Mezi nejznámější stavby Stockholmu patří městská radnice Stadtshuset ležící ve čtvrti Kungsholmen. Právě pod její střechou se udělují prestižní Nobelovy ceny (tedy s výjimkou Nobelovy ceny za mír, která se tradičně předává v norském Oslu). Na vrcholu radnice se tyčí tři zlaté korunky – stejné, jaké se objevují ve státních znacích či jaké nosí na dresech švédští sportovci. Projdete-li vchodem do cihlové stavby, otevře se před vámi prostorné nádvoří s výhledem na jezero. V každém rohu jsou věžičky s cibulovitou střechou, po stěnách se plazí popínavé rostliny a všechno to sleduje malá soška dítěte s rybou. Nedaleko najdete trávník, kde se samozřejmě můžete pohodlně usadit. Ideální místo na letní piknik. Stockholm je prostě přátelské místo.

Barevné uličky Gamlastanu

Nejlákavějším místem celého Stockholmu je čtvrť s názvem Gamlastan. Staré město, jak zní překlad jeho názvu, je nejen turistickým lákadlem, ale s oblibou se tu schází i domácí. Tak jako mají arabská města své bazarové uličky, má Stockholm svůj Gamlastan. Barevné domky jsou postaveny těsně vedle sebe, aby do ulice vrhaly stín, a sledují každého, kdo kráčí pod jejich okny po vydlážděných cestách.

Na malém prostoru se nachází hned několik kostelů, přičemž mezi nejkrásnější patří Riddarholms Kyrkan. Jeho hnědocihlová barva je doplněna černou špičatou střechou se čtyřmi bočními věžičkami. Kostel se stal místem posledního odpočinku mnoha králů. Leží téměř na břehu jezera Mälaren, odkud mohly duše vládců sledovat druhý břeh.

Při toulkách Gamlastanem narazíte i na muzeum Nobelových cen a světoznámou restauraci Den Gyldene Freden. Ta se dočkala zápisu do Guinnessovy knihy jako nejstarší restaurace světa, která se od svého založení v roce 1722 vůbec nezměnila. Vpodvečer se stačí projít starobylou uličkou Prästgatan, přijít na náměstí Stortorget a užít si pohled na Stockholm uléhající k spánku.

Socha do dlaní

Nedaleko malého přístavu na vršku nad městem leží královský palác a díky němu se celé oblasti říká Slottsbacken, tedy Palácový vrch. První pohled na sídlo švédského krále vyvolá dojem mohutnosti. Není nijak přezdobené, ale malé detaily krásně dotvářejí výraz budovy. Současný barokní palác vznikl až v 18. století na místě původního sídla Tre Kronor, které pohltil ničivý požár. Bronzová socha krále Gustava III. nespouští ze svého paláce zrak. Na náměstí před ním stojí čestná stráž. Tvoří ji mladí muži v tradičních tmavomodrých uniformách se zašpičatělými přilbami a každý den probíhá střídání stráží za mohutného cvakání fotoaparátů.

Oproti královskému paláci uvidíte malý, nenápadný Finský kostel. Nevypadá příliš zajímavě, ale na jeho nádvoří se pod stromem skrývá nejmenší socha Stockholmu – takzvaný Järnpojken čili železný chlapec. Schouleně sedí a je tak malý, že by se klidně dal schovat do dlaní. Během zimních měsíců, které jsou zde na severu Evropy opravdu mrazivé, mu dokonce kolem krku omotají šál a na hlavu posadí čepici. Oblíbenost sošky mezi lidmi dokazují i mince z různých koutů Evropy, které tam návštěvníci nechali pro štěstí.

Kdo si chce ve městě užít opravdového klidu, ať zavítá na Skogskyrkogården neboli dřevěný hřbitov. Místo, kde je pohřbena například známá herečka Greta Garbo, představuje jedinečnou ukázku švédského funkcionalismu první poloviny 20. století. Hřbitov je dokonce zapsán na seznamu památek UNESCO. 

