Osmnáctimetrové tváře George Washingtona, Thomase Jeffersona, Abrahama Lincolna a Theodora Roosevelta vytesané do žulové hory patří k ikonám Jižní Dakoty a místní jsou na ně právem hrdí – ostatně na své vlajce přímo uvádějí, že jsou státem Mount Rushmore. Mají se však opravdu čím pyšnit? Záleží na tom, koho se zeptáte. Vybudování památníku, o němž jeho autoři mluví jako o „svatyni demokracie“, totiž předcházely události, kterými by se žádná demokratická společnost patrně nechlubila.

Poté, co se v 70. letech 19. století v oblasti dnešní Jižní Dakoty a Wyomingu podařilo objevit zlato, ocitla se do té doby bezvýznamná lokalita obývaná indiány v hledáčku federální vlády. V roce 1876 pak Spojené státy nezákonně zabavily pohoří Black Hills, které patřilo domorodým Siouxům. Navíc se tak stalo jen několik let poté, co jim vláda přislíbila na území nárok, „dokud se na něm budou bizoni prohánět v takovém množství, které ospravedlní jejich pronásledování“. Siouxové se teritoria odmítli vzdát, protože má pro ně zásadní význam: Okolí hory coby posvátná půda sloužilo po staletí k modlitbám i k získávání potravy, stavebních materiálů a léčivých látek. Odpor byl však nakonec marný.

Triumf nad přírodou

Záhy po objevení drahých kovů se na lokalitu zaměřily těžební společnosti a proměnila se v cíl prospektorů. Patřil k nim i právník a bohatý investor Charles E. Rushmore, který oblast pravidelně navštěvoval kvůli potvrzení územních nároků pro důlní firmy svého přítele. Při jedné z cest mezi roky 1884 a 1885 se dostal do blízkosti hory a zeptal se svého průvodce Williama Challise, jak se vrchol jmenuje. Dotyčný mu odpověděl, že žádné jméno nemá – a že odteď se mu bude říkat Mount Rushmore. Název se vžil a začátkem 20. století jej oficiálně schválila Rada Spojených států pro zeměpisná jména.

Uvádí se však, že s nápadem vytvořit unikátní památník pro povzbuzení turistického ruchu přišel historik Doane Robinson, tajemník Státní historické společnosti Jižní Dakoty. Doslechl se totiž o projektu nazvaném Svatyně Konfederace, v jehož rámci se do úbočí Stone Mountain v Georgii tesaly podobizny konfederačních generálů – a nechal se jím inspirovat. Ve svém státě se ovšem rozhodl zhotovit pomník podtrhující „nejen divokou velkolepost místní krajiny, ale také triumf západní civilizace nad ní“. 

Změna plánů

Pro svůj plán zahájil Robinson veřejnou kampaň, podpořenou i senátorem Peterem Norbeckem. V roce 1924 oslovil autora zmíněné Svatyně Konfederace, syna dánských přistěhovalců Gutzona Borgluma, a pozval ho do Jižní Dakoty. Původně uvažoval, že by se tváře hrdinů americké historie mohly vytesat do 150metrových žulových sloupů zvaných Jehly. Útvary se však ukázaly jako nevhodné, protože nebyly příliš odolné vůči erozi. Volba tak padla na horu Mount Rushmore, která se Borglumovi zdála velkolepější – navíc směřuje k jihovýchodu, takže na ni sluneční paprsky dopadají v „esteticky ideálním“ úhlu.

Dle původního Robinsonova plánu se měly do skály vytesat podobizny stěžejních postav americké historie: Jednalo se například o dobrodruhy Meriwethera Lewise a Williama Clarka, průvodkyni a tlumočnici jejich objevitelské výpravy napříč severoamerickým kontinentem indiánku Sacagaweu nebo o některé významné domorodé náčelníky. Borglum dal nicméně přednost jinému výjevu – čtyři prezidentské tváře měly údajně symbolizovat „úspěch, který se zrodil, byl naplánován a vytvořen v myslích a rukama Američanů pro Američany“. 

Koho zvolit?

Počátkem roku 1925 předložili senátor Norbeck a kongresman William Williamson návrh zákona o využití federální půdy v Black Hills. Podařilo se jim získat podporu tehdejšího prezidenta Calvina Coolidge, který přislíbil financování ve výši čtvrt milionu dolarů, což představovalo asi čtvrtinu celkových nákladů. Stavba tak mohla začít. 

Borglum najal čtyři stovky horníků, horolezců, řezbářů i sochařů a uměleckým šéfem jmenoval italského imigranta Luigiho Del Bianca. Čtveřici prezidentů zvolili pro jejich roli při budování USA: Thomas Jefferson roku 1803 koupí Louisiany téměř zdvojnásobil rozlohu federace, zatímco Roosevelta navrhl sám Coolidge mimo jiné proto, že se zasloužil o založení Správy národních parků. 

Monumentální projekt odstartoval 4. října 1927. Pracovníci nejprve vybudovali schodiště na vrchol hory a připevnili k němu lana, načež je čekal mimořádně obtížný úkol – vytesat čtyři hlavy vysoké průměrně 18 metrů. Každé oko je tudíž široké zhruba 3,4 metru a ústa měří 5,5 metru. Původně se počítalo s podobiznami až do pasu, ale Velká hospodářská krize z roku 1929 popsaný záměr zhatila. Výsledek přesto zůstává impozantní: Dělníci museli odstřelit 410 tisíc tun materiálu, k hrubé práci používali dynamit a detaily tvořili pomocí sbíječek a dlát. Ke slovu se dostala také metoda vyvrtání několika otvorů blízko u sebe, aby se daly menší kousky skály vyjmout ručně. Oční duhovky pak tvůrci pojali jako prohlubně, v nichž ponechali kvádry žuly znázorňující odraz světla, takže oči působí realističtěji. 

První byl Washington

Nejprve se začalo pracovat na tváři George Washingtona, ale kvůli hospodářské nestabilitě ve 30. letech vznikal jeho kamenný portrét dlouhých sedm roků. Slavnostní odhalení se konalo v Den nezávislosti, 4. července 1934. Napravo od Washingtonovy hlavy měla následovat tvář Thomase Jeffersona, záhy však vyšlo najevo, že je hornina v daném místě příliš nestabilní. Borglum ji proto nařídil odstřelit a práce zahájil znovu na levé straně. Jefferson byl nakonec hotový za pouhé dva roky, načež následovala největší výzva ze všech – obličej Abrahama Lincolna měly totiž zdobit vousy s komplikovanou strukturou. Přesto se dílo podařilo dokončit v rekordním čase a jeho odhalení naplánoval Borglum na 17. září 1937, tedy přesně 150 let od podpisu první americké ústavy. 

Jako poslední přišel na řadu Roosevelt a jeho podobizna byla hotová 2. července 1939. Paralelně se také stavělo zázemí pro turisty, nicméně Borglum už se proměny národního památníku v jednu z nejnavštěvovanějších turistických atrakcí ve Spojených státech nedožil. Zemřel v roce 1941 na embolii, a nestihl tak dokončit ani další ze svých záměrů – masivní panel s více než dvoumetrovými nápisy, jež měly připomínat klíčové události a místa v americké historii.

Z realizace se upustilo i kvůli nestabilnímu žulovému podkladu a místo toho se do stěny malého kaňonu přímo za Lincolnovou hlavou začala tesat tzv. Síň záznamů. 

