Na přelomu jara a léta pracovala U-35 na plný výkon, když potápěla průměrně tři lodě denně. Poté se 21. června znenadání objevila ve španělské Cartageně. Posádka sice riskovala internaci, avšak kapitán se při zakotvení v neutrálním přístavu odvolával na úkol předat dopis císaře Viléma II. španělskému králi Alfonsu XIII. – panovník v něm děkoval za zdravotnickou pomoc německým vojákům v Kamerunu.

Předchozí část: Nepřekonatelné skóre U-35: Nejúspěšnější německá ponorka Velké války (1)

Podobné věci tenkrát přirozeně vyřizovaly příslušné ambasády, a dodnes proto nevíme, co U-35 vlastně do Cartageny přivedlo. Během návratu do Kotoru zaokrouhlili němečtí ponorkáři skóre mise na rekordních 40 lodí a 57 000 t. Pak k Arnauldově velké radosti ponorka dostala nové 105mm dělo.

Další meta

Na srpnové hlídce zlomila další a dodnes nepřekonané rekordy: posádka vystřílela 900 granátů, 4 torpéda, potopila 29 parníků a 25 plachetnic o celkové tonáži přes 90 000 t, přičemž jen 14. srpna potopila 11 lodí! V září 1916 se von Arnauldovi dařilo o něco méně (potopil „jen“ 21 lodí), ale na parníku Charterhouse ukořistil kódy britského obchodního loďstva.

Kromě toho se na U-35 u španělských břehů nalodili tři němečtí špioni, mezi nimi i jistý Wilhelm Canaris. Na zpáteční cestě U-35 torpédovala transportní loď Gallia, což se opět změnilo v nepěkný masakr, neboť zde zahynulo 1 338 vojáků. Po návratu z první a poslední hlídky, během níž Němci vystříleli všechna torpéda, šla ponorka do oprav a von Arnauld odjel do Berlína pro převzetí Pour le Mérite z rukou císaře. 

Se štěstěnou v zádech

Na další plavbu vyplul von Arnauld až 1. ledna 1917. V průběhu roku pak na pěti misích potopil 6–23 lodí, což oproti minulým úspěchům znamenalo menší ústup ze slávy. V zimě 1917–18 šla U-35 znovu do oprav a von Arnauld na zaslouženou dovolenou. Zastupující kapitán Heino von Heimburg ovšem iniciativně zasáhl do vzpoury rakousko-uherských námořníků v Kotoru, když rebelům, mezi kterými byli i Češi, vyhrožoval torpédováním hlavního povstaleckého křižníku Sankt Georg.

Týden poté (10. února 1918) U-35 vyplula na poslední misi s velícím von Arnauldem. Jak se ukázalo, šlo o poslední úspěšnou akci. Bojové skóre německých ponorkových virtuosů uzavřelo potopení britského parníku Silverdale poblíž Tuniska 9. března 1918. Novým velitelem U-35 se o týden později stal nadporučík Ernst von Voight, který bez úspěchu podnikl jednu bojovou misi na konci války.

U-35 poté znovu převzal Heino von Heimburg, jenž se s ní stihl ale už jen vrátit do Kielu. V roce 1919 připadla U-35 jako mnoho jiných lodí Velké Británii a o rok později putovala v Blythu do šrotu. Celkové válečné skóre ponorky zní značně fantasticky, neboť vydá za úspěšnou kariéru kompletní ponorkové flotily: 224 lodí a 539 741 tun. Rekord zůstává dodnes v platnosti.

Další osudy velitelů slavné ponorky 

U-35 se může označovat za šťastný člun nejen díky vydobytým úspěchům, ale také proto, že na její palubě nikdo nezahynul či neutrpěl vážnější zranění. Waldemar Kophamel (1880–1934) velel flotile Mittelmeer do léta 1917, než převzal velení na křižníkové ponorce U-151. Navázal na své dávné úspěchy a v Atlantiku potopil 14 lodí (33 485 t).

Počátkem roku 1918 dostal zbrusu novou U-140, jež dokázala bez doplnění paliva podniknout cestu kolem světa! Spolu s U-151 von Nostitze a hlavně sesterskou U-139, již samozřejmě velel von Arnauld, způsobila U-140 v květnu 1918 poprask na východním pobřeží USA, kde potopila 7 lodí (30 000 tun). Ačkoli Kophamel sloužil polovinu války na břehu, dokázal se výkonem 54 lodí a 148 852 tun dostat na desáté místo v pomyslné hitparádě nejúspěšnějších ponorkových es.

