Velitelé Einsatzgruppen před soudem: Šokující důkazy i kompromisy justice
Součástí vyrovnání se s nacistickým režimem a jeho brutálními zločiny se stala i série soudních procesů, z nichž ty nejdůležitější probíhaly v Norimberku. Jeden takový, médii nazývaný „Tribunál se smrtí“, měl potrestat velitele takzvaných Einsatzgruppen.
Dříve než došlo k samotnému procesu s veliteli Einsatzgruppen, stanul před norimberským tribunálem samostatně jeden z nich, SS-Brigadeführer Otto Ohlendorf. Ten do července 1942 velel Einsatzgruppe D působící na jižní Ukrajině a později zastával administrativní funkce v Berlíně. Ve svém svědectví z 6. ledna 1946 popsal Ohlendorf organizaci, úkoly i praktiky operačních skupin na okupovaných územích. Jeho výpověď způsobila v první chvíli šok, neboť nikdo ze západních Spojenců neměl velké povědomí o rozsahu a brutalitě německých zločinů na východní frontě. Svědectví bylo v prvních momentech napadáno jako přehnané a nadhodnocené. V průběhu roku 1946 se však objevily další důkazy, které Ohlendorfova slova potvrzovaly.
Hrůzný nález
Jeden z klíčových momentů přitom nastal, když mladý vyšetřovatel americké armády Benjamin Ferencz narazil ve sklepě rozbombardovaného ústředí gestapa v Berlíně na rozsáhlou dokumentaci mapující činnost Einsatzgruppen na východní frontě. Při procházení hlášení a dokumentů spojených s těmito jednotkami došli zděšení vyšetřovatelé k odhadovanému číslu milionu obětí. Ferencz se urychleně odebral do Norimberku, kde o svém nálezu informoval vrchního prokurátora procesů s válečnými zločinci generála Telforda Taylora. Ten zprvu zprávě nechtěl věřit, když si ale prostudoval předložené důkazy, rozhodl se zorganizovat s veliteli Einsatzgruppen samostatný proces. Protože zoufale chyběli kvalifikovaní právníci, nabídl generál místo žalobce právě Benjaminu Ferenczovi, který se tak v sedmadvaceti stal nejmladším žalobcem v norimberských procesech.
Příprava obžaloby způsobila, že obžalovaní stanuli před tribunálem pro válečné zločince až na podzim 1947. Celkem se jednalo o 24 osob, mnohdy z německých vyšších tříd. Řada z nich se již vrátila ke svým předválečným povoláním, přičemž se jednalo o velmi vzdělané muže, mnohdy s doktoráty – jeden z obžalovaných byl univerzitní profesor, další operní pěvec. Když si všichni vyslechli obvinění ze zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a členství ve zločinecké organizaci, svorně odpověděli, že se cítí nevinni. Krátce nato bývalý SS-Sturmbannführer Emil Haussmann spáchal v cele sebevraždu a v průběhu procesu pak další z obžalovaných, bývalý SS-Gruppenführer a velitel Einsatzgruppe C Otto Rasch, zemřel na Parkinsonovu chorobu, čímž se celkový počet souzených o dva zmenšil.
Obhajoba v akci
Proces se řídil pravidly Londýnské charty, podle které měl každý obžalovaný nárok na spravedlivý soud. Důstojníci Einsatzgruppen dostali každý dva obhájce dle svého výběru placené americkými úřady. Líčení probíhalo dvojjazyčně, protokol se však vedl pouze anglicky. Hlavním soudcem se stal Američan s italskými kořeny Michael Musmanno.
O jednotné strategii obhájců nelze v souvislosti s procesem Einsatzgruppen mluvit, tváří v tvář hrozbě trestu smrti hrál každý obžalovaný sám za sebe. Německé advokáty na jedné straně znevýhodňoval nedostatek času na přípravu, na druhé straně měla řada z nich mnoho zkušeností s americkými soudy z předešlých procesů. Věděli, že Američané důrazně prosazují presumpci neviny a lpějí na prokázání osobní odpovědnosti jednotlivce. Nebylo tedy třeba očišťovat celé Einsatzgruppen ani daného obžalovaného, stačilo dostatečně zpochybnit jeho osobní odpovědnost za připisované zločiny a měli zpola vyhráno.
Obhajoba proto zlehčovala velitelské kompetence svých mandantů, zpochybňovala se jejich přítomnost na místě činu, zdůrazňovala se nutnost poslouchat rozkazy a hovořilo se o osobním ohrožení v případě neuposlechnutí. Dokonce se objevila tvrzení, podle nichž daní příslušníci Einsatzgruppen zabíjeli v sebeobraně.
Důležitou roli hrály polehčující okolnosti. Svědci obhajoby přinášeli čestná prohlášení o dobré pověsti obžalovaných, o jejich charitativní činnosti, obhájci se dovolávali bezúhonnosti svých mandantů a zaklínali se jejich dětmi. Pokud měl některý z nich, jako například SS-Oberscharführer Matthias Graf, v soukromí negativní názory na nacistický režim, nezapomněla toho obhajoba využít. Ve hře se objevil také známý argument „nulla poena sine lege“ (žádný trest bez zákona), který poukazoval na nemožnost soudit obžalované za něco, co bylo v době provádění zákonné. Jinými slovy: pokud bylo vraždění údajných zločinců za války povoleno, těžko lze za ně někoho soudit dle zákonů vzniklých po válce v Londýně.
Poslední, co hrálo obžalovaným v době procesu do karet, byla nastupující studená válka. Strach ze sovětské hrozby nutil Američany, aby se snažili získat německou populaci na svou stranu. To vedlo k setrvalému tlaku na soudce, aby v procesech s nacistickými zločinci vynesli pokud možno mírné rozsudky.
