Severně od Brna se vypíná nepřehlédnutelný Babí lom, který převyšuje moravskou metropoli o 330–370 metrů. Červené devonské sedimenty zde popustily uzdu kamenné fantazii a vytvořily úchvatnou lokalitu, jejíž genius loci dýchá z každičkého milimetru.

Kouzlo Moravského Švýcarska

Výrazný skalní hřeben, který se tyčí nad Lelekovicemi, již drahný čas přitahuje pozornost výletníků. Koneckonců to dokládají zažloutlé fotografie dam v dlouhých šatech a v kloboučcích a džentlmenů v redingotech a cylindrech před skalními útvary. Kdysi tu stávala dřevěná Merhautova rozhledna, Ripkova vyhlídka (na jižním vrcholu) a Wiesnerova chata (u Bukové studánky). Babí lom byl pro svou vyzývavou krásu nazýván Moravským (či Brněnským) Švýcarskem a jeho neobyčejnou krásu určitě pociťoval i básník Petr Bezruč, který zde s přáteli vždy 1. listopadu zapaloval svíčky za mrtvé kamarády.

Dodnes se udržuje tradice novoročních výstupů na Babí lom, která se datuje od konce 70. let 20. stol. Již mnohem dříve, v roce 1884, ale pěl na toto místo ódu K. Gartner v článku Der Babylom bei Brünn: „Morava sice není zemí, kde citrony kvetou a i bez zhlédnutí Brna lze klidně zemřít. Kdo zamíří svůj pohled z Brna k severu, všimne si modrého, všechny své sousedy převyšujícího vrchu kuželovitého tvaru, mohutně se vypínajícího nad běžnou úroveň krajiny – Babylomu.“

Rozmarná fantazie přírody za pomoci mrazu, eroze a vichru vytvořila z devonských sedimentů bizarní panoptikum miniaturních věží, skalních útvarů, útesů a stěn. Pokroucené borovice dotvářejí magickou atmosféru a zanášejí poutníkovu fantazii do říše japonských akvarelů.

Babylon jmen

Záhada kolem názvu Babího lomu vyvolávala řadu dohadů. Dříve se předpokládalo, že tak bylo pojmenováno místo, kde se „lámaly baby“ – starobylé kultovní idoly starých Slovanů – ale tato hypotéza byla již dávno odborníky opuštěna. Souběžně s názvem Babí lom nesla lokalita i jméno Babylon a v 15. století je jí dokonce říkalo Kozí hřbety.

V německém průvodci (Führer durch Brünn und Umgebung) z roku 1912 se dočteme: „Když jsme se rozhlíželi z brněnského Špilberku, upoutal nás zvláště Hexenstein (Kámen nebo Skála čarodějnic) – Babylom. Znovu a znovu se proměňuje vzhled tohoto lesa. Ze slunečného, protepleného přechází do zachmuřeného a temného houští a téměř hrůzný šepot z něj vycházející naznačuje blízkost Kamene čarodějnic. Cesta prudce stoupá, až náhle stojíme před vzhůru se tyčícími skalními kolosy – skalnatý hřbet Babylomu byl dosažen. Ten krásný Babylom, jenž je obklopen kouskem romantiky, zvláště k večeru, když modrá mlha zahalí lesy, údolí i rovinu, nebo vůbec v noci, kdy klamavé světlo měsíce se mihotá nad skalami a dává jim strašidelný nádech. Lidská fantazie zabydluje pak tu skalní divočinu postavami noci čarodějnic a představuje si celý čarodějnický rej.“ Podobné zajímavé úvahy kolem zmatku místních jmen však přenechejme etymologům, my se spokojíme s možností odhalit něco z fyzické krásy Babího lomu.

Dlouhá cesta ke kráse

Pásmo devonských sedimentů je v námi popisované oblasti mezi Svinošicemi a Ivanovicemi dlouhé sedm kilometrů. Na zemský povrch však výrazně vystupuje jen na Babím lomu, který ve svém nejvyšším bodu dosahuje výšku 562 m n. m. Tato cenná a vzácná lokalita zaujímá plochu 23,39 hektaru a od roku 1980 je přírodní rezervací.

Vývoj hřebene Babího lomu je dlouhý. Začal už někdy při vrásnění na konci prvohor, ale podstatnou dobou pro vývoj oblasti bylo především období mladších třetihor, kdy na okraj českého masívu „zaútočily“ horniny vrásnících se Karpat. Posledním, avšak klíčovým, obdobím byly starší čtvrtohory v době ledové. Tehdy země promrzala do hloubky 100–150 metrů. Ve skalách byl navát sníh upěchovaný vichrem. Ten se při tání měnil v led, který trhal a tvaroval skály.

