1. Typ ženy

Je vaše milovaná spíše konzervativní nebo extravagantní typ ženy? Má ráda jemné malé šperky, nebo zajímavé výrazné kusy?

Konzervativní typ bude dávat přednost spíše jemnějším a menším přívěskům a náušnicím. Extravagantní žena upřednostní výrazné a osobité náhrdelníky, náušnice nebo brože.

Pokud vaše polovička šperky prozatím moc nenosí, vyberte jí něco jemného a elegantního.

2. Typ postavy

Žena s krásnou a štíhlou postavou si může dovolit jak jemný tak výraznější šperk.

Má-li však plnoštíhlou postavu rozhodně byste se měl zaměřit na výraznější typy šperků.

3. Styl oblečení

Při výběru šperku je důležité zvážit styl oblékání ženy. Má vaše žena v oblibě jednoduché střihy šatů bez volánků a kytiček? Neuděláte chybu jak s jemným, tak s výrazným typem šperků.

Pokud dává přednost spíše výraznějším motivům jako jsou květy, pruhy, puntíky, nebo volánky, doporučujeme spíše volit jemnější šperky s čistým jednoduchým designem.

4. Materiál šperku 

Je Vaše polovička alergik? V tom případě spíše doporučujeme stříbrné šperky s rhodiem.

5. Barva šperku

Velmi důležité je mít na paměti jakou Vaše partnerka miluje barvu. K černé můžete přiřadit jakoukoliv barvu šperku. Jinak byste měl vybírat šperky, které s jejím oblečením budou ladit. Určitě nešlápnete vedle, koupíte-li čistý křišťál. Ten souzní s každou barvou šatů či halenek.

6. Styl šperku vs. příležitost

Je důležité uvědomit si, kam žena šperk bude nosit. V divadle ocení spíše bohatší a větší design šperku, přes den spíše střídmější design.

7. Velikosti šperků

Náušnice vs. přívěsek

Vždy platí pravidlo jednoho výrazného šperku. Pokud žena nosí velké náhrdelníky nebo přívěsky, na doladění jejího celkového outfitu by měli stačit jemné malé náušnice. Na druhou stranu jestli miluje výrazné velké a extravagantní náušnice, přívěšek či náhrdelník by měl být spíše menší a jemnější.

Velikost prstýnku

Je velmi těžké trefit velikost prstenu. Zvolte tedy univerzální - jsou převážně z rhodiovaného stříbra, které lze jednoduše přizpůsobit velikosti ženského prstu.

Více informací najdete na Preciosa Beauty

S nástupem reformace v 16. století se změnil i pohled na intimitu a sex. V rámci manželství už nebyl považován za špatný a škodlivý, ale naopak měl utužovat vztahy. Ale pozor, přestože renesance s sebou přinesla veliký obdiv k antické kultuře, o nevázaných radovánkách starověku zatím lidé nic netušili.

Předchozí část: Sto tisíc let sexu: Jak se měnil přístup společnosti k lidské sexualitě

Když byly při archeologických vykopávkách kolem roku 1800 v Herculaneu a Pompejích objeveny „nemravné předměty“, musely být před veřejností zatajeny, jinak mohlo dojít ke zhroucení společnosti, pro niž antika znamenala veliký vzor a při tom se sama vyznačovala přísnou „prudérností“.

Vstříc sexuální revoluci

Ale vraťme se ještě o kousek zpátky v čase na honosný pařížský dvůr Ludvíka XIV. (vládl 1643–1715), který byl ve své době vzorem pro všechny panovnické dvory v Evropě. Jistě si nemůžeme atmosféru tehdejší Paříže představovat podle Dumasových Tří mušketýrů, ale přesto je zřejmé, že „nahromadění“ takového množství šlechty na jednom místě muselo s sebou nést také jistou revoluci ve vztazích. Koketnost dámy se už nevymykala dobrým mravům, na rozdíl od proklamovaného ideálu cudné středověké paní. Svádění, milostné románky, pletky pánů s dámami i se služkami – to vše patřilo k dobové módě. Co také dělat jiného ve společnosti, která se baví především tancem, lovem, souboji, intrikami a nemá nic důležitého na práci?

Přísné mravy 19. století už byly zmíněny několikrát. Z dnešního hlediska to byla jistě nejupjatější doba celých dějin, která sexualitu v manželství sice připouštěla, ale rozhodně se o ní nesmělo hovořit. Prakticky vše, co souviselo se sexem, bylo postaveno mimo zákon.

