Během série německých ofenziv na jaře a v létě 1918 se na západní frontě zapojovalo do bojů stále více Američanů. V noci z 31. května na 1. června hlídalo několik pěšáků železniční most na řece Marně nedaleko městečka Château-Thierry (na půli cesty mezi Paříží a Remeší), přes nějž se v minulých dnech Němci pokoušeli prorazit masivními útoky pěchoty.

Incident na Marně

Hlídka si uprostřed noci všimla siluet blížících se k jejich pozicím a zburcovala ostatní. Podle pozdějších výpovědí přecházeli neznámí vojáci přes řeku semknuti v hloučku a za zpěvu písní. Američanům se ale zdálo, že jde o nepřítele, který se právě pokouší o sebevražedný útok. V amerických pozicích se proto rozštěkaly těžké kulomety s úmyslem odrazit drzý pokus soupeřů o překonání řeky. Záhy ale vyšlo najevo, že se přes most nehnala císařská pěchota, ale mašírovali spojenečtí vojáci 10. koloniální divize ze Senegalu, vracející se právě z druhého břehu.

Předchozí část: Pod palbou kamarádů: Případy friendly fire za Velké války (1)

Počet obětí není znám, protože veškeré záznamy o incidentu byly zničeny a úřady se vše snažily ututlat. Událost přesto vzbudila „živé debaty“ mezi francouzskými a americkými vojáky. Dodejme, že dohodoví veteráni znalí německé taktiky a způsobů boje by mohli jen velice těžko považovat zpívající Afričany za Němce valící se v bezhlavém útoku. Nicméně Američanům zatím podobné zkušenosti s nepřítelem chyběly, a tak se jejich omyl může zdát pochopitelný.

Dinantský masakr

Případy střelby do vlastních se nevyhnuly ani císařské armádě. Hned první měsíc konfliktu se německé jednotky zapletly při dobývání belgického města Dinant (15.–24. srpna 1914) na belgicko-francouzské hranici do pouličních bojů. V noci z 21. na 22. srpna dorazila do města motorizovaná skupina složená z císařských ženistů a několika pěšáků, jimž padlo za oběť několik zastřelených civilistů. Jakmile vojáci dorazili až k řece Máze, na jejímž druhém břehu se nacházely francouzské pozice, dostal se oddíl pod palbu hned z několika stran.

Na místě vypukl chaos a noc pak skryla skutečnou identitu bojujících skupin. Podle některých napadli německou jednotku opilí vilémovští vojáci, zatímco Němci tvrdili, že po nich stříleli ozbrojení civilisté. Zmatek vyvrcholil, když se do přestřelky připojili také Francouzi ze svých pozic na druhém břehu.

O den později napsali za dobýváním města ještě smutnou tečku němečtí dělostřelci bombardující omylem vlastní pěchotu, budující obranné postavení v ulicích. Nekončící chaos nakonec donutil část císařských sil ke stažení a přeskupení před závěrečnou ofenzivou, po níž Dinant padl do rukou okupantů, kteří po skončení bojů zmasakrovali hned několik stovek civilistů – právě pro podezření ze střelby na německé vojáky.

Chyba na moři

V polovině září 1917 doprovázel britský torpédoborec HMS Pasley konvoj obchodních lodí z Norska do Skotska, nicméně vinou špatného počasí ztratil své chráněnce z dohledu. Aby je našel, nechal kapitán rozsvítit část světel na lodi. Těch si ale všiml důstojník na britské ponorce HMS G9, načež velitel podmořského člunu korvetní kapitán Byron Plantagenet Cary dal ihned rozkaz k útoku v domnění, že jde o německý U-boot.

Ve vodě se objevila dvě torpéda směřující k torpédoborci, ke štěstí posádky torpédoborce však první minulo cíl o několik metrů a druhé, ač loď zasáhlo, nakonec neexplodovalo. Na můstku Pasleyho mezitím zpozoroval velitel hlídky siluetu ponorky pod hladinou, a to přímo před přídí, načež nechal plavidlo taranovat. Na ponorce si mezitím uvědomili svou chybu a posádka se pustila do zuřivého signalizování – avšak příliš pozdě. Muži na torpédoborci sice signál z G9 zachytili, jenže srážce obou plavidel už zabránit nemohli.

Náraz prakticky rozpůlil podmořský člun vedví a ten šel rychle ke dnu. Pouze pěti námořníkům se podařilo opustit ocelovou rakev, ale jen jediný dosáhl Pasleyho, který rychle zastavil k záchraně trosečníků. Nehoda si vyžádala životy 33 ponorkářů z G9 a také Pasley utržil při nárazu rozsáhlá poškození, nicméně posádka dokázala s torpédoborcem doplout až do Skotska. Vyšetřovatelé později dospěli k závěru, že posádka Pasleyho nenese za neštěstí žádnou vinu. O pár dní později poznamenal velitel Velké flotily admirál Earl Beatty, že takovýto incident byl „jeden z těch, které k válce prostě patří“.

