Prakticky všechny snímky Slunce, které jsme kdy viděli, pocházejí z oblasti rovníku Slunce. Důvodem je, že všechny planety a téměř všechny solární sondy obíhají v rovině ekliptiky. Pozoruhodnou výjimkou je v tomto směru evropská sonda Solar Orbiter, jejíž oběžná dráha se postupně odklání od roviny ekliptiky.

Letos 23. března pořídil Solar Orbiter záběry z úhlu 17 stupňů pod slunečním rovníkem, což je dost na to, aby byl přímo vidět jižní pól naší hvězdy. Během následujících let se bude oběžná dráha Solar Orbiter ještě více odklánět od roviny ekliptiky, takže by to nejlepší mělo teprve přijít.

Průzkum pólů Slunce

„Zveřejňujeme první detailní záběry na pól Slunce v historii,“ raduje se Carole Mundellová, vědecká ředitelka ESA. „Slunce je naše hvězda, dárce života, ale potenciálně také ohromné riziko pro naše moderní technologie. Je proto nezbytné porozumět tomu, jak Slunce funguje a pokud možno se naučit předpovídat jeho chování.“

Nové unikátní záběry sondy Solar Orbiter jsou podle Mundellové úsvitem nové éry výzkumu Slunce. Podle odborníků jsou mimo jiné klíčem k většímu pochopení magnetického pole Sluce a toho, proč se každých 11 let v souvislosti s cyklem sluneční aktivity zcela převrátí. Současné modely nedovedou chování Slunce plně vysvětlit.

Jedním z prvních vědeckých výsledků pozorování pólů Slunce sondou Solar Orbiter je, že přinejmenším na jižním pólu je magnetické pole Slunce velmi chaotické. Podle měření přístrojů sondy se tam současně vyskytují magnetická pole s jižní a severní polaritou. Pokud víme, tak k tomu dochází jen po krátkou dobu, ve vrcholné fázi cyklu, kdy je aktivita Slunce nejvyšší a magnetické pole Slunce jako celek se převrací.

Image

Čtěte také

Solar Orbiter poslal domů snímky a data z prvního přiblížení ke Slunci

Říšské sjezdy už od dob Karla Velikého svolával čas od času král nebo císař, když potřeboval projednat nějakou důležitou politickou záležitost. Byl to sněm všech říšských knížat, která měla povinnost na sjezd přijet. Neúčast bez řádné omluvy mohla znamenat i porušení feudálního slibu věrnosti. Ať byla totiž moc císaře jakkoliv formální, stále zůstával lenním pánem všech knížat a to ve středověkém vnímání společnosti znamenalo hodně. Knížata měla povinnost na požádání císaře (či římského krále) vypravit ozbrojenou družinu (vojsko) dle svých možností, aby hájily jeho zájmy v případném válečném konfliktu. 

Pod pojmem říšský kníže můžeme rozumět všechny vládce jednotlivých státečků v říši, tedy včetně českého krále a moravského markraběte. Proto bylo pro Přemyslovce na počátku 13. století výhodné ustanovit Moravu jako markrabství. To sice zůstalo formálně stále podřízené českému králi, ale Přemyslovci tím vlastně získali na říšském sjezdu dva hlasy. 

To ovšem neznamenalo, že by se na sjezdu hlasovalo a zjišťoval se prostý poměr hlasů, jako třeba v dnešním parlamentu. Bylo třeba dojít ke všeobecné shodě. To obvykle znamenalo být buď s králem, nebo proti němu. Kdo nebyl s dohodou spokojen, mohl odjet, vypovědět poslušnost a nést za to patřičné následky. Byla-li strana nespokojenců dost silná, měl císař problém. Přestože od poloviny 13. století volilo římského krále sedm kurfiřtů, říšské sjezdy se v důležitých situacích konaly i nadále.

Symbolická hlava říše

Titul římského krále nebyl na rozdíl od většiny šlechtických titulů dědičný, ale volitelný. Zpočátku volil krále říšský sjezd všech knížat z německé části říše, tedy severně od Alp. Římský král měl pak být korunován mohučským arcibiskupem v cášském paláci, tedy na místě spojeném s prvním císařem Karlem Velikým. Od 13. století se pak volba zúžila na sedm kurfiřtů. 

Ani v případě všeobecného sjezdu, ani v případě kurfiřtů však volba nemusela být jednotná a docházelo i k volbě dvou králů, kteří pak mezi sebou bojovali za podpory svých příznivců z řad říšských knížat. Pak se často stávalo, že král byl třeba korunován na jiném místě, nemohl-li se dostat do Cách. Kupříkladu Karel IV. musel svou první korunovaci absolvovat v Bonnu. Navíc ho zvolilo pouze pět kurfiřtů. 

Panovníci se často snažili zajistit nástupnictví svého syna tím, že ho nechali zvolit ještě za svého života. Designovat svého syna jako nástupce však obvykle mohl až římský císař, nikoliv pouze král – pak byl v říši jeden král a jeden císař, nikoliv dva králové, což mohlo působit zmatky. Zvolený a korunovaný římský král se navíc ve skutečnosti stal pouze králem Němců (respektive zemí severně od Alp, jenž pak z tohoto titulu měl nárok na italskou korunu Langobardů) a od roku 1033 do 1378 i na korunu burgundskou (či arelatskou). Hlavně však mohl být korunován císařem. 

