Vědci geneticky modifikovali kmenové buňky s cílem vypěstovat lidskou pokožku a tu pak úspěšně transplantovali na většinu těla sedmiletého chlapce. Jde o neuvěřitelný úspěch, který by mohl přinést revoluci v léčbě obětí popálenin a lidí s kožními chorobami.

Genetické neštěstí

Výzkum, publikovaný ve vědeckém žurnálu Nature, se týkal sedmiletého chlapce trpícího genetickou chorobou zvanou junkční epidermolysis bullosa, lidově známou také jako nemoc motýlích křídel. Lidé trpící touto nemocí mají kůži natolik křehkou, že i sebemenší tření způsobuje puchýře nebo rozpadání kůže.

V roce 2015 přijali v dětské nemocnici při Ruhrově univerzitě v Německu pacienta ve velmi vážném stavu. Chlapec vlivem nemoci ztratil pokožku přibližně na 60 % povrchu těla a trpěl takovými bolestmi, že musel dostávat morfin. Bojoval také s těžkou infekcí způsobenou stafylokoky. Lékaři zkoušeli všechno, co jim přišlo na mysl: antibiotika, časté výměny obvazů, dokonce i transplantaci kůže od chlapcova otce. Nic ale nepomohlo, nešťastné rodiče tedy začali připravovat na nejhorší.

„V prvních dnech jsme měli co dělat, abychom toho kluka vůbec udrželi naživu,“ vzpomínal na tiskové konferenci s reportéry Tobias Hirsch, jeden z hlavních lékařů.

Experiment s buňkami

Hirsch a jeho kolega Tobias Rothoeft začali procházet lékařskou literaturu v naději, že najdou něco, co by mohlo pomoci, a narazili na článek popisující vysoce experimentální proceduru tvorby buněk kůže pomocí genetického inženýrství. Kontaktovali autora článku, Michele De Luca z Centra pro regenerativní medicínu při univerzitě v Modeně a Reggio Emilia v Itálii. De Luca okamžitě přiletěl.

Technikou, kterou předtím použil pouze dvakrát, a to na velmi malých částech těla, De Luca získal buňky ze čtyřcentimetrové nepostižené části chlapcovy pokožky a vzal je do laboratoře. Geneticky je upravil tak, aby už neobsahovaly známou zmutovanou formu genu, který chorobu způsoboval, a nechal opravené buňky vrůst do vzorků geneticky upravené kůže. Vědci objevili, že „lidskou epidermis vyživuje omezený počet dlouho žijících kmenových buněk, které mají vysokou schopnost regenerace“.

V průběhu tří operací lékaři vzali kůži vypěstovanou v laboratoři a pokryli jí téměř 80 % chlapcova těla – především končetiny a záda, kde bylo poškození největší. Procedura byla povolena na základě výjimky „soucitného použití“, která za určitých okolností dovoluje výzkumníkům léčbu zpřístupnit, přestože ještě nebyla schválena příslušnými úřady k obecnému využití. Následujících osm měsíců lékaři chlapce pozorovali na jednotce intenzivní péče a čekali.

Neuvěřitelné zotavení

„Regenerovaná kůže (epidermis) pevně přilehla k základní dermis,“ oznámili lékaři. V některých oblastech vyrostly vlasové kořínky. Pohmožděniny a modřiny se normálně uzdravily. Na rozdíl od tradiční transplantace kůže, která vyžaduje mazání mastí jednou či dvakrát denně, aby udržela funkčnost, chlapcově nové kůži stačilo běžné omývání a zvlhčování.

„Nová kůže vypadá v podstatě normálně. Není tam žádný velký rozdíl,“ uvedl De Luca. Řekl, že očekává, že nová pokožka vydrží „v podstatě celý život pacienta“.

Mariaceleste Aragonaová a Cedric Blanpain napsali, že tato terapie se zdá být jedním z mála příkladů skutečně účinné léčby pomocí kmenových buněk. Studie „demonstruje proveditelnost a bezpečnost výměny celé epidermis za použití kombinované léčby pomocí kmenových buněk a genové terapie“ a také poskytuje důležitý vhled do toho, jak různé typy buněk napomáhají regeneraci lidské pokožky.

Uvedli, že v léčbě je stále mnoho nezodpovězených otázek, jako například zda takové postupy fungují lépe u dětí či u dospělých nebo jestli pacienty čekají dlouhodobé nepříznivé následky, třeba rakovina.

