Boj proti zákeřnému viru HIV je sice momentálně mnohem úspěšnější, než tomu bylo ještě před desítkami let, přesto ale představuje zejména v subsaharské a jižní Africe velmi nebezpečného protivníka. Odborníci odhadují, že celosvětově je nakaženo virem HIV okolo 37 milionu lidí, přičemž až 30 % z nich o své nákaze vůbec neví. Ročně zemře v souvislosti s nemocí AIDS okolo milionu lidí.

Zabijácký virus HIV

V dnešní době mají lékaři k dispozici poměrně velké množství léků, které zasahují do množení viru na více úrovních. Léky, na které postupně vzniká odolnost, je pak možno střídat a podstatně tak prodloužit život pacienta. 

HIV virus je ale velmi zákeřný, pokud člověka nakazí, má schopnost se tak rychle měnit, že imunitní systém nakaženého musí neustále vyvíjet nové a nové úsilí k likvidaci viru. Není tajemstvím, že HIV pozitivní člověk se může dále od jiného HIV pozitivního člověka nakazit. Dokonce se může nakazit HIV pozitivní člověk od HIV pozitivního člověka, na kterého virus před časem přenesl. Tím, jak virus rychle mutuje, stává se z něj jakoby jiný organizmus, a tak se může člověk HIV pozitivní nakazit vícekrát za sebou. Prognóza mnohačetné nákazy je samozřejmě horší.

TIP: Zabijácký virus HIV: Kde se zrodilo zlo?

Ve výčtu špatných zpráv ale v posledních letech občas problesknou i zprávy povzbudivé. Nedávný výzkum US National Institutes of Health a společnosti Sanofi přinesl nový typ protilátky, která zasáhne virus HIV hned na třech různých místech zároveň. Tím se snižuje šance, že si virus proti takové protilátce rychle vyvine rezistenci. Protilátka je velmi slibná a příští rok už jde do klinických testů na lidských pacientech. Pokud uspěje, měla by nejen léčit infekce valné většiny kmenů HIV, ale také fungovat jako vakcína proti této nebezpečné nemoci.

Dnešní žáby působí vcelku nevinně. Ale z ďábelské ropuchy, čili gigantické žáby Beelzebufo ampinga, která žila na Madagaskaru v období křídy, asi před 68 miliony let, šel opravdu strach.

Ďábelské ropuchy byly veliké, mnohem větší než dnešní velké žáby. Vážily kolem 4 kilogramů. Odborníci analyzovali stisk čelistí dnes žijících rohatek Cranwellových z Argentiny a z výsledků odvodili, jak asi silně mohly hryznout ďábelské ropuchy.

TIP: Indické pohoří Západní Ghát ukrývalo nový druh bizarních žab

Síla jejich stisku byla podle vědců úctyhodná. Podle všeho mohli tito velcí obojživelníci vyvinout stisk, který se blíží síle stisku dnešních tygrů a vlků. S takovým stiskem mohly ďábelské ropuchy v pohodě zhltnout malé dinosaury nebo krokodýly. 

Národní park Canaima se rozkládá v jihovýchodní části Venezuely blízko hranic s Brazílií a Guyanou. Rozloha 30 000 km², srovnatelná s velikostí Arménie či Belgie, jej řadí na šestou příčku v žebříčku největších národních parků světa.

Zhruba 65 % parku zabírají náhorní plošiny, kterým se říká tepui. Jde o stolové hory, jejichž vrchní části jsou dlouhodobě izolovány. Díky tomu je na nich velká koncentrace endemických druhů rostlin a živočichů. Pro příslušníky místního indiánského kmene Pemonů jsou tepui nesmírně důležitým prvkem náboženství – indiáni mimo jiné věří, že jsou domovem duchů „Mawari“.

TIP: Kmitání létajících drahokamů aneb Kolibříci, „motýli“ mlžného pralesa

Nejznámějšími útvary Canaimy jsou hora Mount Roraima, která byla předlohou románu A. C. Doyla Ztracený svět a stolová hora Auyantepui, z níž se do hloubky bezmála 1 000 metrů řítí nejvyšší vodopád světa – Salto Ángel.

Vedle nich návštěvníky rozhodně zaujmou četné vodopády na řece Caroní. Mezi nimi i ten, který představujeme na tomto snímku.

