Žlutá zimnice je nebezpečná krvácivá horečka, kterou přenášejí komáři. Původcem je RNA virus z příbuzenstva celé řady nebezpečných infekcí. Průběh je rychlý, pacienti zežloutnou, mají černé zvratky a nemalé procento nakažených umírá. U lidí, kteří nepocházejí z oblasti výskytu žluté zimnice je úmrtnost až 50 procent, u místních se pohybuje kolem 5 procent.

Žlutá zimnice občas spustí epidemie s mnoha mrtvými, které se odehrávají především v tropické Americe a Africe. Specialisté sdružení ve skupině Yellow Fever Advisory Group ale nedávno publikovali v odborném časopisu NPJ Viruses varování, podle něhož se stále zvyšuje riziko, že žlutá zimnice rozpoutá globální pandemii, tedy především v teplých oblastech planety.

Podle odborníka na infekční choroby Duanea Gublera z Národní univerzity Singapuru a jeho kolegů je riziko pandemie žluté zimnice nejvyšší za posledních 70 let. Vzhledem k mnohem vyšší smrtnosti než u COVID-19 by dopady mohly být ještě ničivější. 

Starý virus, nová hrozba

Žlutá zimnice má za sebou dlouhou a tragickou historii. Do 17. století byla rozšířená pouze v Africe, ale transatlantický obchod s otroky ji přenesl do Ameriky, kde v některých oblastech zabila až 10 % populace. Později se rozšířila i do Evropy, kde si vysloužila přezdívku „americký mor“.

V roce 1930 však svět poprvé získal nad virem navrch. Díky účinné vakcíně (vyvinuté jihoafrickým lékařem Maxem Theilerem, který za ni v roce 1951 získal Nobelovu cenu) a téměř úplné eradikaci komárů přenašečů v Americe se šíření nemoci v městských oblastech zastavilo. Avšak tento triumf netrval věčně. V posledních desetiletích se komáři vrátili a s nimi i ojedinělé výskyty nemoci – zejména v Africe, ale i v některých oblastech Latinské Ameriky.

To, co odborníky děsí nejvíc, je možnost, že se žlutá zimnice rozšíří do Asie – regionu, kde dosud nebyla zaznamenána. A to přesto, že tam žije přes dvě miliardy lidí v oblastech, kde jsou přítomni komáři schopní virus přenášet.

Scénář šíření je přitom podle vědců jednoduchý: nakažený cestovatel se vrátí z Afriky nebo Jižní Ameriky, místní komár ho bodne, získá virus a začne ho šířit mezi dalšími lidmi. Moderní megaměsta s hustou populací a mezinárodními letišti pak mohou posloužit jako ideální rozbuška pro rychlé globální šíření. První případy by navíc mohly být snadno zaměněny za běžnější horečku dengue, což by vedlo ke zpožděné reakci a rychlejšímu rozšíření nákazy.

Poslední varování?

Odborníci se shodují, že klíčem je prevence. Důležité je proto zvýšení globální zásoby vakcín a zajištění jejich dostupnosti v ohrožených oblastech. Zlepšení proočkovanosti obyvatelstva, zejména v chudších regionech a intenzivní sledování výskytu viru, jak v endemických, tak v potenciálně ohrožených oblastech.

Žlutá zimnice může být podle vědců další globální hrozbou – pokud ji podceníme. Pandemie COVID-19 ukázala, jak rychle se může nákaza šířit v propojeném světě. Tentokrát však může jít o virus s podstatně vyšší smrtností.

Image

Čtěte také

V Asii objevili superrezistentní komáry tropické, kteří přenášejí horečku dengue

Astronomům se poprvé podařilo pozorovat kosmickou srážku, při níž jedna galaxie proniká intenzivním zářením do druhé. Jejich výsledky, publikované v časopise Nature, ukazují, že toto záření tlumí schopnost zraněné galaxie tvořit nové hvězdy. 

Ve vzdálených hlubinách vesmíru se dvě galaxie ocitají v napínavé válce. Znovu a znovu se k sobě přibližují rychlostí 500 km/s na kolizním kurzu, aby si zasadily jen letmý úder a pak se stáhly a připravily na další kolo. „Proto tento systém nazýváme 'kosmickým kláním'," říká spoluvedoucí studie Pasquier Noterdaeme, výzkumník z IAP (Institut d'Astrophysique de Paris) a FCLA (French-Chilean Laboratory for Astronomy) v Chile, a přirovnává ho ke středověkému sportu. 

Tito galaktičtí rytíři však nejsou zrovna vzory ctnosti – jeden z nich má totiž velmi neférovou výhodu: používá kvazar, který svého protivníka „probodává“ zářením.

Galaxie pod útokem

Kvazary jsou jasná jádra některých vzdálených galaxií, která jsou poháněna supermasivními černými dírami a uvolňují obrovské množství záření. Kvazary i splynutí galaxií bývaly mnohem častější, objevovaly se častěji v prvních miliardách let vesmíru, takže pro jejich pozorování astronomové nahlížejí do vzdálené minulosti pomocí výkonných teleskopů. Světlo z tohoto „vesmírného klání“ k nám dorazilo až po více než 11 miliardách let, takže ho vidíme takové, jaké bylo v době, kdy byl vesmír starý jen 18 % svého současného stáří.

„Poprvé zde vidíme přímý vliv záření kvazaru na vnitřní strukturu plynu v jinak pravidelné galaxii,“ vysvětluje spoluvedoucí studie Sergej Balašev, který je vědeckým pracovníkem Ioffeho institutu v ruském Petrohradě.

