Srážky hvězd ve vesmíru jsou neobyčejně vzácné: Nejčastěji k nim dochází ve vícenásobném systému v důsledku výměny momentu hybnosti. Přímé kolize náhodně prolétajících stálic lze prakticky vyloučit, snad s výjimkou extrémně hustých hvězdokup. 

Dvojhvězdné systémy složené z neutronové hvězdy a nezdegenerovaného člena v kosmu až tak neobvyklé nejsou. Stačí, aby byla primární komponenta dostatečně hmotná, rychle se vyvinula, vybuchla v supernovu a zanechala po sobě neutronovou hvězdu. Druhá složka se vyvíjí pomaleji, neboť je méně hmotná, a expanduje ve stadiu rudého obra. Pokud exploze supernovy dodá neutronové hvězdě impulz směrem k druhému členovi systému, může se tato stálice zanořit do rozepnuté obálky rudého obra, přičemž se bude v plynu dál účinně brzdit. A po několika stoletích postupného spirálování se obě jádra skutečně srazí. 

Jestliže součtová hmotnost jader překročí tzv. Tolmanův-Oppenheimerův-Volkoffův limit (asi tři hmotnosti Slunce), dojde ke kolapsu v černou díru. V opačném případě vznikne neutronová hvězda s větší hmotností, pravděpodobně obklopená akrečním diskem. Během „pobytu“ neutronové hvězdy v obálce rudého obra mluvíme o Thorneově-Żytkowově objektu, který vzhledem připomíná červeného veleobra s neobvyklými chemickými příměsmi a zvláštním izotopickým složením: Jde o důsledek ne zcela běžných nukleárních procesů, kdy obálka rudého obra bezprostředně padá na neutronovou hvězdu.

Pokud se někdy někdo octne tváří v tvář tyranosaurovi, neměl by si vzpomenout na Jurský park. Jeho šance totiž budou větší, než v populární sérii filmů o dinosaurech.

Podle nového výzkumu by totiž člověk v kondici mohl tomuto nebezpečnému dravci utéct. Američtí vědci zkombinovali dvě biomechanické počítačové simulace, rekonstruovali jeho pohyb a dospěli k závěru, že tyranosaurus rozhodně nemohl pomýšlet na běh.

TIP: Hrozivý rekord: Tyrannosaurus rex měl doopravdy drtivý stisk čelistí

Až 12 metrů dlouhý a někdy i 15 tunový predátor konce období křídy byl prý rád, když svižně šel. Rychlost jeho chůze byla limitovaná velkou velikostí a váhou těla T. rexe. Jeden z největších dvounohých tvorů všech dob je ale stále v řadě ohledů záhadný.

John Muir Trail je jedním z nejslavnějších dálkových pochodů, a to nejen v rámci Spojených států amerických. V podstatě se jedná o přechod části pohoří Sierra Nevada v Kalifornii – z Happy Isles (1 230 m n. m.) v národním parku Yosemite až k Mount Whitney (4 421 m n. m).

Stovky kilometrů do dálky, tisíce metrů do výšky

Ve valné většině své délky se John Muir Trail (JMT) kryje s mnohem delším dálkovým pochodem Pacific Crest Trail, v jehož rámci už jen ti největší nadšenci přecházejí po severoamerických Kordillerách od kanadských až k mexickým hranicím. Pokud byste JMT šli klasicky ze severu na jih (Pacific Crest Trail se kvůli počasí chodí naopak z jihu na sever), na celkových 340 kilometrech nastoupáte 14 000 a sestoupíte 11 000 výškových metrů. Po celou dobu se jen zřídka dostanete pod hranici 2 400 metrů nad mořem.

TIP: Chilská náhorní plošina Altiplano aneb Na dosah jihoamerického nebe

Jelikož popis celé trasy by byl poměrně nudnou četbou, kde by se střídalo stále totéž – jezero, louka, výstup, sedlo, sněhové a suťové pole, louka, brodění potoku a řeky s nejrůznějšími názvy, které nezúčastněnému člověku stejně hned vypadnou z hlavy – raději dám k dobru několik osobních postřehů o patáliích tohoto dálkového pochodu.