S prodloužením německých linií v letech 1941 a 1942 se velení Wehrmachtu snažilo uvolnit pro nasazení na frontě i ty muže schopné vojenské služby, kteří dosud zůstávali ve vlasti. Rozkazem z 20. září 1942 Hitler nařídil, aby bylo 120 000 příslušníků Luftwaffe převedeno k pozemnímu vojsku či k námořnictvu. To znamenalo obrovské snížení početních stavů jednotek protiletadlové obrany Německa, ale Říšské ministerstvo letectví připravilo plán, jak tyto ztráty nahradit.

Od dubna téhož roku sice existovala možnost využití studentů u takzvaných baterií Heimatflak (domácího protiletadlového dělostřelectva), tato služba však byla dobrovolná a omezená věkovou hranicí nejméně 17 let.

Nyní se ale uvažovalo také o šestnáctiletých dětech, které ještě nepodléhaly odvodům do Říšské pracovní služby. Tak vznikli takzvaní Luftwaffenhelfer – pomocníci Luftwaffe (někdy také Flakhelfer), oficiálně napůl studenti, napůl Hitlerova mládež, ve skutečnosti ale téměř vojáci. Rekrutovali se pouze z vyšších a středních škol; učni se pomocníky u flaku až do roku 1945 nestávali.

Naoko Hitlerjugend

Hermann Göring začal na podzim 1942 jednat s ministrem školství Bernhardem Rustem a do debaty se zapojily i další organizace. Celá věc totiž byla značně ožehavá. Povolat ze středních škol chlapecké ročníky 1926 a 1927 k pomocné službě u Luftwaffe podle ministra zahraničí Joachima von Ribbentroppa znamenalo ukázat světu, že Německo již mele z posledního, když musí hnát k bojovým jednotkám i šestnáctileté kluky.

Obavy o narušení školního vzdělávání desetitisíců mladíků vyjádřil také ministr vnitra a především samotné rodiny a učitelé. Konečné rozhodnutí učinil Hitler v lednu 1943 a původní plán přitom doznal změn. Povolaní chlapci měli sloužit v blízkosti svých domovů.

Řada nejasností panovala především v otázce, pod kterou organizaci vlastně pomocníci Luftwaffe patří. Jejich oficiální název totiž zněl „Luftwaffenhelfer (HJ)“. Říšskému vůdci Hitlerovy mládeže Arturu Axmannovi se podařilo prosadit, aby museli na vycházkové uniformě nosit nárameník HJ a na čepici kosočtvercový odznak HJ. Příslušnost k Luftwaffe pak naznačovala orlice s hákovým křížem na trojúhelníkové nášivce na pravé straně prsou.

Symboly Hitlerjugend ale mladíci většinou odmítali a ignorovali – nárameník s písmeny HJ měli v tašce a navlékli si jej, až když se měli hlásit u velitele baterie, a na čepici si připevňovali malou orlici, která naznačovala, že patří k Luftwaffe, a nikoliv k HJ.

O tomto obcházení pravidel nadřízení věděli, ale oficiálně nic neřešili, aby před veřejností zachovali fikce o příslušnosti k HJ a zatajili skutečnost, že 15- a 16leté děti slouží u zbraní.

Počátkem roku 1943 byly povolány nejprve školní třídy ročníku 1926. Podle předpisů studenti působili jako pomocníci Luftwaffe jen několik měsíců, pak je čekalo povolání do Říšské pracovní služby. V druhé polovině roku 1943 přišla řada na ročník 1927 a v lednu 1944 nastoupily páté třídy vyšších a středních škol – především ročník 1928. Tito žáci dosáhli teprve v průběhu roku 1944 šestnácti let, ti nejmladší až na konci roku.

S učebnicí u kanonu

Pomocníci Luftwaffe byli povoláváni po třídách a alespoň zpočátku nasazováni v okruhu 50 km od svého domova. To umožňovalo zachovat alespoň skromnou školní výuku. Každý týden je čekalo 18 hodin – po třech hodinách němčiny, latiny, historie a matematiky a po dvou hodinách fyziky, chemie a zeměpisu. Došlo ke zrušení hodin angličtiny, proti čemuž ale protestovala část rodičů, přičemž v některých případech dokonce uspěli. Studenty většinou přijížděli vyučovat jejich učitelé z původních škol, ale pokud to nebylo možné, dostávali přidělené místní pedagogy.