Paleta dalších možností

Mnohé výzvy vědce čekají při aplikaci tohoto výzkumu na léčbu zranění způsobených ohněm či jinými násilnými způsoby. U kožní choroby léčené u chlapce byla poškozená pokožka, ale vrstva pod ní, škára (dermis), byla zcela netknutá. Vědci škáru popsali jako ideální přijímací prostředí pro laboratorně vypěstovanou pokožku. Pokud jsou však spáleny nebo utrženy i hlubší vrstvy kůže, je možné, že by umělá kůže nepřiléhala tak kvalitně.

„V takovém případě je situace špatná, ať už se připravíte jakkoli,“ prohlásil De Luca. Uvedl, že prozatím bude proceduru dále studovat ve dvou klinických testech, které zahrnují genetické choroby.

Mezitím Hirsch a Rothoeft hlásí, že chlapci se i nadále daří dobře a poprvé za mnoho let ani neužívá pravidelně žádné léky. Lékaři dítě pečlivě sledují, zda nejeví příznaky, že některé buňky opraveny nebyly, a nemoc se tudíž může vrátit, ale momentálně se zdá, že v transplantovaných oblastech se tak neděje. Ve 2 až 3 % těla v netransplantovaných částech má však chlapec stále trochu puchýře a lékaři se rozhodují, zda nahradí i tuto kůži.

V současné době však dávají chlapci čas užívat si klukovin. Podle Rothoefta je „kluk teď zpátky ve škole, hraje fotbal a tráví dny s ostatními dětmi“. 

Exoplaneta WASP-39b je unikátní. Jde o horký saturn, tedy exoplanetu zhruba velikosti Saturnu, která je ale mnohem blíže své hvězdě a je tím pádem také mnohem více horká. Zároveň je ale řídká, takže svým objemem předstihuje náš Jupiter.

Planetu pozorujeme u hvězdy ze souhvězdí Panny, vzdálené od nás přibližně 700 světelných let. Od hvězdy je planeta vzdálená pouhých 7 milionů kilometrů – pro srovnání zhruba 21× méně, než Země od Slunce. Na osvětlené straně planety panuje teplota asi 777 °C.

Saturn plný vody

Britsko-americký tým astronomů použil Hubbleův vesmírný teleskop a Spitzerův vesmírný teleskop, aby detailněji prozkoumali atmosféru této planety. Výsledky pozorování vědce překvapily, hlavně pokud jde o vodu. V atmosféře WASP-39b je oproti našemu Saturnu trojnásobné množství vody.

TIP: Vesmírné teleskopy objevily primitivní atmosféru u horkého neptunu

David Sing z Exeterské univerzity a jeho kolegové tvrdí, že exoplaneta WASP-39b tím pádem musela vzniknout mnohem dál od své hvězdy, kde se mohla srážet s kometami a asteroidy plnými vody. Teprve později se nějakým způsobem zřejmě musela přesunout na své nynější místo. Na planetách jako je WASP-39b tak mimo jiné vidíme, jak odlišné mohou být osudy planet v jiných planetárních systémech.

V době, kdy ostatní kluci prováděli lumpárny, on četl díla řeckých historiků v originále. Když se pak mladíci jeho věku honili za ženskými sukněmi, ovládal už deset jazyků. V pouhých devatenácti letech se stal profesorem starověkých dějin. A nic z toho, jako by mu nestačilo!

O čem snil mladý Jean François Champollion? O ničem menším, než že nechá promluvit staré Egypťany. Vždyť jejich dílům se obdivoval celý svět. Jenže k čemu byly všechny ty ruiny dávných staveb, nádherné malby a zdobené sarkofágy, když nikdo nedovedl říci, jaký význam mají tisíce nápisů, které po sobě lidé z dob faraonů zanechali?

Osudová návštěva

Desetiletému Champollionovi svítí oči, když si prohlíží egyptologickou sbírku proslulého francouzského fyzika Jeana Baptisty Fouriera. Jeho největší zájem vzbudí kopie Rosettské desky. Tu našli v roce 1799 Napoleonovi vojáci v Egyptě poblíž města Rosetta a skvějí se na ní nápisy hned ve třech druzích písma: ve starořečtině, v hieroglyfech a v neznámé abecedě. „Ví někdo, co je zde napsáno?“ zeptá se chlapec známého učence a ukazuje přitom na obrázkové znaky. Fourier vrtí hlavou: „Ne, nikomu se to ještě nepodařilo přečíst.“„Ale já to přečtu, Za několik let to dokážu. Až budu veliký!“ slibuje zapáleně chlapec.