Dostane se na kůži

Když se v červenci vydáte na John Muir Trail, budete mít dost dní dovolené, stabilní slunečné počasí a žádný stres, pak by možná hodně lidí chtělo být ve vaší kůži. Rozhodně by ale nechtěli být vaší kůží. No jen si to představte. Jste uvyklí na každodenní hygienu a občas nějakou tu péči navíc. Najednou se po dlouhém únavném letu ocitnete v příjemném prostředí kalifornských hor v Yosemite National Park. Jenže po několika hodinách se váš nositel ocitne v lese, uvidí první, relativně malé hejno komárů, a už se na vás snáší první velká sprška repelentu. Pak se dostanete z lesa ven a váš celoročním sezením v kanceláři postižený majitel usoudí, že jeho bělostné pokožce horské slunce jen prospěje. Schová tedy připravený opalovací krém a vy se pálíte, připékáte a rudnete a rudnete.

Intervaly střídání chemického postřiku a rožně záleží na rychlosti obměny lesů a otevřených ploch. Po dvou dnech ovšem váš majitel usoudí, že rudá není jeho oblíbená barva a začne se mazat opalovacím krémem. Ten je sice sám o sobě blahodárný, jenže cesta vede stále nahoru a dolů, člověk se potí a v údolích jsou pořád ti dotěrní komáři. Vrstvy repelentu, opalovacího krému, potu a hojícího krému po opalování se na vás mísí, ucpávají póry a vy začínáte dost zapáchat. Protože mýt se jednak k image správného horala nepatří, jednak zatím není kde hygienu provádět.

Teprve po týdnu nastává úleva. Chemicko-biologická vrstva spojená prachem je dostatečně silná, aby nepropustila tolik slunečního záření, a chemické procesy účinné látky repelentu se odehrávají především na jejím povrchu. Po druhém týdnu se konečně začnete loupat, spadne z vás i ta chemicko-biologicko-prachová vrstva a opět můžete volně dýchat. Váš majitel už mezitím skoro přestal vnímat komáry, občas se mírně namaže opalovacím krémem a hlavně se začíná blížit civilizaci, takže vás občas i umyje.

Medvědí nezájem

Medvěd je zvíře velké, divoké a nebezpečné a v oblasti Sierra Nevada téměř všudypřítomné. Ve většině případů ovšem medvěda černého uvidíte především na tričkách, na pivní etiketě, ve znaku Kalifornie či na varovných cedulích. Museli jsme se proto vybavit povinným medvědím barelem a dát do něj všechno jídlo a drogerii na cestu. Barel zapůjčený od rangerů je černý, škaredý, neskladný, těžký, no zkrátka samé kladné vlastnosti. Pokud se navíc trochu ušpiní uzávěr, nedostane se do něj nejen medvěd, ale ani vy. Dá se sice použít jako bytelná židlička, ale mám pocit, že kus nábytku zrovna nepatří k vybavení, které byste si s sebou normálně vzali na tři sta kilometrů dlouhou horskou túru.

Poté, co jsme si v Yosemity Valley přečetli, že jen v daném roce došlo ke zhruba sto třiceti incidentům s černým medvědem, trochu jsme se těšili, že nějakého potkáme. Ono totiž v tomto případě slovo „incident“ povětšinou znamená, že medvěd přišel, sebral jídlo na tábořišti, možná se vloupal do auta, kde lidé jídlo vystavovali, najedl se a odešel. A tak jsme na cestě každý večer poctivě dávali většinu potravin do barelů několik metrů od stanu a zbylé jídlo věšeli na strom. Na barely jsme pokládali ešusy a lžičky, aby nás jejich případný rachot o přítomnosti medvěda zpravil a my se na něj mohli jít podívat. Každý večer jsme doufali, že nás rachot probudí, ale byli jsme zklamáni. Dokonce ani svišťům naše jídlo zřejmě nevonělo natolik, aby kolem něj šmejdili a ešusy shodili. Obecně se tedy dá říct, že s ohledem na medvědy může normální člověk přežít pobyt v divočině Sierry Nevady ve zdraví.

Zásoby jedou napřed

Před několika lety na poutní cestě do Santiaga de Compostela mi jeden starší muž řekl své pravidlo týkající se dlouhých cest: „Na dlouhou cestu toho moc nepotřebuješ. Co nemáš, to najdeš, nebo se to k tobě dostane jiným způsobem.“ Už při putování severním Španělskem jsem se mohla párkrát přesvědčit o této pravdě a po absolvování John Muir Trail mohu navíc dodat: „Co máš a opravdu nepotřebuješ, to ztratíš, vyhodíš, zapomeneš nebo daruješ.“ A to je přirozený koloběh.