Vzdělávání však celkově nebylo na příliš vysoké úrovni a jeden z pamětníků například spočítal, že za dobu třináctiměsíční služby strávil ve škole pouze jeden měsíc. Po propuštění od flaku je čekala Říšská pracovní služba a pak povolání do armády. Ještě předtím ale mohli vykonat takzvanou nouzovou maturitu, kterou jim ovšem po válce úřady většinou neuznaly. S rostoucí intenzitou spojeneckých útoků bylo čím dál obtížnější udržet počet vyučovacích hodin, protože studenty náročná služba během nočních náletů velmi vyčerpávala.

Za své také brzy vzala i zásada nasazení do vzdálenosti 50 km od domova. Například pomocník z Porúří se tak mohl po několika měsících v rodném městě ocitnout na dohled od koncentračního tábora Osvětim v Horním Slezsku. Kromě školní výuky museli pomocníci absolvovat také školení o zbraních a zařízeních, s nimiž pracovali u flaku. To trvalo zpravidla čtyři až osm týdnů a zahrnovalo poznávání letadel, pomoc u mapového stolu, seznámení se zaměřovacími přístroji a také palbu na vlečené cvičné cíle. Osvojili si teoretické základy balistiky a rádiové techniky.

Označení „pomocníci Luftwaffe“ sice naznačuje, že měli pomáhat příslušníkům letectva, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Zkušené muže prostě nahradili, převzali jejich povinnosti a stali se mířiči, nabíječi či střelci. U lehkého flaku byl skutečným vojákem pouze velitel obsluhy. K první bojové ztrátě došlo 1. března 1943, kdy britská bomba zabila šest studentů sloužících v Berlíně. Němci mladíkům vypravili státní pohřeb a na jejich rakve položil velitel Luftwaffe berlínské oblasti Železné kříže. „Flakhelfeři“ pocítili, co je skutečná válka.

Pokračovní: Ze školních lavic do uniforem: Dětští vojáci byli obětí šikany i cílem poprav

Jeden z nich napsal svým rodičům: „Jsem zde, u flaku, trápen a šikanován při cvičeních na všechny způsoby i nezpůsoby – a konečně je tu poplach! Rozkazy létají jeden přes druhý. Letadlo na X – připravit. Zvon pronikavě zní a po třech sekundách nám do uší práskne salva. Zazní hřmění takzvané ,grupy´, salva celé baterie, ano skutečně všech osmnácti hlavní ráže 8,8 cm. Omračující detonace.

Ale co je skutečně úžasné – když granát s oslepujícím zábleskem exploduje blízko bombardéru a promění jej v ohnivou kouli, která se po chvíli zřítí na horizont. Vypadá to jako dobrodružný válečný film. Jen s tím rozdílem, že pouze nepřihlížíš, ale jsi uvnitř! Při útocích, když hřmí palba a je cítit střelný prach (ten pach cítím v nose ještě teď) a v noci ještě světlomety a hořící zasažená letadla září na obloze, jsem v euforickém stavu a věřím, že většina mých kamarádů také. Strach nepocítím ani na sekundu.“

Mezinárodní tým astronomů objevil exoplanetu, která neodráží téměř žádné světlo. Exoplanetu WASP-12B vědci analyzovali pomocí spektrografu STIS (Space Telescope Imaging Spectrograph), který je součástí Hubbleova vesmírného teleskopu. Pozorování ukázala, že míra odrazivosti této supertmavé planety je zhruba dvakrát nižší než odrazivost našeho Měsíce. Exoplaneta je tak tmavší než čerstvý asfalt.

Exoplanetu WASP-12b vědci klasifikují jako horký jupiter a povrchovou teplotu na denní straně odhadují na 2 600 °C. Od Země dělí tento horký svět zhruba 1400 světelných let.

První tragický zásah do podoby Československé republiky představovala Mnichovská dohoda, na jejímž základě Německo obsadilo nejen rozsáhlá pohraniční území v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ale také oblast na jih od Dunaje kolem Petržalky nedaleko Bratislavy. Celkem se jednalo o 28 680 kilometrů čtverečních území, kde bylo při posledním sčítání lidu roku 1930 evidováno 3 653 292 obyvatel.

To však zdaleka nebylo vše. Kritické situace využilo Polsko, a zabralo v první polovině října 1938 okresy Český Těšín a Fryšták, na které mělo spadeno již od vzniku samostatného Československa. Územní změny pak pokračovaly tzv. první vídeňskou arbitráží 2. listopadu 1938. Tehdy „nestranní“ rozhodčí v podobě ministrů zahraničí Německa a Itálie rozhodli na jednáních ve Vídni o postoupení jižních území Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku.