Tuto pravomoc měl od počátku pouze papež a z toho důvodu se musel král snažit vycházet s hlavou církve v dobrém. Případně se nechal korunovat „svým“ protipapežem, nebo od 14. století jiným hodnostářem. Za účelem císařské korunovace musel římský král podniknout dalekou cestu z centra říše v Německu až do Říma, což nebývalo snadné. Teprve císař se stal skutečnou hlavou celé Svaté říše římské.

Železná koruna Langobardů

Severní Itálie se sice formálně počítala za součást Svaté říše římské, ale její pouto k panovníkovi bylo ještě volnější než u německých knížectví. Především neuznávala volbu říšského sjezdu, ale teprve korunovaného císaře, případně italského krále. Severní Itálie byla rovněž soustavou malých státečků, které ovšem nebyly z větší části typickým feudálním státem pod vládou nějakého šlechtice jako v Německu, ale spíše městskými republikami s volenou městskou radou. Typickým příkladem takové obchodní republiky jsou Benátky nebo Janov. Ve Florencii se dostal k moci bohatý rod Medicejských, kteří pak založili dynastii a vládli de facto z postavení knížat. 

Naprosto zvláštní postavení měl takzvaný církevní (či papežský) stát pod vládou římské kurie. Při častých sporech mezi papeži a císaři se pak italské státy rozdělily podle svých sympatií a zájmů na příznivce obou stran. Od dob Fridricha Barbarossy si příznivci císařů říkali ghibellini, zatímco příznivci papeže se nazývali guelfové. Italští měšťané měli ovšem v povaze více intrik než bojovné krve, takže sice hodně mluvili, nechali se uplácet, bouřili se při případné nespokojenosti, ale za cizí zájmy bojovali neradi a často měnili strany. Ne nadarmo se ještě dnes v 21. století říká, že italská armáda bojovala naposledy za dob antiky.

Nejen králem Němců

Středověký stát v žádném případě nefungoval na národním principu. Vedle Itálie patřila k říši i další území obývaná jiným etnikem než německým. Už dříve bylo zmíněno Burgundské království (v říši 1033–1378), typickými Němci nebyli ani Frísové či Holanďané, ale pro nás je samozřejmě nejzajímavější postavení českého knížete (později krále), případně dalších Slovanů v říši. 

Proč se vlastně tito vládci k „německému“ státu přidávali? Rozhodně to nemůžeme chápat jako nějaké podmanění Čechů Němci. Členství v říši bylo pro českého knížete poměrně výhodné. Neztrácel tím svou faktickou samostatnost a naopak z pozice říšského knížete mohl výhodně zasahovat do říšské politiky. Navíc český král z pozice říšského arcičíšníka získal i výhodný post jednoho z kurfiřtů, volitelů římského krále. 

Už Přemysl Otakar II. (vládl 1253–1278) se dokonce snažil, aby byl sám římským králem zvolen, ale to se podařilo až Karlovi IV. Podobná motivace pro připojení k říši byla i u dalších vládců. Pouze polský a uherský král se snažil zachovat svoji plnou nezávislost, ale i Poláci chvíli o připojení k říši uvažovali. Na druhé straně se francouzští králové cítili jako dědicové západofranské říše, tedy postavení německým králům na roveň.

Komu podléhají arcibiskupové

Vzhledem k často problémovému vztahu církve a císaře bylo postavení duchovních knížat zásadní. Nejen zmínění tři duchovní kurfiřti (arcibiskupové mohučský, trevírský a kolínský), ale i další měli skutečně postavení říšského knížete. To znamená, že nepodléhali žádnému jinému světskému pánovi než císaři. Ostatně i kvůli tomu se v 11. století rozhořel spor o investituru. Nebylo totiž jasné, zda má právo uvádět je do úřadu papež, nebo císař. Nakonec konkordát wormský skončil kompromisem, který přiznal právo oběma (papež předával duchovní znaky hodnosti, císař světské). 

V tomto ohledu se „nezávislí“ církevní hodnostáři zásadně lišili například od pražského arcibiskupa (či předtím biskupa), který z hlediska lenní příslušnosti podléhal českému králi. Pouze na konci 12. století se biskup Jindřich Břetislav pokusil vymanit z moci českých knížat a ve spolupráci s císařem učinit z pražské diecéze nezávislé říšské knížectví. To se ovšem nezdařilo. Podobně fungovali i duchovní v jiných státech podřízení jednotlivým knížatům.

Obchodní zájmy měst

Svobodná říšská města v německé části říše (například Norimberk nebo Hamburk) nepodléhala žádnému říšskému knížeti, ale pouze římskému králi či císaři. To mělo pro jejich rozvoj zásadní význam, protože volená městská rada mohla bez problémů prosazovat obchodní zájmy svých měšťanů. Obchod je ovšem záležitost směny, proto města brzy přišla na to, že je nejlepší své obchodní zájmy spojit, a sdružila se do obchodních spolků. Nejznámějším z nich se stala severoněmecká hanza v čele s Lübeckem, která kontrolovala obchodní trasy v Baltském moři. Jiným takovým sdružením bylo třeba hornolužické Šestiměstí.