Křídla na vrcholu skal

Na nejvyšších místech hřebene spadají k východu výrazné strmé skály. Právě na těchto místech se dochovaly poslední fragmenty reliktních borů. Všude jinde převažují duby s příměsí habru a ojedinělými buky.

Skalní plotny, jako by promyšleně a záměrně uložené kyklopským stavitelem, vytvářejí průrvy, úchvatné skalní útvary i skalní okna. Roztodivné skalní sestavy mají pochopitelně svá jména – najdete zde Ztracené skály, Paraple, Panenské skály, Ploutev, Velkou šikmou věž, Křídla a mnoho dalších. Mezi skalami trčí torza vývratů a jako hadi se proplétají plazící se kořeny. Z hřebene se okouzlenému poutníku otevírá řada nezapomenutelných výhledů na předpolí Českomoravské vrchoviny.

Rozhledna a nenápadný potomek

Na jižním okraji hřebene byla zásluhou lelekovického rodáka MUDr. Rudolfa Albrechta vystavěna v letech 1959–61 rozhledna, kterou projektoval ing. arch. M. Korvas. Z plošiny patnáctimetrové rozhledny, na kterou vede třiačtyřicet schodů, se otevírá takřka kruhový výhled. Návštěvníci se mohou kochat pohledem na Českomoravskou vrchovinu, Velký Lopeník, Drahanskou vrchovinu, Chřiby, Bílé Karpaty či Pavlovské vrchy. Několikrát do roka, zejména při zimní inverzi, je odtud vidět na sta kilometrů daleko, takže lze prý dohlédnout až na čtyři horské skupiny Východních Alp.

Impozantní hřeben Babího lomu má svého utajeného „levobočka“. Asi 350 metrů od Poslední skály se můžete s devonskými křemennými slepenci setkat ještě jihozápadně od Záhumenní v Lelekovicích. Skalky ovšem nepřesahují výšku jednoho metru.

Místo pro stromy i zvířata

Babí lom ovšem není jen místem nevšední kamenné krásy. Zároveň jde o významnou a vyhledávanou botanickou lokalitou, která poutala pozornost přírodovědců již od konce 19. století. Stačí nahlédnout do díla Moravská květena, jejíž autoři Oborny, Formánek a Polívka věnovali Babímu lomu několik hutných stran. Floristický výčet zdejších druhů by byl nekonečný, proto vyberme pouze několik nejvzácnějších druhů, kterými lokalita oplývá – lilie zlatohlavá (Lilium martagon), medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum), jedle bělokorá (Abies alba), jilm horský (Ulmus glabra), růže plstnatá (Rosa tomentosa)…

TIP: Rezervace Maštale ve Východních Čechách aneb Labyrinty kamenných poutníků

Ani z hlediska české fauny není Babí lom nezajímavý. Zastihnete zde převážně běžné druhy plazů, savců i ptáků. V posledních letech tady několikrát opakovaně zahnízdil krkavec velký (Corvus corax), zatímco dříve hnízdící výr velký (Bubo bubo) na lokalitě v současné době patrně pouze loví. Výhled z babího lomu si zřejmě oblíbil i čáp černý (Ciconia nigra). V okolí se vyskytuje srnčí i černá zvěř, loví zde lišky a po potravě slídí i jezevec.

Mnozí vysocí velitelé RA napsali po válce paměti, v nichž shodně uvádějí, že Stalinova linie po roce 1939 přišla o svou výzbroj, protože byla přemístěna do opevnění u nové hranice.

Předchozí část: Stalinova a Molotovova linie: Dvojitá Potěmkinova vesnice (1)

Georgij Žukov ale naopak píše, že k odzbrojování pevností rozhodně nedocházelo a že jednoduše „průběh válečných akcí na začátku války neumožnil plně uskutečnit zamýšlená opatření a patřičně starých opevněných prostorů využít“.

Nekvalitní beton a neprofesionální přístup

Hlavním faktorem selhání pevností byl zřejmě lajdácký a amatérský přístup nejen při umisťování jednotlivých bunkrů, ale též při jejich budování. Při výstavbě často docházelo k excesům, jako byl například případ jednoho z bunkrů tiraspolského OP v Moldavsku, jenž měl vyrůst přímo uprostřed zavlažovacího kanálu, vyhloubeného teprve v roce 1931.