Fourier by ho možná za jiných okolností odbyl jako naivního snílka, ale Champollionovi věří. Vždyť tento hoch se v pouhých pěti letech sám naučil číst a nyní již ovládá latinu, řečtinu, a dokonce se začal učit hebrejsky. Přitom se narodil jako páté dítě chudého knihkupce v malém městečku Figeac. Jaké štěstí, že nadaný žák má tak chápajícího bratra. Nebýt o dvanáct let staršího Jacquea Josepha, Jean François by nejspíš nikdy nemohl studovat na lyceu v Grenoblu. S podporou staršího sourozence třeba nadějný student jednou doopravdy rozluští egyptské hieroglyfy.

Bratrská láska

Jacques-Joseph s obavami sleduje svého mladšího bratra. Dlouho do noci horečně studuje. Učí se syrsky, chaldejsky, arabsky a koptsky. K tomu čte díla starověkých historiků Hérodota a Strabóna. To vše mu má pomoci rozluštit hieroglyfy. Pro své sny zapomíná na okolní svět. „Měl bys více spát, Jeane!“ napomíná přespříliš horlivého studenta jeho starší sourozenec. Jenže malý génius o tom nechce ani slyšet. Prochází stohy literatury. Copak nikdo z učenců žijících před Kristem nevěděl nic o významu egyptského písma?

O písmu se toho ze starověkých spisů Champollion mnoho nedozvěděl, zato už má představu o podobě egyptské říše. V pouhých sedmnácti letech tak uspořádá na toto téma přednášku, kterou naprosto ohromí ty nejvzdělanější akademiky. Dosáhne dokonce takového věhlasu, že se už v devatenácti stane profesorem starověkých studií. A bádá dál. Může si to dovolit. Jeho milující bratr ho totiž nejen finančně podporuje, ale navíc zařídí, že nemusí nastoupit do vojenského výcviku.

Mladý jazykovědec mezitím neustále trne, že ho někdo předběhne. Jako blesk z čistého nebe ho zasáhne, když jednou ve výloze knihkupectví zahlédne práci renomovaného francouzského archeologa Alexandra Lenoira Nové vysvětlení hieroglyfů. Ach ne, copak přijde celé jeho úsilí vniveč? Champollion v hrůze bere do ruky knihu, ale sotva se do ní začte, začne se smát tak hlasitě, až si ostatní pomyslí, že definitivně zešílel. Vážený vědec tu totiž hájí hypotézu, že obrázky se mají číst podle toho, co představují, tedy symbol ruky znamená jednoduše ruku atd. Takový nesmysl!

Větší nebezpečí představuje pro Champolliona britský jazykovědec Thomas Young. Ten například správně vytuší, že druhé písmo na Rosettské desce, nyní známé jako démotické, je zjednodušenou formou hieroglyfů. Youngovy úspěchy francouzského badatele zneklidňují. Bohužel se nemůže soustředit pouze na svou práci. Jeho bratr totiž patří k nejpřednějším Napoleonovým stoupencům, a když je císař roku 1815 definitivně poražen u Waterloo, oba sourozenci se ocitnou v nemilosti. Na osmnáct měsíců musejí opustit Grenoble, a když jim úřady milostivě umožní návrat, starší Champollion přijde o svůj profesorský post a dále smí vykonávat pouze povolání knihovníka. Jeho mladší bratr zase marně usiluje o vydání svého koptského slovníku.

Náhle osvícení

Jean François Champollion si znovu a znovu pročítá řecký text Rosettské desky, v němž memfidští kněží děkují egyptskému faraonovi Ptolemaiovi V. za jeho dobrodiní. Vtom ho něco napadne: Nemohlo by se jméno panovníka skrývat ve zvláštním rámečku, takzvané kartuši, mezi hieroglyfy? Zkouší dosadit řecká písmena jména Ptolemaios do zarámovaného textu a zdá se, že to sedí! Tento objev učiní před ním již Young, a tak dodnes není jasné, zda Champollion čerpal z jeho práce, nebo nezávisle na ní přišel na stejnou věc.

