České dějiny poznaly mnoho pozoruhodných osobností, jejichž osudy postupně zmizely z paměti. Tak trochu se k nim řadí i Jan Zhořelecký, druhý syn Karla IV. a jeho čtvrté ženy Alžběty Pomořanské, mladší bratr králů Václava IV. a Zikmunda Lucemburského. O Janovi máme málo zpráv, ale i to, co se dochovalo, poskytuje působivý obraz výrazné osobnosti. 

Otec Janovi odkázal ve své poslední vůli vlastní podíl rodových držav Lucemburků, konkrétně Zhořelec s okolím v Horní Lužici jako samostatné vévodství (odtud také jeho pozdější přízvisko Zhořelecký), k tomu titul markraběte braniborského (byl pánem Nové Marky) a poté i značnou část Dolní Lužice. Karel IV. se snažil myslet na všechno, a proto synovi v závěti vymezil také titulaturu: „My, Jan Český, z boží milosti markrabě braniborský a vévoda zhořelecký.“ Navíc měl Jan dostávat pravidelnou rentu z kutnohorských dolů. Mladý Lucemburk tedy získal velmi slušný vstupní kapitál. 

Dědicem českého krále

O dětství prince Jana nemáme mnoho zpráv. Víme jen, že se narodil 22. června 1370 a nepochybně dostal prvotřídní výchovu i vzdělání, jak se na syna prvního muže říše slušelo. Jeho vychovatelem byl po jistou dobu lubušský biskup Jan II. Kytlice. Nějaký čas pak pravděpodobně vyrůstal po boku o dva roky staršího Zikmunda a jejich společným učitelem se stal Niccolo Beccari, italský humanista, básník a spisovatel. Nejstarší z Karlových synů, Janův nevlastní bratr Václav, byl o devět let starší a nelze vyloučit, že pro malého Jana představoval jakýsi vzor, zejména poté, co mu v osmi letech zemřel otec. Je možné, že vztah z dětství se odrazil v dospělosti. Jan totiž vždycky patřil k věrným stoupencům bratra Václava, jenž se naopak musel potýkat s ambicemi bratra Zikmunda i bratrance Jošta. 

Titul vévody zhořeleckého získal Jan ve věku šesti let. O dvanáct roků později na něj Zikmund převedl svůj nástupnický nárok, což v praxi znamenalo, že se Jan stal dědicem krále Václava IV. Samozřejmě k tomu nedošlo z pouhé bratrské lásky, ale za významnou pomoc při získávání uherského trůnu. Janovo nástupnictví mnohým současníkům jistě zamotalo hlavy a způsobilo pár bezesných nocí, avšak pro osmnáctiletého Jana to na daném stavu nic nezměnilo. Vůči svému králi a bratrovi v jedné osobě zůstával loajální v nejlepším slova smyslu. 

Rok 1388 však v Janově životě nabyl ještě jednoho významu. Tehdy se totiž oženil s Kateřinou, dcerou Albrechta I., krále švédského a vévody meklenburského. Vzhledem k tomu, že jeho panství se nacházelo rovněž na severu, byl tento sňatek významným politickým svazkem v daném regionu. Z manželství měl Jan dceru Alžbětu, jež se stala poslední ženou v lucemburské dynastii († 1451). 

Země plná intrik

K získání královské koruny se Jan přiblížil v prosinci 1393. Tehdy hodoval Václav IV. společně s bavorským vévodou a hodně toho vypili, včetně jedu, který někdo (možná z popudu Zikmunda nebo Jošta) přimíchal do vína. Vévoda krátce poté zemřel v bolestech a na poslední cestu se chystal i král. Živě se diskutovalo o nástupnictví na český trůn, přičemž Jan měl krátce před Vánocemi korunu na dosah. V této souvislosti dokonce jednal o podpoře s míšeňským markrabětem na hradě Žebráku. Janův vliv na královo okolí a šířeji i na české země byl nesporně větší než v případě Zikmunda, který se dosud jen obtížně prosazoval v Uhrách. Václav však nakonec otravu přežil a Jan mu zůstal nadále věrný. 

Události kolem Jana nabraly na obrátkách roku 1394, nikoliv však za jeho přispění. Počátkem onoho roku se v království zformovala takzvaná panská jednota, uskupení mocných zemských pánů z řad vysoké šlechty, kteří projevili nespokojenost se způsobem Václavovy vlády, či spíše apatické opilecké nevlády. V pozadí celého podniku nestál nikdo jiný než nadmíru ambiciózní a schopný bratranec Jošt Lucemburský, markrabě moravský. Zatímco král dlel na venkovském sídle v Králově Dvoře u Berouna, dostavila se k němu skupina předních šlechticů, aby mu přednesli stížnost na správu země i říše a obsazování zemských úřadů. Vzhledem k tomu, že panovník nereagoval zrovna přívětivě, dne 8. května ho zajali a odvezli na Pražský hrad. 

Odvaha mladého vévody

Václav o plánech českých pánů nic netušil, tím méně pak jeho nejmladší bratr, ačkoliv věděli, že vznikl panský spolek proti králi, v němž se angažoval i Zikmund. Nabídku na účast v panské jednotě dostal také Jan, ale ten pochopitelně odmítl. Těžko říct, zda ho únos krále překvapil, ale v každém případě zareagoval rychle a srdnatě. Už dosáhl věku čtyřiadvaceti let a nebyl již žádným holobrádkem, ale respektovaným mužem v plné síle a se značným vlivem. Mnozí šlechtici ho považovali za osobnost hodnou následování, což dokládá rychlý vývoj událostí poté, co Václava IV. zajala panská jednota. 

Vévoda Jan vystoupil na obranu krále rázně a účinně. Nehodlal nejstaršího bratra zradit a naopak se za něj postavil celou svou autoritou. Sepsal a 7. června vydal manifest k Čechům i říšským knížatům, ve kterém důrazně odsoudil Václavovo zajetí a označil jej za násilný čin. Zároveň vyzval všechny královské hejtmany, aby se k němu připojili a svého vládce osvobodili. Za to jim přislíbil bohatou odměnu. 

Na svou stranu získal také bratrance Prokopa Lucemburského, markraběte moravského, mladšího bratra odbojného Jošta. V poměrně krátké době se tak Janovi podařilo sestavit silné vojsko, v jehož čele nejprve ovládl Kutnou Horu, a 20. června dorazil k branám Prahy. Nové Město ho přivítalo, staroměstští otevřeli brány pod pohrůžkou útoku. Za dané situace nemohl Jošt a další vzbouřenci zůstávat v Praze, a tak i s králem uprchli pod rouškou noci z Pražského hradu a stáhli se na jih Čech. Václava nakonec internovali na hradě Wildberg v Horních Rakousích. 