Móda byla natolik cudná, že bylo velmi neslušné ukazovat na veřejnosti cokoliv z nahého těla vyjma tváře a rukou. Dámy s sebou musely vodit na schůzky garde, čili stráž, která je hlídala, aby se nedej bože se svým milým třeba nepolíbili před svatbou nebo se snad nějak dotýkali. Láska byla chápána v čistě duchovní rovině a v duchu dobové morálky se tak vtloukala lidem do hlavy od dětství.

TIP: 3000 let ženské krásy ve třech minutách

Na obraze společnosti nic nemění ani fakt, že část takzvané společenské smetánky se na mravy neohlížela, navštěvovala nevěstince (ty samozřejmě fungovaly dál, i když v ilegalitě) a užívala si vesele života. Na takové lidi se totiž pohlíželo s despektem a opovržením. Prostší lidé (a těch byla velká většina) se zdaleka necítili společenskou smyčkou natolik svázáni jako „ctnostné dámy a vznešení pánové“, ale i je dobová mentalita jistě zasáhla. Nedlouho po vynálezu fotografie začaly pochopitelně vznikat jedny z prvních erotických fotografií. Přestože byly nezákonné a velmi drahé na výrobu, najít kupce pro takové obrázky nebyl problém.

Přísné mravy se v Evropě udržely dlouho do 20. století a teprve sexuální revoluce v šedesátých letech je dokázala uvolnit. To už se ale dostáváme z historie do současnosti, s jejímiž sexuálními  mravy jste jistě dobře obeznámeni. 

Narvalové vypadají jako stvoření z říše fantazie. Mají na hlavě roh a lidem často připomínají mořské jednorožce. Ve skutečnosti jde o ozubené kytovce, kteří milují polární vody.

Vědci NASA už delší dobu sledují, jak globální oteplování postupně roztává led v Arktidě. Používají k tomu lodě, letadla, satelity i různá plovoucí zařízení. Velké plochy arktických moří jsou ale kvůli početným ledovcům obtížně dostupné. Proto NASA využila služeb narvalů, které vybavila přístroji pro měření hloubky a teploty vody, schopnými komunikace se satelitem.

TIP: Překvapivý objev: Vědci zjistili, k čemu narvalové používají svůj velký zub

Proč právě narvaly? Výzkum s těmito kytovci bývá velmi obtížný. Jsou plaší a umí se pohybovat velmi skrytě. Zároveň to ale jsou specialisté na ponory v ledové vodě, kteří se každý den potápějí do hloubek kolem 1 700 metrů. A přesně tohle vědci NASA potřebují. 

O nějaké holubičí povaze našich předků si nelze dělat iluze. Vraždy a násilnosti byly běžnými metodami boje o moc. Tak nějak se s nimi počítalo. Zvláště když vládnout může jen jeden a zájemců je tolik! Knížecí stolec se stává tak trochu „rizikovým pracovištěm“. Zvláště, pokud měl kníže ambiciózní sourozence.

Musí se bratrů zbavit!

Když v roce 999 umíral Boleslav II., jemuž dal Kosmas přídomek Pobožný, bylo přemyslovské území zhruba dvakrát větší než současná Česká republika. Brzy to už ale platit nebude. Boleslav II. vládl poměrně dlouho a dožil se na svou dobu vysokého věku. Postaral se o pokračování rodu, zanechal po sobě tři syny. Měl by vládnout nejstarší z nich - Boleslav III., který dostal díky barvě vlasů přídomek Ryšavý.

I když Boleslav II. nabádal své syny podobně jako kdysi Svatopluk na Velké Moravě k jednotě, podezíravý Boleslav III. se rozhodl bratry vyřadit z následnictví. Jaromíra dal vykastrovat, aby nemohl žádat trůn pro své potomky, a mladšího Oldřicha mínil udusit v lázni. Jenže to trochu „zpackal“. Oldřicha nejspíš někdo varoval a ten unikl téměř jisté smrti. Nakonec před Boleslavovou nenávistí raději všichni uprchli - vedle Oldřicha i zmrzačený Jaromír a také matka Emma a uchýlili se do vyhnanství k bavorským příbuzným.