Nová pozorování naznačují, že záření uvolněné kvazarem narušuje oblaka plynu a prachu v pravidelné galaxii a zanechává za sebou pouze nejmenší a nejhustší oblasti. Tyto oblasti jsou pravděpodobně příliš malé na to, aby v nich mohly vznikat hvězdy, takže v poraněné galaxii zůstává méně hvězdných jeslí a ona samotná prochází dramatickou proměnou.

Tato galaktická oběť však není jediná, která prochází změnami. „Předpokládá se, že tato sloučení přivádějí obrovské množství plynu k supermasivním černým dírám sídlícím v centrech galaxií,“ vysvětluje Balašev. V kosmickém souboji se nové zásoby paliva dostávají na dosah černé díry pohánějící kvazar. Když se černá díra nasytí, může kvazar pokračovat ve svém ničivém útoku.

Image

Čtěte také

Vesmírné kolize: Když se srazí planety, hvězdy černé díry nebo galaxie

Walter von Reichenau stoupal od konce první světové války v hierarchii německých ozbrojených sil a neváhal kvůli tomu spolupracovat i s nacisty. Od roku 1934 pak jako předseda Říšského výboru pro obranu prosazoval zbrojení. Protože však snahy o racionalizaci výroby byly stále považovány za politický manévr – a nikoliv bezdůvodně – nedokázal koordinovat přezbrojení všech tří složek Wehrmachtu. 

Navzdory tomu se Reichenauovi podařilo dosáhnout velkých úspěchů v modernizaci ozbrojených sil. Držel ochrannou ruku nad letectvem, s nímž se již v červnu 1933 dohodl na restrukturalizaci. Panzerwaffe, tehdy ještě v plenkách, také těžila z Reichenauovy přízně. On sám byl v roce 1917 u Cambrai svědkem britského tankového útoku a dobře si uvědomoval možnosti mobilní války. Nechal proto přeložit z angličtiny převratná díla vojenského teoretika Liddella Harta a přispěl tak k šíření nových myšlenek.

Image

Čtěte také

Nacistou ve jménu kariéry: Předválečná kariéra Waltera von Reichenau

Jeho výše zmíněné nadšení pro sport bylo také důvodem, že se angažoval i v branné výchově a problematice masové mobilizace. Chtěl vojensky připravovat veškeré obyvatelstvo, zejména mládež, na moderní válku. Tímto způsobem se snažil postavit obranu země na co nejširší základnu. Dostal se přitom ovšem do střetu s velitelem SA Ernstem Röhmem, s nímž zprvu asi rok spolupracoval při svém působení ve Východním Prusku, ale trval na tom, aby armáda měla přednost v branné výchově mládeže.

Nepřál si také, aby úderné oddíly prolomily monopol Reichswehru na zbraně. Poté, co bylo schváleno navýšení počtu armády na 300 000 mužů s 12měsíční povinnou vojenskou službou, už přestalo platit i vojenské zdůvodnění spolupráce s SA, které se dokonce chystaly na ovládnutí Reichswehru.

Spiklenci proti SA

Reichenau jednal rychle. Podařilo se mu dostat své lidi do vzdělávacího úřadu SA a také uzavřít taktické spojenectví s protivníkem Göringem i s Himmlerovými SS. Jak je známo, úderné oddíly byly při takzvané noci dlouhých nožů na přelomu června a července 1934 jako mocenský faktor zlikvidovány a Röhm zavražděn. 

Podle Himmlerova pobočníka Karla Wolffa se Reichenau s říšským vůdcem SS před krvavou lázní často scházel a společně řídili dezinformační kampaň proti Röhmovi. Poslední schůzky se zúčastnil i Göring, a zatímco říšský vůdce SS četl ze seznamu jména, ostatní dva spiklenci vždy přikývli či zavrtěli hlavou. Nevíme jistě, zda byl při této příležitosti pohybem hlavy odsouzen k smrti i generál Schleicher, každopádně se ale ocitl mezi zavražděnými a byly tím vyřízeny osobní účty mezi Blombergem a Schleicherem ještě z období výmarské republiky.

Toto vítězství však neznamenalo pro Reichenaua žádný velký přínos do budoucnosti. Po dvou letech na ministerstvu se mu nepodařilo vytvořit integrované velení Wehrmachtu ani získat funkci vrchního velitele pozemního vojska. Jeho přeložení do Mnichova na pozici velitele Vojenského okruhu VII (a současně VII. armádního sboru) se proto zpočátku mohlo jevit jako politická porážka. Z čistě geografického hlediska byl nyní vytlačen z „předpokoje moci“ u Hitlera. Změnu však lze chápat i jako druhý pokus získat funkci vrchního velitele armády. Velení divize mu nyní mělo otevřít konvenční cestu na vrchol.

Odchod z Berlína však Reichenauovi nebránil, aby se dál projevoval na ideologickém poli. V Mnichově prohlásil: „Nemám potřebu dělat z vojáka nacionálního socialistu… Jsme nacionálními socialisty i bez stranické průkazky.“ To ale nebylo vše, Reichenau se objevil na oslavách takzvaného  pivního puče z roku 1923, které pořádala NSDAP. Zasazoval se také o účast Wehrmachtu na stranických sjezdech v Norimberku. Inicioval spolupráci mezi armádou a Hitlerjugend, a to ještě předtím, než k tomu v Berlíně vydali pokyn. V roce 1937 dokonce nechal v Mnichově umístit pamětní desku, která zvěčňovala Hitlerův dobrovolný nástup do služby na frontě v roce 1914. 

Největší příležitost

Pro Reichenaua však bylo sbližování Wehrmachtu s nacisty jen prostředkem k dosažení vlastního cíle, v nejlepším případě vedlejší zálibou. Jeho skutečné ambice stále mířily k vrchnímu velení armádě. V únoru 1938 se zdálo, že se naskytla dlouho očekávaná příležitost díky rezignaci Blomberga a Fritsche. Reichenau se okamžitě objevil v Berlíně. Jeho kalkulace však vyšly jen potud, že ho Hitler navrhl jako prvního kandidáta na Fritschova nástupce. Proti jeho jmenování se však ozvalo více osobností. 