Schod za schodem

Podle Borglumova návrhu mělo do zmíněného muzea vést 800 schodů, zatímco interiér by měl podobu klenutého prostoru, kde by byly k vidění originály Deklarace nezávislosti a Ústavy Spojených států amerických. V roce 1938 se započalo s výkopy, ale i tentokrát se proti tvůrcům postavily nepříznivé okolnosti. V Evropě se schylovalo ke druhé světové válce a finance na projekt se tenčily. Dělníci se sice stihli prokopat do hloubky 21 metrů, ale kvůli náhlému úmrtí duchovního otce projektu se práce zastavily, a to na více než 50 let. I díky neutuchající snaze Borglumových potomků se však nakonec přece jen podařilo záměr završit: V roce 1998 nechala Správa národních parků do žulové podlahy v Síni záznamů instalovat titanovou konstrukci se schránkou pro 16 desek, které zachycují americkou ústavu a další důležité historické dokumenty.

Prakticky ihned po dokončení se památník Mount Rushmore zařadil mezi nejnavštěvovanější v USA. Stal se také suverénně nejpopulárnější dominantou Jižní Dakoty a zásadně přispěl k tomu, že dnes cestovní ruch představuje druhé nejsilnější odvětví tamní ekonomiky. Prohlídka žulového sousoší totiž zahrnuje víc než jen „pohled vzhůru“. V roce 1957 vzniklo při jeho úpatí rozlehlé turistické centrum, tvořící neodmyslitelnou součást komplexu. Po rekonstrukci z roku 1998 pak zahrnuje mimo jiné muzeum Borglumova syna Lincolna nebo naučnou Prezidentskou stezku. 

Svatyně pokrytectví

Atrakcí se stala rovněž bronzová deska s vytesanou esejí o 500 slovech, kterou v roce 1934 sepsal nebraský student William A. Burkett a zvítězil s ní v univerzitní soutěži. Patrně největší zážitek si ovšem z návštěvy Mount Rushmore odváželi turisté v 50. a 60. letech. Tehdy všechny překvapil siouxský stařešina Benjamin Černý los, který coby příslušník poškozeného národa na zmíněné místo nezanevřel, ba právě naopak: Po několik let téměř každý den pózoval na pozadí ikonické památky návštěvníkům, a vysloužil si tak přezdívku „Pátá tvář Mount Rushmore“.

Situaci nezměnil ani fakt, že spor se Siouxy dospěl v roce 1980 k soudnímu přelíčení, při němž soudce rozhodl ve prospěch indiánů a přiřkl jim kompenzaci ve výši 102 milionů dolarů. Oni ovšem peníze dodnes odmítají, i když se aktuální suma v důsledku postupného hromadění úroků blíží dvěma miliardám. Trvají totiž na tom, že dávnou křivdu odčiní jedině navrácení jejich posvátné půdy. Konflikt se tudíž táhne dál a z Mount Rushmore se pro mnohé stal symbol arogance federální vlády, jemuž říkají „svatyně pokrytectví“.

Nefotit, prosím!

Jako jistá forma „odboje“ pak začal roku 1948 rovněž v pohoří Black Hills vznikat monument zasvěcený slavnému lakotskému válečníkovi Šílenému koni. Jeden z nejvýznamnějších indiánských náčelníků se mimo jiné přičinil o porážku amerických vojsk v bitvách u Rosebudu a Little Bighornu. Dílo však zůstává nekompletní a k dokončení má velmi daleko. 

Zakázku na skulpturu zadal stařešina Henry Stojící medvěd a její realizaci svěřil Korczakovi Ziolkowskému. Po smrti americko-polského umělce převzala projekt jeho žena Ruth a na ni navázala jejich dcera Monique. Kritiku si přitom dílo nevysloužilo jen od běžných Američanů, ale také od samotných Siouxů. Šílený kůň se totiž odmítal nechat fotografovat a je pohřbený v záměrně zapomenutém hrobě. Podle mnohých jde tudíž masivní podobizna proti jeho životní filozofii, a navíc narušuje krajinný ráz. Ani popsaný monument se tak neobešel bez kontroverzí… 

Image

Čtěte také

Lady Liberty: Před 138 lety byla slavnostně odhalena socha Svobody

V pátek 23. listopadu 1951 byli Slánští pozvaní k Zápotockým, kde se konala slavnostní večeře na rozloučenou se skupinou sovětských poradců. Po půlnoci se vrátili domů a přepadli je ozbrojenci se samopaly. Ze Slánského se měla udělat hlava protistátního spikleneckého centra, co však s jeho rodinou? Estébáci, o nichž si Josefa s šestnáctiletým Rudou zprvu mysleli, že to jsou západní agenti, je internovali v trampské chatě ve Hvozdech blízko Štěchovic. Brzy je přestěhovali do větší chaty, kde se shledali s dcerou Marta a chůvou Růženou Sochůrkovou. 

Josefa odmítala dosvědčit, že její muž je zrádce a že oba nenávidí Sovětský svaz, a tak ji na konci ledna 1952 převezli do ruzyňské věznice k výslechu. Nechali si ji tam až do začátku května. „Vyhrožovali mi, že zabijí obě naše děti, zapomněla jsem tedy, jak moje děti vypadají. Pouštěli mi do cely Rudovy výslechy [...],“ vzpomínala Slánská roku 1965. 

Cela měla dvakrát dva metry, ze špíny dostala svrab, mladí dozorci na ni pokřikovali kurvo či čubko, musela si brát jídlo ze země. Na jedné straně nepochybovala o nevině svého manžela, na druhé ani o neomylnosti strany, což podle ní znamenalo „strašlivé morální peklo“.

Po třech měsících ji odvezli zpátky k dětem, kde už internovali také její sestru Milka s tříletou dcerou Annou a manželkou dalšího zadrženého, Josefina bratra Antonína, Švýcarka Lisa se čtyřletou Ninou. Ve středu 18. června 1952 je převezli do Veselíkova, místa dřívějšího rodinného klidu. Strážní s nimi spali v pokoji, někdy i na jednom lůžku. Josefa občas jezdila „na výlet“, tedy na další výslechy do Ruzyně. Nakonec u monstrprocesu se Slánským a spol., v němž padlo jedenáct trestů smrti, nevystoupila. Instruktoři se zřejmě obávali potenciálně emočně vypjaté a nerežírovatelné konfrontace manželů před soudem.

Vdova ve vyhnanství

Den před popravou ji pozdě odpoledne převezli na Pankrác do místnosti rozdělené dvojitou drátěnou sítí. Bylo úterý 2. prosince 1952. Slánští se viděli poprvé od zatčení a zároveň naposledy, což Josefa netušila. Mohli si chvíli povídat, ale ne se dotknout. Byla jako v transu, ale když ji Rudolf varoval před tím, jak zle se teď rodině povede, odvětila: „Proč, strana se přece o nás postará!“ Po návratu na Veselíkov dostala srdeční záchvat a zvracela. Později přišla s teorií, že ji před posledním rozloučením s mužem StB přiotrávila.