Ernst von Voigt sice s U-35 nepotopil nic, ale jeho skóre na UB-8, UC-35 a U-73 činí slušných 27 lodí. Také poslední šéf U-35 Heino von Hemburg výsledky slavného člunu nijak nenavýšil, ale s ponorkami UB-14, UB-15, UC-22 a U-68 potopil 23 lodí. Jako jediný z velitelů legendární ponorky se aktivně zapletl s nacistickým režimem a coby soudce poslal na popraviště či do koncentráků desítky lidí. Na konci druhé světové války jej zatkla NKVD, přičemž zemřel v zajateckém táboře kdesi u Stalingradu, snad už v říjnu 1945

Nejslavnější ponorkář?

Von Arnauld na U-139 zvýšil svůj účet o dalších 6 lodí na konečný rekord jednotlivce: 194 lodí a 453 716 t. Jeho poslední kořistí se stal portugalský dělový člun Augusto de Castilho y Elita, který se na cestě do hlubin ale zřítil na příď ponorky a málem ji strhl s sebou. Ve 20. letech von Arnauld sloužil na lodích Hannover, Elsass a velel křižníku Emden, v roce 1931 odešel do penze a přednášel na námořní akademii v Istanbulu.

Na začátku druhé světové války jej Dönitz do služby už povolávat raději nechtěl. Von Arnaulda totiž na jeho vkus obklopovala přílišná popularita a navíc jej provázela pověst Hitlerova kritika. K válečnickému řemeslu se starý ponorkář ovšem na nátlak širší veřejnosti nakonec stejně vrátil, a to v březnu 1940.

TIP: Služba v ocelové rakvi: Každodennost prvoválečných ponorkářů 

Dönitz s Raederem jej sice zahrnuli vysokými řády a admirálskou hodností, ale ve funkcích velitele přístavu Gdaňsk či pobřeží Bretaně měl von Arnauld snad ještě méně podřízených než v dobách velení U-35. Teprve v zimě 1941 se měl tento ostřílený veterán vrátit na své staré působiště. Ve Středozemním moři dostal přiděleno velení ponorkové skupiny s příznačným názvem „Arnauld“. Jenže i jeho štěstí se vyčerpalo a „veselý Lothar“ zahynul 24. února 1941 při letecké havárii nedaleko pařížského letiště Le Bourget.

Populární ruský youtuber Vladislav Barashenkov je známý svými neobvyklými úpravami automobilů a vozítek všeho druhu. Jeho nejnovější počin vyvolal vlnu nadšení nejen mezi jeho skalními fanoušky. Objektem Vladislavova zájmu se tentokrát stalo luxusní SUV Mercedes, které ve spolupráci s kolegou sochařem vyrobil z ledu.

Nejde ale jen o nějakou obyčejnou ledovou sochu, ledové bloky tento motoristický nadšenec z Novosibirska namontoval na odstrojený vojenský UAZ 469. Ledový Mercedes třídy G je tak plně funkční. Do ruského počasí nepochybně autíčko k pohledání…

Černínský palác zažil podivnou noc. Vrátného měl někdo uzamknout ve strážní místnosti, telefony na čas ohluchly, ulicemi vedle budovy se prohánělo nápadně moc automobilů, na nádvoří byl slyšet dusot nohou, kolem půl třetí se ozvala hlasitá rána. Změť podivných náhod a událostí, které část svědků potvrdila a druhá naopak vyvrátila, rozetnulo až svítání. Toho rána se našlo Masarykovo bezvládné tělo.

Imperialisté ho k tomu dohnali

Smutná zpráva zazněla na vlnách Československého rozhlasu krátce po poledni, šokovaná veřejnost, požadující podrobnosti, však byla odkázána až na oficiální prohlášení, jež vydalo předsednictvo vlády:

„Dne 10. března v časných hodinách ranních skončil dobrovolně svůj život Dr. H. c. Jan Masaryk. V důsledku své nemoci spojené s nespavostí, rozhodl se, pravděpodobně v okamžiku nervové poruchy, k zakončení života skokem z okna svého úředního bytu na nádvoří Černínského paláce. Den před svým tragickým skonem a též ve večerních hodinách pan ministr nejevil známky duševní sklíčenosti, nýbrž naopak byl pln životní aktivity a obvyklého svého optimismu. Podrobné šetření se provádí.“

Sdělení vyvolalo oprávněné pochybnosti a pražskými ulicemi se šířila nejistota. Mezi nekomunistickými politiky, kteří po 25. únoru setrvávali ve funkcích, převládl strach o život. Ministr vnitra Václav Nosek po čtrnácté hodině vystoupil na půdě Národního shromáždění, čímž ovšem vyvolal jen další nedůvěru a podezření. Poslankyně Milada Horáková se okamžitě po jeho projevu vzdala poslaneckého mandátu, mnozí další nečekali a narychlo opustili republiku. V řeči zaznělo:

„Na základě dosavadních výsledků šetření mohu již říci, že jde o dobrovolnou smrt Jana Masaryka, a to za těchto okolností: Ještě včera se zúčastnil slavnostního přijetí polského velvyslance u prezidenta republiky v Sezimově Ústí [...] Osoby, které s panem ministrem přišly do styku, nepostřehly žádné známky sklíčenosti. V důsledku zhoršující se nemoci nastala v noci u ministra nervová krize. Bylo zjištěno, že v posledních dnech trpěl nespavostí a podle zanechaného množství nedopalků cigaret lze usuzovat, že tomu tak bylo i této noci.

