Noví lidé do pohraničí: Jak vypadalo poválečné osídlování Sudet?
Opuštěné pohraničí měli zalidnit obyvatelé z českého vnitrozemí a reemigranti. Příchod osídlenců natrvalo změnil tvář Sudet, národnostním složením počínaje a rázem krajiny konče. Jak vypadalo poválečné osídlování Sudet?
Proces osídlování pohraničí začal souběžně s odsunem Němců. Do podzimu 1945 přicházeli Češi z vnitrozemí živelně a zdaleka ne všichni sem směřovali s poctivými úmysly. Pohraničí se tak v prvních poválečných měsících hemžilo takzvanými zlatokopy, kteří přicházeli s vidinou snadného a rychlého obohacení – drancování opuštěných německých usedlostí a živností bylo na denním pořádku.
Různé podoby osídlování
Později prováděly státní úřady již organizované osídlování s úmyslem přivést do pohraničí „národně spolehlivé“ osadníky. Od konce války do května 1947 přišlo do pohraničí celkem 1 365 557 nových osídlenců z českého vnitrozemí, ze Slovenska a ze zahraničí.
Osídlování, po roce 1947 zvané též dosídlování, probíhalo na dobrovolné, ale i nucené bázi (například přesídlení slovenských Maďarů v letech 1945–1949) až do padesátých let. Podle dobových statistik žilo v roce 1952 v bývalých Sudetech kolem dvou a půl milionů lidí, z čehož přibližně dvě třetiny představovali pováleční osídlenci. V září 1953 byla zahájena poslední řízená dosídlovací akce do nejméně zalidněných částí pohraničí (145 000 osob).
Nezakotvená společnost
Nemálo osídlenců však v pro ně neznámém a mnohdy drsném pohraničí dlouho nevydrželo. Úředníci ministerstva vnitra zjistili, že jenom v letech 1948 a 1949 odešlo z pohraničí téměř 26 000 rodin. Situaci pak názorně vystihuje zápis z porady zástupců ministerstva zemědělství z 28. října 1949: „Dochází k tomu, že odcházejí najednou celé obce a nedá se tomu nijak bránit […] Přídělci mizí i proti zákazu a prostě utečou a nechají úplně prázdné usedlosti.“ Také proto byl na konci padesátých let počet obyvatel v bývalých Sudetech stále ještě o třetinu, tedy asi o jeden milion lidí, nižší než před druhou světovou válkou.
Většina osídlenců pocházela ze sociálně nižších a nemajetných vrstev, pro které měl příchod do pohraničí představovat přilepšení a společenský vzestup. Velká část těchto lidí asi skutečně chtěla začít nový a lepší život, ale ne všichni zvládli přechod do nových podmínek – chybělo jim vzdělání, schopnosti i zkušenosti vést přidělené hospodářství nebo živnost. Poválečná výměna obyvatel tak vedla k destabilizaci a zchudnutí Sudet – zatímco průmyslová města na severu musela řešit hlavně bytovou otázku a kriminalitu, horské oblasti na jihu a jihozápadě zůstaly téměř liduprázdné. Všude pak chyběly kvalifikované a solidní pracovní síly, zato nadměrně stoupla konzumace alkoholu.
Laboratoř republiky
A přitom v prvních poválečných letech mělo být pohraničí slovy historika Matěje Spurného „místem provádění různých státních experimentů, avantgardou a laboratoří celostátní vývoje“. Po vysídlení Němců zde měl vzniknout takřka ideální panenský prostor pro vytvoření nové socialistické společnosti. S touto vizí lepších Sudet od počátku nejvíce pracovali komunisté, pro něž se pohraničí brzy stalo politickou baštou a noví osídlenci oporou v boji o moc před únorem 1948.
KSČ od roku 1945 ovládla všechny důležité ministerské posty spojené s osídlováním a například v týdnech před prvními poválečnými volbami v květnu 1946 rozdávalo ministerstvo zemědělství řízené komunistou Júliem Ďurišem novoosídlencům dekrety na půdu po Němcích. Pohraničí proto výrazně přispělo k vítězství KSČ v těchto klíčových volbách. Jestliže na celostátní úrovni dosáhla KSČ 40 % hlasů, v pohraničních oblastech státu se její volební zisky pohybovaly mezi 50 až 70 % hlasy. Například ve volebním kraji Ústí nad Labem to bylo 56,5 % a na Karlovarsku 52,3%.
Další články v sekci
Měsíc jako nový Klondike? Tisíce kráterů mohou ukrývat biliony v surovinách
Nová vědecká studie naznačuje, že by se Měsíc díky zásobám drahých kovů mohl brzy stát nejen cílem průzkumu, ale i těžby drahých kovů.
Těžba na Měsíci sice stále zní jako téma z vědecko-fantastických románů, technologický pokrok, zájem soukromých firem jako SpaceX a plány NASA na trvalou přítomnost na Měsíci (program Artemis) ale ukazují, že první „měsíční důl“ nemusí být až tak vzdálenou hudbou budoucnosti. Navíc, ve srovnání dolováním na planetkách, má těžba na Měsíci výhodu v relativně dobré dostupnosti a možnosti vybudovat v místě stálé zařízení.
Nyní vědci přicházejí se zajímavou hypotézou: dopady asteroidů na povrch Měsíce podle nich mohly v jeho kráterech zanechat obrovské zásoby drahých kovů, včetně těch nejcennějších, jako je platina.
Nová studie, publikovaná v odborném časopisu Planetary and Space Science, odhaduje, že potenciálně těžitelných kovů by na Měsíci mohlo být v hodnotě přes bilion amerických dolarů (v přepočtu okolo 22 bilionů korun).
Lunární pokladnice
Většina lunárních kráterů (možná dokonce všechny) jsou výsledkem kolizí, při kterých planetka, kometa nebo jiný vesmírný objekt uvolnili při nárazu obrovské množství energie. Podle nezávislého badatele Jayantha Chennamangalama z kanadského Vancouveru by právě lunární krátery mohly představovat ideální místo pro těžbu drahých kovů. Chennamangalam je přesvědčený, že dopady těles na měsíční povrch dopravily zásoby drahých kovů, které se nacházejí buď přímo na povrchu, nebo v dosažitelné hloubce pod ním.
V roce 2014 odhadl výzkumný tým, který vedl Martin Elvis, množství blízkozemních planetek, které obsahují významné množství drahých kovů. Chennamangalam a spol. použili podobný postup a odhadli, kolik planetek s drahými kovy mohlo dopadnout na lunární povrch na místa, kde je možné takové suroviny komerčně využít.
Vědci brali v úvahu velikost těles, které dopadají na Měsíc, a také jejich rychlost a další faktory. Ukázalo se, že téměř 6 500 lunárních kráterů by mělo nebo mohlo obsahovat drahé kovy v takovém množství, že by se jejich těžba mohla ekonomicky vyplatit. Šlo přitom o krátery o průměru minimálně jednoho kilometru. Zásoby kovů na Měsíci mohou být podle odhadů vědců až 10–100× větší než u dnes známých asteroidů v blízkosti Země.
Dnešní astronomický výzkum je často závislý na veřejných grantech a politických prioritách. Pokud by se však potvrdilo, že Měsíc nabízí komerčně využitelné suroviny, mohl by se stát zajímavým i pro soukromý kapitál.
„Astronomie dnes uspokojuje především naši zvědavost. Ale pokud se podaří vesmírné zdroje zpeněžit, soukromý sektor se do výzkumu aktivně zapojí,“ je přesvědčený Chennamangalam. Pokud by se opravdu potvrdily odhady o bilionových lunárních zásobách, mohl by se Měsíc v dohledné době stát nejen vědeckou laboratoří, ale i prvním vesmírným průmyslovým uzlem.
Další články v sekci
Nová studie prokazuje, že pohyb prodlužuje život pacientům s rakovinou
Pravidelné cvičení výrazně zvyšuje šanci na přežití rakoviny tlustého střeva – nová mezinárodní studie poprvé prokazuje přímý vliv pohybu na výsledek léčby.
Vědci a lékaři opakovaně docházejí k závěru, že pravidelný pohyb těsně souvisí s příznivějšími výsledky léčby onkologických onemocnění. Početný mezinárodní výzkumný tým teď poprvé přímo prokázal příčinnou souvislost. Nová studie, zveřejněná v odborném časopisu New England Journal of Medicine, ukazuje, že fyzické cvičení přímo zvyšuje šanci na přežití pacientů, v tomto případě při léčbě kolorektálního karcinomu.
Cvičení jako lék
Badatelé sledovali 889 pacientů v šesti zemích po dobu několika let, kteří absolvovali chemoterapii v rámci léčby kolorektálního karcinomu. Tito pacienti byli náhodně rozděleni do dvou skupin. První skupina podstoupila standardní péči po chemoterapii, na druhou čekal tříletý program s individuálně připraveným cvičením a pravidelným dohledem profesionálních trenérů. Výsledky výzkumu byly velmi přesvědčivé. Pacienti ze skupiny, která se věnovala cvičení, měli o 28 procent méně návratů nádorů a o 37 procent méně úmrtí.
