V roce 2012 poslala NASA na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) spolu s balíčky sušeného jídla a výzkumným vybavením i jeden nenápadný, ale symbolicky zásadní objekt – měkký vak na tělesné pozůstatky, známý jako Human Remains Containment Unit (HRCU). Šlo o první „vesmírnou márnici“ – nikoliv z rozmaru, ale jako reakci na otázku, která přestává být hypotetická: Co se stane, když někdo ve vesmíru zemře?

Smrt ve vesmíru už není jen hypotéza

Až doposud nikdo nezemřel ve vesmíru přirozenou smrtí. Nejsmutnější vesmírný incident – smrt posádky Sojuzu 11 v roce 1971 – byl odhalen až po přistání. Všechny ostatní tragédie se odehrály v atmosféře Země, v rámci známého právního prostředí a zdravotnického zázemí. Jenže situace se mění. Mise trvají déle, astronauti stárnou (průměrný věk amerických astronautů je přes 50 let) a destinace se přesouvají dál od Země. V důsledku toho je smrt v kosmu dnes spíš otázkou statistiky.

NASA na novou situaci reaguje: prodlužuje výběrová řízení na astronauty, aby přilákala mladší uchazeče, a zavádí výcvik týkající se smrti a smutku ve vesmíru. Smrt se tak stává součástí plánování.

Jak vypadá vesmírný pohřební servis?

Kdyby dnes někdo zemřel na palubě ISS, jeho tělo by bylo uloženo do HRCU – vak určený k minimalizaci rozkladu, úniku zápachu a vlhkosti, a k zajištění důstojného zacházení s pozůstatky. Vak je kompatibilní s chladicími systémy stanice a testy ukázaly, že některé verze udrží tělo v neporušeném stavu až 40 dní.

NASA má také připravený plán pro případ smrti během výstupu do volného prostoru, nebo na Měsíci. V takovém případě by tělo bylo zabaleno do speciálního „vesmírného rubáše“. Důstojnost zde není jen otázkou etiky – je to i psychologická obrana pro zbytek posádky.

Existují i scénáře pro případ, pokud by nebylo možné tělo dopravit zpět. Pohřební varianty zahrnují uložení do lunární půdy nebo vyslání těla na cestu vesmírem – přičemž veškeré takové ostatky by byly katalogizovány a považovány za historické artefakty.

Neznámá právní a etická území

Z vědeckého hlediska je smrt ve vesmíru cenným zdrojem informací. Mohlo jít o selhání techniky, biologický kolaps, nebo náhodný jev? Odpovědi na tyto otázky mohou být klíčem k záchraně dalších životů. NASA proto vyškolila astronauty ve forenzním protokolu – In-Mission Forensic Sample Collection. Astronauti vědí, jak odebrat krev, oční mok, tkáň i vlasy, jak dokumentovat tělo a jak postupovat při sběru důkazů – často pod dohledem lékařů ze Země.

Až doposud bylo jasné, že právní odpovědnost za astronauta má jeho domovský stát. Ale co když někdo zemře na Marsu? Co když k úmrtí dojde během komerční mise nebo na palubě soukromé stanici? Co když bude existovat podezření na násilnou smrt? Současné mezinárodní smlouvy, jako je Úmluva o vesmíru z roku 1967, na tyto otázky neodpovídají.

Ani Artemis Accords, dohoda o pravidlech chování na Měsíci, která byla ratifikována více než 50 státy světa, tyto detaily neřeší. Jak se bude řešit vražda v meziplanetárním prostoru? Kdo bude vyšetřovat? A kdo soudit?

Zatímco se lidstvo vydává dál než kdy dřív – za oběžnou dráhu, k Měsíci, k Marsu – smrt přestává být ve vesmíru nemyslitelným scénářem a stává se nevyhnutelnou součástí vesmírného průzkumu. To, jak se na ni připravíme a jak na ni budeme reagovat, nebude jen otázkou techniky a procedur, ale i hluboce lidské reflexe. Smrt ve vesmíru bude první zkouškou toho, jak umíme přenést své hodnoty, úctu a důstojnost až za hranice Země. A právě to může být rozhodující moment – ne v tom, jak dobýváme kosmos, ale v tom, jak v něm zůstáváme lidmi.

Image

Čtěte také

Co dělat se sebevražedným astronautem? NASA radí spoutat a podat sedativa

Krutými popravami se ve středověku rozhodně nešetřilo. A trest za královraždu byl příležitostí, jak oprášit ty nejsadističtější způsoby mučení. Jak prožívali své poslední hodiny a minuty královrahové? Není to pěkné čtení. Tak například trest za atentát na francouzského krále Ludvíka XV., o který se pokusil jistý Robert-François Damiens, šel daleko za hranice lidskosti. Damiensovi se jeho čin nepovedl. On sám se přesto navěky proslavil. Bohužel hlavně způsobem, jakým bídně a bolestně sešel ze světa. 

Robert Ďábel královrah

Je začátek nového roku 1757 a Robert-François Damiens čeká na svou příležitost. Je tak trochu blázen. Z armády ho vyhodili a z jezuitské koleje, kde pracoval jako sluha, nakonec také. Byl příliš divoký a náladový. Dokonce dostal přezdívku Robert Ďábel. Pak se chytil víry. A začal tvrdit, že právě francouzský král Ludvík XV. je největší bezbožník. A měl by být potrestán. Možná ho ze začátku stačí jen postrašit, vykřikuje v hospodě. Jak? To všem ukáže právě 5. ledna 1757. 

Stalo se to ve Versailles. Ludvík XV. právě vystupoval z kočáru, když k němu Damiens skočil a bodl. Kapesní dýkou. Králi, který byl kvůli zimě zachumlaný v několika vrstvách šatstva a kabátů, samozřejmě způsobil jen bezvýznamné poranění. Mělo to prý být varování, hájil se Damiens později. „Kdybych ho chtěl zabít, vezmu si kord nebo lovecký tesák,“ opakoval. „Kdybych to chtěl udělat, povedlo by se mi to!“ Jenže takové řeči už mu nebyly nic platné. Stal se aktérem jedné z nejkrutějších veřejných poprav v dějinách Evropy. 

Ale peklu se podobaly i dva měsíce věznění. Krutými výslechy a mučením z něj chtěli dostat jména kompliců. Lili do něj hektolitry vody, řezali mu paže, španělskými botami drtili kotníky. Hrudník pálili žhavými železy. Vydržel, protože on prostě žádné komplice neměl… Nakonec se pokusil o sebevraždu. Šel na to dost kuriózně – chtěl si totiž utrhnout genitálie a poté vykrvácet. Nepodařilo se mu to a zbytek vazby strávil nonstop přikurtovaný k posteli. 

