V předchozí části článku jsme se podívali na to, proč je v létě větší teplo, i když je Země dále od Slunce, jak mohou existovat komety s více ohony a že i planetky mohou mít prstence.

4. Vlasatice bez ohonu

Pod označením „kometa“ si většinou představíme jasný nebeský objekt obdařený dlouhým ohonem neboli chvostem, který tvoří prach a plyn unikající z jádra ve směru slunečního záření. V některých případech se přitom jednalo o útvary dlouhé desítky až stovky milionů kilometrů. Občas se však na obloze objeví vlasatice bez ohonu: buď je tak krátký, že se „schovává“ v tzv. komě čili hlavě komety, nebo směřuje od Země a přes komu jej nevidíme. Názorným příkladem se stala vlasatice 17P/Holmes (na snímku).

Její sférická koma nabobtnala 9. listopadu 2007 do průměru přes 1,4 milionu kilometrů a vytvořila řídký prachový oblak větší než Slunce. Veškerý prach a plyn, který rozptyluje sluneční světlo, pocházel z pozoruhodně aktivního kometárního jádra, jehož průměr se před vzplanutím odhadoval na 3,6 km. Na snímku ze 14. listopadu 2007 jsou hvězdy snadno viditelné i přes vnější komu, zatímco jádro se noří do zkondenzované jasné oblasti. Zmíněná oblast se zřejmě vychyluje od středu, což odpovídá představě, že od jádra odpadl velký úlomek, vzdálil se a jeho rozpad následně způsobil toto mimořádné vzplanutí.

Přestože 21. října 2007 nebylo možné vlasatici zahlédnout ani většími dalekohledy, o tři dny později byla viditelná již v malých přístrojích a po několika dalších hodinách i pouhým okem. V rozmezí několika dnů se její jasnost zvýšila více než 400 000×, a jedná se tak o dosud nejrychlejší pozorované zjasnění u těchto těles.

5. Planetky a jejich měsíce

Podobně jako planety mohou i planetky mít své měsíce: jelikož jsou však menší, mají také podstatně méně průvodců – u mnoha planetek objevili vědci jeden přirozený satelit, výjimečně dva. Uvedenou soustavu těles označujeme spojením „binární planetka“, a dosahuje-li měsíc srovnatelných rozměrů s mateřským objektem, hovoříme o dvojplanetce. Dnes znají astronomové minimálně 236 dvojplanetek či planetek s jedním nebo dvěma malými měsíci.

Prvním objevem v této kategorii se stala 243 Ida: 28. srpna 1993 kolem ní prolétla sonda Galileo na své cestě k Jupiteru a vyfotografovala ji. Při vyhodnocování snímků se pak podařilo detekovat měsíček, který dostal následně jméno Dactyl. V tomto případě jsou přitom označení „planetka“ a „měsíc“ namístě: Ida měří 54 km, zatímco její souputník asi jen 1,5 km.

6. Kometa, nebo planetka?

Některá tělesa označili astronomové zároveň jako planetku i kometu. Příkladem se stal 2060 Chiron kroužící mezi Jupiterem a Uranem. V roce 1988, kdy se nejvíce přiblížil ke Slunci, se u něj projevila kometární aktivita a jeho jasnost vzrostla o 75 %. Těleso proto dostalo i kometární označení 95P/Chiron. Do stejné kategorie patří planetka Echeclus, pojmenovaná později jako kometa – 174P/Echeclus. Opačný případ představuje vlasatice 166P/NEAT. V době objevu ji obklopovala koma, později se však zjistilo, že se nachází na dráze typické pro planetky – tzv. Kentaury.

Jinou skupinu tvoří tzv. Damoklidy, tělesa s velmi excentrickou dráhou: ke Slunci se přibližují více než Země, zatímco afélium mají daleko za Neptunem. Pocházejí zřejmě z Oortova oblaku a jejich trajektorie se nápadně podobají dráze Halleyovy komety. Jedná se pravděpodobně o jádra vyhaslých vlasatic, přičemž se čas od času „probudí“ a kometární aktivitu obnoví. Většina astronomů je proto považuje jednoznačně za jádra komet. Název dostaly podle objektu 5335 Damocles.