Po krátkém intermezzu, kdy se Čech v roce 1003 zmocní polský král Boleslav Chrabrý, aby byl po roce vyhnán, se konečně vrací do vlasti kníže Jaromír. Žádný z našich panovníků neměl tak krutý úděl jako on. Starší bratr ho nechal vykastrovat a při „vyspělosti tehdejší chirurgie“ si asi dovedeme představit, jaké trauma si nesl po zbytek života. A to byl teprve začátek jeho potupného a nesmírně krutého konce! Jaromír usedá na český knížecí trůn s podporou mocného římskoněmeckého krále Jindřicha II. na podzim roku 1004. 

Všeho schopný Oldřich

Jaromírova vláda závislá na římskoněmeckém králi Jindřichu II. se zdála příliš slabá jeho mladšímu bratru Oldřichovi.  Na jaře 1012 provedl palácový převrat, zbavil Jaromíra trůnu a usedl na něj sám. A Jaromír? Podařilo se mu z Čech uniknout. Nejdřív si šel stěžovat k Boleslavu Chrabrému, a když tam nepochodil, obrátil se na Jindřicha II., jehož věrným vazalem byl donedávna také. Ten nejen že mu nepomohl, ale dal ho naopak uvěznit v Utrechtu na dlouhých dvacet let. Nejmladší z trojice bratří Oldřich vládnoucí více než dvě desetiletí od jara 1012 až do podzimu 1033 byl patrně nejschopnější. 

Konec Oldřichovy vlády byl dramatický a trochu záhadný. V roce 1033 byl sesazen a uvězněn. Do Čech se vrací, ani už skoro nevíme pokolikáté, Jaromír. Na Moravě ve stejnou dobu vládne Oldřichův neurozený syn Břetislav. Na jaře 1034 se Oldřich ale vrací z exilu, oslepí bratra Jaromíra a zapudí svého syna Břetislava. Moc dlouho nevládne. O pár měsíců později 9. listopadu 1034 nečekaně umírá…

Jestli Oldřich zemřel přirozenou smrtí či mu někdo pomohl, nevíme. Smrt ho překvapila při hostině. Mnozí se proto domnívají, že mohl být otráven. Logicky má nyní vládnout slepý a vykastrovaný Jaromír. Ten se ovšem zachová moudře a velkoryse. Mrtvému Oldřichovi veřejně nad rakví odpustí své zmrzačení, a když se vrátí z vyhnanství synovec Břetislav, uvede ho oficiálně na trůn a sám odchází do „knížecího důchodu“. 4. listopadu 1035, když v noci seděl na záchodě, „proklál ho kdosi ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních“.

Konflikty v Sýrii či na Ukrajině přinesly spoustu zpráv o (údajném) nasazení zbraní, které se řadí mezi „zakázané“, respektive je omezují mezinárodní smlouvy. Na prvním místě se zde jedná o chemické bojové prostředky, tedy bojové chemické látky, ale současnost i nedávná minulost jsou plné řady dalších vojenských výrobků a technologií, na něž se vztahují právní regulace. Pořád ale platí, že smlouvy mají takovou váhu, jak silná je vůle „hráčů“ je podepsat nebo dodržovat. Proto zřejmě nepřekvapuje, že pod nejednou takovou smlouvou dosud chybějí podpisy hlavních mocností a že se téměř všechny takové dohody dočkaly také porušení. A nelze asi realisticky očekávat, že by se situace měla v tomto smyslu změnit. 

Od trojnožky po nukleární zbraně

První pokusy o zákaz nových vojenských technologií náležejí dokonce už do středověku. Papež Inocenc III. v roce 1136 vydal bulu, jež lučištníkům zakazovala používat trojnožku, která hodně přispívala k přesnosti střelby. O tři roky později byl na lateránském koncilu přijat zákaz užívat kuše, a to pod trestem exkomunikace z církve. Avšak jistě stojí za zmínku, že se to vztahovalo pouze na užívání mezi křesťany navzájem, nikoli v bojích proti muslimům. Určitě též nepřekvapí, že se tento zákaz široce porušoval, byť faktem zůstává, že střelci s kušemi se často nebrali do zajetí. Následně se objevilo též úsilí zakazovat tehdy absolutně revoluční novinku, již představovaly zbraně na bázi střelného prachu, která však neměla šanci na úspěch.

Platilo, že technický pokrok se nedá zastavit žádným, i když dobře míněným zákazem. Změna se proto dostavila až na konci 19. století, kdy se začaly objevovat systematické snahy omezit některé bojové prostředky, jejichž účinky proti lidem byly považovány za nehumánní. Nakonec prošla regulace trojice druhů zbraní hromadného ničení, tedy zbraní nukleárních, chemických a biologických; dnes tedy funguje trojice smluv, jež u první kategorie omezuje šíření a u zbylých dvou nařizuje likvidaci a zakazuje další vývoj a výrobu. Vedle toho ale existují další smlouvy, jež tak či onak omezují některé další specifi cké kategorie vojenské techniky.