Kolem šesté hodiny ranní nastalo u ministra vyvrcholení dostavením se prudké ranní deprese, která se stupňovala až do náhlého pominutí smyslů. Mezi zanechanými věcmi, kterými se obíral této poslední noci, jsou i telegramy bývalých přátel z Anglie a Ameriky, obsahující výtky a zklamání nad jeho mužným a vlasteneckým postojem ve dnech vládní krize. To vše společně vedlo k tomu, že v nekontrolovatelném duševním stavu se kolem šesté hodiny ranní odebral z ložnice do sousední koupelny, z jejíhož okna vyskočil na nádvoří Černínského paláce, kde byl asi za půl hodiny nalezen mrtev…“

Navzdory tomu, že vyšetřování zdaleka nebylo u konce, vysvětlení z pera Gottwaldovy obrozené vlády vyznělo poměrně jasně. Duševně nemocný ministr, dohnaný k zoufalému činu západními spojenci, kteří se chystali za pomoci domácí reakce ovládnout Československo a neúspěšně tlačili na Masaryka, aby se ke zlotřilému plánu přidal. V tomto výkladu však zůstávalo příliš mnoho děr a otazníků.

Na stránkách světového tisku

Den poté, co vyhasl život Jana Masaryka, smutná novina plnila přední stránky domácího i zahraničního tisku. Zatímco Rudé právo, Mladá fronta a další prorežimní deníky v různých obměnách vesměs opakovaly Noskovy závěry, francouzské či britské listy, nepochybně ovlivněné míněním formujícího se třetího exilu, se přikláněly k verzi vraždy, případně nesnesitelného nátlaku, který Masaryka k sebevraždě donutil, ačkoliv byl rozhodnut co nevidět emigrovat.

Daily Telegraph, 11. března: „…Masarykova smrt ukázala nepochybně charakter nové československé vlády a způsoby, jimiž se chopila moci.“

National Zeitung, 12. března. Autor článku o Masarykově smrti zde citoval slova, která ministr řekl o několik dní dříve pražskému korespondentovi pařížského listu Le Matin: „Vím, stejně tak jako vy, že moje země již není svobodná. Kde jsou všechny naše iluze z doby po válce? Jako mnozí jiní, domníval jsem se i sám, že Československo se nemusí již ničeho obávat. Nic však o tom neříkejte. Teď nemohu sdělovat své myšlenky…“

Tribune de Geneve, 16. března: „Láska lidí neochránila Jana Masaryka před démony politiky. Ctižádostiví politikové, kteří vedou národy, nerozumí řeči srdce. Beznadějný vývoj, který uvrhl jeho zemi pod botu diktatury, nedal „Honzovi“ tentokráte možnost, aby obnovil demokratický odboj.“

Ani novináři v zámoří nepochybovali, že ministr smrt nezvolil zcela dobrovolně. Pouze Daily Worker, tiskový orgán americké komunistické strany, uveřejnil článek „Masaryk obětí Marshallova plánu“, který věrně kopíroval linii československé a sovětské propagandy.

Poslední cesta

Masarykova otevřená rakev byla vystavena ve sloupové galerii Černínského paláce, kde nejprve proběhla tryzna pouze pro pracovníky ministerstva. Mnozí při pohledu na tělo pojali podezření, že šlo o násilnou smrt. Například tajemníka Suma zarazilo, že u levého spánku mrtvého byla příliš okatě naaranžovaná květina. Snad aby zakryla ránu, kterou rozhodně nemohl způsobit pád? Vrátný a strážný, kteří tělo osudného rána spatřili jako první, se bázlivě svěřili kolegům, že si všimli také podlitiny pod okem a hematomu na pravé paži. Vznikla tato zranění z fyzického napadení? Ztloukl snad někdo Jana Masaryka předtím, než jej vystrčil z okna, nebo přinutil skočit?