V den, kdy mu přečetli rozsudek, už nemohl ani stát. Před tribunál ho dovlekli v pytli, z něhož mu koukala jen hlava. To aby přítomní neviděli jeho zohavené tělo. Verdikt si vyslechl detailní, jak scénář hollywoodského krváku! 

„Na sírovém ohni mu bude upálena pravá ruka, která držela nůž, jímž chtěl královraždu spáchat. Budou mu kleštěmi utrženy prsní bradavky, rvány paže, stehna a lýtka. Do míst, kde mu bylo vyrváno maso, nalijí tekuté olovo, vroucí olej, smůlu a pryskyřici, vosk a síru svařené dohromady. Poté bude jeho tělo roztrháno čtyřmi koňmi a po smrti ostatky spáleny a popel rozmetán po větru.“ Ano, tato exekuce byla do posledního okamžiku zdokumentována v dobových pramenech. 

A přitom se vlastně nic nestalo, král atentát přežil. Proč nestačila obyčejná poprava? Panovník odsouzenému milosrdnou smrt nedopřál. A stačilo jediné slovo. Místo toho se 28. března 1757 na pařížském náměstí de Gréve připravovala podívaná pro lid. Začala přesně ve čtyři hodiny odpoledne. Davy se tísnily všude kolem popraviště. Šlechta si pronajala „lóže“ v oknech okolních domů a dychtiví diváci se vyšplhali i na střechy. Program je nezklamal. 

Na prvním pódiu má probíhat upálení pravé ruky a trhání masa kleštěmi. Na druhém pak bude tělo roztrháno. Monstrózní slavnost měli dirigovat dva mistři popravčí. Remešský a čestný pařížský kat Nicolas-Charles-Gabriel Sanson a jeho osmnáctiletý synovec Charles Henri Sanson, oficiální pařížský kat. Na několikahodinovou akci si vymínili patnáct pomocníků. 

Živá mrtvola 

Rozhodně se to vyplatilo: vše běželo jako na drátku. Damiens byl znehybněn železnými obručemi a k dlani mu přivázali nůž. Ano, tu osudnou dýku, kterou zaútočil na svého vládce. O pár vteřin později mu ruku vrazili do koše s hořící sírou. Strašlivě řval a zmítal sebou, ale pouta ho nemilosrdně držela. Stačilo několik minut a z ramene čouhal jen rudý pahýl. Při hoření se totiž síra chová jako žíravina. Následovalo mučení rozžhavenými kleštěmi. Pronikavý pach spáleného masa se šířil celým náměstím. 

Bylo to neskutečně ohavné, ale lidé nemohli od hrůzné podívané odtrhnout oči. A Damiens překonal veškerá jejich očekávání. Nelidská bolest ho udržovala ve zvláštní agónii. „Ještě, ještě!“ křičel na své katany. Jeho obličej připomínal vzteklé zvíře s vypoulenýma krvavýma očima a pěnou u úst. Na chvíli omdlel. Ale ještě jej čekala půl druhá hodina utrpení. 

Pacholci mezitím na jeho končetiny přivázali provazy. Roztáhli je do tvaru písmene X. Čtyři koně mu je měly odtrhnout od těla. Mladý Sanson zavelel, koně táhly každý na jinou stranu. Jenže uběhla půlhodina a nic. Paže a nohy se natahovaly k prasknutí, ale držely. Damiens už jen bez ustání kvílel a řval. Kat zkoušel jinou taktiku, nově koně zabíraly pouze jedním směrem. Uběhla hodina a první kůň padl únavou k zemi. Nepomáhaly ani biče a ostruhy. Trup Roberta Damiense nebylo možné rozervat. 

Někteří diváci omdlévali, jiných se zmocňoval chtíč. Násilí na ně působilo jako afrodisiakum. Prameny líčí, jak se mnohé páry věnovaly orálnímu sexu. Neřešitelnou situaci bylo třeba rozseknout. A to doslova. Katův pomocník přeťal sekerou šlachy. Krev stříkala a brzy jí přibylo ještě víc. Koně konečně vyrvaly obě ruce a jednu nohu. Jenže týraný muž stále žil. Přerývavě dýchal, vlasy mu zbělely. Šeptal slova, která ale nikdo nezaslechl. Umírající tělo spolkla hořící hranice. Odehrálo se poslední dějství, definitivní konec. Zbývalo jen srovnat zločincův dům se zemí. Damiensova manželka s dcerou a tchánem raději prchla ze země. 

Roztrhán koňmi i lidmi 

Ve Francii měla disciplína drastických poprav královrahů dlouhou historii. Náš druhý, též velmi dobře zdokumentovaný případ se udál na začátku 17. století a váže se k Jindřichu IV. Navarrskému. Ten přežil mnoho pokusů o atentát, štěstí ho opustilo až 14. května 1610. Proč se tolikrát ocitl v hledáčku atentátníků? Byl totiž hugenot, tedy pro katolickou církev nepřijatelný a nebezpečný protestant. I když několikrát svou víru změnil, fanatické přívržence papeže to nezastavilo. Zatím však nedosáhli výraznějších úspěchů. 

Jistý Jean Chastel, bigotní katolík, využil roku 1591 zmatků u královské audience. Ruka s dýkou už mířila na hrdlo, když se Jindřich nečekaně sehnul ke klečícímu prosebníkovi. Zbraň mu proto jen rozsekla ret a vyrazila přední zub. Stejně jako strůjci předchozích atentátů i Chastel naposledy vydechl v hrozných bolestech. Koně jej rozervali na čtyři kusy. Jak už víme, tento způsob popravy byl královrahům přímo vyhrazen. 

Přesvědčit se o tom mohl právě další náboženský blouznivec – François Ravaillac. Horlivý katolík se zhlédl v brožurce španělského jezuity. Líčilo se v ní, že i lid smí vztáhnout ruku na panovníka, pokud je ohrožena pravá víra. Syn násilníka a jeptišky se rozhodl krále zabít. A podařilo se mu to. Vyčíhal si okamžik, kdy musel královský kočár zastavit kvůli vzpříčeným vozíkům s vínem a senem. Později jeho vyšetřovatelé odmítnou uvěřit, že si to předem nenaplánoval.

Onoho 14. května 1610 zasadil panovníkovi dvě rány dýkou mezi druhé a třetí žebro. Dál už se Ravaillacův osud zcela shoduje s popravou Roberta Damiense. I Ravaillac měl být roztrhán koňmi a i jeho tělo vzdorovalo příliš dlouho: celou hodinu. Protokol z popraviště uvádí, že na mrtvý trup se okamžitě sesypali diváci. Odřezávali z něj kusy masa a vyvrhli vnitřnosti. Svou kořist pak opékali a pojídali. Jedna z žen se chlubila, jak ochutnala vrahovo srdce. 