Jako „Million dollar point“ se označuje místo v Tichém oceánu, kde po druhé světové válce skončila značná část amerického armádního odpadu. Skládka se nachází nedaleko ostrovního ráje Vanuatu, který vojsko USA využívalo jako základnu k výpadům proti Japoncům po útoku na Pearl Harbor. Trosky zahrnují buldozery, džípy, nákladní automobily, traktory, ale i oděvy či láhve od Coca-Coly.

V době, kdy americká armáda na Vanuatu působila, spadala oblast ještě pod britskou a francouzskou koloniální správu. Když Američané základnu opouštěli, nabídli zbývající materiál Britům a Francouzům za velmi nízkou cenu k odkupu. Ti ovšem odmítli s tím, že jim druhá strana stejně bude muset vše přenechat zdarma. Jenže Američané veškerý odpad naložili na lodě a svrhli do oceánu. Za necelé dva dny tak bylo kompletně zničeno zboží v hodnotě milionů dolarů a okolní vody znečistilo palivo i další látky. 

Magie a ezoterika se těší popularitě v každé době. Zvláště v bezútěšných časech v nich nachází zalíbení velké množství lidí, kteří vytěsňují prázdnotu a marnost všedních dní. Těsně po 1. světové válce tak v německé říši zažívají okultisté žně. Dosavadní zednářské lóže ztratily popularitu. Vždyť jsou považovány za součást dějinného spiknutí vůči všemu německému! Když tedy v roce 1918 zakládá Rudolf von Sebottendorff společnost Thule, dává jí vědecky znějící podtitul „Studijní skupina pro germánský starověk“. Co svým členům nabízí? 

Budování sebevědomí

Němce zdeptané výsledkem velké války především láká zdání vlastní výlučnosti. V tomto silně pravicovém uskupení nacházejí nejrůznější teoretici prostor ke splétání divokých konstrukcí na základě údajných vědeckých poznatků z fyziky, biologie či archeologie. Jejich obsah je jasně dán. „Existuje více světů než tento jediný. A existují nepoznané síly, ničivé a mocné, které neumíme ovládat. Německý národ pochází z pradávné rasy, předurčené k  pochopení tajemství světů i zmíněných sil.“

Jedná se prostě o podobnou obsahovou náplň jako v jiných tajných společnostech, zabalenou do hávu „moderního bádání“, upravenou do snadno uchopitelné podoby informací o mimořádnosti členů Thule. Proto láká zámožné šlechtice a továrníky, kteří mohou podporovat „národní“ věc, ale i zneuznané vědce, kteří mají prostor k prezentaci, a také nadšence všech senzací čisté německé krve, kteří „rádi vědí víc, než ostatní“.

Muž s praxí

Pokud zaplatíte členské příspěvky včas, genealog Walter Nauhaus vám sestaví váš čistě germánský rodokmen sahající až k Teutonům. Hraběnka Heila von Westarpová vám zase vysvětlí, které „mystické knihy“ máte vyřadit ze své knihovny: „Nečtěte theosofistku Helenu Blavatskou, je to zednářka, sáhněte po mystikovi Edwardu Bulwer-Lyttonovi, ten zvěstuje pravdu.“ A nakonec vás do kruhu přátel uvede sám von Sebottendorff. Ten si mimochodem ještě před patnácti lety říkal Erwin Torre, patřil k členům zednářské lóže Zlatého úsvitu a fandil astrologii, meditacím, numerologii a alchymii. Poté špásoval s naukami tibetských mnichů, konvertoval k islámu a nakonec sám zakládá společnost Thule. Zkušeností s uzavřenými společnostmi má tedy víc než dost.

S postupem času se počet členů Studijní skupiny pro germánský starověk rozroste na dva tisíce a Thule se prolne s dalšími německými tajnými spolky.

Vybraná společnost

V seznamu členů Thule bychom našli budoucí hvězdy Třetí říše. Třeba Alfreda Rosenberga, původce teorie o rasové nadřazenosti árijské rasy a o nebezpečí židovstva, Hanse Franka, „správce“ dobytého Polska, zodpovědného za genocidu milionů Poláků a Židů, či Dietricha Eckerta, zakladatele Německé dělnické strany DAP, ze které vznikne nacistická NSDAP. Spolu s nimi se celé společenství stává více protikomunistické, nacionalistické, populistické a protižidovské. Stal se stálým členem této vybrané společnosti Adolf Hitler? Velmi pravděpodobně nikoliv.

Povrchní mystika pro měšťáky se mu bytostně příčila. Určitě tu ale ve dvacátých letech několikrát přednášel. Navíc tu upevňoval kontakty s dalšími hybateli pravicové německé politiky. „Thule byli první, za kterými Hitler přišel. A byli první, kteří se s ním spojili,“ bude v roce 1933 psát von Sebottendorff. Tou dobou už ale nejde o zrovna chytrý nápad...

Pryč s hloupou esoterikou!