Joseph Goebbels si do deníku zapsal: „... všichni jsou proti Reichenauovi.“ Generál Gerd von Rundstedt ho dokonce přímo odmítl „jménem armády“. Wilhelm Keitel se také ukázal být zarytým odpůrcem svého předchůdce v čele Werhmachtu. Reichenauovy naděje nakonec zmařilo jmenování Waltera von Brauchitsche. Jako útěchu musel přijmout přeložení do Lipska do čela Skupinového velitelství IV.

Teprve s vypuknutím druhé světové války se Reichenauovi otevřely nové  možnosti postupu. Těsně před invazí do Polska mu bylo svěřeno velení nově vytvořené 10. armády. S 13 divizemi, včetně dvou tankových a pěti motorizovaných, byla tato formace nejsilnější v celém tažení. Bezprostředně po zahájení kampaně postupoval Reichenau z oblasti Opolí směrem na Varšavu. Společně se svazky skupiny armád Sever se mu podařilo obklíčit a zničit početně silné, ale technicky hůře vybavené polské jednotky. Brzy poté díky obratnému manévrování zachytil rozsáhlý polský protiútok do boku 8. armády v bitvě na Bzuře. Významně k tomu přispělo jeho inovativní využití operačního rádiového průzkumu a pružné vedení obrněných jednotek. Za úspěšné velení obdržel 30. září od Hitlera Rytířský kříž Železného kříže.

Na pokraji zrady

Vojenské úspěchy v polské kampani ale Reichenauovi z politického hlediska nic nepřinesly. Naopak v zimě 1939/1940 začal mít vůči režimu vážné výhrady. Rozhodně se vyslovoval proti Hitlerem chystanému útoku na západě. Nápad přejít do ofenzivy už před Vánoci, tedy před dokončením potřebných příprav, označil za „vyloženě zločinný“. 

V průběhu zimy nejméně pětkrát přijel do Berlína, aby vůdce informoval o svých plánech. Přitom ztratil politickou výhodu, jíž se předtím u Hitlera oproti ostatním generálům těšil – získal si pověst defétisty. Když Heinz Guderian na schůzce v listopadu 1939 navrhl Reichenaua jako možného nástupce von Brauchitsche, odpověděl Hitler stroze: „Ten nepřipadá v úvahu.“

Aby zabránil katastrofě na západě, navázal Reichenau prostřednictvím odbojové skupiny Carla Goerdelera kontakt se Spojenci. Tato skutečnost se může zdát překvapivá, ale současně dokazuje, že generál ve skutečnosti nepatřil k bezvýhradným stoupencům Hitlerovy ideologie. Byl zkrátka mužem, který vždy dával pozor, „odkud fouká vítr“. Doufal, že tím, že Spojencům prozradil datum zahájení útoku, si vynutí odklad ofenzivy. Možná si chtěl dokonce připravit půdu pro odchod z nacistického Německa v případě porážky na západě. Každopádně způsob, jakým Reichenau, údajně tak loajální k režimu, podnikl uprostřed války zrádné sondování u nepřítele, ukazuje, že nezapomněl na politikaření. Jeho spolupráce s odbojem byla ovšem čistě taktická: šlo mu pouze o načasování západní ofenzivy, nikoliv o následný vývoj války. 

Soukromá bitva u Oudenaarde

V průběhu ofenzivy na západě už Reichenau nehrál tak oslnivou roli jako v Polsku. Zpočátku z vojenských důvodů, protože jeho rychlé formace mu vrchní velení postupně v průběhu příprav na útok odebralo. Vzhledem k Mansteinovu plánu, který počítal s těžištěm bojů na jihu, se Reichenauova 6. armáda (vznikla přejmenováním 10. armády), rozmístěná na belgických hranicích, ocitla na vedlejší scéně. Jejím úkolem bylo překročit Mázu severně od Cách, dobýt pohraniční opevnění a pak rychle postupovat na západ. Z velké části se jí to podařilo. Nicméně Reichenauovo velení ve francouzském tažení lze označit jak problematické. Mimořádně úspěšné nasazení výsadkových a leteckých jednotek muselo být generálovi, který zůstal v tomto ohledu překvapivě konzervativní, doslova vnuceno. 

K velké nelibosti svých kolegů Reichenau bezostyšně využíval tažení ke zvýšení svého osobního prospěchu. Například náčelník generálního štábu Franz Halder kritizoval Reichenauovu „soukromou bitvu v oblasti Oudenaarde, která pravděpodobně stála zbytečné ztráty a nepřinesla žádné operační výsledky“. Velitel skupiny armád B generálplukovník Fedor von Bock zase prohlásil, že „Reichenau vede tak trochu zvláštní válku“. Obzvlášť ho však rozčílila skutečnost, že velitel 6. armády strávil celé odpoledne pochlebováním belgickému králi, místo aby vedl své vojáky.

Zaseknutá kariéra

Po triumfu v západním tažení se Reichenau dočkal jmenování polním maršálem – zároveň se však této pocty dostalo téměř tuctu jeho kolegů. Nic se tedy vlastně nezměnilo. Zůstal velitelem armády, ovšem bez vyhlídky na velení skupině armád. V průběhu následujícího roku dokonce poněkud ztratil na významu – na začátku operace Barbarossa byla jeho 6. armáda degradována na čistě pěchotní svazek. Podle nové doktríny se obrněné jednotky soustředily v tankových skupinách přímo podřízených skupinám armád. Šestá armáda přitom spadala pod skupinu armád Jih polního maršála Gerda von Rundstedta. 