Muzejní ostrov

Kolem přístavu s výletními loděmi a Národního muzea vede cesta na malý ostrov Skeppsholmen. Ten je místem relaxace plným stromů a parků. Mezi nimi se také skrývá Muzeum moderního umění, Muzeum architektury a Muzeum východoasijského umění – na tak malém místě jde o úctyhodný výkon. Přesto si ale označení „muzejní ostrov“ zasloužil sousední Djurgården, který je zároveň i největším městským parkem. Nachází se na něm muzeum Nordiska, které působí opravdu nádherně se všemi svými věžičkami. Expozice nabízí zajímavou procházku švédskou historií a pohled na život Sámů v Laponsku.

Největším lákadlem ostrova je Vasamuseet – muzeum ve tvaru plachetnice, jež uchovává jedinečnou loď Vasa ze 17. století. Plachetnici dlouhou 62 m nechal postavit král Gustav II. Adolf. Jenže tato pýcha švédského námořnictva se hned při své první plavbě 10. srpna 1628 potopila přímo v přístavu. Více než tři sta let odpočívala na mořském dně, až byla nakonec počátkem 60. let minulého století vyzvednuta, a tisíce turistů tak mohou obdivovat toto mistrovské dílo.

TIP: Po střechách švédské metropole: Stockholm očima kominíků

Dalším tahákem Djurgårdenu je návštěva skanzenu, jenž se pyšní titulem nejstarší muzeum pod širým nebem na světě. Ukrývá okolo 150 tradičních domků, které ukazují život v preindustriálním Švédsku v 17. až 19. století. Zejména v letních měsících je skanzen plný řemeslníků, kovářů či farmářů, kteří vtáhnou příchozí do víru tradic.

Zelená metropole

Zážitkem je vůbec samotné cestování po Stockholmu. Od roku 1950 jezdí ve městě metro, které je nejen tepnou mezi jednotlivými pamětihodnostmi, ale i jakousi galerií moderního umění – více než stovka umělců vyzdobila na sedm desítek stanic. Vedle metra představuje běžný dopravní prostředek kolo. Cyklistické stezky vedou téměř všude a velmi bohatá je také síť půjčoven.

Lidé ve Stockholmu se jednoduše snaží myslet na přírodu – za vjezd do města se vybírá mýtné a autobusy jezdí na etanol a bioplyn. I systém zásobování teplem využívá z osmdesáti procent obnovitelné zdroje. A do roku 2050 chce být město na fosilních palivech zcela nezávislé.

Trvale zmrzlá půda, čili permafrost, pokrývá podstatnou část zemského povrchu. Na severní polokouli se rozkládá na zhruba jedné čtvrtině souše, o celkové rozloze 22,79 milionů kilometrů čtverečních.

Během historie se v permafrostu ukládaly látky z atmosféry, jako je oxid uhličitý, ale také třeba rtuť. Vědci nedávno přišli na to, že trvale zmrzlá půda obsahuje ohromné množství rtuti. V zamrzlé půdě není rtuť nijak zvlášť nebezpečná, permafrost ale postupně roztává a rtuť se dostává do okolního prostředí.

TIP: Nečekaný dopad: Globální oteplování zvyšuje radioaktivitu polárního oceánu

Pokud jsou odhady vědců správné, v zmrzlé půdě se skrývá tolik rtuti, že její množství dvojnásobně předčí rtuť všech zbývajících půd na Zemi, oceánů i atmosféry. Jinými slovy, rtuti je ve zmrzlé půdě skutečně hodně, a protože je jedovatá, mohla by v budoucnu představovat vážný problém.

Naše atmosféra vypadá relativně čistě, zdání ale klame. Ve skutečnosti obsahuje spoustu různých molekul a také mikroorganismů, které se v ní vyskytují v neuvěřitelných množstvích.

Podle nového výzkumu prší na Zemi každý den miliardy a miliardy bakterií a společně s nimi ještě více virů. Kanadští vědci odhadli, že na každý čtvereční metr povrchu planety denně naprší nebo prostě dopadne několik desítek milionů bakterií a 800 milionů virů. Jejich celkové množství za pouhý den je jen obtížně představitelné.

TIP: Létaní v dešti: Kapky vody posílají bakterie z půdy do vzduchu

Jak bakterie, tak i viry cestují atmosférou na kapénkách či částicích. Viry bývají navázané na menší částice než bakterie a mohou tím pádem zůstat v atmosféře déle a dostávají se do větších dálek. Většina virů se do atmosféry dostává z mořské vody.