Závislost na ochotě velmocí 

Zákazy se proto týkají například nášlapných protipěchotních min, kontejnerové munice, zápalných zbraní, oslepujících laserů nebo zbraní ve vesmíru. Je však nutné upozornit, že k řadě těchto smluv se hlavní vojenské mocnosti nepřipojily, a proto pro ně nejsou závazné. Spíše groteskně působí v tomto směru snahy úplně zakázat kosmické zbraně, neboť je vesměs podporují jen státy bez kosmických programů (platí tudíž jenom smlouva z roku 1967, jež se označuje jako Outer Space Treaty a nedovoluje umisťovat do kosmu jaderné zbraně).

Jakýkoli smluvní zákaz je jen tak silný, jak silná je ochota smluvních stran se jím opravdu řídit. Proto se nelze divit, že většina takových dohod již byla porušena, když některá země došla k závěru, že přínosy tohoto porušení jsou hodnotnější než případné sankce. A samozřejmě nelze přinutit velmoci, aby dohody podepsaly a dodržovaly, pokud samy nechtějí. Cynici (či realisté?) často říkají, že četné „slabé“ země usilují o smluvní zákaz určitých zbraní pouze kvůli tomu, že si je samy nemohou dovolit.

V současné době lze pozorovat snahy o omezení autonomních zbraní (označovaných i za „roboty-zabijáky“), dnes zejména bezpilotních letadel. Je však asi dosti naivní se domnívat, že by hlavní mocnosti přistoupily na nějaké zásadní omezení této (vojensky velmi efektivní) kategorie techniky. Už řadu staletí trvající „závody“ mezi technikou na straně jedné a etickými výhradami na straně druhé tak pokračují.

Kontroverzní expanzní střely

Ve filmech či knihách se občas mluví o střelách „dum-dum“. Původně se jedná o jméno města v Indii, kde měli Britové zbrojovku, jež v 19. století vyvinula nový druh kulky. Ta měla dutou špičku, což po zásahu způsobilo, že se střela „rozplácla“, což pochopitelně dramaticky zvýšilo její ranivý účinek. Oficiálně se takové střely označují nejčastěji jako expanzní a vedle duté špičky lze podobných účinků dosáhnout tím, že střela má měkkou špičku a je pouze částečně pokryta tvrdým pláštěm (odtud další známé označení „poloplášťová střela“).

Kromě tovární výroby se nabízí možnost upravit již existující kulku, aby měla expanzní efekt, a to zpravidla naříznutím její špičky. Ve všech případech však dojde k tomu, že vstupní otvor do těla je malý, zatímco výstupní může být obrovský, protože expandující střela vytrhává velký kus tkáně. Právě proto byly takové střely zakázány Haagskou úmluvou z roku 1899 jako nehumánní, avšak pouze při použití v mezistátních konfliktech. Velkého rozšíření naopak doznaly mezi lovci, protože bylo naopak konstatováno, že maximální zranění způsobí rychlejší usmrcení (a tedy menší utrpení) zasaženého zvířete.

Německo v první světové válce tvrdilo, že armády států Dohody navzdory zákazu kulky „dum-dum“ užívají, jednoznačný důkaz o tom však neexistuje. Faktem ale zůstává, že se v řadě armád uplatňovaly i některé druhy střeliva z velmi měkkého kovu bez pláště, u nichž existovala nemalá pravděpodobnost, že po zásahu dojde k určité expanzi. V současné době lze na klasické expanzní střely u vojáků narazit už jenom vzácně, a to jednoduše proto, že střelivo dnešních útočných pušek zaručuje daleko vyšší účinnost. 

Běžně lidé kvality svého vnímání ostře odlišují – tvar vnímáme jako tvar, chuť jako chuť a barvu jako barvu. Neplatí to ale vždy. Lidé s tzv. synestezií (z řeckého syn = spojení a aesthesis = cítění, vjem) dokážou například vidět zvuky nebo interpretovat některé tóny jako barvy. K nepočetné skupině synestetiků patrně patří i jedenáctiletá Deepti Regmi z Nepálu, která o sobě tvrdí, že dokáže rozpoznat barvy podle jejich vůně.

Jak voní červená?