Zákony na vše 

Královražda a vlastizrada se krutě trestala i v Anglii. Zákon z roku 1571 líčí názorně, jak v těchto případech postupovat. Nejprve bylo nutno lid navnadit. Odsouzence proto z vězení vyvezli spoutaného a na voze či dřevěné desce jej táhli městem. Kodrcající se povoz se pomalu proplétal k popravišti. Cestu lemovalo obrovské množství natěšených přihlížejících. Pokřikovali na vězně, posmívali se mu, uráželi ho. Potupná jízda představovala jen předkrm této bizarní lidové hostiny. A také varování všem, kdo by snad pomýšleli na podobné zločiny. 

Nejvíc ale měla odstrašit samotná exekuce. Někdy jí přihlíželo až deset tisíc lidí! Kat se na rozdychtěné publikum dobře připravil. Popravčí lešení stálo na vysokém pódiu tak, aby každý viděl, co se bude dít. Nahoře už čekala šibenice. Pokud neměl zlosyn královskou krev, každý věděl, co se v příštích minutách uskuteční. 

S oprátkou na hlavě směl ještě odsouzenec promluvit k davu. Kat za jeho zády ale pečlivě sledoval, zda jeho poslední slova příliš nezavání buřičstvím. Podle ideálního scénáře měl odsouzenec naopak vyznat svou vinu a žádat spravedlivý trest. A v naprosté většině to po krutém mučení zcela vyčerpaný také udělal. 

Podle staré tradice před něj předstoupil kat a poprosil ho za odpuštění. Inu, dělal jen svou práci... A přišla první část show. Kat skopl stoličku, na níž nebožák stál. Tělo se zhouplo, jeho váha utahovala smyčku, začal se dusit. Ale jen na krátký okamžik. Nesměl umřít jen tak, rychle a relativně bezbolestně. Katovi pacholci proto svíjející se tělo odřízli a znovu přikurtovali k desce. Teď přišlo na řadu čtvrcení. Dlouhým nabroušeným nožem mu rozřízli břicho. Vytrhli z něj žaludek a vnitřnosti a klestili si cestu dál, až k srdci. Mnohdy ještě splašeně bilo, když je zvedli nad hlavu a vhodili do hořícího koše. Prostranství naplnil pach škvařícího se masa. I poslední divák kdesi vzadu měl cítit, jak končí vlastizrádci. 

Mrtvé tělo bylo sťato a hlava naražena na železné tyče zdobící blízký kamenný most Tower Bridge. Zbytek trupu rozsekali na čtyři části a rozvěsili na branách města nebo podél hřbitova. Jen ať se co nejvíc lidí třese hrůzou, aby se do něčeho podobného nezapletli i oni… 

Monarchie Evropy však čekal strašák mnohem větší – postupující proměny celé společnosti. Už roku 1649 odsoudil zvláštní soud ve Westminsteru k trestu smrti anglického krále Karla I. a 30. ledna téhož roku byl panovník skutečně popraven. Do té doby umírali panovníci v boji, rukou atentátníků nebo přičiněním svých příbuzných. Teď se museli bát i toho, že jejich vládě mohou vystavit účet vlastní poddaní…

Image

Čtěte také

Na popravčím špalku: Pětice slavných poprav, kde katovská nešikovnost proměnila exekuci v krvavé divadlo

Památka, jejíž název se do češtiny překládá jako „skok, kde si bizoni rozbíjeli hlavy“, je doslova nasáklá krví. Pod jedenáctimetrovým srázem přišlo o život nespočet bizonů, které lovci zahnali až ke smrtelnému pádu. Indiánské kmeny Černonožců využívaly útes na jihovýchodě dnešní Alberty už v dobách, kdy se jinde teprve rodily první velké civilizace. Svědčí o tom kosterní pozůstatky bizonů nalezené pod srázem, jejichž stáří badatelé odhadují téměř na šest tisíc let. Technika lovu se přitom prakticky v nezměněné formě udržela až do konce 19. století.

Ráj a zásoby

Západně od útesu se nacházejí rozsáhlé přírodní pastviny s dostatečným zdrojem vody a s velkým množstvím trávy, která zůstává svěží i na podzim. Pro bizony šlo doslova o ráj a pro indiánské lovce to zase znamenalo jistotu zásob masa na celou zimu. 

Samotná lovecká technika nepostrádala důmyslnost a vyžadovala i značné dovednosti. Mladí muži dokázali dokonale napodobit bečení ztraceného telete a přilákat tak stádo. Následně jej za vytrvalého křiku a mávání látkami hnali po cestě vedoucí ke srázu. Zvířata nucená běžet k útesu se v poslední chvíli pokoušela zastavit, ale pronásledující dav je nakonec přinutil ke skoku.

Pod srázem již čekali další lovci, kteří zvířata dobíjeli. Maso se pak krájelo na tenké pruhy a sušilo se na speciálních stojanech na slunci. Velké kosti indiáni drtili a získávali z nich výživnou dřeň.

Lokalita Head-Smashed-In Buffalo Jump zaujala archeology poprvé roku 1938 a systematické vykopávky zahájili badatelé o 22 let později. Pod srázem se v hloubce až jedenácti metrů pod povrchem našla kromě kostí i řada loveckých artefaktů – především opracovaných kamenů, šipek, ale také nožů a sekyr z doby okolo roku 3600 př. n. l.

Image

Čtěte také

Kronika mizejícího lidu: Indiánské kmeny na fotografiích Rolanda W. Reeda

Fluoridace vody je považována za efektivní a bezpečné opatření pro prevenci zubního kazu, zejména u dětí a v komunitách s omezeným přístupem k zubní péči. Fluor zvyšuje odolnost zubní skloviny a podílí se na boji proti bakteriálním infekcím v ústní dutině. 

V dnešní době již řada zemí od fluorování vody ustoupila, protože tam lidé využívají jiné prostředky k udržení dobrého stavu zubů. Mezi významnou výjimku v tomto směru patří Spojené státy, kde se voda fluoruje už od roku 1945. Přesto se dnes fluoridace vody ocitá pod palbou kritiky – především ze strany některých konzervativních skupin, které fluorid označují za neurotoxický. Florida a Utah už přidávání fluoridu do vody zakázaly, a další státy zvažují následování – například Kentucky, Massachusetts nebo Nebraska. V pozadí těchto kroků stojí i nový šéf amerického ministerstva zdravotnictví Robert F. Kennedy Jr.

Kritici fluoridu často odkazují na studii z roku 2019, která naznačovala možnou souvislost mezi vyšší hladinou fluoridu v těle těhotných žen a nižším IQ u dětí. Závěry této studie ale nejsou jednoznačné, a navíc pocházela z oblastí s mnohem vyšší koncentrací fluoridu, než je běžná v USA. Další častý argument odpůrců fluoridace je výskyt tzv. fluorózy – bělavých či hnědých skvrn na zubech způsobených nadměrným příjmem fluoridu. 