V počáteční fázi tažení se Reichenau významně podílel na rozsáhlých obkličovacích bitvách u Kyjeva a Umaně. Podařilo se mu zlomit mimořádně silný odpor nepřítele v jižním sektoru a do konce září ho zatlačil až k Dněpru. Mezitím dál pracoval na budování svého image. V Polsku přeplaval Vislu, jen aby to mohl ve vlasti propagandisticky využít. 

Na frontě v Rusku se snažil být vždy v čele, aby se ukázal jako neohrožený vojevůdce. Tohle všechno ale k oživení zaseknuté kariéry nestačilo. Rozhodl se proto vrátit k osvědčené koncepci – totiž přiblížit Wehrmacht nacismu a zároveň se osobně zavděčit Hitlerovi. V kontextu východní kampaně to neznamenalo nic menšího než převzetí vůdčí role v rasové a ideologické válce. 

Pokud ještě v polském tažení Reichenau ostře kritizoval excesy SS vůči civilnímu obyvatelstvu, na začátku operace Barbarossa už nabádal Wehrmacht, aby spolupracoval s Einsatzgruppen, které na okupovaném území vraždily Židy. Masakr v Babím Jaru u Kyjeva, kde jich na konci září 1941 postřílely přes 33 000, lze tedy přičíst i jemu. Velitel města, který byl pod přímým Reichenauovým velením, úzce spolupracoval s vražednými komandy. Polní maršál také už v předchozím měsíci rozhodl, že Wehrmacht nemá bránit vraždění Židů včetně dětí v Bílé Cerekvi.

Říjnový rozkaz

Úhelným kamenem Reichenauovy snahy zavděčit se Hitlerovi se však stal jeho nechvalně proslulý rozkaz z 10. října 1941. Za cíl tažení v něm mimo jiné označil „vymýcení asijského vlivu v evropské kultuře“. Voják ve východních oblastech podle něj „není jen bojovníkem řídícím se pravidly válečného umění, ale také nositelem nesmlouvavé národní myšlenky“. Proto Reichenau požadoval „nemilosrdné vyhlazení cizorodé zákeřnosti a krutosti a tím zajištění životů příslušníků německých ozbrojených sil v Rusku“. 

Nejednalo se však o nějaké jeho vnitřní přesvědčení, že je nutné vést vyhlazovací rasovou válku. Chtěl se zkrátka opět vlísat do přízně führera. Nechal svůj text okamžitě poslat do vůdcova hlavního stanu, kde jej Hitler označil za „vynikající“. Rozkaz byl záhy použit jako vzor pro podobné vyhlášky generálů Hermanna Hotha a Ericha von Mansteina. V krátké době si tak Reichenau opět získal přízeň vůdce.

V prosinci 1941 se zdálo, že jeho kalkul vychází. Po rezignaci Rundstedta na funkci velitele skupiny armád Jih se 1. prosince ujal dlouho očekávaného postu. Zároveň bylo zastaveno vyšetřování vedené proti němu kvůli údajně příliš pomalému vedení vojsk na Ukrajině. Zdálo se, že se o poslední a rozhodující krok přiblížil k velení celé armádě – alespoň tak to viděl on sám. Když však Walther von Brauchitsch o sotva dva týdny později odešel z funkce vrchního velitele pozemního vojska, odmítl Reichenaua i Hitler: „Ne, je pro mě příliš politický.“ Naděje na vrchní velení byla potřetí a naposledy zmařena. Místo toho se řízení armády ujal sám diktátor. 

Konec přišel nečekaně rychle. Dne 15. ledna 1942 postihla 57letého polního maršála mozková mrtvice, když si šel v hlubokém mrazu zaběhat do lesa. Zemřel o dva dny později při leteckém převozu do Německa. Předčasná smrt ho zachránila před téměř jistým odsouzením v poválečném norimberském procesu.

Nacista, nebo oportunista?

Reichenauův přínos pro přípravy Německa na válku je nezpochybnitelný, ve srovnání s Mansteinem či Guderianem se však nestal vynikajícím praktikem blitzkriegu. Jednalo se o kariéristu, který ve skutečnosti nebyl oddaný myšlence nacionálního socialismu, ale když to považoval za vhodné pro svůj vzestup, neváhal se takovým stavět. 

Reichenau měl jistě větší náklonnost k nacismu než mnozí jeho konzervativní kolegové a je nepopiratelné, že sdílel (nebo alespoň předstíral, že sdílí) podstatné aspekty nacistického světonázoru. V jiných obdobích si ale dokázal vytvářet vlastní názory a odporovat Hitlerovi. Otevřené hlášení se k nacistické ideologii vždy sloužilo jeho politickým ambicím.

Byl to především „hitlerista“, nikoliv nacionální socialista. Snažil se zkrátka získat vůdcovu přízeň, aby si kariérně pomohl. V prvních letech třetí říše se oddával naději, že obejde tradiční, zdlouhavou cestu na vrchol díky politické flexibilitě. Během války se pak snažil kompenzovat svůj spíše průměrný operační talent prokazováním oddanosti ideologii. 

V armádě blokoval jeho postup Rundstedt, ve Vrchním velení Wehrmachtu proti němu vystupovali Keitel a Schmundt. Reichenauova naděje, že se ocitne přímo u zdroje moci, jako se to v politickém ohledu povedlo Martinu Bormanovi, však ztroskotala na tom, že se na rozdíl od Keitela nebo Schmundta snažil führerovi předkládat své vlastní koncepce. To vůdce nemohl dlouhodobě tolerovat. Adolf Hitler nebyl ovladatelným diktátorem. Naopak „machiavelistického“ Reichenaua pragmaticky využil a pak nechal stát na vedlejší koleji.