Dokončení: Sluneční soustava: Devět podivných úkazů, které bychom nečekali (3.)

Další komety/planetky se ukrývají v oblasti hlavního pásu mezi Marsem a Jupiterem. Chovají se jako planetky, ale občas začnou uvolňovat plyny v okamžiku, kdy se více přiblíží ke Slunci. Jedná se o novou skupinu těles hlavního pásu planetek a astronomové je označují jako komety hlavního pásu. V současné době jich známe deset, zřejmě jich však existuje mnohem víc.

Cukr je velké pokušení, na zdraví ale moc nepřidá. Britští vědci zjistili, že pokud jde o lásku k cukru, tak muži jsou v tomto případě tím slabším a ohroženějším pohlavím. Britové studovali 5 tisíc mužů a 2 tisíce žen po dobu 22 let. Nakonec dospěli k závěru, že bez ohledu na další faktory, jako je věk nebo sociální a ekonomické poměry, zvýšená konzumace cukru ohrožuje duševní zdraví u mužů.

TIP: Cukrem slazené nápoje zvyšují úmrtnost po celém světě

Muži, kteří jedli více cukru, mají významně větší šanci, že se u nich vyvine úzkost, deprese nebo podobný duševní problém. U žen přitom tento vztah neplatí a lidé s duševní poruchou nemají sklony jíst více cukru. Jak se zdá, muži by si měli dát na cukr pozor. Krátkodobě je sice sladkosti potěší, ale jejich duševní pohoda kvůli tomu často utrpí.

S výše uvedeným výsledkem zakončil svoji studii mezinárodní vědecký tým vedený biologem Danielem Rankinem z univerzity v Curychu, který na matematickém modelu demonstroval rizika agresivního chování samců při snaze o efektivní rozmnožování.

Zhoubná agrese

Evoluční biologové již dlouho debatovali o tom, jestli chování jedince může ovlivnit procesy v populaci na úrovni druhu. Nyní Rankin dokázal, že agresivní chování samců nejen ubližuje samičkám, ale může způsobit, že celá populace vymře.

TIP: Tajemství jednoho života aneb Zázrak motýlího zrození

Vědci se ve studii zaměřili na extrémní pohlavní chování zrnokazovitých brouků, jejichž samečci mají penis opatřený ostny, takže samička nemá možnost zbavit se nežádoucího nápadníka. Agresivní samečci jsou úspěšnější, ale mohou při páření samičku smrtelně zranit. Jejich chování se navíc přenáší na potomstvo, a tak se zvyšuje agresivita druhu obecně. V důsledku to znamená, že čím dál více samiček zaplatí akt páření svým životem a druh postupně vyhyne.

Případů, kdy zájem jednotlivce stojí proti zájmu celé skupiny, bychom našli v historii evoluce více. U lidí existuje paralela s životním prostředím, které je pro zachování pohodlí jednotlivců soustavně ničeno. Pokud se agresivní chování člověka vůči životnímu prostředí nezmění, čeká i lidský druh vyhynutí.

Kanadský režisér Rob Spence si nechal voperovat protetické zařízení vybavené videokamerou, jež dokáže natáčet i vysílat v reálném čase. To, co Spence vidí, bezdrátově streamuje do svého telefonu, odkud pak může záznam poslat třeba na sociální síť. 

TIP: Kyborgizace lidí: Na cestě k novému člověku

Kamera zvládne na jedno nabití nahrávat třicet minut a její červené LED světlo svítí vždy, když zařízení zaznamenává. Každý, koho Spence snímá, o tom tudíž ví. „Dobrovolník“ je s vynálezem nadmíru spokojen, a dokonce si začal říkat „Eyeborg“. Jako první na světě může také natáčet „first-person“ video, tedy záznam přímo z pohledu daného člověka. 

Pokud byste si snad rovněž zatoužili podobné zařízení pořídit, museli byste napřed obětovat vlastní oko. Spence o něj přišel v osmi letech a kyborgickou kameru může do důlku vložit, teprve když vyjme svoji skleněnou bulvu. 