Čísla, která mluví jasně

Vědecký tým pod vedením Dr. Lisy Simonové z bostonského zdravotnického centra Mass General Brigham se rozhodl, že do debaty vnese konkrétní data. Vědci analyzovali informace z rozsáhlého národního šetření NHANES, které sleduje zdraví více než 8 400 dětí ve věku od 0 do 19 let a pomocí matematického modelu simulovali dva scénáře: zachování optimální fluoridace pitné vody a úplný zákaz fluoridace ve všech státech USA.

Výsledky jsou alarmující: 

• 25,4 milionu nových kazů během 5 let (v průměru jeden zkažený zub u každého třetího dítěte).
• Za 10 let by se počet kazů více než zdvojnásobil na 53,8 milionu.
• Náklady na ošetření by dosáhly 9,8 miliardy dolarů během 5 let a 19,4 miliardy během dekády, přičemž model nezahrnuje dodatečné výdaje

Podle Simonové by dopady fluoridového zákazu zasáhly všechny děti, ale nejtvrději ty nejzranitelnější – děti z nízkopříjmových domácností, které se spoléhají na státní pojištění Medicaid. „Zrušení fluoridace škodí všem, ale nejvíc těm, kteří si zubaře těžko mohou dovolit,“ upozorňuje lékařka.

Studie doktorky Simonové není jen teoretické cvičení. Kanadské město Calgary v roce 2011 fluoridaci vody zrušilo – a během následujících let prudce vzrostl výskyt dětských kazů. Po deseti letech fluoridaci opět obnovilo.

Pokud jde o argumenty kritiků fluoridace, autoři nové studie na toto téma reagují jasně: současné hladiny fluoridu v americké vodě nejsou spojeny se zhoršenými neurovývojovými následky a zákaz fluoridu by snížil výskyt fluorózy jen minimálně – asi o 200 000 případů za 5 let.

Image

Čtěte také

Odkud se berou mýty o našem zdraví? Fluorový jed z kohoutku

Prvními Evropany, kteří spatřili krůty na vlastní oči, byli španělští mořeplavci kolumbovské éry, kteří se vylodili v oblasti dnešního Mexika a Peru. Neobvykle velkého hrabavého ptáka, nepřehlédnutelného hlavně díky holé hlavě s výrazně rudým voletem, vějíři ocasních per a teatrálnímu hlasovému projevu a chování samců, pojmenovali „indická slepice“, což souviselo se skutečností, že se Španělé původně domnívali, že se doplavili do Indie.

Není bez zajímavosti, že i v záplavě do té doby nevídaných a exotických věcí, s nimiž se obyvatelé starého kontinentu v novém světě dennodenně setkávali, patřila krůta mezi ty nejpozoruhodnější, a coby kuriozita byla již kolem přelomu 15. a 16. století přivezena do Evropy.

Symbol plodnosti na talíři

V 15. století měl chov krůt ve Střední Americe již několikatisíciletou tradici. Odhaduje se, že domestikace tohoto živočišného druhu začala nejméně před třemi tisíci lety a její různá míra je doložena u mnoha tamějších kultur, mimo jiné u Olméků, Mayů, Aztéků i Inků. Nejnovější výzkumy ukazují, že s cíleným chovem krůt měly bohaté zkušenosti také indiánské kmeny na území dnešních Spojených států amerických.

Jejich využití bylo všestranné, kromě masa a vajec používali původní obyvatelé amerického kontinentu krůty pro směnný obchod, jejich kosti k výrobě nástrojů a zbraní, peří k dekoraci šperků i oděvů a orgány v tradiční medicíně. V některých kmenech krůty figurovaly dokonce coby totemová či obětní zvířata. Obecně byly považované za symbol plodnosti a požehnané, úrodné země.

Raně novověcí Evropané přistupovali ke krůtám zprvu mnohem zdrženlivěji. Podle některých zpráv se první krůta na evropském kontinentě objevila v roce 1519 či 1520 zásluhou Španělů, jiné zdroje uvádějí, že první pár ze zámoří dovezl již roku 1497 janovský obchodník a mořeplavec Giovanni Caboto. Ať tak či tak, byl to nejprve Pyrenejský poloostrov, kde se začala postupně šířit, a to nejprve ve Španělském a posléze v Portugalském království. Stejně jako později ve Francii se tam libové krůtí maso konzumovalo v aristokratických kruzích coby exotická pochoutka.

Mezi nižší sociální vrstvy se krůta dostala až v Anglii, kde se také na rozdíl od ostatních zemí začala chovat spolu s ostatní drůbeží v kurnících místo na volných pastvinách. Stojí za zmínku, že právě v ostrovní monarchii se krůta začala označovat výrazem turkey naznačujícím, že má původ v Turecku. Paradoxně se však tento pták do Osmanské říše dostal ještě o něco málo později než do Anglie.

Obecně většina evropských jazyků v označení krůty reflektuje její zámořský či domněle indický původ. Mezi ně patří ku příkladu slovenština, která zvíře označuje slovem morka. Český výraz krůta se podle lingvistů naopak nejspíše váže ke zvukovému projevu tohoto ptáka.

Image

Čtěte také

Farmářské počty: Proč se nejedí krůtí vejce?

V hlubokém vesmíru, přibližně 15 000 světelných let od Země, astronomové objevili skutečný kosmický rébus – objekt jménem ASKAP J1832–0911, který se chová naprosto unikátně. Během každého 44minutového cyklu po dobu dvou minut vysílá pravidelné záblesky rádiových vln a rentgenového záření, což z něj činí první známý objekt svého druhu, jenž září zároveň na nízkoenergetických i vysokoenergetických frekvencích.

Vesmírný maják

ASKAP J1832–0911 patří mezi takzvané dlouhoperiodické tranzienty (LPT – Long-Period Transients). Tyto objekty byly poprvé objeveny až v roce 2022 a vědci o nich zatím vědí velmi málo. Doposud bylo nalezeno asi deset takových zdrojů, ale žádný z nich se nechová tak zvláštně jako právě tento. Vědci se domnívají, že by studium těchto těles mohlo vést k pochopení nových fyzikálních jevů, nebo dokonce k úpravám dosavadních modelů vývoje hvězd.

Objev začal v Austrálii, kde teleskop ASKAP (Australian Square Kilometre Array Pathfinder) zachytil podivné opakující se rádiové signály. Vědci poté využili rentgenový dalekohled Chandra, aby zjistili, zda objekt vyzařuje i na jiných vlnových délkách. A trefili do černého – v přesně stejném rytmu jako u rádiových vln se objevily i záblesky v rentgenovém spektru.