Čtyři provazy
Celý soudní proces se táhl až do 13. února 1948 a mezitím obžaloba dodala 25 důkazů proti obviněným – většinou materiálů získaných z berlínského ústředí gestapa. O vině všech 22 důstojníků Einsatzgruppen nemohlo být pochyb. Vrchního soudce Michaela Musmanna obžalobou uvedená fakta zcela deprimovala, navíc se musel smířit s tím, že bude muset vydat hned několik rozsudků smrti. Aby se s procesem vůbec vyrovnal, musel na několik týdnů odjet do nedalekého kláštera v Seligenportenu, kde se oddával modlitbám. V dubnu 1948 pak soud vynesl verdikt.
Všichni obžalovaní byli shledáni vinnými, 14 dostalo trest smrti oběšením, dva doživotní vězení, ostatní pak tresty od desíti do dvaceti let. Ve zdůvodnění rozsudku mimo jiné stála citace: „Zločiny tak nevídané brutality a takové krutosti, že se mysl bouří vytvořit jejich obraz a představivost se rozpadá do rozjímání o degradaci lidství, která zcela přesahuje naše jazykové schopnosti.“
Vykonání trestů protáhly žádosti o milost odsouzených a také politická zákulisní činnost. Slitování pro zločince se dovolával mimo jiné budoucí německý kancléř Konrad Adenauer i spolkový prezident Theodor Heuss. Odmítnutí ze strany Američanů bylo vnímáno jako křivda. K provedení rozsudků smrti tak nakonec došlo až v roce 1951, a aby se ukázala dobrá vůle vůči novým spojencům proti bolševismu, dostali nakonec provaz pouze čtyři nejtěžší zločinci (Paul Blobel, Otto Ohlendorf, Erich Naumann a Werner Braune), ostatním byl trest prominut.
Paul Blobel, který se osobně podílel na masakru tisíců lidí v ukrajinském Babím Jaru, zakončil svůj život slovy: „Na šibenici mne přivedla věrnost a disciplína.“ Většina jeho spoluviníků měla více štěstí a v průběhu 50. let se dostala na svobodu. Do roku 1958 pak už ve vězení nezůstal ani jeden. Většina se také vrátila k předválečným profesím – například Eugen Steimle, velitel skupiny, která měla na svědomí minimálně 500 lidí, učil na gymnáziu, Ernst Biberstein, který osobně organizoval vraždění Židů v plynových vozech a měl na svědomí až 3 000 životů, se stal evangelickým farářem.
Další články v sekci
Zeptej se vědce: Jak se vlastně počítají kalorie v jídle?
Zatímco dříve se energetická hodnota potravin měřila spalováním ve speciálním kalorimetru, dnes ji vědci určují pomocí chemické analýzy a výpočtů založených na složení živin.
Energetická hodnota potravin se dřív experimentálně zjišťovala pomocí kalorimetru. Vysušený vzorek se vložil do uzavřené tlakové nádobky a díky připojeným drátkům se zapálil. Vzniklé teplo pak ohřálo vodu kolem celého kalorimetru, přičemž její teplotní nárůst odpovídal velikosti spalného tepla daného vzorku. A jak to souvisí s energetickou hodnotou? Docela jednoduše: Jednotku spalného tepla, potažmo energetické hodnoty potravin tvoří kalorie. Ta udává množství energie nezbytné pro zvýšení teploty 1 g vody o 1 °C.
Nicméně člověk nedokáže zmíněnou energii využít ze 100 %, neboť v průběhu trávení a vstřebávání dochází ke ztrátám, které představují například nemožnost absorbovat vlákninu nebo vyloučení dusíku z bílkovin močí. Také proto se dnes v praxi určuje energetická hodnota potravin jednodušeji, a to nepřímo – chemickou analýzou. Díky ní zjistíme obsah živin a na základě jejich zastoupení vypočteme celkový výsledek.
Hodnoty jednotlivých živin byly již dříve stanoveny experimentálně a po vynásobení tzv. koeficientem stravitelnosti dostaneme množství energie, jež se v organismu skutečně uvolní a využije. Například pro sacharidy a bílkoviny jde zhruba o 4 kcal/g a pro tuky o 9 kcal/g: Jedná se o průměrné energetické hodnoty.
Za Zeptej se vědce odpovídá Mgr. et Ing. Jana Benešová, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy
„Zeptej se vědce“ je projekt skupiny odborníků, kteří na odpovídají za zvídavé dotazy. Zdroje, o které se odborník opírá, najdete na zeptejsevedce.cz
Další články v sekci
Hrozí nám srážka s galaxií v Andromedě? Nejnovější studie jasnou odpověď nenabízí
Překvapivý zvrat v kosmickém dramatu: místo takřka jisté srážky Mléčné dráhy s galaxií v Andromedě je ve hře pomalé splynutí i pokračující vesmírný tanec.
Už více než sto let víme, že se galaxie v souhvězdí Andromedy blíží k Mléčné dráze. Analýza pozorování Hubbleova vesmírného teleskopu z roku 2012 potvrdila, že pohyb galaxie v Andromedě je v téměř přímém směru k naší Galaxii. Vědci proto předpokládali, že v příštích několika miliardách let je srážka takřka nevyhnutná. Nejnovější výzkum ale ukazuje, že situace není zdaleka tak jednoznačná.
Díky kombinaci dat z Hubbleova teleskopu a evropské observatoře Gaia nyní vědci přicházejí s překvapivým zjištěním: pravděpodobnost, že se Mléčná dráha skutečně srazí s Andromedou, je jen asi 50 %. Jinými slovy – je stejně pravděpodobné, že se obě galaxie bezpečně minou a budou pokračovat ve svém kosmickém tanci.