Na pokraji války

Mezitím Jan stavěl v Praze vojsko na podporu krále a zároveň činil preventivní kroky. Jmenoval nového královského podkomořího a vyměnil sbor konšelů Starého Města pražského. Mezi lidmi panovala nejistota, neboť nikdo nevěděl, kde se král nachází. Janovi se tak dostalo všeobecné podpory Pražanů, kteří ho uznali jako nástupníka trůnu. 

S vojskem poté vévoda opustil Prahu, aby pronásledoval spiklence na rožmberská panství v jižních Čechách. Zde jeho šiky rozmnožily oddíly některých německých knížat. K bitvě nedošlo, neboť pučisté uznali, že vojenské přesile nemůžou čelit a raději přistoupili na vyjednávání. 

Bohužel se v problémech ocitl rovněž Jan, neboť se mu nedostávalo prostředků na vydržování vojska. Je možné, že k tomu použil část královského pokladu, který měl pod kontrolou při svém pobytu v Praze. Janův hlavní zájem spočíval v osvobození bratra. Zřejmě z nezkušenosti a patrně v dobrém úmyslu přistoupil na velmi nevýhodné podmínky králova propuštění, nicméně dosáhl svého. Po necelých třech měsících, 1. srpna 1394, se Václav IV. dostal opět na svobodu. 

Těžce zaplacený úspěch

Jenže pak přišlo zúčtování. Jan dostal bratra ze zajetí za mimořádně vysokou cenu. Královým jménem se zavázal členům panské jednoty vydat královské hrady Karlštejn, Křivoklát, Zvíkov a Žebrák a k tomu předat kontrolu nad Kutnou Horou. Do té doby, než je převezmou šlechtici, měl Jan vydat padesát rukojmích s ním samotným v čele. Získal jediný ústupek: do dobrovolného zajetí šel o čtrnáct dní později než ostatní rukojmí. Naštěstí se z něj dostal relativně brzy, přestože králi se slíbené hrady vydávat nechtělo. 

Dne 10. srpna jmenoval Václav IV. z vděčnosti nejmladšího bratra nejvyšším hejtmanem království. Tento post ale Jan zastával jen krátce, do ledna 1396. Velmi brzy se totiž proti němu všechno obrátilo. Spiknutí panstva a následné zajetí se na Václavovi silně podepsalo. Stával se stále víc nedůvěřivý, v záchvatech vzteku nerozeznával přátele od nepřátel a hledal viníka celé rozepře. Bohužel to paradoxně odnesl právě Jan. Václav mu měl být za co vděčný, ale místo toho jej obvinil, že stávající situaci zavinil, že zpronevěřil královský poklad a že usiluje o český trůn. V žádném případě neměl v úmyslu hradit závazky, vzniklé při akci za jeho osvobození. 

Z hrdiny vyhnancem

Václavův postoj Jana sblížil s Joštem a panskou jednotou. Nakonec jej bratr zbavil všech úřadů a pravomocí, vypudil ho od dvora a vyhlásil, že Janovi již není třeba zachovávat poslušnost. Co asi nejmladší Lucemburk v takové situaci cítil? Hněv, zklamání a bezradnost ze vzniklých dluhů. Tento vývoj mohl pochopit jen stěží a neviděl z něj východisko. Dluhy a nemilostí zatížený Jan se proto odebral na sever, kde se na hranicích Lužice a Braniborska uchýlil do kláštera Neuzelle.

Poslední únorový den roku 1396 šel zdravý Jan spát a ráno 1. března ho nalezli mrtvého. Tak skončil v pouhých pětadvaceti letech život třetího lucemburského prince, který měl předpoklady stát se českým králem.

Image

Čtěte také

Jan Zhořelecký: Záhadná smrt nejmladšího Lucemburka

Tapíři v nížinách jsou skvělí plavci a umí se i potopit pod hladinu. Ve vodě hledají také úkryt před nebezpečím. Zároveň se dokážou rychle pohybovat po pevné zemi, dokonce i v hornatém terénu. Mají špatný zrak, ale v přítmí pralesa se dobře orientují díky skvělému čichu a sluchu. 

Bratranci koní 

Systematická zoologie řadí tapíry, včetně tapíra jihoamerického (Tapirus terrestris), mezi lichokopytníky, což znamená, že jsou bratranci nosorožců a koní. Asijské pralesní nosorožce připomínají způsobem života a v mnoha ohledech se podobají rovněž divokým prasatům. Tapíři jsou býložravci, kteří svůj pohyblivý čumák používají ke krmení. Jejich potravou jsou listy, poupata, výhonky a malé větve stromů. Živí se rovněž trávou, vodními rostlinami a v neposlední řadě ovocem palem.

Samice tapírů jsou březí po dobu 13 až 14 měsíců a po dalších 14–15 měsících od porodu mohou znovu mít mládě. Novorozená mláďata váží kolem 7–8 kilogramů a prvních šest měsíců je matka kojí. Pohlavní dospělosti dosahují ve třetím roce života. Díky své mohutnosti (váží až 300 kg a dorůstají výšky okolo 1,2 m v kohoutku) nemají tapíři příliš mnoho nepřátel. Jejich hlavními predátory jsou velké kočkovité šelmy jako jaguáři a pumy. Mláďata se mohou stát kořistí anakond.

Člen „velké pětky“

Odborníci odhadují, že během posledních tří generací ubylo 30 % tapírů jihoamerických, a to kvůli ztrátě prostředí, ilegálnímu lovu a konkurenci lidmi chovaného dobytka. V případě, že by se sestavovala „velká pětka“ jihoamerických tropů, tapír jihoamerický by do ní určitě patřil. Mimo jiné proto, že je největším jihoamerickým suchozemským zvířetem. Žije nejen v oblasti amazonských deštných pralesů, ale také v bolivijském Chaco či v největším mokřadu na Zemi – v brazilském Pantanalu.

Do dnešních dní přežily celkem čtyři druhy tapírů. Tři v Jižní Americe – tapír jihoamerický (Tapirus terrestris), tapír středoamerický (Tapirus bairdii), tapír horský (Tapirus pinchaque) – a tapír čabrakový (Tapirus indicus), který obývá pralesy indomalajské oblasti.

Image

Čtěte také

Největší „morčata“ na světě: Jihoamerické kapybary mají smysl pro rodinný život

Záněty středního ucha patří mezi běžné a často velmi nepříjemné zdravotní problémy u malých dětí a kojenců. Dosud se léčily hlavně antibiotiky, což s sebou neslo řadu nevýhod – od nevolnosti až po riziko vzniku antibiotické rezistence. Nový vědecký objev z Cornellovy univerzity by to však mohl změnit.

Proč je léčba zánětu středního ucha tak obtížná?

