Je prosinec roku 1492 a na palubě lodi La Pinta mířící zpátky do Španělska vládne uvolněná atmosféra. Nová cesta do Indie byla objevena a člen posádky Rodrigo de Jeréz využije poklidného okamžiku k tomu, aby vyzkoušel jednu „indickou“ novinku. Smotá několik širokých sušených listů podivné byliny, namačká je do podlouhlé duté dřevěné trubice a na jednom konci zapálí. Zhluboka nasaje unikající kouř do plic a s výrazem uspokojení jej po chvíli v obláčku dýmu vyfoukne.

Chlubit se nevyplácí

Co je to za podivný nápad? Jeréz, první historicky doložený evropský kuřák tabáku si počíná přesně podle instrukcí lodního tlumočníka Louise de Torrese. Ten byl přímým svědkem zmíněného podivného rituálu na San Salvadoru, kde si takto na tabáku pochutnávali indiáni z kmene Guanahani. I on si záhy potáhne. Ke smůle obou zmíněných pánů si ale jejich zábavy všimne Pedro de Gutierrez, vrchní stevard. A je vzteky bez sebe.

TIP: Odvrácená strana slavného mořeplavce: Kolumbe, táhni domů!

„Rozdělávat oheň na palubě? Chcete nás všechny poslat ke dnu?“  Než se oba výtečníci vzpamatují, vyplatí jim dráb šedesát ran provazem na holá záda. A to ještě mohou být rádi, že je kapitán Kolumbus nenechal hodit přes palubu. I slavný mořeplavec si dobře uvědomuje, jak těžké je udržet morálku na lodi poté, co splní cíl plavby. Nejvíc nehod se vždycky stává na cestě k domovu a z nepozornosti. Jeréz i Torres se z vězení v podpalubí dostanou až v Lisabonu.

De Jeréz byl mimochodem také prvním evropským kuřákem, kterého jeho zlozvyk stál život. Dýmku i váček s tabákem propašoval na pevninu a pochlubil se vyfukováním kouře v námořnické krčmě. Chyba, až moc lidem připomínal ďábla. Skončil u inkvizičního stolce a poté i na hranici. Z prvníhokuřáka se na dlouhou dobu stane i poslední.

Tahle země není pro kuřáky

Vzhledem k ostrému přístupu katolické církve vůči kuřákům se podobných experimentů zdrží i Robert Pane. Ten doprovázel Kolumba při druhé cestě do zámořských kolonií a v učeném pojednání zmínil i rituál požívání tabáku. „Tento a mnoho dalších barbarských zvyků jen dokládá primitivnost tvorů, kteří se nikdy nestanou lidmi, pokud nepřijmou Krista.“  Kouření Evropany udivuje. Domů o něm roku 1518 píše Juan de Grijalva z Yucatánu, o rok později jej do deníku zaznamená i dobyvatel Hernando Cortés a v roce 1530 hned dva druhy pro „vědu“ popíše misionář Bernardido de Sahagun. Jenže conquistadoři pasou po zlatě a pramálo je trápí libůstky indiánů. Rostliny tabáku tak dál zajímají jen pár botaniků a herbaristů.

Podobně neslavně si vede lehce omamné sušené listí u anglického dvora. Mořeplavec sir Walter Raleigh skládá roku 1586 k nohám královny Alžbety I. ty nejnemožnější dary. Neveze sice tolik očekávané koření, ale náklad zlata a spoustu podivných jedlých rostlin: kulaté žlutomasé tvrdé brambory rostoucí v hlíně či v šustivém listí obalené klasykukuřice. „A dál už nic?“  ptá se rozmrzelá královna prvníholodivoda Velké Británie. „Snad jen… zvláštní dýmkové koření.“ 

Alžběta zkusmo ze zapálené trubičky potáhne. Experiment ale skončí katastrofou: královna zezelená, začne se dávit a v záchvatu těžkého kašle vyplivne první dovezenou dýmku na podlahu.

Tabák je Ďáblovo lejno!

Co na tom, že španělský medik Monardes ze Sevilly popisuje hned 36 nemocí, které s pomocí zázračného listí tabáku vyléčil. Nikdo mu moc nevěří. Pokusům s pálením tabáku učiní přítrž i sám papež Urban VIII. Roku 1624 vydává bulu, kterou kouření zakazuje. „Ohavným smradům pekelným kdo se oddává, kdo hubí v sobě kouřem věčnou Duši.“  Kdo neuposlechne nařízení vatikánského stolce, může a bude bez milosti z církve exkomunikován.