Učenec se s nadšením vrhá na objevování další kartuší a čte ostatní jména panovníků. Při luštění textů mu pomáhá koptština, o níž správně usoudí, že se jedná o jazyk příbuzný staré egyptštině. Když pak v nápisu z chrámu Abú Simbel rozpozná jméno faraona Ramesse, s výkřikem „Mám to!“ vyběhne z bytu. Vtrhne ke svému bratrovi, vychrlí na něj svůj objev a vzápětí se v mdlobách skácí k zemi.

Roku 1822 představí mladý jazykovědec překvapenému vědeckému světu první překlady hieroglyfů. Svého úspěchu dosáhl i přesto, že rok před tím byl křivě obviněn z vlastizrady, a i když ho nakonec soud zprostil obžaloby, přišel o zaměstnání. Zdá se, že génius konečně dosáhl svého cíle.

První a poslední návštěva

Do Egypta, jehož kultuře zasvětil bezmála celý život, se Champollion podívá až v roce 1828. Tehdy konečně na vlastní oči spatří památky, které znal jen z maleb a náčrtků. Při své cestě zažije četná dobrodružství, například při jedné z plaveb po Nilu se v jejich člunu objeví díra a hrozí, že celé plavidlo se potopí. Takovou koupel by přitom nemuseli přežít - vždyť v řece číhají nebezpeční krokodýli. Nakonec však slavného vědce nezahubí predátor, ale jeho zdraví, které těžce podlomí egyptské podnebí.

TIP: Nově objevený „bilboard“ ze starého Egypta může přepsat historii hieroglyfů

Jazykovědec se o rok později ještě stihne vrátit do rodné Francie, kde i přes svůj zhoršující se zdravotní stav pracuje na zápiscích ze své cesty do země faraonů. V pouhých dvaačtyřiceti letech ho však raní mrtvice…

Svět přišel o jednoho z největších učenců všech dob! Křehké tělo francouzského génia již zřejmě nedokázalo dál snášet vypětí, jemuž ho neustále vystavoval.

Na ulicích se již objevují různé autonomní taxíky a vzduchem létají prototypy dronů pro pasažéry. Společnosti Airbus a Audi spojily své síly a také tyto dvě zajímavé technologie dohromady.

Tak vznikl systém Pop.Up Next. Jde o dvoumístnou kabinu pro pasažéry, která může jet po zemi, jako autonomní vozidlo. A když je to zapotřebí, tak přiletí velká kvadrikoptéra, spojí se s kabinou a odnese ji k cíli cesty vzduchem. Kabina je vybavena velikou dotykovou obrazovkou se systémem sledování pohybu očí a rozeznávání řeči i obličeje.

TIP: Projekt Vahana: Airbus plánuje flotily autonomních dronů pro pasažéry

Když kabina jede jako autonomní automobil, tak s elektrickým pohonem a 15 kWh baterií dosáhne rychlosti až 100 kilometrů za hodinu a urazí vzdálenost až 130 kilometrů. Kvadrikoptéra má k dispozici 70 kWh baterii a se svými osmi elektrickými motory může na jedno nabití uletět 50 kilometrů, rychlostí až 540 kilometrů v hodině. Kdy se asi taková doprava objeví ve městech?

Některé umělecké počiny mohou působit poněkud extravagantně a občas i kapku nechutně. Na rozdíl od mistrů dávné doby jde dnes zhusta o symboly než o umělecké objekty jako takové. Je to případ i dvojice umělců z Amsterdamu, kteří tvoří ledovec z tuku.

TIP: Nezdolný tukovec: Londýnské Muzeum hodlá vystavit nechutnost z kanalizace

Jejich plovoucí „fatberg“ neboli „tukovec“ (z anglického „fat“ čili „tuk“ a „iceberg“, tedy „ledovec“), který Friends Mike Thompson a Arne Hendriks budují již čtvrtým rokem a který hodlají dopravit k severnímu pólu, váží již přes tunu.

Tuk je podle tvůrců tohoto podivného projektu dokonalým symbolem dnešní doby – je organický a zároveň si jej spojujeme s energií. Je ale také symbolem zdraví, krásy a nadměrné spotřeby. Tunový Fatberg je složený z různých živočišných a rostlinných tuků. Tvůrci by jej ale časem rádi obohatili i o tuk lidský – například o tuk pocházející z liposukčních zákroků.

Už víme, že okolní vesmír je plný exoplanet. Vědce pochopitelně zajímá, jak to na těchto vzdálených světech vypadá. Než ale nadejde čas, kdy se k exoplanetám vydáme, můžeme je alespoň simulovat v pozemských laboratořích.

