Čtveřice Britů pokořila Mount Everest za méně než týden. Pomohl jim xenon?
Britští horolezci zvládli cestu z Londýna na vrchol Mount Everestu a zpět v rekordním čase, když v rámci přípravy inhalovali vzácný plyn. Mohl jim xenon pomoci k jejich nevídanému výkonu?
Čtyři britští horolezci nedávno vystoupali na Mount Everest v rekordním čase – celý výstup i návrat z Londýna zvládli za méně než týden. Pro srovnání: běžně trvá aklimatizace a samotné zdolání nejvyšší hory světa i několik týdnů. Úspěch výpravy přitom jejich průvodce přičítá poněkud netradičnímu triku – před cestou skupina inhalovala vzácný plyn: xenon. Ale byl to skutečně klíč k jejich výkonu?
Xenon je inertní (netečný) plyn – bezbarvý, bez zápachu, nijak nereagující. Přesto má biologické účinky. Od 50. let se občas využívá jako anestetikum a výzkumy ukazují i neuroprotektivní účinky – například po mrtvici nebo poranění mozku může chránit mozkové buňky. Tato schopnost plyne z jeho interakce s tzv. NMDA receptory v mozku, jejichž hyperaktivita po úrazech může vést k dalšímu poškození. Xenon jejich aktivitu tlumí.
Elixír výkonu, nebo placebo?
V posledních letech však upoutal pozornost i ve sportovní medicíně – kvůli schopnosti zvyšovat produkci erytropoetinu (EPO). Tento hormon stimuluje kostní dřeň ke tvorbě červených krvinek, které přenášejí kyslík – zásadní výhoda ve vysokohorském prostředí, kde kyslíku ubývá. Na Everestu je kyslíku zoufale málo – ve výšce základního tábora je ho polovina oproti hladině moře a na samotném vrcholu jen třetina. Výšková nemoc hrozí každému, kdo se nepřizpůsobí – a může být smrtelná.
Zní logicky, že víc červených krvinek díky xenonu by mohlo pomoci. Jenže – jak upozorňují odborníci – důkazy zatím chybí. Výzkumy ukazují, že xenon sice krátkodobě zvýší hladinu EPO, důkazy, že vede ke zlepšení výkonu nebo k lepší snášenlivosti výšky ale zatím chybí.
„Možná to fungovalo. V tuto chvíli prostě nevím,“ přiznává Andrew Subudhi, specialista na lidskou fyziologii a výživu Coloradské univerzity v Colorado Springs, který studuje lidské výkony v prostředí s nízkým obsahem kyslíku. „Z pohledu vědy každopádně nevím o ničem, co by prokazovalo, že by xenon mohl mít takové účinky.“
Studie z roku 2019 testovala běžce, kteří po několik týdnů inhalovali 70% xenon. Jejich hladina EPO vzrostla, ale výkonnost – rychlost běhu, srdeční tep, dýchání – se nezměnila. Jiná studie, která podávala sportovcům přímo EPO injekčně, ukázala totéž: žádný zjevný efekt na výkon ve výšce.
Vzácný plyn pomocníkem horolezců?
Vysvětlení jejich rekordního výkonu bude pravděpodobně složitější. Jedním z klíčových faktorů byla předaklimatizace v hypoxických stanech, ve kterých horolezci spali několik týdnů před odjezdem. Tyto stany simulují nízký obsah kyslíku, a jejich účinnost je vědecky doložená – zvyšují hladinu EPO i počet červených krvinek. K tomu lze přičíst i jejich náročný tréninkový režim. A možná i psychologické nebo mírné fyziologické efekty xenonu – například jeho analgetické účinky mohly snížit únavu či bolest svalů.
Podle odborníků každopádně není jasné, zda xenon přinesl něco navíc k již účinné hypoxické přípravě. A zůstává otázkou, zda šlo skutečně o „tajnou zbraň“, nebo spíše o drahý, ale málo účinný doplněk.
Další články v sekci
Experiment, který zavoněl: Pozná vás vaše kočka podle pachu?
Nová studie ukazuje, že kočky dovedou své páníčky rozpoznat nejen podle hlasu či vzhledu, ale i prostřednictvím pachu.
Mnozí považují kočky za nezávislé, odtažité a málo vázané na lidi. Vědecké výzkumy ale postupně boří tento zažitý stereotyp. Už víme, že si pamatují jména, která jim dáváme, mají s lidmi individuální styl komunikace a dokážou napodobovat chování svého páníčka.
Studie japonských vědců, publikovaná v časopise PLOS One, přináší další překvapení: kočky zřejmě dokážou své majitele rozpoznat podle pachu. Vědci z Tokijské zemědělské univerzity, vedení Yutarem Miyairim, zkoumali 30 koček a jejich schopnost rozlišit pach svého páníčka od cizího člověka.
Známé vs neznámé pachy
Každé kočce byly předloženy tři plastové tuby – jedna s vatovým tamponem nasáklým potem jejího majitele, druhá s pachem cizí osoby a třetí prázdná coby kontrola. Výzkumníci pak sledovali, jak dlouho se kočka věnovala jednotlivým pachům.
Výsledek byl jednoznačný: kočky trávily nejméně času očicháváním tuby se známým pachem, o něco déle strávili u prázdné tuby, a nejvíce času věnovali tubě s cizím pachem. Podle vědců to značí, že kočky rychle poznaly známý pach a neměly potřebu ho dále zkoumat, zatímco u cizího pachu si daly více práce a zřejmě sbíraly nové informace.