Léčba infekcí ve středním uchu má svá úskalí. Jedním z nich je skutečnost, že se taková infekce nachází za bubínkem. Tím pádem obvykle není možné aplikovat léčivo přímo na místo infekce. Děti se zánětem středního ucha musejí užívat antibiotika orálně, což znamená, že se jim do těla dostává relativně velké množství léčiva. Vysoké dávky antibiotik přitom znamenají nepříjemné zdravotní problémy a současně také přispívají k evoluci rezistentních bakterií.

Tým vědců pod vedením docentky Rong Yangové zkoumal, zda by se k postiženému místu nedalo dostat jinak – pomocí liposomů, tedy mikroskopických váčků složených z lipidů, které se běžně používají k dopravě léčiv v těle. Z předchozího výzkumu věděli, že pozitivně nabité liposomy dokážou pronikat přes pokožku. Zkusili tedy tuto techniku aplikovat i na zanícený ušní bubínek. Výsledek je ale zklamal: elektricky pozitivně nabité liposomy se přes zanícenou tkáň nedostaly. Zato negativně nabité liposomy si poradily – imunitní buňky v postižené oblasti je totiž „pozřely“ a tím umožnily průnik antibiotika na správné místo. Podrobnosti vědci popisují v odborném časopisu ACS Nano.

Zvířecí model potvrdil účinnost

Na základě této znalosti vytvořili vědci nový léčivý gel. Do negativně nabitých liposomů zabalili běžné antibiotikum ciprofloxacin a celou směs vložili do speciálního hydrogelu, který při kontaktu s tělem mění konzistenci. Gel pak aplikovali na bubínek činčil, které mají ušní anatomii velmi podobnou člověku.

Výsledek byl ohromující: jediná dávka tohoto gelu zcela vyléčila infekci během 24 hodin u všech zvířat. Činčily z kontrolních skupin, které dostaly gel bez liposomů, nebo s liposomy pozitivně nabitými, se ani po sedmi dnech zcela neuzdravily – vyléčeno bylo jen 25 %, respektive 50 % z nich.

Dalším krokem bude testování na lidech, a pokud půjde vše podle plánu, uvedení gelu do praxe. Podle docentky Yangové má technologie potenciál zvýšit ochotu pacientů k léčbě, snížit výskyt rezistence na antibiotika a změnit způsob, jakým dětem antibiotika podáváme.

Image

Čtěte také

Gel s nanočásticemi zlata by se mohl stát účinným lékem na kocovinu

V září 1939 disponovala polská armáda asi 880 tanky, ale většinu z nich tvořily tančíky se zcela nedostatečným pancéřováním i výzbrojí. V zájmu objektivity musíme zdůraznit, že také německý PzKpfw I byl pouze kulometným vozidlem. Na straně třetí říše ale již sloužily i výkonnější lehké PzKpfw II a dva typy středních obrněnců, kdežto „klenot“ Polska tvořil vyspělý lehký tank 7TP. Jeho název (7-tonowy polski) zní ale zavádějícím dojmem, neboť toto vozidlo ve skutečnosti vážilo skoro 10 tun.

Ačkoli na pohled nepůsobilo nijak impozantně, mohlo se chlubit například výkonným 37mm kanonem a tehdy moderním dieselovým motorem. Ani tyto moderní prvky však na bojišti nakonec mnoho nezměnily, protože obrněnce „Rzeczpospolité“ armádní velení vesměs nasazovalo takticky zastaralým způsobem.

K čemu ta plechová kavalerie?

Generalita meziválečného Polska sbírala své vojenské zkušenosti zejména na východní frontě, tedy v prostředí výrazně odlišném od „zákopového patu“ na západě. Právě ten nakonec poslal na scénu i tanky, kdežto v bojích na širokých pláních dnešního Polska, Ukrajiny a Ruska si pořád uchovávala významnou roli též jízda. Kavalerie se tedy stala nejvýznamnějším druhem vojska v armádě samostatného polského státu a vlastně i jejím symbolem.

Existovali sice i důstojníci, kteří prosazovali větší úroveň mechanizace, například Władysław Sikorski, rozhodující slovo však měl maršál Józef Piłsudski, jenž věřil jízdě s podporou pěchoty a dělostřelectva. V Polsku hrál proto tank roli spíše pomocné zbraně, na kterou se navíc hledělo s jistým podezřením, protože první obrněnce (jako Renault FT) vykazovaly velkou poruchovost a nespolehlivost.

Podle britského vzoru

Válka se sovětským Ruskem se tak na jedné straně odrážela v požadavku získat úplně nové tanky, avšak na straně druhé vedla k posílení mylného dojmu o omezeném potenciálu obrněnců. Poláci se každopádně obrátili na Brity, od nichž zakoupili vozidla Carden-Loyd (základ pozdějších polských tančíků řady TK), aby poté projevili zájem rovněž o exportní lehký obrněnec Vickers Mark E, známý i pod názvem Vickers Six-Ton Tank.

Britská armáda jej nezavedla, na světovém trhu se však stal skutečným bestsellerem a významně ovlivnil vývoj v kategorii lehkých tanků. V roce 1931 si tedy Polsko objednalo 50 kusů, z čehož 22 odpovídalo provedení Type A se dvěma věžemi, 16 vozů mělo jednu věž a zbylý tucet přišel ve formě náhradních dílů. Dodávky byly dokončeny do roku 1934. Obrněnce Type A disponovaly v každé věži 7,92mm kulometem Browning wz. 30, zatímco vozidla Type B nesla jeden 47mm kanon QF a jeden kulomet wz. 30. 

Dohnat a předehnat vickersy 

Tanky Vickers se vyznačovaly ve své době progresivním řešením závěsů a návrháři je pojali velmi kompaktně a jednoduše, v čemž zajisté spočíval jeden z důvodů jejich komerčního úspěchu. Poláci stroje také vesměs chválili, ale záhy dospěli k závěru, že jejich výzbroj nedostačuje. Do věží některých obrněnců Type A tedy zamontovali 13,2mm kulomety Hotchkiss a začali uvažovat o novém typu kanonu.

Dělo QF ráže 47 mm se totiž hodilo pro podporu pěšáků, zatímco polská armáda žádala zbraň s vyšší úsťovou rychlostí střely, která dokáže efektivně svou průbojností ničit i tanky. Do některých vickersů se tedy zamontovaly 37mm kanony Puteaux (tytéž, které nesly staré obrněnce Renault FT) a začalo se pracovat na zcela novém domácím vozidle, jež by zachovávalo hlavní konstrukční rysy britského vzoru, avšak nabídlo by větší palebnou sílu, ochranu i pohyblivost. 