Simulace mlhy exoplanet

To udělala i Sarah Hörst z Univerzity Johnse Hopkinse, která se svými kolegy zkoumala vznik mlh v simulované atmosféře exoplanety. Vědci věří, že jim takový výzkum pomůže pochopit dopad mlh a podobných jevů na pátrání po mimozemském životě mimo prostor Sluneční soustavy.

Dnešní teleskopy mají totiž problém s pozorování atmosfér exoplanet, protože jim brání ve výhledu mlhy. Pozemské mlhy známe docela dobře a velice by se nám hodilo, kdybychom poznali zákonitosti vzniku a složení mlh na cizích planetách.

TIP: Vesmírné teleskopy objevily primitivní atmosféru u horkého neptunu

Vědci v experimentálním boxu simulovali atmosféry superzemí, tedy kamenných planet větších než Země, a také minineptunů, což jsou pro změnu malí plynní obři. V obou případech jde o typy planet, s jakými nemáme zkušenost ve Sluneční soustavě. Jejich atmosféry míchali ze tří hlavních plynů – oxidu uhličitého, vodíku a vodní páry, které doplňovali dalšími plyny – héliem, oxidem uhelnatým, metanem a dusíkem. Takto vytvořené atmosféry testovali ve třech rozdílných teplotách a sledovali, jak v nich vznikají mlhy.

Jen málokteré zvíře je tak těsně spojené s ochranou přírody jako panda velká. Pandy se staly symbolem ohrožených zvířat a také všech snah je chránit. A poslední dobou se i samotným pandám daří vcelku dobře.

Jak se zdá, vědci už konečně přišli na to, jak tyto sexuální lenochy rozmnožovat. A počty pand pomalu rostou. To je samozřejmě dobrá zpráva. Ale pandy také potřebují prostor, aby se měly kde potulovat a žvýkat bambus.

TIP: Pandám se blýská na lepší časy: Už nepatří mezi kriticky ohrožené druhy

V Číně proto úřady zřídí novou rezervaci pro pandy, jejíž velikost bude dvojnásobkem Yosemitského národního parku ve Spojených státech. Území nové rezervace o rozloze přes 27 tisíc čtverečních kilometrů se nalézá v provincii S’-čchuan, v jihozápadní Číně.

V dnešní době žije ve volné přírodě asi 1 800 pand, z toho 80 procent v lesích S’-čchuanu. Zřízení velké rezervace by mělo propojit izolované skupiny pand a podpořit jejich další množení. Rezervance by měla být otevřena v roce 2023 a bude to stát asi 1,6 miliardy dolarů (v přepočtu asi 33,1 miliard Kč).

Svými stravovacími návyky i skladbou pokrmů se zcela vymykali dobovému „průměru“ – Adolf Hitler i Benito Mussolini drželi doslova „diety“. To Stalin se neomezoval…

Nedobrovolný asketa Hitler

Kvůli své nespavosti a práci do pozdních nočních hodin začínal Hitlerův den ve skutečnosti v poledne, kdy vstával a snídal. Oblíbený první chod tvořila sklenice mléka a několik krajíčků suchého žitného chleba. Ten později nahradil strouhaným jablkem. Od konce 30. let pak konzumoval směs ovesných vloček, strouhaného jablka, ořechů a citronu, které zaléval mlékem. Během jídla pročítal denní tisk a řešil první úkoly dne. Následnou „dopolední“ svačinu zpravidla vynechával.

Třebaže oběd představoval nejpestřejší část Hitlerova jídelníčku, obsahoval pouze jednoduché chody. Většinou začínal polévkou, nejraději volil zeleninový vývar s malými krupicovými knedlíčky, zřejmě vzpomínku na rakouské dětství. Jako hlavní chod miloval především luštěniny, zejména hrách a čočku. Ty musely být důsledně připravovány bez kontaktu s masem či tukem. Jídlo obvykle doplňoval zeleninový salát servírovaný na společném talíři s hlavním chodem. Hitler rovněž rád konzumoval vejce a teplou zeleninu, například chřest, hrášek či papriku. S postupující válkou se horšil i Hitlerův zdravotní stav a složení jídelníčku zaznamenalo další změny: luštěniny a rýži nahradila bramborová kaše.