Státní tajemník Vladimír Clementis, formálně druhý nejvýše postavený muž ministerstva, promluvil k truchlícím. V řeči znovu nepřímo obvinil z Masarykova tragického konce Západ: „Nedá se zatajit skutečnost, že při své citlivosti, při své povaze, která by ani mouše neublížila, prožíval trpké chvíle, když četl a slyšel, jak mu z dálky zlovolně spílají lidé, kteří se dříve hlásili do řad jeho přátel, kteří však často nebyli hodni rozvázat tkaničky jeho bot. Je též pravda, že se ho zvláště bolestně dotkly případy zrady našich úředníků v zahraničí, nad většinou z nich mávl rukou jako nad dávno ztracenou věcí. Avšak zrada tam, kde ji nečekal, ho obzvláště bolela.“

Pro veřejnost měla být rakev s tělem vystavena v Černínském paláci 12. března od 9 do 17 hodin. Nekonečné zástupy, toužící se naposledy rozloučit s „naším Janem“, donutily úřady nechat prostor přístupný po celou noc. Novinové titulky hovořily o návštěvě až o půl milionu lidí.

Státní pohřeb se konal v sobotu 13. března. Ve 14 hodin se vydal smuteční průvod z Pantheonu Národního muzea na hřbitov v Lánech. V centru Prahy hovořil předseda vlády Gottwald, těžce nemocný prezident Beneš byl rovněž přítomen, ale hned po obřadu se odebral zpět do Sezimova Ústí. Při uložení Masarykových ostatků v Lánech jej zastoupila manželka Hana. Rodinný hrob Masarykovy rodiny, zaplavený květinami ještě ze 7. března, kdy lidé vzpomenuli výročí narození T. G. Masaryka, musel být rozšířen, aby pojal dalšího člena.

TIP: Jan Masaryk: Trudný život ve stínu výjimečného otce

Po smutečním obřadu zazněla státní hymna a rakev klesla do hlubin. Na zasypanou jámu dosedla masivní betonová deska. Lánský hřbitov zůstal poté ještě dlouho střežen a znepřístupněn veřejnosti, což dalo vzniknout fámám, že Masarykovo tělo v hrobě vůbec neleží, případně že je v něm pouze popel. To prý pro jistotu zařídili komunisté, aby ostatky nikdo nemohl vyjmout a nalézt třeba důkazy o násilné smrti.

Po Masarykovi

Zatímco život v Československu se vrátil do normálních kolejí, poúnorový demokratický exil si naopak Masaryka hojně připomínal. Vše, co mohlo oslabit komunistickou verzi Masarykovy smrti, bylo uveřejňováno v tisku či později na vlnách Rádia svobodná Evropa. Exil nekriticky přijal za fakt i domněnku, že Masaryk do poslední chvíle zůstával po boku prezidenta a teprve po jeho svolení se rozhodl odjet do Velké Británie a postavit se do čela zahraniční akce. O plánu však věděla StB (či sovětští agenti), která jej zavražděním ministra (či dohnáním k sebevraždě) zhatila. Vysvětlení se zdá jednoduché a jasné, ale je skutečně pravdivé?

Hlavní důvod krizové situace v Kapském městě je zřejmý: Metropoli na pobřeží jižní Afriky, kterou obývají bezmála čtyři miliony lidí, již třetím rokem sužují extrémní sucha. A podle předpovědí se ani výhledově nedočká dešťů, jež by mohly katastrofu odvrátit. Ke konci ledna se dostupné zásoby vody odhadovaly zhruba na dva až tři měsíce. 

Vláda již vyzvala obyvatele, aby drasticky snížili spotřebu – krátkými sprchami počínaje, zákazem umývání automobilů konče. Pokud tak většina lidí neučiní, už v dubnu mohou kohoutky točit naprázdno.

Přijde den nula? 

Letos 15. ledna vydalo město prohlášení, podle kterého se „den nula přiblížil na jednadvacátý duben“. Dnem nula se přitom rozumí datum, kdy v metropoli dojde k vyčerpání zásob a bude nutné sáhnout po náhradních zdrojích. Město však zvládne dodávky garantovat jen zcela klíčovým institucím, jako jsou například nemocnice. Před plýtváním a nadcházející katastrofou varovala i starostka Patricia de Lille: „Nemohu to víc zdůraznit: Všichni obyvatelé musejí vodou šetřit a spotřebovávat méně než osmdesát sedm litrů denně. Musíme se vyhnout dni nula, a šetření vodou představuje jediný způsob, jak toho dosáhnout.“

Zmíněných 87 litrů může na první pohled vypadat jako dostatečné množství, ve skutečnosti to však není pro metropoli právě velkorysý objem. Jen pro představu: V Praze činí aktuálně spotřeba na hlavu 108 litrů, z toho zhruba 40 připadá na osobní hygienu a okolo 24 na použití WC. A to jsou Evropané známí ekologickou spořivostí. Průměrný obyvatel New Yorku spotřebuje denně závratných 442 litrů. 