V rámci skupiny s tříletým programem cvičení pacienti postupně zvyšovali fyzickou zátěž. Většina z nich se rozhodla pro rychlé 45minutové procházky čtyřikrát týdně. Po pěti letech zůstalo 90 procent z nich bez rakoviny, zatímco u druhé skupiny to bylo jen 74 procent pacientů po chemoterapii.
Zatím není jasné, zda podobný vztah platí i u jiných nádorů, jako například u rakoviny prsu, prostaty nebo plic, přesto jde o velký krok vpřed. Úspěch programu v nemalé míře závisel na intenzivní podpoře cvičení pacientů. Účastníci výzkumu se setkávali s trenéry nejprve každé dva týdny, a pak každý měsíc, což jim pomohlo pokračovat se cvičením i po ukončení léčby. Občas u nich došlo k drobným úrazům, ale přínos cvičení v tomto případě jednoznačně převažuje.
Další články v sekci
Žena odhalila manželovu nevěru díky mobilní aplikaci zubního kartáčku
Ve Velké Británii se odehrál netradiční případ odhalení nevěry – manželku na stopu záletného manžela přivedla data z aplikace chytrého elektrického kartáčku.
Britský soukromý detektiv Paul Jones, který má za sebou přes deset let praxe, popsal případ ženy, jež chtěla pomocí mobilní aplikace zlepšit zubní hygienu svých dvou dětí. Aplikace totiž zaznamenává, kdy a jak dlouho se elektrický kartáček používá. Po čase si žena všimla, že kartáček je aktivní v podivné časy – například v pátek dopoledne, kdy měly být děti ve škole a její manžel v práci.
Chytrý kartáček, hloupá lež
Zpočátku ji údaje o čištění zubů v podivnou dobu nijak zvlášť nevzrušovaly. Když se ale vzorec začal opakovat, začala si žena klást otázky. Zvláště když zjistila, že manžel každý pátek údajně odchází do práce, ale jeho kartáček zaznamenal použití v 10:48, tedy v době, kdy měl být dávno na pracovišti.
Po čase žena svého manžela konfrontovala – ten sice trval na tom, že byl celé dny v práci, jenže časová razítka v aplikaci mluvila jasně. Ukázalo se, že muž místo páteční práce zůstával doma a scházel se tam s kolegyní, když byl dům prázdný.
Podle detektiva Jonese je na chytrých zařízeních fascinující jejich „nezaujatost“. „Data z těchto zařízení jsou emočně neutrální, ale velmi výmluvná. Pokud kartáček říká, že někdo čistil zuby v 10:48 a měl být od 9 hodin v práci, je to těžké popřít,“ říká a přidává i osobní varování: moderní technologie jako chytré kartáčky, hlasoví asistenti nebo fitness náramky si pamatují víc, než si myslíte – a někdy o vás mohou prozradit víc, než by vám bylo milé.
Další články v sekci
Život po smrti: Co dělají naše buňky, když my už nejsme?
Smrt čeká každý pozemský organismus, člověka nevyjímaje. Je proto s podivem, jak málo o konci života víme. Co se děje v těle po posledním vydechnutí? Umírá všech čtyřicet bilionů buněk, nebo některé fungují dál? A pokud ano, jak dlouho a jaké procesy se v nich odehrávají?
Za smrt se u člověka považuje okamžik zástavy srdce nebo vyhasnutí aktivity mozku. Tato tzv. klinická smrt je většinou definitivní a nevratná. Dárcovství orgánů pro transplantace však jasně dokazuje, že buňky, tkáně či orgány žijí i poté, co jejich „nositel“ skoná. Ostatně ve vzácných případech mohou lidé klinickou smrt překonat a takříkajíc se vrátit ze záhrobí. Výzkum vedený Nenadem Šestanem dokládá, že po smrti okamžitě neumírají ani mozkové neurony, které jsou na nedostatek kyslíku v důsledku srdeční zástavy nejcitlivější.
Tým zmíněného neurologa vyvinul v laboratořích Yale School of Medicine aparaturu nazvanou BrainEx, jež udrží mozek prasete při životě mimo tělo nejméně po dobu jednoho týdne. Šestan a jeho kolegové získali na jatkách hlavu poraženého vepře a v laboratoři z ní vyjmuli mozek. Jeho krevní oběh pak napojili na systém pump, čímž zajistili zásobování tkáně speciálním roztokem. Přestože klíčový orgán připojili k BrainExu až čtyři hodiny po usmrcení prasete, podařilo se v něm obnovit i buněčné procesy, jež měly podle tradičních představ nenávratně vymizet. Mozek nezískal vědomí a nedaly se u něj rozeznat žádné projevy organizované aktivity, ale mrtvý rozhodně nebyl…
Stejně jako v děloze
Po klinické smrti se podmínky pro buňky v těle dramaticky změní. Za života dostávaly díky krevnímu oběhu kyslík i živiny a zároveň se zbavovaly zplodin látkové výměny. S tím je sice konec, ale pro buňky se nejedná o zcela novou situaci: Ve velmi podobném prostředí se totiž vyvíjí rané embryo v těle matky. Nemá krevní oběh, který by dodával buňkám živiny a kyslík, a v okolním prostředí je koncentrace tohoto životadárného plynu nízká – asi jen čtvrtinová v porovnání se vzduchem, který dýcháme. Krajně náročná situace pak trvá až do vytvoření placenty, jež přísun klíčových látek a odvod zplodin obstará.
Buňky přežívající v lidském těle po klinické smrti se tak snaží přizpůsobit drastické změně, která připomíná návrat k počátkům existence. Nejde sice o typický život po životě, přesto jsou posmrtné procesy v organismu velmi zajímavé a vybízejí k praktickému využití. Vědci se proto v posledních letech intenzivně věnují jejich zkoumání.
Zapínání a vypínání genů
Všech čtyřicet bilionů buněk lidského těla dostalo do vínku stejnou dědičnou informaci, jež vznikla při oplození vajíčka spermií. Přesto naše tělesná schránka sestává z široké palety buněk lišících se vzhledem i funkcí. Mozkové neurony se pomocí četných výběžků napojují na jiné neurony, takže si mohou předávat elektrické vzruchy. Kulovité bílé krvinky se zaměřují na produkci protilátek přesně zacílených na vše, co organismus vyhodnotí jako nežádoucí. Popsaných specializací dosahují buňky tak, že se v jejich dědičné informaci aktivuje vybraná sada genů: Některé se „uspí“ a jiné „probudí“. Ačkoliv tedy lidský genom zahrnuje zhruba 23 tisíc genů, v jednotlivých buňkách jich pracují nanejvýš nižší tisíce.
Uspávání a probouzení genů reguluje složitý systém tzv. epigenetických modifikací. Ty sice nemění samotnou DNA, ale zasahují do spektra molekul, jež jsou na ni navázané. Dvojitá šroubovice DNA v každé lidské buňce měří kolem dvou metrů, a aby se do titěrného jádra vešla, je navinutá na drobné molekuly bílkovin známé jako histony.
Molekuly navázané na histony pak určují, jak těsně se závity šroubovice semknou a nakolik povolí. Pevně utažené kličky buňce neumožňují využít geny, které se v daném úseku DNA nacházejí, zatímco povolením kliček se geny zpřístupní a aktivují. Některé jsou uspané navázáním látek přímo na dvojitou šroubovici, a když se DNA těchto „přívěsků“ zbaví, dotyčný gen se probudí a začne pracovat. Naopak připojením přívěsků na doposud volný úsek šroubovice se gen uloží ke spánku.
Buňka nemá hodnotu
Po smrti organismu dochází v dědičné informaci přežívajících buněk k masivnímu přeprogramování. Mění se utažení kliček DNA kolem histonů a také rozmístění přívěsků. Genům, které se po klinické smrti probudí, se pak s nadsázkou říká „zombie“. K orgánům, jež skonu vzdorují nejdéle, patří játra a prostata. Po smrti se v nich rychle aktivuje hned několik „zombie genů“ a jako jedny z prvních se probouzejí ty, jimiž se buňky chrání před spácháním „sebevraždy“.
Pro organismus nejsou dílčí buňky nijak zvlášť důležité, tudíž je v případě potřeby bez problémů obětuje ve prospěch celku. Proto v nich existuje jakýsi autodestrukční program, odborně nazývaný apoptóza nebo také programovaná buněčná smrt. Ten se standardně spouští, je-li buňka vážně poškozená a její narušená dědičná informace by hrozila propuknutím zhoubného bujení. Stejně tak páchají „sebevraždu“ apoptózou buňky zasažené virem: Čím déle by mu totiž vzdorovaly, tím víc času by mu poskytly k množení, zatímco sebedestrukcí jeho šíření zastaví. Řada infekcí a nádorových bujení tedy velmi rychle skončí právě díky obrannému mechanismu apoptózy.