Proti nadýmání a zácpě 

Hitler, jenž trpěl chronickými bolestmi žaludku, byl od počátku 30. let vegetariánem. Z masa, které označoval za „mrtvou a zahnívající hmotu“, měl doslova hrůzu. Nejedl rovněž ani ryby, avšak chutnal mu kaviár. Svačinu, servírovanou již ve večerních hodinách, tvořily zpravidla čaj a jablkový závin či jiné sladkosti, např. sušené ovoce či dort se šlehačkou. Večeře, jež se podobala obědu, byla většinou lehká. Jídlo zapíjel čajem či vodou, alkohol důsledně odmítal.

Historikové se domnívají, že Hitlerův jídelníček ovlivňovali především lékaři, kteří se tak snažili předejít chronickému nadýmání a zácpám, k nimž byl náchylný. Naprostá stereotypizace pokrmů byla důsledkem zhoršujícího se zdravotního stavu za války – trpěl zúžením srdeční tepny, prasklým ušním bubínkem, žaludečními křečemi i Parkinsonovou chorobou.

Reprezentativní Mussolini

Podobně „skromný“ jídelníček dodržoval i italský fašistický vůdce Benito Mussolini. S ohledem na obezitu, která v jeho rodině panovala, se vždy bál nadváhy. Aby působil na veřejnosti patřičně reprezentativně, pečlivě vybíral a zvažoval vše, co snědl a vypil. Příjem kalorií vyvažoval zvýšenou pohybovou aktivitou. Rád plaval, lyžoval, boxoval, vesloval, šermoval, hrál tenis a jezdil na koni. Ačkoliv považoval tyto sporty za buržoazní marnivosti, s přibývajícím věkem a nárůstem politických, úředních a organizačních povinností na počátku 20. let pochopil, že jsou pro udržení kondice i přitažlivé postavy nezbytností. 

Mussoliniho snídaně byla stejně jako všude v Itálii poměrně skromná. Představoval ji chléb, ovoce a bílá káva. K obědu konzumoval, třebas na rozdíl od většiny Italů nikterak s láskou, těstoviny s omáčkou a malým množstvím masa, zejména dietního, tedy drůbežího, králičího či rybího. K tomu zeleninu, převážně syrovou. Miloval citron, olivový olej a hlavně česnek, který plnil roli jistého antiseptika a antibiotika.

Jídlo rád zapíjel mlékem, minerálkou, případně džusem. I on pil alkohol velmi zřídka. Mezi jeho nejoblíbenější sladkosti patřila tradiční italská bábovka panettone plněná sušeným ovocem. A hltal. Jednotlivé chody mu zpravidla nezabraly více než několik minut! Údajně věnoval jídlu pouhých deset minut denně, neboť považoval stravování s ohledem na svou pracovní vytíženost za ztrátu času.

I Mussolini z jídelníčku vyškrtl množství těžkých a výrazně kořeněných jídel: přinutily ho k tomu žaludeční potíže. Zánětlivé onemocnění žaludku, v jeho případě vředy, byly totiž příčinou častých bolestí v nadbřišku a způsobovaly nechutenství, zvracení a průjmy. Vybíravým gurmánem či dokonce žroutem proto Mussolini rozhodně nebyl.

Víc česneku a pepře!

S ohledem na jídelníčky výše zmíněných diktátorů byla rovněž strava sovětského vůdce Josefa Vissarionoviče Stalina vcelku prostá. Neholdoval bezmezně jídlu a alkoholu, jak dosud přežívá v nejširším povědomí. Stalin měl zcela jistě rád gruzínskou stravu svého mládí, například zelnou polévku a vařené maso. Rád si pochutnával na kuřeti v kořeněné omáčce z vlašských ořechů, na jehněčím masu či švestkách, banánech a granátových jablcích. Stejně jako Mussolini nadšeně konzumoval česnek, či přesněji jídla jím ochucená. Miloval sladké červené gruzínské víno, ale pil i vodu, čaj či vodku. 

TIP: Papežova kuchařka: Co se vaří ve vatikánské kuchyni a co jí sám papež?

Stalinovy snídaně bývaly poměrně lehké. K obědu si nechával připravit pečené skopové, kachní či křepelčí maso nebo ryby. K masu se podávaly brambory, případně chléb a pak také  rajčata a marinovaný lilek, velmi oblíbená a rozšířená pochutina gruzínské kuchyně, upravovaná zejména v kombinaci se zmíněnými ořechy a česnekem. Ze všeho koření upřednostňoval Stalin pepř.