Tento model chování není u koček ničím neznámým – obdobně se chovají i koťata, která déle očichávají cizí kočky než své matky.
Pachy jako komunikační nástroj
Kočkám neslouží čich jen k hledání potravy – je to i hlavní nástroj sociální komunikace. Pachy sdílejí třením hlav, vzájemným mytím, a dokonce výměnou kožních sekretů. Díky tomu poznají, kdo patří „do party“ a kdo je cizí.
Pokud tedy vaše kočka věnuje více pozornosti cizím lidem, neznamená to, že je má raději. Vaši vůni už zná – a právě proto ji nemusí zkoumat. Je to tiché přiznání: „Patříš ke mně. Tebe znám. Tebe se nebojím.“ A v kočičím světě to není málo.
Jak kočky zpracovávají pachy
Během experimentu vědci zaznamenali i jeden zajímavý detail: kočky používaly při zkoumání neznámých pachů primárně pravou nosní dírku, zatímco u známých levou. Když cizí pach zevrubně analyzovaly, přešly z pravé nosní dírky na levou.
Ukazuje to, že kočky – stejně jako třeba psi – zpracovávají nové podněty v pravé mozkové hemisféře a teprve známé, rutinní informace přesouvají do levé. To odpovídá známým poznatkům o fungování mozku u zvířat.
Další články v sekci
Blíž neznamená snadněji: Proč je energeticky náročnější letět k vnitřním planetám?
Přestože jsou k nám blíž, cesta k vnitřním planetám Sluneční soustavy je energeticky náročnější, než by se mohlo zdát.
Zdánlivý paradox souvisí s dynamikou těles solárního systému, kterou dobře popisují Keplerovy zákony. Z nich mimo jiné vyplývá, že vnitřní planety krouží okolo Slunce rychleji než ty vnější: Kupříkladu u Země se jedná o 30 km/s, ale u Merkuru o 47 km/s. Aby tedy mohla sonda dostihnout vnitřní planetu, musí být urychlena víc, než kdyby letěla k vnější oběžnici – zde se často zmiňuje tzv. Hohmannova přechodová dráha.
Jakmile se však průzkumník k cílové vnitřní planetě „přiřítí“, musí u ní naopak prudce zabrzdit, aby dokázal přejít na její orbitu. Oba manévry – jak přechod na transferovou dráhu, tak brzdění u cíle – přitom vyžadují spoustu pohonných prostředků. Při cestě do nitra Sluneční soustavy navíc roste tepelné i radiační namáhání a potřebná opatření zvyšují hmotnost aparátu, čímž spotřeba paliva dál narůstá. Také proto se při misích k vnitřním planetám využívají opakované gravitační manévry: Let pak sice obvykle trvá déle, ale sonda je úspornější, a tudíž levnější i výkonnější, protože místo paliva může nést užitečné vědecké přístroje.
Další články v sekci
Studie odhaluje nepříjemnou pravdu: Potravinově soběstačná je jen jedna země na světě
Výsledky nové vědecké studie ukazují, jak zranitelný je současný globální potravinový systém – jen jediná země světa by dokázala uživit své obyvatele bez dovozu potravin.
Vědci z německé Univerzity v Göttingenu a skotské Univerzity v Edinburghu nedávno publikovali poměrně překvapivou studii v odborném časopise Nature Food. Zkoumali, jak by si jednotlivé země vedly, kdyby se globální obchod s potravinami ze dne na den zastavil. Výsledky nejsou právě povzbudivé: jen jedna jediná země na světě by byla schopná uživit své obyvatelstvo naprosto samostatně.
Šampion potravinové soběstačnosti
Tou zemí je Guyana – malý jihoamerický stát se zhruba 800 tisíci obyvateli. Guyana jako jediná splňuje podmínky pro plnou soběstačnost ve všech sedmi sledovaných skupinách potravin, mezi které patří luštěniny, obiloviny a brambory, mléko a mléčné výrobky, ryby a rybí produkty, maso a masné výrobky, zelenina a ovoce.
Za Guyanou následují Čína a Vietnam, které zvládají uživit své obyvatele v šesti ze sedmi kategorií. Jenže i tyto dvě země by si bez mezinárodního obchodu musely odepřít některou ze základních složek pestré a zdravé stravy.
Pokud jde o potravinovou soběstačnost, většina světa na tom není dobře. Podle německých vědců zvládne jen každá sedmá země pokrýt domácí produkcí aspoň pět potravinových skupin. Více než třetina zemí zvládá jen jednu až dvě. Šest zemí (například Afghánistán, Irák, Jemen nebo Spojené arabské emiráty) není soběstačných ani v jedné skupině. Česko je podle studie plně soběstačné ve třech kategoriích potravin – obilovinách a bramborách, mase a mléce a částečně soběstačné v ovoci.
Pokulhávající ekonomické unie
Ani regionální ekonomické bloky na tom nejsou výrazně lépe. Rada pro spolupráci arabských států v Perském zálivu (GCC) je soběstačná pouze v mase. Západoafrické a karibské unie dosahují soběstačnosti jen ve dvou potravinových skupinách. Ani jedna ekonomická unie na světě nedokáže zcela pokrýt potřebu zeleniny vlastní produkcí. Evropská unie je například soběstačná jen ve čtyřech kategoriích: obilovinách a bramborách, mléce a mléčných výrobcích, mase a ovoci, a téměř soběstačná i v zelenině.