Od bláznů k průkopníkům
V organismu, kde se zastavily základní životní funkce, čelí buňky krajně nepříznivým podmínkám – což v nich může aktivovat geny pro programovanou buněčnou smrt. V játrech, prostatě a dalších tkáních však některé buňky autodestrukční program zablokují. Klíčovou roli v buněčné adaptaci na „posmrtný život“ hraje gen HIF pro bílkovinu známou jako transkripční faktor indukovaný hypoxií. Ten mobilizuje stovky uspaných genů, a umožní tak buňkám přežívat i bez přísunu kyslíku.
Tzv. thanatotranskriptom představuje soubor šroubovic kyseliny ribonukleové neboli RNA, produkovaných buňkami po klinické smrti (viz také Posmrtný přepis). Jeho studium odhalilo asi tisíc genů, které zůstávají po klinické smrti aktivní i dva dny – včetně těch, jež pohánějí množení a přežití buněk, povzbuzují růst či urychlují látkovou výměnu.
Nic z uvedeného bychom si asi nespojovali se smrtí organismu. Naopak, jde o projevy velmi intenzivního života. Není to zas tak překvapivé: Zmíněné geny překypují aktivitou v buňkách raných embryí, ale v buňkách dospělého organismu je jejich aktivita velmi důkladně potlačena. Po smrti nastává v organismu celkový rozvrat a ten se v přežívajících buňkách projeví odbrzděním do té doby inaktivních genů. Jedná se o spontánní, samovolný proces.
Výsledky výzkumu thanatotranskriptomu bral zpočátku vážně jen málokdo, dnes je však vědecký svět považuje za neoddiskutovatelný fakt. „Když jsme začínali, lidé si mysleli, že jsme úplní blázni,“ vzpomíná americký biolog Peter Noble z University of Alabama. „Nechápali, proč chceme zkoumat smrt. Pak se ale ukázalo, že pro to existují dobré důvody.“
O výsledky popsaného studia se velmi vážně zajímají kriminalisté a patologové. První zmínění už dlouho využívají analýzu DNA, proti níž má ovšem RNA řadu výhod. Není sice tak stabilní, ale vyskytuje se v buňkách v mnohonásobně vyšším množství, což rozbory usnadňuje. Pro vyšetřování násilných trestných činů je také zcela zásadní určit čas úmrtí oběti, s čímž může thanatotranskriptom pomoct. Navíc se ukazuje, že se k danému účelu velmi dobře hodí RNA izolovaná z kůže či podkožního tuku, jež je pro odběr snadno dostupná.
Zárodky rakoviny
Patologům by zas posmrtné vyšetření transkriptomu mohlo pomoct při odhalování příčin smrti. Komplikované jsou třeba případy náhlých úmrtí lidí, kteří netrpěli zjevnými zdravotními problémy: Zhruba u třetiny z nich se nepodaří příčinu objasnit. Nové výzkumy však ukázaly, že také skrytě probíhající onemocnění poznamená aktivitu genů příslušné tkáně a projeví se typickými změnami v transkriptomu, které lze odhalit i po smrti. Povedlo se tak například prokázat, že za náhlý skon mohla skrytá choroba srdce.
Další uplatnění najdou analýzy thanatotranskriptomu v transplantační medicíně. V případě orgánů odebraných po smrti dárce může totiž určení spektra RNA napomoct k posouzení jejich kvality. Noble rovněž upozorňuje, že lze mezi posmrtně „probuzenými“ geny najít takové, jejichž vysoká aktivita je typická pro zhoubné nádory. „Jedná se o důležitý faktor, protože u pacientů po transplantaci je výskyt rakoviny častější. Obvykle se to vysvětluje dlouhodobým užíváním léků na potlačení imunity, aby se zabránilo odmítnutí orgánu. Když ho ovšem chirurgové transplantují, geny typické pro zhoubné nádory již v buňkách vykazují zvýšenou aktivitu,“ dodává Noble.
Výzkum posmrtných procesů má přitom nejen biologickou, ale také etickou stránku. Definice smrti je z mnoha důvodů velmi důležitá a názorný příklad nabízí právě odběr orgánů pro transplantace: Pokud bychom pod vlivem nových objevů oddálili moment, kdy lze dárce prohlásit za mrtvého, zcela jistě by to snížilo vyhlídky na jejich úspěch. A jestliže bychom vyřazovali orgány, v nichž by silně vrostla aktivita genů charakteristických pro zhoubné nádory, klesla by jejich dostupnost. Výzkum na daném poli zkrátka přináší vedle odpovědí také řadu otázek a morálních dilemat…
Posmrtný přepis
Aktivita genů se projevuje syntézou jednoduchých šroubovic kyseliny ribonukleové neboli RNA. Uvedenému procesu se odborně říká transkripce, protože jde vlastně o přepis instrukcí uložených v genech DNA do formy RNA. Její molekuly potom slouží jako recept, podle nějž si buňka vyrábí bílkoviny potřebné k zajištění všech životních procesů a funkcí. Soubor jednoduchých šroubovic RNA, které daná buňka pro své potřeby produkuje, označují biologové jako transkriptom. Souboru šroubovic RNA produkovaných buňkami po klinické smrti pak říkají thanatotranskriptom, podle řeckého thanatos neboli smrt.
Další články v sekci
Před 35 000 lety po moři: Starověcí lidé zvládli plavbu oceánem dřív, než jsme mysleli
Dávno před vynálezem kompasu zvládli lidé na Filipínách mořeplavbu a kulturní výměnu v rozsahu, který dnes překvapuje vědce.
Mnohaletý archeologický průzkum odborníků Univerzity Ateneo de Manila společně s mezinárodními experty odkryl napínavý příběh dávné migrace, technologických inovací a mořeplavectví, který se odehrál před více než 35 000 lety. Dějištěm tohoto příběhu byly Filipíny.
Ostrov Mindoro – stejně jako většina filipínských ostrovů kromě Palawanu – nebyl nikdy spojen s pevninskou jihovýchodní Asií ani ledovými mosty, ani pevninou. To znamená, že jeho první obyvatelé se sem museli dostat po moři. A právě tato geografická izolace mohla být podle vědců katalyzátorem technologického pokroku a adaptace na námořní prostředí.
Starověcí mořeplavci na izolovaném ostrově
Výzkumný tým v čele s Dr. Alfredem Pawlikem analyzoval bohatý soubor archeologických nálezů: lidské pozůstatky, zvířecí kosti, lastury a nástroje vyrobené z kamene, kosti i mořských mušlí. Tyto artefakty svědčí o tom, že už před více než 30 000 lety obyvatelé Mindora zvládli nejen přežití na ostrově, ale i aktivní lov v oceánu – včetně rybolovu dravých druhů jako jsou tuňákovití a žraloci.
Zvláštní pozornost si získal objev nástrojů vyrobených z mušlí. Takové nástroje – například dláta a sekery – pocházejí z období před 7 000 až 9 000 lety a vykazují silnou podobnost s nálezy z jiných částí ostrovní jihovýchodní Asie až po ostrov Manus v Papui Nové Guineji, více než 3 000 km daleko. Tyto paralely naznačují existenci rozsáhlé sítě námořních cest a kulturní výměny v dávných dobách.
Dalším významným objevem je hrob z ostrova Ilin, datovaný do období před 5 000 lety. Zesnulý byl pohřben ve fetální pozici a překryt vápencovými deskami. Tento způsob pohřbívání vědci identifikovali i v jiných částech jihovýchodní Asie. To podporuje myšlenku o sdílených sociálních a duchovních zvycích napříč rozsáhlým geografickým územím.
Mindoro jako křižovatka pradávných cest
Podle výzkumníků se na základě nálezů jeví Mindoro jako kulturně i technologicky vyspělá oblast, kde lidé už před tisíciletími cíleně využívali jak suchozemské, tak mořské zdroje. Výzkum tak naznačuje existenci pravěké mořské sítě, která spojovala filipínské ostrovy s jinými oblastmi tzv. Wallacey – rozsáhlého souostroví mezi pevninskou Asií a Austrálií.
Projekt, jehož závěry vědci zveřejnili v odborném časopisu Archaeological Research in Asia, tak významně přispívá k přepsání tradičního obrazu pravěkých migrací – Filipíny už nejsou jen „okrajovým územím“, ale naopak klíčovým uzlem dávných lidských cest a kulturního vývoje.
Další články v sekci
Postrach Londýna: Kdo byl předobrazem vraždícího holiče Sweeneyho Todda?
Holič tajemným vrahem! V jeho oficíně prý mizeli zákazníci jeden po druhém. Podle legendy je podřezával a ve sklepě mlel na maso do koláčků. Existoval však vůbec někdy onen neblaze proslulý Sweeney Todd?