Image

Čtěte také

Koruna Svaté říše římské: Symbol tradice a moci římských císařů

Trpasličí planeta Pluto je považována za chladný a v podstatě mrtvý svět na okraji Sluneční soustavy. Nový výzkum, ve kterém sehrál klíčovou roli Vesmírný dalekohled Jamese Webba ale ukazuje, že Pluto je mnohem složitější, než jsme si dosud mysleli.

Již v roce 2015 přinesla sonda New Horizons revoluční pohled na Pluto. Ukázalo se, že nejde o mrtvé těleso, ale o svět s propracovanou geografií – svět plný hor, ledovců a obřích dun. Povrch této trpasličí planety je pestrý i z chemického hlediska – někde dominuje metanový led, jinde led dusíkatý a pod tím vším se ukrývá pevné základ tvořený vodním ledem.

Mizející atmosféra

Jedním z nejzajímavějších zjištění sondy New Horizons bylo, že Pluto poměrně rychle ztrácí svou řídkou atmosféru, která mizí do vesmíru. Část těchto unikajících molekul plynu navíc míří přímo k jeho obrovskému souputníkovi – měsíci Charonovi. Podobný jev vědci nezaznamenali nikde jinde ve vesmíru.

V roce 2017 se odborníci v čele s planetárním vědcem Si Čangem pokusili tento zvláštní jev vysvětlit. Přišli s hypotézou, že Pluto halí chladný opar tvořený dusíkem a metanem, který funguje jako energetický filtr – přes den absorbuje sluneční záření a v noci ho vyzařuje zpět do vesmíru v podobě infračerveného záření. Problémem však byla přítomnost Charonu – jeho blízkost znemožňovala oddělit teplotní signál samotného Pluta od signálu jeho měsíce.

James Webb přináší důkaz

Rozuzlení záhady přineslo až nedávné pozorování Vesmírného dalekohledu Jamese Webba. Jeho pokročilý snímač a spektrograf MIRI (Mid-Infrared Instrument) který je schopný zachycovat střední a dlouhé infračervené záření v rozsahu od 5 do 28 mikronů, konečně rozlišil teplotní signál Pluta od signálu Charonu. A výsledky potvrzují předchozí teorii: Pluto skutečně emituje záření ve středně infračervené oblasti tak, jak bylo předpovězeno.

„V planetární vědě není běžné, aby se hypotéza potvrdila tak rychle – během několika let,“ říká Čang. „Máme štěstí, a jsme nadšení.“

Důsledky pro další světy

Vědci nyní uvažují, že podobný oparem řízený klimatický systém může fungovat i na jiných tělesech ve Sluneční soustavě – například na Neptunově měsíci Tritonu u Neptunu nebo na Saturnově Titanu. Podle Čanga bychom měli přehodnotit roli těchto světů v rámci vývoje klimatu.

Studium Plutova oparu ale může přinést i odpovědi na otázky týkající se samotné Země. „Předtím než se v zemské atmosféře před zhruba 2,4 miliardami let začal hromadit kyslík, už zde existoval život,“ říká Čang. „Atmosféra mladé Země ale vypadala úplně jinak – nebyl v ní žádný kyslík, zato hodně dusíku a pestrá organická chemie.“

Zkoumáním chemie Plutova oparu tak můžeme získat nové poznatky i o tom, jaké podmínky mohly panovat na rané Zemi – a co z nich nakonec učinilo prostředí vhodné pro život. Výsledky svého výzkumu vědci zveřejnili v prestižním časopise Nature Astronomy.

Image

Čtěte také

Má trpasličí planeta Pluto nějakou atmosféru?

Před první světovou válkou žily v Rusku desítky tisíc českých kolonistů roztroušených po celé říši. Právě z jejich řad vzešli čeští vlastenci, často ovlivněni nekritickým rusofilstvím z doby národního obrození, kteří pochopili vypuknutí války jako příležitost k boji za samostatnou vlast. Zástupce radikálních Čechů a Slováků dokonce přijal i samotný car, což předznamenalo cestu k úspěšnému zřízení české jednotky v rámci ruské armády. Ta vznikla 28. srpna 1914 v Kyjevě a sjížděli se do ní krajané z celého Ruska. Dne 11. října 1914 (28. září dle ruského kalendáře) pak Česká družina složila přísahu a její příslušníci zamířili na frontu. O šestnáct dní později na 700 družiníků vstoupilo na území své bývalé vlasti  – Rakousko-Uherska.

Po příchodu na frontu byla Česká družina přidělena ke štábu 3. armády generála Radka Dimitrijeva, který dobře pochopil schopnosti legionářů a přidělil jim funkci rozvědčíků. Jednotka se rozdělila na čety a půlčety přidělené jednotlivým štábům v celém úseku 3. armády. Družiníci tak mohli následně zúročit své znalosti jazyků národů podunajské monarchie i zkušenosti z doby své základní služby v rakousko-uherské armádě. A výsledky se začaly brzy dostavovat…

První střet

Záhy po přidělení sektorů dostali rozvědčíci první úkoly. První rota již od 14. listopadu tvořila předvoj sil ruské armády pronásledující ustupující rakousko-uherské oddíly. Denní namáhavé přesuny v noci střídaly hlídky na předsunutých pozicích či hledání přechodů přes vodní toky. Dne 18. listopadu se oddíl podporučíka Stanislava Čečka střetl s nepřátelskými husary, které zahnal palbou. Téhož dne se skupina podporučíka Karla Petříka utkala s protivníkem u vesnice Ščurovoje, kterého za cenu tří padlých, čtyř raněných a tří nezvěstných obrátila na útěk. Právě dobrovolci Vosický, Řehák a Nikolič (Černohorec) se toho dne stali prvními padlými České družiny. 