Startovací okno aktuálně nejsilnější rakety současnosti se otevřelo v 19:30 hodin našeho času, kvůli silnému větru se ovšem samotný start posunul o zhruba dvě hodiny. V 21:45 zažehl Falcon Heavy všech svých 27 motorů Merlin a během několik vteřin se ladně vznesl nad startovací komplex 39A Kennedyho vesmírného střediska na Floridě.

O 3 minuty později se od centrální části prvního stupně oddělili oba boostery a v dokonale synchronní formaci se vydali zpět na přistání. Samotné dosednutí boosterů bylo jako z počítačové hry – přesně 8 minut po startu Falconu synchronizovaně dosedly obě části prvního stupně v pořádku v areálu Mysu Canaveral.

Otazníky kolem centrální části

Po několika sekundách se od prvního stupně úspěšně oddělil i centrální část prvního stupně a vydala se vstříc přistávací plošině v Atlantiku asi 500 kilometrů daleko od Floridy. I tato část vypadala zcela dle očekávání – pomocné trysky spolehlivě nasměrovaly centrální část k mořské plošině. Přibližně 9 minut po startu Falconu došlo k výpadku signálu z vracející se části prvního stupně. Elon Musk později na tiskové konferenci potvrdil, že došlo k jeho ztrátě. 

Při návratu tohoto stupně podle všeho došla samozápalná směs, která se používá k zažehnutí motorů, sloužících pro nezbytné zpomalení a řízené dosednutí. V důsledku toho centrální část prvního stupně narazila na hladinu oceánu zhruba sto metrů od plošiny rychlostí asi 500 kilometrů v hodině.

Druhý stupeň i se svým nákladem – rudým elektromobilem Tesla Roadster „pilotovaným“ hvězdným mužem Starmanem mezitím úspěšně doputoval na parkovací oběžnou dráhu Země, kde strávil dalších přibližně 5 hodin, aby se poté vydal směrem k heliocentrické dráze, která bude sahat až k dráze Marsu.

Pro SpaceX a jejího šéfa Elona Muska jde o další fenomenální úspěch bez ohledu na osud centrální části Falconu Heavy. Projekt Falcon Heavy opakovaně prokázal svou životaschopnost a mohl by otevřít nové možnosti pro velké vědecké mise i vesmírnou turistiku.

Ovládání ohně se vždy považovalo za vyloženě lidskou dovednost. Ukazuje se ale, že přinejmenším naši nejbližší příbuzní zacházeli s ohněm docela dobře. Dokládají to i nové objevy na lokalitě Poggetti Vecchi v italském Toskánsku.

Archeologové tam vykopali dřevěné nástroje, které před 171 tisíci let pomocí ohně opracovali neandertálci. Dřevěné nástroje se obvykle rychle rozkládají a ve vykopávkách bývají vzácností, v Poggetti Vecchi jich ale nalezli hodně, společně s kamennými nástroji a kostmi vymřelého druhu slona.

TIP: V čem jsme měli výhodu oproti neandertálcům? Méně nám vadil kouř

Vědci se domnívají, že ve většině případů nešlo vyloženě o zbraně, ale spíše o víceúčelové pracovní hole, které se dobře hodily do ruky. Většina objevených dřevěných nástrojů byla vyrobena ze dřeva zimostrázu. Oheň neandertálci používali zřejmě hlavně při odstraňování kůry z těchto nástrojů. V té době právě panovala předposlední doba ledová, takže i neandertálci jistě uvítali trochu tepla pro zahřátí. 

Nejposvátnější místa na světě obvykle zároveň představují vyhledávané cíle věřících i turistů. Existují však výjimky – chrámy, kam se běžný smrtelník nikdy nepodívá. A snad právě proto je opřádají tajemné legendy...