Image

Čtěte také

Nejúspěšnější němečtí důstojníci operace Barbarossa: Erich von Manstein

Římský císař Gaius Caesar Augustus Germanicus známý jako Caligula (37–41) se rozhodl na posvátném jezeře Nemi, nacházejícím se asi 30 km jižně od Říma, postavit několik lodí, jak informuje například římský historik Suetonius (asi 69–122). Pozůstatky dvou z nich se v hlubinách dožily 20. století. 

Na dně vypumpovaného jezera 

O existenci lodí na dně jezera po staletí věděli hledači pokladů i rybáři, kteří čas od času při lovu v sítích objevili nějaký starověký artefakt. První pokusy o vyzvednutí lodí začaly již v době renesance, kdy italský kardinál Prospero Colonna (1452–1523) nechal z jezera vytáhnout různé předměty, mezi nimi bronzové ozdoby. Dostat celé konstrukce nad hladinu se mu však nepodařilo. 

K úspěšnému vyzvednutí obou lodí došlo až ve dvacátých letech 20. století za vlády Benita Mussoliniho (1883–1945). Ten v roce 1927 zahájil velmi odvážný projekt vypuštění jezera za pomoci plovoucí plošiny s čerpadly. Pro tyto účely byl obnoven starý kanál z doby antického Říma. Po několika letech prací byla plavidla v letech 1930–1932 skutečně nalezena a vytažena na břeh. Vyzdvižení lodí se neobešlo bez komplikací, kdy se Italové potýkali s opětovným zaplavením dna jezera, čímž došlo k těžkému poškození některých částí. 

Akce nicméně vyvolala mezinárodní senzaci. Velkým překvapením byl dobrý stav, ve kterém se plavidla dochovala. Při jejich převozu by ale hrozilo další poškození, a tak byla obě umístěna do speciálně vybudovaného muzea poblíž jezera Nemi. 

První nalezená loď měla ve své době sloužit jako plovoucí chrám zasvěcený římské bohyni Dianě, jejíž svatyně se nacházela i na břehu jezera, kde se konaly slavnosti Nemoralia na její počest. Druhá loď byla údajně luxusní rezidencí na vodě, vybavenou všemi dostupnými výdobytky své doby. 

Na stavbě plavidel se rozhodně nešetřilo, jak naznačují zachovalé bronzové sochy či zdokumentovaná výzdoba v podobě mozaik a obložení z mramoru. Obě technologicky propracované lodě dosahovaly délky přes 70 metrů a šířky okolo 20 metrů. Byly vybaveny pokročilými systémy, mezi něž patřila bronzová čerpadla na vodu, kotvy z železa a bronzu či složité mechanismy ke zdvihání stožárů. Ještě více fascinující však bylo zabudované podlahové vytápění a vodovodní rozvody, pojímající díky olověným trubkám jak studenou, tak teplou vodu. 

Tragický zánik 

Pokud bychom k jezeru Nemi zavítali dnes, Caligulovy lodě už bychom v místním muzeu nenašli. Během druhé světové války, když se v Itálii odehrávaly boje mezi Američany a německou armádou, totiž v květnu 1944 muzeum s oběma starověkými unikáty shořelo. Ačkoliv se tehdejší vyšetřovatelé snažili zamést pod koberec pravý důvod, jak katastrofa vznikla, a obvinili z požáru ustupující Němce, dnes víme, že se oheň s největší pravděpodobností rozšířil náhodou v důsledku zásahů amerického dělostřelectva.

Zničení lodí vyvolalo širokou kritiku. Italská vláda a archeologové označili tento čin za nenahraditelnou ztrátu pro světové kulturní dědictví. I když se během požáru podařilo zachránit některé artefakty, většina dřeva a původních dekorací byla nenávratně zničena. 

Dnes se na místě dřívějšího muzea nachází zrekonstruovaná expozice, která zahrnuje zachráněné fragmenty plavidel, jejich repliky a moderní rekonstrukce. Celý příběh má ale otevřený konec, jelikož badatelé dle historických pramenů soudí, že se na dně jezera nacházejí pozůstatky ještě jedné lodi. Její objev je však zatím v nedohlednu.

Image

Čtěte také

Herkules ve lví kůži: Jaký byl ve skutečnosti císař Commodus, známý z filmu Gladiátor?

V současnosti převládá mezi vědci názor, že se vesmír bude rozpínat dál a dál, po nesmírně dlouhou dobu. Pokud jsou jejich představy správné, vesmír ve velice vzdálené budoucnosti prodělá tepelnou smrt – hvězdy vyhoří, černé díry se vypaří a veškerá dostupná energie se v té době promění na odpadní teplo. Otázkou je, za jak dlouho k tomu dojde.

Tým nizozemské Radboudovy univerzity, který vedl teoretický astrofyzik Heino Falcke, přepočítal odhad doby, kdy by mělo dojít k tepelné smrti vesmíru. Výpočty Falckeho týmu ukazují, že by konec vesmíru mohl nastat mnohem dříve, než si vědci mysleli. Není samozřejmě žádný důvod k panice – mělo by k tomu dojít zhruba za 10⁷⁸ let, což je číslo, které by vyjádřila jednička se 78 nulami.

I tato jen stěží představitelná doba je ale opravdu mnohonásobně kratší než předešlý údaj. Odborníci počítali s tím, že vesmír „zahyne“ tepelnou smrtí za 1¹¹⁰⁰ let, což odpovídá jedničce s 1 100 nulami. Falcke a jeho spolupracovníci tento ohromující časový údaj snížili především s ohledem na nový pohled na osudy bílých trpaslíků ve vesmíru.