O dva dny později se části 1. roty dostaly do obranných bojů o kótu 194 napadenou ze vsi Russie, brzy nato Petříkova rozvědka úspěšně naváděla dělostřelbu na nepřátelskou baterii. Během toho se dostala do boční palby rakouské roty, z níž ji musel vysvobodit až příchod ruských posil. Po týdenním odpočinku v Tarnově přišlo další nasazení na frontě obnášející rozvědky a pronásledování nepřítele. 

Na Štědrý večer 1914 podnikl podporučík Čeček s dvacítkou mužů úspěšný výpad, za nějž o rok později obdržel Řád sv. Jiří 4. stupně. V rozkaze č. 472 z 12. prosince 1915 se píše: „Obdržev úkol obzvláště obtížný a při tom spojený s krajním nebezpečím zmocniti se přední hlídky nepřítele, proniknouti do jeho zázemí, přehlédnouti jeho rozložení, odhadnouti podle možnosti jeho síly, určiti vzdálenosti a směr, jakož i přesuny jeho oddílů, podporučík Čeček v noci z 11. na 12. prosince (podle gregoriánského kalendáře z 24. na 25. – pozn. aut.), s oddílem rozvědčíků dorazil k řece Bialé u městečka Tuchova, pronikl do zázemí nepřítele a svojí skvělou akcí přiměl rotu jsoucí v zákopech k vydání zbraní. Tím způsobem vzal do zajetí mnohem větší počet vojínů, než měl sám – bylo jich 115 osob – a očistil válečný nepřátelský úsek v délce více nežli jedné versty (1,04 km – pozn. aut.). Potom, přepraviv se na pravý břeh řeky Bialé, vyplnil daný mu úkol a dal vesměs velmi cenné zprávy štábu 44. pěší divize. Na základě těchto jeho zpráv byl vypracován plán, jehož výsledkem byl úplný úspěch při přepravě našich sil na levý břeh řeky Bialé. Zde u městečka Tuchova, vzhledem k průrvě, která nastala zajetím roty, přepravily se, téměř beze ztrát, 125. Kurdský a 174. Romenský pěší pluky přes řeku Bialou.“

Za nepřátelskou linií

Úkoly příslušníků České družiny neměly vždy bojový charakter. Významnou součást tvořily také takzvané tajné rozvědky, během nichž legionáři zjišťovali důležité informace o protivníkovi. Ve dnech 22. až 25. prosince 1914 prováděli v přestrojení za rakouské vojáky tajné rozvědky vojíni Černý a Fierlinger (pozdější předseda československé vlády). V týlu nepřítele zakreslovali pozice jednotek a rozhovory s vojáky zjišťovali informace o rozložení sil, množství a typech umístěných zbraní či morálce. Na zpáteční cestě ještě přerušili telefonní spojení. 

Následující noci se pokusili akci zopakovat, došlo však ke střetu s rakouskou hlídkou, během níž dvojice zastřelila tři vojáky, a urychleně se stáhla. O 24 hodin později už se přechod zdařil a Čechoslováci upřesnili pozice rakouského dělostřelectva a zásobovacích tras. Podobných drobných akcí prováděli družiníci velké množství prakticky všude, kde působili. 

V polovině listopadu 1914 proběhla tajná rozvědka naprosto bezprecedentního rozsahu – jak do počtu účastníků, tak i předpokládané hloubky průniku. Jedenáct dobrovolníků mělo proniknout přes nepřátelskou linii a donést do Čech poselství o vzniku zahraničního vojska společně s dalšími zpravodajskými a propagačními informacemi. To korespondovalo s původním úkolem České družiny – po vstupu ruské armády na české území se rozptýlit a podnítit protirakouské povstání.

Na rodné půdě

Pro doplnění prořídlých řad České družiny (do konce roku 1914 měli rozvědčíci 11 mrtvých) ruské úřady povolily nábor zajatců, kteří se k legiím přihlásili ihned po svém zajetí. Tak v prosinci 1914 postupně nastoupilo 259 nových dobrovolců. Začalo se jim říkat novodružiníci, zatímco veteráni, již se přihlásili dříve, se nazývali starodružiníci. 

Po pádu pevnosti Přemyšl v březnu 1915 a vstupu ruských vojsk do Karpat čekali Čechoslováci brzký konec války. V průběhu jara 1915 začaly první oddíly Družiny pronikat na území budoucího Československa, konkrétně v prostoru Medzilaborců. Během těchto akcí se vyznamenala zejména takzvaná Železná parta, která tvořila součást 2. roty. Dne 19. března proniklo 16 dobrovolníků kordonem stráží do vesnice Zdyně, kde prohledali dům starosty a získali cenné informace. Legionáře však obklíčila asi padesátka nepřátelských vojáků a Čechoslovákům se podařilo dostat na svobodu až bodákovým útokem. 