Ve třicátých letech má Hitler s Německem své vlastní plány. A nepotřebuje k tomu čáry a kouzla zkrachovalců z Thule. Ostatně, všichni vlivní členové této společnosti už dávno přijali členství v jeho NSDAP. „Lidé nakažení bláboly o tajných naukách nemají v našem hnutí místo,“ haleká tehdy na zasedání vbrzku jediné strany. Národní socialista nemůže být členem mystického řádu nebo lóže, nemůže zastávat zodpovědný úřad ani sloužit v armádě. A tak nemají v německé společnosti žádné podobné organizace místo. Pokud se u někoho prokáže členství v takovém okultním spolku, čeká jej „nápravný pobyt“ v koncentračním táboře.

Je to paradoxní: Třetí říše převzala podstatnou část své symboliky z Thule. Přitom potírá tvůrce těchto myšlenek. Říšská propaganda totiž potřebuje monopol na pravdu, a von Sebottendorff může být rád, když ho po pobytu ve vězení čeká vyhoštění do Turecka.

Vhodně využité informace

Nacistická propaganda si vybere z programu Thule to, co se jí hodí. Říšští biologové tak přeberou teorii o genetickém předurčení nadřazenosti německé rasy, kterou v roce 1935 přetaví říšský sněm na ústavní zákony o čistotě rasy. Archeologické expedice, pátrající po odkazu Árijců, teď povede státní organizace Ahnenerbe. Každá vykopávka, ať už v Tibetu, Andách nebo na Dálném východě, se dá „do správné souvislosti“ s teorií o historické kulturní nadřazenosti Němců. A pokud jde o magické nepoznané síly vesmíru?

TIP: Snoubenky vlasti a děti čisté krve: Fakta o nacistickém projektu Lebensborn

Pro soudobé pravověrné nacisty se jedná o okrajové téma, které je fascinuje snad jen z hlediska možného vojenského využití. Nejpozději v roce 1935 pak můžeme celou společnost Thule prohlásit za „mrtvý a přežitý“ koncept. Její členové ale žijí a často zastávají přední místa v NSDAP. Díky nim pak odkaz dávné mystiky a okultismu v nacistickém Německu nevymizí. Svou zásluhu na tom má především takzvaný druhý muž Třetí říše.

Blouznící gestapák

Heinrich Himmler, vůdce SS, šéf gestapa a ministr vnitra, se ve spiritismu přímo vyžíval. Starogermánský řád, Teutoni, svatá kopí Osudu nebo Pramen síly? Taková témata miloval. „Konečně jsme dospěli do věku, kdy můžeme ponechat všechnu hloupou mystiku za sebou, a Himmler s tím chce začít nanovo? To už jsme mohli zrovna zůstat u křesťanství, to mělo aspoň nějakou tradici,“ kritizoval jej za to Hitler. Přesto se Vůdce nechával těmito esoterickými směry ovlivňovat, zvláště poté, co sám uvěřil, že je předurčen k vítězství. 

Pro titulek tohoto článku jsme si vypůjčili moudrost jistého blíže neznámého znalce: Teprve pivo udělá žízeň krásnou. I když je pravda, že pivo vařené před mnoha staletími se od toho dnešního velmi lišilo.

Za císaře Karla

Zpočátku mohl v královských městech v zemích Koruny české vařit pivo každý měšťan a v poddanských městech ten, komu to milostivá vrchnost povolila. Všechny práce spojené s výrobou piva spadaly pod jednu živnost. To znamená, že každý, kdo sladoval, také vařil a ve svém domě šenkoval. Později se výrobní proces rozdělil, příprava sladu a vaření piva se osamostatnily.

Když Karel IV. zakládal Nové Město pražské, ustanovil, aby se do něj ve lhůtě jednoho roku přestěhovala část řemeslníků ze Starého Města. Ustanovení se vztahovalo na kováře, koláře, pláteníky, ale zvláště se mluví o brasiatoriích, braxatoriích a siccatoriích – to jest o sladovnách, pivovarech a sušírnách. Ve Zlaté bule Karla IV. je ustanovení, které praví, aby „všichni měšťané, na kterýchžkolivěk nových nebo starých městištích byli osedlí, rovnou svobodu měli pivo všelikého jména vařiti a pivovarů, sladoven i hvozdů používati“.

Měšťané-starousedlíci si toto právo žárlivě střežili, takže novousedlí neměli šanci se mezi ně dostat. Tak se některé domy staly právovárečnými a jiné zase nákladnickými. Právovárečné domy měly vlastní pivovary, jejich vlastníci se později spojovali a vařili ve společném pivovaru. S nákladnickými domy bylo zase nerozlučně spojeno právo činit náklady na vaření a právo sladování. Měly také právo várečné, ale protože neměly vlastní pivovary, jejich majitelé vařili podle potřeby jednou nebo dvakrát do měsíce v pivovarech sousedů právovárečníků.

Ještě v 15. století platilo, že kolik kdo měl obilí, tolik si mohl navařit a prodat, i když přece jenom existovalo jakési omezení: „Soused smí navařit týdně jeden var piva bílého a ročně deset varů piva starého.“ Později, když už se nevařilo podomácku, stanovila městská rada, v jakém pořádku jednotliví měšťané mají vařit. Toto právo se stále omezovalo, až si tuto výsadu udrželo jenom několik málo domů. Někde si měšťané postavili společný pivovar, ve kterém vařili „po střídě“, tedy na střídačku. Tak vznikala právovárečná měšťanstva.