Vdovu Slánskou už nebylo potřeba držet kvůli výslechům poblíž Prahy, a tak ji i s dětmi 30. dubna 1953 v noci odvezli pryč. Ještě předtím ji prý naposledy navštívil obávaný vyšetřovatel z Ruzyně Bohumil Doubek, vyřídil jí doporučení od ÚV KSČ na změnu příjmení a sdělil jí, že Rudolf byl popraven. Nevěřila mu. Ráno v šest přijeli do obce Razová v podhůří Jeseníků nedaleko Bruntálu – po vysídlení Němců vykořeněné místo vzdálené od Prahy, ideální pro odsun manželky bývalého generálního tajemníka. Dostali vybydlenou chalupu u potoka za obcí a nesměli se s nikým stýkat, ani s příbuznými. 

V půli května nastoupila Josefa jako dělnice do dvousměnného provozu v lisovně nových hmot v sousedním Leskovci nad Moravicí. Rudovi krajská školská komise zakázala návrat do školy a pracoval tedy rovněž v Leskovci. „Chovala se normálně jako každá jiná, snažila se [...], říkala, že musí kouřit, aby zahnala hlad,“ vzpomínala nedávno její někdejší kolegyně z lisovny. V zimě Slánští vstávali ve čtyři ráno a někdy museli se čtyřletou Martou do asi deset kilometrů vzdálené vesnice šlapat pěšky, protože autobus kvůli závějím nejel. Chalupa byla vlhká a když se v ní zatopilo, stékaly po stěnách pramínky vody. Dcera trpěla zápaly plic a astmatem, Josefa zase následky omrzlin z Ruzyně a rolí podezřelé ženy tajemníka-zrádce, která si nechce změnit jméno.

Mýtus neomylné strany

V Razové žili do prosince 1955. Pak se i díky tlaku rodiny (maminka byla předválečná komunistka) mohli vrátit. Chruščovovi a Novotného komunisté se snažili tvářit lidštěji a začátkem roku 1956 Josefu přijal starý známý Václav Kopecký, přičemž jí na ministerstvu informací žoviálně vykládal: „Špačku, Špačíčku, to byla škola, školička, to bylo výborný, že jo, viď, holčičko.“ Svým způsobem měl pravdu. 

Přestože ji do stálého zaměstnání coby korektorku Státního technického nakladatelství vzali až v únoru 1960, zabavené rodinné věci se údajně ztratily a v roce 1963 jí ministerstvo vnitra sdělilo, že urna s popelem manžela „byla zničena“, dál věřila v ideály komunismu. Vždyť v roce 1963 Josefě na její žádost vrátili členství v KSČ a soudně rehabilitovali Rudolfa (roku 1968 i stranicky). Rudolf mladší vstoupil do KSČ roku 1964, kdy už pracoval jako inženýr v ČKD. Ale stíny minulosti se neztrácely. Na dveře bytu v paneláku jim kdosi s antisemitskou narážkou vyryl na dveře Slánského „původní“ židovské příjmení Salzmann a Josefa nemohla být veřejně rehabilitována, protože oficiálně ji nikde nevěznili. Byl to „stav izolace na svobodě“, svěřila se deníku v roce 1965.

Mýtus neomylné strany ji opouštěl pomalu. Po srpnové okupaci roku 1968 z ní byla vyloučena, později stejně jako Marie Švermová podepsala Chartu 77 a poté spolu napsaly otevřený dopis prezidentovi Husákovi s žádostí o propuštění vězněných signatářů Charty. Znovu se ocitla v hledáčku StB, tentokrát jako disidentka bránící svobodu slova i své životní krédo: jsem sice holka z kolonky, ale já jim ukážu, nesmím se poddat. V březnu 1993, dva roky před smrtí, se Josefa dokonce kvůli natáčení dokumentu o své rodině vrátila na týden do Moskvy. Zemřela 1. listopadu 1995 ve věku 82 let.

Image

Čtěte také

Co nikdo neměl slyšet: Co odhalila rekonstrukce záznamů z procesu s Rudolfem Slánským

Koncem dubna 1918 noviny ve Velké Británii i ostatních zemích Dohody informovaly o triumfálním útoku námořních sil na belgické pobřeží nedaleko Brugg. Vítězství, které někteří jeho významem přirovnávali k legendárnímu úspěchu admirála Horatia Nelsona u Trafalgaru (1805), mělo „zatnout tipec“ německým ponorkovým rejdům v Atlantiku. Veřejnost na základě ujištění admirality předpokládala, že část vilémovské flotily zůstala uvězněna v Bruggách, a oslavovala statečnost příslušníků Royal Navy. V době, kdy si poddaní Jeho Veličenstva četli denní tisk a dmuli se pýchou, už ale z belgického přístavu opět vyplouvaly na volné moře k dalším akcím ponorné čluny. K čemu tedy onoho dubnového rána u Zeebrugg skutečně došlo a jaký to mělo význam pro vývoj bojů na moři či na pevnině?

Zbytečný útok

Když se v první polovině roku 1917 rozhořelo další kolo neomezené ponorkové války, britští admirálové oprášili několik let staré plány operace proti německé základně v Belgii, odkud část podmořských útočníků vyplouvala. Ti měli zázemí ve vnitřním přístavu v Bruggách, odkud pronikali několikakilometrovými kanály k Ostende a Zebbrugge a následně do Severního moře. Plán byl v zásadě jednoduchý – spočíval v nájezdu na pobřeží a potopení blokádních lodí napěchovaných cementem v ústí těchto kanálů. Současně s tím mělo dojít k výsadku, který by usnadnil průnik plavidel a poničil nepřátelské instalace na břehu.

Někteří ale poukazovali na skutečnost, že ani úspěšné provedení tohoto plánu německé ponorky a torpédoborce v Bruggách nezablokuje. V ústí  kanálů byl rozdíl hladiny při přílivu a odlivu zhruba čtyři metry a admirál Reginald Bacon správně konstatoval: „Jakákoliv blokovací operace musí být neúčinná, pokud rozdíl mezi přílivem a odlivem není podstatně menší než ponor plavidel, která chceme zablokovat.“ 

Tuto skutečnost si uvědomovala i část jeho kolegů, kteří odhadovali, že i v případě úspěšné operace se ponorky podaří zablokovat jen na pár dní, maximálně týdnů. V útoku ale viděli jiný zásadní přínos – povzbuzení morálky mužů ve zbrani a obnovení důvěry veřejnosti v Royal Navy. Na přelomu let 1917 a 1918 se jednalo o cenné aktivum, protože armáda za sebou měla neúspěšnou ofenzivu u Passchendaele, zatímco v zázemí převládal názor, že námořníci sedí se založenýma rukama v přístavech.

Čekání na vhodné podmínky

Vjezd do kanálu se nacházel za mohutným, téměř tři kilometry dlouhým a místy až 75 metrů širokým molem. To vybíhalo necelý kilometr západně od ústí a jeho začátek tvořil asi 300metrový ocelový viadukt se železnicí. Na této umělé hrázi se nacházela skladiště, jeřáby, a dokonce  nádraží, ve špici pak stál maják. Němci okolo něj rozmístili několik baterií 105mm a 88mm děl, na molu zřídili kulometná hnízda, přičemž dělostřelecká postavení chránila z obou stran i samotný vjezd do kanálu. U mola pravidelně kotvily torpédoborce či menší plavidla a mezi majákem a pobřežím se táhla protiponorková síť.