Jednou z batohových „náplní“, bez níž se neobejdete, je bezesporu jídlo. Představa potravin na celých 16 dní, které budeme mít naložené na zádech, nás ale vůbec nelákala, a tak jsme začali hledat na internetu. Brzy jsme zjistili, že na ranč Muir Trail, skoro přesně uprostřed pochodu, si za 50 dolarů můžete nechat poslat desetikilový kýbl s jídlem. K tomu připočtěte asi 1 000 Kč české, nebo 50 dolarů americké poště. Abychom zásilku pojistili, rozhodli jsme se poslat nachystané poživatiny do Severní Karolíny spolu s kamarádem, který tam jel o dva měsíce dříve služebně.

Do kbelíku jsme naskládali takové poklady jako sušené sójové mléko, bramborovou kaši s mlékem i bez něj, červenou čočku, která se dle našeho vlastního pokusu po delším namočení vaří pouhých pět minut, instantní rýžovou a kukuřičnou kaši, sójové maso, rýžové nudle a podobně. Zkrátka věci, o kterých si v dobách, kdy máte po ruce uzená žebra, zmrzlinu a čerstvou zeleninu, necháváte zdát jen v nočních můrách. Každopádně jsme měli pocit, že jsme úspěšnost naší cesty uspokojivě zajistili.

Jídlo pryč, vzpomínky zůstávají

Potraviny byly relativně včas poslány ze Severní Karolíny na ranč Muir Trail v Kalifornii, ale když jsme tam dorazili my, oranžový kbelík nikde. Nebyl ani na ranči, ani (dle telefonního hovoru) na první zastávce, kterou musí od místní pošty k ranči řetězem místních lidí urazit. Promptně jsme tedy vybrali nádoby, kam procházející dávají vše nepotřebné, včetně jídla. Získali jsme tím zásoby tak maximálně na jeden a půl dne.

Možnost pokračovat dál jediný další den nám náladu moc nevylepšila, ale naštěstí jsme se dali do řeči s Edem a Jamesem, pány důchodového věku. Téhle dvojici dorazily zásoby včas, ale Jamesovy nohy dostaly po pádu natolik zabrat, že se rozhodl cestu ukončit. Za symbolických pětadvacet dolarů nám prodal většinu svého proviantu, a jelikož je zřejmě velký jedlík, jeho potraviny nám třem stačily. K tomu jsme vlastně ušetřili, protože místo padesáti dolarů za dopravu na ranč jsme zaplatili jen dvacet pět. Hodí se podotknout, že jsme měli velké štěstí. Jen asi dvacet minut po nás dorazili na ranč dva mladíci, kteří se rozhodli absolvovat celý Pacific Crest Trail. Evidentně jídlo dlouho neviděli a žádný kbelík si ani neposlali.

Paní, která se o kbelíkový koloběh stará, ještě před odchodem dáváme instrukce, aby v případě, že naše potraviny dorazí, neposílala zásilku zpět. Ať dá raději obsah k dispozici dalším procházejícím a pomůže tak uzavřít koloběh věcí potřebných. Jsem přesvědčena, že udat deset kilo jídla tady není problém. Lidí, kteří se vydávají na tento dálkový pochod, bude vždy dost. Přes všechny peripetie, jež musí člověk přestát, si totiž nakonec odnáší především krásné vzpomínky na úchvatnou, téměř nedotčenou přírodu Sierry Nevady.

„Traťové“ rekordy

Pochod John Muir Trail bez externí pomoci a bez doplňování jídla nejrychleji prošel Michael Popov, který trasu absolvoval za 4 dny, 5 hodin a 25 minut. Rekord s externí podporou drží Sue Johnstonová, která z Mount Whitney do Happy Isles přiběhla v srpnu roku 2007 za 3 dny a 20 hodin.

Odkaz Johna Muira

John Muir (1838–1914) byl Američan skotského původu, který valnou část svého života zasvětil studiu botaniky a geologie pohoří Sierra Nevada. Především díky jeho zápalu pro ochranu přírody byla údolí Yosemite a Sequoia shodně v roce 1890 vyhlášena národním parkem. Muir založil tzv. „Sierra Club“, dodnes jednu z nejvýznamnějších organizací na ochranu přírody. O svých cestách americkou divočinou napsal spoustu knihy, jmenujme například „The Mountains of California“ (1894). Rok po jeho smrti, v roce 1915, věnovala kalifornská vláda částku 10 000 dolarů na vybudování cesty John Muir Trail, která byla dokončena v roce 1938. Je ironií osudu, že cesta pojmenovaná po Johnu Muirovi končí na Mount Whitney – hoře, které dal jméno Josiah Dwight Whitneym, pán, jenž byl na vědeckém poli geologie Muirovým zapřisáhlým odpůrcem.