„Bylo to jako najít jehlu v kupce sena,“ komentoval objev vedoucí výzkumu Zieng Wang z Curtinovy univerzity. Rentgenový teleskop Chandra má totiž velmi úzké zorné pole, takže šlo o šťastnou souhru okolností, že právě tehdy zkoumal stejnou oblast jako ASKAP.

Nová fyzika na obzoru?

Vědci se domnívají, že ASKAP J1832–0911 je pravděpodobně pozůstatek mrtvé hvězdy – může jít o magnetar, nebo o extrémní podobu bílého trpaslíka. Existuje ale i možnost, že jde o dvojhvězdný systém, kde jedna z hvězd je právě velmi magnetizovaný bílý trpaslík. Ani jedna z těchto hypotéz však zatím nedokáže plně vysvětlit podivné chování objektu.

Díky tomu, že ASKAP J1832–0911 produkuje slabé rádiové i extrémně energetické rentgenové záblesky, musí mít velmi výkonný a dosud neznámý mechanismus záření. Tato kombinace poskytuje vědcům klíč k rozluštění záhady: rentgenové záření totiž vyžaduje extrémní podmínky, což by mohlo pomoci omezit okruh možných vysvětlení. 

Podle Nandy Reyové, další členky výzkumného týmu, tento objev naznačuje, že existuje mnohem více podobných objektů, které zatím čekají na své objevení. Pokud se potvrdí, že LPT objekty skutečně vyzařují i rentgenové záření, může to znamenat zcela novou třídu vesmírných jevů – nebo alespoň přinést zásadní korekci našich teorií o chování a vývoji hvězd. ASKAP J1832–0911 tak zůstává nejen záhadou, ale i příslibem nových objevů, které mohou změnit náš pohled na vesmír.

Image

Čtěte také

Signály z kosmu: Odkud se berou záhadné rychlé rádiové záblesky?

Co je smysl života a jak svůj čas vyměřený na této zemi smysluplně prožít? Na tyto otázky hledaly odpovědi různé filozofické směry a školy a každá z nich se s nimi vypořádávala po svém. Vlastní systém vytvořili také stoikové, kteří kladli důraz na ctnostný život a oproštění se od lpění na světských záležitostech. 

Řecké kořeny 

Legenda vypráví, že někdy kolem roku 300 př. n. l. ztroskotala loď fénického obchodníka jménem Zenón z Kitia (asi 333–262 př. n. l.) nedaleko Athén. Nešťastný muž sice přežil, ale přišel o všechny prostředky a na živobytí si musel vydělávat žebrotou. Jednoho dne smutně bloumal městem, když v jistém knihkupectví narazil na Xenofontovu knihu Vzpomínky na Sókrata. Začetl se do ní a filozofovy myšlenky mu zcela učarovaly. Zeptal se knihkupce, kde by se dalo takové moudrosti naučit, a obchodník ukázal na nedaleko se procházejícího Kratéta z Théb, jednoho z mudrců hlásících se ke kynické škole. 

Zenón neváhal a stal se jeho žákem, postupem času mu však přísně asketický a zároveň ryze praktický život kyniků přestal dostačovat. Toužil po hlubším vědění a vydal se studovat do megarské filozofické školy a později také do Akademie, kde se setkal s Platónovým žákem Polemónem. Zenón se snažil skloubit jednotlivé přístupy a myšlenky těchto řeckých filozofických směrů a jeho úsilí nakonec vyústilo v založení vlastního systému. V tom se mísily prvky asketického kynismu s teoretickým učením megarských a akademiků. 

Rychle získal řadu následovníků, kteří si zprvu říkali zenóniáni, později se však pro ně ujal název podle zdobeného sloupořadí stoa poikile, kde se scházeli, – stoikové. Jejich učení se skládalo ze tří hlavních složek: logiky, fyziky a etiky, které byly vzájemně úzce provázané. Zatímco první z nich zkoumala schopnost lidského rozumu poznávat svět pomocí utváření soudů, druhá odpovídala na otázky o povaze světa a bytí. 

Zenónovi následovníci se stali odborníky na vytváření sylogismů a argumentaci, stejně jako se snažili rozlousknout tajemství vztahu mezi lidmi a bohy. Jejich učení však (podobně jako u většiny filozofických systémů) nepředstavovalo rigidní systém, ale spíše vyvíjející se filozofii, kterou formovaly jednotlivé osobnosti zevnitř i zvenčí. 

Cesta do Říma 

Zcela zásadní význam pak měla etická část stoické nauky, která se silně inspirovala kynismem – stejně jako on tvrdila, že nejvyšší hodnotu představuje ctnost. Ta je v souladu s lidským rozumem a pouze ona může zajistit skutečný klid a „dobrý život“. V tomto kontextu je pak potřeba posuzovat každý čin jako dobrý či špatný, neřestný nebo čestný. 

Na rozdíl od kyniků však stoikové neodsuzovali radosti, které svět nabízel – věci jako zdraví, bohatství či vnější krása podle nich nebyly lhostejné. Zdůrazňovali však, že jde o záležitosti, na nichž není možné lpět. Šlo tedy o to, nepotlačovat své potřeby a tužby, ale zároveň se jimi nenechat ovládat. „Ačkoliv se stoik bude oddávat pití vína, nebude se opíjet,“ shrnul to Diogenes Laertios. 

Mimo to Zenón a jeho následovníci vyzdvihovali poznání jakožto základ dobra a svůj kosmopolitismus či „světoobčanství“. A právě etická část učení se stala nesmírně přitažlivou pro méně teoreticky založené, ale o to pragmatičtější Římany. 

Cestu do Věčného města si stoické učení našlo někdy v polovině 2. století př. n. l., kdy sem zavítal filozof Panaitios z Rhodu (185–109 př. n. l.). Tomu se rychle podařilo v Římě shromáždit množství často velmi vlivných posluchačů v čele se slavným vojevůdcem Scipionem Africkým mladším. Ten posléze převzal Panaitiovu roli a myšlenky stoiků předával dál skupině intelektuálů shromážděných v takzvaném Scipionovu kroužku. Bohužel prameny k dalšímu vývoji této filozofie v římské republice jsou více než kusé. 

O generaci později se v 1. století ze tmy dějin vynořil „příkladný stoik“ Cato mladší (95–46 př. n. l.), který nám však o svých myšlenkách zanechal jen pramálo zpráv. O mnoho sdílnější byl jeho vrstevník Marcus Tulius Cicero (106–43 př. n. l.), který sice o stoicích psal, ale sám se mezi ně nepočítal a měl blíže spíše k aristotelské filozofii.

