překupnicí kradeného zboží, která fungovala jako prostředník mezi okradenou obětí a zlodějem. Vyjednávala výkupné za vrácení ukradeného zboží. A sama si účtovala provizi. Některé zdroje také spekulují, že Moll po určitou dobu působila i jako kuplířka. Ovšem velmi úspěšná. Vypěstovala si bohatou síť známých a přátel na obou stranách zákona, a tím pádem mohla být ve svém „řemesle“ poměrně inovativní. Vynalezla totiž do té doby neznámé – a velice výnosné – odvětví. Nedisponovala jen dívkami, které byly svolné se věnovat mužům, ale především sháněla mladé milence vdaným ženám! A nejen to. Snad měla domlouvat i manželství. 

Pestrá společnost, ze které se rekrutovali její zákaznici i „kolegové“ se ráda scházela v Marryině domě. Snad šlo dokonce o něco jako restauraci či klub. A ač se Moll Cutpurse často a ráda prezentovala jako muž, její vyhlášený domov byl až překvapivě žensky útulný. V tom zřejmě svoji roli sehrály tři služebné, které Moll zaměstnávala. 

Zajímavý byl také její vztah k domácím mazlíčkům: chovala papoušky a úplně nekriticky milovala především své pejsky. Byli to obrovští mastifové, kteří dokonce měli vlastní postele – i s ložním prádlem a povlečením. Žrádlo pro psy Moll připravovala zásadně sama. O tom alespoň vyprávějí pamflety, písně a karikatury, které o ní hojně rozšiřoval dobový bulvár. 

Na konci cesty 

V závěru života se Moll Cutpruse postupně stahovala ze společnosti. V Británii probíhala občanská válka a vládl přísně puritánský režim Olivera Cromwella. Ten s výstředníky nakládal opravdu nemilosrdně. Ženy držel ještě víc zkrátka, než dřív. Pokud by Moll vyšla v mužských šatech a zazpívala veřejně některou ze svých přisprostlých písniček, zřejmě by se vystavila ohromnému nebezpečí a skončila třeba i na popravišti. Pro hlučné dívky nebylo v Anglii místo. Jen pro počestné vdovy.

Molly navíc už patřila k nejmladším. Podle svých přátel trpěla fyzickými problémy, které občas přebíjely děsivé psychické záchvaty. Někdy to prý vypadalo, jako by ji posedl sám ďábel! Zemřela v roce 1659 ve věku asi 75 let, což na tehdejší dobu a zejména pro členku podsvětí představovalo úctyhodný věk. A úctu Londýňané skutečně Mary Frithové prokázali. Její pohřeb, který se konal 26. července 1659 ve farnosti St. Bride´s Church na londýnské Fleet Street, prý vypadal velkolepě a přišly na něj davy truchlících hostů. 

Moll by to jistě potěšilo. Vždyť celý svůj život milovala pozornost, kterou vzbuzovala. Zbožňovala scény a skandály, které ji stavěly do středu dění. Ráda ostatní znervózňovala a provokovala. Tím, že se oblékala jako muž. Tím, že navzdory dobrému mravu kouřila a sprostě nadávala. Tím, že úplně odvrhla svoji ženskou roli a v Londýně své doby reprezentovala úplnou a absolutní svobodu. Možná sobeckou, možná krutou, ale svobodu…

Image

Čtěte také

Prostituce viktoriánské Anglie: Veřejných domů bylo tehdy více než škol!

Historie sítě Deep Space Network alias DSN sahá až do 40. let minulého století. Tehdy se začala rozvíjet technologie přenosu dat na dlouhé vzdálenosti v souvislosti s vývojem mezikontinentálních balistických střel, které bylo třeba rádiově navádět. Ve Spojených státech se daným úkolem zabývala Jet Propulsion Laboratory neboli JPL, dnes dobře známá jako jedno ze středisek NASA. Samotná Laboratoř tryskového pohonu však existovala už dlouho před založením kosmické agentury a spadala pod armádní letectvo.

Na začátku roku 1958 se pak podařilo vypustit první americkou družici Explorer 1, přičemž komunikaci s ní zajišťovala síť antén nazvaná Microlock. K ní se brzy přidal obdobný systém Minitrack a následně i dokonalejší TRACE, nicméně všechny se záhy ukázaly jako nedostatečné. 

Ještě v tomtéž roce se Američané pokusili vyslat své první sondy k Měsíci v rámci programu Pioneer. Zemský souputník přitom krouží daleko za oběžnými dráhami, kam mířily předchozí automaty. Spojení s Pioneery tudíž vyžadovalo vyspělejší komunikační síť a jejím vývojem byla opět pověřena JPL, tehdy již čerstvě pod křídly nově vzniklé kosmické agentury. V té době vypukly vesmírné závody a NASA doslova chrlila jednu sondu za druhou, aby se povedlo Sovětský svaz dohnat. Potřeba kvalitní komunikační sítě, jež by všechny popsané mise obsloužila, tak vyvstávala stále akutněji.