Britové potřebovali ke spuštění operace bezměsíčnou noc, mírný vítr vanoucí z moře na pobřeží (kvůli položení kouřové clony) a především příliv, který bude trvat po půlnoci alespoň několik hodin. Vše bylo připraveno už 12. dubna 1918 a monitory Royal Navy vyrazily ostřelovat německé pozice na pobřeží, pak se ale změnil vítr, a tak velení celou akci odvolalo. K tomu došlo ještě několikrát, až se 23. dubna konečně vypravily k belgickému pobřeží všechny lodě – přestože vše osvětloval měsíc v úplňku. Celkem se jednalo o zhruba 150 dohodových plavidel, přičemž v uskupení převažovaly menší jednotky – motorové čluny, torpédoborce a lehké křižníky. Vše se dalo do pohybu v předvečer dne svatého Jiří a velitel britského svazu viceadmirál Roger Keyes odeslal svým mužům povzbuzující depeši: „Kéž se nám podaří zakroutit drakovi pořádně ocasem!“

Předehra na molu

Okolo 22. hodiny se uskupení shromáždilo před Zeebrugge a o 60 minut později motorové čluny položily kouřovou clonu. V tu chvíli se však zhoršilo počasí a padla hustá mlha, která omezovala viditelnost na pár stovek metrů. Německé hlídky záhy uslyšely hukot motorů a brzy se ze tmy vylouply mohutné siluety válečných lodí. Zatímco monitory Royal Navy Erebus a Terror spustily palbu na nepřátelské baterie na pobřeží, k molu mířil křižník Vindictive s první částí výsadku. Ten tvořili příslušníci 4. praporu námořní pěchoty a dobrovolníci z původní posádky lodi. Krátce před půlnocí však vítr rozehnal kouřovou clonu i mlhu a císařským dělostřelcům se naskytl děsivý pohled na blížící se kolos. 

Jejich špičkový výcvik ale udělal své a krátce před půlnocí se rozburácela německá děla na molu a chrlila na loď olovo. Poškozený křižník, jehož nástavba se proměnila v trosky, přirazil v 00.01 dne 23. dubna 1918. Tou dobou utrpěla posádka těžké ztráty a mariňáci měli problém vůbec vstoupit na molo, protože většina připravených můstků byla v předchozích minutách zničena. V kritické situaci ale dorazily upravené trajekty Daffodil a Iris II se zbytkem výsadku. Rozpoutal se tvrdý boj a většinu Britů přibily k zemi německé kulomety. Útočníkům se tak nepodařilo dosáhnout významnějšího úspěchu a nedokázali ani vyřadit nepřátelské baterie na konci mola.

Trojice statečných

Součást plánu představovalo také zničení ocelového viaduktu a odříznutí obránců. To dostaly za úkol posádky ponorek C 1 a C 3, které měly – naloženy výbušninami – zamířit k pilířům a vyhodit je do vzduchu. „Jednička“ se nicméně zdržela, a tak k cíli dorazila jen „trojka“, jejíž kapitán se rozhodl mostní konstrukci taranovat. Jeho muži pak na veslici od veslovali do bezpečí, kam je vyprovázela kulometná palba. Šest námořníků padlo, ale ve 00.20 se ozval mohutný výbuch a část viaduktu se zřítila do vln. 

Mezitím mířila k ústí kanálu první blokádní loď. Na křižník Thetis se okamžitě zaměřili dělostřelci z baterií na břehu i z německého torpédoborce V 69 uvázaného na jižní straně mola. Zkoušenému britskému plavidlu se navíc do šroubů a kormidla zamotala protiponorková síť, a tak s ním posádka pouze najela na břeh nedaleko ústí, aniž by jej zablokovala. V patách Thetis se ale hnaly staré křižníky Iphigenia a Intrepid, které měly více štěstí. Obě lodě pronikly několik desítek metrů do kanálu, kde je námořníci vyhodili do vzduchu. Do bezpečí je pak společně s muži z Thetis odvezly motorové čluny.

Zkáza Severky

Krátce před jednou hodinou ráno se ozvala siréna z Vindictive a k nebi vylétly světlice označující konec akce. Členové výsadku v husté nepřátelské palbě během půl hodiny ustoupili na lodě, kam pomohli i zraněným kamarádům. Trojice britských lodí pak pod ochranou kouřové clony odrazila od mola a odplula do bezpečí, přičemž ústup krylo trio torpédoborců Royal Navy. Jejich dělostřelecké souboje s obsluhami pozemních baterií a německými válečnými loděmi pokračovaly ještě asi  hodinu. Britům se podařilo poškodit několik německých plavidel, ale zaplatili za to ztrátou torpédoborce North Star i celé jeho posádky. Pouze šesti mužům se podařilo zachránit a následujícího rána padli do zajetí.

Admirál Walter Cowan později prohlásil, že „… akce u Zeebrugge udělala pro čest a reputaci námořnictva víc než cokoliv v této válce“. Morální přínos výsadkové operace byl skutečně fenomenální a Britové se prohlašovali za jasné vítěze. Nájezd se ale zcela minul účinkem, jak dokumentuje i přiložená fotografie. Jestliže dnes můžeme na základě dobových pramenů bez obav zpochybnit slova královských admirálů, o statečnosti zúčastněných námořníků nelze pochybovat. Svědčí o tom odhodlání už před akcí. Například část posádek zapojených plavidel se dobrovolně připojila k výsadku mariňáků a během boje na souši se osvědčila. 

Krvavá cena

Od pokynu k ústupu do vyplutí od mola uplynuly dlouhé desítky minut, protože námořníci se snažili dostat do bezpečí zraněné kamarády. Těch byly mezi mariňáky a posádkami lodí na tři stovky. Dalších 227 mužů buď padlo, nebo později zemřelo na následky utržených zranění. V německém zajetí skončilo 19 příslušníků Royal Navy. Němci později deklarovali, že ztratili „jen“ 24 vojáků, z nichž třetina zahynula. 

Souběžně s nájezdem na Zeebrugge probíhala podobná operace i u Ostende. Tam však útok skončil ještě větším fiaskem. Vítr zahnal kouřovou clonu zpět na moře a posádky blokádních křižníků Brilliant a Sirius ztratily orientaci. V nastalém zmatku minuly ústí kanálu a najely na břeh, kde raději vyhodily lodě do povětří. Britové tak museli za obnovení důvěry v námořnictvo a povzbuzení morálky mužů na frontě zaplatit krvavou cenu.

Image

Čtěte také

Z Dieppe až na Okinawu: Jak probíhaly invazní operace za 2. světové války

I kdyby lidstvu nějakým zázračným způsobem podařilo splnit ambiciózní cíl udržet globální oteplování pod hranicí 1,5 °C, stoupající hladiny oceánů zůstanou jednou z největších výzev druhé poloviny 21. století. Nová studie varuje, že mořská hladina bude i nadále stoupat tak rychle, že přizpůsobení se těmto změnám bude extrémně náročné – a možná spíše nemožné.

Za posledních 30 let se tempo zvyšování hladiny moří zdvojnásobilo. Pokud bude vývoj pokračovat současným tempem, do roku 2100 bude oceán stoupat o jeden centimetr ročně – což je dvojnásobek dnešní rychlosti. Na první pohled zanedbatelné číslo, ale důsledky jsou zásadní.

Například pokud do roku 2050 moře stoupne o 20 cm způsobí to každoročně škody za bilion dolarů ve 136 největších pobřežních městech světa (pokud se nepřijmou ochranná opatření jako hráze nebo pobřežní bariéry).