Hawkingovo záření v novém světle

Slavný fyzik Stephen Hawking v 70. letech navrhoval, že se černé díry ve vesmíru v souvislosti s kvantovými fluktuacemi virtuálních částic v průběhu času vypařují tepelným zářením, které dnes nese Hawkingovo jméno. Falcke a spol. tento mechanismus rozšířili i na bílé trpaslíky a neutronové hvězdy. Pokud mají pravdu, a i tyto objekty se vypařují Hawkingovým zářením, zmizí z vesmíru mnohem dřív, než se původně zdálo. Výsledky zkoumání osudu vesmíru uveřejnil odborný časopis Journal of Cosmology and Astroparticle Physics.

Vědci zjistili, že doba, za jakou se objekty, jako jsou bílí trpaslíci nebo neutronové hvězdy, vypaří v důsledku Hawkingova záření, odpovídá jejich hustotě. Falcke s kolegy z toho odvozují, že na rozdíl od dřívějšího pohledu, podle něhož vypařování černých děr Hawkingovým zářením souviselo s přítomností horizontu událostí černých děr, u bílých trpaslíků a neutronových hvězd toto vypařování probíhá v souvislosti se zakřivením samotného časoprostoru.

Image

Čtěte také

Kontroverzní teorie zdvojnásobuje odhadované stáří vesmíru

Nejnovější archeologická studie, publikovaná v prestižním časopise Proceedings of the National Academy of Sciences, nabízí fascinující vhled do obchodních sítí a náboženských praktik Aztéků. Vědci z Tulane University a mexického archeologického projektu Proyecto Templo Mayor analyzovali 788 artefaktů z obsidiánu – vulkanického skla, které bylo v předkolumbovské mezoamerice nesmírně cenné. Výsledky studie zásadně mění naše chápání toho, jak fungovala aztécká ekonomika a jak daleko sahal její vliv.

Poklad z Templo Mayor

Artefakty pocházejí z Templo Mayor, hlavního chrámu v srdci aztécké metropole Tenochtitlán – dnešního Mexico City. Jedná se o nejrozsáhlejší chemickou analýzu obsidiánu, jaká kdy byla na tomto místě provedena. Pomocí technologie přenosné rentgenové fluorescence (pXRF) odborníci zjistili, odkud jednotlivé kusy pocházejí. Tato metoda umožňuje určit „geochemický otisk“ každého artefaktu, aniž by jej poškodila.

Aztékové dávali jednoznačně přednost zelenému obsidiánu z pohoří Sierra de Pachuca. Téměř 90 % analyzovaných artefaktů, především ceremoniální předměty – miniatury zbraní, šperky či ozdoby soch – pochází právě odtud. Tento konkrétní druh obsidiánu byl nejen esteticky ceněný, ale měl i mytologický význam – spojoval se s legendárním městem Tollan.

Zajímavé ale je, že zbytek artefaktů pochází z nejméně sedmi dalších lokalit, včetně oblastí mimo politickou kontrolu Aztéků, jako například Ucareo v západním Mexiku. Tyto suroviny byly většinou využívány k výrobě nástrojů a nacházely se hlavně ve stavební výplni chrámu, což naznačuje, že byly dostupné i obyčejným obyvatelům skrze místní trhy.

Obsidiánová dálnice

Výsledky výzkumu ukazují na existenci pokročilé ekonomiky Aztéků, která nezávisela jen a pouze na dobyvačných akcí, ale očividně také na aktivním obchodováním na velkou vzdálenost. Tento obchod přitom probíhal i s rivaly Aztéků. Analýzy rovněž ukázaly, že se obsidián dostával do Aztécké říše spíše prostřednictvím trhu než třeba loupením v pohraničí.

Podle hlavního autora studie Diega Matadamas-Gomory z Tulane University podobné analýzy umožňují sledovat, jak se v čase vyvíjí expanze impéria, politické aliance a obchodní sítě. „Ačkoliv Aztékové preferovali zelený obsidián, rozmanitost nalezených druhů ukazuje na existenci trhu, který zajišťoval přísun obsidiánu z různých oblastí,“ přibližuje Matadamas-Gomora.

Studie zároveň sleduje, jak se využití obsidiánu vyvíjelo v čase – od počátků Tenochtitlánu kolem roku 1375 n. l. až po jeho pád v roce 1520. V raných fázích se ve výbavě města objevovalo více různorodých zdrojů obsidiánu, a to jak v běžných nástrojích, tak v rituálních předmětech. Po roce 1430, kdy Aztékové upevnili svou moc, začal v náboženských obřadech dominovat výhradně obsidián ze Sierra de Pachuca. To podle vědců naznačuje sílící centralizaci a standardizaci rituálů.

Image

Čtěte také

Geochemické analýzy potvrdily aztécký původ magických zrcadel Johna Dee

Krajina národního parku Purnululu doslova vyráží dech svou ohromnou proměnlivostí: Na relativně malém území, zhruba o pětinásobku rozlohy Prahy, se vyskytují hned čtyři rozdílné ekosystémy. Na jihu a východě se rozkládá travnaté údolí řeky Ord, na západě ční horský hřeben Osmand a severem se stáčí lesní údolí Osmond Range. Nejvzácnější biosféru však představuje hornatina Bungle Bungle, ležící v samotném srdci parku na ploše 450 kilometrů čtverečních. 

Právě tam lze totiž spatřit až 250 metrů vysoké šedo-oranžově pruhované pískovcové struktury ve tvaru včelích úlů. Za šedý odstín mohou vlhké nasákavé horniny, v nichž se množí řasy a sinice, zatímco oranžovou mají na svědomí oxidy železa a manganu. Podoba skal se přitom mění i podle toho, zda se utápějí v paprscích slunce, nebo je naopak spláchly vydatné deště. Za téměř fantaskní scenérií stojí geologické, klimatické a erozní jevy, jež během 20 milionů let formovaly úzké soutěsky a skalní věže.