Zrodila se legenda

Pro zajištění lepšího spojení se sondami se nabízely dva způsoby: vybavit samotné automaty o něco většími vysílači, nebo postavit mnohem výkonnější antény na Zemi. V kosmonautice však již tehdy platilo, že každý gram ušetřený na hmotnosti jakéhokoliv vynášeného nákladu se počítá. Volba proto padla na budování pozemní infrastruktury, přesto se i zde otevíraly tři zcela odlišné možnosti. První z nich zahrnovala rozsáhlé pole malých oddělených antén, zatímco druhá počítala s pevnými parabolami bez možnosti pohybu, jaké dnes známe u největších světových radioteleskopů, například u čínského zařízení FAST. Poslední možnost pak zahrnovala středně velké řiditelné parabolické antény – a nakonec zvítězila.

Jet Propulsion Laboratory brzy vyhodnotila jako proveditelnou stavbu antény o průměru až 60 metrů. První návrh sítě, kterou dnes označujeme jako DSN, se podařilo dokončit v polovině roku 1962, přičemž pojednával především o základní podsíti antén o průměru 64 metry. Za počátek fungování dnešní Deep Space Network se považuje období Vánoc roku 1963, kdy se začal formálně používat právě uvedený název namísto předchozího DSIF čili Deep Space Instrumentation Facility – tedy „přístrojové zařízení pro hluboký vesmír“.

S rozbíhajícím se programem Apollo však nebylo času nazbyt. Již v prosinci 1966 se tak dočkala zprovoznění první z velkých antén, které tvoří jádro sítě dodnes. Tehdy měla ještě průměr 64 metry, později byla upravena na současných 70 metrů. Základní kostru DSN, jak ji známe, se na všech třech stanovištích povedlo dokončit do roku 1973, zdaleka se ovšem nejednalo o poslední krok jejího vývoje. Naopak – síť se musí trvale přizpůsobovat dalším a dalším misím, jež kladou stále vyšší nároky. 

Podstatné změny přinesl již rok 1978, kdy do kosmu zamířily sondy Voyager. Vzhledem k jejich plánované pouti za hranice Sluneční soustavy museli totiž inženýři síť DSN významně vylepšit: Původní velké antény se rozšířily o již zmiňovaných 6 metrů a k nim přibyly paraboly o průměru 34 metry.

Dokonalý nástroj

Rádiová komunikace obecně představuje úžasný nástroj, bez něhož by se průzkum vesmíru vlastně vůbec nemohl uskutečnit. Stačí nahlédnout do počátků kosmonautiky, kdy ještě rádiové komunikační systémy například nedokázaly přenášet na Zemi kvalitní fotografie. Krátce po vypuštění prvních družic si různé státy uvědomily onu ohromnou výhodu, kterou satelity na oběžné dráze nabízejí: Mohou fotografovat nepřátelská území, aniž by se to dalo z povrchu planety jakkoliv zjistit. Znamenalo to tedy konec letadel riskujících sestřelení – stačilo vyslat na orbitu družici s kvalitním fotoaparátem. Vše se ovšem zaznamenávalo pouze na fotografický film, jenž se musel následně složitě dostávat v návratových kapslích na Zemi. A navíc byl satelit po vyčerpání omezených zásob filmu úplně k ničemu. 

V popředí se tudíž ocitla právě rádiová komunikace, jež staví na přenosu vln se zakódovanou informací. Rádiové vlny mají přitom z celého elektromagnetického spektra nejmenší energii a současně nejvyšší frekvenci i největší vlnovou délku: Zatímco u viditelného světla se jedná řádově o stovky nanometrů neboli miliardtin metru, u rádiových vln může jít o rozpětí od centimetrů až po stovky metrů.

Síť přes celý svět

Vzhledem k počtu vesmírných misí v režii NASA hraje zcela kritickou roli možnost přijímat signál z jakéhokoliv místa na obloze, a to 24 hodin denně sedm dní v týdnu – čehož ovšem nelze s jedním pozorovacím stanovištěm docílit: Ze severní polokoule totiž nikdy nespatříme celou jižní oblohu a naopak. V praxi navíc hustá vrstva atmosféry omezuje i příjem signálu z míst nízko nad horizontem. Nepřetržité pokrytí nebe proto vyžaduje víc pozorovacích stanic, konkrétně tři. Jedna leží v Kalifornii, druhá ve Španělsku a třetí v Austrálii. Navzájem je tudíž dělí asi 120° zeměpisné délky, což v kombinaci s rozdílem jejich zeměpisných šířek zaručuje právě neustálé pozorování celé nebeské sféry. Každá mise, jež se od Země vzdálí víc než 30 000 km, je tak vždy v dosahu některé z antén sítě DSN.

Kalifornská observatoř Goldstone se nachází v Mohavské poušti, ve vojenské oblasti Fort Irwin nedaleko základny Edwards Air Force Base, kde kdysi přistávaly i raketoplány. V současné době tam fungují čtyři antény o průměru 34 metry a jedna 70metrová, jež nesou tematická jména Venus, Mars, Uranus, Apollo a Gemini. Řídící středisko celé sítě DSN neboli Deep Space Operations Centre sídlí rovněž v Kalifornii, konkrétně v samotném pasadenském centru JPL. 