Naprostá většina zemí se spoléhá na dovoz, což by samo o sobě nebylo kritické – kdyby ovšem mnohé z nich nebyly závislé na jediném obchodním partnerovi. Více než polovina dovozu potravin v některých zemích pochází z jednoho státu, což zvyšuje zranitelnost vůči výkyvům cen, politickému napětí či přírodním katastrofám.
Podle autorů studie je mezinárodní spolupráce a pestré obchodní vztahy zásadní podmínkou pro udržení zdravé a udržitelné výživy. Výzkumník Jonas Stehl z Göttingenu to shrnuje jasně: „Mezinárodní obchod s potravinami je klíčový. Ale přílišná závislost na jednom dodavateli nás činí zranitelnými. Potřebujeme odolné potravinové řetězce.“
Zatímco svět balancuje mezi nacionalismem a globalizací, jedno je jisté: v otázce potravin jsme na sobě závislí víc, než si připouštíme. A pokud má lidstvo přežít budoucí krize, bude muset stavět na diverzitě, spolupráci a odolnosti – nikoliv na izolaci.
Další články v sekci
Vědci vytvořili první atlas lidské kůže: Může pomoci s léčbou jizev i růstem vlasů
Atlas světa, zvířat nebo třeba hub může pomoct s odpověďmi na nejrůznější otázky. Tým výzkumníků z Wellcome Sanger Institute a Newcastle University však vůbec poprvé zmapoval složitý prenatální vývoj lidské kůže a vytvořil její komplexní jednobuněčný atlas.
Zmíněný podrobný atlas představuje pro vědeckou komunitu skutečně cenný zdroj nových poznatků o morfologii kůže: Zdůrazňuje, jak se pokožka utváří, jak se vyvíjejí vlasové folikuly a také co se děje při některých kožních onemocněních. K sestavení unikátního díla využili vědci genomické techniky jako sekvenování buněk či prostorovou transkriptomiku a jejich pomocí identifikovali genetické i buněčné procesy umožňující tvorbu kůže a vlasových folikulů.
Další významný úspěch znamenalo vytvoření plně funkční miniaturní verze lidské kůže v laboratoři. Tzv. organoidy umožnily vědcům zjistit, že imunitní buňky makrofágy hrají zásadní roli i při hojení pokožky bez jizev. A právě uvedený objev může otevřít dveře k novým postupům při léčbě ran či regeneraci kůže po operacích.
Naděje na nové vlasy
Zaměření výzkumného týmu na prenatální pokožku vyvíjející se ve sterilním prostředí dělohy bylo revoluční a vedlo ke zcela novým zjištěním. Ukázalo se například, že určité genetické markery spojené s kožními poruchami jsou patrné již v prenatální kůži. Fakt, že mají některé stavy původ už v době před narozením, může vyústit v cílenější léčbu například šupinaté kůže. A pokud vědci pochopí, jak se u plodu tvoří vlasové folikuly, mohou zas do budoucna nabídnout naději těm, kdo přišli o vlasy – ať už kvůli zranění, nebo nemoci.
Potenciální uplatnění netradičního atlasu v regenerativní medicíně naplňuje vědce optimismem. Dle jejich soudu lze výsledky studie použít jako jistý molekulární recept na vytvoření kůže, jenž by mohl posloužit k vývoji štěpů pro pacienty s popáleninami, k ošetření pro obnovu vlasového porostu nebo k účinnému hojení jizev.
Další články v sekci
Od mamuta ke glóbusu: Dějiny kartografie od pravěku po digitální věk
Zorientovat se v krajině není dnes díky chytrým zařízením složité. Naši předkové však mobilní telefony neměli a hledání cesty pro ně bylo životně důležité. Aby tedy věděli, kudy tečou řeky nebo kde se nacházejí zrádné srázy, začali si vytvářet mapy.
V dávné minulosti sloužily coby orientační body například hory, jezera, skály a další přírodní útvary. Dnes už také víme, že pokud se například ztratíme v lese, můžeme určit světové strany podle pařezů, protože letokruhy narůstají směrem k severu hustěji. A také mraveniště mají obvykle severní stranu strmější. V obou případech jde však pouze o relativně přibližné ukazatele, na které se v otázce života a smrti jednoduše nelze spolehnout.
Aby se tedy naši předkové dokázali vyhnout nebezpečí a zefektivnili lov, začali si vytvářet jednoduché mapy. Nešlo ovšem o pomůcky, jaké známe dnes, nýbrž o primitivní kresby či rytiny na jakémkoliv dostupném povrchu.
Vyryto do klu
Pro příklad nemusíme chodit daleko, neboť i na našem území leží významná naleziště kultur ze starší doby kamenné. Nejproslulejší jsou pak archeologické lokality v Předmostí u Přerova, Dolních Věstonicích a Pavlově. V poslední zmíněné oblasti objevil přední český archeolog a geolog Bohuslav Klíma starší v roce 1962 nejstarší známou kresbu mapového charakteru na světě: Dle některých vědců zachycuje rytina na špici mamutího klu ráz tehdejší krajiny kolem dnešního Pavlova a mimo jiné jsou na ní patrné meandry Dyje, sídliště lovců mamutů i kopce nad ním.
Stáří artefaktu se pohybuje kolem pětadvaceti tisíc let, přičemž kromě jiného dokládá, že již v době kamenné vnímali lidé své okolí prostřednictvím orientačních bodů. Vedle klu z Pavlova se dochovaly také podobné předměty z Ukrajiny, konkrétně mapky vyryté rovněž do mamutoviny či mamutích kostí: Mezi nejstarší z nich patří rytina datovaná zhruba do 10. tisíciletí př. n. l., zachycující lidská obydlí podél řeky.