Každé ráno Benjamin David kontroluje na internetu stav řeky Isar. Zajímá ho nejen teplota vody, ale také její množství a aktuální síla proudu. Tato mnichovská reka, která pramení v Karwendelu v Tyrolských Alpách, se především v létě dokáže pořádně rozvodnit. Benjamin ale řeku dobře zná, bydlí totiž nedaleko jejího břehu na Baldeplatz. Pokud řeka nepřekračuje bezpečné limity, vrhne se tento čtyřicetiletý Mnichovan do jejích vod a vydává se na dvoukilometrovou cestu vstříc své kanceláři.

V závislosti na ročním období vyráží do práce v plavkách, nebo v neoprénu. Ručník, suché oblečení a pracovní potřeby ale vždy balí do speciálního vodotěsného vaku, který zároveň funguje jako bóje.

„Lidé na mostech jsou občas pobavení, když mě vidí ve vodě, pro mě je ale plavání relaxací a cesta do práce je mnohdy rychlejší než po silnici,“ říká s úsměvem Benjamin.

Rozvoj elektronické komunikace klade čím dál větší nároky na naši vzdálenou identifikaci. Hesla či autentizační kódy lze prolomit a na naše počítače stále útočí škodlivé programy, jež se nás snaží špehovat. Banky a další společnosti proto hledají nové způsoby, jak naši identitu ověřit: Často přitom sázejí na jedinečnost lidského těla, kterou zkoumá tzv. biometrie. Jenže i v jejím případě existují rizika.

TIP: Je pravda, že někteří lidé nemají žádné otisky prstů?

Každý člověk má určité biologické charakteristiky, díky nimž je unikátní – a nejde přitom pouze o otisky prstů: Řadí se mezi ně například obraz oční duhovky, tvar ušních boltců, mapa cév dlaně, ale také tón hlasu, tempo a styl chůze, nebo dokonce srdeční tep. Ze strany uživatele je využití těchto vlastností pro identifikaci většinou jednoduché. Naopak na provozovatele systému klade biometrie daleko vyšší nároky nejen kvůli rozkódování daných charakteristik, nýbrž i co se týká jejich zabezpečení: Když totiž někdo překoná vaše heslo, snadno si zvolíte jiné – své tělesné vlastnosti však nezměníte.

Ruce nejsou spolehlivé

Otisk prstu neboli nárys papilárních linií je zcela jedinečný a v současnosti vám pomůže odemknout dveře či chytrý telefon nebo autorizovat nějaký příkaz. Zmíněný způsob identifikace patří k nejznámějším a nejrozšířenějším, bohužel je ovšem poměrně snadno zneužitelný. K rozpoznání otisků se používá několik metod, jež pracují buď přímo se snímkem prstu, nebo se změnami elektrického náboje na jeho povrchu. Háček spočívá v tom, že pokud používáte chytrý telefon, pak je na něm vašich otisků habaděj, a není tak těžké je „ukrást“ na dálku. Už před čtyřmi lety oznámil německý hacker Jan Krissler alias Starbug, že na kopírování otisků z displeje telefonu a jejich následném zneužití k prolomení libovolného zabezpečení není nic složitého. 

Podle nedávného průzkumu společnosti Kaspersky Lab existuje nejméně dvanáct druhů čtecích zařízení, která lze ilegálně umístit do bankomatu. Oproti dřívějším typům, jež dokázaly pouze přečíst údaje o kartě, umějí také oskenovat otisk prstu. Proto se za mnohem bezpečnější považuje rozpoznávání celkové geometrie prstu, nebo dokonce ruky, včetně větvení cév. V Japonsku tuto technologii zavedla banka Ogaki Kyoritsu Bank, a napříč ostrovní zemí tak přes 80 tisíc bankomatů rozpoznává majitele účtů podle žilního otisku prstu či dlaně. Bohužel, i v této oblasti se už pracuje na zařízení, jež dokáže naměřené údaje získat a poskytnout je k nelegálnímu použití. Koneckonců stroje převádějí informace o našem těle na kód, takže záleží i na tom, jak bezpečný je další přenos informací.