„Jde o nejkomplexnější studii, jaká kdy na toto téma vznikla, zahrnující všechna pozorovací data i nejistoty,“ říká vedoucí autor výzkumu Till Sawala z Univerzity v Helsinkách. Na studii se podíleli i vědci z Velké Británie, Francie a Austrálie. Výsledky byly publikovány v prestižním časopise Nature Astronomy.
100 000 simulací
Aby vědci mohli udělat co nejpřesnější odhad, provedli 100 000 počítačových simulací budoucnosti obou galaxií na dalších 10 miliard let. Tyto simulace zohlednily 22 různých proměnných – od rychlosti pohybu po hmotnosti jednotlivých objektů. Z výsledků vyplynulo, že přímá kolize do 10 miliard let je možná, ale zdaleka ne nevyhnutelná.
Jednou z komplikací je vliv dalších galaxií – zejména Galaxie v Trojúhelníku (M33) a Velkého Magellanova oblaku. Jejich gravitace ovlivňuje trajektorie obou hlavních galaxií. M33 může přitahovat Mléčnou dráhu blíže k Andromedě, zatímco Velký Magellanův oblak ji naopak může odtlačovat.
Výsledky simulací v polovině případů ukazují, že se obě galaxie velmi těsně minou (zhruba na vzdálenost půl milionu světelných let), nedojde ale k přímé srážce. Místo toho je čeká postupné sbližování a množné splynutí v extrémně vzdálené budoucnosti. Podle dalších scénářů se obě galaxie bezpečně minou, aniž by v budoucnu došlo k jejich střetu nebo splynutí.
Proč je výsledek nejistý?
Paradoxně – čím přesnější data vědci mají, tím více se ukazuje, že výsledek není vůbec jistý. Zatímco starší analýzy Hubbleových dat naznačovaly téměř jistou kolizi, nová studie ukazuje, že vesmír je mnohem méně předvídatelný.
Budoucí pozemšťany ale riziko kolize Mléčné dráhy a galaxie v Andromedě trápit nemusí. Země v té době už stejně dávno nebude obyvatelná kvůli postupnému zahřívání Sluncem. V horizontu jedné miliardy let se planeta stane příliš horkou pro život, a za dalších 4–5 miliard let Slunce vyčerpá své palivo. Případná galaktická apokalypsa se tak bude muset obejít bez pozemských pozorovatelů.
Další články v sekci
Knihovník, který přechytračil al-Káidu: Záchrana tisícileté moudrosti z Timbuktu
Stačilo málo a stovky tisíc rukopisů schraňovaných po staletí v knihovnách Timbuktu by skončily v plamenech. Národní dědictví však dokázal před náboženskými fanatiky zachránit jediný muž, se svou sítí „kulturních pašeráků“.
Knihy z Timbuktu představují jeden z největších historických pokladů afrického Mali. Badatelé zatím napočítali přes 400 tisíc dochovaných spisů, z nichž některé se datují bezmála tisíc let do minulosti. Najdou se mezi nimi i opravdové skvosty, třeba arabské překlady Aristotela, Platona či Pythagora. V době, kdy západní Evropa zažívala zhroucení vzdělanosti a kdy vědění udržovaly při životě pouze kláštery, byly police v Timbuktu plné znalostí pokrývajících širokou škálu témat – od astronomie přes medicínu, matematiku a filozofii až po islámské právo. Svazky psané převážně arabsky či v místních jazycích podávají svědectví o sofistikované západoafrické civilizaci, jež vzkvétala během zlatého věku říší Mali a Songhai.
Navzdory hrozící smrti
Spisy, které se rozcházejí s radikálním výkladem islámu – což představuje výrazně moderní fenomén – se však staly trnem v oku ultrakonzervativcům z organizace Ansar Dine napojené na al-Káidu. Ti město v roce 2012 obsadili během regionálního povstání, přičemž jejich záliba v ničení všeho, co se neobracelo k „původní čistotě“ Koránu, byla v Timbuktu dobře známá: Objevily se zprávy o boření svatyní a mauzoleí a rostly obavy, že knihovny budou další na řadě. Institut Ahmeda Baby, moderní zařízení s více než dvaceti tisíci rukopisů, se stal obzvlášť zranitelným poté, co jej džihádisté obsadili.
Abdel Kader Haidara, jehož rodina manuskripty po generace chránila, ovšem včas rozpoznal hrozící nebezpečí a zorganizoval odvážnou záchrannou operaci (viz Neohrožený knihovník). S podporou místních lidí a mezinárodních dárců zmobilizoval síť kurýrů – teenagerů, oslích karavan i lodníků – aby svazky dopravili do bezpečí. Během šesti měsíců se podařilo asi 350 tisíc textů ukrýt v kovových bednách, schovat pod zeleninou či v lodních kontejnerech, jež putovaly po řece Niger do malijské metropole Bamaka, vzdálené téměř tisíc kilometrů. Akce zahrnovala bezpočet rizik: Džihádisté prohledávali vozidla a odhalení mohlo znamenat nejen zničení kontrabandu, ale také smrt. Přesto Haidarova skupina vytrvala, poháněna vírou v globální význam artefaktů.