Koncem měsíce skupina opět prošla nepřátelskými pozicemi, zajala rakouskou hlídku a pronikla do lazaretu, odkud do zajetí odvedla 30 mužů, kteří se dobrovolně přihlásili, že se chtějí vzdát. Všechny tyto akce pak předznamenaly známé zajetí rakouského pěšího pluku č. 28, k němuž došlo 3. dubna 1915. V této operaci, které se následně chytili propagandisté na obou stranách, se rozvědčíkům  povedlo najít vhodné přístupové cesty pro ruský 195. pluk, jenž tak mohl izolovat jednotlivé prapory vyčerpaného regimentu a zajmout je prakticky bez boje. Tím se zrodila legenda o údajném zběhnutí pražského pluku i s hudbou k nepříteli.

Zkouška odhodlání

Po téměř dvou měsících krvavých bojů v obtížném terénu Karpat se stále nedostavoval kýžený průlom do uherské nížiny. Naopak vyztužování rakouské fronty německými jednotkami předcházely přechodu centrálních mocností do protiútoku. Ten přišel 2. května 1915 v prostoru Gorlice a postupně donutil carskou armádu k ústupu na většině východní fronty. Příslušníci České družiny tvořili zadní voj ruských oddílů a často se museli probíjet z obklíčení. Jakmile se Rusové opět chopili místní iniciativy, byli to znovu rozvědčíci, kdo stál na čele útoku. Z úspěšných rozvědek je možné jmenovat například akci Jaroslava Syrového z 2. roty v noci z 20. na 21. června, kdy se svými muži zajal na 100 příslušníků pěšího pluku č. 33. 

I přes dílčí úspěchy se však fronta nezvratně posouvala dále na východ a neustálé boje i pokles morálky způsobené neúspěchy se tvrdě podepisovaly na náladě některých příslušníků České družiny. V září 1915 se 3. armáda zastavila v oblasti Pinských bažin, kde došlo ke zklidnění situace. Vzhledem k terénu i tomu, že v této oblasti stáli na druhé straně fronty zejména říšští Němci, byla vznesena žádost na přemístění legionářů na jihozápadní frontu do oblasti Volyně, kde by mohla Družina dále působit proti rakousko-uherským vojskům. Tam také přicházely další posily z řad zajatců, díky čemuž se jednotka počátkem roku 1916 rozšířila a přetvořila na Československý střelecký pluk.

Image

Čtěte také

Největší rakousko-uherské porážky: Češi proti Čechům u Zborova

Kelpové neboli chaluhové lesy jsou fascinující podmořská společenstva, která jsou utvářená porosty masivních chaluh, především rodu Laminaria. Patří k nejproduktivnějším a nejdynamičtějším ekosystémům na Zemi. Nacházejí se především v pobřežních oblastech mírných a polárních podnebných pásů.

Kelpové lesy jsou v současné době vystaveny velkým výzvám, především kvůli postupujícímu globálnímu oteplování. Týká se to i kelpových lesů, které porůstají velký Mainský záliv na východním pobřeží Severní Ameriky a jeho široké okolí. Podle nového výzkumu, který uveřejnil vědecký časopis Science Advances, zde dochází k závažným změnám ekosystému.

Rozvrácené chaluhové lesy

Dara Yiuová z Bigelowovy laboratoře oceánských věd a její spolupracovníci provedli důkladný průzkum ekosystémů v Mainském zálivu. Na jižním pobřeží Maine tam v posledních desetiletích zmizelo až 80 procent porostů kelpového lesa. Namísto chaluh se tam šíří mnohem méně biologicky pestré porosty řas.

Badatelé v Mainském zálivu prováděli podvodní výzkum a analyzovali obsahy izotopů v organismech. Zjistili, že proměna kelpových lesů na porosty řas dalekosáhle změní ekologické poměry ve společenstvu, především pokud jde o vztahy mezi predátory a kořistí. Problémem je hlavně to, že nově příchozí porosty řas nejsou pro obyvatele společenstva vhodným zdrojem potravy.

Výsledky analýz ukazují, že dominantní druhy dravých ryb v ekosystému kelpového lesa získávají energii skrz potravní řetězec přímo z chaluh kelpového lesa. Pokud kelpové lesy zmizí, tytéž druhy ryb živoří a musejí získávat energii z fytoplanktonu. Podle badatelů je to zatím jen špička ledovce. V budoucnu je možné očekávat další změny ekosystémů.

Odlišné vnímání vlastního hlasu z nahrávky opravdu nepředstavuje pouhý pocit, ale podložený fakt, jenž souvisí se způsobem, jakým se zvuk dostává do sluchového ústrojí. Zvukové vlny šířící se vzduchem putují od vnějšího ucha skrz zvukovod a bubínek ke střednímu uchu a následně do vnitřního ucha až k hlemýždi. Tento spirálovitý orgán naplněný tekutinou je pak převádí do mozku.