Práce na polském tanku začaly v roce 1933 u společnosti PZInż (Państwowe Zakłady Inżynieryjne) a již v následujícím roce vyrobil závod Ursus první prototyp jménem VAU-33 (Vickers Armstrong Ursus 1933). Při stavbě využil i některé součásti britské výroby a nový obrněnec se svému vzoru hodně podobal, ale disponoval lepším pancéřováním (a tudíž byl i těžší). Vickers Mark E totiž chránila ocel o maximální síle 13 mm a jeho hmotnost činila necelých 6 tun, kdežto polský tank měl pancíř s tloušťkou až 17 mm a vážil skoro 10 tun.

Obdobně jako v případě britského vozidla vznikla nejprve podoba se dvěma kulometnými věžemi, aby pak následoval prototyp s jednou věží, ve které se nacházel kanon a kulomet. Právě hledání vhodné hlavně neprobíhalo jednoduše a testovaly se různé zbraně – například 40mm Bofors či domácí kanony ráže 47 a 55 mm, ale nakonec volba padla na licenční kopii 37mm zbraně Bofors.

Periskop a diesel 

Další důležitou inovaci oproti britskému vzoru představovalo přístrojové vybavení, protože do většiny tanků se měly instalovat vysílačky, a všechny dostaly i tehdy špičkové periskopy od polského konstruktéra Rudolfa Gundlacha. Ten navrhl pozoruhodně vyspělé zařízení, které díky otáčení umožňovalo veliteli rozhled v úhlu 360 stupňů, zatímco vnitřní okuláry zůstávaly na místě. Ve spolupráci s varšavským institutem WIBI se provedly některé změny konstrukce, díky nimž vznikla sériová podoba designu VAU-33 s armádním názvem 7TP. Hlavní rozdíl se nalézal v oblasti pohonu, protože Poláci se rozhodli pro tehdy hodně nezvyklý krok a vybavili nový obrněnec dieselovým motorem. 

Agregát PZInż 235 vznikl jako kopie švýcarského typu Saurer VBLDb, ačkoli paradoxem zůstává, že Poláci zvolili toto řešení jako nouzové. Do naprosté většiny tanků se tehdy standardně montovaly benzinové pohonné jednotky, zatímco motory na naftu se považovaly za nevhodné. Naši severní sousedé však neměli k dispozici adekvátně silný benzinový motor, a proto sáhli k dieselu. V roce 1935 se tudíž rozběhla sériová výroba tanku PZInż 120, jak znělo firemní jméno provedení 7TP se dvěma věžemi.

Brzy se ale ukázala zastaralost této koncepce, takže vzniklo jen 24 kusů a od roku 1937 se dodávaly jenom tanky PZInż 220, tedy 7TP s jednou věží, kterých vzniklo zřejmě 108 kusů. Polští inženýři však i nadále pracovali na rozvoji konstrukce a vyvinuli verzi, jež měla pancíř o síle až 40 mm a vážila 10,5 tuny, a tudíž obdržela i výkonnější diesel CT1D. Poválečné zdroje označují tento tank jako 9TP, avšak zdá se, že v době vzniku toto označení nenesl a těch několik málo vyrobených vozidel se oficiálně jmenovalo „7TP wzmocniony“ neboli „7TP zesílený“.

Do cesty Wehrmachtu 

V době německého útoku v září 1939 tedy Poláci provozovali přibližně 130 kusů 7TP všech provedení a k tomu i necelé čtyři desítky upravených vozidel Vickers. Většina tanků 7TP byla zařazena do dvojice praporů, a sice do 1. a 2. praporu lehkých tanků, přidělených jako podpůrné síly k polské Armádě Prusy. Zbytek obrněnců pak spadal do dvou rot, jež podléhaly přímo velení obrany Varšavy. Vozidla 1. praporu se zúčastnila akce okamžitě v prvních dnech bojů a zpočátku si nevedla špatně, neboť jejich kanony si dokázaly poradit s pancířem většiny německých tanků.

První prapor se pak podílel i na částečně úspěšném polském protiútoku u Glowaczówa. Další tanky sváděly intenzivní obranné boje a kryly ústup pěchoty, ale většina jich byla ztracena a praporu zbylo pouze 24 obrněnců. Ty bojovaly ještě 18. a 19. září, kdy neuspěl polský pokus o průlom. Druhý prapor dokázal způsobit vážné škody německé 4. divizi, ale sám také zaznamenal ztráty. Dostal povel ke stažení, aby obnovil kontakt s dalšími polskými silami, ale potom na Polsko zaútočila i Rudá armáda a zbytek praporu obdržel příkaz přejít hranice s Maďarskem.

Zbylé tanky již byly ve špatném stavu, a tudíž je vojáci zničili. Několik 7TP zaznamenalo krátkodobé úspěchy při obraně Varšavy, avšak převahu Němců samozřejmě zastavit nemohly. Kolem 24 obrněnců 7TP padlo do rukou vítězných armád třetí říše a SSSR, které je poté podrobily testům, jejichž závěry konstatovaly především nedostatečnou odolnost. Zbylé 7TP proto záhy putovaly do šrotu a do současnosti se žádný kompletní tank nezachoval. Díky snaze a financím nadšenců i úřadu polského prezidenta však v roce 2011 vznikla replika, která slouží pro filmová natáčení a rekonstrukce bitev.

Image

Čtěte také

Polští rytíři proti německým tankům: Jak se zrodil mýtus statečných kavaleristů?

Mezioborový výzkumný tým astronomů a chemiků nedávno dosáhl pozoruhodného úspěchu. V temném a chladném molekulárním mračnu TMC-1, vzdáleném od nás asi 430 světelných let, objevili doposud největší organickou molekulu, s jakou jsme se setkali ve vesmíru. Jde o kyanokoronen ze skupiny polycyklických aromatických uhlovodíků.

Mračno TMC-1, které pozorujeme v souhvězdích Býka a Vozky, je jednou z nejbližších hvězdných porodnic. Mezi odborníky má pověst oblasti s velmi zajímavou kosmickou chemií, což tento objev plně potvrzuje. 

Největší vesmírný polycyklický aromatický uhlovodík

Molekulu kyanokoronenu tvoří sedm propojených benzenových jader a nitril neboli kyanidová skupina. Vědci se domnívají, že v polycyklických aromatických uhlovodících, jako je kyanokoronen, je uložená podstatná část uhlíku ve vesmíru. Tyto látky zřejmě hrají významnou roli při vzniku hvězd a planet. Podrobnosti objevu rekordně velké molekuly uveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Letters.

Gabi Wenzelová z Massachusettského technologického institutu a její kolegové použili při pátrání po kyanokoronenu zajímavou reverzní metodu – nejprve syntetizovali kyanokoronen v laboratoři a experimentálně změřili jeho spektrum v oblasti mikrovln. Teprve poté hledali odpovídající spektrum v datech projektu GOTHAM (GBT Observations of TMC-1: Hunting Aromatic Molecules), který prohledává mračno TMC-1 pomocí radioteleskopu Green Bank.