TIP: Povinné kouření na školách: Nekuřákům hrozil v 17. století pořádný výprask

A jinde? V Rusku by vás za kouření na veřejnosti podle zákona vykastrovali a třeba v Persii či Turecku za ně hrozil trest smrti. Co kdyby ani později tabák lidem nezachutnal? Změnil by se snad svět k lepšímu? Jak by se žilo na světě bez kuřáků a nikotinu?

Když chtějí v továrně Levi Strauss & Co. vyrobit pečlivě obnošené džínsy, není to jen tak. Jde o komplikovaný proces s 18 až 20 kroky. Dělník stihne dvoje až troje džínsy za hodinu a pracuje při tom se spoustou různých chemikálií.

Firma se proto chystá spustit nový program Project F.L.X., který přináší do výroby obnošených džínsů pozoruhodnou novinku, laserovou technologii řízenou počítačem. Systém je ve fázi testů, ve výrobě by se měl objevit v roce 2020.

TIP: Nejstarší džíny na světě? V Peru objevili 6 tisíc let starou látku barvenou indigem

Celý proces teď zabere pouhých 90 sekund a využívá daleko méně chemikálií. To je příjemné jak pro finanční náklady, tak i pro zaměstnance společnosti. Velkou výhodou je i to, že zavádění nových designů pro džínsy se teď zkrátí z přibližně šesti měsíců na týdny nebo dokonce jen dny.

Potřeba poskytnout výsadkářům vozidlo, které by bylo možné shodit na padáku, vedla ve Velké Británii v roce 1942 k vývoji jednostopého vozidla, jehož výrobu zahájila společnost Excelsior Motor Company v Birminghamu ve spolupráci se SOE (Special Operations Executive). Cílem bylo vytvořit dopravní prostředek, díky kterému se parašutista vysazený za nepřátelskou linií rychle dostane z nebezpečné oblasti. Díky jeho hmotnosti pouhých 32 kg (bez paliva) se jednalo o nejmenší motocykl britské armády.

Výkonný kostitřas

Na jednu nádrž mohl ujet až 140 km. Řídítka a sedačka se daly snadno sklopit, takže stroj mohl být uložen do výsadkářského kontejneru. Motocykly byly použity například při operaci Market Garden, ale využila je i britská námořní pěchota při vylodění v Normandii. Používali je také agenti vysílaní na okupovaná území a uplatnily se i v malajské džungli.

K nevýhodám malého motocyklu patřila absence reflektoru, což omezovalo jeho použití na denní dobu. Kvůli rozdílné hmotnosti plně vyzbrojených parašutistů a kontejnerů s motorkami se často stávalo, že při shozu vítr zanesl motorky do jiného místa než výsadkáře.

Chybějící pérování pak činilo jízdu v náročném terénu velmi nepříjemnou až nesnesitelnou. Využití velkých dopravních kluzáků, které unesly klasické motocykly i malé automobily, pak znamenalo pro tyto netradiční dopravní prostředky ústup ze slávy, ne však jejich konec. Celkem jich byly do roku 1945 vyrobeny téměř čtyři tisíce. Po válce se zbylé kusy uplatnily v civilním sektoru, vyvážely se především do USA.

Sifaka zlatokorunkatý neboli Tattersallův (Propithecus tattersalli) byl paleoantropologem Ianem Tattersallem pozorován již v roce 1974. Vědecky byl ovšem formálně popsán až roku 1988, takže se dá bez přehánění říct, že byl pro vědu objeven relativně nedávno.

Scvrkávající se domov

Sifakové zlatokorunkatí obývají odlehlé oblasti na severovýchodě Madagaskaru mezi řekami Loky a Manambato. Celková rozloha tohoto regionu nepřesahuje 2 450 km², tedy o něco méně než je rozloha Libereckého kraje.

Jedná se o lidmi zdevastovanou krajinu, v níž dnes odolává jen několik desítek izolovaných fragmentů lesních porostů. V těchto opadavých a poloopadavých suchých lesích přebývají vzácní sifakové, jejichž životní prostor se stále zmenšuje. Zbytky lesů jsou totiž dále ohrožovány kácením stromů a následným vypalováním, kterým si místní obyvatelé obstarávají půdu k zemědělským účelům.