Knihy jsou v bezpečí
Když francouzské a malijské síly získaly v lednu 2013 Timbuktu zpět, džihádisté uprchli. Předtím však části Institutu Ahmeda Baby zapálili. První zprávy naznačovaly katastrofální ztrátu, ale díky Haidarově snaze už bylo přes 95 % rukopisů v bezpečí. Zkáze podlehlo asi „jen“ 4 200 textů – sice významných, ale přesto tvořících pouhý zlomek celku. Dnes zůstávají zachráněné poklady v Bamaku a v klimatizovaných místnostech čekají na digitalizaci, aby se zachovaly pro další staletí. Haidara sice sní o návratu svazků do Timbuktu, nicméně přetrvávající nestabilita v zemi nadále připomíná křehkost dávného dědictví.
Neohrožený knihovník
Abdel Kader Haidara se narodil v roce 1964 v Timbuktu do významné rodiny intelektuálů a sběratelů rukopisů s tradicí trvající přes čtyři století. Jeho otec Mohammed „Mamma“ Haidara, respektovaný islámský učenec a soudce, shromáždil značnou sbírku manuskriptů a cestoval po Africe, aby získal díla ze zemí jako Čad, Súdán či Egypt. Po otcově smrti se „rodinného stříbra“ ujal tehdy pouze 17letý Abdel a převzal odpovědnost za jeho uchování a rozšíření.
V letech 1984–1993 pracoval jako archivář v Institutu Ahmeda Baby – centru pro uchování písemného dědictví Mali s podporou UNESCO. Během té doby navštěvoval vesnice po celé zemi a vyjednával s rodinami o zajištění tisíců ukrytých rukopisů, které předkové zachránili při dobytí Timbuktu Maročany roku 1591. Zároveň vedl kampaň za vytvoření moderní knihovny a získal podporu z mnoha západních kulturních fondů. Po slavném přesunu spisů na počátku 21. století se přestěhoval do Bamaku, kde nyní artefakty uložené v odpovídajících podmínkách čekají na digitalizaci.
Další články v sekci
Proč jsou zrzavé kočky zrzavé? Vědci objevili dosud neznámou genetickou mutaci
Nově objevená genetická mutace pomáhá vědcům vysvětlit, proč jsou některé kočky zrzavé.
Kočky jsou z genetického hlediska fascinující. Jejich srst a její barevné varianty poskytují vědcům cenné informace o genetice obecně. Jedna konkrétní barva srsti jim však dlouho nedávala spát – rezavá. Již dlouho vědci vědí, že se tato barva srsti objevuje především u kocourů, což naznačuje, že je vázaná na pohlavní chromozom X. Konkrétní gen, který by tuto barvu způsoboval, se ale dlouho nedařilo najít.
Genetická záhada kočičí srsti
Dvě vědecké skupiny – jedna ze Stanfordu a druhá z japonské univerzity Kyushu – nezávisle na sobě analyzovaly genom koček s různou barvou srsti. Oba týmy objevily drobnou deleci (tedy chybějící úsek DNA) poblíž genu Arhgap36 na chromozomu X. Tento gen dosud nikdy nebyl spojován s barvou srsti. Zmíněná mutace podle vědců sice nezměnila samotný gen, ale ovlivnila jeho aktivitu, konkrétně v buňkách, které produkují melanin – pigment určující barvu srsti.
Výsledkem této mutace je posun pigmentace směrem k oranžové. Jinými slovy, nejde o „zrzavý gen“, ale o neobvyklou regulaci jiného genu způsobenou malou mutací. „Je to výjimečný typ mutace,“ říká genetik Greg Barsh ze Stanfordu.
Zrzaví rošťáci
Proč jsou zrzaví hlavně samci? Důvodem je mechanismus zvaný X-inaktivace. Samice savců mají dva X chromozomy a v každé buňce je náhodně jeden z nich vypnut. Pokud je jeden X chromozom „zrzavý“ a druhý nikoliv, je výsledkem kočka s kombinací zrzavých a černých (nebo hnědých) skvrn – tedy známé želvovinové nebo trikolorní kočky. U samců, kteří mají pouze jeden X chromozom (a jeden Y), se tato mutace projevuje naplno – celá srst je pak zrzavá.
Může tato mutace ovlivnit i chování? Možná. Gen Arhgap36 není aktivní jen v pigmentových buňkách, ale také v mozku a hormonálních žlázách. To podnítilo otázku, zda by mutace mohla ovlivnit i chování. Ačkoliv mezi majiteli koček kolují historky o „zrzavých rošťácích“, zatím neexistují žádné vědecké důkazy o tom, že by barva srsti měla vliv na povahu.
Z evolučního hlediska se nezdá, že by popsaná mutace měla nějaký hlubší význam. „Nezdá se, že by tato mutace byla nějak zvlášť výhodná nebo naopak nevýhodná,“ říká Greg Barsh. „Zkrátka se objevila – a lidé si zrzavé kočky oblíbili, takže se uchovala.“
Další články v sekci
Dynamický svět: Povrch Jupiterova měsíce Europa se neustále mění
Přestože na Europě panují extrémní mrazy, nový výzkum pomocí dalekohledu Jamese Webba ukazuje, že její povrch je překvapivě dynamický a možná propojený s hlubokým oceánem pod ledem.
Na první pohled by se mohlo zdát, že Jupiterův ledový měsíc Europa, na jehož povrchu panují teploty kolem mínus 170 °C, bude věčně zamrzlým světem, kde se celé věky nic nepohne. Jak ale ukazují nová pozorování tohoto fascinujícího tělesa, opak je pravdou.
Richard Cartwright z Laboratoře aplikované fyziky Univerzity Johnse Hopkinse a jeho kolegové sledovali povrch Europy Vesmírným dalekohledem Jamese Webba a zjistili, že je to ve skutečnosti velice proměnlivý svět. Pozorovali tam amorfní led a na některých místech i krystalický led.