Španělský komplex bychom našli asi 60 km západně od Madridu v lokalitě Robledo de Chavela, přičemž zahrnuje šest 34metrových antén a jednu 70metrovou. Australská stanice se pak rozkládá zhruba 40 km jihozápadně od Canberry, v blízkosti přírodní rezervace Tidbinbilla: Tři tamní aktivní antény mají průměr 34 metry, jedna opět 70 metrů a v případě potřeby je může doplnit i 64metrový radioteleskop na nedaleké Parkes Observatory.

Všechny tři komplexy charakterizuje umístění v hornatém terénu, často v údolí. Na Zemi se totiž rádiový signál kvůli nespočtu moderních zařízení vyskytuje doslova všude. Signály přicházející od kosmických sond jsou ovšem velmi slabé a snadno by se mohly v šumu ze všemožných pozemních přístrojů ztratit. Nejméně zmíněného šumu logicky proniká do odlehlých oblastí a ideálně ještě za nějakou přírodní překážku, kterou v daném případě tvoří právě strmá úbočí horských údolí.

Ve službách průkopníků

Za dobu své existence umožnila DSN realizovat nespočet kosmických misí. Slavný příklad nabízejí sondy Voyager 1 a 2, kvůli nimž se musela hned několikrát modifikovat. Dokáže tak s nimi ovšem komunikovat dodnes, přestože zmíněné průzkumníky dělí od Země již 167 AU, respektive 139 AU. Už několikrát se přitom jeden či druhý odmlčel, a tehdy hrály velké paraboly Deep Space Network naprosto zásadní roli, neboť jako jediné dokázaly zaslat příkaz pro opravení chyby ve stárnoucích systémech sond.

Zkoušku ohněm znamenala mise Galileo. Vysokozisková anténa uvedeného automatu totiž selhala a hrozilo, že z jedné z největších a nejdůležitějších sond v dějinách NASA vůbec nebude možné přenášet vědecká data. Inženýři však dokázali spojit australskou a kalifornskou anténu DSN tak, aby pracovaly současně a zvládly zachytit ještě slabší signál. Nakonec se to doopravdy podařilo a Galileo se zařadila mezi nejúspěšnější sondy v historii kosmonautiky. K dalšímu zajímavému vylepšení sítě došlo v souvislosti se zvýšením počtu průzkumných automatů u Marsu. Ty se totiž většinou nacházejí v zorném poli jedné paraboly, a inženýři tedy provedli takové úpravy, aby v popsaném případě dokázala jedna anténa komunikovat s několika misemi naráz.

V současné době slouží DSN třeba ke spojení s Vesmírným dalekohledem Jamese Webba, s nově vypuštěnou misí Europa Clipper, se sondou Juno pro průzkum Jupitera, s dalekohledem SOHO pro pozorování Slunce, s marsovským roverem Perseverance – a takto bychom vlastně mohli pokračovat přehledem všech aktuálních misí NASA, jež se nacházejí za oběžnou dráhou Země. Deep Space Network přitom pomáhá komunikovat i se sondami jiných agentur, například s jihokorejskou Danuri.

Nejasné vyhlídky

Kosmických průzkumníků, kteří pro komunikaci s mateřskou planetou potřebují DSN, neustále přibývá. Vzniká hodně nových misí a ty staré mají stále delší a delší životnost. Dobrý příklad představují už zmíněné Voyagery, jež letos oslaví 48 let od startu. Podstatně déle, než se původně plánovalo, však funguje třeba i řada robotických vyslanců u Marsu.

Největší zátěží pro DNS se však v blízké době jednoznačně stane program Artemis. I Měsíc totiž v daném ohledu spadá do hlubokého vesmíru a pilotované výpravy si v porovnání s autonomními sondami vyžádají mnohem víc času uvedené sítě. Důkaz poskytla už první mise Artemis I: Přestože se loď Orion vydala v listopadu 2022 do vesmíru pouze s figurínou, komunikovaly s ní antény DSN celkem 903 hodin. Dalších 871 hodin pak zabralo spojení s cubesaty, jež tvořily sekundární náklad. Kapacita sítě za současného stavu však není neomezená, takže na úkor Artemis I trpěly jiné mise. Kupříkladu Webbův dalekohled přišel v průběhu 25 dní jejího trvání o 185 hodin, během nichž by jinak mohl odesílat data k Zemi.

NASA tak nyní stojí před akutním problémem, který se dosud příliš neřešil: V brzké době se totiž zmíněná komunikační síť výrazně přehltí a bez podniknutí rychlých kroků začneme záhy ztrácet cenná vědecká data z mnoha významných sond. Určitá vylepšení DSN se již plánují, ale rozpočet pro její provoz je omezený, a provádět razantní změny tudíž není snadné. Nezbývá než doufat, že se tento úžasný nástroj dočká v blízké budoucnosti adekvátního rozšíření, aby zvládl komunikovat se všemi misemi, jež nás v následujících letech čekají.

Image

Čtěte také

Měsíc je ideální pro stavbu radioteleskopů: Jejich výstavba je v našich možnostech