Ledovce tají rychleji, než jsme čekali

Hladina moří stoupá kvůli dvěma hlavním faktorům: tání ledovců a ledových příkrovů (zejména v Grónsku a Západní Antarktidě) a teplotní expanzi samotné mořské vody – oceány totiž pohlcují více než 90 % přebytečného tepla způsobeného změnou klimatu. Dnes je globální teplota přibližně o 1,2 °C vyšší než před průmyslovou revolucí. I tato hodnota, zdánlivě mírná, postačuje k tomu, aby během několika následujících století zvýšila hladinu oceánů o několik metrů.

Aktuálně žije okolo 230 milionů lidí v oblastech, které jsou méně než jeden metr nad mořem. Více než miliarda lidí žije do deseti metrů nad úrovní moře. Stoupající hladina tak není jen teoretickým problémem budoucnosti – ale hrozbou, která zasáhne masy během několika desítek let.

Zvláštní pozornost si zaslouží ledové příkrovy. V minulosti nebylo jasné, jak přesně na oteplování reagují. OSN je proto ve svém klimatickém hodnocení z roku 2021 do projekcí stoupání moří téměř nezahrnula. Dnes už ale víme, že jsou mnohem citlivější, než se předpokládalo.

Z Grónska a Západní Antarktidy každoročně odtéká do oceánu průměrně 400 miliard tun ledu – to je čtyřnásobek množství z doby před 30 lety. A co je horší: podle nové vědecké shody mohou bod zlomu, kdy se tání stává nezvratným, dosáhnout už při oteplení o 1,5 °C. Dříve se přitom předpokládalo, že to nastane až při 3 °C.

Důkazy z minulosti

Studie se opírá i o paleoklimatické důkazy – tedy o to, jaká byla hladina oceánů v minulosti za podobných teplotních a emisních podmínek. Před 125 000 lety, při teplotě o něco nižší než dnes a s koncentrací CO₂ 287 ppm (dnes 424 ppm), byly moře o 2 až 9 metrů výše. Před 400 000 lety, s podobnými hodnotami CO₂, byla hladina o 6 až 13 metrů výše. A před 3 miliony lety, kdy byla koncentrace CO₂ srovnatelná s dneškem, byly moře o 10 až 20 metrů výše.

Jinými slovy: historie Země nám napovídá, že současná koncentrace skleníkových plynů dříve vedla k mnohem vyšším hladinám moří. Pokud se tedy tento vývoj bude opakovat, čeká nás výrazné zatopení pobřežních oblastí – otázkou je jen kdy, nikoli jestli.

Závěr vědců je jednoznačný. Pokud chceme skutečně zpomalit stoupání mořské hladiny z tání ledových příkrovů na zvládnutelnou úroveň, musíme nejen zastavit oteplování, ale aktivně ochladit planetu – tedy snížit průměrnou teplotu zpět k +1 °C nebo ještě níže. A to už dnes představuje téměř nemožný cíl, protože svět směřuje spíše k oteplení o 2,7 °C do konce století.

Stoupající mořská hladina je neúprosný a dlouhodobý důsledek oteplování planety, který nezmizí ani v případě úspěchu klimatické politiky. Pokud nenastanou mimořádná opatření, čekají pobřežní regiony miliardové škody, migraci obyvatelstva a zásadní změny v infrastruktuře. Zároveň je to jeden z nejpádnějších důkazů, proč jsou klimatické závazky nejen otázkou životního prostředí, ale i ekonomické a sociální stability budoucích generací.

Image

Čtěte také

Rychleji než se čekalo: Hladina světového oceánu loni stoupla o 5,9 milimetru

V první polovině 19. století se cukr vyráběný v rafineriích dodával obchodníkům ve tvaru homolí. Ty ale nebyly příliš praktické, protože se z nich potřebné množství cukru muselo odsekávat sekáčkem nebo štípat kleštěmi. Jejich výroba byla kvůli sušení zdlouhavá a už během balení a dopravy se často lámaly. Při prodeji se pak obchodníkům nepodařilo vždy odseknout přesné množství cukru, čímž vznikalo mnoho odpadu. 

Ředitel dačické rafinerie Jacob Christoph Rad si všechny uvedené nevýhody uvědomoval. Roku 1841 proto přišel s nápadem vyrábět cukr ve formě malých kostek. Veřejnost přijala tuto novinku rozpačitě, kostkový cukr ale postupně získával na oblibě, až z obchodů zcela vytlačil zastaralé homole. 

Pokusy s řepou 

Počátky tohoto úspěchu je ovšem potřeba hledat ještě o několik let dříve. Po skončení napoleonských válek ve dvacátých letech 19. století se habsburská monarchie snažila rozšířit výrobu cukru z cukrové řepy. Šance se chopil německý podnikatel Franz Grebner, který roku 1829 založil první moderní cukrovar na západě monarchie v Kostelním Vydří u Dačic. Pozorně sledoval řepné cukrovarnictví ve Francii a Německu a chtěl dokázat, že je možné podobných úspěchů dosáhnout i na pomezí Čech a Moravy. Pro svůj záměr přitom získal nejen majitele dačického panství Karla Antona Dalberga, ale také svého mladšího bratra Thomase, který vystudoval chemii na univerzitě ve Štrasburku. 

Cukrovar využívající jednoduché stroje poháněné lidskou či zvířecí silou zpracoval denně zhruba tunu řepy, z níž vyrobil 30 kilogramů cukru. Technické vybavení se skládalo z řezačky poháněné žentourem, hnětacího stroje, šroubového a klínového lisu, kádě, tří čeřicích kotlů a čtyř odpařovacích pánví. Řepa se nejdřív nakrouhala na malé kousky, z nichž se vylisovala šťáva. Ta se pak zahřívala, čeřila a odváděla do kotlů, kde vznikal sirob. Následovala zhruba třítýdenní krystalizace a sušení. Tím vznikal surový cukr připravený k rafinaci, tedy zbavení nečistot, a další úpravě. 

Podnik se ale od počátku potýkal s nedostatkem cukrové řepy, který se naplno projevil už po dvou letech. Franz Grebner proto musel s lítostí konstatovat, že půda a podnebí v regionu nejsou pro pěstování řepy vhodné. Roku 1832 byla výroba cukru zastavena a zdejší provoz se omezil pouze na zpracování brambor. 

Sázka na třtinu 

Grebner se ale nevzdal. Hned v následujícím roce se přesunul do Dačic, kde přímo na hlavním náměstí založil novou rafinerii na zpracování surového třtinového cukru z dovozu. I přes vysoká cla dávalo toto podnikání naději na úspěch, jelikož spotřeba cukru v habsburské monarchii neustále stoupala. S rozjezdem podniku, nesoucím název C. k. privilegovaná dačická rafinerie cukru, pomohl Grebnerovi rakouský finančník francouzského původu Jean-Baptiste Puthon, který se stal společníkem firmy. 

Výroba se zdárně rozvíjela, provoz se proto brzy rozšířil i do dvou sousedních domů. V letech 1833 až 1839 bylo v rafinerii zpracováno zhruba 3 000 tun surového cukru. Z necelých dvou třetin se vyráběly cukrové homole, zbytek tvořil odpad a sirob. Roku 1838 došlo ke zrušení celních tarifů na dovoz třtinového cukru, což umožnilo zvyšovat výrobu. 