Samotná výstavba rovněž neprobíhala zrovna ukázkově. V letech 1938–1939 inspekce pevností zjistila, že do bunkrů se instalovala jen asi třetina potřebného počtu děl. Kvůli pozdnímu dodání plánů se ve sledovaném (kyjevském) prostoru nacházelo jen 13 dokončených objektů z 91. Stavělo se z nekvalitního betonu, nezřídka dokonce bez ocelového vyztužení. Bunkry měly stěny často až o 15 cm tenčí, než jak stálo v projektech.

Udivený nepřítel

Takových hlášení existovala celá řada. Představitelé NKVD, zástupci pěších a dělostřeleckých jednotek RA proto považovali dané stavby za zcela nezpůsobilé pro vedení jakýchkoli bojů. Nová inspekce se na obou liniích uskutečnila nedlouho před německým útokem – v dubnu a květnu 1941. Hlášení se od těch prvních příliš nelišila:

„Stav mechanismů je takový, že jsou neschopné palby. Tankové věže jsou nasazeny na tankových korbách zakopaných do země a místy lajdácky zabetonovaných. V takto provedených zařízeních není nic zajištěno k přebývání posádek.“ O tom, že už se nestihlo vše napravit, svědčí další významné hlášení, tentokrát od nepřítele. Na štábu 20. armády došlo 17. července 1941 k výslechu německého ženisty, poručíka Böhma, zajatého při bojích u Orši. Při výslechu řekl toto:

„Naše rota měla za úkol zablokovat a zničit betonová opevnění na staré hranici. (…) Měli jsme skvělý výcvik v rámci postupu spolu s motorizovanými a tankovými jednotkami. (…) Svůj úkol jsme ale nemohli splnit, protože nebylo co plnit: namísto mohutných opevněných linií, s nimiž se počítalo, jsme narazili jen na zanedbané betonové stavby, které často ani nebyly dokončeny. (…) Když na nás některé palebné body vůbec začaly střílet, snadno se daly obejít za terénními vlnami. (…) Dlouho jsme nemohli uvěřit, že tohle má být ta nepřekonatelná linie staré hranice.“

TIP: Hitlerovo Vlčí doupě v polských lesích: Velitelství pro válku se Sovětským svazem

Dlužno dodat, že i přes neuvěřitelné nedostatky dokázaly některé body OP klást tuhý odpor. Například karelský OP tvořil základ obrany Leningradu až do června 1944 a kyjevský OP od začátku července do 19. září 1941 bránil Kyjev. Koneckonců i Molotovova linie podél nových hranic se bránila: posádky některých pevnůstek grodněnského, rava-ruského a přemyšlského OP odolávaly nepříteli dva týdny. Vojáci přitom mnohé bunkry opustili až tehdy, když jim došly zásoby a hrozilo obklíčení z křídel. Nic to však nemění na tom, že Wehrmachtu ve snadném prolomení Molotovovy a Stalinovy linie velmi pomohl typický sovětský šlendrián už při jejich výstavbě.

Už od devadesátých let minulého století se říká, že se kvalita spermatu mužů vyspělých zemí zhoršuje. Vědci ale docházeli k rozporuplným závěrům a stále nebylo jasné, jak to vlastně je.

Mezinárodní tým teď ale v rozsáhlém výzkumu zpracoval data celkem 185 vědeckých studií a detailně analyzoval změny ve spermatu mužů v čase. Badatelé dospěli k přesvědčivému závěru, že za období mezi lety 1973 a 2011 poklesl průměrný počet spermií u mužů vyspělého světa o 59 procent.

Nešlo přitom o náhlý pokles. Spermie ubývají postupně, v průměru o 1,6 procenta ročně. O mužích z méně rozvinutých zemí není dostatek údajů, ale zdá se, že i zde je situace podobná, snad jen s pomalejším tempem.

Jaké to bude mít dopady na budoucnost lidstva? Žádnou katastrofu nečekejte, technologie umělého oplodnění fungují velmi dobře a spermií je stále ohromný nadbytek. V USA dokonce zaznamenali pokles nechtěných rodičovství, k němuž zřejmě nižší počet spermií přispívá.

TIP: Nové hrozby: Virus zika možná zmenšuje varlata a snižuje plodnost u mužů

Vědci se ale obávají příčin tohoto poklesu množství mužských spermií. Pravý důvod totiž stále neznáme a možná vysvětlení jsou jedno horší než druhé – od změn v organismu kvůli životnímu stylu až po celosvětové znečištění látkami, které narušují činnost hormonů.