Jak se neztratit na John Muir Trail

Jak se tam dostat

Na mezinárodním letišti v San Franciscu si můžete vypůjčit auto a dojet s ním do města Merced. Tam můžete vůz vrátit a dál pokračovat autobusem do Národního parku Yosemite. Na cestě zpět vám nezbývá než doufat, že alespoň jednoho z vás od úpatí Mount Whitney někdo sveze do civilizace, kde si opět budete moci půjčit auto.

Co lze pořídit cestou

Musíte být zásobeni vším potřebným prakticky od samého začátku. Cestou nejsou žádné stánky s občerstvením a peníze jsou vám co platné jedině na Tuolumne Meadows, Reds Meadow a John Muir Ranch, kde se dá koupit alespoň plyn do vařičů.

Jak ujít 340 kilometrů

Záleží na každém, jaké denní kilometrické dávky si naordinuje. Jako na každém dálkovém pochodu, i zde se doporučuje začínat pozvolna. Není třeba se honit, ke konci bude výkonnost jistě minimálně o 30 procent vyšší. V poledne nezapomínejte odpočívat. Kempovat je povoleno skoro všude. Jen je třeba mít na paměti, že v suti vysokých sedel nebo v podmáčeném údolí nebude kdovíjaký komfort na spaní. Co se týče vody, většinou hlavní starosti cestovatele, té pro našince pitné je v červenci skoro všude dost. Za celou dobu se nám stalo jen jednou, že jsme jí večer měli nedostatek a museli jsme filtrovat jakousi „louži“. To bylo ale dáno hlavně tím, že jsme byli líní vrátit se o dva kilometry zpět k čisté strouze.

Co byste měli vědět

Na absolvování této cesty (to ostatně platí prakticky pro každý americký národní park) musíte mít potřebná povolení. To na JMT získáte u National Park Service. Pokud jste alespoň trošku časově flexibilní, není ani třeba jej vyřizovat doporučených 24 týdnů dopředu. Povolení prakticky nic nestojí, jen zaplatíte 5 dolarů za rezervaci. Snaha obejít jej je tedy zbytečná a nestojí za ostudu a pokutu, protože nějakého rangera po cestě určitě potkáte. Je samozřejmě zakázáno nechávat v přírodě jakékoli odpadky a musíte po sobě zakopávat i to, co v pohodlí vašeho domova bezpracně mizí odpadovým potrubím.

Mapa a orientace v terénu

Nespoléhejte na to, že mapu koupíte na místě. Průvodců i map je celá řada, doporučujeme koupit co nejvíce podrobnou předem přes internet z USA. Cesta samotná je sice prošlápnutá v jakýsi chodníček, ale není značená a člověk se zde pohybuje v opravdové divočině, odkud je někdy i více než tři dny cesty do civilizace. Bloudění by vás mohlo stát nejen hodně sil, takže na mapě rozhodně není radno šetřit.

Projekty dánského konceptuálního umělce Kristiana von Hornsletha rozhodně nejsou pro každého. Svérázný umělec proslul například porušováním autorských práv a používáním cizích děl nebo projektem pomoci chudým Uganďanům, který pro jeho etickou stránku rázně utnuly ugandské úřady. Před 10 lety nabízel chudým vesničanům hospodářská zvířata za to, že si oficiálně změní jméno na „Hornsleth“. Během čtyř měsíců pro svůj projekt získal přibližně 300 nových Hornslethů.

Bezdomovci jako tamagoči

Také nejnovější počin svérázného Dána vyvolává vlnu emocí. Kristian nabízí londýnské bezdomovce jako živé pokémony. Na rozdíl od sběratelské hry, která ovládala svět v loňském roce, nejde o sbírání či lovení pokémonů. Deset bezdomovců Kristian vybavil GPS zařízením, které umožňuje jejich nepřetržité sledování. Spíše než pokémony tak projekt připomíná legendární tamagoči. Zájemcům je společně s mobilní aplikací nabízí za 32 700 dolarů (v přepočtu zhruba 700 tisíc korun). Kupci navíc získají exkluzivní pozlacený portrét „zakoupeného“ bezdomovce. 

O zájemce prý Kristian nemá nouzi, o projekt projevili zájem aktivisté i skupiny věnující se pomoci lidem bez domova. Mezi zájemci jsou prý ale i bohatí byznysmeni.