Stopy podpovrchového oceánu
Taková pozorování svědčí o tom, že se tam nachází aktivní zdroj vody – například podpovrchový oceán. Také to ukazuje na působení geologických procesů, které ovlivňují povrch Europy. Změny, jejichž důsledky vědci na Europě sledovali, se odehrávají velmi rychle, na některých místech i během dvou týdnů. Výsledky pozorování Europy Webbovým dalekohledem uveřejnil odborný časopis Planetary Science Journal.
„Naše data přesvědčivě ukazují, že to, co se děje na povrchu Europy, musí mít původ pod povrchem tohoto Jupiterova měsíce,“ vysvětluje Ujjwal Raut z Jihozápadního výzkumného institutu (SWRI). „Zřejmě jde o podpovrchový oceán, který se nachází v hloubce téměř 30 kilometrů pod ledovým krunýřem Europy.“
„Když na povrchu Europy pozorujeme stopy přítomnosti oxidu uhličitého, domníváme se, že pochází ze zmíněného podpovrchového oceánu,“ pokračuje Raut. „Jak se zdá, důkazy pro existenci kapalného oceánu po ledovým povrchem Europy přibývají. Je vzrušující se o tom dozvídat víc a víc.“
Ledový měsíc v pohybu
Z geologického pohledu je Europa velmi mladý a aktivní měsíc, jehož ledový kabát neustále odhaluje stopy vnitřního života. Pozorování z JWST nabízejí nové důkazy o aktivních geologických procesech, které pravidelně „vynášejí“ vnitřní materiál na povrch měsíce – včetně vody, solí a plynů. Tento proces je rychlý a neustálý, a činí tak z Europy jedno z nejzajímavějších těles Sluneční soustavy.
Příští kapitolu výzkumu Europy napíše mise Europa Clipper, která do vesmíru zamířila loni v říjnu a k ledovému Jupiterově měsíci má dorazit na jaře roku 2030. Profil mise počítá s několika těsnými průlety a podrobným průzkumem. Vědci doufají, že Europa Clipper přinese odpovědi na otázky týkající se nejen geologie, ale i potenciální obyvatelnosti Europy.
Další články v sekci
Téměř dvě miliardy lidí může zasáhnout trvalá změna dešťových vzorců, varují vědci
Dlouhodobé oteplení planety o 1,5 °C může způsobit trvalé změny v rozložení srážek v tropických oblastech, které by výrazně ovlivnily životní podmínky téměř dvou miliard lidí.
Postupují globální oteplování s sebou přináší celou řadu změn, které mohou mít velmi nepříznivé důsledky. Kromě jiného se to týká i počasí na mnoha místech světa, kde se projevuje nejen narůstající teplota, ale také změny srážkových vzorců.
Podle nové studie, kterou uveřejnil odborný časopis Earth’s Future, se v případě dlouhodobějšího oteplení o 1,5 °C nad úrovní před průmyslovou revolucí pro téměř dvě miliardy lidí může zásadním způsobem změnit množství a rozložení srážek. To by mělo zásadní vliv na zemědělství i dostupnost vody. Tyto změny budou navíc nejspíš trvalé, tedy alespoň v měřítku lidského života.
Proměna srážek v tropech
Jak vysvětluje vedoucí výzkumného týmu Norman Steinert z norského Centra pro klimatický výzkum, jde o dlouhodobé změny v intertropické zóně konvergence (ITCZ), známé též jako rovníkové pásmo tišin – oblasti kolem rovníku, kde se setkávají severovýchodní a jihovýchodní pasáty. Tato oblast má stěžejní význam pro vývoj počasí v celých tropech.
Intertropická zóna konvergence utváří rozložení srážek. Pokračující vzestup teplot podle vědců může způsobit její posun na jih, což by mohlo vést ke změnám délky a intenzity období dešťů a období sucha, především v Africe, Amazonii a jihovýchodní Asii. Příliš intenzivní srážky nebo naopak nedostatečné srážky v porovnání s dneškem mohou mít zničující vliv na ekosystémy, potravinovou bezpečnost i zásobování vodou.
Podle odhadů Steinerta a jeho kolegů by tyto změny mohly závažným způsobem zasáhnout životy asi 23 procent obyvatel Země, kteří žijí na více než 12 procentech povrchu souše. Vědci použili osm klimatických modelů, aby prozkoumali dvě varianty budoucnosti.
Dvě cesty do budoucnosti
V „ideálním“ scénáři rostly emise CO₂ o 1 % ročně po dobu 140 let a pak stejně pomalu klesaly. V realističtějším scénáři rostly emise CO₂ do roku 2040 s prudkým poklesem v souvislosti s globálními klimatickými opatřeními. Výsledky ukazují, že i když změna ITCZ není nejpravděpodobnějším výsledkem, její dopad by byl tak rozsáhlý, že ho nelze ignorovat.
Zejména atlantická meridionální cirkulace (AMOC) – známá jako „dopravní pás“ oceánských proudů – hraje v této změně klíčovou roli. Výzkumy naznačují, že AMOC slábne, a to kvůli klimatické změně. Tento jev zvyšuje pravděpodobnost posunu ITCZ a přidává další vrstvu nejistoty do už tak komplikovaného systému.
Přestože přesné lokální dopady bude třeba ještě důkladněji prozkoumat, základní doporučení vědců je jasné: omezit emise skleníkových plynů co nejrychleji. Jen tak lze předejít destabilizaci klimatických systémů, na kterých závisí životy miliard lidí.
Další články v sekci
Nedoceněná královna a guvernérka: Marie Habsburská se ukázala jako skvělá politička
Jako žena představovala Marie Habsburská ve své době zvláštní jev. Tato mimořádně rozhodná a všestranně nadaná dáma měla ohromný politický přehled, vynikala strategickým myšlením i fyzickou zdatností a vůbec nedbala o módní vzhled. I proto zůstává dodnes v mnoha ohledech nepochopenou osobností.