Ještě před 18 lety trvala cesta přes kaňon oddělující čínské provincie Jün-nan a S’-čchuan více než tři hodiny. Pokud měl člověk štěstí. Obzvláště během jarních měsíců, kdy se řeka Jinsha měnila v rozbouřený živel, mohla cesta zabrat i několik dnů.

Masivní prosklená střecha sice může vypadat jako značný dobrovolný zásah do soukromí, nicméně uprostřed drsné severské krajiny se nejspíš tolik „obdivovatelů“ vašeho života nenajde. Zcela prosklený domek pojmenovaný House NA postavili japonští návrháři ze společnosti Sou Fujimoto Architects přímo v centru Tokia.

Strom ze skla

Třípatrovou budovu tvoří bíle natřené ocelové rámy, mezi nimiž je uchycena řada plošin propojených dřevěnými schodišti nebo jen volným prostorem. Na vyšší „stupně“ se tak dá vystoupat, ale i vyšplhat, a autoři proto o konstrukci hovoří jako o stromu.

TIP: Život v kontejneru: I z vyřazených kontejnerů se dá vytvořit útulný domov

„Kouzlo našeho ‚stromu‘ spočívá v tom, že nesestává z uzavřených místností, ale naopak z propojeného společného prostoru,“ vysvětluje zakladatel firmy Sou Fujimoto. „Přebývat v takovém domě znamená moderní návrat k životu, jaký vedli naši předci, když ještě nevládli Zemi,“ dodává. A pokud přece jen nechcete, aby vám v noci někdo viděl do ložnice, stačí jednoduše zatáhnout závěsy.

O tom, že obliba jógy stále stoupá, svědčí celá řada jejích nově se rodících odnoží. Už jsme si zvykli na pivní jógu, u níž se během zaujímání jednotlivých pozic (ásán) popíjí zlatavý mok, nebo na nahou jógu, při které se odkládá oblečení. Poslední novinkou, jež dobývá USA, se stala tzv. kozí jóga. Provozuje se na farmách a při cvičení se mezi lidmi promenují guinejské trpasličí kozy: Sem tam vyskočí cvičencům na záda, žmoulají jim vlasy či vousy a olizují tváře. Údajně jim přitom pomáhají udržovat rovnováhu a samozřejmě představují i vítané povyražení.

Měsíc je pro nás lákavý jako odrazový můstek pro cesty do vesmíru. Pokud ho ale chceme úspěšně kolonizovat, budeme potřebovat základní suroviny. Významnou roli sehraje hlavně voda, bez které se kolonisté v žádném případě neobejdou.

Výzkumný tým americké Brown University, který vedl planetární geolog Ralph Milliken, tvrdí, že si s vodou na Měsíci nemusíme dělat starosti. Velmi pravděpodobně je podle něj na Měsíci dostatečně velké množství vody. Pro budoucí kolonisty by to byla skvělá výhra.

Vulkanické horniny s vodou

Vědci objevili stopy vody už ve vulkanických horninách ze vzorků dovezených z Měsíce posádkami misí Apollo 15 a Apollo 17. Millikenův tým teď nově prostudoval data z indické sondy Čandraján-1, která zkoumala povrch Měsíce z oběžné dráhy.

TIP: Základna na Měsíci: Evropa chce začít se stavbou do roku 2030

Milliken s kolegy zjistili, že se prakticky ve všech oblastech povrchu Měsíce s velkým množstvím vulkanických hornin v těchto horninách nalézá voda. Podle jejich výsledků to vypadá, že v těchto oblastech Měsíce bude v horninách podobné množství vody jako v horninách na Zemi.

Nezákonný měsíční svit

Obsah alkoholu: 60–90 %
Stojí za zmínku: legálně mohou destilát vyrábět jen dva lihovary

Ti, kdo měli příležitost a dostatek odvahy, aby vyzkoušeli tento alkoholický nápoj, obvykle popisují pocity při jeho požití jako obdobu polykání otevřeného ohně. Irský Poitín (psáno i Potcheen) má uváděn obsah alkoholu 60–90 % a patří bezpochyby k tomu nejsilnějšímu, co si do skleničky vůbec můžete nalít. Poitínu se obvykle přezdívá Irský měsíční svit (Irish Moonshine), což lze asi těžko přičítat jeho účinku, díky němuž by se vám rozsvítilo v hlavě. Destilát, který se produktem z brambor, ječného sladu, cukru a kvasnic, mohou legálně vyrábět jen dva irské lihovary – ostatním je jeho produkce zapovězena. 