(foto: Wikimedia Commons, Bundesarchiv, CC BY-SA 3.0)

Československo v důsledku všech těchto hraničních změn ztratilo celkem 30 % svého někdejšího území o rozloze 41 596 kilometrů čtverečních. Z toho připadlo 69 % Němcům, 28 % Maďarům a 3 % Polákům. Ale šlo nicméně jen o úvodní kroky k úplné likvidaci Československa, která nastala po vyhlášení slovenské samostatnosti a německé okupaci zbytku Čech a Moravy ve dnech 14. a 15. března 1939.

Nešťastní uprchlíci

K první velké vlně uprchlíků došlo již během naplňování závěrů Mnichovské dohody. Pohraničí ovládl nacistický režim, který se vyznačoval velkou národnostní nesnášenlivostí a rasovou nenávistí. Je tedy pochopitelné, že uprchlíky byli především Češi a Židé. Utéct museli ale také všichni političtí odpůrci nacistů, protože dobře věděli, že by je jinak čekal velmi krutý osud. Předák sudetských Němců Konrád Henlein to ostatně sám řekl během svého projevu 7. října 1938 v Krnově, kde doslova prohlásil: „Odpůrce pozavíráme, až zčernají.“

Do konce roku 1938 tak z území okupovaných Německem a Polskem odešlo přes 150 000 lidí, mnoho dalších s těžkým srdcem opustilo území obsazovanádo konce prosince 1938 Maďary. Řada z těch, kteří museli odejít, byla i na určitou dobu uvězněna a zažila mnoho zlého. Charakteristická je například vzpomínka jednoho z obyvatel obce Humburky u Trutnova, kterému bylo roku 1938 devatenáct let:

„Druhý den, v neděli 9. října, došli němečtí vojáci do naší obce Humburky. Ráno v 5 hodin už němečtí občané a s nimi i moji kamarádi obsadili náš dům. Rozbíjeli dveře, okna a sekera vlétla až do postele. Potom vnikli do domu a rozbíjeli, co se dalo. S pistolí mě hledali i mí němečtí kamarádi, kde že je ten sokol, a šťouchali vidlemi do sena. Rodiče a bratra ztloukli a ve spodním prádle je hnali 2 km do Trutnova na gestapo. Zde byli zase ztlučeni, vězněni a vyslýcháni. Když byli propuštěni a vrátili se domů, opět je zadrželi a opět byli vyslýcháni gestapem. Později se rodičům podařilo odstěhovat se i s mým mladším bratrem do České Skalice, kde jsme se všichni na vánoce sešli.“

Utečenci z pohraničí navíc po příchodu do vnitrozemí museli často žít v improvizovaných táborech a nevěděli, co budou dělat. V okleštěné republice hledali jen těžko uplatnění. Pro mnoho z nich nebyla pracovní místa a někteří z domácích lidí se na nově příchozí dívali nevraživě, takže jejich situace byla po všech stránkách velicetíživá.

Ochromené hospodářství

Kromě problémů s uprchlíky způsobily hraniční změny mnoho dalších těžkostí. Velmi komplikovaná byla situace zejména v dopravě. Odtržení rozsáhlých území od republiky způsobilo přerušení prakticky všech důležitých dopravních tepen, které se nyní ocitly buď úplně, nebo alespoň zčásti na území jiných států. Z 14 000 kilometrů železničních tratí zůstalo na území druhé republiky jen 8 800. Provoz na těchto tratích se tím pochopitelně velice zkomplikoval a navíc muselo Československo předat Německu a Maďarsku 1 374 lokomotiv a 34 tisíc železničních vagónů.

Ztracena byla také řada důležitých měst, například Karlovy Vary, Chomutov, Most, Liberec, Opava a mnohá další. Postihlo to nejen české země, ale i Slovensko, jehož druhé největší město Košice připadlo Maďarům. Pro průmysl byla těžkou ranou ztráta řady důležitých podniků a většiny uhelných dolů na Mostecku a Ostravsku. Republika přišla také o 90 elektráren, takže se elektrická energie musela začít dovážet. Velké problémy měl i bankovní systém, protože na odstoupeném území zůstalo mnoho poboček všech významných bank a spořitelen. Okolní země získaly i množství zemědělsky cenné půdy a lesů.

Protektorát situaci nezlepšil

Problémy pak přetrvávaly i po březnu 1939. Vznikem protektorátu a samostatného Slovenska byly zpřetrhány svazky mezi někdejšími částmi Československé republiky. Podél moravsko-slovenských hranic vyrostla síť hraničních přechodů a cestování z území protektorátu na Slovensko a naopak bylo možné jen s využitím cestovního pasu.