Lákavé zisky

Při vaření piva měli konšelé spolu s cechmistry nejen dozor, ale určovali i sazby a mzdy. Od várky nesměl brát mistr víc než tři groše a džber mláta. Dbalo se na to, aby i chudí mohli na trhu nakoupit obilí, a trestali se ti, kteří jej skupovali už před branami města nebo přímo ve vesnicích. „Kdož by koli z domácích soused ládoval a překupoval všelijaké vobilé, buďto po všech, na předměstí i ve městě v ulicích, chyby na rynku a v trhu, ten a takový, kdož by koli v tom nalezen a postižen i usvědčen byl, má dáti k obci na opravdu města pět kop grošů českých a k tomu aby trestán byl.“ Takto se usnesla obec města Bydžova, ale jen málokdo na to dbal. 

Pivovarských mistrů bývalo velmi málo a někteří řídili várky v několika pivovarech najednou. To potvrzuje i Novoměstský řád, který nařizuje, aby žádný mistr nedržel víc než dva až tři pivovary. Rozdělováním svého umu a času se nemohl poctivě věnovat práci v žádném pivovaru a jakost piva tím mohla trpět.

Opatrná církev a šlechta

Vaření piva se pokládalo za tajemné, a proto se provázelo zpíváním vážných a náboženských písní. Docela seriozně se počala řešit i otázka, zda se pivovarskému řemeslu mohou měšťané věnovat bez porušení svědomí. Neboť: 1. vaření piva vynašli pohané, 2. ve Svatém písmu se o pivovarnictví nic nepíše, 3. dává příležitost k opíjení a jiným zlořádům, 4. teologové na pivo mnoho nedrží. V Písmu se nepraví o mnoha dalších věcech, jako je například papír nebo lety do kosmu, a přesto jsou dobré. A co se opilství týká, nebezpečné je i nemírné pití vína a přece nebylo církví zakázáno, naopak se obřadně používá.

A protože teologové na pivo přece jen drželi, dostalo se mu dokonce papežského požehnání. „Žehnej, ó Pane, toto pivo, jež milostí Tvou vzešlo ze zrna obilného, aby se stalo blahodárným lékem pokolení lidskému a vzýváním Tvého jména nejsvětějšího račiž učiniti, aby každý, kdo se z něho napije, zdraví těla svého a ochrany duše své přijal. Skrze Krista Pána našeho. Amen!“

I šlechtici a rytíři považovali zpočátku sladovnictví, vaření a šenkování piva za činnost škodlivou pro pověst rodu. Když ale seznali, že jde o jeden z nejpřednějších zdrojů příjmů, pomíjeli čistotu svých erbů a počali nejen vařit pivo, ale také konkurovat městům v šenkování. Na svých statcích, v poddanských městečkách a vesnicích zřizovali nové pivovary, sladovny a šenky a vůbec se neohlíželi, že často porušují práva a výsady udělené městům různými králi.

Nejčastěji porušovali právo mílové, jež ochraňovalo řemesla a živnosti v okruhu jedné míle, tedy necelého sedm a půl kilometru od hradeb měst, od nežádoucí konkurence. Piva na panstvích nebyla dlouho kvalitní, ale páni si z toho nic nedělali. Nutili poddané k odběru svých špatných piv a navíc jim zakazovali prodávat obilí do městských pivovarů. Museli jej nejdříve nabídnout své vrchnosti. 

Válka o pivo

Roku 1516, když zemřel král Vladislav II., u nás vzplála hotová pivní válka. Páni a rytířstvo nejenže sedlákům nedovolovali odebírat pivo z městských pivovarů, ale dokonce ve městech pro čepování svých piv zřizovali šenky a krčmy. „Města však vidouce, an se jim tak veliká křivda a újma děje a sobě vespolek toho hořce sobě žalujíce, spikla se jednomyslně proti rytířům a pánům, z čehož vzniknutí strašlivé války, podobné oné z časů Žižkových, bylo se obávati...Tento strašlivý rozbroj mezi stavem panským a městským, které zemi české hrozil, šťastně přetrhlo několik moudrých a šlechetných pánů, jenžto učinivše mezi sebou a měšťany mír, tyto od tak násilného práva svého hájení odvrátili.“

TIP: Po stopách pivovarčičů: Kde se v Čechách vařilo první pivo?

Páni a rytíři se zavázali, že nebudou o výročních trzích vozit své pivo na prodej do města ani bránit poddaným v odběru piva z městských pivovarů. Po krátké době však šlechtici začali vařit i na prodej a začali s hostinskou živností. Panské pivovary byly vždycky dostatečně zásobené kvalitními surovinami a dřevem na topení a navíc využívaly lacinou pracovní sílu. Brzy tak předčily pivovary městské, které jim v konkurenčním boji nestačily. A bez války.

Časopis Příroda vyhlašuje jubilejní desátý ročník fotografické soutěže Příroda-Wildlife 2018. Budeme nesmírně rádi za vaše snímky z cest zahraničních i domácích, na nichž se vám podaří vyfotit něco mimořádného. I v tomto ročníku rozhodně je o co soutěžit, hlavní výhrou je poukaz na 30 000 Kč na zájezd s cestovní kanceláří Adventura. Těšíme se na vaše snímky. Dobré světlo!