Predátoři lidští a zvířecí

Kromě kácení lesů vedl ke ztrátě přirozeného prostředí této poloopice z nadčeledi lemurů také objev nalezišť zlata a jeho těžba v regionu. Hledači drahého kovu tady převracejí les doslova naruby a země je poseta děrami o průměru a hloubce až několika metrů. Jako by to samo o sobě nestačilo, zlatokopové a vesničané ještě stále loví sifaky jako potravu.

Politická nestabilita v zemi v roce 2009 přispěla rovněž k rozmachu pytlačení a mnoho zvířat bylo prodáno do místních restaurací jako delikatesa. Kromě člověka je predátorem také největší madagaskarská šelma fosa (Cryptoproxa ferox) a dravý pták jestřábec madagaskarský (Polyboroides radiatus).

Společenští býložravci

Sifakové zlatokorunkatí patří mezi menší druhy sifaků. Od hlavy ke špičce ocasu měří 87–94 cm, z čehož 42–47 cm tvoří ocas. Vážit mohou zhruba 3,5 kilogramu. Jejich výrazným poznávacím znamením je krémově bílá srst s typickou oranžovo-zlatou „korunkou“ na hlavě. Rovněž ramena, horní část paží, hruď a stehna mohou být naoranžovělé. Obličej je černý, oči jasně oranžové, na koncích uší mají zvířata drobné štětinky.

Dlouhé silné končetiny umožňují sifakům až několikametrové skoky ze stromu na strom. Žijí ve skupinkách od tří do deseti jedinců, přičemž každá skupinka potřebuje k uživení oblast o rozloze přibližně deseti hektarů, a to v nadmořské výšce nepřekračující 500 metrů. Tato krásná zvířata spí v noci vysoko v korunách stromů a přes den si obstarávají potravu, kterou tvoří semena, listy, výhonky, nezralé ovoce a květiny. V období sucha (duben až listopad) nepohrdnou ani kůrou stromů. Při hledání potravy mohou denně urazit 400 až 1 200 metrů, více pak v období sucha, kdy je jídla nedostatek.

Konečně pod ochranou

Na konci ledna přichází krátké období páření, během něhož se samci mohou dočasně přesunovat i do sousedících skupin. Samice mívají mláďata jednou za dva roky, nejdříve však ve dvou až třech letech věku. Mladí sifakové přicházejí na svět v červenci až srpnu a po narození mají jen velmi řídkou srst. Zpočátku se přidržují na matčině břiše, později na zádech. V prosinci již matky striktně odmítají jakékoli snahy svých potomků o získání mateřského mléka. Mláďata jsou od tohoto okamžiku zcela odkázána na běžnou potravu a během jediného roku naberou 70 % hmotnosti dospělého jedince.

TIP: Baobaby – Pozapomenutí králové sucha

Aktuálně je velikost populace sifaků zlatokorunkatých odhadována na šest až deset tisíc jedinců, žijících v několika vzájemně izolovaných lesích. Teprve od června roku 2005 je oblast o rozloze zhruba 570 km², na níž se sifakové vyskytují, oficiálně označena jako chráněné území. Od roku 2008 je Sifaka Tattersallův klasifikován jako ohrožený druh.

Saturnův měsíc Iapetus je v mnoha ohledech velmi podivný. Jedna jeho polokoule je například výrazně tmavší než druhá. Další podivností je, že na rozdíl od naprosté většiny velkých měsíců Sluneční soustavy není Iapetus kulatý nebo elipsoidní, ale má tvar vlašského ořechu.

Velmi zvláštní je i nápadný horský hřbet, který se táhne po povrchu Iapetu podél dvou třetin délky jeho rovníku. Tento hřbet je asi 20 kilometrů široký a místy až 20 kilometrů vysoký, takže v něm jsou jedny z nejvyšších hor Sluneční soustavy. Kdyby se Iapetus zvětšil na velikost Země, tak by tento horský hřbet dosahoval výšek kolem 100 kilometrů.

Srážka s prstenci

Pro planetární vědce je obtížné vysvětlit, jak by takový horský hřbet mohl na Iapetu vzniknout. Nejde přitom jen o jeho výšku, ale i o jeho téměř perfektně rovný tvar.

TIP: Malý svět s ledovými erupcemi: Na Ceres se tyčí masivní kryovulkán

Angela Stickle a James Roberts z americké Univerzity Johnse Hopkinse tvrdí, že by tento horský hřbet mohl být pozůstatkem pádu systému prstenců na povrch měsíce. Podle nich by takové zřícené prstence mohly nejprve několikrát Iapetus oběhnout a pak do něj narazit šikmým směrem. Že nejde jeo o bláznivou teorii dokazují i počítačové simulace, které tuto hypotézu potvrzují.