Záhadná kaple v Aksúmu

Také pro vyznavače křesťanské víry existuje posvátné místo, kam se nikdy nepodívají. Leží v etiopském Aksúmu, konkrétně v areálu kostela sv. Marie Sidonské. Tamní kapli opřádá spousta legend a podle jedné z nich se v ní ukrývá i bájná archa úmluvy. Dovnitř se však nedostanete, ani kdybyste byli samotným etiopským prezidentem. Vstup je totiž přísně zakázán a tajemství svatyně bedlivě střeží kněz, pro nějž je ochrana místa celoživotním údělem. 

Skryté archivy Vatikánu

Téměř 80 km chodeb, 35 tisíc svazků a informace nevyčíslitelné hodnoty ukrývají tajné archivy Vatikánu. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že kdyby byly kompletně odtajněny, obrátilo by to současný svět vzhůru nohama. S největší pravděpodobností však můžeme zůstat klidní: Ačkoliv Vatikán nedávno otevřel část svých archivů veřejnosti, většina dál zůstává tajná a kopie vybraných dokumentů se uvolňují pouze izolovaně, výhradně k vědeckému studiu a za přísně stanovených podmínek.  

Nemuslimům vstup zakázán

Rodiště proroka Mohameda zůstává nejdůležitějším poutním místem, ale zároveň i přísně zakázanou destinací. Pro muslimy představuje návštěva svatyně Ka’ba uprostřed velkého nádvoří v Mekce jednu z nejvýznamnějších náboženských povinností, vyznavači jakékoliv jiné víry mohou ovšem na prohlídku areálu zapomenout: Nesmějí koneckonců vstoupit ani do samotného města a za porušení zákazu je čeká minimálně vyhoštění ze země. 

Pouze pro syny Krišny

Omezení při vstupu do svatyní se týkají i některých hinduistických chrámů v Indii, například svatostánku Kaši Višvanáth ve Váránasí. Cizinci se už u vchodu dočtou, že dovnitř smějí výhradně hinduisté. Chrám Krišna Jagannath v Puri, svatostánek Venkatéšvary Baládžího v Tirupati nebo Lingaraj v Bhubanéšvaru zas vyznavačům jiné víry zakazují vstup do nejposvátnějších útrob. I pro hinduisty se přítomnost v této sféře váže na přísné rituály, zahrnující zvláštní oblečení, koupele nebo zákaz jídla či kouření před příchodem na místo.

Svatostánek z paleolitu

Jaký kult vyznávali paleolitičtí umělci, kteří vyzdobili jeskyni Altamira, nevíme. S jistotou však můžeme tvrdit, že místo sloužilo k rituálním účelům po tisíce let a tamní výtvarná díla patří k nejstarším na světě. Vyobrazení zvířat i lidských rukou pocházejí z doby až před 35 600 lety a působí překvapivě současným dojmem. Na vlastní oči je ovšem obdivovat nelze – kvůli zhoršujícímu se stavu památek i nadměrnému turismu byla totiž španělská jeskyně v roce 2002 uzavřena a návštěvníci se dnes musejí spokojit s prohlídkou přilehlého muzea, kde jsou k vidění přesné repliky dávných kreseb.

Rusko má plány s turistikou ve vesmíru. Rádi by k Mezinárodní vesmírné stanici přidali modul Science & Power Module (NEM-2), který by byl skoro jako luxusní hotelový pokoj. A také chtějí vesmírným turistům nabízet vycházky do vesmírného prostoru.

K dnešnímu dni bylo ve vesmíru celkem 7 turistů. A je to už pár let. Posledním z nich byl kanadský obchodník Guy Laliberté, který pobýval na Mezinárodní vesmírné stanici v roce 2009.

Turistické vycházky ve vesmíru

Rusko v posledních letech nešetřilo ambiciózními výroky. Chtěli poslat turisty na let kolem Měsíce v roce 2022 nebo kolem roku 2050 vybudovat základnu na Měsíci. Takové představy ale nejsou příliš reálné.

TIP: Vesmírná turistika: Elon Musk míří na Mars, Vladimir Putin na Měsíc

Vesmírná turistika má větší šance. Rusko v roce 2019 pravděpodobně přijde o platby za americké astronauty, které dnes přepravují na Mezinárodní vesmírnou stanici ruské kosmické lodě. Proto by se jim jistě hodili vesmírní turisté, z nichž by každý mohl zaplatit za 10 dní na oběžné dráze a procházku ve vesmíru až 100 milionů dolarů (asi 2 miliardy a 25 milionů Kč).