Polem nepolem
V Itálii je zas k vidění poněkud mladší, zato větší mapa z Bedoliny, vytesaná do skály v údolí Val Camonica na úctyhodné ploše o rozměrech 9 × 4 metrů. Vznikla v 1. tisíciletí př. n. l. a znázorňuje rozložení horských vesnic i cest a pěšin podél obdělávaných pozemků. Jelikož se již jednalo o výrazně vyspělejší společnost, je z mapy patrný posun od éry lovců a sběračů do období zemědělství, kdy se půda dělila na konkrétní „políčka“.
Vedle nich rytina zachycuje také bojovníky, příbytky či zvířata. Objevit se ji podařilo v roce 1970, načež ji pečlivě ohledal španělský archeolog a historik Miguel Beltrán Llorís a později také jeho kolegyně Cristina Turconiová. Ze závěrů italské archeoložky pak vyplývá, že plán zřejmě zachycuje lokalitu v době železné, což by mohlo upřesnit dobu jejího vzniku na 6.–4. století př. n. l.
Země jako na dlani
Ve starověku se zdokonalovaly kartografické dovednosti ve všech koutech světa. V Řecku se objevily první zmínky o tom, že je Země kulatá, a do tamních map začala promlouvat rovněž astronomie. Eratosthenes z Kyreny se narodil roku 276 př. n. l. a stal se významným matematikem, astronomem a hlavně geografem. Aby odhadl obvod planety, porovnával úhel dopadu slunečních paprsků na různých místech během důležitých dnů v roce. Pomocí výpočtů nakonec dospěl k hodnotě 252 tisíc stadií, což zhruba odpovídá čtyřiceti tisícům kilometrů. Trefil se tedy takřka přesně, neboť poledníkový obvod zeměkoule činí asi jen o osm kilometrů víc.
Zásadní kartografické dílo nazvané Geografike hyfegesis neboli „návod ke geografii“ sepsal ve 2. století Ptolemaios, aniž by tušil, že budou zeměpisci z jeho svazku vycházet ještě o třináct století později. V Asii pak platila za kartografickou velmoc Čína a tamní autoři mimo jiné jako první zakreslovali své mapy v konkrétním měřítku.
Kristus a jednorožci
Jakkoliv však kartografie kráčela mílovými kroky kupředu, ve středověku se její rozvoj obzvlášť na starém kontinentu značně zbrzdil: Začalo se do ní totiž míchat náboženství. Křesťanské vnímání světa se promítalo do zanesených informací, a výjimku na mapách tak nepředstavovaly ani výjevy z nebe či pekla. Příklad nabízí tzv. Herefordská mapa zhruba z roku 1280, jejímž autorem se stal Richard z Haldinghamu a Laffordu.
Zmíněné kruhové umělecké dílo o průměru 132 centimetrů vzniklo coby oltářní obraz, a přestože zachycuje některé skutečné zeměpisné lokace jako Perský záliv, Kaspické moře, Anglii či Řecko, jde spíš o jakýsi komplikovaný výběr dobových znalostí o světě ovlivněných křesťanstvím. Uprostřed spočívá Ježíš na kříži a v jeho blízkosti se nachází také babylonská věž či Noemova archa. Nechybějí ani mořské panny, draci a jednorožci, přičemž část mapy zachycující africké pobřeží je dokonce posetá muži bez hlav s očima na hrudi a dalšími nestvůrami…
Světové jablko
Zlatý věk kartografie započal v 15. století, jež přineslo objevitelské cesty i vynález knihtisku. Geografové tenkrát navázali na Ptolemaiovo učení a tištěné mapy se proměnily v relativně dostupnou orientační pomůcku. Evropští kartografové nejen kopírovali dávná díla a stavěli na starých znalostech, ale vytvářeli rovněž vlastní verze s využitím nových nástrojů, včetně kompasu, dalekohledu či sextantu. Německý obchodník a kartograf Martin Behaim přitom neměl k dispozici žádný z uvedených instrumentů, když roku 1492 pro císařské město Norimberk vyrobil tzv. Erdapfel neboli „světové jablko“ – nejstarší dochovaný glóbus. Také on vycházel z Ptolemaiovy práce a na svém modelu zeměkoule o průměru 54 centimetrů znázornil trojici tehdy známých kontinentů čili Evropu, Afriku a Asii.
Obzvlášť pro potřeby mořeplavců vznikaly v popsané éře rovněž hvězdné mapy, do nichž holandští cestovatelé Pieter Dirkszoon Keyser a Frederick de Houtman zanesli nová souhvězdí. Vlámský kartograf Jodocus Hondius vyobrazil na svém glóbu z roku 1601 dvanáct nových jižních nebeských konstelací, načež se s podobnými výtvory doslova roztrhl pytel. O dva roky později vydal Němec Johann Bayer svůj hvězdný atlas Uranometria: Stálicím v něm přiřadil písmena řecké abecedy a zmíněný systém se v astronomii používá dodnes.
Do nejmenších detailů
Následující staletí se nesla v duchu všeobecného rozvoje a s ním vzkvétala také kartografie. Díky pokročilejším metodám tisku se mapy snáz vyráběly a rychleji šířily, ale zároveň mohly být přesnější a detailnější. Poté se zrodila i fotografie a stala se klíčovou formou vizuálního záznamu 19. století. Rozvoj letectví následně umožnil pořizovat z výšky snímky rozsáhlejších oblastí a ve 20. století pak popsané metody nahradily satelity, s jejichž využitím získáváme precizní informace o naší planetě dodnes.