Přestože jde primárně o umělecký, byť poněkud kontroverzní projekt, nechybí mu ani společenský rozměr. Podle von Hornsletha by mohl podnítit zájem společnosti o osudy lidí bez domova. V příštích týdnech umělec chystá sérii videí dokumentujících život lidí bez domova, kteří se do projektu zapojili. „Chci lidem ukázat, že opravdový život je mnohem zajímavější než osudy Kim Kardashian,“ říká o svém nejnovějším dílku Kristian von Hornsleth.

Při katastrofách se oběti i záchranáři ocitají v extrémních situacích. Vědci a inženýři pro takové případy vyvíjejí technologie, které budou pomáhat zachraňovat životy. Jejich vzhled přitom může být roztodivný.

Už jsme viděli drony, miniaturní roboty a dokonce i zvířecí kyborgy. Odborníci ze Stanfordu vyvinuli měkkého nafukovacího robota, který připomíná hada, ale pohybuje se spíše jako velký červ nebo žížala. Podle některých připomíná spíše rostlinu než živočicha.

TIP: Lehčí než vzduch: Nový nafukovací robot se svaly měří 20 metrů

Robot je vybavený kamerou a měl by pronikat k přeživším, kteří budou uvězněni v téměř neprostupné suti. Měl by jim přinášet naději na vysvobození a také je dokáže zásobovat nezbytnou vodou, než přijde čas jejich záchrany.

Futurismus v praxi

Kam vyrazit: Brusel

Bruselské předměstí Vilvoorde ukrývá architektonickou perlu: Tamní experimentální dům „House of the Future“ obsahuje to nejmodernější ze současné architektury a technologií. Futuristický příbytek, sloužící zároveň jako výstavní prostor, se „ovládá“ jediným kontrolním panelem připojeným k internetu a najdete v něm také řadu dalších „chytrých“ užitných předmětů budoucnosti. 

Ohnivá voda života

Kam vyrazit: Ostrov Islay

Skotský ostrov Islay patří k nejzápadnějším výspám Evropy a láká nejen majestátní přírodou, bičovanou Atlantikem, ale především řadou palíren whisky. Islayská „voda života“, v jejíž chuti rozeznávají fajnšmekři mořskou slanost, rašelinu i silné uzené tóny, se vyrábí výhradně z ječmenného sladu. Mezi tamní nejznámější palírny patří Ardbeg, Laphroaig a také výrobce zřejmě nejoceňovanější whisky historie – Lagavulin. 

Pouť do Santiaga

Kam vyrazit: Santiago de Compostela

Svatojakubská cesta je tradiční pouť ke katedrálnímu hrobu Jakuba Staršího ve španělském městě Santiago de Compostela. Vede k němu víc než desítka různě dlouhých tras, přičemž k nejkrásnějším a nejlépe značeným patří Portugalská cesta, která začíná v Portu a měří asi 250 km. Několikadenní túru můžete absolvovat i sami a nerušeně během ní přemítat, zatímco budete míjet oceán či malebná městečka a potkávat se s dalšími poutníky.

Hudba budoucnosti

Kam vyrazit: Birmingham

To nejlepší z britské alternativní hudební scény, navíc propojené se současným digitálním a výtvarným uměním, nabízí Supersonic Festival pořádaný každoročně v britském Birminghamu. V rámci třídenní akce si můžete poslechnout novinky (nejen) z britské produkce, které zpravidla o pár let předbíhají dobu, nebo se zúčastnit workshopů a prezentovat tam své hudební vize sami. 

Královna cest

Kam vyrazit: Řím

Výlet podél kdysi nejvýznamnější silnice Římské říše nazývané Via Appia představuje vítaný odpočinek od hektického ruchu Říma. Někdejší tepna Apeninského poloostrova dřív začínala za římskými městskými hradbami a vedla až do kampánské Capui vzdálené téměř 200 km. Při putování podél torza cesty lze obdivovat prastarou antickou dlažbu, dávné hrobky odpočívající v tichu majestátních borovic a cypřišů, ale i několik malebných kostelíků, včetně svatostánku Domine quo vadis.

Monumentální podzemí

Kam vyrazit: Škocjanské jeskyně

Škocjanské jeskyně patří k nejvyhledávanějším přírodním skvostům Slovinska zcela právem. Vápencový komplex, jenž se táhne v délce 5,8 km, ukrývá množství vodopádů a nespočet krasových útvarů, propadlých chodeb i závrtů. Jeskyně se v některých místech propadají až do hloubky 200 m a celkový dojem z obřího prostoru ještě umocňuje hučící Reka, která místem protéká. 