Budoucí česká a uherská panovnice se narodila 13. září 1505 v Bruselu, jako dcera Filipa Sličného a královny Jany Kastilské. Marii ještě nebyl ani rok a už ji dědeček, císař Maxmilián I., zatáhl do sňatkové politiky. V naději, že mladá a půvabná Anna z Foix porodí českému a uherskému králi Vladislavu Jagellonskému (1471–1516) toužebně očekávaného dědice, zaslíbil císař v březnu 1506 svou vnučku ještě nenarozenému dítěti. Když pak v červenci téhož roku přišel na svět Vladislavův syn Ludvík, byla Mariina budoucnost předurčena.
Šťastné manželství
Habsburská šlechtična vyrůstala spolu se svými sestrami Eleonorou a Isabelou v Nizozemí, kde si v dětství osvojila tamní vyspělou kulturu. Podle dobových zmínek už od útlého mládí hleděla spíše do knih než do zrcadla. Navíc kladla důraz na tělesná cvičení, jízdu na koni, tanec a střelbu. Díky tomu vynikala neobyčejnou pohyblivostí, která společně s její energií a pronikavým rozumem dodávala drobné arcivévodkyni značnou přitažlivost. Dokázala okouzlit a k sobě připoutat i svého chotě Ludvíka Jagellonského (1516–1526). Jejich svatba nakonec proběhla 13. ledna 1522 v Budě a je s podivem, že ze sňatku uzavřeného z čistě politických příčin vzniklo nakonec šťastné a spokojené manželství. Marie už několik dní po svatbě psala kněžně de Chimay: „Mohu a odvážím se chlubiti, že mám vzor manželů.“
Z Budy zamířili novomanželé rovnou do Prahy, kde byla Marie 1. června korunována českou královnou. Novopečená panovnice ovšem nechtěla jen nečinně přihlížet, ale naopak se hodlala aktivně podílet na vládě. Hned po svém příchodu do Čech rozbouřila už tak neklidné vody tamního politického života, když se dostala do ostrých sporů s mocnou skupinou katolického panstva vedenou nejvyšším purkrabím Zdeňkem Lvem z Rožmitálu a hofrychtéřem Janem Paškem z Vratu. Nutno říct, že podnět ke konfliktu zadal sám Lev, když se na zemském sněmu ostře ohradil proti vlivu králových cizích rádců i královny samotné a otevřeně kritizoval vír všelijakých zábav a radovánek, jimiž panovnický dvůr během své návštěvy oživil Prahu. Marie si to ale nenechala líbit a značně se přičinila o to, že Pašek se Lvem přišli o vysoké zemské úřady.
Stalo se tak ovšem pouze na krátko a hned v následujícím roce získali oba muži svoje funkce zpět. Boj s českým panstvem značně ztěžoval fakt, že královský dvůr se v březnu 1523 natrvalo usadil v Budíně. Když Ludvík s Marií na jaře opouštěli hlavní město Českého království, asi nikdo tehdy ještě netušil, že se Praha s panovnickým párem již nikdy neshledá.
Moháčská katastrofa
Od podzimu 1525 přicházely do Uher zprávy o vzrůstajícím nebezpečí ze strany Turků. Ludvík i jeho okolí si dobře uvědomovali, že početnější a lépe vyzbrojené osmanské armádě nemohou vzdorovat. Přesto mladý král nakonec v létě roku 1526 vytáhl v čele svých vojsk k Dunaji, aby se pokusil muslimskou expanzi zastavit. V bitvě u Moháče ale jeho oddíly utrpěly 29. srpna 1526 drtivou porážku a samotný Ludvík na útěku zahynul. Zpráva o jeho smrti Marii hluboce zasáhla. O tom, jak moc byla oddána svému choti, nejlépe svědčí skutečnost, že se po jeho smrti už nikdy nevdala, ačkoliv se o její ruku ucházel nejeden nápadník, včetně sedmihradského vévody Jana Zápolského. Její vdovská bílá rouška byla až do konce života upomínkou na krátké, ale šťastné manželství.
Mariino české a uherské panování mělo ale ještě jednu významnou dohru. V obou zemích se panovnice v rámci svých možností přičinila o posílení habsburského vlivu, aby tak připravila bratru Ferdinandovi cestu k trůnu. Hned po svém odchodu z Uher pak krátce pobývala ve Znojmě a roku 1530 se přesunula do Lince, kde řídila sněm rakouských zemí. V témže roce se zúčastnila rovněž říšského sněmu v Augsburgu, kde se setkala se svými bratry – uherským a českým králem Ferdinandem I. (1526–1564) a římským císařem Karlem V. Vladař Svaté říše římské během sněmovních jednání dobře odhadl nadání své sestry a požádal ji, aby se ujala místodržitelství v Nizozemí.
Organizátorka obrany
Vdova ochotně souhlasila a roku 1531 vystoupila před nizozemskými stavy. Jak se později ukázalo, Karel učinil v tomto případě opravdu skvělý tah. Marie vynaložila všechny své schopnosti a znalosti v oblasti politiky, financí a vedení války, aby podpořila císařovy zájmy a nároky. Zároveň ale nezapomínala pracovat pro blaho zemí, jimž vládla. Hned po svém nástupu do úřadu vyjednala volnou plavbu holandských lodí průlivem Öresund, jenž spojuje Baltské a Severní moře.