Zavřete oči, nebo vás sejmou

Další způsob unikátní identifikace představuje snímání oční duhovky. Na rozdíl od ověřování otisku prstu se jedná o značně složitější proces, ani v tomto případě však nelze hovořit o absolutní bezpečnosti. V praxi probíhá kontrola tak, že přístroj podobný kameře nasnímá vaše oko a následně zmapuje každý kousek duhovky. Dokáže přitom brát v úvahu i rozšiřující se a stahující zorničku, která mění průměr podle množství procházejícího světla. Vytvořený kód je pak pro každého uživatele jedinečný. 

Technologie je ovšem zatím příliš drahá, a tak ji používají jen opravdu velké a významné společnosti. Pouhý pohled vám otevře vstup například do centra pro jaderný výzkum, kde se pracuje s velkým hadronovým urychlovačem částic. K průkopníkům využívání zmíněné metody patří i výrobci smartphonů. 

Ukradená Merkelová

Přesto ani prověrka duhovky není zcela spolehlivá. Právě Starbug, který se specializuje na biometrii a odhalování mezer v jejím využití, dokázal v roce 2015 sejmout a následně „zneužít“ obraz duhovky z obyčejné fotografie na internetu – jednalo se dokonce o záběr německé kancléřky Angely Merkelové. V době, kdy se rozlišení počítačových obrazovek a displejů chytrých zařízení neustále zvyšuje, není popsaný způsob autentizace zrovna bezpečný. 

Dalším krokem proto bývá zkoumání celého obličeje – ostatně tato metoda už se používá třeba při hraní počítačových her. Nový typ identifikace zavedli výrobci herních konzolí Xbox One či Playstation 4, přičemž se zaměřuje především na specifické rýhy na vnějším uchu. Ačkoliv se zatím nezdá, že lze celohlavový snímek zfalšovat (přinejmenším ne snadno), na internetu se již mluví o vznikající mobilní aplikaci, jež vytvoří falešnou masku obličeje. Poté by stačilo stáhnout fotografii třeba z profilu na sociálních sítích a použít ji pro přístup k bankovnímu účtu, zdravotnické dokumentaci či jiným citlivým údajům.

Hlasová špionáž

Hlas každého člověka má charakteristickou barvu a intonaci. Mnozí z nás navíc trpí specifickou řečovou vadou. To všechno lze analyzovat a zapsat do vzorce, který se následně porovná při autentizaci. Jedná se o složitou technologii a až donedávna se předpokládalo, že je mimořádně bezpečná – využívají ji proto především firmy působící ve finančnictví.

I v tomto případě se však očekává, že se riziko zneužití brzy zvýší. Na konci minulého roku se totiž objevila nová aplikace Voco, jež umožní uměle vytvořit nebo změnit zaznamenanou řeč – a stačí jí k tomu pouze dvacetiminutová nahrávka vašeho hlasu. Pokud se ptáte, jak se někomu podaří získat skoro půlhodinový záznam vaší promluvy, na jehož základě by pak mohl program falšovat údaje, stačí, když si vzpomenete na možnosti hlasového ovládání: Zatím ho známe spíš z navigace při jízdě autem, ale přibývá uživatelů, kteří si pořizují domácí zařízení, s nimiž lze komunikovat, a hlasem ovládají třeba i telefony – nadiktovat smsku je zkrátka rychlejší. 

Vědí o vás všechno

Mezi nejsofistikovanější způsoby ověření identity patří tzv. behaviorální biometrie, jež těží ze skutečnosti, že má každý člověk odlišné držení těla, rychlost chůze, délku kroku, pohyb rukou a nášlap chodidel. Současné bezpečnostní systémy si vybírají pohyb, který uživatelé při autentizaci provádějí nejčastěji: Obvykle se snímá a vyhodnocuje práce s myší. Pokud systém zjistí, že je styl pohybu ukazatele jiný než dosud, spustí alarm. V takovém případě je totiž pravděpodobné, že do vašeho profilu pronikl nějaký útočník nebo že jej napadl škodlivý program – tzv. malware. Jedná se sice o důmyslné zabezpečení, nicméně až se víc rozšíří, bude nutné si dát pozor, aby se například v důsledku zranění vzorec těla nenarušil. Systém by vás totiž posléze mohl odmítnout přihlásit jen proto, že máte ruku v sádře. 