Už jeden z největších anglických romanopisců Charles Dickens ve svých knihách zmiňuje příběh ďábelského holiče. Ten prý utekl z galejí, aby se vrátil do Londýna a pomstil hrozné skutky, kterých se na něm dopustil vysoce postavený bohatý muž. Spisovatel ale dodával, že jde o pouhou i když slavnou pohádku. Jenže za každou povídačkou bývá i něco málo pravdy…
Jen vymyšlené?
Koláčky plněné masovou směsí patřily a patří ve Velké Británii k oblíbeným pochutinám. V době první tovární výroby se často vtipkovalo o jejich pochybné kvalitě. Děti se škádlily, že by nechutná náplň slaného pečiva mohla být klidně i z lidského masa. Jak na to přišly?
Všechno to začalo uprostřed viktoriánské éry, když v roce 1846 začala v novinách vycházet na pokračovaní novela Šňůra perel. Brzy se stala senzací. Její romantický děj vyprávěl o záhadném zmizení poručíka Thornhilla. Ten byl spatřen, jak vchází do holičství pana Sweeneyho Todda na ulici Fleet – a pak už ho nikdo nikdy neviděl. V té době měl u sebe perlový náhrdelník pro svou vyvolenou Johannu. Všichni žili v přesvědčení, že se mladý snoubenec ztratil v bouři na moři. Johanna měla ale podezření, že je všechno trochu jinak. Proto se převlékla do mužských šatů a vyrazila pátrat.
Nelehká živnost
Vyzvídala i v holičském krámku, kde zrovna hledali výpomoc. Kluka, co tam zametal, totiž odvezli do ústavu pro choromyslné. Podivné... Johanna neváhala a nechala se najmout. A brzy odhalila děsivé praktiky. Holič totiž zásoboval obchůdek paní Lovettové… masem! Přivolaní strážníci našli v kostele Svatého Dunstana sklad mrtvol. A v kryptě objevili i zmizelého Marka, který musel za krvežíznivou dvojici dělat špinavou práci: mlel maso a pekl koláčky. Sweeney v hysterii zabil paní Lovettovou, sám byl ale zatčen, souzen a následně oběšen. A Johanna se svým milým slavila svatbu. Romantické…
Vraždící kapsářka
Zda románový Sweeney Todd skutečně existoval, není potvrzeno ani vyvráceno. Historie však zná příběh, který se legendě velmi podobá. V roce 1879 si výstřední vdova jménem Julie Martha Thomasová najala novou hospodyni. Žádná ze zaměstnankyň u ní dlouho nevydržela a Julie odmítala dělat domácí práce, to považovala pod svou úroveň. Kate Websterovou proto přijala bez pohovoru. Jenže tak do svého domu pustila ženu nevalné pověsti, chudou zlodějku, která za okrádání lidí šla do vězení už ve svých patnácti letech.
Kate se narodila v Irsku, později ale odjela za vidinou lepšího výdělku do Londýna. Mezi tamními zlodějíčky potkala pana Stronga. Vypadalo to na šťastný konec, kdyby ji její drahý neopustil pár týdnů před porodem. Z Kate se tak stala chudá lůza, nicka. Jako špatně placená uklízečka kradla u svých zaměstnavatelů, žádné místo si dlouho neudržela a své zoufalství utápěla v laciné kořalce.
Mrtvola bez hlavy
Websterová se svou zaměstnavatelkou nevycházela. Hádaly se. Netrvalo dlouho a paní Thomasová zjistila, že jí doma mizejí věci. S hospodyní chtěla okamžitě skoncovat, pak se ale nechala přemluvit, aby Kate ještě zaplatila víkend. „Jen kvůli tomu malému dítěti!“ tvrdila.
V neděli se vdova v kostele svěřila svým známým, že ten večer u ní její služebná pracuje naposledy. A pak už protivnou dámu nikdo nikdy neviděl. Websterová ji v hádce shodila ze schodů, a pak uškrtila. To byla ta jednodušší část – složitější se ukázalo, kam s mrtvým tělem. Kate ho nařezala, a aby nezačalo smrdět, vařila svou paní po kouskách několik dní. Kromě hlavy a jedné nohy se veškeré maso následně vešlo do dřevěné krabice, kterou za pomoci nic netušícího souseda hodila do Temže. Policie sice obsah truhly našla, ale nebylo jak identifikovat mrtvolu. Chyběla jí přece hlava!
Zabila jsem ji
Mezitím se Kate oblékala do ukradených krásných šatů a postupně prodávala vdovin majetek. Zpeněžit se snažila i vyvařený tuk z mrtvoly. Jenže blízká restaurace o něj neměla zájem. Tak ho vražedkyně rozdala mezi místní, věčně hladové hochy a chudé mladé muže.
V tu dobu si už ale sousedé dali věci dohromady, a i když Websterová utekla do Irska, byla dopadena. Ještě před popravou vše přiznala – až na to, kam schovala hlavu své zaměstnavatelky. Až v roce 2010 našel přírodovědec David Attenborough během výkopových prací na zahradě proraženou lebku bez zubů, která byla posléze identifikována jako chybějící hlava vdovy Thomasové…
Další články v sekci
Co skrývají pekuliární hvězdy? Rozhovor s českým astrofyzikem Zdeňkem Mikuláškem
Stálice, které si nasazují masku klauna – ano, i takové objekty lze ve vesmíru nalézt. Jedná se o hvězdy chemicky pekuliární, česky řečeno svérázné či podivné. O tom, proč se liší jejich povrch a nitro, jsme si povídali s astrofyzikem Zdeňkem Mikuláškem z brněnské Masarykovy univerzity.
Chemicky pekuliární hvězdy se od těch normálních liší především jiným chemickým složením na povrchu a v nitru, které má naprosto běžnou skladbu. Jak lze něco podobného vysvětlit?
Na chemicky pekuliárních hvězdách je nejpodivnější, že se na jejich povrchu neděje nic, respektive skoro nic. Jde o absolutně nejklidnější hvězdy, které známe – vypadá to u nich jako v království Šípkové Růženky. Jejich povrchová teplota se pohybuje od sedmi do dvaceti tisíc kelvinů, rotují dost pomalu a na jejich povrchu nacházíme velmi silné globální magnetické pole, vmražené do dobře vodivého plazmatu, takže s ním tvoří neoddělitelný celek.
Tajemství pod povrchem
Použil jste pro zmíněné vesmírné objekty spoustu příměrů, od „zmalovaných děvčat“ po „hvězdy s maskou klauna“. A navíc v nich figurovala i vaše babička. Můžete to čtenářům vysvětlit?
Začnu od té babičky… V zadním pokoji svého bytu měla dvě rozměrné skříně se strašidelnou kaštanovou dýhou, které před námi – svými vnuky – vždy pečlivě zamykala. Vlastně je otevírala, jen když k ní přišel zákazník, nebo spíš zákaznice. Babička totiž vedla půjčovnu kostýmů a masek na maškarní plesy, které byly v době mého útlého mládí velice populární. Mně se nejvíc líbily obličejové masky, jež z člověka vmžiku udělaly něco či někoho jiného. No a chemicky pekuliární hvězdy, které dnes tvoří hlavní předmět mého astrofyzikálního zájmu, představují v podstatě normální hvězdy, jež si nasazují takovou neprůhlednou masku a po mnoho desítek let ji neodloží.
Takže jde vlastně o jakési maskované klauny oblohy?
Ano. Trošku si s námi hrají na schovávanou. V jejich podpovrchových vrstvách se dostávají ke slovu velmi pomalé procesy zářivé difuze a gravitačního usazování, při nichž jsou některé chemické prvky vynášeny na povrch, zatímco jiné naopak klesají dolů. Na povrchu pak nacházíme rozsáhlé oblasti, kde se vyskytuje až stokrát víc železa nebo chromu než třeba na Slunci. A někde například úplně chybí helium, které jinak představuje druhý nejčastější prvek ve hvězdách. Nejsympatičtější jsou mi chemicky pekuliární hvězdy se skvrnami europia, praseodymu či rtuti.
Vtipně je přirovnáváte i ke „zmalovaným děvčatům“. Podařilo se už dostatečně prokázat, co se skrývá pod jejich svérázným make-upem?
Nahlédnutí pod zmíněnou masku odhalí, že se uvnitř nacházejí zcela běžné hvězdy, které zvolna spalují vodík na helium a vyvíjejí se podle standardních pravidel, bez ohledu na to, co se děje na jejich povrchu. Jinak nejsou až tak vzácné – na obloze jsou mezi hvězdami zastoupeny asi pěti procenty.
Lze pod jejich slupku nějakým způsobem alespoň trošičku nahlédnout?
Přímo to nejde, neboť jsou velice žhavé, a navíc neprůhledné. Nicméně i jednoduché výpočty ukážou, jak by vypadaly hvězdy, které by měly totéž chemické složení na povrchu i uvnitř. Jejich velikost a teplota by se viditelně lišily od toho, co pozorujeme. A podle pozorování jde vlastně pouze o tuctové hvězdy, kterých se ve vesmíru vyskytuje bezpočet.