Jak se zúčastnit

Soutěžní fotografie přijímáme po celý rok; každý měsíc vybereme několik nejzdařilejších snímků a oceníme dva snímky měsíce. Všechny vybrané fotky v měsíci postupují do celoročního finále, do nějž poté vybereme ještě další výborné snímky, na které se v průběhu roku nedostalo.

Fotografie prosím zasílejte na e-mail: wild@epublishing.cz v optimální kvalitě (velikost několik MB). Obrazový soubor pojmenujte podle tohoto klíče:
ČÍSLO KATEGORIE_VAŠE JMÉNO_NÁZEV SNÍMKU.
Soubor tak bude mít název například 1_Jiri Prochazka_slon.jpg. V textu mailu pak uveďte svoje jméno, příjmení a co je na fotografii zachyceno. Můžete popsat i místo a datum focení, vaše technické vybavení a další (třeba dobrodružné) okolnosti pořízení snímku.
Vyhrazujeme si právo přeřadit fotografii do jiné, vhodnější kategorie. Neomezujeme počet příspěvků od jednoho autora.

Podrobná pravidla

1. Fotografie bude posuzovat porota složená ze zástupců redakce, partnerů a mediálních partnerů soutěže.
2. Ze soutěže jsou předem vyloučeni členové redakce, poroty a spolupracovníci magazínu.
3. Zasláním fotografií udělujete svolení fotografie hodnotit a zveřejnit v magazínu Příroda a v médiích partnerů, případně na webových stránkách soutěže či partnerů nebo prezentovat na fotografické výstavě.
4. V každém vydání Přírody budou oceněny dvě fotografie čísla bez ohledu na kategorii; výsledky soutěže budou vyhlášeny ve vydání Příroda 1–2/2019.

Kategorie

1. Zvířata v divočině – „královská kategorie“
2. Zvířata v zajetí a obyvatelé zoologických zahrad
3. Půvaby české krajiny
4. Evropa a svět – krajiny za našimi hranicemi
5. Makro – flóra i fauna, živá i neživá příroda

Jun Rekimoto z Japonska představil na nedávné technologické konferenci EmTech zajímavou novinku. Je jí služba ChameleonMask, která svým uživatelům umožní zúčastnit se událostí, na které se nemohou, anebo nechtějí dostavit sami.

Služba spočívá ve vzdálené zprostředkované účasti – fyzický náhradník nese digitální tvář uživatele, plní jeho pokyny a komunikuje s okolím skrze obrazovku. 

Podle vývojářů má služba lidem umožnit návštěvu událostí, kterých by se jinak nemohli zúčastnit ať už z důvodu nemoci, pracovního zaneprázdnění nebo proto, že se zkrátka koná v jiné zemi. 

Podobné služby sice již existují, doposud ale lidské náhradníky obstarávali výhradně roboti. Podle vývojářů ale v případě služby ChameleonMask propojení s konkrétním živým člověkem z větší části řeší problémy robotů, ať už jde o předvídatelnost chování nebo o autenticitu.

Létání je pozoruhodný zážitek. Ale zpoždění letu dovede být pěkně protivné, zvlášť pokud se natáhne na celé hodiny. Je to jedna z nejhorších věcí, co vás může po příjezdu na letiště potkat, když z ničeho nic zjistíte, že váš let je odložen o hodiny.

Je vůbec možné se na takový stres předem připravit? Jednu zajímavou možnost nabízí umělá inteligence v aplikaci, kterou teď spouští Google. Podle dostupných informací dovede se slušnou pravděpodobností 80 procent předpovědět zpoždění letu. Dlouho předtím, než se objeví na informačních tabulích letiště.

TIP: Umělá inteligence dovede rozpoznat politické přesvědčení z Google Street View

Jde o nový nástroj, který je součástí webu Google Flights, stejně jako aplikace Google Flights pro chytré telefony. Stačí jenom zadat číslo letu a uživatel se dozví, zda je pravděpodobné zpoždění letu a jak dlouhé může být. Algoritmy umělé inteligence analyzují historii zvoleného letu, aktuální počasí, zpoždění ostatních letů na letišti a další faktory, které se obvykle projevují na zpoždění dopravních letadel.

Každá odpověď na tuto otázku bude čirou spekulací, i když možná podloženou vědecky rozumnou hypotézou. Problém tkví již ve spojení „před Velkým třeskem“. V současném chápání uvedeného pojmu byl Velký třesk počátkem všeho. Zrodil se při něm nejen náš vesmír, ale rovněž „souřadnice“, tak jak je používáme: Vznikly souřadnice prostorové i souřadnice časová, a žádné „před“ tedy nebylo. Přesto existují abstraktní hypotézy, jež se zobecněním pojmu „před“ pracují.