Další články v sekci
Do spárů smrti: Slavná fotografie z vylodění na pláži Omaha
Ikonická fotografie, zachycující okamžik amerického vylodění na pláži Omaha, se stala jedním ze symbolů Dne D i celé druhé světové války.
Jednu z nejslavnějších fotografií druhé světové války pořídil 6. června 1944 kolem 7.40 ráno Robert F. Sargent, fotograf Pobřežní stráže Spojených států amerických. Zachycuje příslušníky 1. divize americké armády, kteří přistávají v sektoru „Easy Red“ pláže Omaha v Normandii.
Název fotografie Taxis to Hell – and Back – Into the Jaws of Death odkazuje k refrénu básně Alfreda Tennysona The Charge of the Light Brigade (Útok lehké kavalerie), která oslavovala legendární sebevražedný útok britské brigády lehké kavalerie v bitvě u Balaklavy v krymské válce.
Originální popisek snímku zněl: „Američtí vojáci seskakují z rampy vyloďovacího člunu pobřežní stráže, aby přebrodili několik posledních nebezpečných yardů k normanské pláži. Některé z nich skosí nepřátelská palba. Jejich ‚taxi‘ se vzdálí od pláže a rychle dopluje k transportní lodi, aby nabralo další pasažéry.“
Další články v sekci
Měkké přistání na moři: Čína úspěšně otestovala první stupeň znovupoužitelné rakety
Čína podnikla další krok směrem ke znovupoužitelným raketám – pekingský startup Space Epoch úspěšně otestoval opakovaně použitelný raketový stupeň Jen-sing-če-1.
Čína zaznamenala významný úspěch na poli opakovaně použitelných raketových technologií. Privátní společnost Space Epoch z Pekingu zvládla na konci května klíčový test s raketovým stupněm Jen-sing-če-1 (Yanxinghe-1, v překladu „Kosmický cestovatel 1“). Svůj test zakončila měkkým, kontrolovaným přistáním na vodách u pobřeží provincie Šan-tung ve východní Číně.
Let 26,8 metrů vysokého raketového stupně trval 125 sekund a dosáhl během něj výšky 2,5 kilometru. Poté zahájil sestup, znovu zažehl motory a provedl téměř kompletní měkké přistání do moře. Ačkoliv byl přistávací manévr na první pohled bezchybný, raketový stupeň podle plánu dosedl na vodní hladinu a pomalu se potopil.
Úspěšný test raketového stupně
Pro tento test bylo klíčové, že raketový stupeň úspěšně zvládl plný tah, změny tahu a vypnutí motoru následované jeho opětovným zapnutím. Úspěšné byly i manévry raketového stupně během letu. Jen-sing-če-1 má inovativní design, který zahrnuje celkově lehkou konstrukci z hliníku a nerezové oceli a pohon na kapalný metan s kapalným kyslíkem.
S technologií opětovně použitelného raketového stupně původně přišla před 15 lety americká společnost SpaceX. Jejich nosná raketa Falcon 9 s opětovně použitelným raketovým stupněm už má za sebou stovky startů, při nichž první stupeň přistával na kosmodromech a na autonomních plovoucích přistávacích plošinách. Pro Čínu šlo o klíčový milník na cestě k vývoji znovupoužitelných raket, které mohou výrazně snížit náklady na kosmické mise a zefektivnit celý kosmický průmysl. Podle plánů Space Epoch by se Jen-sing-če-1 mohla ještě v letošním roce pokust dosáhnou na oběžnou dráhu.
Čína v posledních letech zintenzivnila výzkum v této oblasti. V roce 2024 se již odehrály podobné testy: Ču-čchüe-3 (Zhuque-3) a raketa vyvíjená Šanghajskou akademií kosmických technologií absolvovaly 10kilometrové vertikální starty a přistání v severozápadní Číně. Kchuaj-čou (Kuaizhou), další znovupoužitelná raketa vyvíjená firmou Expace Technology, provedla na počátku loňského roku krátký VTOL test (vertikální start a přistání).
Tyto testy signalizují, že se Čína postupně přibližuje k technologii, která by mohla změnit způsob, jakým lidstvo přistupuje k letům do vesmíru. Úspěšné znovupoužitelné rakety znamenají levnější, rychlejší a ekologičtější mise – a právě to by mohlo otevřít dveře k častějším letům na nízkou oběžnou dráhu, lunárním misím a možná i k meziplanetárnímu cestování.
Další články v sekci
Pád Bílého domu: Tanky proti parlamentu a konec iluzí o ruské demokracii
V srpnu 1991 představoval moskevský Bílý dům symbol vítězství demokracie nad skomírající diktaturou v SSSR. O dva roky později se však jeho zdi staly dějištěm dvoudenních bojů mezi ruským prezidentem a parlamentem.
Moskva 4. října 1993. Z Novoarbatského mostu pálí tanky Kantěmirovské divize do horních pater Domu sovětů. Bílá fasáda, která dala budově její přezdívku, se otřásá a mění ve zčernalé ruiny. Jednou z mnoha osob, které se v objektu právě nacházejí, je i zahraniční zpravodajka Lidových novin Petra Procházková. „Myslela jsem si, že ten dům spadne. Nespadl, ale vypadalo to, že spadne,“ vzpomínala po letech na události, které rázně ukončily spor mezi ruským prezidentem a vůdci tehdejšího parlamentu.