Zvláštní schopnost se u Deepti měla vyvinout v loňském roce, a přestože ji dívka připisuje Bohu, není spontánní vznik synestezie neznámý ani lékařům a vědcům. Epidemiologické a genetické studie ukazují, že u někoho se synestezie objevuje po celý život, někdo pozná tuto zkušenost jen po přechodnou dobu a většina populace vůbec. Přibližně šestkrát častěji se tato schopnost objevuje u žen, což podle vědců naznačuje, že by synestezie mohla mít co do činění s chromozomem X (konkrétně chromozomem 16), častěji se vyskytuje u dětí a obecně u „přírodních národů“.

Jako první synestezii popsal Darwinův synovec sir Francis Galton ve svém článku Visualized Numerals, otištěném v časopisu Nature 15. ledna 1880. Označil ji tehdy jako peculiar habit of mind (podivuhodná schopnost duše) a upozornil na její dědičnou složku. 

TIP: Malířka s genetickou mutací vidí 100× víc barev než ostatní

Podle údajů Americké psychologické asociace se synestezie objevuje přibližně u jednoho z 2 tisíc lidí. Ne každý, kdo touto schopností vládne, si ji ale musí plně uvědomovat. Ze známých osobností jsou se synestezií spojováni například ruský romanopisec Vladimir Nabokov, malíř Vincent van Gogh, spisovatel Edgar A. Poe, skladatel Ludwig van Beethoven nebo americký klavírista Duke Ellington.

Na celém světě propukne každým rokem asi 22 milionů infekcí břišního tyfu. Jde o závažné onemocnění, jehož původcem je bakterie Salmonella typhi, a které si každoročně vyžádá na 220 tisíc životů. Břišní tyfus se šíří ve špatných hygienických podmínkách, hlavně v rozvojových zemích.

Břišní tyfus je sice možné léčit antibiotiky, ale bakterie se stávají více a více rezistentními. A v chudých oblastech bývá o antibiotika nouze. Proto se vědci a lékaři snaží vyvíjet vakcíny, které by zabránily samotnému vzniku choroby.

TIP: Už letos v zimě: Univerzální vakcína proti chřipce jde do klinických testů

Světová zdravotnická organizace WHO právě schválila novou vakcínu proti břišnímu tyfu. Jde přitom o vůbec první vakcínu tohoto druhu, kterou je možné očkovat děti. Odborníci si od této vakcíny slibují, že by mohla zabránit milionům infekcí a desetitisícům úmrtí obyvatel zejména v chudých zemích.

Až doposud vznikaly všechny satelity, které se objevují na oběžné dráze, v podstatě stejným způsobem. Startup NovaWurks teď ale přichází s novým a převratným postupem tvorby stavebnicových satelitů.

Jejich systém je založený na takzvaných satletech (HISats, z anglického Hyper-Integrated Satlets). Satlety jsou navenek identické, 7 kilogramů vážící moduly, o rozměrech 20 × 20 × 10 centimetrů.

Stavebnice na oběžné dráze

Fungují podobně jako kostky satelitní stavebnice LEGO. Z jednitlivých kostek je možné sestavit mnoho různých satelitů, ať už na Zemi nebo na oběžné dráze. Software pak určí, jakou roli bude ten který modul hrát.

TIP: SkyFire: NASA pošle k Měsíci sondu sestavenou ze 6 CubeSatů

Astronauti na palubě Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) před pár dny složili ze satletů experimentální satelit SIMPL (Satlet Initial Proofs and Lessons). V pátek 27. října vypustili SIMPL do vesmíru zařízením NanoRacks, které slouží k vypouštění mikrosatelitů z paluby ISS. Je to poprvé, kdy byl satelit sestaven z více komponent přímo na oběžné dráze a vypuštěn do vesmíru.

Časté přesuny legií z jednoho konce impéria na druhý dávaly římské armádě potřebnou flexibilitu, takže vojáci si na dlouhé pochody museli zvyknout. K přemísťování sloužila rozsáhlá a dobře udržovaná síť silnic. Legionář si nesl štít, zbroj a zbraně, zásobu jídla na tři dny až týden, čutoru s vodou, houni na spaní, nádobí, náhradní tuniku a další vybavení. Na jiné osobní věci už nezbývalo moc místa, takže si jich mohl brát jen minimum. Historici dnes odhadují, že reálná zátěž římského vojáka na pochodu představovala 30–40 kilogramů.