K tomu byl ovšem potřeba další kapitál, Grebner s Puthonem tedy museli přijmout třetího společníka. Stal se jím terstský obchodník J. W. Sartorio, který měl zároveň zajišťovat dodávky surového cukru z Itálie. Nově uzavřená smlouva ale neměla dlouhého trvání. Na podzim roku 1839 totiž baron Puthon zemřel a jeho dcera Julie svěřila svůj podíl bankovnímu domu J. G. Schuller a spol. ve Vídni. Ten se zároveň zavázal poskytnout cukrovaru úvěr sto tisíc zlatých. A protože se Franz Grebner ze zdravotních důvodů vzdal vedení podniku, dostalo se rozhodování o osudu dačické rafinerie do rukou vídeňské banky. Jejím prvním úkolem bylo najít pro firmu nového ředitele. Tím se v následujícím roce stal Jacob Christoph Rad. 

Rad přichází 

Jacob Christoph Rad se narodil 25. března 1799 ve švýcarském Rheinfeldenu, který byl v té době součástí takzvaného Předního Rakouska. Roku 1808 se s rodiči přestěhoval do Vídně, kde se učil v obchodě s drogistickým zbožím. Zároveň se zřejmě začal zajímat o cukrovarnictví, o čemž ale nejsou žádné zprávy. Zajímavostí je, že roku 1836 vynalezl optický telegrafní systém. K jeho realizaci sice nedošlo, Rad za něj ale dostal odměnu 3 000 zlatých. V únoru 1840 se oženil s Julianou Schillovou, se kterou měl později 16 dětí, z nichž se devět dožilo dospělosti. 

Radovy další kroky směřovaly do Dačic, kde ještě roku 1840 převzal vedení místní rafinerie. Rozhodl se zpřehlednit účetnictví, které následně ukázalo, že náklady na dopravu surového cukru z Terstu jsou velmi vysoké a tvoří až 80 procent z celkové ceny. Rafinerie byla sice v mírném zisku, z něj ale musela splácet dřívější dluhy. Rad se proto už téhož roku rozhodl výrobu rozšířit a dosáhnout lepších čísel. K tomu ovšem bylo potřeba vybudovat novou tovární budovu na zahradě původních domů. 

Hned v následujícím roce začala stavba, která se nakonec protáhla až do podzimu 1842. V Dačicích tak vznikla první opravdu moderní továrna s vysokým komínem a parním strojem. Podnik dokázal zpracovat až tisíc tun surového cukru ročně a hned za první pololetí roku 1842 dosáhl zisku přes 11 tisíc zlatých. Cukr z Dačic se vozil především do měst na jihozápadě Moravy, velký zájem byl ale také na jihu a východě Čech či v rakouském pohraničí. Zboží se navíc prodávalo i v Praze, Brně, ve Vídni, v maďarské Pešti, polském Tarnově nebo ukrajinském Lvově. 

Sladkosti ze zbytků 

K lepšímu využití některých výrobků rafinerie založil Rad hned druhý rok po svém příchodu v Dačicích také výrobnu kandovaného ovoce, cukrovinek a čokolády. Podnik s názvem Dačická továrna cukrářského zboží zahájil činnost 1. ledna 1841 a v dubnu téhož roku dostal i povolení k užívání císařského orla pro své produkty. Většinou šlo o cukrářské pečivo, bonbony, perník, čokoládu, suchary a oplatky. K jejich výrobě se používaly zejména nepodařené produkty rafinerie, například poškozené homole. 

Za první rok provozu dosáhl podnik obratu šest a půl tisíce zlatých, za další pololetí pak sedm tisíc. Přes označení „továrna“ se jednalo spíše o dílnu, v níž pracovali zpočátku jen tři dělníci. Později se jejich počet zvýšil na 12 a další lidé spolupracovali z domova. 

Odběrateli byli kromě prodejců z jihozápadní Moravy a jižních Čech také obchodníci z Jindřichova Hradce, Chebu, ale i vzdálenějších měst na Slovensku, v Rakousku nebo v Haliči. Kvůli stoupajícímu odbytu se Rad brzy rozhodl vyrábět už jen zboží přinášející největší zisky, tedy hlavně čokoládu. Roční obrat podniku činil v následujících letech 30 až 40 tisíc zlatých a roku 1845 byla jeho produkce na živnostenské výstavě ve Vídni oceněna čestným uznáním. 

Vídeňský kostkový 

K vynálezu kostkového cukru přiměla Rada podle legendy jeho manželka Juliana, která si měla v létě roku 1841 poranit prst při sekání cukrové homole. Pravděpodobnější ovšem je, že za novinkou stály ekonomické důvody. Při zhotovování kostek se dalo zpracovat až 75 procent surového cukru, ušetřilo se za sušení i za mzdy dělníkům. Těch bylo sice potřeba víc, měli ale lehčí práci, a tak dostávali méně peněz. Rad začal s kostkovým cukrem experimentovat už v roce 1841. O rok později požádal dvorskou komoru ve Vídni o udělení privilegia k jeho výrobě, jež obdržel 23. ledna 1843. To pak za 12 tisíc zlatých přenechal rafinerii. 

Výroba byla poměrně jednoduchá. Byl k ní potřeba pouze stroj, který si Rad nechal zhotovit ve Vídni. Skládal se ze dvou mosazných desek, z nichž ta horní v sobě měla 400 otvorů a dolní sloužila jako podložka. Nahoru se nasypal vlhký cukrový prášek a rovnoměrně se rozprostřel po horní desce. Po jejím naplnění se obě desky přesunuly do lisu, jehož razidla zapadla přesně do otvorů s cukrem. Otáčením páky se pak prášek slisoval na poloviční objem. Následně se vysunula spodní deska, všech 400 kostek se vytlačilo z formy a odneslo k dosušení. 

Vylisované kostky se mohly už druhý den balit do balíčků, z nichž každý vážil zhruba půl kilogramu a obsahoval buď 250 menších kostek s hranou 1,2 centimetru, nebo 64 větších kostek s hranou dva centimetry. Zákazníci si mohli výrobek poprvé zakoupit na podzim roku 1843. Firma ho prodávala pod názvem čajový nebo vídeňský kostkový cukr v bedýnkách, které připomínaly čínský čaj. Na každé byla etiketa s vyobrazením dačické rafinerie. 

Šest let a dost 

Podnik si od novinky sliboval vyšší zisky. Podle smlouvy z roku 1839 musel ale nadále kupovat surový třtinový cukr pouze v Terstu prostřednictvím společníka Sartoria, což bylo velmi drahé. Rad proto usiloval o to, aby byl tento bod smlouvy zrušen. Rafinerie se podle něj měla přeorientovat na zpracování řepného cukru. Jednání nebyla snadná, roku 1844 se ale Sartorio svého práva na další nákupy vzdal a z firmy vystoupil. Rad následně oslovil vídeňského podnikatele Christiana Daniela Satzgera, který provozoval cukrovary v Liblicích, Zásmukách a Veveří u Brna. Spolupráce začala v září 1845 a do dubna následujícího roku dodaly tyto podniky do Dačic zhruba 340 tun surového řepného cukru. 