SSSR je mrtev! Ať žije Rusko!
Po pádu železné opony na sklonku roku 1989 nastala změna politických poměrů nejen v zemích střední a východní Evropy, ale i v samotném Sovětském svazu. Ani pokus o státní převrat v srpnu 1991 tomuto procesu nezabránil a na konci téhož roku se sovětský kolos rozpadl. Uvolněné místo na mezinárodní scéně zaujala Ruská federace v čele s prezidentem Borisem Jelcinem.
Do nového vrcholného představitele státu vkládali naděje mnozí obyvatelé. Jeho popularitě proto dlouho neškodila komunistická minulost ani přílišná náklonnost k vodce. Už v listopadu 1991 udělil Sjezd lidových poslanců, který tehdy plnil roli ústavodárného shromáždění a spolu s Nejvyšším sovětem dočasně tvořil ruský parlament, Jelcinovi mimořádné pravomoci. Prezident mohl vydávat dekrety se silou zákonů v oblasti hospodářské politiky a rozhodovat o reorganizaci výkonné moci. Díky tomu směl ministr financí Jegor Gajdar zahájit radikální ekonomické reformy.
Boj o reformy
Snahy o reformu ale hospodářskou situaci zpočátku jen zhoršily. Rok 1992 přinesl hyperinflaci a pokles HDP asi o 14,5 %. Není divu, že se vůči šokové reformní politice zvedl odpor. Jelcinův viceprezident, bývalý generál Alexandr Ruckoj, ji rovnou označil za „ekonomickou genocidu“ a ke kritikům se brzy připojil i předseda Nejvyššího sovětu profesor ekonomie Ruslan Chasbulatov. Schylovalo se k souboji mezi prezidentem a parlamentem. Zatímco Jelcin usiloval o rychlé přijetí nové ústavy, posílení svých pravomocí a prohloubení reforem, Sjezd lidových poslanců a Nejvyšší sovět si chtěly uchovat moc a dalším reformám zamezit.
Na 1. máje 1993 se v Moskvě konala demonstrace odpůrců prezidenta, která přerostla ve střety s milicí. V reakci na to žádal Nejvyšší sovět odvolání ministra vnitra, což prezident odmítl. V červnu pak představil vlastní návrh nové ústavy, všem ale bylo jasné, že jej Sjezd lidových poslanců neschválí. Spor brzy přerostl v konfrontaci. Dne 12. srpna na schůzce s médii Jelcin obvinil parlament z ničení ruského hospodářství a dodal: „Je jasné, že skutečná politická bitva přijde v září.“ Východiskem se podle něj měly stát nové parlamentní volby. K tomu poznamenal, že pokud je poslanci nevyhlásí, učiní tak on.
Konflikt sílí
Jelcin zbavil 1. září 1993 Alexandra Ruckého funkce viceprezidenta a 21. září podepsal dekret č. 1400, který nařídil Sjezdu lidových poslanců a Nejvyššímu sovětu ukončit činnost. Zároveň na prosinec vypsal první volby do Státní dumy. Poslanci v reakci na to vyhlásili, že Jelcina sesazují a prezidentem jmenují právě Ruckého. Napětí houstlo a u sídla parlamentu v Domě sovětů, zvaném Bílý dům, se tak jako v roce 1991 začali srocovat demonstranti. Tentokrát šlo ale o prezidentovy odpůrce a navíc mnohdy ozbrojené.
Jelcin zareagoval vypnutím elektrického proudu a telefonů v budově, ani to však poslance neodradilo a parlament neopustili. V příštích dnech se v Moskvě konaly mítinky na podporu poslanců i prezidenta, kolem Bílého domu vyrostly barikády. Obě strany vyčkávaly, armáda však stála za Jelcinem.
V noci na 2. října se hlava pravoslavné církve patriarcha Alexij II. pokusil v Danilovském klášteře o zprostředkování, zástupci poslanců však dohodu odmítli a na 3. října 1993 vyhlásili generální stávku. Už od 12.00 se na Kalužském náměstí scházeli příznivci protijelcinovského tábora, moskevská radnice jim ale na poslední chvíli odebrala souhlas ke konání protestu. Speciální síly ministerstva vnitra OMON se sice pokusily náměstí uzavřít, ale dav demonstrantů zhoustl tak, až se převalil na Krymský most, kde ho už nešlo zastavit. Na obou stranách přibývalo zraněných, pořádkové síly situaci nezvládaly a musely ustoupit. Kolem 15. hodiny přiletěl do Kremlu vrtulníkem znepokojený Jelcin, to už ale Ruckoj vyzval demonstranty k obsazení moskevské radnice a televizního vysílače Ostankino.
O pár desítek minut později skutečně došlo ke střetu před budovou radnice na Novém Arbatu. Milice při něm použila slzný plyn, a jelikož tím agresivita davu jen vzrostla, zahájil OMON palbu ostrou municí nad hlavy demonstrantů. Zároveň došlo k první skutečné přestřelce se členy krajně pravicového Ruského Národního svazu. Odpůrci Jelcina začali formovat vlastní ozbrojené skupiny a všude se šířily zvěsti o střelbě do civilistů, které někde skončily lynčem milicionářů. Demonstrantům se dokonce podařilo ukořistit nákladní auta se zbraněmi. Velitel vojsk ministerstva vnitra generál Anatolij Kulikov proto nařídil stáhnout muže vybavené pouze obušky a štíty a vydat všem střelné zbraně.