Poradce i nepřítel vládců 

Největší rozkvět zažil římský stoicismus až v časech císařství. Kolem roku 30 n. l. zahájil svou politickou kariéru Lucius Annaeus Seneca mladší (4 př. n. l. – 65 n. l.). Ten se již v mládí seznámil s myšlenkami Attala, Sotiona a dalších významných filozofů a do veřejného života tak již v mladém věku vstupoval z pozice mudrce a moralisty. Kritizoval nectnosti a honbu za majetkem mocných a rychle si získal vlivné obdivovatele, ale i nepřátele. Císař Caligula, kterého filozof popuzoval, mu nařídil spáchat sebevraždu. Senecovi v kritické chvíli zachránil život jen dlouhodobě špatný zdravotní stav, který přesvědčil panovníka, že stoik stejně dlouho žít nebude. 

Caligulův nástupce Claudius potom filozofa odsoudil k vyhnanství na Korsice, kde tento strávil dlouhých osm let. V roce 49 n. l. se však situace zásadním způsobem změnila. Nová císařova manželka Agrippina přemluvila svého muže, aby Senecu povolal zpět do Říma, a dokonce z něj udělal vychovatele jejich syna Nerona. Stoik se tak prakticky ze dne na den stal z vyhnance vysoce postavenou osobou u dvora a jedním z důvěrníků budoucího panovníka.

Žádný z těchto obratů však stoického Senecu nevyváděl z příslovečného klidu. Ve svých dopisech a esejích psaných přátelům a příbuzným vysvětluje, že je třeba „odehnat vše, co nás dráždí nebo děsí“. Jestliže přestaneme lpět na věcech tohoto světa a budeme místo toho usilovat o moudrost a ctnost, budeme zažívat „obrovskou radost, která bude neochvějná a neměnná“. Seneca také kladl velký důraz na smrtelnost a s ní související cenu času. „Lidé se celý život věnují opatřování prostředků k životu a dělají plány do daleké budoucnosti zapomínajíce, že největší ztrátou života je odklad. Ten nás připraví o nejbližší den a pod slibem budoucnosti nás oloupí o přítomnost,“ napsal. 

Senecovi se u císařského dvora dlouho dařilo a nějaký čas úspěšně usměrňoval vládu mladého Nerona. S tím, jak panovník ztrácel soudnost, se však hroutila i filozofova pozice. Nakonec byl falešně obviněn z účasti na spiknutí a odsouzen spáchat sebevraždu. Ani nový rozsudek však nenarušil jeho klid, stoik nadiktoval písaři poslední dopisy a přeťal si tepny na rukou. Když dlouho nemohl vykrvácet, vstoupil do horké lázně, která jeho smrt urychlila. 

Boháči i otroci 

Přibližně v době, kdy zestárlý Seneca čelil Neronovu hněvu, vyrostl v Římě další velký filozof. Musonius Rufus (*asi 25 n. l.) pocházel z bohaté aristokratické rodiny, život v luxusu však vyměnil za hledání pravdy, čímž se i on pochopitelně dostal do konfliktu s labilním císařem. Byl vykázán do vyhnanství na nehostinný ostrov Gyaros, což však rozhodně neumenšilo jeho odhodlání. Musonius i na tomto místě nalezl nadšené posluchače a vytvořil kroužek příznivců stoicismu. 

Po Neronově smrti roku 68 n. l. se potom vrátil do Říma a vedl vlastní školu. Jeho hlavní myšlenku představovalo zdůrazňování praktických aspektů filozofie – ta měla pomoci člověku obstát v náročných úkolech, jimž se rozhodně neměl vyhýbat. Musonius také tvrdil, že filozofie byla bohy dána všem bez ohledu na pohlaví či sociální postavení. Proto se mezi jeho posluchači nacházeli jak ženy, tak otroci. 

A právě z druhé zmíněné skupiny vzešel jeden z nejvýznamnějších stoiků vůbec. Otrok Epiktétos (asi 50–135 n. l.) patřil k Musoniovým nadšeným žákům. Již po několika letech však on sám kolem sebe shromáždil skupinu následovníků a stal se učitelem. Podobně jako většina římských stoiků zdůrazňoval, že hlavním cílem filozofie má být odpověď na otázku „jak žít dobrý život“. Na svých lekcích přitom nejen přednášel, ale podobně jako kdysi řečtí filozofové vedl se svými žáky dlouhé dialogy a společně hledali odpovědi na komplikované otázky. Základem Epiktétových myšlenek byl opět důraz na ctnost, život v souladu s přírodou a rozumem a nelpění na vnější slávě či majetku. Jeho studenti také zkoušeli techniky, které jim měly pomoci odolávat nepříjemným životním situacím a vypořádávat se s každodenními nástrahami. 

Filozof na trůně 

Za posledního věhlasného stoika antického světa bývá považován císař Marcus Aurelius (121–180 n. l.). Tento vládce Římské říše musel čelit vážným problémům v rovině osobní i státnické. On sám trpěl vážnými zdravotními problémy včetně žaludečních vředů a více než polovina jeho dětí zemřela. Krom toho musel „filozof na trůně“, jak Marca překřtili pozdější historici, čelit válkám s Parthy a Markomany, morové epidemii, finančním obtížím říše i spiknutí vedenému Avidiem Cassiem. Přesto se císař se všemi těmito problémy pral s grácií a až do své smrti si zachoval pověstný stoický klid. 

Marcus Aurelius nám také zanechal unikátní pohled do svých myšlenek v podobě deníku, známého dnes jako Hovory k sobě. V něm předal příštím generacím své rady, jak se poprat s nepřízní osudu: „Budeš-li okolnostmi uvržen v jakýsi vnitřní nelad, rychle se uchyl v sebe sama a nedávej se strhnout z rytmu více, než je nutno.“ Císař také po sobě zanechal návody na meditační cvičení a praktiky. Nejen Marcovo, ale také Senecova a Epiktétova díla se potom těšila oblibě i v následujících staletích a své příznivce nachází i dnes.

Image

Čtěte také

Usmýkaná filozofka: Proč se Hypatia stala trnem v oku alexandrijskému biskupovi?

Vzhled mloka barmského (Tylototriton verrucosus) předurčuje tohoto zástupce čeledi mlokovitých (Salamandridae), aby v lidské mysli vyvolával nejrůznější asociace. Není tedy divu, že mu bylo přisouzeno mnoho dalších názvů – říká se mu také mlok krokodýlovitý nebo mlok červenotrnný, v českém názvosloví se s ním pojí ještě názvy trnočolek bradavčitý a trnočolek červený.

Tito obojživelníci se živí pavouky, červy, mnohonožkami, štíry, měkkýši a různými druhy hmyzu. V období páření, tedy v květnu a červnu, se mezi samičkami a jejich nápadníky odehrávají namlouvací rituály. V jejich průběhu samečci provádějí kolem svých protějšků jakýsi tanec, při němž vydatně mrskají ocasem, aby na svou vyvolenou udělali dojem.