Zatímco každodenní Stalinova strava žádné gurmánské výstřelky neobsahovala, jeho proslulé hostiny pro přátele a stranické kolegy na jeho rezidenci v Kuncevu nedaleko Moskvy – zejména oblíbené pozdní večeře o několika chodech s hudbou a tancem – se nesly v duchu římských hostin, přičemž trvaly i několik hodin. Není bez zajímavosti, že Stalinovým „dvorním“ kuchařem byl Spiridon Putin, jehož vnuk Vladimir Putin je dnes ruským prezidentem. 

Rakovina děložního čípku, krčku nebo též děložního hrdla je častým zhoubným nádorem. Jeho výskyt i úmrtnost na něj v dnešní době sice klesají, i tak jde ale o závažnou zdravotní hrozbu, které jsou vystavené ženy. Podle statistik zemře ve světě na tento nádor jedna žena každé dvě minuty. 

V 99,9 procentech případů je příčinou vzniku tohoto nádoru infekce lidským papilomarovirem (HPV). A tyto viry jsou mezi lidmi velmi běžné. Z tohoto důvodu mají ženy v řadě zemí světa již nějaký čas možnost nechat se očkovat vakcínou proti tomuto viru. Velmi vážně vzali tento problém v Austrálii a zavedli tam přímo masivní program očkování žen a dívek vakcínou proti HPV.

TIP: Očkování proti lidskému papilomaviru dramaticky omezuje rakovinu děložního krčku

A vakcína podle všeho funguje. Podle nové studie jsou výsledky očkování touto vakcínou za posledních 10 let natolik přesvědčivé, že se Austrálie za pár desetiletí nejspíš stane první zemí, která prakticky úplně vymýtí lidské papilomaviry, na které zabírá vakcína. Už teď poklesl výskyt virů HPV u australských žen ve věku 18 až 24 let z původních 22,7 procent na současných 1,5 procenta. Jestli k tomu skutečně dojde, Austrálie se stane zemí prakticky bez rakoviny děložního čípku.

Do vesmírných letů skutečně „tečou“ miliardy – ale zůstávají v prvé řadě na Zemi: nemíří v žádném úhledně zabaleném balíčku do mrazu Pluta či do výhně Venuše. Jednu otázku totiž představuje vědecký přínos kosmických misí, zatímco druhou ten technologický. A tak máme kromě dat o vesmíru k dispozici také nové materiály, postupy či techniky. Americká NASA i evropská ESA si přitom význam kosmických technologií pro pozemské využití dobře uvědomují. Obě mají vlastní oddělení, jež se zabývají hledáním ryze „přízemních“ uplatnění pro vesmírný výzkum. A obě agentury tvrdí, že každoročně najdou využití pro desítky až stovky technologií, které by jinak zapadly. Další stovky si jich pak „objeví“ trh sám – bez asistence zmíněných institucí.

TIP: Vesmírná mise u vás doma: 15 vynálezů NASA, které používáme každý den

Kosmonautika je nicméně zdrojem inovací stejně jako mnoho jiných oborů – a ne každá novinka dojde svého uplatnění. Když se NASA v roce 2012 pokusila zpeněžit několik balíčků patentů, poněkud narazila. Podařilo se jí prodat například balíček 300 patentů pro mobilní telefony, ovšem za 75 tisíc dolarů, což činí zhruba 250 dolarů za patent – tedy méně, než stojí průměrný „chytrý“ telefon. Ve světě mobilních komunikací navíc za patenty s vysokým tržním potenciálem padají částky ve výši desítek i stovek milionů dolarů. 

Kosmos, kam se podíváš 

„Kosmické technologie“ nás přesto doslova obklopují. Přenos sportovního utkání na druhém konci planety můžeme sledovat díky komunikačním družicím. Pro každodenní předpověď počasí se využívají satelitní snímky Země. Hladkou jízdu autem zajišťují tlumiče vyrobené za použití stejné technologie, která ochraňuje družice startující do vesmíru na palubě raket před poškozením silnými vibracemi. K cíli nás pak bezpečně vede navigační přístroj přijímající signály systému GPS. A v případě havárie se airbagy aktivují pomocí mikroakcelerometrů používaných původně na vědeckých satelitech ke studiu nepatrných změn parametrů oběžných drah…

A nesmíme zapomínat ani na nepřímé využití. Data z meteorologických družic nám nejen napoví, zda si vzít ven deštník, ale pomáhají také předpovídat hurikány nebo odhadnout úrodu. Díky nim víme, kdy a kde udeří vichřice, odkud přichází teplá či studená fronta apod., což umožňuje například zavčas evakuovat obyvatele ohrožených oblastí nebo lépe plánovat sklizeň či energetickou politiku. Všechny zmíněné aspekty přitom představují nezpochybnitelný přínos pro celou společnost. 