Problém popsané technologie tkví v tom, že kombinací několika vašich charakteristických projevů sice vytvoří téměř neprolomitelnou bariéru pro neoprávněné uživatele, zároveň vás ovšem připraví o značný kus soukromí. Může totiž vzniknout špehovací zařízení, které bude mít v každém okamžiku k dispozici informace, kde se nacházíte, co tam děláte a jak se při tom tváříte. 

Na obrovské ploše Yellowstonu jsou jezera, kaňony, řeky i horské hřebeny. Vedle sebe zde existuje množství ekosystémů, z nichž nejvíce je zastoupen subalpínský les. Jezero Yellowstone je jednou z nejvýše položených přírodních nádrží severoamerického kontinentu a jeho hladina je uprostřed Yellowstonské kaldery, největšího supervulkánu celého kontinentu. Jde o aktivní vulkán, který v posledních dvou milionech let několikrát vybuchnul. Je to tedy potenciální hrozba, díky níž je ovšem v této oblasti k vidění obrovské množství geotermálních jevů.

Orangutani jsou nejosaměleji žijící velké opice. Dospělí samci a dospívající jedinci obou pohlaví žijí o samotě a s ostatními se potkávají jen příležitostně. Společenská struktura je proto často označována jako samotářská a zároveň sociální. Teritoria jednotlivých orangutanů se překrývají, a tak na sebe občas narážejí při přesunech a hledání potravy. Interakce mezi dospělými samicemi pak mohou být různé od přátelských po vyloženě konfrontační, dospělí samci jsou k sobě převážně nepřátelští.

TIP: Lesní muž se zaťatou pěstí aneb Orangutani Bornea a Sumatry

Silné vazby jsou jedině mezi dospělými samicemi a jejich dosud nesamostatnými potomky. Samička rodí první mládě ve věku 14–15 let po devítiměsíčním těhotenství a další potomek přichází na svět až po následujících cca osmi letech (jde o nejdelší interval mezi jednotlivými těhotenstvími mezi všemi velkými opicemi). Mladí orangutani jsou na matce po první dva roky života naprosto závislí. První čtyři měsíce se od ní dokonce vůbec neodloučí a jsou neustále přichyceni na matčině břiše. Množství fyzického kontaktu postupně klesá, ale i tak matka mládě při překonávání delších vzdáleností nosí, krmí je a spí s ním v jednom hnízdě.

Ve věku dvou let jsou už pohybové schopnosti orangutanů dost vyvinuté, aby se mohli ve větvích pohybovat sami. Při delších cestách je matka drží za ruku. Ve věku čtyř let jsou mláďata odstavena a teprve kolem pěti let věku začínají podnikat výpravy dál od své opatrovnice. Orangutaní matka má u sebe často více než jedno mládě, přičemž starší potomek jí často pomáhá starat se o menšího sourozence.

Křesťanská církev už ve svých raných počátcích pořizovala seznamy věřících. Od 7. století byla zaznamenávána data úmrtí mnichů a řeholníků a v roce 1137 se Lateránský koncil zmiňuje o matrikách se zápisy osob, jimž byly uděleny církevní svátosti. Nejstarší skutečné matriky jsou z Francie, dochoval se zlomek z let 1334–57. Ve stejném století se objevily nejstarší italské matriky, v 15. století už byly vedeny i v Belgii, Španělsku a Švýcarsku. V 16. století se začaly vést matriky ve většině ostatních evropských zemí. 

Teprve Tridentský koncil (1545–1563) nařídil, aby katoličtí faráři vedli matriky pokřtěných a oddaných. Realizace nařízení však na sebe nechala ještě nějaký čas čekat, u nás byla podpořena nařízením olomoucké synody roku 1591 a pražské synody 1605. Matriky zemřelých byly vedeny podle nařízení papeže Pavla V. od roku 1614. Všechny tři typy zápisů se psaly do jedné knihy, teprve patentem Josefa II. z roku 1784 začaly být vedeny tři různé knihy. 