Roku 1536 pak vypukla v pořadí již třetí válka mezi Karlem V. a francouzským králem Františkem I. Jablkem sváru se v tomto případě stalo mimo jiné i Geldernské vévodství ležící na pomezí dnešního Německa a Nizozemí. Marie dokázala zorganizovat v tamním kraji odpor a donutit tak Francouze k ústupu. Nebezpečný spolek mezi Františkem a novým geldernským vévodou Vilémem z roku 1540 pak paralyzovala rozšířením pevnostního systému na hranicích. Následně úspěšně čelila francouzským nájezdům na své území a roku 1543 se jejím vojskům podařilo dobýt Geldern a Jülich. Krátce poté uzavřel Vilém s Karlem V. příměří a přepustil mu Geldernské vévodství, které císař obratem připojil k Nizozemí.
Marie se tak stala guvernérkou 17 provincií. Její snaha o posílení obranyschopnosti země zřejmě pramenila ze zkušeností z Uher, kde se po celou dobu Ludvíkovy vlády snažila vybudovat koordinovanou a intenzivní obranu proti Turkům. V Nizozemí byla iniciátorkou zajištění jižní hranice pevnostmi Mariembourg, Charlemont a Philippeville. Pod její záštitou se Antverpy proměnily v moderní citadelu. Avšak potíže uvnitř státu sama zvládnout nemohla. Na potlačování novokřtěnců i na politicky a sociálně motivovanou gentskou revoltu (1539–1540) potřebovala Karlův osobní zásah.
Když on, tak já taky!
Mariina politika se orientovala především na císařovy dynastické plány a roku 1555 musela vystupovat jako prostředník mezi svými bratry, když se Karel navzdory Ferdinandovým námitkám rozhodl abdikovat a přenechat vládu nad Španělskem a Nizozemskem svému synovi Filipu II. Když se o jeho záměru dozvěděla Marie, oznámila mu, že rezignuje i ona. Bratr na ni naléhal, aby zůstala, ale ona odmítla. Hlavním důvodem Mariina konce byly především četné neshody s jejím synovcem Filipem.
Karel nakonec souhlasil. Své rozhodnutí regentka formálně oznámila 24. září 1555 a o měsíc později předala vládu Filipovi. V Nizozemsku poté zůstala ještě jeden rok, pak se ale odebrala za bývalým císařem do Španělska, neboť Filip na ni opakovaně naléhal, aby se znovu ujala funkce, a snažil se ji zatáhnout zpět do politiky. Důchodu si však královna vdova příliš neužila. Bratr Karel ji krátce před svou smrtí požádal, aby se vrátila zpět do Nizozemí a znovu se ujala úřadu. Splnění tohoto přání se ale ukázalo být nad Mariiny síly, v říjnu prodělala dva infarkty a 18. téhož měsíce vydechla naposled.
Další články v sekci
Vědci vyvinuli kontaktní čočky s infračerveným viděním. Fungují i se zavřenýma očima
Čínští vědci vyvinuli kontaktní čočky, které umožňují lidem vidět infračervené světlo – dokonce i se zavřenýma očima. Otevírají tak cestu k revoluci v technologiích od medicíny po bezpečnost.
Čínským vědcům se podařilo něco, co vypadá jako vystřižené ze sci-fi filmu: vytvořili kontaktní čočky, které umožňují lidem vidět infračervené záření – a to dokonce i se zavřenýma očima. Nový výzkum zveřejněný v časopise Cell může znamenat revoluci například v medicínských technologiích, bankovnictví nebo u armádních a bezpečnostních složek.
Tým z University of Science and Technology of China (USTC) napustil měkké čočky nanokrystaly vzácných kovů – konkrétně ytterbia a erbia. Tyto částice mají výjimečnou schopnost: převádějí infračervené záření (800–1600 nm) na viditelné světlo (400–700 nm), které lidské oko dokáže vnímat.
Na rozdíl od tradičních nočních brýlí, které jsou těžké, vyžadují baterie a zobrazují vše v monochromatickém zeleném odstínu, jsou takto upravené čočky lehké, nepotřebují napájení a umožňují barevné vnímání infračerveného spektra – alespoň teoreticky.
Kontaktní čočky jako z sci-fi
Čočky vědci otestovali na myších i na lidech. U myší se prokázalo, že zvířata vybavená těmito čočkami se vyhýbala prostoru osvětlenému infračerveným světlem, což potvrdilo, že jej vnímají. U lidí pak čočky umožnily číst signály v Morseově abecedě a určit směr přicházejícího infračerveného světla. Výkon čoček byl paradoxně lepší při zavřených očích, protože se tím snížilo rušení od okolního světla.
Jakkoli jde o zajímavou technologii s velkým potenciálem, bezpochyby ji ještě čeká náročný vývoj. Kvůli obsaženým nanočásticím, které rozptylují dopadající záření, mají nové infračervené čočky poněkud rozmazaný obraz. Vědci dokázali tuto nevýhodu do určité míry kompenzovat díky kombinaci čoček a speciálních brýlí.
Omezená je také jejich citlivost – zatím umožňují vidět pouze intenzivnější infračervené signály, jako například záření LED diod. V následujících měsících se vědci budou snažit zvýšit koncentraci nanokrystalů, a také účinnost konverze světla. Tvůrci kontaktních čoček odhadují, že by jedna sada mohla být k mání za částku kolem 200 amerických dolarů (v přepočtu přibližně 4 400 Kč).
Další články v sekci
Německé zlo na východě: Válečné zločiny a činnost Einsatzgruppen
Němci během druhé světové války spáchali na východě i jinde mnoho nestvůrných zločinů. Mnoho mrtvých měli na svědomí vojáci Wehrmachtu, gestapáci či SS, ale skutečné potoky krve zůstávaly hlavně za příslušníky Einsatzgruppen.