Duch polské vodky

Obsah alkoholu: 96 %
Stojí za zmínku: nejsilnější vodka kupodivu nepochází z Ruska

Vodka je obecně jedním z nejsilnějších alkoholických nápojů, které existují, a určitě není náhoda, že jde o národní nápoj Ruska. Pokud si v tamější hospodě objednáte něco jiného, pravděpodobně se setkáte s nesouhlasným pohledem místních štamgastů. Proto může být překvapivé, že vůbec nejsilnější vodka se nevyrábí v Rusku, ale u našich severních sousedů, tedy v Polsku. Tamní vodka Spirytus prakticky neobsahuje nic jiného než alkohol a číslo udávané na etiketě má hodnotu 96 %! Je skoro neuvěřitelné, že nápoj má zcela obyčejnou etiketu bez nějakého varovného nápisu. To by vás ale rozhodně nemělo ukolébat. Je jasné, že s takovým pitím je potřeba zacházet opatrně, protože mezi možné vedlejší efekty v případě přímého užití patří prý i oslepnutí. 

Vždy čistých 95 %

Obsah alkoholu: 75,5 % a 95 %
Stojí za zmínku: stejně se jmenuje americká rocková skupina

Při koncentraci nad 70 % se dá zřejmě o každém nápoji říct, že nemá prakticky žádnou chuť. Chuťové buňky jsou natolik vystaveny ataku čistého alkoholu, že na vnímání jakékoli chuti nezbývá kapacita. Výroba dvou verzí obilninového destilátu Everclear (volně přeloženo „Vždy čistý“), který pochází z USA, má tedy jinou motivaci, než uspokojit různé chutě – kdo si netroufne na 95% verzi Everclear Proof 190, ten si možná nalije alespoň slabší Everclear Proof 151 se 75,5% obsahem alkoholu. Navíc je silnější varianta v mnoha amerických státech zakázána, a tak se za barové pulty dostane alespoň slabší „odvar“. 

Nejsilnější rum

Obsah alkoholu: 69 % a 75 %
Stojí za zmínku: pro potřeby domorodců je zřejmě vyráběna i silnější verze

Jak téměř každý Čech ví, pravý rum je dost odlišný od našeho „Tuzemáku“. Oba typy nápojů mají každopádně společný poměrně vysoký obsah alkoholu, i když český rum zůstává pod hranicí 40 %, zatímco mnohé pravé rumy (destilát z melasy nebo ze šťávy získané z cukrové třtiny) mají nejen více než to, ale dokonce i nad 50 % obsahu alkoholu. Vůbec nejsilnější známý rum pochází z lihovaru River Antoine Rum Distillery na karibské Grenadě. Turisté zde mohou ochutnat destilát se 75% obsahem alkoholu. Do letadla ovšem není povoleno brát takto extrémně hořlavou kapalinu, takže palírna prodává i 69% verzi. Říká se ovšem, že pro místní je naopak k dostání varianta, jež 75 % výrazně převyšuje. 

Nejvzácnější whisky

Obsah alkoholu: 92 %
Stojí za zmínku: bylo vyrobeno jen 5 000 lahví

Když se řekne Skotsko, člověku se kromě zelených kopců skoro okamžitě vybaví i whisky. Bruichladdich X4 Perilous ovšem není obyčejná whisky s obsahem kolem 40 %. Jde o výsledek čtyřnásobné destilace, čímž lihovar dosáhl 92% obsahu alkoholu. Přitom ovšem nejde o standardně produkovaný výrobek. Této whisky totiž bylo vyprodukováno jen 5 000 lahví, které byly k desetiletému uzrání uloženy do dubových sudů. Je tedy jasné, že tato specialita nebude k dispozici v každém baru. 

Mléko odvážných lvů

Obsah alkoholu: 94 %, prodává se v nižších koncentracích
Stojí za zmínku: jde o pálenku z vinných hroznů

Raki (rakije) je národním nápojem Turecka a je velmi rozšířená po celém Balkáně. Název tohoto výrazně anýzového drinku lze volně přeložit jako „lví mléko“ nebo „mléko odvážných“. Pojmenování vzniklo díky mléčnému zabarvení, které tekutina získává při ředění s vodou. Nejpopulárnější značky turecké rakije jsou prodávány v koncentraci 45 %, což by se v rámci tohoto seznamu mohlo zdát málo. Je ovšem potřeba vědět, že se rakije destiluje na 94 % a teprve poté je ředěna na přijatelnou míru. 