Masakr v Ostankinu
Prezident mezitím podnikal kroky k potlačení nepokojů. Podepsal výnos o výjimečném stavu a ministr obrany Pavel Gračov na jeho rozkaz uvedl do bojové pohotovosti 2. gardovou motostřeleckou (Tamaňskou) a 4. gardovou tankovou divizi (Kantěmirovskou). Generál Kulikov zase vyslal k obraně Ostankina protiteroristickou jednotku Viťaz s tím, že smí opětovat palbu.
Dne 3. října přibližně v 19 hodin zamířili příznivci Ruckého směrem k budově ASK-3 v Ostankinu, odkud probíhalo vysílání. V té době již areál televize chránilo 480 mužů s kulomety i RPG, odstřelovači a čtyři obrněné transportéry. Vůdci demonstrantů se označili za zástupce nové vlády a žádali přístup do vysílání, což zaměstnanci televize odmítli. Vzápětí došlo za nejasných okolností k výbuchu u vstupu do budovy a ostraha spustila palbu. Demonstranti ji opětovali a házeli Molotovovy koktejly, ale dovnitř nepronikli. Výsledkem se stala řada raněných a 46 mrtvých včetně korespondenta německé televize ARD. Jelcinovi příznivci tvrdili, že příčinou byl výstřel z ukořistěného granátometu AGS-17, ale pozdější vy šetřování ukázalo, že ve skutečnosti vyšel z podhlavňového granátometu někoho z členů Viťazu.
Ve 20 hodin vydala vláda prohlášení, ve kterém kladla masakr v Ostankinu za vinu „zločineckým živlům z Bílého domu“. Do objektu dorazily posily a vicepremiér Gajdar z obrazovek vyzval Jelcinovy příznivce s vojenským výcvikem, aby se shromáždili u radnice. Rovněž nařídil šéfovi civilní obrany Sergeji Šojguovi, aby vydal zbraně těm stoupencům prezidenta, kteří zajistí ostrahu důležitých míst do příjezdu armády. Kolem půl desáté večer vznikl krizový štáb k obnovení pořádku ve městě. Prezident definitivně převzal iniciativu.
Do Moskvy dorazila vedle Tamaňské a Kantěmirovské ještě Tulská výsadková divize a také brigády ze Sevastopolu a Rjazaně, celkem na 50 000 vojáků, kteří u strategických objektů nahradili dobrovolníky a OMON. Klid ale ještě nenastal. Nervózní vojáci stříleli na vše podezřelé: projíždějící auta, blízké budovy, a dokonce zvědavé kolemjdoucí.
Ve 22.30 opustili Bílý dům v předtuše blížícího se útoku někteří zahraniční novináři. To už také vznikl plán na jeho obsazení pomocí speciálních jednotek Alfa a Vympel. Aby byli obránci, vyzbrojení jen ručními zbraněmi, co nejvíc demoralizováni, měly do horních pater budovy pálit tanky. Jelcin plán schválil a začátek operace stanovil na 4. října ráno. Kolem 6.00 vojáci Dům sovětů obklíčili a generál Kulikov ještě vzkázal obráncům, že těm, kteří dobrovolně složí zbraně, se nic nestane, jinak budou čelit vážným následkům.
Tanky a rabování
Útoku zahájeného v 7.30 se zúčastnilo 1 700 vojáků s desítkami obrněných transportérů, bojových vozidel pěchoty a 10 tanky. Vozidla prorazila barikády a začala pálit na budovu i okolí. Brutalita útoku obránce šokovala. Neměli jasný plán kromě obecného pokynu klást odpor příslušníkům jednotek specnaz pronikajícím dovnitř a ustupovat do vyšších pater, pokud nebude možné se udržet. Většina členů ochranky budovy se navíc ukryla, a tak se u zabarikádovaného vchodu postavila na odpor jen hrstka dobrovolníků.
Kolem Domu sovětů začala hořet auta a v budově i jejím okolí přibývali ranění i mrtví včetně náhodných přihlížejících. Tanky T-80 mezitím zaujaly pozice na Kutuzovském prospektu a zahájily palbu na 12. a 13. patro, kde způsobily požár. Podle Jegora Gajdara došlo k vypálení „jen” několika nábojů bez nálože a dvou zápalných, ale později ministerstvo obrany přiznalo, že šlo o palbu tříštivými a podkaliberními granáty. Alexandr Ruckoj proto tvrdil, že jejím cílem bylo zabít ho.
„Seděl jsem v kanceláři, když oknem pronikla střela a explodovala v pravém rohu. Můj stůl byl naštěstí vlevo. Vyběhl jsem jako šílený. Nevím, co mě zachránilo,“ vzpomínal později. Ruckoj se během bojů spojil se soudci Ústavního soudu a žádal je o intervenci u zahraničních ambasád. Dovolal se také do vysílání rádia Echo Moskvy a vyzval ruské letce, aby bombardovali Kreml.
V 9.40, kdy se nad budovou objevily vrtulníky, začali první obránci opouštět pozice. V 10.00 byla zastavena palba do tří spodních pater, kde už operovaly speciální síly, a z Domu sovětů se valil černý dým. To vše z nábřeží sledovaly davy Moskvanů. Ve 12.15 nastalo asi na hodinu přerušení palby, aby další obránci, ranění a civilisté mohli budovu opustit. Toho ale využila spousta lidí k rabování v objektu i jeho okolí.