Image

Čtěte také

Časovaná asijská bomba: Svět čelí nové chorobě ohrožující obojživelníky

Tajemná Šumava proslulá svými hvozdy odděluje Česko a sousední Německo. Otevřené hranice, které v současnosti považujeme za samozřejmost, za sebou mají desetiletí zcela jiná. Po vzniku komunistického Československa právě tady stát vybudoval „železnou oponu“, která měla totalitní stát neprodyšně oddělit od svobodného demokratického světa. Příběhy, které se na ní odehrály, končily v příliš mnoha případech tragicky. 

Film 

Téměř kultovní film Král Šumavy natočil v roce 1959 režisér Karel Kachyňa. Předvedl v něm své režisérské umění v celém rozsahu. Brilantní řemeslo a herecké obsazení zaručovaly zájem diváků a popularitu nejen tehdy, ale dodnes se tento film vrací na obrazovky. Paradoxně tak komunistická propaganda slaví úspěch i v současnosti. Jednoznačně se snímek svým uměleckým zpracováním vymyká dalším filmovým či literárním počinům s podobnou tematikou. Tehdejší zadání bylo zcela jasné: oslavit heroické pohraničníky, kteří s nasazením života chrání obyvatele socialistického státu. A jako padouchy pak zobrazit ty, kteří nechtěli ve státě „světlých zítřků“ pod taktovkou komunistů žít.

Bývalý příslušník Pohraniční stráže Rudolf Kalčík znal prostředí okolo hranic velmi dobře. Toto téma začal zpracovávat nejprve v povídkách, poté ve scénáři pro film a posléze i v románu Král Šumavy. Oficiální ideologický výklad spolu s propagandou vždy dodržel a stal se tak jedním z autorů tzv. bezpečnostní problematiky. Coby spisovatel měl nesporný talent, propaganda se v jeho dílech neobjevovala prvoplánově. O to ovšem byla nebezpečnější, protože dané události předváděl čtenářům či divákům v sympatickém hávu – jenže oproti skutečnostem zcela naruby, než jak se udály ve skutečnosti. 

Králové Šumavy

Konec 2. světové války pro šumavské pohraničí znamenal zásadní změny ve složení obyvatel. Do té doby tam většinou žili Němci a po jejich vysídlení se pohraničí vyprázdnilo. Z vnitrozemí sem pak přišli noví obyvatelé, a ještě než stačili „zapustit kořeny“ a sžít se s daným územím i sami mezi sebou, přišel únorový převrat v roce 1948 a na Západ se snažily utéci tisíce emigrantů. Aby byly tyto útěky znemožněny, budoval se postupně systém zátarasů nazývaný „železná opona“ a posléze došlo i ke zřízení speciálních vojenských jednotek Pohraniční stráže. Právě oblast Šumavy patřila k těm nejstřeženějším hranicím. 

Dostat se do Bavorska bylo tehdy nejen dobrodružné, ale častokráte i životně nebezpečné. Člověk neznalý tamního terénu neměl šanci. Neznal úskalí lesních pěšin ani riziková místa. Navíc neměl ponění ani o systému fungování ostrahy a o metodách práce strážců hranic. Klíčovými prostředníky se tak pro ně stali převaděči – lidé, kteří aktivně pomáhali jiným dostat se přes hranici.

Převaděč musel dobře znát terén i organizaci strážní služby, musel tedy být tzv. domácím. Nejčastěji šlo o místní usedlíky, a to z obou částí hranic. K tomu ještě bylo nutné, aby jejich povolání nevzbuzovalo nežádoucí pozornost a otázky, proč se tam či onde pohybují. Rekrutovali se tedy z hajných, porybných, lesních dělníků, místních hoteliérů, a dokonce i ze zaměstnanců bezpečnostních struktur: bývalých pracovníků předúnorové finanční stráže nebo příslušníků Sboru národní bezpečnosti. 

Někdy pracovali jako solitéři na vlastní pěst, jindy vznikaly celé dobře organizované převaděčské skupiny. Ti, kterým se nejvíce dařilo, se stali legendami – lidé je obdivovali a přezdívali jim „králové Šumavy“. Nevíme sice přesně, kdy se tento termín objevil, jeho výskyt je spolehlivě doložen až v 50. letech minulého století. 

Josef Hasil 

Za nejslavnějšího „krále Šumavy“ bývá považován Josef Hasil, rodák z malé vesničky Zábrdlí nedaleko Husince na Prachaticku. Narodil se roku 1924 a pocházel z chudé a početné rodiny. Vyučil se bednářem a už za protektorátu se zapojil do protinacistického odboje. Zřejmě i tato zkušenost ho přivedla k rozhodnutí, aby po skončení války vstoupil do Sboru národní bezpečnosti. Přidělili ho k pohraničnímu útvaru Zvonková v okrese Český Krumlov. Hodnotili ho jako ukázněného a nemluvného samotáře, který se příliš politicky neangažuje. 

Když ho v říjnu 1948 jeho kamarád požádal, aby pomohl převést přes hranice trojici lidí, nezaváhal. Podařilo se to ale jenom zčásti: dotyčné do Bavorska převedli, ale při zpáteční cestě je chtěl zatknout příslušník německé stráže. Hasil se s ním popral a poté, co se dostal zpět na československé území, byl zadržen a v únoru 1949 dokonce odsouzen do vězení. 

Kurýr převaděč

Po pár měsících se Josefu Hasilovi podařilo z vězení v Horním Jiřetíně u Mostu utéct. Po strastiplné a riskantní cestě přes Čechy se dostal až na Strakonicko a poté do západního Německa. Začala tak jeho dráha kurýra-převaděče, která trvala až do roku 1952. Během této doby se mu podařilo dvanáctkrát až patnáctkrát přejít přes hranice a převést na Západ zhruba dvacítku lidí. Jen jedno – pro něj tak zásadní převedení se mu nepodařilo: přesvědčit k odchodu na Západ svou snoubenku, se kterou měl malého syna. 

Velmi rychle se Hasil stal legendou. Jeho odvaha přiváděla k úžasu. Třikrát se dostal do přestřelky, dvakrát to dokonce vypadalo, že zemře. Poprvé v prosinci 1949, kdy převáděl do Německa dva uprchlíky z tábora nucených prací a cestou narazili na pohraničníky. Podařilo se mu uprchnout, ale na místě zůstala jeho aktovka s tajnými dokumenty. Následovalo rozsáhlé zatýkání všech, kteří s ním měli co do činění. Patřila mezi ně jeho matka, sourozenci i snoubenka. Část z nich komunistický režim uvěznil, někteří se po propuštění stali objekty sledování a perzekuce ze strany Státní bezpečnosti. Při druhé přestřelce v září 1950 Josefovi opět přálo štěstí. Uniknl, ale postřelili jeho bratra, který vzápětí zemřel.