Na konci světa

Od listopadu do března během horkého období dešťů spadne v lokalitě až 600 milimetrů srážek, zatímco od dubna do října v období sucha se objevují i noční mrazíky. V důsledku popsaného klimatu zahrnuje národní park bohatou biodiverzitu: Stal se domovem 653 rostlinných druhů, včetně vzácné palmy Livistona mariae rostoucí pouze v Austrálii, a také 40 druhů savců, 150 a 80 druhů plazů, respektive ptáků a 10 druhů obojživelníků a ryb.

Přestože původně žili na území Purnululu výhradně domorodci, dnes tam sídlí pouze strážci a dohlížejí na ochranu přírody i na bezpečnost turistů. Zájemci mohou přijet od dubna do prosince, po převážnou část období dešťů však zůstávají brány parku uzavřeny. Návštěvníci musejí počítat s tím, že se budou pohybovat „na konci světa“, kde nenajdou zdroje pitné vody, elektřinu ani internetový či mobilní signál. Mohou si tak ovšem naplno užít tajemnou krásu pískovcových skal.

Image

Čtěte také

Národní park Uluru-Kata Tjuta: Rudá pýcha Austrálie

Málokterá postava dějin třetí říše je kontroverznější a rozporuplnější než Walter von Reichenau. Tentýž muž, který na podzim roku 1941 vydal nechvalně známou výzvu ke „spravedlivému potrestání židovských podlidí“, si našel na jaře téhož roku čas k překladu dvou Shakespearových sonetů. Je to tentýž Reichenau, který se svým monoklem a šlechtickým titulem jako by představoval ztělesnění pruského důstojníka, o němž později generál Blumentritt prohlásil, že mohl být stejně snadno americkým generálem.

Současné názory na Reichenaua, který se narodil v Karlsruhe v roce 1884, se proto značně liší. Jeho kolega Hermann Foertsch v něm viděl „velmi moderního vojáka,... chytrého, vzdělaného muže“, ale „ambiciózního, a ne bez ješitnosti“. Mladší důstojníci oceňovali Reichenaua jako „moderního, chytrého a velkorysého“, což z něj v té době dělalo v Reichswehru výjimečný typ. 

Na druhou stranu hodnocení starších důstojníků se srovnatelnou hodností bylo spíše negativní. Generál Erfurth kritizoval Reichenauův „jasně zřejmý slabý charakter“ a jeho „bezuzdné ambice“ a podle jeho rivala Wilhelma Keitela byl „nedůkladný, nepracovitý, příliš povrchní“. Dokonce použil výraz „Hans Dampf“, což je německá obdoba našeho Brouka Pytlíka.

Trnem v oku konzervativcům

Až do počátku 30. let na první pohled nic nenasvědčovalo tomu, že by tehdejšího podplukovníka čekala závratná kariéra. Jako mnoho dalších z jeho generace sloužil ve světové válce coby důstojník u gardového dělostřelectva a později v generálním štábu. Obdržel Železný kříž druhé i první třídy a po válce vstoupil do freikorpsu ve Slezsku, kde se vyznamenal v boji proti Polákům. Ani to nebylo v té době u vojáka neobvyklé.

Navzdory svému téměř karikaturnímu pruskému vzezření Reichenau vůbec nezapadal do populární škatulky pruského důstojníka – ačkoli jeho otec byl šlechtic a generál pruské armády, matka pocházela z vestfálské středostavovské rodiny. Brzy se proto jejich syn naučil ignorovat tradiční třídní bariéry. Došlo to tak daleko, že jako vášnivý sportovec hrál se svými vojáky fotbal, čímž si vysloužil ostrou kritiku od konzervativních důstojníků. Jeho svatba se slezskou hraběnkou Alexandrinou von Maltzan na tom nic nezměnila. 

Jako dělostřelec a důstojník generálního štábu během Velké války pozorně pozoroval industrializaci konfliktu a poučil se z ní. Vždy zůstal otevřený novým zkušenostem. Ještě před první válkou hodně cestoval mimo Evropu – do Jižní Ameriky či do Spojených států. Jeho známá anglofilie ho vedla k tomu, že nosil anglické šaty a s rodinou často komunikoval pouze anglicky. 

Reichenauův přesun do funkce náčelníka štábu Vojenského okruhu I ve Východním Prusku v roce 1931 znamenal skok do politické arény. Vzhledem k tomu, že jeho nadřízený Werner von Blomberg byl jako člen delegace na odzbrojovací konferenci v Ženevě často nepřítomen, získal Reichenau ve vojenských a politických otázkách značnou svobodu, kterou dovedl využívat.

Spolupráce s nacionálními socialisty, jež byla tak důležitá pro jeho pozdější vzestup, zpočátku vyrůstala z aktuálních bezpečnostních potřeb Pruska ohrožovaného „polskými bandami“. Výsledná vojenská spolupráce s údernými oddíly (Sturmabteilung – SA) zároveň představovala jasné odmítnutí politiky vstřícné k sociální demokracii, kterou praktikoval jeho předchůdce.

Sbližování s nacisty

V průběhu roku 1932 se Reichenau k nacistům opatrně přibližoval. Prostřednictvím svého strýce, prezidenta Spolku pro Němce v zahraničí Friedricha von Reichenau, se mu podařilo navázat přímý kontakt s Hitlerem. Již 7. dubna toho roku mohl ministrovi obrany generálu Kurtovi von Schleicherovi podat zprávu o soukromé schůzce, na které se pokoušel „přiblížit Schleicherovu linii Hitlerovi a přispět tak k dosažení potřebné dohody“.