TIP: Jak se vznikl vesmír? Počítačová simulace ukazuje vývoj po Velkém třesku

V teorii tzv. cyklického vesmíru počíná kosmos Velkým třeskem, do určité fáze se rozpíná, poté se začne smršťovat a končí Velkým křachem – jakousi formou Velkého třesku pro další vesmír. Mezi oběma „vesmíry“ se však nepřenáší žádná informace: Pokud by tedy v nějakém „předchozím“ kosmu existovala souřadnice, jež by se dala chápat jako čas, skončila by Velkým křachem a do následného – „našeho“ – vesmíru by již nepokračovala. V něm by se vytvořil „náš“ čas.

Hypotéza cyklického vesmíru má ovšem několik trhlin a mezi ty největší patří skutečnost, že se náš kosmos rozpíná zrychleně – přičemž nic nenaznačuje, že by se měl daný stav v budoucnu změnit. Cyklický vesmír tak leží mimo teorie hlavního proudu.

Na severozápadě Namibie, v teritoriu nazývaném Damaraland, leží údolí, kde po tisíce let vládne poušť: Pokořila bílého i černého člověka, pouze národy „malých lidí“ – konkrétně Křováků a Damarů – s ní dokázaly uhrát remízu a přežít. V jazyce druhých jmenovaných se oblast jmenuje Ui-Ais, tedy „skákající pramen“. Název se odvozuje od prostého faktu, že voda byla v údolí vždycky velmi vzácná a nikdo nikdy nevěděl, zda a kde se objeví. Stejný význam má i současné pojmenování lokality v afrikánštině – Twyfelfontein.

V kamenné galerii 

Lidé v údolí téměř nikdy nežili trvale – dokonce ani Křováci. V jejich očích se totiž nejednalo o půdu určenou k bydlení: Malí lidé tam přicházeli už před šesti tisíci lety, aby vykonávali obřady, ryli do skal či malovali. A právě pozůstatky jejich umění přitahují dnes k lokalitě pozornost turistů. 

Na tamních skalách a balvanech se nachází přes pět tisíc kreseb či rytin, které znázorňují nejrůznější druhy zvěře a její stopy, ale i „otisky“ lidských rukou a nohou. Při procházení mezi skalisky si člověk chvílemi připadá jako v kamenné galerii. Na jedné z velikých plochých skal je dokonce zobrazena jakási mapa celého údolí, s vyznačenými trvalými i sezonními prameny a místy, kde se nejčastěji vyskytují určité druhy zvířat.

Příroda proti umění

Jenže tak jako je podnebí Twyfelfonteinu nepříznivé pro lidi, nevytváří ani ideální podmínky pro uchovávání dávného umění. Stejně jako ve většině pouštních oblastí se tam výrazně mění teploty, a to i v průběhu jediného dne. Prudké výkyvy se pak podepisují na pískovcových skalách, jež se rozpadají: Někdy se odlomí mnohatunový blok, jinde se kámen odlupuje po vrstvách o síle několika centimetrů. Pokud spadne celý úlomek i s rytinami, není tragédie tak velká: Petroglyfy sice nezůstanou na původním místě, ale aspoň se zachovají. Horší je eroze, při níž se díla na povrchu ničí – například z rytiny pouštní antilopy kudu zbyla jen hlava s rohy a odloupnutí další části je pouze otázkou času. 

Kvůli rozrušování pískovce bohužel nelze určit původní umístění rytin či maleb. Ve skutečnosti celé údolí vypadá, jako by jej rozkopal nějaký obr: Balvany a skaliska leží bez ladu a skladu všude kolem a mezi nimi se vine jen úzká stezka, po níž procházejí návštěvníci v tichém úžasu. 

Stěhování národů

Většinu rytin v údolí představují vyobrazení zvířat, a to i značně exotických: třeba lachtanů, kormoránů či tučňáků. V malbách se totiž s velkou pravděpodobností odráží jedna z teorií o křovácké migraci napříč Afrikou: Nejprve je z východní části kontinentu tlačily na jih černé kmeny, takže se Křováci postupně přesouvali níž, až dorazili do oblasti Kapska, tedy okolí nynějšího mysu Dobré naděje a Kapského města. Tam se však později vylodili bílí osadníci, kteří je hnali zpět na sever, tentokrát ovšem podél západního pobřeží. Jak Křováci procházeli kontinentem, potkávali různorodou faunu – a později ji zobrazili v rytinách.

TIP: Vyprahlý svět malého muže: Afričtí Křováci zažívají těžké časy

Kromě nich se v oblasti po tisíce let pohybovaly jen černé kmeny. Údolí bylo totiž příliš odlehlé a krajina moc nehostinná, než aby se o ni zajímal někdo jiný. I bílí osadníci se raději drželi úrodného jihu. V roce 1921 do míst sice zavítal německý průzkumník Reinhard Maack, nicméně na skutečný průzkum došlo až poté, co se tam farmář David Levin pokusil v roce 1947 nalézt pověstně zrádný pramen. 

Vyprahlé a opuštěné místo

Zdroj vody nakonec skutečně objevil, v roce 1948 si v údolí koupil pozemek a vybudoval na něm farmu. Nicméně postupem času v něm narůstaly pochyby, zda kvůli nevyzpytatelnému prameni zvládne uživit zvířata i rodinu. Jeho africký přítel mu dokonce začal přezdívat Twyfelfontein, tedy doslova „pochybný pramen“. V roce 1965 nakonec Levin svůj boj s paranoií a zrádnou vodou prohrál: Z farmy odešel a nechal ji napospas přírodě. Trosky domu přitom v údolí zůstaly dodnes.