Pomyslnou trojici završil v květnu 1951. Tehdy se Josef Hasil spolu se dvěma kolegy vracel ze své mise v Československu. Unikl, ale jednoho z kolegů estébáci zatkli. Zřejmě tehdy se Hasil rozhodl skončit svou kariéru profesionálního kurýra. Z Evropy odjel do USA. David Žák v životopisném románu Návrat Krále Šumavy píše: „Hasil byl jedním z nejlepších agentů, protože přinášel cenné informace o uranu, a dokonce i informaci o tom, že StB zatkla Rudolfa Slánského. O tom v Československu nikdo nevěděl, takže to západní rádia hned odvysílala.“

Šumavští pašeráci

Hranice mezi státy vždy patřily k místům, kde kvetlo pašeráctví – tedy nepovolené dodávky zboží. Na Šumavě se od nepaměti čile praktikovalo a živilo velkou část místních obyvatel. Pašovalo se sladidlo cukerín, tabák i dobytek. Pašeráci skvěle znali zdejší náročný terén, stejně jako schůdné stezky. A nechyběla jim odvaha. Častokráte se museli postavit strážcům hranic tváří v tvář a navíc se – pokud bylo třeba, i ubránit. Mezi místními byli za tyto schopnosti obdivováni a pašeráctví přežilo až do let poválečných.

Z pašerácké rodiny pocházel také Franz Nowotny, který při křtu dostal jméno Kilian. Pocházel z Nových Hutí a se vyučil ve Vimperku řezníkem. Jenže jeho otec byl jedním z nejslavnějších šumavských pašeráků a synka s sebou začal brát na cesty už v jeho devíti letech. Nowotný jeho řemeslo takříkajíc „zdědil“. V období prvorepublikového Československa si několikrát vysloužil trest, nejčastěji právě za pašeráctví.

Válku coby sudetský Němec prožil v armádě, jistý čas strávil také v zajetí a pak v internaci ve spojeneckém zajateckém táboře ve Francii. Zda se po válce vrátil domů, kde žila jeho manželka a děti, nevíme. Od roku 1946 už ale žil v Bavorsku, necelých třicet kilometrů od hranic s Československem. 

Smrtelné zranění 

Tehdy začal Nowotny spolupracovat s americkou zpravodajskou službou. Převáděl kurýry do Československa a uprchlíky před komunisty do Bavorska. Přesný počet lidí, které Franz Kilian Nowotny převedl přes hranice, neznáme. Historikové odhadují, že celkem se po únoru 1948 uskutečnilo 150 až 200 přechodů. Na poslední cestu vyšel Nowotny v květnu 1950, kdy měl převést dvojici kurýrů. Narazili však na pohraniční hlídku a Nowotného postřelili. Silně krvácel a jen s vypětím sil se doplazil na německé území. Tady ho našla americká hlídka a jen zázrakem se mu podařilo na poslední chvíli v nemocnici zachránit život. Tehdy se rozhodl svou dráhu kurýra-převaděče ukončit a dál se věnoval již jen dřevařské firmě, kterou v Bavorsku provozoval. 

Film Král Šumavy v dané době bezpochyby plnil své ideologické a propagandistické zadání. Poslední dekády ale přinesly možnost otevřít řadu témat, včetně příběhů železné opony. Z údajných padouchů se tak stali nejen lidé se všemi klady a zápory, ale připomínaly se také jejich odvážné činy. I díky tomu se veřejnost mohla dozvědět, zda opravdu existovali „králové Šumavy“ a jak skutečně žili. Vedle Josefa Hasila a Franze Nowotnyho se tak objevily další osudy těch, kteří do dané skupiny zcela po právu náleží.

Image

Čtěte také

Nenahraditelná ztráta: Kdo z vědeckých kapacit unikl před režimem za hranice?

V srdci drsné a pusté krajiny mongolské části Gobi se táhne pozoruhodná, málo známá stavba – Gobijská zeď. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o obdobu Velké čínské zdi – obrannou linii proti nájezdníkům. Nová mezinárodní studie, publikovaná v časopisu Land, ale tento pohled mění. Ukazuje, že Gobijská zeď byla mnohem více než jen obrannou bariérou – podle vědců šlo o komplexní infrastrukturu, důmyslně navržennou k ovládnutí prostoru, obchodu i lidí.

Výzkum vedli profesor Gideon Shelach-Lavi a Dan Golan z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě ve spolupráci s profesory Chunag Amartuvshinem z Mongolské národní univerzity a Williamem Honeychurchem z Yale. Cílem bylo rozluštit účel a význam Gobijské zdi – více než 300 km dlouhé stavby, jež protíná hornatou pouštní krajinu Mongolska.

Zeď, která vládla krajině

Pomocí moderních metod, jako je satelitní snímkování, pěší průzkumy a cílené archeologické výkopy, tým zjistil, že hlavní fáze výstavby zdi i přilehlých opevnění spadá do období říše Si Sia (Xi Xia) (1038–1227 n. l.). Tuto říši založil tunguský kmen Tangutů, kteří vládli v oblasti dnešní západní Číny a jižního Mongolska.

Gobijská zeď podle výzkumu nesloužila primárně k obraně, jak se dříve předpokládalo. Měla víceúčelový charakter. Vymezovala hranice říše, regulovala pohyb lidí a karavan, sloužila k dohledu nad obchodními cestami a zajišťovala kontrolu nad vzácnými přírodními zdroji v extrémně nehostinné krajině.

Opevnění tvořené z udusané hlíny, dřeva a kamenů využívalo místní podmínky a materiály. Trasa zdi byla důkladně promyšlená – vyhýbala se neprostupným oblastem, kopírovala terénní zlomy, průsmyky a duny, a především vedla tam, kde byl přístup k vodě a dřevu, nezbytným pro přežití.

Starší, než se čekalo

Zatímco vrcholné období výstavby patří Si Sia, archeologické vrstvy ukazují, že oblast byla periodicky osídlena už od 2. století př. n. l. až do 19. století. Gobijská zeď tedy byla opakovaně využívána po více než 2000 let – jako strategický bod kontroly a infrastruktury.

Studie se zároveň zabývá vztahem mezi státní mocí a životním prostředím. Vyprahlá krajina Gobi s extrémními výkyvy počasí a řídkou populací představovala výzvu. Právě proto je Gobijská zeď podle autorů ukázkovým příkladem, jak se starověké říše dokázaly přizpůsobit nehostinnému prostředí a zároveň si jej podřídit.

„Gobijská zeď nebyla jen pasivní bariérou,“ říká profesor Shelach-Lavi. „Byla to aktivní složka řízení – nástroj moci, organizace a kontroly v divoké krajině.“ Studie tím přepisuje dosavadní chápání imperiálních pohraničních systémů vnitřní Asie a klade nový důraz na role infrastruktury v řízení prostoru.

Image

Čtěte také

Archeologové objevili v čínském horském průsmyku zbytky 2 800 let starého opevnění