Ani tato změna ovšem situaci v rafinerii příliš nezlepšila. Výsledky z posledních let nebyly příznivé a ztráty byly vyšší, než se čekalo. Ceny surového cukru na světových trzích sice klesaly, ale s nimi i ceny hotových výrobků. Produkce kostkového cukru, do níž se vkládalo tolik nadějí, tedy očekávaných výsledků nedosáhla. Franz Grebner a Puthonovi dědicové z toho vinili Rada. Ten se proto v srpnu 1846 vzdal svého místa ředitele a Dačice i s rodinou opustil. Výrobnu cukrovinek přitom prodal už dříve. Vrátil se do Vídně, kde se stal nejprve prokuristou firmy A. Absolon a následně tajemníkem vídeňské obchodní komory. Nějaký čas byl inspektorem státního telegrafu v Terstu, později se ale znovu zaměřil na cukrovarnictví. Působil v několika českých podnicích a byl také generálním tajemníkem Spolku výrobců řepného cukru. Zemřel 3. října 1871 ve Vídni. 

Pomník vynálezu 

Vedení rafinerie v Dačicích převzal Radův zástupce Andreas Stöger, ke zlepšení to však nevedlo. Podnik doplácel na to, že v jeho okolí nebyla žádná řepná pole, navíc ležel mimo hlavní dopravní trasy, což dovoz surovin značně prodražovalo. Roku 1848 si skomírající rafinerii pronajal zmíněný Christian Daniel Satzger, který tu až do roku 1852 rafinoval cukr ze svých cukrovarů. Poté byl provoz definitivně zastaven, v následujících letech byl snesen vysoký komín a budovy zůstaly prázdné. Roku 1862 koupil areál židovský obchodník Max Stuckart a nechal hlavní budovu rafinerie zbořit. Na jejím místě koncem 19. století vznikl divadelní a taneční sál.

Na prvenství ve výrobě kostkového cukru se postupně zapomnělo a vynález byl připisován jiným osobám. Teprve ve třicátých letech minulého století německý historik Rudolf E. Grotkass prokázal Radovo autorství. Roku 1983 byl pak v parčíku poblíž dačického kostela sv. Vavřince postaven žulový pomník, který slavný objev připomíná. V místech bývalé rafinerie byla o dvacet let později odhalena pamětní deska a v Městském muzeu a galerii je celoročně přístupná expozice věnovaná výrobě dačické kostky cukru.

Image

Čtěte také

Sladký život našich předků: Čím sladili své pokrmy v době předcukrové?

V centrálním Španělsku byla v roce 2009 v krasovém dolomitovém kopci Calvero de la Higuera objevena jeskyně Des-Cubierta. Nachází se v archeologickém parku označovaném jako Údolí neandertálců. Jak jeho název napovídá, přibližně před 40 tisíci let zde žili naši nejbližší známí příbuzní – neandertálci.

Vědci se již nějakou dobu domnívají, že jeskyně Des-Cubierta byla rituálním střediskem neandertálců, kteří v ní shromáždili pozoruhodnou sbírku lebek velkých rohatých zvířat. Podařilo se zde nalézt lebky pratura (Bos primigenius), bizona pravěkého (Bison priscus), dnešního jelena evropského (Cervus elaphus) nebo nosorožce (Stephanorhinus hemitoechus).

Sbírka lebek

Jeskyně Des-Cubierta je v tomto ohledu zcela výjimečná. Žádné podobné jeskyně, v nichž by si neandertálci udělali podobnou sbírku, neznáme. Velmi zvláštní rovněž je, že v Des-Cubiertě nejsou žádné jiné zvířecí kosti. To naznačuje, že neandertálci v této jeskyni nezpracovávali ulovená zvířata, ale že dovnitř nosili již oddělené lebky. Spolu s lebkami se v jeskyni našly jen nástroje a zuby neandertálců.

David Manuel Martín-Perea z Madridské univerzity a jeho kolegové prozkoumali sedimenty v jeskyni a dospěli k závěru, že neandertálci na toto místo přinášeli lebky během chladného období nejmladší doby ledové, zhruba před 71 až 57 tisíci lety. Výzkumu pozoruhodné sbírky lebek v jeskyni Des-Cubierta v těchto dnech uveřejnil odborný časopis Journal of Quaternary Science.

Martín-Perea a jeho kolegové potvrzují představy, podle nichž tato sbírka vznikala postupně, zřejmě v průběhu celých generací. Nejspíš šlo o nějaké rituální chování, které se mezi neandertálci udržovalo po dlouhou dobu. Podle vědců jsou nálezy v jeskyni Des-Cubierta nesmírně zajímavé a přibližují nám stále jen nejasné symbolické a kulturní chování neandertálců.

Image

Čtěte také

Rytiny na kosti medvěda jsou starobylým dokladem kultury neandertálců

Zvířata jsou během hibernace o možnost barvitých snů bohužel ochuzena, neboť vlastně nejde o spánek – nýbrž o reakci na chladné počasí a omezené potravní zdroje, kdy někteří tvorové zkrátka nemohou přijmout dostatek potravy k udržení tělesné teploty. Aby tedy ušetřili energii, upadají do mnohem „hlubšího“ stavu, než je spánek, při němž jejich tělesná teplota, frekvence dýchání a intenzita metabolismu klesají na pouhý zlomek obvyklé úrovně. Při hibernaci pak není mozková aktivita dostatečná, aby umožnila snění. 

Jednu zvláštní výjimku bychom však ve zvířecí říši přece jen našli: U makiho tlustoocasého (Cheirogaleus medius), jediného primáta přezimujícího v hibernaci, zaznamenali vědci spánek s rychlým pohybem očí neboli REM. Uvedený druh opice tak možná dokáže kouzlo snění objevovat…

Image

Čtěte také

Umění zimního spánku: Proč medvědi během hibernace netrpí žízní či mrazem

Pomineme-li Venuši a Zemi s jejím poměrně velkým souputníkem, pak se mezi orbitami Merkuru a Marsu žádné větší objekty na stabilních dráhách nenacházejí. Oblastí však prolétá celá řada planetek či komet, které se pohybují po eliptických trajektoriích a pronikají sem pravidelně ze vzdálenějších částí soustavy. Některé jsou potenciálně nebezpečné, neboť kříží cestu Zemi a mohly by zapříčinit katastrofu biblických rozměrů. Jejich orbity ovšem typicky zasahují do hlavního pásu za dráhou Marsu, kam také uvedené objekty „geneticky“ přísluší. 

Nebeská mechanika nicméně prakticky vylučuje existenci stabilně obíhajících těles ve vnitřní části našeho systému. Gravitační rušení je v dané oblasti příliš silné a žádná z planetek by se zde dlouho neudržela. Uvedené kupodivu platí i pro trojány, tedy objekty potenciálně uzamčené v libračních bodech soustavy planeta–Slunce. Merkur zřejmě žádné nemá, Venuši provází možná jeden. Země má nejspíš dva, Mars více než deset, ale o stabilitě mnohých z nich stále panují pochybnosti. Každopádně jde ve všech případech o malá tělesa, s rozměry do několika stovek metrů.

Image

Čtěte také

Kolik má Země měsíců? Naši planetu doprovází řada souputníků

Na přelomu 17. a 18. století se zdálo, že Japonsko vstupuje do nové éry. Šógunské dynastii Tokugawa se podařilo sjednotit celou zemi a ukončit tak vleklé války, které ostrovy dlouhá staletí sužovaly. S mírem přišly stabilita a ekonomický rozvoj, které vedly i k zásadním změnám společnosti. 

Samurajové – profesionální válečníci a do té doby jeden z pilířů společnosti – byli zatlačováni do pozadí novými měšťanskými vrstvami. Roku 1703 však relativní klid narušil incident, který novými pořádky zásadně otřásl: vysoce postavený úředník a odborník na protokol Kira Jošinaka byl zavražděn skupinou róninů, bývalých samurajů mstících se za smrt svého pána Asana Naganoriho. 