Smrtící sucha 

Ještě nedávno bylo přitom Kapské město paradoxně vyhlášené bohatými přírodními zdroji životodárné tekutiny. Jihoafričané mu přezdívají „Mother City“ čili „mateřské město“, neboť leží v geologické „misce“ pod Stolovou horou, díky níž ho vždy vyživovaly vydatné zimní srážky. Kvůli tříletému suchu však přítok klesl na rizikovou hranici a v den nula mají hladiny přehrad spadnout až na kritických 13,5 % kapacity. 

Katastrofu by mohlo zvrátit radikální omezení spotřeby všech obyvatel, jenže podle průzkumů 54 % z nich zmíněný 87litrový limit stále překračuje. Mnozí bohatí Jihoafričané mají bazény, o neochotném postoji hotelů, jež by jejich vypuštěním přišly o řadu hostů, ani nemluvě. Město horečnatě pracuje i na projektech recyklace a na výstavbě tří velkých odsolovacích zařízení, zůstává však otázkou, zda budou podle plánů v provozu do března. 

Zdá se tedy, že africká metropole nenávratně spěje ke katastrofě: Miliony lidí odpojených od dodávek vody budou dostávat příděly – a nůžky mezi bohatými a chudými se rozevřou zas o něco víc. Zatímco movití jedinci si již nyní objednávají dodávky za přemrštěnou cenu, chudí budou muset pro pravidelný příděl jezdit do jednoho z 200 výdejních míst, vzdálených mnohdy i několik kilometrů. Každý obyvatel bude mít příděl asi 25 litrů na den a na jeho dodržování budou dohlížet i ozbrojené síly, jež mají zabránit případným nepokojům. 

Nemyté vlasy jako symbol 

Symbolem uvědomělých občanů města se prý momentálně staly nemyté vlasy a objevil se i kontroverzní projekt, který on-line monitoruje množství spotřebovávané vody v jednotlivých domácnostech. Můžete si tak doslova ukázat prstem na souseda, jenž vodou plýtvá. Podle Zary Nicholsonové, mluvčí starostky, „se tento nástroj pokouší ocenit ty, kdo vodou šetří, a povzbudit ostatní, kteří se k úsporám ještě nepřipojili“. Na základě městské vyhlášky dostane pokutu každá domácnost, jež měsíčně překročí spotřebu 20 hektolitrů. 

Někteří obyvatelé však zprávám o docházející vodě odmítají uvěřit. Objevily se dokonce teorie, podle nichž nejsou na vině klimatické změny, nýbrž samotná městská rada. Ta prý krizovou situaci, uprostřed korupčního skandálu kolem starostky obviněné ze zpronevěry a zastrašování, nedokázala uspokojivě vyřešit. 

Odborníci však situaci jednoznačně přičítají změně klimatu. Ačkoliv se velkoměsto potýkalo s podobnými problémy již dřív, tři roky extrémního sucha představují zcela výjimečnou situaci, k níž dochází jednou za tisíc let. A připravit se na ni jednoduše nelze. 

Stále reálnější hrozba 

Klimatické změny se ovšem zdaleka nedotknou jen Kapského města či jižní Afriky. Řadu dalších oblastí, počínaje severem černého kontinentu přes Blízký východ až po některé lokality USA, budou extrémní sucha zasahovat stále častěji a mnohá místa přestanou být obyvatelná. Jedna z posledních studií přinesla znepokojivou prognózu, podle níž už koncem tohoto století zažijí téměř tři čtvrtiny světové populace vedra ohrožující na životě. 

V roce 2015 navíc údaje z družic NASA ukázaly, že nadměrně odčerpáváme vodu z celé třetiny podzemních zásobáren na planetě. Pokud se tedy nezačneme ke zdrojům cenné tekutiny chovat uvědoměleji, potká podobný osud jako Kapské město mnohé další metropole. Nezbývá než doufat, že se apokalyptická vize nenaplní. 

V dnešní době si rádi užíváme výhod globalizovaného světa. Lidé mají často pocit, že už jsme s moderní civilizací prozkoumali všechny zákoutí a skrytá místa, co jejich jenom na planetě je. Není to ale tak úplně pravda. Stále ještě existují celé kmeny původních obyvatel, jejichž příslušníci se zatím nedostali tváří v tvář do kontaktu se zástupci moderní společnosti. Je sice velice obtížné odhadnout, kolik přesně takových kmenů existuje, podle odborníků by jich po celém světě mohla být nejméně stovka.