Zkušené porodní báby

Podívejme se nyní, jak vypadal například křestní zápis v 17. století. Nejdůležitější samozřejmě bylo jméno křtěného dítěte a datum křtu. Ovšem pozor! Ne vždy se datum křtu shodovalo s datem narození, křest byl často prováděn až druhý či některý pozdější den po narození. Pokud farář neuvedl obojí, nelze s jistotou tvrdit, že den narození je shodný se dnem křtu. Až později se začaly psát zvlášť jak dny narození, tak křtu.

Dále měl zápis obsahovat jméno křtícího, zasvěcení kostela a jméno místa, kde kostel stojí. Samozřejmě také den narození dítěte, jména rodičů, jejich příslušnost k farnosti, místo jejich původu, jména kmotrů a jejich otců a jejich původ. Od Josefa II. byly rubriky rozšířeny o číslo domu, pohlaví dítěte, zda je manželské či nikoliv a náboženství rodičů.

Pokud se jednalo o potomka šlechtického původu býval zápis mnohem delší, už jenom vypsání všech křestních jmen... Například u panovnických rodů nebylo výjimkou 10–15 jmen a k tomu ještě pro jistotu „jméno“ Všichni svatí (Omnes Sancti). Zápisy byly psány podle jazyka farnosti a faráře, tedy v jazykově českých oblastech česky, v německých německy, ve smíšených se mohlo psát latinsky.

Zajímavou osobou byla porodní bába, jejíž jméno bylo psáno do matriky od roku 1789. Jednalo se o zkušené ženy, pro něž existovala v Praze od roku 1753 škola, a které nosily medailonek s těhotnou Pannou Marií. Před farářem musely přísahat, že nebudou při porodu používat čáry a kouzla a v nouzi budou křtít. Nebyl-li totiž po ruce farář a hrozilo, že dítě brzy zemře, mohlo dojít k takzvanému nouzovému křtu, aby dítě nezemřelo jako pohan.

Hrdlobol či krysle?

V oddacích matrikách je řada zápisů stejná jako u matrik křtů – tedy jméno faráře, zasvěcení kostela a podobně. Navíc se uváděl samozřejmě den svatby a také data tří ohlášek. Původně se uváděla jen jména otců ženicha a nevěsty, později jména obou rodičů. Před zrušením nevolnictví byl často nutný souhlas vrchnosti se sňatkem. Matriky zemřelých nebyly vedeny tak pečlivě a údaje o zemřelém byly často dopisovány až s určitým časovým odstupem. Vždyť už nebylo kam spěchat. Úmrtí se zapisovala do matrik farnosti, v níž k úmrtí došlo a nikoliv do matrik v místě bydliště zesnulého. Od roku 1756 začalo platit nařízení pražského arcibiskupství, které zakazovalo pochování zemřelého bez ohledání jeho mrtvoly. To proto, aby byla vyloučena násilná smrt.

Podle nařízení císaře Josefa II. začala být do matriky vedle jména, data narození a úmrtí a dalších běžných údajů zapisována také příčina úmrtí (ta se ovšem vyskytovala i dříve, záleželo na faráři). Nejčastější byla sešlost věkem (v němčině abgelebt); dnes již neznámé názvy nemocí jako hrdlobol (záškrt) či krysle (spalničky) může badatel najít v genealogických příručkách. V době čarodějnických procesů nebylo také úplně neobvyklé, když farář uvedl jako příčinu smrti „posedlost ďáblem“ (besessen vom Teufel)! Většinou se však měl farář řídit podle ohledacího listu, který vyplnil lékař či felčar. V případě, že lékař nebyl po ruce, a příčina smrti nebyla zcela zřejmá, farář většinou napsat do kolonky způsob smrti „obvyklý“ (gewöhnlich). 

Poztrácené kartičky a nedoslýchavý farář

Což o to, farář neměl lékařské vzdělání a proto často spíš odhadoval, jaký neduh vlastně nebohého farníka sklátil. Pro genealogické bádání také není příčina smrti některého z předků nejdůležitější. Mnohem větší bolení hlavy však mohou pátrajícímu po rodinných kořenech způsobit zápisy, které jsou zcela chybné a zavedou tak badatele snadno do slepé uličky. Běžná byla například praxe zapisování matričních zápisů nejprve na samostatné kartičky, z nichž je teprve později farář přepsal do matriky. Někdy se však kartičky poztrácely dříve, než byly přepsány do knihy, jejíž pečlivé vedení bylo farářovou povinností.