Doposud jsme ve vesmíru detekovali jen menší molekuly polycyklických aromatických uhlovodíků. Objev kyanokoronenu významně posunul laťku směrem k větším molekulám. Pozoruhodné je, že kyanokoronen se v mračnu TMC-1 zřejmě vyskytuje ve velkém množství, což nekoresponduje s dosavadními vědeckými představami, podle kterých by velké polycyklické aromatické uhlovodíky měly být ve vesmíru vzácnější.

Image

Čtěte také

Organický vesmír: Astronomové objevili molekuly pyrenu v mezihvězdném mračnu

Mezinárodní tým vědců poprvé realisticky zrekonstruoval pravděpodobnou podobu obličeje svatého Václava – českého knížete, patrona země a křesťanského světce. Díky moderním forenzním metodám a chirurgickému softwaru používanému v nemocnicích po celém světě tak poprvé nahlížíme do tváře jedné z nejvýznamnějších postav české historie. Výsledky výzkumu byly publikovány v prestižním časopise Heritage.

Od lebky ke tváři

Základem celé rekonstrukce byla lebka, která je tradičně připisována svatému Václavovi a uchovávána jako součást Svatovítského pokladu v Praze. Vědci nejprve vytvořili její digitální kopii, na níž následně aplikovali kombinaci tradičních forenzních metod a moderních počítačových modelací. Klíčovou roli sehrál software OrtogOnBlender, který lékaři běžně používají k plánování složitých chirurgických zákroků na základě dat z tomografických snímků.

Pod vedením brazilského odborníka Cicera Moraese se na projektu podíleli specialisté z Brazílie, Česka, Polska a Malajsie. Kromě technického přístupu věnovali pozornost i historickému a antropologickému kontextu, včetně porovnání s předchozími pokusy o rekonstrukci Václavovy tváře.

Mezi vědou a uměním

Zatímco tvar lebky a struktura obličeje byly vědecky určeny s vysokou přesností, detaily jako barva očí, vlasů nebo pleti zůstávají neznámé – žádné písemné nebo archeologické důkazy se nedochovaly. Vědci proto museli v těchto prvcích přistoupit k uměleckému odhadu. Na základě několika zachovaných vlasů nalezených na lebce zvolili světlejší odstín vlasů. Celkový vzhled je tak směsicí vědecké aproximace a estetické rekonstrukce.

Rekonstrukce Václavovy tváře navazuje na předchozí projekty vedené týmem Cicera Moraese. Už v roce 2021 byla představena podoba svaté Ludmily, jeho babičky. Následoval svatý Vojtěch, patron pražského arcibiskupství, a dokonce i slavný husitský vojevůdce Jan Žižka z Trocnova.

Image

Čtěte také

Pohlédnout do minulosti: Jak vznikají a jak přesné jsou rekonstrukce obličejů?

V květnu 2017 byla poblíž Wintonu v australském Queenslandu objevena fosilie sauropodního dinosaura Diamantinasaurus matildae, která dostala milou přezdívku Judy. Když Judy někdy před 101 až 94 miliony let, tedy v období křídy, zahynula, pustili se do ní mrchožrouti. Velké části jejího těla ale zůstaly neporušené, včetně oblastí mineralizované kůže. 

Asi nejzajímavějším nálezem je fosilizovaný obsah žaludku a střev Judy, který znamená průlom ve výzkumu těchto druhohorních monster. Až doposud vědci na základě nalezených lebek a čelistí spíše předpokládali, že sauropodi byli vegetariáni. Přímý důkaz, co vlastně tito velcí tvorově jedli, ale neexistoval. 

Poslední večeře sauropoda

Australskému paleontologovi Stephenu Poropatovi z Curtinovy univerzity a jeho kolegům se podařilo v obsahu žaludku identifikovat listy a reprodukční orgány jehličnanů včetně rodu blahočet (Araucaria) a druhu Austrosequoia wintonensis, společně s listy blíže neurčených kvetoucích rostlin. Pozřená vegetace byla natrhaná, ale nepožvýkaná.

Tento způsob krmení ukazuje, že šlo o tzv. nespecializovaného objemového konzumenta – dinosaura, který nevybíravě pojídal, co se mu zrovna dostalo do cesty. To, že potrava nebyla rozžvýkána, ale přímo spolknuta, navíc napovídá, že trávení probíhalo zřejmě dlouho a za pomoci fermentace, podobně jako u dnešních slonů či nosorožců. 

Judy podle vědců nebyla žádný drobeček – se čtyřmetrovým krkem a více než tři metry dlouhým ocasem měřila na délku zhruba 11 metrů. S velkou pravděpodobností se přitom nejednalo o dospělého jedince. Díky Judy nyní víme, že sauropodi nejen že jedli rostliny, ale že jejich jídelníček byl překvapivě pestrý – od nízko rostoucí vegetace až po větve stromů.

Image

Čtěte také

Jurský mamenchisaurus z Číny měl krk šestkrát delší než žirafa

Po skončení druhé světové války a odsunu se kolem dvou milionů sudetských Němců usadilo v západních okupačních zónách (budoucí Spolkové republice Německo), skoro jeden milion se ocitl v sovětském pásmu (budoucí Německé demokratické republice) a asi 130 000 jich našlo nový domov v Rakousku. 

Těžké začátky 

Pro většinu vysídlenců byly první roky za hranicemi velmi těžké. Lidé vyhoštění hned v létě 1945 v takzvaném divokém odsunu vzpomínali na první dny strávené v lesích a v nuzných podmínkách provizorních táborů. Mnoho z nich tam také hladem a kvůli nedostatečné zdravotní péči zemřelo. Jen o málo lépe na tom byli ti, kteří opouštěli Československo v organizovaných transportech. Také oni začali svoji životní pouť v Německu a Rakousku v utečeneckých táborech a byli odkázáni na pomoc v nouzi. 

Sudetští Němci byli také dost zklamaní nevlídným přijetím v „nové vlasti“ – takřka vůbec se jim nedostávalo pochopení ani soucitu místních obyvatel, kteří měli dost svých vlastních problémů s potravinami či bydlením. Podle německého historika Klause Jürgena Badeho se poválečná německá společnost „rozdělila na domácí a vyhnance“, mezi nimiž se vytvořila sociální a kulturní bariéra. Zástupci první generace vysídlenců vzpomínají, jak jim původní obyvatelé nadávali do „přivandrovaleckého ksindlu“. Sociální izolace a hledání nové identity společně s traumatem prožitým během odsunu tak sudetským Němcům znesnadňovaly integraci do německé a rakouské společnosti. 