TIP: Jak se žilo za protektorátu? Potraviny na příděl, zavřené univerzity a všudypřítomná propaganda

Okupace českých zemí přinesla obrovské zisky hlavně německé armádě, která ukořistila kvalitní československé vojenské vybavení a Němci začali využívat mnoho významných továren, v prvé řadě Škodovy závody v Plzni a brněnskou Zbrojovku. Nacisté také pochopitelně kořistili na českém zemědělství i potravinářství a celé hospodářství postupně přizpůsobili pro válečné účely. Problémem navíc bylo, že i po vzniku protektorátu zůstala zachována celní hranice s Německem. Výjimkou byly jen hranice s říšskou župou Sudety, tedy s územím okupovaným Němci v říjnu 1938. Tady celní bariéry neplatily.

Změny z let 1938 a 1939 celkově přinesly obrovské hospodářské, kulturní i společenské ztráty, které se po válce jen s obtížemi dařilo napravovat a mnohé vlastně nebylo vyřešeno dodnes.

Na počátku dramatu stála sopka Toba na ostrově Sumatra a její extrémně silná erupce, k níž došlo zhruba před sedmdesáti tisíci lety. Následovalo šestileté období tzv. vulkanické zimy (viz box Co je to vulkanická zima) a dále asi tisíciletá doba ledová s poklesem průměrných letních teplot až o 12 °C. Je velmi pravděpodobné, že toto dlouhé období zdecimovalo drtivou většinu tehdejších populací člověka moderního typu, ať již šlo o neandertálce nebo poslední zástupce větve Homo erectus, člověka floréského. 

Genetické studie ukazují, že v období před 100–50 tisíci lety klesl celkový počet lidí na planetě na pouhých deset tisíc dospělých jedinců. Šťastlivci, kteří tuto globální katastrofu překonali, se zřejmě nacházeli pouze ve dvou vzdálených oblastech: jednak v izolovaných tropických útočištích rovníkové Afriky a jednak – paradoxně – poměrně blízko sopky. Na Jávě tak přežili zástupci člověka vzpřímeného (Homo erectus soloensis) a na indonéském ostrově Flores zástupci člověka floréského (Homo floresiensis). Podle vědců byla jejich záchrana podmíněna tím, že žili na návětrné straně, tedy proti větru vanoucímu od Toby. 

Jednou za 450 milionů let

K výbuchu Toby došlo přesněji před 71 tisíci lety a následný spad vulkanického popela je možné zmapovat podél severozápadních hranic Indie. Tloušťka vyvřelin dosahuje průměrně jednoho až tří metrů, ale místy i šesti. Celou jižní Asii pak tehdy pokryla vrstva popela o výšce asi patnáct centimetrů. Celkový rozsah spadu dosáhl zhruba 800 km³, což je čtyřicetinásobek známé erupce sopky Tambora na indonéském ostrově Sumbawa v roce 1815. 

Odhaduje se, že při výbuchu Tambory zahynulo vše živé v okruhu 80 km od výbuchu a pod popelem našlo hrob na 92 tisíc lidí. Následující rok byl kvůli množství sopečného popela v Evropě a Americe znám jako „rok bez léta“. Pokud si takový efekt vynásobíte čtyřiceti, dostanete globální katastrofu skutečně apokalyptických rozměrů. Geologové navíc tvrdí, že se v případě výbuchu Toby jednalo o jednu ze tří nejsilnějších doložených vulkanických událostí za posledních 450 milionů let, tedy od doby starších prvohor. Silnější byly jen erupce na konci permu před 250 miliony lety a na konci křídy před 65 miliony lety, kdy zřejmě došlo k vyhynutí dinosaurů. 

Smrtící chlad 

Podrobné geofyzikální výzkumy ukázaly, že v průběhu šesti let po erupci Toby se na Zemi uložilo nejvíce vulkanické síry za posledních 110 tisíc roků. Zhruba na dalších tisíc let po této události pak došlo k dramatickému poklesu teploty. Podmínkou takto rozsáhlé změny klimatu je, že vulkanické aerosoly uvolněné sopkou musí dosáhnout stratosférické výšky alespoň 17 km. Toba přitom vychrlila popel do dvojnásobné výšky. 