Jak bychom si mohli představit povrch chemicky pekuliární hvězdy?
Doslova září barvami, přestože lomenými. Jak se zmíněné hvězdy pozvolna otáčejí, nastavují nám stále jinou část své masky klauna. Pozorujeme tudíž opakující se změny spektra, ale i barvy světla a podélné složky magnetické indukce globálního magnetického pole. Sledováním všech popsaných změn po desítky let lze měřit dobu rotace vnějších vrstev hvězdy s přesností na zlomky sekundy. A zde nám chemicky pekuliární hvězdy připravily další překvapení: Periody jejich rotace se mění, některé z nich se roztáčejí, jiné naopak brzdí, další to střídají. Zjevně však nepozorujeme změny rotace hvězdy samotné, ale jen tenoučké slupky tuhého make-upu, který ji obepíná a klouže po jejím vnitřku.
Jsou všechny pekuliární hvězdy stejné, nebo mezi nimi panují určité rozdíly?
Především bych poznamenal, že jejich škatulkování znamená velice nevděčnou úlohu – jednoduše proto, že každá je úplně jiná, každá je v detailech něčím originální, nezaměnitelná. Jinak ovšem v zásadě platí, že jejich vlastnosti do značné míry určuje povrchová teplota. Tak například hvězdy s nadbytkem helia nalezneme pouze v úzkém intervalu teplot od 22 do 24 tisíc kelvinů, zatímco ty s přebytkem europia patří mezi nejchladnější. Pekuliaritu navíc zesiluje globální magnetické pole, které však pozorujeme u zmíněných hvězd všech váhových kategorií.
První roky na hvězdárně
Už víme, že vám hvězdy vířily v hlavě od dětství – dokonce i při prohledávání babiččiných skříní. Ovlivnila vás rovněž brněnská hvězdárna, kam jste to měl dvanáct minut ostré chůze?
Počátek mého zájmu o hvězdy, hvězdné soustavy, galaxie a kosmologii spadá až do roku 1959, a zásluhu na tom nesl také můj kamarád a jmenovec Zdeněk Pokorný. Vesmír jsme si mezi sebou spravedlivě rozdělili: On si „uzmul“ Zemi, Měsíc, všechny planety naší soustavy i Slunce a mně „zůstal“ celý zbytek kosmu a také meziplanetární smetí, meteoroidy, komety, planetky a meteory.
Prapůvodně jsem ovšem chtěl být stěhovákem. Ta profese se mi moc líbila, především jak tahali velké a těžké kusy nábytku do horních pater. Snad v tom bylo i trošku známého z domova, protože tatínek montoval výtahy, takže se vlastně také hodně naběhal po schodech, když tam ten výtah ještě nebyl. Dodnes proto nemám problém s přemísťováním velkých kusů nábytku, jen už na sebe přece jen musím být opatrnější.
Naštěstí jste se stěhovákem nestal a volné pole vašeho zájmu mohl opanovat vesmír. Pak tedy přišel astronom?
Ano, šlo o jedno z povolání, o kterém jsem do budoucna uvažoval – mimo jiné proto, že se mým druhým domovem brzy stala již zmiňovaná hvězdárna na Kraví hoře, takže jsem dobře věděl, co to obnáší. Ale nejvíc jsem se chtěl stát učitelem, ideálně fyziky a matematiky. V záloze jsem přitom měl i kariéru klarinetisty: Od roku 1966 jsem byl totiž prvním klarinetistou Symfonického orchestru ZK železničářů, s nímž jsem absolvoval pětadvacet sezon jako hráč Luhačovického lázeňského orchestru, a hře na klarinet se intenzivně věnuju dodnes.
A věděl jste již tehdy o existenci chemicky pekuliárních hvězd, které se vám v budoucnu staly profesním osudem?
Onehdy jsem si prohlížel své zápisky z četby astronomické literatury z roku 1962 a tam jsem našel první zmínku o hvězdách spektrálního typu A se silným magnetickým polem – tedy o těch chemicky pekuliárních, umně se skrývajících před očima všetečných astronomů. Je tedy zřejmé, že jsem o nich věděl už od svých patnácti let, a již tenkrát jsem o nich přečetl všechno, co mi přišlo pod ruku.
Říká se, že astronomové představují skupinu nadšenců, která dokáže vytvořit doslova štít proti problémům okolního světa. Stala se pro vás hvězdárna v Brně takovou „bublinou“, kam špatné zprávy tolik nemohou a kde panuje především radost z poznání?
Skutečně jsem už od svých dvanácti let žil v okruhu nesmírně vzdělaných a cílevědomých mladých spolupracovníků brněnské hvězdárny, mezi nimiž jsem trávil většinu volného času. Tam se také zformoval můj názor na svět i má politická orientace. Na Kraví hoře jsme poslouchali Svobodnou Evropu i Hlas Ameriky a kolovaly mezi námi opisy děl zakázaných autorů. Do roku 1975 tam nebyl jediný člen komunistické strany. Navíc jsem díky svému zaujetí pro astronomii nijak zvlášť složitě neprožíval pubertu – měl jsem totiž úplně jiné, doslova vesmírné starosti. Pouto mezi mladými spolupracovníky brněnské hvězdárny přitom nezaniklo ani po letech. Pravidelně se setkáváme a podnikáme výlety po okolí Brna, jež zpravidla končí v některé z bezpočtu útulných hospůdek.
Dalekohled vlastní výroby
Na Kraví hoře jste v dalekohledu poprvé pozoroval Arendovu–Rolandovu kometu. Kolik vám tehdy bylo let a jak na vás zmíněný zážitek zapůsobil?
Bylo to v roce 1956, kdy jsem měl devět let, a zmiňovaná nádherná kometa měla dva úžasné chvosty. Na hvězdárně jsem si ji prohlížel čočkovým dalekohledem firmy Zeiss o průměru patnácti centimetrů, který je stále v provozu, i když se nyní nachází jinde – pod odsuvnou střechou planetária. Velmi mě tehdy zaujal rovněž demonstrátor Jiří Vagera, jenž zajímavě povídal o kometě i o Jupiteru. Bylo mi jasné, že až vyrostu, budu taky demonstrovat. Až později jsem se dozvěděl, že to byl o deset let starší student všeobecné genetiky, kterou pak coby docent učil na Přírodovědecké fakultě Palackého univerzity v Olomouci. Pohled na kometu byl zajímavý a vzácný, protože na něj tehdy čekalo mnoho desítek zájemců.
A protože jste se nechtěl tlačit ve frontě, vyrobil jste si vlastní dalekohled, že?
Přesně tak. V roce 1959 jsem si s tatínkovou pomocí vyrobil dalekohled i s azimutální montáží s tubusem z lešenářské trubky. Objektiv tvořila brýlová čočka o mohutnosti jedné dioptrie a okulár jsem použil z vlastního mikroskopu. Svůj osobní dalekohled jsem nejprve namířil na Saturn a ke svému překvapení jsem spatřil nejen kotouček planety, ale i její opěvované prstence. Nadšením jsem byl úplně bez sebe a nemohl jsem se toho pohledu nabažit.
Snůška zlatých vajec
Jak jste se tedy nakonec profesně dostal k chemicky pekuliárním hvězdám?
Natrvalo jsem se k nim vrátil v roce 1973, kdy jsem nastoupil vědeckou aspiranturu na Astronomickém ústavu ČSAV. S mým školitelem doktorem Jiřím Grygarem jsme přemýšleli, která z proměnných hvězd by se měla stát hlavním předmětem mé kandidátské disertační práce. Z trojice, kterou mi tehdy navrhl, mě nejvíc oslovila chemicky pekuliární hvězda šesté velikosti ve Velké medvědici s označením HR 5153 neboli HD 119213. V roce 1975, kdy jsem určil periodu jejích světelných změn, a tudíž i periodu její rotace, byla oficiálně překřtěna.
Od té doby se o ní tedy hovořilo jako o CQ Ursae Majoris alias CQ UMa a stala se pro vás hvězdou na celý život…
Skutečně ano. Svou kandidátskou práci o rozsahu sto padesáti stran s názvem „Studium chemicky pekuliární hvězdy CQ UMa“ jsem úspěšně obhájil v roce 1980 a stal jsem se kandidátem věd neboli CSc., což představovalo jakousi obdobu dnešního titulu Ph.D. Očekávané magnetické pole hvězdy jsme pak objevili na základě spektropolarimetrických pozorování uskutečněných pomocí tehdejšího největšího dalekohledu světa o průměru šesti metrů na severním Kavkazu.
Poté přišla další magnetická chemicky pekuliární „kráska“, HD 37776. Vy ji přirovnáváte ke slepici snášející zlatá vejce – kolik jich nakonec bylo?