TIP: Vyprahlý svět malého muže: Afričtí Křováci zažívají těžké časy

V některých případech jde o kmeny, kteří se ve skutečnosti s lidmi již setkaly, ale od té doby opět žijí v izolaci. Stejně tak se k nim výměnným obchodem mohly dostat některé moderní předměty. Mnohé z těchto kmenů v dnešní době čelí nebezpečím spojeným s odlesňováním a ničením životního prostředí. A jejich další osud je tím pádem nejistý. 

O jednom z nejhanebnějších činů české inteligence - vyloučení advokátů a lékařů z profesních komor, tedy faktickému zákazu jejich práce se dnes dost ví. Méně je známo o propouštění židovských učitelů z českých škol. Pro úplnost nutno dodat, že dotyční vesměs v onom čase dopadli jako české, zejména vdané učitelky. Míst bylo třeba pro uprchlíky ze Sudet. Pro muže.

Školy ano, židovští učitelé ne

Mezi 15. březnem a 17. listopadem 1939 ještě fungovaly české vysoké školy. Takřka na den přesně uprostřed tohoto období byl vydán zákaz působení židovských soukromých docentů. Byl to český, kolaborantský zákaz...

Němci posléze nařízení svých protektorátních slouhů přitvrdili. Omezení přístupu ke vzdělání, přesněji faktické zrušení Židům dostupného školství, patřilo k prvním krokům. Ještě předtím bylo nařízeno bezpodmínečné propuštění židovských učitelů ze všech protektorátních škol. Někteří předstírali árijský původ. Pak to již nešlo. Následoval zákaz docházky Židů do jakékoliv školy s německým vyučovacím jazykem na území Protektorátu. Brzy poté opět přitvrdilo. Židovská mládež mohla navštěvovat výhradně židovské školy. Těch bylo málo a stěží přežívaly.

Vzhůru do Palestiny?

V Brně povolily německé úřady v roce 1940 školu v budově Židovské náboženské obce na Legionářské ulici číslo 31. Dostala jméno JUALKA čili Jugend Alyia Schule. Vrchním organizátorem či manažerem (ředitele totiž škola mít nesměla) byl Walter Schwarz. Oficiálně měla připravit mládež pro emigraci do Palestiny a práci v tamních kibucech. Důraz kladla na jazyky a praktickou výuku. V prvním ročníku se vyučovala angličtina, moderní hebrejština a judaismus. Nejvíce hodin věnovali žáci práci na zahradě a v dílnách, jakož i výchově k rodičovství a péči o malé děti.

TIP: Židovský pogrom v Holešově: Skvrna na těle mladé republiky

Druhý ročník byl určen mládeži ve věku od 15 do 20 let. Osnovy odpovídaly zhuštěnému programu stavební, strojní a elektrotechnické průmyslovky i zdravotní škole. Studenti a studentky si mohli svou specializaci vybrat. Vyučovali zde nejen propuštění středoškolští profesoři, ale i jiní odborníci z praxe - například lékaři, kteří přišli o své ordinace. První školní rok se velice vydařil. Jenže další byl na samém počátku ukončen. Bez vysvětlení. Mlčení bylo výmluvné. Problém vyřešily německé zákony v létě 1942. Jak jinak než úplným zákazem vyučování všech žáků židovského původu a zavřením zbývajících židovských škol. Podobně dopadly i kroužky pořádané židovským sportovním klubem Hagibor.

Začaly transporty směr ghetto. Sny o životě v kibucu se rozplynuly. Všichni učitelé JUALKY byli posléze zavražděni v plynových komorách. Přežila jen hrstka žáků. Po osvobození odešli tam, kam se kdysi emigrovat připravovali. Do Palestiny...

Nejteplejším známým místem ve vesmíru je oblak horkého plynu obklopující hnízdo galaxií, které se nacházejí pět miliard světelných let od Země v souhvězdí Panny. Jde o skupinu galaxií s katalogovým označením RXJ1347, jež měří napříč asi pět milionů světelných roků.

Z rentgenových měření observatoře Chandra a japonského satelitu Suzaku vyplývá, že teplota uvedeného místa musí dosahovat minimálně 300 milionů stupňů. Ve zmíněné skupině galaxií jde o jakousi horkou skvrnu širokou asi 450 tisíc světelných let a její původ tkví nejspíš v kolizi této skupiny s jinou, k níž muselo dojít při rychlosti alespoň 4 000 km/s.

Ukazatele v obci Horná Poruba uvádějí, že na vrchol kopce Vápeč se dostaneme za hodinu a půl. Slunce ale zapadá za necelou hodinu, a tak rychle dáváme na záda krosny se vším vybavením. Začíná závod s časem o možnost pokochat se výhledem na Strážovské vrchy v posledních paprscích slunce.