Při mluvení ovšem proniká náš hlas do vnitřního ucha i jako zvuková vlna šířená kostmi a tkáněmi v hlavě, jež lépe propouštějí vibrace nižších frekvencí. Když se potom posloucháme z nahrávky, část zvuku vedená přes kosti a tkáně v hlavě zmizí, takže výsledek vnímáme stejně jako jiné vnější zvuky. Proto nám vlastní nahraný hlas zní jaksi slabší a vyšší, ačkoliv ostatním připadá „normální“.

Image

Čtěte také

Nechtěný orchestr: Co způsobuje nepříjemné „zvonění“ v uších?

Na dně římského obranného příkopu v severní Anglii učinili archeologové překvapivý nález: téměř dva tisíce let starou koženou botu neobvyklé velikosti. Objev pochází z pevnosti Magna (známé také jako Carvoran), která byla součástí obranného systému podél Hadriánova valu, nacházejícího se jen několik kilometrů západně od slavného tábora Vindolanda. Právě díky prostředí bahnitého příkopu bez přístupu vzduchu se kožené artefakty zachovaly ve výjimečně dobrém stavu.

Poklady z vodního příkopu

V březnu 2024 začali archeologové z projektu Magna Project s výzkumem valů a příkopů na severní straně pevnosti. Na jaře se jim podařilo objevit tři kožené boty a několik kožených útržků. Dvě boty byly velmi zachovalé – jedna z nich měla dokonce stále připevněný podpatek a zespodu typické římské hřeby, které chránily podrážku a zlepšovaly pohyb v kluzkém terénu.

Podrobná analýza nalezených bot ukázala, že Římané používali více vrstev kůže, spojovaných pomocí řemínků, šití a zmíněných hřebů. Tento konstrukční styl podle archeologů potvrzuje vyspělost římských řemeslníků a jejich důraz na odolnost výstroje.

Ztracená obuv římského Goliáše

Největší pozornost ale vzbudila třetí nalezená bota. Archeologové jen v němém úžasu zírali na velmi dobře zachovalou 32 centimetrů dlouhou botu, což dnes odpovídá velikosti US 14 / UK 13 (EU 48,5). Podle obutí se muselo jednat o jedince opravdu impozantních proporcí.

Jak uvádí vedoucí archeoložka Rachel Frame, bota – stejně jako další kožené nálezy – přináší nejen technické informace o výrobě, ale i cenné lidské příběhy. Bota je osobní předmět, který propojuje současného pozorovatele s konkrétní osobou žijící před dvěma tisíci lety. Kdo byl ten voják s obří nohou? Kde sloužil a jak žil? Odpovědi možná přinesou další výkopy a analýzy, mimo jiné od specializovaného odborníka na kůži, který nyní nalezené artefakty studuje.

Image

Čtěte také

Akční hračky z Vindolandy: Vykopávky v římské pevnosti odkryly dětské meče

V ulicích západního Sydney se odehrává fascinující příklad zvířecí vynalézavosti. Místní divocí papoušci kakadu žlutočečelatí (Cacatua galerita) se naučili ovládat veřejné fontánky s pitnou vodou. Tento pozoruhodný způsob chování byl poprvé vědecky popsán a zveřejněn v odborném časopise Biology Letters.

Papoušci u fontánky

Získat vodu z městské fontánky úplná hračka. Papoušek musí přistát na úzkém kovovém sloupku, jednou nohou se pevně držet konstrukce a druhou chytit otočnou kličku. Aby spustil proud vody, musí kličku otočit po směru hodinových ručiček, a přitom udržet rovnováhu. Jakmile voda začne téct, papoušek bleskově použije zobák a napije se.

Zatímco jeden kakadu pije, další čekají trpělivě na blízkém plotě, až přijde jejich řada. Vzniká tak až dojem „pouličního ptačího bufetu“. Popsané chování papoušků bylo zatím zaznamenáno výhradně u populace v západní části Sydney.

Ptáci s kulturou

Etoložka Barbara Klumpová z Vídeňské univerzity, hlavní autorka studie, pozorovala tento jev poprvé už před sedmi lety. Zjištění vědců naznačují, že nejde o vrozené chování, ale o tzv. lokální kulturní inovaci – dovednost, která se šíří v rámci skupiny učením.

Proč ale papoušci vůbec volí fontánky, když mohou snadno pít z přírodních zdrojů, jako jsou potoky nebo louže? Odpověď není jednoznačná. Jednou z možností je, že čistá voda z fontánky jim prostě chutná víc. Další teorií je, že na fontánkách nejsou tak ohrožení predátory jako na zemi. A možná se z obyčejného pití vyvinula i jistá forma společenské události – jakési papouščí „posezení u fontánky“.

Popelnice jako švédský stůl

Zatímco západní Sydney má své „fontánkové mistry“, na jihu města papoušci stejného druhu přišli s jinou inovací – naučili se otevírat víka popelnic. Nejčastěji to zvládají samci, protože jsou silnější a víka jsou poměrně těžká. Tito papoušci si dobře uvědomují, že popelnice skrývají zbytky jídla. Na rozdíl od klidnější atmosféry u fontánek se ptáci u popelnic občas i poperou.

Tato „popelnicová kultura“ se rozšířila z jižního Sydney do více než 40 dalších lokalit – což je obdivuhodné, protože kakaduové nejsou migrující druh. Nové chování se tedy mezi nimi pravděpodobně šíří napodobováním.