Karel Marx, ikona komunismu, ve skutečnosti pocházel z buržoazního prostředí. Jeho otec, vážený trevírský advokát židovského původu, se oženil s holandskou Židovkou, která přinesla do manželství značné jmění. Vlastnili v Trevíru pěkný dům, několik vinic, zaměstnávali kuchařku a dvě služky. Prostě honorace. Aby ovšem hlava rodiny mohla bez problému vykonávat povolání justičního rady, změnil si Hirschel Mordechai židovské jméno na Heinrich Marx a konvertoval k protestantství. Nechal pokřtít sebe, svých sedm dětí i manželku. Jen tak mohl na maloměstě profesně přežít a zajistit svým dětem budoucnost. Pochopitelně předpokládal, že Karel vystuduje práva a stane se jeho pokračovatelem.

A realita? Píše se rok 1834. Karel s průměrným prospěchem dokončuje lyceum a po vzoru otce se v Bonnu zapíše na práva. Užívá si studentského života. Celé noci se spolužáky pije, zpívá, pere se. Je odsouzen k jednodennímu vězení za opilství a rušení nočního klidu. Utká se v souboji. Studuje? Trochu. Zajímá ho řecká mytologie a římské dějiny. Práva ho nebaví. V této době si nechává narůst vousy. Nikdy je už neoholí. Kvůli tmavé pleti mu spolužáci z fakulty říkají mouřenín. Tato přezdívka už mu zůstane do konce života. 

Na scéně Bedřich Engels

Krátce po svatbě s Jenny von Westphalen odjíždí  do Paříže, kde se mezitím Karel Marx v Café de la Régence seznámí s osudovou postavou svého života – čtyřiadvacetiletým a výrazně bohatším Bedřichem Engelsem, mužem, který ho už bude věrně provázet a pomáhat mu do konce života. Engels je v té době pohledný a elegantní blonďák, milovník luxusního života, kvalitního vína a krásných žen. Údajně se dorozumí dvaceti jazyky. Opravdový bonviván! 

Jeho tatíček vlastní v Manchestru velké přádelny, v nichž třetinu pracujících tvoří děti. Když se dvacetiletý Bedřich Engels s poměry v otcově továrně podrobněji seznámil, byl zděšen a rodinný byznys opustil. Stal se z něj novinář a ve svých článcích kapitalismus odsuzuje. Když ale zjistí, že se novinařinou neuživí, do rodinné firmy se vrátí a stává se z něj zdatný obchodník. 

Marx se už bez přítele neobejde. A čím víc ho Engels obdivuje, tím víc bude trnem v oku jeho ženě Jenny. Ta ho přímo nesnáší, ale nakonec jí nezbývá, než ho tiše tolerovat. Vždyť by přišli o svého nezištného a naprosto spolehlivého sponzora! Jediné štěstí, že musí Bedřich Engels často do Manchestru. I tak bývá u Marxů pečený vařený a má - podle Jenny - na jejího manžela neblahý vliv.

Lenchen, živý dáreček

Paříž není konečnou stanicí manželů Marxových. Z politických důvodů se přesouvají do Bruselu. Tam už je doprovází žena, která se stane dobrou duší rodiny. Helenu Demuthovou, zvanou Lenchen, půvabnou pokojskou u Westphalenů v Trevíru, poslala k Jenny její matka. Nic lepšího nemohla pro Marxovy udělat! Lenchen se okamžitě ujímá práce a stane se nepostradatelným členem domácnosti. Zůstane Marxovým věrná i na další štaci – v Londýně.

Miluje ji celá rodina, zejména Marxovy děti. Ani Jenny si už život bez ní nedovede představit. Jaký že to dostává tato obětavá žena plat? Žádný! I přestože ji nemají z čeho zaplatit, odmítá rodinu opustit. V roce 1851 Lenchen porodí chlapečka Fredericka, kterého musí okamžitě nabídnout k adopci.