Lodí po souši

Kam vyrazit: Kanál Elbląski

Kanál Elbląski se řadí k nejzajímavějším plavebním trasám nejen v Polsku. Jeho historie sahá do 19. století a součástí dodnes funkčního systému je pět svážných drah, které lodě překonávají po souši, konkrétně na speciálních vagonech pohybujících se po kolejnicích. Z Ostródy do Elblągu měří kanál 80 km a plavba trvá 11 hodin, trasu lze ovšem zkrátit i na polovinu.

V labyrintu utrpení

Kam vyrazit: Budapešť

Dům stojící na budapešťské adrese Andrássy út 60 představoval dlouhá desetiletí symbol teroru, smrti a totalitní moci. Za druhé světové války byly v jeho podzemí umučeny stovky odpůrců nacistického režimu, což později zopakovala komunistická tajná policie – rukou stejných dozorců. Dnes se v místě nachází muzeum Terror Háza neboli „dům teroru“, kde si můžete v mnoha velmi zdařilých expozicích „osahat“ mrazivé události, na něž bychom neměli zapomenout.

Po stopách zepelínů

Kam vyrazit: Friedrichshafen

Bodamské jezero pod Alpami nabízí nejen vodní radovánky či pěší výlety. Na jeho břehu se v německém Friedrichshafenu tyčí bílá budova Zeppelin Museum, kde jsou k vidění nejslavnější vzducholodě historie. K tamním největším atrakcím patří část repliky stroje LZ 129 „Hindenburg“: Můžete se mimo jiné posadit do křesílka pro cestující a obdivovat dobový salonek.

Výlet do radioaktivní zóny

Kam vyrazit: Černobyl

Míra znečištění ve většině černobylské „zóny“, zamořené při jaderné havárii v roce 1986, již klesla k normálním hodnotám. Exkurze přímo k elektrárně či do nedalekého městečka Pripjať, pořádané obvykle z Kyjeva, tak dnes bezpečně nabízí řada zážitkových agentur. Navštívit můžete i kyjevské muzeum Černobylu, s více než sedmi tisíci exponátů souvisejících s katastrofou.

V ráji gameboyů a tetrisů

Kam vyrazit: Berlín

Patříte-li k milovníkům počítačových her, rozhodně byste si neměli nechat ujít návštěvu berlínského Computerspielemuseum. Čeká tam na vás přes 16 tisíc her, 2 300 zařízení na jejich ovládání a tisíce specializovaných časopisů. Nejstarší exponáty pocházejí už z poloviny minulého století a řadu z nich si můžete sami vyzkoušet.

Česko okouzlující

Prázdniny se rychle blíží ke své polovině a možná právě přemýšlíte, která zajímavá místa naší vlasti navštívit. Přinášíme vám několik tipů, jež zahrnují nejkrásnější českou a moravskou letní přírodu, výběr z netradičních festivalů i chytrou zábavu.

Počátek Pražského hradu lze totiž stanovit čtverým možným způsobem. Jednak jej můžeme vztáhnout do doby, kdy ostroh nad Vltavou alespoň občas obývali naši slovanští předci. Druhým je období, kdy byl ostroh bezesporu trvale osídlen, a třetím doba, kdy můžeme určit, že se stal centrem (ústředím) širší oblasti. Teprve čtvrtá varianta znamená nesporné doklady státního centra a sídla vládnoucího knížete a máme k ní psané prameny. Předchozí tři se neobejdou bez pomoci archeologie.

Pahorek „Žiži“

V písemných pramenech se pahorek zvaný Žiži objevuje pouze jednou, a to v Kosmově kronice. Podle tohoto kronikáře se v roce 1002 vrátil kníže Oldřich do Prahy obsazené polským knížetem Boleslavem Chrabrým a „poslal jednoho svého bojovníka s úkolem, aby vnikna do hradu Prahy, v noci zvukem trouby postrašil nic netušícího nepřítele. Věrný služebník ihned rozkaz vykonal, a vstoupiv v noci uprostřed hradu na vyvýšené místo, jež slove Žiži, zatroubil a mocným hlasem několikrát volal“. Pokud pomineme Kosmovo špatné datování a chybnou identifikaci knížete, můžeme opatrně pahorek Žiži ztotožnit s nejvyšším hradním místem, na kterém dnes stojí budova Starého proboštství.