Vědci předpokládají, že v důsledku této ekologické katastrofy, jejíž součástí bylo i výrazné narušení fotosyntézy a potravních řetězců, došlo k téměř úplnému odlesnění jihovýchodní Asie. Také povrchová teplota moří zřejmě na dlouhá léta poklesla asi o 3–3,5 °C. Zatímco Tambora způsobila v 19. století na severní polokouli „rok bez léta“, Toba přinesla světu vulkanickou zimu na celých šest let a následnou dobu ledovou. To vedlo k zániku rozsáhlých ekosystémů, k nedostatku potravy pro všechny živočichy a málem i k vyhynutí populací pravěkého člověka.

Slovo má genetika 

Nevíme přesně, kolik lidí přežilo. Nejčastěji skloňovaným počtem je deset tisíc. Je ale možné, že šlo o pouhou tisícovku plodných párů. Tato nepříjemná situace vyústila v tzv. efekt hrdla lahve neboli „bottleneck effect“. Poprvé si časové souvislosti mezi snížením lidské populace a erupcí Toby všimla v roce 1993 antropoložka Ann Gibbonsová a od té doby si již teorie získala poměrně velké množství příznivců. Například zkoumání genomu (souborné genetické informace) populací savců výrazně nasvědčuje tomu, že v podstatě všechny druhy velkých savců vykazují z hlediska genetiky obnovu po výrazném snížení populací v době před 70–55 tisíci lety.

TIP: Pohromy, které měnily dějiny lidstva

Odpůrci teorie se zase opírají o archeologické doklady. Nedávno byly například objeveny stopy osídlení a kamenné nástroje v oblasti jižní Indie z doby před výbuchem i po něm. Genetický výzkum navíc ukázal, že již v době před 1,2 milionu let nepřesahovala lidská populace 26 tisíc jedinců – Toba tak nemusela být hlavním důvodem vymírání člověka. Možná, že počet lidí na Zemi prostě pravidelně kolísal po celé období pravěku.

Před pár dny se v Německu odehrála pozoruhodná událost. Je velmi potěšující a zároveň nesmírně skličující pro ochranu divokých zvířat v Evropě.

V lesích bývalého východního Německa u řeky Odry se zčistajasna objevil zubr. Podle odborníků se zřejmě do Německa dostal z polského národního parku Ujście Warty. V Německu sice nějací zubři žijí v zoologických zahradách, přírodních parcích a dokonce i volně vypuštění v přírodních rezervacích, tenhle ale přišel sám od sebe, jako první volně žijící zubr v Německu po 250 letech. Dokládá to úspěch snah o záchranu zubrů, kteří byli ve dvacátých letech 20. století ve volné přírodě na celém světě kompletně vyhubeni.

TIP: Letitou záhadu vzniku zubra objasnily analýzy DNA a jeskynní malby

Místní úředníci ovšem situaci nezvládli. Zubr je vyděsil a tak nařídili lovcům, aby jej zastřelili. Což také udělali. Podle představitelů Světového fondu na ochranu přírody (WWF) je bezdůvodná likvidace přísně chráněného zubra kriminálním činem, který bude mít dohru u soudu.

Po teroristických útocích z 11. září 2001 se česká armáda v březnu 2002 zapojila do mezinárodní protiteroristické operace nazvané Enduring Freedom (2002–2003) vysláním 250 vojáků do Kuvajtu. Kontingent se skládal z velitelství, štábu a zesílené 9. roty chemické ochrany z Liberce. Součástí byl speciální zdravotnický odřad. V čele jednotky stanul plukovník Josef Prokš. Češi měli za úkol hlavně odstraňování následků případného nasazení zbraní hromadného ničení, a tak prováděli radiační, chemické a biologické zajištění vlastní základny Camp Doha.

Kromě toho také učili Kuvajťany, jak provádět správné chemické zabezpečení. Naši vojáci představovali téměř třetinu spojeneckých sil schopných provádět tyto činnosti. Po půlroce pak 9. rotu chemické ochrany vystřídali muži 4. odřadu radiační, chemické a biologické ochrany z Týna nad Vltavou. Armáda České republiky pak kontingent na žádost Spojených států ještě posílila, takže jeho síla stoupla až na 395 vojáků. Vláda navíc rozhodla o tom, že jednotka může v případě nutnosti působit i v Turecku nebo Izraeli. V březnu 2003 jednotku posílilo 69 Slováků a vznikl 1. česko-slovenský prapor radiační, chemické a biologické ochrany.