Pochodová formace zůstávala kompaktní i na bezpečném území, aby se zabránilo promíchání jednotek či pokusům o dezerci. Důstojníci tak měli o svých mužích přehled. Běžná denní trasa mohla měřit 30–35 km. Díky pravidelnému režimu si vojáci na pochodování natolik zvykli, že po náročném přesunu zvládali svést i bitvu.

Jak se staví opevnění

Jakmile vojsko dorazilo na místo, kde mělo nocovat, vykrokovali vojáci pozice stanů. Tím se ujasnilo, kde má být která jednotka a družstvo legionářů. Uprostřed tábora se nacházel velký stan velitele, jenž tak byl skvěle chráněn, a navíc strategická pozice umožňovala prvnímu muži rychlý přesun do všech částí ležení. 

Tábor rozdělovaly dvě cesty, po nichž se vojáci snadno dostali do jeho středu a v případě potřeby mohli sešikovat jednotku. Museli také zajistit vnější ochranu ležení – většinou vykopali příkop a navršili u něj drnový val. Tyto práce si nedovolil ignorovat žádný velitel od dob Spartakova povstání, kdy jen kvůli lenosti a ignoraci utrpěly překvapené římské jednotky porážku. 

Pestré příděly 

Základní potravinové příděly vojáků sestávaly z obilí, masa, sýra, zeleniny (cibule, ředkviček či zelí), luštěnin a kyselého vína (acetum), které se lišilo od skutečného vína, označovaného jako „vinnum“. Z obilovin dostávali legionáři obvykle pšenici; ječmen se vydával za trest jednotkám, jež ztratily čest, případně sloužil jako píce pro dobytek. 

Místo masa se často používala trvanlivější slanina, jinak římští vojáci jedli především vepřové nebo hovězí. Příděly, které si platili sami pravidelnými srážkami z platu, dostávali v surové podobě, načež je obvykle zpracovávala jednotlivá družstva sdílející stan. 

Lék na vzpoury

Stany zůstávaly zcela prázdné, jen když všichni legionáři nastoupili ke společnému cvičení, při němž se udržovali v celkové kondici: Trénovali například i střelbu z luku a praku či zacházení s kopím. Většinou se však zaměřovali na boj s mečem (gladiem) a štítem (scutem), případně s vrhacím oštěpem (pillem). Důležitý byl rovněž nácvik formací, které představovaly základ římské armádní taktiky. Díky téměř každodennímu výcviku nezbývalo legionářům moc volného času, takže nedocházelo k tolika sporům s obyvateli v okolí a rovněž se předešlo vzpourám. I řadoví vojáci přitom museli zvládat alespoň jednoduchý zápis a počty pro případ, že by později zastávali nějakou vyšší hodnost či funkci. Rostla tak jejich všestrannost.

Vycvičit nové rekruty

Někdy jednotka dostala posilu nových rekrutů – a ti měli vojenský život organizovaný zcela jinak. Většinu dne trávili mimo tábor a učili se pochodovat, nejprve však s menší zátěží. Dál musel nováček například prokázat, že umí plavat.

TIP: Pompeje u vídeňských bran: Gladiátorská škola Carnuntum nedaleko českých hranic

Poté následoval výcvik se zbraní. Zpočátku dostali noví muži do rukou jen dřevěné meče a štíty z vrbového proutí, které však byly díky zabudovaným olověným částem podstatně těžší než skutečné zbraně. Nejdřív se trénovalo bodání proti cvičnému kůlu, později i vzájemné souboje. Teprve když nováčci skvěle ovládli zacházení s nápodobou, dostali reálné zbraně, které jim pak připadaly lehké. 

V Saúdské Arábii se nedávno uskutečnila konference, jejíž součástí byla i jedna zvláštní událost. Androidka, tedy člověku podobná robotka jménem Sophia se dočkala toho, že ji Saúdská Arábie propůjčila své občanství.

Bylo to jako blesk z čistého nebe. Jde o historickou událost, byť zatím není jasné, co vlastně udělení občanství androidce znamená. Podle některých odborníků ale bude mít Sophia vlastně v Saúdské Arábii více práv, než její lidské kolegyně. Nemusí nosit šátek a nepotřebuje mužský doprovod.

TIP: Pozdravte Nadine! Na scénu přicházejí sociálně zdatní humanoidní roboti

Androidka Sophia a její umělá inteligence jsou výtvorem společnosti Hanson Robotics se sídlem v Hong Kongu. Podle očitých svědků byla Sophia propůjčením občanství potěšena. Její emoce prý ale není úplně jednoduché číst.