Tak se mohlo stát, že když se farář dozvěděl, že přijíždí na vizitaci komise z biskupství, ve spěchu rychle prázdná místa v matrice dopsal. Jelikož si však už moc nepamatoval, jak se vlastně jmenovali rodiče ženicha a nevěsty, které na jaře oddával, tak si jejich jména jednoduše vymyslel. Komise samozřejmě nic podrobně nezkoumala a spokojila se s tím, že v matrice nejsou nevyplněné kolonky. Občas se také stalo, že farář špatně slyšel, nebo byl trochu zmožen oslavováním narození nového křesťana, takže když mu rodiče sdělovali jméno dcerušky, rozuměl jim místo Marie Anna třeba Maria nebo Mariana.

Při ohláškách a svatbě zase rozuměl starý pan farář nebo jeho nástupce něco jiného, takže se jméno poněkud lišilo třeba i nakonec v úmrtním zápisu. Nezřídka se také stalo, že rodiče i velebný pán pomalu ztráceli v početném potomstvu přehled (v baroku bylo 10–15 dětí na matku naprosto běžné číslo) a tak měli rodiče najednou doma dva Františky.

Nomen omen

Ne vždy byla chyba na straně faráře. Stalo se například, že rolník si stěží pamatoval své křestní jméno a o příjmení neměl ani tušení, tak mu je rozzuřený farář na místě vymyslel – třeba Hňup. Občas také někdo odmítl k zápisu přijít, neboť se za něj platilo. Z poznámek na volných okrajích jedné matriční knihy se například čtenář dozví, co si téměř s uspokojením farář poznamenal – že muži, který si nenechal zapsat svoji svatbu, už žena umřela.

Časté záběry z konfliktních oblastí ukazují bojovníky s AK-47 a modernějšími AKM, někdy však i s čs. samopalem vz. 58. Podle současné terminologie se jedná o útočné pušky, v minulosti se ovšem označovaly jako samopaly. V čem se tak zásadně liší?

Třískové obrábění versus lisování

Jeden z prvních rozdílů mezi AK-47 a Sa vz. 58, který zaujme z hlediska zpracování, je pouzdro závěru – jedna z nejdůležitějších částí, protože tvoří jádro a současně spojovací element celé konstrukce. K němu se připojuje hlaveň, pažba i pistolová pažbička, pohybuje se v něm závěr a do pouzdra závěru se vkládá zásobník. Zatímco toto pouzdro tvoří u Sa vz. 58 přesně vyfrézovaný odlitek, sovětští konstruktéři navázali na válečné zkušenosti a použili plechový výlisek s následným nýtováním a svařováním (i když některé verze obdržely pouzdro obráběné).

Stejná technologie lisování posloužila u převážné většiny AK-47 ke zhotovení krytu závěru, který po spojení s pouzdrem kryje vlastní závěr. Ten se pohybuje v takto vymezeném prostoru, přičemž při výstřelu zcela zakrývá výhozní okénko a teprve při pohybu vzad, iniciovaném tlakem spalných plynů na píst, okénko otevírá a vyhazuje jím prázdnou nábojnici. Při pohybu vpřed působením vložené vratné pružiny se pak vysouvá ze zásobníku do nábojové komory nový náboj.

Jeho odpálení zajišťuje bicí pružina, symetricky vinutá podobně jako hodinové pero, tvořící součást spoušťového ústrojí. Oproti tomu víko pouzdra závěru „osmapadesátky“, jedna z mála lisovaných částí čs. zbraně (další dvě tvoří nadpažbí a podpažbí), nese dvě pružiny. Horní vratná, vrací závěr dopředu, a dolní bicí, uděluje potřebnou energii úderníku. Zásobníky pro AK-47 a Sa vz. 58, vzájemně nezaměnitelné, vznikly lisováním (Sověti později přešli na plastové zásobníky s kovovými doplňky). Výroba dalších součástek již probíhala třískovým obráběním, tedy frézováním, soustružením a broušením.