Asociace Entso-e sdružující provozovatele sítí ze tří desítek zemí Evropy včetně Česka vysvětlila, že kvůli nedostatečným dodávkám elektřiny z Kosova kolísala frekvence v celé síti, což od poloviny ledna způsobovalo zpožďování některých měřičů času. Týká se to například radiobudíků, hodin na troubách či mikrovlnných troubách nebo na topeních. Zpoždění způsobené kolísáním v síti mohlo podle asociace nabrat až šest minut. Evropské zpoždění některých elektrických měřičů času se týká také Česka. 

TIP: Jak se měří přesný čas: 60 let od prvních atomových hodin

Vztahy Srbska s Kosovem jsou napjaté již od doby kosovského vyhlášení nezávislosti před deseti lety, které Bělehrad neuznal. Jednou z řady sporných oblastí je i sdílení rozvodné sítě. Srbsko má podle Entso-e povinnost zajistit plynulou dodávku do sítě, když Kosovo nestačí vyrábět dostatek elektřiny, jako tomu bylo v prvních měsících letošního roku. Kvůli sporům však Srbsko nezasáhlo a frekvence začala kolísat, což se podle asosciace projevilo nejpatrněji právě na elektrických hodinách. Tento týden by se podle Entso-e měla situace vracet k normálu, neboť Kosovu se podařilo vyprodukovat dostatek elektřiny.

Podle mluvčího společnosti ČEZ Ladislava Kříže podobný stav nastával v síti před rokem 1989. „Tehdy bylo velkým hitem přivážet si malé domácí radiobudíky z NDR, a ty byly řízeny právě frekvencí v síti. S ohledem na to, že tehdy v síti kolísala, tak i tyto budíky se buď předcházely, nebo zpožďovaly, a to i o desítky minut. To se po roce 1989 změnilo naším propojením se západoevropskou soustavou, kdy jsme museli prokázat, že budeme dodržovat standardy, včetně frekvence,“ dodal.

Fosilie pravěkých ptáčat z období druhohor jsou velice vzácné. Nedávno ale jedno takové objevili na lokalitě Las Hoyas ve Španělsku. Jde o velmi unikátní a zároveň vědecky významnou fosilii.

TIP: V jantaru se našla nacucaná klíšťata z dinosaura: Jurský park ale nebude

Ptáče žilo v období spodní křídy, asi před 127 miliony let. Měřilo 5 centimetrů a vážilo 85 gramů. Fosilie je téměř kompletní, schází jen pár kostí. Na svůj věk je fosilie pozoruhodně dobře zachovalá. Zároveň jde o jednu z nejmenších ptačích fosilií období druhohor. Vzhledem k tomu, že jde o malé mládě, je obtížné určit, k jakému náleží druhu. Nejspíše jde ale o ptáče ze skupiny enantiornitů. Fosilní ptáci v raném stádiu života jsou extrémně vzácní. Je z nich možné vyčíst cenné informace o evoluční vzniku u zárodečném vývoji ptáků.

Nejnovější údaje shromážděné sondou Juno naznačují, že bouře na Jupiteru sahají hluboko do jeho atmosféry a trvají mnohem déle, že jakékoli atmosférické procesy známé ze Země. Povaha těchto atmosférických jevů navíc podle vědců nepřipomíná nic, co bychom znali z jiných koutů Sluneční soustavy.

Data sondy Juno a jejího infračerveného mapovače polárních září (JIRAM) ukazují, že bouře na Jupiteru sahají do hloubky okolo 3 000 kilometrů. To je mnohem hlouběji, než se doposud předpokládalo.

TIP: Sonda Juno přinesla nová fakta o největší bouři na Jupiteru

Nejde ale o jediné překvapení, které Juno vědcům přichystala. Na kompozitním snímku bouře z jižního pólu Jupitera je patrný centrální cyklóna obklopená hned pěticí dalších cirkumpolárních bouří. Každá má v průměru mezi 5 600 až 7 000 kilometry. Přestože jsou okolní cyklóny v těsném kontaktu s centrální bouří, jejich morfologie zůstala podle vědců zcela unikátní. Že nejde o ojedinělý jev dokazuje i snímek ze severního pólu planety, kde centrální bouři obklopuje hned osm dalších cyklón s průměrem od 4 000 až po 4 600 kilometrů.