Řekl bych, že nejméně tři, přičemž snůška začala v roce 2007: Tehdy jsme s kolegou Jiřím Krtičkou a dalšími spoluautory publikovali článek, jenž vysvětloval sledované světelné změny heliové hvězdy HD 37776 alias V901 Ori coby důsledek nestejnoměrného rozložení chemických prvků po jejím povrchu. Zmíněná práce se opírala o spektroskopické a fotometrické pozorování hvězdy v celém rozsahu elektromagnetického spektra a ukázali jsme v ní, že v oblastech nadbytku některých prvků – zejména křemíku – sledujeme v krátkovlnném oboru úbytek záření, zatímco ve viditelné oblasti naopak jeho přebytek oproti normálu.
Zjistili jsme, že příčina popsaného chování V901 Ori tkví v tom, že má křemík v ultrafialovém světle velmi silné spektrální čáry a pásy, které pohlcují záření. Jeho energie pak nahřívá atmosféru, což se následně projeví zesílením světla v dlouhovlnné oblasti. Zmíněný mechanismus dokáže vysvětlit světelné změny u naprosté většiny chemicky pekuliárních hvězd. A článek byl po zásluze „odměněn“ 71 citačními body, stejně jako další práce, publikovaná o rok později rovněž v Astronomy and Astrophysics.
V uvedeném článku jste také poprvé představil univerzální metodu fenomenologického modelování periodicky proměnných hvězd. Jak vašemu výzkumu pomohla?
S úspěchem jsme ji aplikovali nejen na chemicky pekuliární hvězdy. Nicméně v článku samotném se díky ní podařilo prokázat, že se rotace HD 37776 velmi silně brzdí, přičemž zmíněný jev v té době vůbec nikdo nečekal.
Stínový ředitel
Vraťme se ještě k brněnské hvězdárně, jejímž ředitelem jste se stal v roce 1977. Jaké to bylo, řídit pověstnou a vámi tolik milovanou instituci?
Velmi brzy po nástupu na hvězdárnu jsem se stal vedoucím odborného oddělení a poté i zástupcem ředitele profesora Otty Obůrky. Jenže poté, co ho vyškrtli z KSČ, nesměl již zmíněný post zastávat a z hvězdárny odešel. Já jsem se pak stal jejím vedoucím – tedy nikoliv statutárním ředitelem, protože k tomu bych musel být členem strany. Také mi to nabídli, s poukazem na můj dělnický původ, což tehdy znamenalo výhodu v ceně zlata. Striktně jsem však odmítl, takže mě ve vedení promptně nahradil straník Josef Kohout, ponechal mě ovšem ve funkci svého zástupce a v podstatě faktického ředitele.
Hvězdárnu jste vedl i po sametové revoluci a postupně jste z ní vytvořil významné osvětové a odborné astronomické zařízení. Jakou zkušenost to pro vás znamenalo?
Po převratu jsem vyhrál konkurz na ředitele a řadu let jsem pak hvězdárnu vedl. Ekonomické poměry byly zpočátku mého ředitelování dost svízelné, plat ředitele odvisel od počtu zaměstnanců, a já jsem tak bral méně než moji podřízení. Popsané problémy se však postupně „setřepaly“, dvakrát po sobě jsem úspěšně prošel vypsaným konkurzem a zajistil jsem si tím ředitelskou funkci až do důchodu – načež jsem shledal, že je načase se věnovat tomu, po čem jsem celý život toužil, a sice vědě a výuce studentů astrofyziky na Masarykově univerzitě. Podařilo se mi tam založit nový studijní obor a nyní na škole jako profesor s potěšením učím.
Intenzivně se věnujete také popularizaci astronomie. Vás omámila už v dětství: Myslíte si, že i dnes mají lidé o astronomii a o vědu obecně zájem?
Popularizace hraje pro astronomii, potažmo pro vědu životně důležitou roli, protože pokud o ni běžní lidé nebudou mít dobré mínění, přestanou ji podporovat a vývoj se zastaví. Popularizaci astronomie se věnuju nepřetržitě od svých třinácti let, vedu přednášky pro nejrůznější okruhy posluchačů, od dětských táborů po studenty univerzit třetího věku nebo členy Astronomické společnosti. Pracuju pro televizi: Populární jsou mé „kraťásky“ pro pořad Meteor na Českém rozhlase 2, pro Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem či Rozhovory o vesmíru. Píšu populárně-naučné knihy i články. Proto vím, že také běžní lidé mají o astronomii zájem a že pro ně představuje důležitou vědu, která si podporu zaslouží.
Prof. RNDr. Zdeněk Mikulášek, CSc. (*1947)
Od roku 1998 působí na Ústavu teoretické fyziky a astrofyziky Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kde přednáší o fyzice hvězd a hvězdných soustav, výzkumu proměnných hvězd a didaktice astronomie. Zaměřuje se na chemicky pekuliární hvězdy a zákrytové i nezákrytové dvojhvězdy, přičemž vyvinul univerzální metodu zpracování časových řad pozorování, založenou na fenomenologickém modelování periodicky proměnných objektů. Je autorem i spoluautorem dvou stovek prací, s více než 1 500 citací.
V letech 1972–2001 působil na brněnské hvězdárně, z toho jedenáct let jako její ředitel. Zabývá se též popularizací a jeho přednášky i knihy se vyznačují neobvyklým pohledem na astrofyziku a přírodní vědy vůbec. Je laureátem Ceny Františka Nušla, nejvyššího ocenění ČAS. Od osmnácti let veřejně vystupuje jako klarinetista a vede Komorní dechovou harmonii Brno – desetičlenný soubor provozující klasickou hudbu od renesance po současnost, který před třiceti lety založil.
Další články v sekci
Hledání padlých předků: Genealogové odhalují osudy padlých z Velké války
První světová válka stála život asi 100 000 Čechů, přičemž mnozí jejich potomci dnes ani netuší, za jakých okolností jejich předek zahynul. V případě vojáků královéhradeckého IR 18 pomáhají tato tajemství objasnit profesionální i amatérští historikové.
V poslední době se těší velké oblibě takzvaná rodinná genealogie, kdy badatelé procházejí matriky, aby vystopovali své předky a mohli si sestavit rodokmen. Dokonce existují i specializovaní genealogové, kteří takové dokumenty za patřičný obnos připraví. Ti největší šťastlivci se pak mohou pyšnit tím, že znají své příbuzné třeba až do 16. století.
I po úspěšném sestavení rodokmenu však zůstává často tajemstvím, co konkrétně naši předkové prožili. Navíc se stává, že badatel narazí na předčasné úmrtí, jehož příčinu je třeba osvětlit. K tomu často docházelo i v období první světové války.
Podklady pro náročnou práci
Historický C. k. Řadový pěší pluk č. 18, z.s., se již po několik let snaží pomoci badatelům při získávání takových informací. Během práce na operačních dějinách IR 18 za první světové války členové spolku oskenovali kompletní jmenné seznamy ztrát (namentliche Verlustlisten) tohoto pluku z let 1914–1917 (uloženy ve vídeňském Kriegsarchivu). Celkem jde o 14 669 záznamů jmen konkrétních vojáků. Díky pilné práci Natálie Hanákové se podařilo převést základní data do elektronické podoby, v níž tak práci badatelům usnadní fulltextové vyhledávání.
Soupis ztrát sestavovala každá jednotka vždy krátce po boji. Známé jsou též tištěné jmenné seznamy ztrát, které vycházely právě na základě těchto dokumentů pocházejících přímo od polních jednotek. Ty bývaly uspořádané po jednotlivých setninách a obsahují údaje o všech vojácích, kteří představovali bojové ztráty: padlí, ranění, zajatí a nezvěstní.
Tyto prameny tak bohužel nezahrnují příslušníky jednotky, kteří zemřeli na nemoci. Jejich jména je nicméně možné dohledávat společně s padlými v matrikách zemřelých každého pluku. Ty pro období první světové války nedávno digitalizoval Vojenský ústřední archiv ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem (dostupné na kramerius.army.cz).
Jmenné seznamy ztrát bývají kompletní a velmi podrobné. U každého jednotlivého vojáka je zpravidla uvedeno jméno a příjmení, hodnost, ročník narození a místo pobytu (dle domovského práva). Důležitý je také údaj, zda se jedná o padlého, zajatého, raněného nebo nezvěstného, a den a místo, kde k jeho ztrátě došlo. Matriky zemřelých navíc obsahují i příčinu smrti, místo pohřbu, a dokonce jméno pohřbívajícího polního kuráta a svědků.
Jednotlivci a instituce
Členové spolku od roku 2015 nabízejí tazatelům z řad široké veřejnosti pomoc, ať už při dohledávání osudů vojáků jako takových, nebo případně při dohledávání bližších údajů o předcích již nalezených. Lidem pak sdělují, zda jejich příbuzný vůbec u IR 18 sloužil, že utrpěl zranění nebo se stal nezvěstným v té či oné bitvě. Často ale kladou dotazy i tací, kteří již v pramenech hledali a zjistili, že jejich předek například padl v konkrétní den. Dobrovolníci se pak snaží pomoci i takovým tazatelům a pokoušejí se zjistit, kde k tomu došlo a o jakou vojenskou operaci šlo.