Po oficiálním konci bojových operací 2. května 2003 byla činnost protichemického praporu ukončena. V té době už fungovala v jihoirácké Basře 7. polní nemocnice se 155 lidmi personálu a velitelem Mojmírem Mrvou. Do stažení zpět do České republiky v prosinci 2003 čeští lékaři a zdravotníci ošetřili 10 146 pacientů, Z čehož bylo 9 112 Iráčanů a zbytek spojeneckých vojáků. Zdravotníky poté vystřídal kontingent 80 českých vojenských policistů zapojených do mise MNF–I (Multi–National Force Iraq, 2004–2009). Sloužili jihozápadně od Basry, kde na okraji bývalého letiště vybudovali do konce roku funkční základnu.

Čeští vojáci především dohlíželi na činnost místní policie, pomáhali při výcviku jejích příslušníků v policejní akademii v Az Zubayru. Vojenští policisté se střídali v tříměsíčních rotacích, celkem tak do ledna 2007 působilo v Iráku 12 kontingentů, každý se zhruba stovkou příslušníků. Cvičili jak policisty, včetně dopravních, tak jejich instruktory. Sami vycvičili 1 417 policistů a podíleli se na výcviku asi 12 000 dalších. Jediným padlým během operací v Iráku byl nadrotmistr Pavel Mauer, který se vážně zranil při dopravní nehodě a později zemřel ve Vojenské nemocnici v Praze.

Příště: IFOR - Znovu na Balkán

Nabité částice bombardující zemskou atmosféru označujeme souhrnným názvem „kosmické záření“, i když o záření v pravém slova smyslu nejde. Zatímco jiné formy záření tvoří nehmotné částice – fotony –, kosmické záření představuje směsku protonů, jader dalších atomů, ale také elektronů, cestujících vesmírem rychlostí blízkou rychlosti světla. Přilétají z kosmických dálav a vstupují do plynného obalu Země ze všech směrů. Původ většiny energetických částic z vesmíru však halí tajemství, stejně jako není jasné, co jim uděluje tak vysokou pohybovou energii.

Putování vesmírem

Kosmické záření se stalo cílem vědeckého výzkumu už před více než stoletím. Za tu dobu vznikly nejrůznější detektory ve vesmíru i na Zemi a v pochopení původu zmíněného záření odborníci značně pokročili. Fyzikální zákony jim však házejí klacky pod nohy. Drtivou většinu astrofyzikálních poznatků se podařilo získat studiem fotonů, tedy částic elektromagnetického záření – od dlouhých rádiových vlnových délek po ty nejkratší délky záření gama. Fotony cestují vesmírem tak, aby k cíli dorazily v minimálním možném čase: pohybují se tudíž po nejkratších spojnicích. 

Částice kosmického záření jsou oproti tomu elektricky nabité, takže trajektorii jejich letu ovlivňují elektrická a magnetická pole. A ta najdeme ve vesmíru opravdu všude. Magnetická pole protkávají Sluneční soustavu, galaxii i mezigalaktický prostor. Není tak na první pohled zřejmé, odkud částice, která dopadla na čip detektoru, původně vyrazila. Fotony evidentně pocházejí z hvězdy nebo galaxie, na niž dalekohled míří, ale v případě kosmického záření to neplatí. 

Nápovědou k původu částic se může stát jejich počet a chemické složení záření, obojí v závislosti na pohybové energii, která má v případě kosmických částic přilétajících k Zemi rozsah dvanácti řádů. Počet částic kosmického záření za jednotku času (což popisuje fyzikální veličina tok) se mění v závislosti na jejich energii. Obecně platí, že čím mají částice vyšší energii, tím méně jich je. Zatímco tedy čtvercovou ploškou s hranou o délce 1 cm proletí několik kosmických částic za sekundu, těch nejenergičtějších identifikujeme na ploše 1 km² jen několik za století. I proto museli vědci vyvinout mnoho různých detekčních metod. 

Částicová sprška

Když vstoupí kosmická částice do zemské atmosféry, sráží se s molekulami vzduchu. Kolize vyvolá jaderné reakce, které následně pokračují a vzniká kaskáda sekundárních částic – tzv. částicová sprška. Různé částice kosmického záření vyvolávají různé spršky, což umožňuje jejich identifikaci. Družicové a balonové experimenty ve značných výškách mohou pomocí přístrojů na palubě detekovat primární částice kosmického záření. Pozemní detektory naopak sledují částicové spršky, z nichž se usuzuje na typ částice primárního záření, která spršku vyvolala. 