Tragický konflikt 

Kořeny událostí sahaly několik let do minulosti. Mladý Asano získal v 80. letech 17. století funkci u dvora, kde se také setkal s o generaci starším Kirou. Vztahy mezi oběma muži se velmi rychle začaly zhoršovat – podle všeho starého ceremoniáře pohoršoval mladíkův nedostatečný zájem o protokol a práci. Asano byl podle dobových pramenů „inteligentní a přísný, ale preferující požitkářství před zabýváním se záležitostmi vlády“. Navíc na rozdíl od Kiry pocházel z venkova, a je tak možné, že se na něj starý aristokrat díval poněkud spatra. Jiné interpretace tvrdí, že se Kira k mladšímu muži choval hrubě a povýšeně, protože mu tento nedal hodnotné dary (rozuměj úplatky) odpovídající jeho postavení. 

Buď jak buď, napětí mezi oběma muži vygradovalo 21. dubna 1701. Tehdy za ne zcela vyjasněných okolností Asano na svého soka vytáhl krátký meč wakizaši a sekl ho s ním do obličeje. Celá situace byla o to vážnější, že k incidentu došlo na císařském hradě Edo (v dnešním Tokiu), kde se už samotné tasení zbraně považovalo za závažný zločin. Události pak už postupovaly velmi rychle. 

Šógun Cunajoši Tokugawa nařídil Asanovi, aby spáchal rituální sebevraždu seppuku, jeho majetek byl zkonfiskován a z jeho rodinných příslušníků se stali vyděděnci. Asanův komorník – správce majetku a samuraj – Óiši Jošio odevzdal pánův hrad šógunovým správcům a propustil služebnictvo. Zdánlivě celá kauza skončila. 

Plánování pomsty 

A byl to právě Óiši Jošio, kdo se měl stát hlavním aktérem příštích událostí. V dřívějších dobách měli samurajové, kteří přišli o pána – takzvaní róninové – spáchat sebevraždu. Již v roce 1663 však dynastie Tokugawa podobnou praxi zakázala. Existovala však ještě jedna cesta jak si zachovat čest – katakiuči neboli krevní msta. A právě tou se bývalý Asanův komorník spolu s dalšími 46 samuraji vydal. Cílem se stal muž, který podle nich za smrt jejich pána mohl – Kira Jošinaka. Ten však byl dobře hlídán a uvědomoval si, jaké nebezpečí mu ze strany někdejších samurajů jeho soka hrozí. Proto ty nejnebezpečnější z nich v čele s Óišim nechal bedlivě sledovat svými lidmi. 

Róninové se na svůj čin dlouho a pečlivě připravovali. Aby rozptýlili jakékoliv podezření, chovali se přitom tak, jak bylo pro zneuctěné muže typické. Óiši se rozvedl se ženou a vydědil své děti. Okázale navštěvoval bary a nevěstince, nechal se dokonce urážet a inzultovat od jiných bojovníků, kteří mu vyčítali nedostatek cti. Ve skutečnosti však důkladně plánoval provedení pomsty. Ostatní přitom získávali informace, postupně se stahovali do Eda a s sebou přiváželi zbraně a důležité vybavení. Jeden z nich se dokonce oženil s dcerou stavitele Kirova hradu, díky čemuž spiklenci získali přehled o podobě objektu, v němž plánovali svůj čin provést. 

Krev za krev 

Teprve po dvou letech, v lednu 1703, kdy Kirova obezřetnost polevila, se róninové odhodlali k akci. Dlouho připravovaná pomsta začala mrazivé noci za hustého sněžení. Óiši pronesl ke svým mužům krátkou řeč: „Naše nenávist k nepříteli našeho pána se kupí jako tento bílý sníh. Dnes večer útočíme, abychom pomstili našeho pána. Budeme potřebovat dost síly na to pohnout horou. Čistý sníh setře naši hanbu.“ Poté róninové zaútočili na Kirův hrad. 

Po žebřících přelezli brány a zevnitř je pevně zajistili, aby jejich čin nikdo zvenčí nenarušil. Několik z nich potom obešlo okolní domy, jejichž obyvatele ujistili, že se jedná o věc cti a nebude prolita žádná nevinná krev. Óiši poté zabubnoval na válečný buben a vyrazil se svými muži do sídla, kde již čekali Kirovi samurajové. 

Rozpoutal se boj, při němž bojovníci na obou stranách utrpěli zranění, žádný ze 47 útočníků však nezemřel. Samotný Kira uprchl z vřavy skrytým východem, ale Óiši jej pronásledoval a dostihl. Nabídl mu, že může čestně odčinit své „zločiny“ a spáchat seppuku. To starý muž odmítl, takže jej samuraj chytil za vlasy a usekl mu hlavu – údajně stejným mečem, kterým se zabil jeho pán. Poté róninové opustili hrad a i s Kirovou hlavou se vydali na pozemek zenového chrámu Sengakudži, kde byl pohřben Asano. Jeden z nich se potom vydal na venkov, informovat vdovu po jejich pánovi. 

Zemřít se ctí 

Zprávy o jejich činu se rychle rozšířily městem a v době, kdy 47 róninů dorazilo na místo, už na ně čekal shromážděný dav měšťanů, který je přivítal jako hrdiny. U chámu položili Kirovu hlavu spolu s mečem, která ji usekla, na Asanův hrob, opatovi chrámu odevzdali všechny zbývající peníze a požádali jej, aby se za ně modlil. Poté se nechali v klidu zatknout. 

Zuřící šógun původně zamýšlel nechat pachatele dlouho plánovaného atentátu na vysoce postaveného úředníka popravit, v následujících dnech mu však přišlo obrovské množství žádostí o milost od lidí, kteří čin róninů obdivovali. Jejich zastánci navíc zdůrazňovali, že se bývalí samurajové pouze zachovali v souladu se svým kodexem a nedopustili se tak ničeho špatného. 

Cunajoši Tokugawa nakonec situaci vyřešil tak, že mužům nařídil spáchat seppuku. Sice se stále jednalo o trest smrti, ale v tomto případě v čestné formě. Tento rozsudek přijali Óišiho lidé s uspokojením, rituální sebevraždu spáchali hromadně. Pouze jediný z nich tomuto trestu unikl – Nobujuki Terasaka, který vyrazil informovat vdovu po svém pánovi. Také ten se po splnění úkolu přihlásil šógunovi, který jej však omilostnil. 

Příběh 47 róninů od té doby žil vlastním životem. Hroby Óišiho a jeho mužů se staly doslova poutním místem, k němuž směřovaly tisíce návštěvníků poklonit se padlým samurajům. Příběh se také brzy dočkal sepsání a převedení do divadelní podoby. Je příznačné, že zatímco pro řadu lidí se stali hrdiny, dynastie Tokugawa usilující o stabilitu a mír se snažila události co nejvíce ututlat a knihy a hry věnované těmto samurajům úřady opakovaně zakazovaly a zabavovaly. Přesto příběh necelého půl sta mužů, kteří za cenu vlastních životů pomstili smrt svého pána, přežil a popularitu si uchoval do dnešních dní.

Image

Čtěte také

Kam zmizeli nindžové? Kdo ve skutečnosti byli mýty opředení muži v černém?