Krajané a přesídlenci 

Ve Spolkové republice Německo, kde žily asi dvě třetiny všech vysídlených sudetských Němců, byl v roce 1952 vydán zákon „o vyrovnání břemen“ (Lastenausgleichgesetz), jímž západoněmecký stát zaplatil odškodnění poválečným vysídlencům z „východních území“, kteří ve své původní vlasti přišli o majetek. Tím se otevřela cesta k postupnému začlenění vyhnanců do nové vlasti. Komplikovanější to bylo v Rakousku. Teprve po roce 1962 se „noví Rakušané“, jak se zde vysídlencům říkalo, dočkali finanční pomoci státu odškodňovací smlouvou z Bad Kreuznachu, kterou ovšem financovala SRN, a podpora byla nižší než v západním Německu. 

Zcela jinak na tom byli sudetští Němci vysídlení do sovětské okupační zóny. V roce 1946 sice dostali jednorázově 300 říšských marek, za ně se ale tehdy nedalo prakticky nic pořídit. Přes 90 000 sudetoněmeckých rolníků obdrželo osm hektarů půdy ze zestátněných velkostatků. Po vzniku NDR je však museli odevzdat do zemědělských družstev. 

Komunistický režim v NDR sudetským Němcům (oficiálně nazývaným přesídlenci) navíc nedovolil sdružování v organizacích, které by připomínaly bývalou domovinu, a neměli se scházet ani neformálně. Přesto se ještě v padesátých letech dařilo sudetským Němcům v NDR organizovat utajovaná „setkání krajanů“. Například v Halle se oblíbeným místem setkávání stal areál tamní zoologické zahrady. 

Svatodušní vzpomínání 

Zatímco v NDR měli být sudetští Němci vymazáni z paměti, v Rakousku a Spolkové republice Německo si udržovali svou kolektivní identitu. Vedle krajanských spolků k tomu přispívaly také každoroční srazy pořádané o svatodušních svátcích. Poprvé se uskutečnily v bavorském městě Kempten za účasti 50 000 osob, v následujících letech se konaly v řadě západoněmeckých měst. Třikrát se sudetoněmecké setkání konalo také ve Vídni, kam v roce 1959 přijelo kolem 350 000 krajanů z Německa a Rakouska, což tehdy vyvolalo velkou negativní reakci československého tisku. Mnoho z těchto „revanšistů okupujících Vídeň“, jak tehdy účastníky srazu nazvala Mladá fronta, využilo možnosti a přijížděli v hromadných zájezdech k nedaleké československé hranici, aby nahlédli do své ztracené domoviny. 

Čtvrtý bavorský kmen 

Ačkoliv si vysídlení Němci s sebou vzali „kus Sudet“ a v Německu či Rakousku bychom objevili názvy ulic, náměstí a parků připomínající jejich původní vlast, většina z nich se dříve nebo později integrovala. Dodnes jich nejvíc žije v Bavorsku (asi jeden milion lidí), kde od roku 1962 podle rozhodnutí zemské vlády tvoří „čtvrtý kmen“ bavorského obyvatelstva (vedle Bavorů, Franků a Švábů). Nachází se zde dokonce pět vyhnaneckých měst, která postavili a obývají pováleční vysídlenci z „východních zemí“ a jejich potomci. Patří mezi ně Waldkreiburg, dvacetitisícové město postavené na místě vybombardované chemické továrny, kde žijí převážně lidé pocházející z Chebska, nebo Neugablonz (Nový Jablonec), kde tvoří většinu obyvatel vysídlenci z Jablonce nad Nisou, kteří zde mimo jiné obnovili výrobu tradiční bižuterie.

Příchod Němců z průmyslových Sudet do převážně agrárního a navíc válkou zničeného Bavorska se sice neobešel bez potíží, ale nakonec zde přece jen i oni mohli uplatnit své znalosti a schopnosti. Přispěli tak k zavedení nových průmyslových a rukodělných odvětví, která si přenesli ze své země, čímž výrazně napomohli poválečné modernizaci země. Dostalo se jim tedy podobného osudu jako jejich dávným předkům, kteří ve středověku přišli „ze západu“ kolonizovat a modernizovat české země. Pomyslný kruh se tak do jisté míry uzavřel.

Image

Čtěte také

Noví lidé do pohraničí: Jak vypadalo poválečné osídlování Sudet?

Obrněné automobily měly v německé armádě dlouhou tradici, jejíž kořeny sahají až do období Velké války. Vůbec prvním vozidlem tohoto druhu v inventáři meziválečného Reichswehru se pak stal čtyřkolový typ Kfz 13, jehož výroba začala v roce 1932. Šlo o velmi jednoduchý design vycházející z civilního automobilu Adler Standard 6, na jehož šasi továrna Daimler-Benz umístila lehce pancéřovanou, shora otevřenou nástavbu. 

Pouze pro výcvik

Na tento stroj se nicméně již od začátku pohlíželo jen jako na prozatímní řešení, jehož účelem měl být primárně výcvik osádek. Mimo jiné to také znamenalo, že u Kfz 13 se nepočítalo s bojovým nasazením, a pro účely možné války mělo vzniknout pokročilejší vozidlo. Zde do příběhu vstupuje požadavek Zbrojního úřadu (Heereswaffenamt) na sérii tří univerzálních kolových podvozků Einheitsfahrgestell), které měly posloužit jako základ pro celou sérii vojenských automobilů. 

My se zaměříme na platformu pro těžké automobily (Einheitsfahrgestell für schwere PKW), jejíž výroba od roku 1934 běžela v továrně Horch. Ta se stala základem pro návrh firmy Eisenwerk Weserhütte na kompaktní obrněný automobil pro potřeby motorizovaných průzkumných jednotek. Plné označení stroje znělo leichte Panzerspähwagen (doslova „lehké obrněné průzkumné vozidlo“), známější je ale pod inventárním označením SdKfz 221. 

Dvě nebo všechna kola

Základem automobilu byl výše popsaný univerzální podvozek, který měl vzadu umístěný motor a náhon na všechna čtyři kola. Za zmínku stojí poměrně složitý systém odpružení – každé kolo bylo k rámu připevněno dvojicí nestejně dlouhých nosníků umístěných na dvou listových pružinách. Pružiny pak byly připevněny na dva tlumiče pérování. Na podvozku spočíval obrněný svařovaný trup sestávající z nápadně zkosených pancířů. Čelní plátování mělo maximální tloušťku 14,5 mm.