Z výsledků obou typů experimentů je zřejmé, že primární částice tvoří atomy zbavené elektronových obalů – jádra vodíku, helia, uhlíku, kyslíku, železa, a dokonce i některých těžších prvků. Tato jádra byla urychlena na relativistické energie, což v praxi znamená, že cestují rychlostí blízkou rychlosti světla. Za urychlování nepochybně zodpovídají přírodní částicové urychlovače, po nichž vědci pátrají celé století. 

Záření shora

První známka, že se kolem nás vyskytuje nějaká forma ionizujícího záření – rychle se pohybujících nabitých částic, které vyrážejí elektrony z atomových obalů – se datuje do roku 1785. Tehdy si Francouz Charles-Augustin de Coulomb povšiml, že elektroskop, tedy přístroj k měření elektrického náboje, se tu a tam samovolně vybije, i když jsou jeho desky dobře izolovány od okolí. Na konci 19. století poskytl objev radioaktivity částečnou odpověď na otázku, proč k tomu dochází. Radioaktivní materiály produkují energetické částice (zkráceně se označovaly jako paprsky), které se pohybují prostorem. Jakmile proletí elektroskopem, způsobí jeho vybití. Elektroskopy se umisťovaly do tunelů, pod vodu nebo mezi kovové stínění, aby se vědci dozvěděli o pronikajícím záření více. Chtěli zjistit, zda přichází ze zemské kůry, z atmosféry, nebo z kosmického prostoru. 

Rakouský fyzik Victor Hess nalezl odpověď už v roce 1912, kdy umístil elektroskop do balonu, který nechal posléze vystoupat do 5,3 km. S tím, jak se detektor vznášel k nebi, tok záření nejprve klesal, zhruba od 1 km pomalu narůstal a mezi 4 km a 5,3 km se zvýšil asi na dvojnásobek měřený při hladině moře. Experiment prokázal, že i když má určitá část ionizujícího záření původ v Zemi, většina pochází z kosmického prostoru. Za svůj objev obdržel Hess v roce 1936 Nobelovu cenu za fyziku. 

Po první světové válce se centrum výzkumu vesmírných paprsků přesunulo do Spojených států amerických, kde se uvedeným fenoménem zabývali Robert Millikan a Arthur Compton. Ovšem zatímco Millikan se domníval, že se ionizující záření skládá převážně z vysokoenergetických, tedy gama fotonů, které měly představovat vedlejší produkt termojaderné fúze v mezigalaktickém prostoru, Compton tvrdil, že jsou částice kosmického záření elektricky nabité, a tudíž nemohou mít s fotony nic společného. Jejich spor pak rozsoudilo zajímavé pozorování. Nizozemec Jacob Clay měřil tok kosmického záření na své cestě z Indonésie do Itálie a všiml si, že není na všech místech stejný. Postuloval, že pokud jsou vesmírné paprsky nabité, mělo by je odklánět magnetické pole Země, tudíž se jejich tok musí měnit se zeměpisnou šířkou. A přesně to během své cesty pozoroval. 

Tajemství odhaleno?

Kosmické paprsky se nacházejí nejen v hledáčku fyziků, ale i astronomů, které zajímá, jaké typy vesmírných objektů mohou podobné záření vyprodukovat a udělit mu tak vysokou rychlost. 

V roce 1934 vyslovili Němec Walter Baade a Švýcar Fritz Zwicky domněnku, že supernovy by mohly mít dostatek energie, aby to vysvětlilo pozorovaný tok kosmického záření. Jejich myšlenku se podařilo potvrdit v roce 2013, když astronomové zkombinovali data ze dvou vesmírných satelitů. Ve zbytcích po supernovách s označením W44 a IC443 nalezli důkazy, že se kosmické částice urychlují na jejich okrajích, nejspíš mezi cestujícími rázovými vlnami. Díky této práci mohou astronomové nahlédnout do katalogů, zmapovat historii výbuchů supernov v naší Galaxii a podívat se, zda je jejich rozložení kompatibilní s prostorovým rozdělením kosmického záření, které detekujeme dnes. 

Dokončení: Tajemné záření aneb Záhada kosmických paprsků (2)

Poté co jsou částice urychleny ve zbytku po supernově, rozptylují se kosmické paprsky dlouhou dobu po cestě Mléčnou dráhou. Jejich trajektorii komplikují magnetická pole na trase, tudíž taková částice míří k Zemi desítky milionů let – a čím déle, tím více energie při tom ztratí. Pro srovnání: neutrální částici by stejná cesta trvala asi sto tisíc let, neboť letí po nejkratší spojnici.