Podnět k teoriím o místě pohanského kultu zavdávalo neobvyklé jméno. Odvozovalo se o slova „žhnouti“ – „žár“ a evokovalo pohanské ohně, jak je známe z pohanských svatyní třeba na Ukrajině. Novější teorie uvažuje o původu ve slově „seděti“. Tím se místo jakoby propojuje s dalším neméně záhadným objektem – knížecím stolcem.

Knížecí stolec

Knížecí stolec hrál důležitou ceremoniální úlohu při nástupu nového knížete k moci. Po přijetí křesťanství se před jeho nastolením skonala mše v bazilice svatého Jiří. Nato byl kníže slavnostně posazen na stolec a přijal hold shromážděného lidu. Výstižný popis nacházíme u Kosmy: „Vzal (kníže Jaromír) za ruku synovce Břetislava a vedl ho ke knížecímu stolci, a jako se děje při volbě knížete, házeli přes mříže hořejší síně peníze (…) mezi lid, aby se netlačili na knížete sedícího na stolci, nýbrž raději chytali házené peníze.“

Přes zdánlivě přesné lokalizační údaje nemáme zatím představu, kde stolec v hradním areálu hledat, protože nevíme, kde v té době stál knížecí palác, v němž se stolec nacházel. Podle zahraničních analogií to mohlo být na vyvýšeném místě (na Jiřském náměstí?). Umístění stolce je tedy stejně neurčité jako v případě pahorku Žiži.

TIP: Je Pražský hrad největším na světě? Co ho předčí?

Sdílnější není ani kanovník Vincencius, který ve zprávě k roku 1142 bezděčně vystihuje velký význam stolce: „[…] jeden kámen, který ještě teď stojí uprostřed hradu a za nějž nejen nyní, ale i odedávna padlo v boji mnoho tisíc bojovníků […]“. Nejnověji se uvažuje o přímé souvislosti s pahorkem Žiži. Stolec a s ním spojený obřad je dávnou (indo)evropskou předkřesťanskou zvyklostí. Podle dochovaných analogií mohl mít stolec podobu nějakého (upraveného) přírodního útvaru, který snad byl součástí původního skalního hřbetu. Nastolovací rituál přetrval do 12. století, opuštěn byl až se zavedením královských korunovací, které se odehrávaly v chrámu sv. Víta.

Celkem čtyři polní divize se v červnu 1944 nacházely na Západě, kde měly pomoci odrazit očekávané spojenecké vylodění. Ani v dlouhém období relativního klidu se ale nepodařilo dohnat výcvikové manko. Dalším limitujícím faktorem byla chybějící motorizace.

Předchozí části:

Polní divize Luftwaffe (1): Orli bez křídel

Polní divize Luftwaffe (2): Tuhé boje u Stalingradu

Odrazit invazi!

Ve zprávě k 16. polní divizi stálo: „Úroveň jejich výcviku je dostatečná pro defenzivní operace a mise malého rozsahu. Bez bojových zkušeností a dostatečné motorizace nemůže divize čelit nepříteli majícímu materiální převahu.“ V rámci 17. polní divize sloužily dokonce dva celé prapory složené z řad bývalých sovětských zajatců, kteří chtěli uniknout zajateckému táboru službou ve Wehrmachtu.

O bojové hodnotě takových jednotek si nedělal iluze nikdo. V době invaze bývalí příslušníci letectva přímo do boje nezasáhli a svůj křest ohněm si 16. polní divize prožila až na začátku července. Britský útok poblíž lostřelecká příprava, která formaci způsobila těžké ztráty. Následné pozemní boje trvaly pouze několik hodin. Zle poničená divize přišla o 75 % své bojové síly a jako samostatný bojový útvar v podstatě přestala existovat.

Sesterská 17. polní divize se na počátku srpna stáhla z Le Havru a ustoupila až k řece Eure, kde se 17. srpna 1944 poprvé střetla s Američany. Přes všechny nesnáze dokázala vést ústupové boje až do 30. srpna, kdy byly její zbytky zařazeny do 331. pěší divize. Nejzajímavější průběh měly akce 18. polní divize. Ta se přesunula ze severu s rozkazem provést na Seině protiútok na postupující Američany.

Boje probíhaly několik dní a formace si vůbec nevedla špatně. Spojenci již ale měli v této fázi války příliš velkou převahu, takže se nakonec Němci museli dát na ústup. Koňské potahy a vlastní nohy nemohly stačit tempu motorizovaného nepřítele, a tak se mnohé jednotky dostaly do obklíčení a menší skupiny vojáků se těžce probíjely ke svým spolubojovníkům. Zbytky mužstva pak položily na podzim 1944 základ 18. divize lidových granátníků. Poslední ze „západních“ polních divizí přečkala až do konce války v poklidu v Norsku.