I když je Twyfelfontein zdánlivě vyprahlým a opuštěným místem, přesto jej – ostatně jako téměř všechny pouště – obývá spousta živočišných druhů, včetně slonů a dalších velkých savců. Pravý poklad oblasti ovšem představuje její flóra: K tamním nejvýznamnějším  rostlinám patří myrhovník, nenápadný keřík s hladkou lesklou kůrou, jehož pryskyřice se používá jako kadidlo. Křesťané ji pálí při obřadech, Damarům sloužila coby přírodní parfém. Podobně vonná jsou i semena stromu mopanu, jehož dřevo poskytuje lék na záněty očí a kořeny pomáhají v boji s tasemnicemi.

Bez průvodce ani krok

Administrativní správa jihozápadu Afriky označila Twyfelfontein za národní monument již v srpnu 1952, nepostarala se však o jeho ochranu před okolním světem. Když se pak v roce 1986 stala oblast chráněnou rezervací, byla již řada maleb i rytin poničená a návštěvníci navíc přidali k dávným památkám i vlastní malůvky. Namibie se posléze k lokalitě chovala jako k národnímu pokladu, a její ochranu dokonce zařadila do státní legislativy. V roce 2007 se pak Twyfelfontein dostal na seznam světového dědictví UNESCO. 

V současnosti obklopuje údolí rytin „ochranná“ zóna o rozloze 91 km² a vstup do jejího nitra je zapovězen jak pastevcům, tak turistickým organizacím, které by si tam chtěly budovat svá centra. Chráněnou oblastí vede stezka, kudy se dřív mohli cestovatelé pohybovat volně, dnes je však její návštěva možná pouze s doprovodem. 

Psal se rok 1937 a kutr Campbell americké pobřežní stráže měl vyplout na jednu ze svých dlouhých hlídek. Námořníci se pomalu scházeli a jako jeden z posledních se těsně před večerkou nalodil poddůstojník A. A. „Blackie“ Rother. Na loď přitom propašoval i tašku, ve které se skrývalo štěně.

Původně mělo být dárkem na rozloučenou pro Rotherovu přítelkyni, jenže ta si podle nájemní smlouvy ve svém bytě zvíře nechat nemohla. A tak námořník vzal malého pejska rasy „pouliční směska“ s sebou a doufal, že si jej bude moci na palubě nechat. V noci před vyplutím se štěně chovalo vzorně a Rother jej ukázal i několika svým kamarádům, načež se společně rozhodli, že z něj udělají lodního maskota, a po delší debatě mu dali jméno Sinbad (v češtině Sindibád).

Lemtá kafe jako námořník

Krátce poté, co Campbell vyplul na moře, nechal kapitán nastoupit své muže a promlouval jim do duše ohledně dobrého chování, disciplíny a tvrdé práce. Právě v tu chvíli ale začal Sinbad štěkat a o jeho přítomnosti na lodi najednou věděli všichni. Jelikož Rother zastával respektovanou funkci vrchního pomocníka loďmistra (Chief Boatswain’s Mate), mohl si dovolit s kapitánem diskutovat a požádal ho, aby směl Sinbad na palubě zůstat.

Důstojníkovi stejně nic moc jiného nezbývalo, a tak jen podotkl, že se o psa posádka musí starat a měla by jej naučit „slušnému chování“. Tak začala Sinbadova dlouhá a úspěšná kariéra námořníka a člena posádky kutru Campbell. Netrvalo dlouho a štěně se skutečně naučilo denní rutině na lodi, vědělo, kdy a kde čekat na jídlo, a o postel se prozatím dělilo s ostatními členy posádky. Ti mu také vždy nechávali trochu černé kávy, a když ji jejich čtyřnohý kamarád vychlemtal, s radostí říkali, že je to skutečný námořník – který mořský vlk by si totiž nechal ujít svůj hrnek horkého kafe?

Vypovězen z Grónska

Sinbad měl ale i další typické vlastnosti námořníka. Především se vždy těšil na dovolenou na souši, a jak v roce 1943 informoval časopis Life, měl v každém přístavu vždy několik fenek i oblíbených barů, kam chodil se svými spolubojovníky „nasávat“ pivo nebo whiskey. Právě na břehu se ale také několikrát dostal do potíží. Ještě před vstupem Spojených států amerických do války v roce 1940 zakotvil Campbell v Grónsku. To bylo sice formálně dánským teritoriem, avšak vzhledem k německé okupaci Kodaně na ostrov dohlíželi Američané, kteří se snažili předejít možné nacistické invazi.

Netrvalo dlouho a Sinbad zjistil, že grónské pastviny jsou plné ovcí a že je velká zábava prohánět je sem a tam. Ovcím se to ale tolik nelíbilo a jejich majitelům už vůbec ne. Jeden z farmářů proto čtyřnohého námořníka sledoval až na loď a poté podal oficiální stížnost, v níž požadoval jeho utracení. Kapitán Campbellu však již o maskota přijít nehodlal a vydal proto posádce rozkaz, že jejich pes už nikdy nesmí byť jen jedinou tlapkou vstoupit na grónské území. 