Když se nacisté dostali v lednu 1933 k moci, snažil se Reichenau plně využít příležitost k realizaci nových vojenskopolitických koncepcí, ale také k prosazení vlastní kariéry. Od té chvíle se u jeho jednání dají jen stěží oddělit osobní motivace od ideologických pohnutek. Rychle pochopil, že v novém státě vše závisí na vůdci, a snažil se ještě posílit přízeň, kterou už u Hitlera získal. A také ji uhájit tváří v tvář nepřátelství možných soupeřů. Svému kolegovi Erichu Rohrichovi vysvětlil: „Vnímám jako svůj úkol udržovat co nejužší osobní kontakt, který je v diktatuře důležitější než veškerá práce ministerstev.“ 

Pak konečně mohl vkročit do „předsíně moci“. Novým říšskými ministrem obrany byl jmenován Werner von Blomberg a Reichenau svého bývalého nadřízeného následoval jako vedoucí ministerského úřadu. Pravomoc jeho funkce sahala  daleko za čistě vojenskou oblast: všechny otázky, které ovlivňovaly politickou roli Reichswehru, patřily do jeho resortu. 

Touha po moci

Smyslem Reichenauovy politiky po roce 1933 byla moc. Moc armády, moc Německa a v neposlední řadě jeho vlastní. Ve snaze posílit své postavení u vůdce a zaručit Reichswehru „přední místo“ v novém státě usilovně pracoval na přiblížení armády k nacionálnímu socialismu. „Nikdy nebyla branná moc těsněji spojena se státem, než je tomu dnes,“ napsal v nacistickém plátku Völkischer Beobachter v únoru 1933. Ve svých Směrnicích pro novou propagandu z listopadu téhož roku dokonce vyzýval k „prolnutí branné moci s nacionálně socialistickými ideami“. 

Následovala další opatření, jako zavedení hákového kříže do znaku Reichswehru nebo „árijského paragrafu“, podle kterého byli z armády propuštěni neárijští důstojníci. Po smrti prezidenta Hindenburga (zemřel 2. srpna 1934) pak Reichenau spolu s Blombergem nařídili všem příslušníkům Reichswehru složit osobní přísahu věrnosti Hitlerovi, aniž by pro to existoval jakýkoliv právní základ. Text přísahy přitom osobně formuloval Reichenau, který v Reichswehru se svou kanceláří představoval trojského koně NSDAP. Na druhou stranu nechtěl, aby nacisté ovládli armádu zcela. Podařilo se mu například odrazit pokus ministerstva propagandy o infiltraci a také nepopulární Úřad pro vojenskou politiku NSDAP byl v roce 1935 zrušen. 

Další osobní politický úspěch se však nedostavil. Když v lednu 1934 z funkce vrchního velitele Reichswehru rezignoval Kurt von Hammerstein-Equord, neskrývaný odpůrce nacistů, Reichenau doufal, že se stane jeho nástupcem. Hitler a Blomberg se ho skutečně snažili prosadit, narazili ale na odpor kliky kolem prezidenta Paula von Hindenburga a vicekancléře Franze von Papena. „Ne, o tom vůbec nemůže být řeč,“ prohlásil stařičký říšský prezident. „Ještě se ani nenaučil vést důstojnický sbor a měl bych mu svěřit celý Reichswehr. Nepřipadá v úvahu!“ Zklamání Reichenaua těžce zasáhlo: když mu Blomberg po telefonu odmítnutí sdělil, z rozrušení mu spadl monokl z oka na stůl.

Další nepřátelé

Poprvé, ale nikoliv naposledy, našel Reichenau cestu na vrchol zablokovanou, protože jeho neskrývané politické ambice nevyhnutelně vyvolaly mnohá nepřátelství, jež pocházela z různých zdrojů. Šlo jednak o starší konzervativní důstojníky, kteří souhlasili s Hindenburgem, nebo o některé nacistické předáky, kteří v Reichenauovi viděli soupeře v boji o vůdcovu přízeň. A nakonec se  stejně jako Reichenau snažili v „předpokoji moci“ prosadit další důstojníci: Friedrich Hoßbach, Hitlerův armádní pobočník či jeho nástupce v této funkci Rudolf Schmundt; později také Wilhelm Keitel, který v roce 1935 nahradil Reichenaua v čele Úřadu Wehrmachtu.

Počátkem roku 1934 se novým vrchním velitelem armády stal generál Werner von Fritsch. Stejně jako jeho náčelník štábu Ludwig Beck se také on vyvinul v Reichenauova politického nepřítele. Tuto averzi nelze vysvětlit ideologickými důvody, protože všichni tři podporovali nový režim, byť s většími či menšími výhradami. Mnohem důležitější roli hrála obvyklá resortní soupeřivost mezi velením armády a ministerstvem obrany. Ale v zásadě šlo o konflikt osobní.

Reichenau nyní pokračoval ve svém boji jinými prostředky. Dne 9. května 1934 navrhl rozšíření jednu stranu je nepopiratelné, že se jeho návrh snažil zohlednit složitost moderní války tím, že překonával soupeření mezi jednotlivými druhy ozbrojených sil. Na druhou stranu bylo zjevné, že se snaží eliminovat nežádoucí konkurenci ve velení armády, zejména Becka a Fritsche. Reakce armády, ale i letectva a námořnictva, byla proto velmi chladná. Panovaly totiž oprávněné obavy ze ztráty nezávislosti v důsledku vytvoření integrovaného velení ozbrojených sil. Stručně řečeno: tváří v tvář tak silnému odporu vyzněl Reichenauův návrh do prázdna. Jeho cesta na vrchol však měla ještě přijít.

Image

Čtěte také

Od Polska do Sovětského svazu: Válečné úspěchy Waltera von Reichenau