Postupný zánik

Po převedení pod armádní velení došlo k faktickému zrušení některých útvarů na východní frontě. Zatímco 5. a 15. polní divize již bez toho prakticky neexistovaly, zbytky 3. divize se sloučily se 4. a 6. působící v okolí Vitebska. Deaktivace čekala také na 1. polní divizi Luftwaffe, která utrpěla na začátku roku 1944 těžké ztráty.

Během ústupových bojů byla téměř zničena také 13. polní divize a její mužstvo čekalo zařazení do řad 12. polní divize, pomocný personál se pak připojil k estonským policejním jednotkám. Všeobecný ústup přiměl také hrdinně bojující 21. polní divizi, aby se stáhla z bažinatého terénu okolo Staré Rusy, kde operovala od roku 1942. Pomyslný hřeb do rakve pozemním útvarům Luftwaffe zasadila operace Bagration v létě 1944, která znamenala konec většiny ještě samostatně bojujících polních divizí.

Na podzim již na východní frontě bojovaly pouze dvě, a sice 21. a 12., kterou se v říjnu 1944 podařilo částečně evakuovat do Gdaňska, kde ji ale velení rozpustilo. Naopak 21. polní divize bojovala až do konce války. Přestože v květnu 1945 již představovala jen odlesk někdejší slávy, byla to právě tato první zformovaná divize, kdo nesl prapor pozemních jednotek Luftwaffe až do konce.

V dějinách druhé světové války představoval vzestup a pád polních divizí Luftwaffe zajímavý pokus o stvoření další nezávislé armády v rámci struktur třetí říše. Je třeba říci, že šlo o pokus nepříliš povedený. Ačkoliv se některým z těchto formací podařilo dosáhnout jistých úspěchů, jejich celkové výkony patřily v rámci německých branných sil spíše k podprůměrným a tyto jednotky tak pouze odčerpávaly síly, které šlo využít efektivněji.

Zakladatel a šéf společnosti SpaceX Elon Musk je hodně orientovaný na vesmír a kosmické technologie. V jeho zorném poli je především Mars, jak se ale zdá, nezapomíná ani na mnohem bližší vesmírné těleso, náš Měsíc.

TIP: Velké plány: Jeff Bezos z Amazonu se chce pustit do dobývání Měsíce

Musk v těchto dnech prohlásil na konferenci Výzkum a vývoj na Mezinárodní vesmírné stanici ISSR&D (International Space Station Research and Development) ve Washingtonu, D. C., že pokud chceme veřejnost opravdu zaujmout pro výzkum a kolonizaci vesmíru, velmi by se hodila základna na Měsíci.

Lunární základna pro cesty do vesmíru

Podle Muska bychom měli zřídit trvalou výspu lidstva ve vesmíru a Měsíc je nejblíže po ruce. Z této výspy bychom pak postupovali dál do hlubin vesmíru. Musk to vnímá jako pokračování vizí programu Apollo a věří, že právě tohle lidé chtějí. SpaceX je podle něj přímou součástí tohoto snu.

Musk v loňském roce představil Meziplanetární transportní systém ITS, který by mohl být použit pro kolonizaci Marsu a dalších světů Sluneční soustavy. Zmenšená verze systému ITS by ale mohla vozit lidi i na Měsíc a podílet se na generování zisku, který by zase financoval kolonizaci Marsu. S podporou lidí jako je Musk se kolonizace Měsíce posouvá zase o něco blíže realitě. 

Pro naši západní civilizaci je Austrálie velmi vzdáleným kontinentem, který jsme objevili jako poslední z velkých obyvatelných zemí. V dávné minulosti to ale bylo přesně naopak.

První lidé se dostali do Austrálie překvapivě brzy, o dost dříve než na americké kontinenty. Podle nového objevu to bylo dokonce ještě mnohem dříve, než jsme si doposud mysleli.

TIP: První Australané snědli australskou megafaunu a lovili pomocí sítí

Odborníci odhadovali, že se první lidé dostali do Austrálie někdy před 40 až 60 tisíci lety. Nové datování nástrojů, nalezených na poloostrově Arnhemská země v Severním teritoriu, ale ukazuje, že se slušnou jistotou byli lidé na území Austrálie již před 65 tisíci let. Pokud to tak skutečně bylo, tak vědci budou zřejmě muset přehodnotit teorie o tom, kdy se náš druh vydal z Afriky dobýt zbytek světa.