Pohled do údolí

Strážovské vrchy jsou jednou z méně navštěvovaných oblastí Slovenska. Stejnojmenná chráněná krajinná oblast, která na rozloze 310 km² zahrnuje i Súľovské vrchy se známým skalním městem, byla vyhlášena v roce 1989. Dnes je mimo jiné i součástí evropské soustavy NATURA 2000.
Převážnou část pohoří tvoří vápencové a dolomitové příkrovy, které – na rozdíl od mnohých jiných slovenských pohoří – netvoří žádný hlavní hřeben. Co to v praxi znamená? Neustálé sestupy do hlubokých údolí, které rozčleňují celé pohoří, následované prudkými výšlapy na zaoblené kopce. Že ve Strážovských vrších není žádný výhled zadarmo, nám dává pocítit i Vápeč, na jehož vrchol (956 m n. m.) jsme popoháněni klesajícím sluncem vyběhli za 50 minut.

Zapadající kotouč stíhám zvěčnit na jediném panoramatu a pak už jen pozorujeme, jak se postupně od obzoru po obzor barví červánky. Z Vápče, přesněji z jeho vrcholových vápencových skalisek ozdobených typickým křížem, je krásný kruhový výhled. Jako na dlani máme Hornou Porubu, v dálce se začínají rozsvěcovat první světla měst v údolí Váhu, který na západě odděluje toto pohoří od Bílých Karpat. Většinu obzoru ovšem zaplňuje spousta kopců a kopečků Strážovských vrchů.

Přirozeným lesem ke Strážovu

V oparu zalitém zlatým světlem vycházejícího slunce scházíme ráno do Kopčianské doliny, kde stojí pár domků osady Kopeč. Cesta se střídavě vine lukami a lesy, které se již krásně zbarvují. Vzhledem k nadmořským výškám mezi 300–1 200 m spadá většina území do dubovo-bukového a hlavně bukového stupně. Na rozdíl od většiny lesů českých i slovenských hor se zde zachovala téměř přirozená druhová skladba. V lese tedy míjíme různě pokroucené kmeny buků, v extrémnějších polohách (jako jsou sutě či zaříznutá, chladná horská údolí a strže) rostou javory a lípa malolistá. Naopak na nejsvětlejších a nejteplejších biotopech, především na loukách či jejich okrajích rostou duby. Z jehličnanů občas zahlédneme borovici lesní, která roste i na těch nejméně příznivých skalních stanovištích, a vzácně i tis. Ještě ve středověku šlo o relativně běžný druh, zdecimovaný holosečným hospodařením i těžbou unikátního dřeva. Smrkových porostů, vysazovaných uměle pro zvýšení výnosů, je tady minimum.

Cesta nás vede přes několik kopečků a vesnic směrem ke Strážovu, nejvyššímu bodu oblasti. Se svými 1 213 m n. m. převyšuje okolní krajinu opravdu výrazně a stoupání na vrchol je prudké i na zdejší poměry. Naštěstí nás již tolik netlačí čas, takže můžeme jít pohodovým tempem ve stínu lesa, kde mezi barevnými listy stromů jen občas probleskne bílé skalisko vrcholu Strážova. Konečně míjíme ukazatel Lúka pod Strážovem a za malou chvíli už stojíme na vrcholové kótě. Na rozdíl od Vápče, nestojí dvouramenný kříž přímo na nejvyšším bodu, ale o něco níž. Ani rozhled tady není do všech stran, ale i tak nám bere dech. Vzdálený jižní obzor lemuje hřeben Bílých Karpat v čele s Velkou Javořinou, dobře rozpoznatelný je i Vápeč a na vesnici Zliechov, ležící přímo pod horou, je pohled téměř letecký.

Od čápů až po výry

Pomalu se stmívá a lesem se začíná ozývat troubení jelenů. V lesích Strážovských vrchů ovšem nežije jen vysoká, ale i velké šelmy – správa CHKO každoročně monitoruje počty medvědů, vlků a rysů a podle jejich zjištění v oblasti žije i kočka divoká nebo vydra říční. Na zahlédnutí těchto zvířata je ale pro jejich ostražitost pramalá šance.

Mnohem snadněji zahlédnutelní jsou zástupci ptačí říše. Po nebi krouží ostříž lesní, poštolka obecná, krahujec obecný a relativně vzácně také orel skalní. Sídlí zde i sokol stěhovaví, pro nějž jsou zdejší skály optimálním biotopem. Přímo do znaku CHKO se dostal výr velký, místy hnízdí ve zdejších lesích čáp černý a i přes snahu ochranářů mizí v důsledku celkových změn krajiny a hospodaření v ní tetřev hlušec. V oblasti bylo napočítáno téměř dvacet druhů netopýrů zimujících zejména v jeskyních, které jsou jedním z charakteristických útvarů vápencové krajiny. Mimo ně zde ale narazíte i na různé vápencové věže, škrapy, závrty a další typické krasové tvary.