Ve službách medicíny

Následující příklad ukazuje, že nám vesmír umožňuje podívat se i na zcela banální procesy úplně novým pohledem. Tepelná regulace lidského těla představuje dnes – v 21. století – velkou záhadu. Máme určité modely, které na Zemi jistým způsobem fungují. Jenže jakmile se kosmonauti vydali do vesmíru, zmíněné modely najednou „vypověděly poslušnost“. Na zeměkouli totiž naše tělo využívá konvekci, aby se ochladilo: když se kapaliny a plyny ohřejí, stávají se řidšími, stoupají, a odvádějí tak teplo pryč z kůže. Jenže ve stavu beztíže konvekce nefunguje – jednoduše řečeno neexistuje žádné „nahoru“, tudíž není kam stoupat. Je proto překvapivé, že se tělesné schránky kosmonautů nepřehřívají. Jinými slovy: termoregulace lidského těla pracuje na jiném principu, než jsme se dlouhé roky domnívali. 

Kosmické technologie pomáhají i v lékařství na Zemi. Na rakovinu prsu umírá ročně přes půl milionu žen. Včasná diagnóza přitom zachraňuje životy. Donedávna platilo, že pokud mamograf či rentgen objeví v prsu podezřelý novotvar, musí lékař odebrat vzorek tkáně k dalšímu vyšetření, aby bylo možné odpovědět na otázky, zda jde o nádor zhoubný, či nezhoubný, v jakém je stadiu a jakou zvolit léčbu. Bylo to zdlouhavé, nepříjemné a do jisté míry nebezpečné, protože se uvedený úkon prováděl v celkové narkóze.

Díky čipům vyvinutým pro přístroj STIS na palubě Hubbleova vesmírného teleskopu se však nyní celá procedura zjednodušila. Firma LORAD Corporation zapracovala zmíněný čip do sofistikovaného zařízení, které poskytuje mnohem přesnější a kvalitnější snímky než dosavadní technologie. Lékař tak nemusí použít skalpel – k odběru tkáně mu stačí speciální jehla. Protože se zákrok provádí při lokálním umrtvení, není nutná ani hospitalizace. A v neposlední řadě stojí jedno vyšetření pomocí „kosmické technologie“ asi 850 dolarů, zatímco tradiční metoda vyžaduje zhruba čtyřnásobek. 

Můžeme také zmínit, že studium buněk na Mezinárodní vesmírné stanici nasměrovalo výzkumníky k pochopení přesného principu, na němž pracuje náš imunitní systém. Farmaceutický průmysl může nyní detekovat geny, které je nutné aktivovat pro boj se specifickými chorobami, a na trh by se tak mohly dostat precizně cílené protilátky. Výzkum sice nepřinesl žádný „superlék“, ale ušetřil nám roky bloudění ve slepých uličkách a miliardy dolarů investovaných do tradičních metod bádání. 

Měsíc? Odpověď zní „ekologie“

Do letů člověka na Měsíc v rámci programu Apollo investovaly Spojené státy americké přibližně 24 miliard dolarů, které se jim však během dvaceti let vrátily zhruba 12–16násobně. Obnovená premiéra na lunárním povrchu by přitom dnes mohla představovat podobný ekonomický „skok pro lidstvo“. Při dlouhodobém pobytu na Měsíci bychom totiž získali úplně jiné a nové dovednosti než dosud. Například orbitální stanice mají všechny systémy dimenzované na práci ve stavu beztíže, což ovšem na Zemi využijeme jen stěží. 

TIP: Kolik stojí velké mise? New Horizons stojí jako jeden den armády v Iráku

Pobyt na povrchu našeho přirozeného satelitu bez možnosti okamžitého návratu či bez relativně průběžného zásobování by nás přinutil sáhnout po úspornějších technologiích a naučil by nás vystačit s omezenými zdroji, ale také by nám umožnil vyvíjet nové materiály použitelné na rodné planetě. Všechny uvedené přínosy by se pak daly shrnout jedním slovem: ekologie. Sto miliard dolarů, které si podle většiny odhadů návrat lidí na Měsíc vyžádá, by se tak mohlo stát jednou z nejlepších investic v celých dějinách.