Podle biologů je tento typ chování důkazem kognitivní flexibility — schopnosti zvířat řešit nové problémy a učit se jeden od druhého. Městské prostředí, plné překážek i příležitostí, tak přináší doslova laboratoř přirozeného výběru v přímém přenosu.

Image

Čtěte také

Papoušci vs. lidé: V Austrálii zuří mezidruhové závody ve zbrojení

Když astronauté programu Apollo letěli na Měsíc, měli jen rámcovou představu, co je tam čeká. Žádný z nich ale nejspíš nečekal, že by na povrchu našeho souputníka mohl narazit na malé kuličky z jasně oranžového skla. 

Thomas Williams z Brownovy univerzity a jeho kolegové nyní tyto drobné kousky skla analyzovali pomocí řady moderních analytických přístrojů. Významnou roli například sehrálo zařízení NanoSIMS 50 (nanoscale secondary ion mass spektrometry), které provádí takzvanou hmotnostní spektrometrii sekundárních iontů, založenou na bombardování povrchu vzorku proudem iontů. Jde o jednu z nejcitlivějších materiálových analýz vůbec.

Kapky dávné historie

Výsledky analýz, zveřejné v odborném časopisu Icarus, ukazují, že lunární skleněné kuličky, obvykle menší než jeden milimetr, vznikly v průběhu dramatických vulkanických erupcí na povrchu Měsíce. K těmto erupcím docházelo zhruba před 3,6 až 3,3 miliardami let.

Když lunární vulkány chrlily magma z vnitřních částí Měsíce, kapičky magmatu okamžitě tuhly v mrazivém lunárním vakuu. Každá skleněná kulička z Měsíce tím pádem představuje nesmírně cennou databázi informací o vnitřním složení našeho souputníka. Už jen jejich samotná existence je důkazem, že se na Měsíci v minulosti odehrávaly explozivní vulkanické erupce. Analýzy navíc ukázaly, že styl těchto erupcí se během miliard let měnil, což znamená, že i Měsíc prožil vlastní geologickou evoluci.

Chemické a izotopové složení těchto kuliček vulkanického skla slouží jako sonda dávných erupcí. Vypovídá o tlacích, teplotách a chemickém prostředí, v nichž se tyto erupce odehrávaly. „Je to, jako bychom četli deník dávného měsíčního vulkanologa,“ přibližuje význam výzkumu lunárního vulkanického skla Ryan Ogliore z Washingtonovy univerzity ve st. Louis.

Image

Čtěte také

Čínský rover objevil na odvrácené straně Měsíce podivné skleněné kuličky

Je všeobecně známo, že v 17. století se příjmení přebíralo podle stavení, kde se dotyčná osoba narodila a žila. Na Chodsku žily dva rody Sladkých a své příjmení odvozovaly od své obživy, oba rody vařily pivo. Jedna větev žila v Draženově a druhá v Újezdě.

Kozina nebo Rosocha

Jak bylo zvykem, dospělí selští synové žili i se svými rodinami na otcovské usedlosti, kterou vedl buď otec, nebo jejich bratr. Statek u Rosochů v Újezdě spravoval Bedřich, mladší ze synů Sladkých. Spolu s ním tam žil jeho otec a také starší bratr Jan. Jak už to bývá, během několika let se rodina rozrostla o několik dětí. Bedřich jich měl šest a Jan dvě. Janův mladší syn se narodil roku 1652 a byl pokřtěn 10. září v Domažlicích jako Jan, po otci. Později vstoupil do dějin jako Jan Sladký Kozina, ale do té doby byl řečený Rosocha. Janův otec později koupil grunt, kterému se říkalo „Hu Kozinů“, a spolu s manželkou Annou a dospělými syny se do něj nastěhoval. Tím pádem se Janovi legitimně změnilo příjmení a stal se Kozinou. 

Jan se 9. května 1678 oženil s Dorotou Pelnářovou a jako nejmladší převzal otcův statek. O jeho svatbě jsou doloženy záznamy vepsané do staré bible, která byla v držení rodiny Sladkých. Stejně jako o tom, že nedlouho po svatbě se mu narodil syn Jiří. 

Kozina nepatřil mezi movité sedláky a jeho luka měla rozlohu „pod tři vozy sena“. Byl ale ve vsi velice oblíbený a vážený. Nebýt neznámé epidemie, která ho připravila o čtyři děti, zdálo by se, že jeho život byl velice šťastný a probíhal bez žádných významných událostí. Jirásek ho popisoval jako člověka „statečného, vytrvalého ve svém předsevzetí a pevně přesvědčeného ve svém právu“. Až do roku 1692 žil tedy Jan Sladký Kozina životem obyčejného vesnického statkáře.

Rebel Kozina 

Právě rok 1692 je ve všech knihách o chodském povstání označován jako počátek rebelie. Jaká však rebelie? Za vším stála stížnost domažlického Matyáše Justa, zvaného Drexler, který měl spor s městem a vše řešil až u císaře. Na jedné takové audienci se císařův kancléř zeptal na poměry Chodů a podivil se, že si nestěžují, to asi mají dobrou vrchnost. Po návratu domů se Matyáš Just neopomněl zmínit o jeho výroku před sousedy a poprask byl na světě. Vždyť vrchnost odjakživa poddané využívala, nedbala na jejich práva a neoprávněně je trestala. 