Slunce s vůní anýzu

Obsah alkoholu: 96 %, prodává se v nižších koncentracích
Stojí za zmínku: své jméno nápoj získal podle nápisu Uso di Massiilia, jenž byl na prvních exportních bednách mířících do Marseille

Obdobou raki je řecký a kyperský národní nápoj ouzo, jenž z tureckého nápoje de facto vznikl. I zde se alkohol nejprve opakovaně destiluje, až dosáhne hodnoty 96 %. Poté je přidáno anýzové semínko, skořice a další koření. Ouzo je nakonec obvykle ředěno na 40 %, ale ani tak nejde o nápoj pro slabší povahy. 

Asi je zbytečné zdůrazňovat, jak jsou pralesy v tropických oblastech světa cenné, zajímavé a ohrožené. Jejich rozloha se stále velkou rychlostí zmenšuje. Vědci i ochránci přírody proto usilovně hledají řešení, které by mohlo pralesům reálně prospět.

Za peníze v Ugandě prales

Zachránit pralesy ale možná nebude tak složité, jak se všichni obávají. Lidé ze společnosti Payments for Ecosystems (PES, česky „Plaťte za ekosystémy“) zkusili platit místním farmářům za to, že prales, který je v jejich vlastnictví, bude na konci roku neporušený.

Test programu Payments for Ecosystems probíhal v západní Ugandě, kde je většina pralesa v soukromých rukou. Uganda zároveň patří k zemím, kde se v posledních letech odlesňuje s největší intenzitou.

TIP: Nic nového pod Sluncem: Lidé vypalují pralesy už tisíc let

Výsledky zkušebního programu jsou ohromující. Porovnání s oblastmi, kde farmářům nikdo za prales neplatil, ukázalo, že platby velmi výrazně omezily odlesňování. Nejlepší na tom je, že tento přístup k záchraně pralesů je oproti jiným vlastně dost levný. 

Lidé měli od nejstarších dob zvláštní úctu ke svým předkům, ať již mytickým či skutečným, a některé z nich uctívali jako božstva. Poté, co se v Evropě rozšířilo křesťanství, se však kult mrtvých poněkud proměnil. Bohy nahradil zástup křesťanských svatých, většinou mučedníků, kteří žili a zemřeli pro svou víru v Krista.

Největší sběratelé

V českém prostředí vynikli v tomto směru dva panovníci. Prvním z nich byl kníže Břetislav I., který roku 1038 podnikl velkou válečnou výpravu do Polska. Jejím cílem bylo vedle běžného plenění a rabování získat ostatky sv. Vojtěcha, které se nacházely v chrámu v Hnězdně. Když Břetislav obsadil Hnězdno a vyzvedl ostatky, projevil tím zároveň sílu i zbožnost. Navíc využil této příležitosti, aby nad hrobem sv. Vojtěcha vyhlásil takzvaná Břetislavova dekreta, jež se stala prvním českým zákoníkem.

Pranic mu nezáleželo na tom, že sám Vojtěch zhruba o 40 let dříve na Čechy zanevřel a nechtěl s nimi mít nic společného. Jeho ostatky přivezl Břetislav do Prahy a od té doby spočívají v chrámu sv. Víta, který byl ovšem v Břetislavově době pouhou rotundou. I v Hnězdně ovšem vystavují relikviář sv. Vojtěcha s jeho ostatky. Dodnes se vede spor o tom, které z nich jsou pravé a které falešné. Poláci tvrdí, že Břetislavovi tehdy podstrčili falzifikáty.

Druhým panovníkem byl Karel IV., jenž proslul svou zálibou ve sběratelství svatých ostatků. Pro většinu z nich si zajížděl osobně a nečekaně, aby se sám přesvědčil, že nejsou falešné. Někdy dokonce sám lámal svaté kosti, aby mohl část ponechat na původním místě a část si odvézt do Čech.

TIP: Jaké poklady skrývala sbírka Otce vlasti?

Prý chtěl jednou ve stáří spatřit svaté ostatky, ale protože trpěl dnou, nemohl vystoupat po točitých schodech k místu, kde byly uloženy. Nechal se tedy upoutat do provazů a vytáhnout se v nich nahoru, aby ukojil svou touhu. Pro svou unikátní sbírku založil Karel na hradě Karlštejn proslulou Kapli sv. Kříže, kde ostatky spočívají dodnes.