Od chudoby k bohatství

Jak vlastně Marxovi žili? V prvních letech rozhodně dost bídně. Neustále se stěhovali, často dlužili za nájem. Nic ovšem Karla nedonutilo, aby si hledal nějaké zaměstnání. Situace se radikálně změnila, když Jenny zdědila peníze po své matce a když Marxovi jeho přítel Engels po smrti svého otce začal vyplácet nemalou pravidelnou apanáž. To si pak mohli dovolit koupit v Londýně dům, k hospodyni mít i služku, pořádat domácí bály a jezdit do přímořských lázní.

Karel Marx si žil v posledních desetiletích svého života jako patriarcha a užíval si života. Radost mu ovšem kalily zdravotní neduhy. S nimi se vyrovnával silnými dávkami léků. Vlastně si skoro za všechno mohl sám. Málo se hýbal, kouřil jako fabrika, nezřízeně jedl, miloval kořeněné pokrmy, s oblibou pil těžká vína či tvrdý alkohol. Lékaři mu doporučují mléko a on je poslechne, jen když je mu nejhůř. Nápoj si ale z dobré třetiny dochucuje brandy!

Co všechno ho trápí? Má nemocná játra, poruchy spánku, velké problémy mu způsobují hemoroidy. Kvůli kouření trpí onemocněním horních cest dýchacích a plic, od šedesátých let 19. století se potýká s vleklým neduhem – furunkulózou. Pod kůží se mu tvoří hnisavé vředy, které je třeba vyřezávat a čistit. Nepříjemných a bolestivých procedur se do konce života nezbaví. Zdravotní stav mu zhorší smrt milované Jenny, která umírá v roce 1881 na rakovinu jater a nejstarší dcery Jenny, která matku následuje do hrobu o dva roky později. Ve stejném roce dodýchá i „největší myslitel všech dob“.

Od zmrzliny čekáme všechno jiné, než že naše chuťové pohárky rozpálí do běla. V případě pochoutky Respiro del Diavolo od cukráře Martina Bandoniho ze skotského Glasgow to ale rozhodně neplatí. Jeho chladivá pochoutka se na Scovilleho stupnici pálivosti vyrovná i těm nejpálivějším šampionům. 

Recepturu pro svou pálivou zmrzlinu si Martin přivezl z Itálie, kde ji podle jeho slov používají cukráři jako cechovní test odvahy. Zmrzlina, která dostala své jméno podle místa kde se italský slet cukrářů koná, dosahuje těžko uvěřitelných 1 569 300 SHU, což odpovídá některým druhům papričky Carolina Reaper, donedávna šampiona v pálivosti mezi chilli papričkami.

TIP: Pikantní rekord: Paprička Pepper X je nejpálivější v historii

A jak taková pálivá zmrzlina vlastně chutná? Pokud si potrpíte na pikantní chutě, bude vám podle Martina Bandoniho jeho novinka chutnat. „Její chuť je zvláštní, je chladivá jako zmrzlina a zároveň i velmi ostrá,“ popisuje zážitky s Dračím dechem Martin. Glasgowský zmrzlinář zatím počítá s omezenou produkcí své zmrziny. „Uvidíme, jaký bude o novinku vlastně zájem,“ dodává majitel cukrárny Aldwych Cafe ze západní části Glasgow. Dosavadní reakce zákazníků jsou prý ale velmi pozitivní.

Některé druhy, s nimiž se dnes ve volné přírodě setkáváme, vznikly přímo před našima očima. To je i případ nové formy raka mramorového, která vznikla velmi nedávno, během devadesátých let. Objevila se v Německu, když se američtí raci mramoroví v chovech akvaristů stali partenogenetickými.

To znamená, že všichni jedinci tohoto nového druhu jsou samice, které snášejí vajíčka bez oplození. Vlastně samy sebe klonují a geneticky jsou prakticky úplně totožní. Vědci přečetli celou DNA těchto klonálních raků a potvrdili, že skutečně jde o nový druh.

TIP: Přijde invaze mravenců? Kolonie etiopských mravenců mohou zaplavit svět

Klonální raci se nesmírně rychle množí a snadno se šíří na nová území, kde se mohou stát invazním druhem. Dnes už žijí v přírodě tří kontinentů a můžeme je vidět i v České republice. Patří mezi druhy, které roznášejí račí mor a ohrožují tím naše domácí druhy raků.