Chodové se tedy rozhodli a v srpnu 1692 vyrazili jejich vyslanci do Vídně, aby tam přednesli stížnost na jejich pána Lammingera. Matyáše Justa doprovázeli David Forst z Tlumačova a Jan Sladký z Újezda, řečený Kozina. Ve Vídni se díky Justovi seznámili s advokátem Straussem, který jim stížnost sepsal německy, samozřejmě s vidinou bohaté odměny. Lamminger v ní byl popisován jako uchvatitel chodských privilegií, jehož správce týrá a zbídačuje místní statkáře. Císař je kupodivu přijal v září 1692, vyslechl je a předal jim reskript, který měli odevzdat v Praze. 

Ke své škodě byli Chodové uchlácholeni vlídností císaře a netušili, že jejich pán Lamminger začal jednat. Dozvěděl se o jejich stížnosti a sepsal report k císaři, kde líčil drastickou situaci na Chodsku, neposlušnost sedláků a možnost jejich povstání. Nehledě na to, že porušili dávno umluvené pravidlo o mlčení, kterým byly už roku 1668 řešeny spory mezi Chody a vrchností. Poslední kapkou bylo, zřejmě, že: „Odmítají robotovat, konají tajné schůze, mají tvrdé hlavy, které by chtěly žít bez zákona a bez pána. A dávají zlý příklad... Proto se musejí co nejdříve potrestat! A je nutno nevyhýbat se třeba i hrdelním trestům, aby byli zastrašeni“. 

Chodové odevzdali císařský reskript v Praze a netušili, že obsahoval pokyn, aby se situace na Chodsku co nejdříve vyšetřila. Mezitím Kozina a ostatní diskutovali o audienci a svých právech a pro jistotu se rozhodli, že do Vídně pošlou další skupinu vyjednavatelů. To už proběhlo bez Koziny, který zůstal na svém statku a měl prozatím štěstí. Na žádost místodržících byla celá skupina ve Vídni zatčena a dána do želez. 

Žaloba na Lammingera 

„My, Chodové, nechceme být jako otroci a zločinci uvázáni k neschváleným robotním opatřením a s největší bolestí prosíme o nejmilostivější ochranu a vysvobození. K tomu nás nutí nejvyšší nouze, především však naše nejpoddanější oddanost, věrnost a horlivost, ba dokonce samotná povinnost oznámit proti panu hraběti z Lammingenu něco, co může být uznáno za nejvýš nebezpečný prejudik a věc škodlivá Vašemu císařskému a královskému Veličenstvu, dokonce obecnému dobru a blahobytu celé vlasti.“ 

Celá obžaloba proti hraběti Lamingerovi byla podpořena mnoha příklady, kterak bylo poddaným ublíženo na majetku i zdraví. Od velké těžby dřeva, která zničila lesy a tím i jedinou obranu proti nepřátelským vpádům, až po osobní tresty ukládání do želez nebo týrání. Dále také, že hrabě nepravdivě rozhlašuje, že jsou Chodové rebelové, a trestá je zvyšováním roboty. 

„A tak se Jeho Veličenstvo prosí, jestli by s přihlédnutím k trvalé věrnosti Chodů nemohlo nejmilostivěji poručit a nařídit, aby jim odňatá privilegia nebyla dále zadržována, aby byla odstraněna všechna nepatřičná břemena, dále aby byla poskytnuta satisfakce a restituce za to hrozné vymáhání, hlavně za ty hamry a za zámek, a ještě aby jim nijak nemohlo být ublíženo. A ještě jednou „nejpoddanější... nejmilostivější... nejposlušnější...“ Podepsáni: „Rychtáři a celá obec chodských sedláků v Plzeňském kraji 5. prosince 1692.“ 

Císař se rozhodl, že Chody nebude trestat za jejich opovážlivost, ale nařídil, že je vrchnost musí seznámit s tím, že se jejich stížnost zamítá. Tak byli Chodové 23. února 1693 svoláni na nádvoří trhanovského zámku a bylo jim přečteno rozhodnutí císaře. Nejprve německy a poté i česky se dozvěděli, že je jejich stížnost zamítnuta bez odvolání. 

Chodové byli přesvědčeni o tom, že jsou v právu a že byla jejich privilegia porušena. Mezi přihlížejícími byl i Jan Sladký Kozina, který předstoupil a řekl: „Naše staré svobody nám vzaty nebyly! Kdybychom už neměli mít žádná privilegia, bylo by nám to řeklo Jeho Veličenstvo hned ve Vídni!“. Je možné, že těmito slovy si zpečetil svůj osud. Lamminger se nechal slyšet, že ten Gossina mluví nestoudně, a od těchto slov bylo jen kousek ke vzpouře a rebelii. A tak se i stalo, od těchto slov se na Chodsko začalo pohlížet jako na oblast vzpoury a rebelie. Každý statkář byl podezřelý a každé slovo s sebou neslo myšlenku povstání.

Image

Čtěte také

Život v porobě: Nevolníci v českých zemích čelili tvrdému zacházení, bídě i hladu