Země tisíce hor

Ze Strážova klesá cesta do obce Čičmany, která je známá velkou koncentrací tradiční lidové architektury – především malovanými roubenými stavbami – i dosud živými folklorními tradicemi. Troubení jelenů tady střídá práskání biče, které se jako výstřely nese údolím. My se ale tentokrát o život místních obyvatel příliš nezajímáme a vydáváme se dál po červené značce. Cesta míjí sjezdovku a neustálým stoupáním a klesáním se vine přes Javorinu (938 m n. m.), Priečnou (910 m n. m.), Čelo (1 016 m n. m.) a Homolku (1 073 m n. m.) až do Fačkovského sedla (802 m n. m.), které na severní hranici pohoří odděluje Strážovské vrchy od masivu Malé Fatry, respektive její jihozápadní části – pojmenované podle nejvyššího vrcholu (Veľké Lúky, 1 476 m n. m.) Lúčanská.

TIP: Duchové Bělověžského pralesa: Velcí a přesto zranitelní zubři evropští

Jako kamenný zub, viditelný již ze strání nad Čičmany, se nad sedlem tyčí první výspa Malé Fatry – Kľak. Dáváme tedy sbohem Strážovským vrchům a příkrými serpentinami začínáme stoupat na částečně odlesněný vrchol Reváně (1 205 m n. m.), odkud již na Kľak vede poměrně rovná hřebenovka. Nahoře, v nadmořské výšce 1 352 m, nás opět vítá dvouramenný kříž, od nějž se nám předkládá kruhový rozhled, který dokazuje, že Slovensko je opravdu zemí tisíců hor. Na západní straně je vidět celé pásmo hraničních hor s Českou republikou – Bílé Karpaty, Javorníky a Beskydy, na jihu kopcovitá krajina Strážovských vrchů, východní obzor lemuje hřeben Velké Fatry a v dáli na severozápadě se v posledních paprscích červenají Roháče i zubatá silueta Vysokých Tater v čele s charakteristickým Kriváněm.

Po až příliš větrné noci zakončené mlhavým ránem nám už jen zbývá sejít téměř tisíc výškových metrů úbočím Kľaku a dále údolím Suchého potoka do Fačkova. Tady naše několikadenní putování končí. Z naší paměti ale dojem z něj rozhodně hned tak nevymizí. Zejména v podzimním období, plném barev dubového lesa, ranních inverzních mlh a nočního troubení jelenů, jsou totiž Strážovské vrchy ideálním místem pro poměrně náročný, ale zároveň idylický výlet.

Létání mnohé lidi děsí, a některé dopravní společnosti proto dovolují vzít si s sebou nějakou „duševní podporu“, třeba domácího mazlíčka. Umělkyně Ventiko se nicméně nespokojila s kočkou ani psem a rozhodla se cestovat s pávem Dexterem.

TIP: V legínách ne! Zákaz vstupu na palubu letadla kvůli oblečení?

Její miláček však patří mezi okrasné „křiklouny“, kteří mohou dorůst až dvou metrů. Společnost United Airlines jí proto už v předletovém e-mailu opeřence na palubě zakázala, neboť by ostatní pasažéry rušil. Majitelka přesto ptáka na letiště vzala a zkusila s ním do letadla „proklouznout“. Samozřejmě skončila s ostudou a musela zůstat na zemi.   

Je známo, že hudba může mít zklidňující účinky, nebo naopak „nabudit“. Podle nedávné studie lze ovšem na seznam jejích přínosů zařadit i pozitivní vliv na kardiovaskulární systém. Vědci totiž zjistili, že muzika dokáže přímo podnítit fyziologické změny, jež upravují krevní tlak, srdeční frekvenci i dýchání. 

TIP: Hudba ovlivňuje naše utrácení v restauracích a obchodech

„Hudba vyvolává nepřetržitou, dynamickou a do jisté míry předvídatelnou změnu v kardiovaskulárním systému,“ potvrzuje vedoucí studie Luciano Bernardi. Univerzitní profesor z italské Pavie oslovil pro svůj výzkum 24 hudebních laiků a nechal jim pouštět pět různých klasických skladeb od Bacha po Pucciniho. Ukázalo se, že pokud kompozice gradovala, dobrovolníkům se zužovaly cévy a zvyšoval tlak, srdeční frekvence i dýchání. Opačný proces pak nastal, když melodie zpomalovala a slábla až do ticha. Jisté fráze a rytmy slavných Verdiho árií také způsobovaly, že se tepová frekvence účastníků s hudbou synchronizovala. Podle Bernardiho bychom mohli zmíněný fakt využít při léčbě některých nemocí srdce, například stavů po mrtvici.