Občas přicházejí s žádostí o pomoc i obce či instituce. Například v roce 2018 poskytli badatelé odpověď na dotaz týkající se hned šesti padlých z obce Trnov na Rychnovsku. Členové spolku se tam poté účastnili i slavnostního odhalení rekonstruovaného památníku občanům této vesnice, kteří se nevrátili z války. Součástí programu byla i přednáška seznamující místní s dohledanými informacemi. Československá obec legionářská po zodpovězení jednoho svého dotazu vyslovila spolku uznání, že kvalita dohledávaných informací je nevídaná a předčí i leckterou odbornou organizaci.
Tazatelé, kteří již sami získali určité informace o dohledávaných předcích, se navíc se spolkem často ochotně dělí o výsledky vlastního bádání – zejména v podobě dochovaných fotografií či jiných dokumentů. Pomalu, ale jistě tak vzniká velmi zajímavý a poměrně bohatý materiál, jenž může být jednoho dne přetvořen do knihy pojednávající o osudech konkrétních vojáků IR 18 včetně dobových snímků a jiných zajímavých pramenů osobní povahy.
Čižinský a Doubrava
Typickým příkladem zodpovězeného dotazu je svobodník Josef Čižinský. Pravnuk tohoto vojáka poskytl badatelům současně s dotazem také několik fotografií i s popisem. Věděl, že jeho předek válku přežil, zajímaly ho však bližší informace o jeho působení v letech 1914–1918. Tazatel se domníval, že šlo o příslušníka pěšího pluku č. 18, protože našel dopisy, které dotyčnému psaly jeho sestry a jsou adresované právě tomuto regimentu. Na jedné z fotografií bylo uvedeno, že Josef Čižinský utrpěl průstřel ruky. Badatelé jej ztotožnili podle roku a místa narození, aby následně potvrdili, že se skutečně jednalo o vojáka IR 18. Dále zjistili, že Čižinského coby příslušníka 12. polní setniny ranili v bitvě u Komarówa 29. srpna 1914.
Dalším typickým příkladem dohledaného vojáka, tentokrát padlého, je pak vojín František Doubrava. Informace o této osobě si chtěl doplnit jeho pravnuk, který si sám již dříve zjistil datum úmrtí z matriky zemřelých IR 18. Přál si však vypátrat více o okolnostech, za nichž přišel Doubrava o život. Badatelé jej našli na jmenném seznamu ztrát, ale zaskočilo je, že je v něm evidován pouze jako raněný. Došlo k tomu 2. listopadu 1917 v době, kdy sloužil jako příslušník detašovaného II. praporu na italské frontě. V příslušném dokumentu se dokonce nacházel natolik podrobný záznam, že prozradil i charakter zranění: střela do břicha. Dotyčný voják je nakonec nepřežil a na jeho následky zemřel o den později, což už jmenný seznam ztrát nezohledňoval, přestože byl vyhotoven až 15. listopadu.
Další podrobnosti
Pátrání po detailech tragického osudu Františka Doubravy nakonec odhalilo, že v pramenu je uvedeno „Einquartierung in St. Pietro“ (ubytování v San Pietro). Jedná se o vesnici na březích řeky Tagliamento, na kterou narazila vojska Centrálních mocností při svém postupu do italského vnitrozemí po úspěšném průlomu u Caporetta. Druhý prapor IR 18 překročil Tagliamento 3. listopadu 1917. Na základě těchto okolností lze detaily Doubravova zranění interpretovat následujícím způsobem:
Je pravděpodobné, že když se II. prapor blížil o den dříve k řece, byl František Doubrava odeslán jako předvoj do obce San Pietro, kde měl spolu s dalšími „kvartýrmachry“ obhlédnout možnosti ubytování praporu. Tam však zřejmě narazili na odpor ustupujících Italů, kteří vesnici ještě zcela nevyklidili, během čehož Doubrava utrpěl smrtelné zranění. K vlastnímu přechodu Tagliamenta zbytkem jednotky došlo až poté v době, kdy postřelený voják umíral v lazaretu.
Na příslušném jmenném seznamu ztrát navíc figuruje jako jediný voják své setniny, který byl onoho dne raněn. Další záznamy se vztahují až k 10. listopadu. František Doubrava nalezl poslední odpočinek na vojenském hřbitově u města Palmanova jižně od Udine. V době úmrtí mu bylo 34 let.
Do hrobu? Raději do legií!
Dohledávání předků občas vede i ke zjištění kuriozit. Takto například badatelé dohledali příslušníka pěšího pluku č. 18, jehož rakousko-uherská armáda mylně považovala za padlého. Muž jménem Antonín Matejsek nejenže válku přežil, ale vstoupil dokonce do čs. legií v Rusku! Tazatel poskytl historikům dokonce oznámení náhradního praporu IR 18 o jeho úmrtí, které ještě v době konfliktu úřady zaslaly Matejskově otci. Píše se v něm, že 10. září 1914 „nalezl hrdinnou smrt“ v „bitvě u Veresznice“ v Haliči (správně Wereszyce na Ukrajině). Ve skutečnosti ale Matejsek skončil v ruském zajetí – jak vyplývá z databáze legionářů.
U vojáků, jejichž záznam se podaří dohledat, posílá spolek jako odpověď dopis, v němž vylíčí zjištěné informace, a dále kopii příslušné strany jmenného seznamu ztrát nebo záznamu v matrice zemřelých. Tímto způsobem se již podařilo dohledat řádově desítky osudů konkrétních příslušníků pěšího pluku č. 18. V současné době je ale dohledávání informací utlumeno, neboť je časově velice náročné a badatelé se mu věnují výhradně ve volném čase. Tato činnost vyžaduje navíc kromě času i znalost němčiny a písma kurent, jímž bývají zmiňované prameny psány.
Další články v sekci
Milovník filmů a aut: Sašu Kolowrata znali v Berlíně i za Velkou louží
Znali ho od Berlína po Londýn, a dokonce i ve Spojených státech amerických. Automobilový závodník a zakladatel rakouského filmového průmyslu Saša Kolowrat objevil řadu talentovaných umělců – patřila mezi ně i Marlene Dietrich. Jeho pestrý život by vydal i na samostatnou knihu!
Jeho jméno nese vídeňská ulice, rakouská filmová cena, na jeho počest se jezdí závody a stal se také inspirací pro knihu Adolfa Branalda Dědeček automobil. Co vše Alexander Joseph Kolowrat-Krakowský prožil? Do rodiny hraběte Leopolda Filipa Kolowrata-Krakowského a jeho manželky baronky Nadine Huppmann-Valbela se narodil jako nejstarší syn 29. ledna 1886. Tehdy se nosila úctyhodná a patřičně dlouhá křestní jména, chlapci však nejčastěji říkali Saša. Rodiče pobývali za oceánem, neboť z monarchie doslova utekli. Otec měl totiž za sebou neblahou příhodu, kdy při pistolovém duelu zastřelil svého soupeře.
Do země se vrátili, až když byl malému Sašovi rok a otec dostal od císaře milost. Zároveň rodina uspěla v dlouhém soudním sporu a získala zpět panství v Týnci u Klatov. Panství se zámkem, včetně velkostatků, bylo ale dlouhodobě pronajato a nájemce se odmítal vystěhovat. Mladý hrabě s rodiči tak žil na místní faře až do svých pěti let a vyrůstal mezi českými dětmi. Vychodil tady i obecnou školu. Poté odešel na studia. Nejprve strávil rok na gymnáziu ve Stříbře, pak už následovalo prestižní vídeňské gymnázium Theresianum, kde ve svých osmnácti letech také odmaturoval.
Láska k rychlým kolům
První motocykl značky Laurin Klement dostal Saša k maturitě od svého otce a na něm také absolvoval svůj první závod Praha–Písek. V závodění pokračoval, ale pod pseudonymy, protože otce příliš jeho závodnická záliba nenadchla. Měl pro něj jiné plány: studium na vysoké škole, na katolické univerzitě v belgické Lovani. Po třech letech tamního studia strávil Saša rok jako dobrovolník u dragounského pluku prince Evžena Savojského. V té době také propukla jeho velká láska ke čtyřem kolům. Jedno auto dostal od svého otce ke dvacátým narozeninám. Také jeho otec byl nadšenec do automobilového světa: držel členství v Rakouském automobilovém klubu, posléze fungoval i jako jeho činovník a také jeden z organizátorů mezinárodní automobilové výstavy ve Vídni.