Závěr a jeho mechanismus

Závěr musí zvládnout řadu činností v extrémně krátkém čase po sobě: během zlomku sekundy zasouvá náboj ze zásobníku do nábojové komory, kterou těsně před výstřelem uzamyká, rozněcuje zápalku náboje, po výstřelu prázdnou nábojnici vytahuje a vyhazuje. Právě v konstrukci závěru a jeho mechanismu spočívá největší odlišnost obou zbraní. Závěr AK-47 tvoří zápalník, nosič závorníku pevně spojený s pístem, rotační závorník se dvěma ozuby, zamykajícími závěr do vybrání v pouzdře závěru a s integrovaným vytahovačem prázdných nábojnic.

Celkem se závěr „kalacha“ skládá ze tří základních součástek, což ovšem neznamená, že menší počet dílů rovná se jednoduchost. Za největší slabinu závěru lze považovat pevné spojení pístu s nosičem závorníku, což při prasknutí součásti v důsledku únavy materiálu způsobí zaseknutí a de facto vyřazení zbraně z boje. Zamykání závěru pomocí rotačního závorníku s ozuby patří u automatických zbraní k nejrozšířenějším konstrukcím.

Výraznou odlišnost čs. konstrukce představuje samostatný píst, který předává svou energii, získanou od spalných plynů po výstřelu, „úderem“ na čelo závěru. Poté se vrací působením vlastní vratné pružiny dopředu. Závěr „osmapadesátky“ se skládá ze čtyř součástí: ta největší (a nejtěžší), nosič závorníku, nese zbývající tři – totiž závorník s kyvnou závorou a úderník probíhající osou závorníku a bijící na zápalník. Ten tvoří kompaktní součást závorníku podobně jako vytahovač nábojnic.

Systém uzamčení závěru fungující u samopalu vz. 58 doposud žádná jiná zbraň této kategorie nepoužila – přesto prokázal svou spolehlivost a životaschopnost. Oproti AK-47 přináší tento závěr další výhody. Za prvé střeleckou pohotovost, kdy závěr zůstává po posledním vystřeleném náboji v zadní poloze. Za druhé závěr při své činnosti otevírá celý prostor nad zásobníkem a za nábojovou komorou, což zajišťuje téměř stoprocentní spolehlivost zbraně při vyhazování prázdných nábojnic.

Univerzální bodák pro AK-47

Bodák tvoří po staletí neodmyslitelnou součást většiny delších ručních zbraní a svou univerzálnost prokazuje dodnes. Zatímco první AK-47 obdržely jednoduché bodáky M 1947, umožňující po nabroušení ostří i řezání, o 12 let později vstoupily na scénu víceúčelové bodáky M 1959 a M 1959/2, představující zásadní změnu ve velkosériově vyráběných chladných zbraních.

Konstruktéři do jediného kompletu spojili zbraň nejen bodnou, sečnou a řeznou (bok hřbetu čepele tvaru bowie má pilovou lištu), ale i nůžky na drát – provedení bodáku a pochvy umožňuje stříhat i dráty pod proudem. Funkci nůžek zajišťuje obdélníkový otvor v čepeli, do kterého lze nasadit čep nanýtovaný na spodní části pochvy. Bodák k samopalu vz. 58 vypadá vedle sovětského bodáku M 1959/2 či jeho verze M 1989 určené pro AK-74 skutečně jako „chudý příbuzný“.

TIP: Pušky z rodiny AK: Různé verze slavné zbraně vyráběl celý svět

Kromě bodání umožňuje po nabroušení takzvaného nepravého ostří pouze sekání nebo řezání, ale víc nic. Kožená pochva se nosí navlečena na opasku a slouží jen k uložení bodáku. Ve srovnání s úplně první variantou „kalašnikovů“, tedy s AK-47, i s jeho modernější úpravou AKM, lze za mírně kvalitnější konstrukci považovat Sa vz. 58. Nedočkal se však ani ve zlomku tak masového rozšíření ani rozpracování do dalších, průběžně modernizovaných variant jako AK-47, které už ve svých parametrech převyšují první variantu.