Aleksander Krężałek otevírá dveře majáku už přes čtyřicet let. Vcházíme do kamenné věže, tedy do nitra základů desítky let staré stavby. „Nacházíme se v původní staré věži majáku. Máme tu optiku z roku 1910 a žárovku o síle tři tisíce wattů. Světlo z ní dosáhlo až do vzdálenosti třiceti námořních mil, což je zhruba šedesát kilometrů,“ popisuje „strážce“ majáku, zatímco stoupáme o několik pater výš. Teď už jsme na vrcholu majáku, kde se nachází nová optická soustava: „Jde o halogenové světlo. Celkem je tady čtyřicet žárovek a každá má sílu dvě stě wattů. Dosah majáku se tak zvětšil až na třicet tři námořních mil, což pro orientaci lodí úplně stačí,“ popisuje Krężałek.  

Nastoupila technika

Maják funguje od západu slunce do rozbřesku. Někdy se stane, že se zapne i během dne, když je třeba hodně zataženo. Vše ovládá fotobuňka, která reaguje na intenzitu světla. Pro Aleksandera Krężałeka je jeho zaměstnání koníčkem. A co se mu na jeho práci tak líbí? „Všechno. Samota, zodpovědnost, bdělost. Prostě vše, co k práci na majáku patří,“ svěřuje se. „Ale časy se mění. Hlavně tedy technika. Když jsem na majáku začínal, musel jsem sám vylézt nahoru a světlo zapnout a ráno pak zase vypnout. Dnes to za mě dělá počítač,“ říká a pokračuje: „Jenže z této práce se neodchází. Neznám případ, kdy by někdo na majáku vydržel pár měsíců a pak si hledal jiné zaměstnání. Tady se zůstává desítky let. Už jsem z věže viděl řadu krásných věcí. Bouřky, západy slunce, dokonce i tornáda na moři. Nedá se to popsat, to se musí zažít.“   

Sirény jen na silvestra   

Maják není pouze zdrojem světla – v minulosti se z něj ozývaly i sirény. Vcházíme tedy do malého domku, kde stojí velké nádrže na stlačený vzduch. Tady se nachází srdce takzvaného nautofonu – obrovských sirén. „Sirény se už nepoužívají, protože vědci tvrdí, že nejsou tak přesné. Zvuk, který se z nich šířil, mohl navigátory na lodích zmást.“  

TIP: Nejkrásnější majáky Nového Zélandu

Přesto se zvuk ze sirén nese občas nad Baltem dodnes. „Na silvestra, na přivítání nového roku. Podle dlouholeté tradice sirény opět napumpujeme vzduchem a spustíme je,“ upřesňuje šéf majáku, který si však uvědomuje, že čas majáků se pomalu chýlí ke konci. „V dnešní době rozvoje techniky možná někdo zanedlouho rozhodne, že majáky patří do šrotu. Nebo se z nich stanou pouhé muzejní exponáty,“ uzavírá Aleksander Krężałek.  

HD 34445 je hvězda vzdálená 148 světelných let od Země, která je velmi podobná Slunci, jak hmotností, tak i obsahem těžších prvků. Zároveň je ale téměř dvakrát starší (8,5 miliardy let) než naše Slunce, asi dvojnásobně silněji září a podle všeho je na cestě stát se červeným obrem.

Věk ale není tím jediným, čím se HD 34445 liší od naší mateřské hvězdy. Zatímco v naší Sluneční soustavě máme jen dva plynné obry, Jupiter a Saturn, hvězda HD 34445 jich má hned šest. První z těchto planet se astronomům podařilo objevit již v roce 2004, zbylou pětici objevili vědci až o 13 let později.

Šest obrů u jedné hvězdy

Plynní obři obíhají svou hvězdu ve vzdálenostech, které by ve Sluneční soustavě odpovídaly oběžné dráze Merkuru až oběžné dráze Jupiteru. Dva z těchto obrů přitom obíhají v obyvatelné zóně hvězdy, tedy tam, kde může být na povrchu těles kapalná voda.

TIP: Obr proti pravidlům: Nově objevená planeta by správně neměla existovat

Přímo na plynných obrech by život podobný našemu mohl existovat jen velice těžko. Ale kolem plynných obrů bývají měsíce. A na takovém exoměsíci v obyvatelné zóně si už život představit dokážeme. Podivuhodný planetární systém HD 34445 proto nejspíš i nadále zůstane v hledáčku astronomů.