Zaspal poplach

Jiný, nedatovaný, psí průšvih se odehrál na Islandu a tento příběh se dostal i do reportáže časopisu Life. Podle jejího autora Richarda Wilcoxe chlupatý námořník „vyspával kocovinu v jednom z barů, když uslyšel táhlé kvílení lodní sirény svého kutru, který právě po vyhlášení poplachu vyplouval na moře. Poté, co Sinbad doběhl do přístavu, byl už mezi ním a lodí skoro stometrový příkop ledové vody.

Námořníci naléhali na kapitána, aby se vrátil, jenže ten se nechtěl nechat obměkčit a vysvětloval, že nemůže na velitelství poslat záznam o tom, že vyplul v 8.50 a 9.00 se vrátil do přístavu, aby vyzvedl psa. V té chvíli si Sinbad nejspíše uvědomil, že se kutr už nevrátí, takže skočil z vysokého mola do vody a snažil se ke svému domovu doplavat. Námořníci jej povzbuzovali, avšak brzy bylo zřejmé, že ani při nejlepší snaze nemůže Campbell plující tou dobou rychlostí asi 13 km/h dohonit.

Ledová voda a vlny navíc dělaly své a zdálo se, že Sinbad má namále. V tu chvíli už kapitán nemohl jinak a prohlásil: ,,K sakru! Jestli ten pes chce být opravdu tak moc na palubě, tak to otočte a vylovte ho!‘“ Od té doby Sinbad ani jednou nezmeškal odplutí. Koupel v mrazivě studené vodě u islandských břehů ale rozhodně nebyla jediným nebezpečím, které Sinbad během své služby zažil.

Válečná dobrodružství

Po zapojení Spojených států amerických do války byla řada kutrů pobřežní stráže včetně Campbellu převedena pod velení amerického námořnictva, aby se účastnily bojových operací, zejména doprovodů konvojů a stíhání ponorek. Zřejmě nejvážnější šlamastyka, do které se Sinbad se svými lidskými spolubojovníky dostal, se odehrála během eskorty konvoje ON 166, jenž se 21. února 1943 dostal do obklíčení německých ponorek.

Jako jedna z prvních šla ke dnu tovární velrybářská loď N.T. Nielsen Alonso, z níž Campbell nabral 50 trosečníků, a vydal se stíhat jednoho z útočníků, ponorku U-753. Tu poškodil tak vážně, že se musela stáhnout do bezpečí. O den později se polskému torpédoborci Burza podařilo hlubinnými náložemi těžce poškodit ponorku U-606, kterou pak definitivně potopil právě Campbell. Některé zdroje tvrdí, že ji po jejím nouzovém vynoření taranoval, jiné zase uvádějí použití hlubinných pum.

Jisté však je, že i americký kutr utrpěl vážné poškození, ať už při srážce s U-606, nebo s některou jinou německou ponorkou, a musel být Burzou odtažen k opravám. Polovina posádky přitom přešla na polskou loď a uvažovalo se i o evakuaci Sinbada, ten ale nakonec zůstal na poničeném a jen provizorně zaplátovaném kutru. Kapitán James Hirschfield totiž po domluvě se svou posádkou usoudil, že dokud bude jejich maskot na palubě, nemůže se nic zlého stát.

Odchod do výslužby

Po nezbytných opravách se Campbell i se Sinbadem vrátil do služby a přečkal ještě řadu bojových akcí včetně útoku letounů Luftwaffe během doprovodu konvoje UGS-40 ve Středomoří. Čtyřnohý námořník, který byl skutečně zapsán do služby (na odvodové dokumenty mu otiskli tlapku) a měl přiděleno vlastní služební i identifikační číslo, strávil ve službě na moři celkem 11 let. Několikrát byl povýšen a zase degradován a do výslužby nakonec odešel v hodnosti K9C Chief Dog, což by se dalo považovat za psí ekvivalent vrchního námořního poddůstojníka (Chief Petty Officer).

TIP: Letadlová loď Graf Zeppelin (1): Osudem stíhané plavidlo

Sinbad také obdržel řadu služebních stužek, které mu námořníci přišívali na obojek. Jeho kariéru navíc bedlivě sledovala americká média, jež z něj udělala doslova celebritu. Neustálé pózování fotografům se ale chlupatému námořníkovi příliš nelíbilo, a tak se stalo, že při jedné hromadné návštěvě novinářů „bez opušťáku“ utekl z lodi do přístavu, čímž se dopustil vážného přestupku proti služebnímu řádu, a kapitán jej musel náležitě potrestat. Sinbad odešel do výslužby (i přes všechny své prohřešky se všemi poctami) 21. září 1948 a našel nový domov na stanici pobřežní stráže Barnegat na ostrově Long Beach Island. Po další tři roky navštěvoval jediný tamější bar Kubel’s a většinu času trávil vyhlížením z majáku na oceán.