O pohon se staral benzinový osmiválec o výkonu 55 kW, s nímž vozidlo dosahovalo maximální rychlosti 80 km/h na silnici. Před motorem umístěná nádrž o kapacitě 110 l poskytovala dojezd okolo 350 km na zpevněných cestách a zhruba 200 km v terénu. Co se řízení týče, měl řidič k dispozici dvě možnosti – klasické natáčení předních kol nebo natáčení všech naráz. Druhý jmenovaný způsob umožňoval vozidlu otočit se na malém prostoru, z bezpečnostních důvodů se ale používal jen při nízkých rychlostech. U pozdějších sérií se tento na údržbu složitý systém již neobjevil.

Shora nekryti

Osádka měla k dispozici několik průzorů opatřených sklopnými kryty, pro výstup a nástup sloužily poklopy po bocích vozidla. Na stropě pak byla umístěna otočná, shora otevřená věžička ve tvaru sedmiúhelníku. Po jejím obvodu se nacházely průzory  a seshora ji krylo sklopné dvojdílné pletivo chránící osádku před vhozením ručního granátu. Ve věžičce byla instalována i primární výzbroj vozidla v podobě jednoho kulometu MG 13 ráže 7,92 mm. 

Osádku tvořili jen dva muži – řidič a velitel, který zároveň obsluhoval věžový kulomet. Kvůli nízkým stěnám věžičky měl velitel vršek hlavy odkrytý, a tak osádky běžně nosily pěchotní přilby. Velitel rovněž mohl lafetu kulometu vysunout směrem vzhůru a dodat tím zbrani dostatečnou elevaci pro palbu na nízko operující letadla. Za zmínku také stojí, že navzdory svému poslání neneslo vozidlo žádnou radiostanici a s ostatními stroji musel velitel komunikovat pomocí gest či praporků. 

Nástupce s kanonem

Sériová výroba SdKfz 221 se rozjela v roce 1935 a do služby jej Wehrmacht zařadil ještě téhož roku. Na produkci typu se podílelo hned několik továren; kromě mateřského podniku Eisenwerk Weserhütte se obrněná vozidla stavěla i v hannoverském závodě MNH a továrně Auto Union HG. Ačkoliv bylo vozidlo navrženo pro rychlou a levnou výrobu, v praxi se jeho konstrukce ukázala jako poměrně složitá. Kromě tvaru nástavby na tom neslo vinu zejména komplikované odpružení a systém řízení. Osádky posléze poukazovaly také na slabou výzbroj.

Takřka současně s náběhem sériové produkce SdKfz 221 proto začala továrna Eisenwerk Weserhütte pracovat na vylepšené variantě. Ta rovněž vycházela z podvozku Einheitsfahrgestell für schwere PKW, oproti svému předchůdci ale měla širší nástavbu s pozměněným tvarem čelních pancéřových desek. Viditelným rozdílem bylo i odstranění mřížované masky motoru na zádi a její nahrazení celistvým plátem. 

Největší změnu ale představovala nová výrazně rozšířená věž osazená rychlopalným kanonem KwK 30 L/55 ráže 20 mm. Tato zbraň dosahovala kadence 260–280 ran za minutu a její protipancéřová munice dokázala na vzdálenost 100 m probít až 23 mm silný pancíř skloněný pod úhlem 30°. Kulomet MG 13 zůstal zachován jako spřažený. Osádka se rozrostla o nabíječe, role střelce i nadále zůstávala veliteli. Vozidlo se ale ani tentokrát nedočkalo standardní radiostanice. Nová verze dostala označení SdKfz 222 a její výroba začala v roce 1938. 

Rádio místo kulometů

Zhruba ve stejné době jako SdKfz 222 (zdroje se různí) začal z výrobních linek sjíždět i odvozený radiovůz SdKfz 223 (plným označením leichte Panzerspähwagen (Fu)) určený pro komunikaci průzkumných jednotek s divizním velením. Typ konstrukčně vycházel z automobilu SdKfz 222, avšak postrádal kanonovou věž a jeho jedinou výzbroj představovala kulometná věžička posunutá do zadní části střechy. Naopak se ve vozidle objevila radiostanice krátkého i dlouhého dosahu, která pro přenos i příjem využívala charakteristickou rámovou anténu nad střechou. První série nesly aparaturu Fu 10 s dosahem až 90 km při komunikaci Morseovým kódem, od roku 1940 se pak do SdKfz 223 montovala výkonnější aparatura Fu 12 umožňující i hlasovou komunikaci.

Nešlo o jedinou spojovací verzi založenou na podvozku „dvěstědvacetdvojky“. Na jaře 1941 spustil podnik Eisenwerk Weserhütte výrobu neozbrojené varianty SdKfz 260 (plným názvem kleine Panzerfunkwagen) určené speciálně pro letecké návodčí. Ti měli k dispozici radiostanici Fu 7, s jejíž pomocí koordinovali pozemní průzkumnou činnost s výzvědnými letouny. Na stejném základě vznikla i subvarianta SdKfz 261, která se od předchozí verze lišila pouze skládací rámovou anténou a jinou radiostanicí s delším dosahem.

Během prvních let výroby prošly stroje SdKfz 221 a 222 jen menšími změnami; za zmínku stojí nahrazení kulometu MG 13 modernějším MG 34. V roce 1940 se pak výroba obou typů pod vlivem zkušeností z fronty zastavila. Pro starší variantu, která do té doby vznikla v asi 330 kusech, šlo o definitivní konec. Oproti tomu produkce SdKfz 222 se v létě 1940 opět rozběhla, byť již v modernizované verzi Ausf. B. Největší změnu představovalo použití vylepšeného a zpevněného šasi, které bylo nově osazeno silnějším motorem o výkonu 63 kW. Nárůst výkonu a pevnější podvozek rovněž umožnily zesílit čelní pancíř na 30 mm, kanon KwK 30 nahradil novější KwK 38 s vyšší kadencí. V této podobě se SdKfz 222 vyráběl až do roku 1943. 

Organizace na bojišti

V praxi obrněné automobily sloužily v průzkumných oddílech (Aufklärung Abteilung) přidělovaných k motorizovaným a tankovým divizím. Základní strukturální složku takového oddílu představovala rota obrněných automobilů (Panzerspähwagen Kompanie). Jejich prvotní organizační řády vznikly již okolo roku 1935 a stanovovaly, že jedna rota sestává ze tří čet (dvou lehkých a jedné těžké) doplněných o velitelské vozidlo, signální družstvo a zásobovací odřad. Počet těchto rot na průzkumný oddíl se lišil napříč divizemi. 

Nejstarší spolehlivé informace o inventáři roty obrněných aut pocházejí z roku 1940. Podle nich disponovaly obě lehké čety právě vozidly SdKfz 221 a 222. Zatímco jedna používala šest kulometných „dvěstědvacetjedniček“, druhá sestávala ze čtyř SdKfz 221 a čtyř kanonových SdKfz 222. V signálním družstvu pak standardně sloužily čtyři radiovozy SdKfz 223 doplněné svými osmikolovými protějšky SdKfz 263. Pro pořádek dodejme, že těžkou četu tvořily osmikolové obrněné automobily SdKfz 231. 