Pojem Einsatzgruppe (operační skupina) se poprvé objevil po obsazení československého pohraničí Wehrmachtem, kde tyto útvary zatkly několik tisíc lidí, pomáhaly s vyháněním českého obyvatelstva a také převzaly část agendy stažených čs. bezpečnostních sil. Po obsazení druhé republiky pak hned několik těchto jednotek pomáhalo zadržet asi 10 000 osob. Tato předehra však byla jen slabým odvarem toho, co Einsatzgruppen neboli útvary určené k vyhledávání a likvidaci nepřátel na obsazených územích čekalo po vypuknutí války.
V boji je vše dovoleno
Již na jaře 1939, tedy půl roku před zahájením agrese proti Polsku, naplánovali nacisté velkou očistnou akci, kterou nazvali operace Tannenberg. V jejím rámci identifikovali na 61 000 pro ně nebezpečných polských občanů, kteří měli být po vypuknutí války zatčeni nebo rovnou zlikvidováni. Za bojovými útvary Wehrmachtu a SS měly postupovat speciálně vytvořené Einsatzgruppen a tyto lidi cíleně vyhledávat. Iniciativě se meze nekladly a rozkaz zněl jednoznačně: „V boji s polským hnutím odporu je dovoleno vše.“
Jednotky se skládaly především z vybraných členů Waffen-SS, gestapa, Sicherheitsdienstu, kriminální policie a dalších ozbrojených a policejních složek třetí říše. Při své činnosti měly operační skupiny spolupracovat s postupujícími vojsky a oficiálně podléhaly Vrchnímu velení pozemních sil (OKH). Důležitou roli při identifikaci podezřelých osob měli sehrát spolupracovníci z řad německé menšiny v Polsku.
Hrůzný plán vyšel. Jen v září a říjnu 1939 zmasakrovali příslušníci Einsatzgruppen více než 20 000 civilistů a válečných zajatců, do počátku roku 1940 se pak toto číslo vyšplhalo až k 80 000. Další desetitisíce lidí skončily v nacistických vězeních nebo byly odvlečeny do koncentračních táborů. V hledáčku operačních skupin se ocitli nejen Židé a zástupci polské inteligence, ale také katoličtí kněží, důstojníci, komunisté a sociální demokraté.
Masakry na východě
Zcela klíčový význam měly Einsatzgruppen sehrát během tažení do Sovětského svazu. Protože ideologická válka vyžadovala zvláštní přístup, obdržel ještě před začátkem kampaně říšský vůdce SS Heinrich Himmler zvláštní pravomoci. Pro účely tažení vznikly čtyři „Einsatzgruppen der Sicherheitspolizei und des SD“ označené písmeny A až D, jež se členily dále na menší útvary (Einsatzkommandos, Sonderkommandos) o celkové síle 3 000 mužů. Ty měly – podobně jako v předchozích taženích – postupovat za bojovými útvary a vypořádávat se s všemožnými „nepřáteli říše“.
Kromě osob, jež měly putovat do lágrů, označil šéf Hlavního říšského bezpečnostního úřadu RSHA Reinhard Heydrich přímo skupiny lidí, které čekala poprava bez jakýchkoliv dalších okolků. Šlo zejména o funkcionáře kominterny, členy komunistické strany na vyšších pozicích, politické komisaře Rudé armády, židovské členy komunistické strany a Židy ve veřejných funkcích a pak takzvané radikální elementy (partyzáni, sabotéři a tak podobně).
Milion či dva?
Od samého počátku bojů na východě se Einsatzgruppen podílely na těch nejodpornějších zločinech. SS-Brigadeführer Franz Walter Stahlecker, velitel Einsatzgruppe A, například do Berlína hlásil, že to byli právě jeho muži, kteří iniciovali protižidovské pogromy na Litvě. Dle jeho zpráv pak samotná skupina od července do listopadu 1941 zmasakrovala necelých 140 000 lidí, hlavně Židů a komunistů, ale také 653 mentálně postižených a pět Cikánů.
Jeho kolegové ze skupiny C pod vedením SS-Gruppenführera Otto Rasche měly zase podíl na masových popravách v Babím Jaru u Kyjeva, kde ve dnech 29.–30. září 1941 přišlo o život 33 771 lidí. Ve většině případů se Němci mohli opřít o kolaboranty z řad ukrajinských, běloruských nebo pobaltských nacionalistů. To všechno byl ale pouze začátek, počty mrtvých dosahovaly astronomických výšek i v následujícím roce.
Již na konci roku 1941 se u řady příslušníků Einsatzgruppen začal projevovat pokles morálky a psychické problémy jako důsledek masového vraždění. Mnozí se uchylovali k alkoholu a mimo jiné i v důsledku této skutečnosti získaly operační skupiny speciální pomoc v podobě „Gaswagens“ – plynových automobilů, které měly masově vraždit bez toho, aby vojáci utrpěli psychickou újmu při přímém kontaktu s oběťmi. Po roce 1943 činnost těchto útvarů významně poklesla. V následujícím roce však o sobě daly ještě jednou vědět na Slovensku, kde po potlačení tamního povstání pomáhala Einsatzgruppe H v honu na partyzány a vraždách podezřelých civilistů.
Kolik obětí si činnost Einsatzgruppen celkem vyžádala, není dodnes známo, minimální odhad uvádí zhruba milion, podle některých historiků však může jít i o více než dvojnásobek. I navzdory tomu však v prvních poválečných měsících nepatřily zrůdnosti páchané těmito útvary k hlavním tématům a nebýt dvou důležitých momentů, zločiny Einsatzgruppen by se možná nedostaly ani před soud.