Odpoledne, když boje znovu zesílily, se velitel jednotky Alfa pokusil vyjednat s vůdci Nejvyššího sovětu kapitulaci obránců s tím, že jim jeho muži zajistí volný odchod. Rezignovaný Ruckoj souhlasil a obránci opravdu začali Dům sovětů hromadně opouštět. Přibližně v 18 hodin byla většina budovy pod kontrolou prokremelských jednotek.
Vítěz bere vše
Asi v 19 hodin opustili budovu i Ruckoj a Chasbulatov spolu se členy vedení parlamentu a nastoupili do autobusu, který je odvezl do věznice Lefortovo. Byl vyhlášen zákaz vycházení a příslušníci specnaz zlikvidovali poslední samozvané střelce, kteří ve zmatku uplynulých dní zabíjeli civilisty i vojáky. Pokus o převrat skončil a zdálo se, že nová občanská válka Rusku nehrozí. Výsledky byly i tak tragické: podle oficiálních údajů zemřelo nejméně 187 lidí a 384 utrpělo zranění. Neoficiálně se však mluví o stovkách mrtvých.
Už 12. prosince se konalo referendum, v němž 58 % Rusů schválilo ústavu soustřeďující moc v rukou prezidenta. Zároveň proběhly volby do Rady federace a Státní dumy a obě komory se prvně sešly 11. ledna 1994. Rusko se vydalo cestou takzvané řízené demokracie, formy vlády, která sice vypadá demokraticky, ale volby a hlasování politiku doopravdy nemění. Rozhodující roli v systému má prezident a úzký okruh jeho věrných. Parlament zde tvoří vlastně jen určitou stafáž. Odtud je už jen krůček ke skutečné diktatuře.
Státní duma 23. února 1994 účastníky říjnových událostí amnestovala a veškeré vyšetřování bylo zastaveno. Ruslan Chasbulatov se vrátil na akademickou půdu, léta přednášel o ekonomii a zemřel v roce 2023. Alexandr Ruckoj svou vinu nikdy nepřiznal a už v roce 1996 se stal guvernérem Kurské oblasti. Dnes je již v penzi, ale stále veřejně činný. V únoru 2022 podpořil invazi na Ukrajinu, později však kritizoval chování ruských vojáků vůči civilistům, a dokonce „speciální vojenskou operaci“ označil za tragédii. A Bílý dům? Ten je po nákladné rekonstrukci nyní sídlem ruské vlády.
Další články v sekci
Ptáci v době dinosaurů: Opeřenci hnízdili v Arktidě už před 73 miliony lety
Prastaří ptáci, kteří žili bok po boku s dinosaury, hnízdili v Arktidě již před 73 miliony lety a předznamenali tím chování milionů dnešních opeřenců.
Když v Arktidě nastává jaro, přináší ohromné množství štěbetajících ptáků, kteří vychovávají prachovým peřím obalená mláďata. Podle nového výzkumu to bylo velmi podobné už před 73 miliony let. Právě tak jsou staré nedávno objevené nejstarší doklady hnízdění pravých ptáků v tehdejších „polárních“ oblastech, i když dnes bychom je za polární určitě nepovažovali.
„Pokud víme, praví ptáci jsou na Zemi asi 150 milionů let,“ uvádí doktorandka Lauren Wilsonová z Princetonské univerzity. „Celou polovinu této doby ptáci hnízdili v Arktidě.“ Wilsonová a její kolegové svá tvrzení zakládají na fosilních nálezech řady různých ptáků, kteří žili během období křídy v Arktidě společně s dalšími druhy dinosaurů. Jejich výzkum nejstarších ptáků Arktidy uveřejnil vědecký časopis Science.
Nejstarší ptáci za polárním kruhem
Až doposud jsme měli k dispozici fosilie ptáků z Arktidy a také Antarktidy, jejichž stáří bylo maximálně asi 47 milionů let. Šlo tedy o třetihorní nálezy. Tým Wilsonové svými objevy prodloužil dobu známého výskytu ptáků o zhruba 25 až 30 milionů let hlouběji do minulosti.
Nové nálezy pocházejí z formace Prince Creek, která zahrnuje vrstvy období mladší křídy, z oblasti u řeky Coleville. Badatelé objevili více než 50 kostí a úlomků kostí. Jak upozorňuje Wilsonová, už jenom najít nějaké kosti ptáků z období křídy je velkým úspěchem, tím spíš pokud jde o kosti ptačích mláďat jako v tomto případě.
Unikátnost fosilní sbírky spočívá i v metodice výzkumu. Většina paleontologických expedic se zaměřuje na velké kosti — lebky, stehenní kosti apod. Vědci v oblasti Prince Creek však sbírali i ty nejmenší zlomky, včetně mikroskopických zubů a kostí. Sedimenty se poté převážely do laboratoře a pečlivě prosévaly pod mikroskopem. Tento přístup se ukázal jako klíčový pro objev nových druhů a hlubší pochopení ekologie a fyziologie dávných obyvatel Arktidy.
Ještě není jisté, zda nalezené kosti patří přímo do skupiny Neornithes – tedy moderních ptáků. Některé kosterní znaky tomu však nasvědčují. Pokud by se to potvrdilo, šlo by o vůbec nejstarší známé fosilie této skupiny – starší než dosud nejstarší známé z období před 69 miliony lety. Aby však bylo možné udělat definitivní závěr, bylo by třeba nalézt kompletní nebo alespoň částečně zachovalou kostru.