Saša nezůstal jen u pouhého okouzlení. Chtěl závodit! Začal tvrdě trénovat, někdy i tajně – aby otec nevěděl. A startoval pod pseudonymem. Šel si umanutě za svým! Když ho poslali do Švýcarska studovat chov dobytka, otcem vybraný společník místo něj posílal domů předem připravené pohlednice. Zjevně mladého pána v jeho zápalu podporoval. Až když Sašův otec uviděl v novinách fotografii svého syna coby vítěze závodu do vrchu Gailon – a to s rekordním časem – s jeho nebezpečnou zálibou se konečně smířil. Další závody na sebe nenechaly dlouho čekat. Saša se stal také propagačním jezdcem slavné automobilky Laurin Klement. Zúčastnil se desítek automobilových soutěží a sbíral jednu cenu za druhou. Platil za hvězdného závodníka. To ale nebyla jeho jediná láska.
Stěhování do Vídně
Už za Sašových vídeňských studií se film dral pomalu, ale jistě vpřed. Dokonce i velmi konzervativní císař František Josef se údajně velmi bavil při návštěvě kinematografu a neodmítal pořizovat filmové záběry císařské rodiny. Saša znal také dobře výrobu fotografií díky svému kolegovi z armády: fotografovi Oskaru Berkovi.
Ale až při jedné ze svých cest se mladý hrabě seznámil v Paříži s výrobou filmů. Byl nadšen, a když po smrti svého otce v roce 1910 získal dědictví, založil na svých statcích v Přimdě na Tachovsku profesionální filmovou dílnu a posléze firmu Sascha-Filmfabrik. Ještě téhož roku pořídila první profesionálně natočený rakouský dokument o těžbě rudy ve štýrském Erzbergu. Podařil se mu i hotový trhák. Natočil svatbu arcivévody Karla se Zitou Bourbonskou, která se konala 21. října 1911 ve Schwarzau. Záznam této velké události je zároveň jeden z prvních filmů věnovaných císařské rodině. Ale neprodukoval jen dokumenty. Zajímal ho také hraný film. A vyzkoušel si i pozici režiséra.
Byla to velká rána, když se na zámku ve Velkých Dvorcích – kde se filmy vyráběly, vznítily extrémně hořlavé nitroceluloidy. Uspíšilo to Kolowratovo rozhodnutí, aby přestěhoval své filmové podnikání do Vídně. Zároveň si uvědomoval, že tím získá výhodu i pro distribuci filmů. V té době totiž vstoupil v platnost zákon, který upravoval provozování biografů na území monarchie. Společně s podnikáním přestěhoval Saša do Vídně i svou domácnost. Nadále ale jezdil mezi Vídní a českými zeměmi – jak do Prahy, tak na svá dvě panství v Košátkách a Velkých Dvorcích. Jeho firmě se rozhodně dařilo. Spolu s kolegou Grossem uvedli do kin film Kaiser Joseph II., poté hraný film Milionový strýček.
Hned na počátku Velké války zřídilo Vrchní velení armády ve Vídni svůj válečný tiskový stan, pod který spadala i filmová propaganda. Oslovovali soukromé producenty, aby pro ně vyráběli filmy na zakázku. V srpnu 1914 získala smlouvu také společnost Sascha-Filmfabrik. Věnovala se válečným týdeníkům a sám Kolowrat se roku 1915 stal dokonce vedoucím filmového oddělení válečného štábu.
První ateliér
Jakkoli ironicky to zní, válka Sašovi přála. Získal nové možnosti. Roku 1916 koupil v Německu starý letištní hangár. Přivezl ho na vídeňské předměstí Simmering, nechal stavebně upravit a prosklít. Vznikl tak první plně profesionální filmový ateliér na území Rakousko-Uherska! Seznámil se také se zakladatelem německého filmu Oskarem Messterem. Založili dohromady společnost Sascha-Messter Film a o dva roky později pak fúzovali s dalšími filmovými společnostmi. Získali tak sítě biografů ve Vídni, Bělehradě, Bukurešti, Budapešti, Varšavě i Praze.
První hraný válečný film, který nové ateliéry vytvořily, nesl název Vídeň ve válce a navazoval dějem na předválečné komediální romance. Poté už následoval jeden snímek za druhým. Úspěchu přála i válečná produkce, neexistující zahraniční konkurence a široká škála témat a formátů od válečných týdeníků, milostných romancí, propagandistických reportáží, grotesky v holywoodském stylu až po psychologická a válečná dramata. V posledních dvou letech války natočila Kolowratova filmová společnost (vyjma válečných týdeníků) na šedesát zábavných němých snímků a deset dlouhometrážních filmů.
S koncem války se také uzavřela éra rakousko-uherské monarchie. Kolowratovi zůstali v nově vzniklé Československé republice. Saša Kolowrat přijal československé občanství a novému státu nabídl své služby. Vídeň, kde založil filmový průmysl, však neopustil. Poohlížel se po mladých talentech a vybral si dva maďarské filmaře: Sándora László Kellnera a Mihály Kertésze. Že je neznáte? Proslavili se pod jmény – Alexander Korda a Michael Curtiz.
Roku 1921 produkoval Kolowrat film Sodoma a Gomora. Šlo o naprosto výjimečný projekt. Pracovalo na něm tisíce řemeslníků, architektů, malířů, sochařů, štukatérů, maskérů, krejčích, jevištních techniků a zástupců dalších řemesel. V davových scénách se objevovalo až kolem tří tisíc komparsistů! Většinou byli najímáni mladí nezaměstnaní lidé. Rozpočet se i tak vyšplhal na pětinásobek původní částky. Repliky budov vyrostly ve Vídni i na jiných místech Rakouska. Závěrečná scéna s pyrotechnickými efekty stála několik lidí život a hlavní pyrotechnik putoval na deset dnů do vězení. Pokutu půl milionu korun za něj nakonec uhradil hrabě Kolowrat. Režie a práce na scénáři se ujal Kertész. Kritiky sice vycházely rozporuplně, ale to, že se zrodil kasovní trhák, nešlo popřít.
Chef se žení
Saša Kolowrat platil za populární osobnost vídeňské společnosti. Obdivovaný umělec a podnikatel, požitkář milující ženy, džentlmen a bohém každým coulem se znal s řadou hvězd. Patřil také k častým návštěvníkům proslulého vídeňského hotelu Sacher, miloval dobré jídlo a pil údajně jen plzeňské pivo. Až do svatby ho považovali za typického donchuána. To se změnilo 30. dubna 1923, kdy se ve vídeňském svatoštěpánském chrámu oženil s ruskou kněžnou Sofií Nikolajevnou Trubeckou. Její otec zastával post ruského atašé v Římě, ale těžko říci, kde se ti dva seznámili. Všeobecné překvapení však Kolowratova svatba vyvolala. I svatební pozvánky byly nonkonformní: u jmen všech členů nevěstiny rodiny se skvěly šlechtické tituly, jen ženich byl označen jako „chef“.
Vysoké pracovní tempo udržovala Kolowratova společnost i v dalších letech, přestože její šéf vážně onemocněl. Trpěl rakovinou slinivky a diagnózu mu lékaři zjistili vlastně náhodou, když ho ve stejný rok, kdy se ženil, po automobilové nehodě přivezli do nemocnice k ošetření. Po operaci se hned vracel k práci.
V té době natočil režisér Kertész pro Sascha-Film nákladné snímky jako Der junge Medardus nebo velkolepý historický spektákl ze světa faraonů Královna otroků. Titulní roli dostala Maria Korda, manželka Alexandera Kordy. Šlo o sukces! A Saša Kolowrat si jistě zhluboka oddechl, protože nákladný projekt financoval úvěry, za které se zaručil svým vlastním majetkem. Posledním filmem Café Electric potvrdil Kolowrat, že má talent nacházet a objevovat budoucí hvězdy: pro hlavní roli vybral ne zcela známou herečku Marlene Dietrichovou.
Rychlý konec
Natáčení, zahraniční cesty, stres, neustálé vypětí a k tomu vážná nemoc – takto bychom mohli charakterizovat Kolowratovy poslední roky. K tomu všemu ještě onemocněl žloutenkou. Absolvoval další operaci, ale ta už nemohla zvrátit neblahý osud.
K jeho posledním dnům se traduje zajímavá historka. Herec Karl Hartl navštívil Kolowrata ve vídeňském sanatoriu a hrabě mu prý řekl: „Mám nesplněné přání. Chtěl bych, než umřu, ještě jednou vidět Marleniny nohy.“ Marlene Dietrich v té době ve Vídni hostovala v divadelní hře Broadway. Hartl zašel do zákulisí a vzkaz jí předal. Marlene se usmála a pokývala hlavou. Druhý den si zavolala řidiče, aby ji odvezl za pacientem. Vešla do Kolowratova pokoje, zvedla lem sukně, chvíli postála, popřála mu hodně zdraví a odešla.
Hrabě si pak prý Hartla zavolal a s úsměvem mu oznámil: „Teď můžu umřít šťastný.“ A jak prý řekl, tak se stalo. Druhého dne, 4. prosince 1927, zemřel. Nebylo mu ani čtyřicet dva let. Poslední rozloučení se konalo ve Vídni, ale jeho ostatky následně spočinuly v rodinné hrobce v Týnci.