Pochvala i kritika

Co se samotného frontového využití týče, vyrážela obrněná auta do akce v hlídkách čítajících jedno či více vozidel. Přesné složení patrol spočívalo na rozhodnutí velitele roty, který jej činil na základě aktuální informace na bojišti a potřebách mateřské divize. Obecně vzato ale tvořila hlavní úkol osádek SdKfz 221/222 průzkumná činnost v předvoji či na křídlech divize. Tam vozidla vyhledávala nepřítele, zjišťovala jeho dispozice a následně vše hlásila na velitelství.

O tom, jak vypadalo běžné nasazení SdKfz 221/222, nám více řekne hlášení jednoho tankového průzkumného instrukčního oddílu (Panzer-Aufklärungs-Lehr-Abteilung) z období mezi 9. květnem a 30. červnem 1940: „Jako ideální se ukázalo být následující složení hlídek: jedno vedoucí vozidlo SdKfz 231 či 222, jedno vozidlo velitele průzkumného družstva v SdKfz 232 nebo 223 a jedno vozidlo SdKfz 221. Typ SdKfz 222 má oproti typu 231 výhodu lepšího výhledu do všech stran. (…) Lehká četa zaznamenala jasný úspěch a byla užívána bez kontaktu s nepřítelem pro přehrazování silnic, předávání depeší a další úkoly. Při postupu vpřed četa obvykle rychle obsadila a držela body důležité pro divizi, odrážela nepřátelské průzkumníky, rozbíjela menší hnízda odporu, podporovala pásové motocykly a prováděla strážní činnost.“ 

Ohledně hodnocení samotných vozidel se hlášení pochvalně zmiňuje o účinku 20mm kanonů a doporučuje jimi vybavit všechna obrněná auta. Nechybí však ani kritika: vadila například křehká spojka, nedostatečné mazání převodovky či praskání svarů pancéřové nástavby. 

V písku i sněhu

Během tažení v Polsku a ve Francii se mohla obrněná auta opřít o rozvinutou silniční síť, díky níž si udržovala potřebnou mobilitu. To samé ovšem neplatilo pro pouště severní Afriky a tvrdé podmínky východní fronty, kde řada SdKfz 221/222 rovněž sloužila. Během používání vozidel na černém kontinentě si osádky stěžovaly na krátký dojezd, který se snažily řešit montáží kanystrů po celém obvodu trupu. Kolový podvozek se jen těžko vypořádával s hlubokým pískem, vadila i výše zmíněná absence radiostanic. Při střetech s britskými obrněnými automobily Humber Mk.II se navíc ukázalo, že 15mm kulomet britského vozidla dokáže pancíř SdKfz 222 prorazit až na vzdálenost 1 500 m.

Na východní frontě německá obrněná auta čelila nejen nedostatečné infrastruktuře, ale také bahnu a hlubokému sněhu. Závislost na zpevněných cestách pak zákonitě snižovala jejich efektivitu při průzkumu. Od roku 1942 proto začala být řada SdKfz 221/222 na frontě nahrazována průzkumnými verzemi polopásů řady SdKfz 250, které měly lepší průchodnost terénem a delší dojezd při stejné výzbroji. V roce 1943 se výroba „dvěstědvacetdvojky“ zastavila definitivně ve prospěch vyspělejšího osmikolového nástupce SdKfz 234 známého pod jménem Puma. Do té doby vzniklo 989 kusů obou hlavních verzí. 

Na závěr dodejme, že kromě Německa našly SdKfz 221 a jeho deriváty využití i v jiných státech. Patnáct kusů zakoupila před válkou nacionalistická Čína, která je nasadila proti Japoncům. Po stažení z prvoliniové služby pak Němci několik desítek vozidel předali Rumunsku, v jehož barvách sloužily až do konce konfliktu. Ve stejné době obdrželo 20 kusů i Bulharsko. 

Image

Čtěte také

Průzkumná kavalérie: Německý obrněnec SdKfz 234/2 Puma

Titan, největší měsíc planety Saturn a jediný měsíc ve Sluneční soustavě s hustou atmosférou, se opět dostal do centra pozornosti vědců. Tentokrát kvůli nově objevené zvláštnosti: jeho atmosféra se chová jako rotující káča.

Nezávislá atmosféra

Na rozdíl od Země, kde se atmosféra otáčí synchronně s planetou, Titanova atmosféra „ujíždí“ – rotuje jinak než jeho povrch a její osa je trvale nakloněná. Ačkoliv se předpokládalo, že by tento náklon měl být ovlivňován gravitací Saturnu nebo pozicí Slunce, nové výzkumy ukazují, že směr této „atmosférické osy“ se nemění. Jinými slovy – Titanův atmosférický náklon zůstává stabilně nasměrován jedním směrem v prostoru, jako by byl vůči vnějším vlivům zcela imunní.

„Je to mimořádně zvláštní chování,“ uvádí vedoucí výzkumu Lucy Wrightová z univerzity v Bristolu. Podle ní mohlo v minulosti dojít k události, která atmosféru nějakým způsobe „vykolejila“ – třeba k silnému dopadu nebo jinému dramatickému jevu, který ji vychýlil z její rotace.

Otázky bez odpovědí

Zásadní data vědcům poskytla sonda Cassini, která Saturn a jeho měsíce studovala mezi lety 2004 a 2017. Právě z jejího rozsáhlého archivu vyčetli badatelé postupné a konzistentní náklony středních vrstev Titanovy atmosféry a sezónní výskyt polárních vírů. 

Ani data sondy Cassini ale nenabízejí odpověď na otázku: Proč náklon atmosféry zůstává fixní v prostoru, i když by měl reagovat na vnější gravitační a tepelná působení? „Kdybychom zjistili, že směr náklonu ovlivňuje například Slunce, mohli bychom vysledovat příčinu. Jenže místo toho máme v ruce další záhadu,“ říká spoluautor výzkumu Nick Teanby.

Klíč k budoucnosti

Nová zjištění o atmosféře Titanu nepředstavují jen akademickou kuriozitu. Budou mít zásadní význam pro chystanou misi Dragonfly, která má přistát na Titanu v 30. letech tohoto století. Vzhledem k tomu, že na Titanu vanou větry mnohem rychlejší než rotace povrchu, pochopení atmosférické dynamiky bude nezbytné pro bezpečné přistání i plánování letu robotického dronu.

Image

Čtěte také

Vážka pro metanový svět potvrzena: Kvadrokoptéra Dragonfly bude zkoumat Saturnův Titan