Kromě výzdoby najdou cestující v jednotlivých vozech pravidla konkrétních sportů, zajímavosti z historie jednotlivých disciplín a zajímavosti z dřívějších ročníků studentských her.

Psal se rok 1860, když se jedním z deštných pralesů na severu Kambodže prodíral francouzský přírodovědec a cestovatel Henri Mouhot. Honba za vzácným druhem motýla, při které prožil dobrodružství připomínající příběhy Indiana Jonese, jej zavedla až do samotného srdce džungle. V místech, jež porůstala neprostupná vegetace, ho však čekalo ohromující překvapení: Mouhot tam narazil na zbytky kamenných chrámů, které svou velikostí a výzdobou působily jako z jiného světa. 

„Jeden z těch svatostánků, měřitelný s chrámem krále Šalomouna a postavený asi nějakým starověkým Michelangelem, by klidně mohl zaujmout čestné místo po boku našich nejkrásnějších staveb,“ poznačil si Mouhot do deníku. Jednalo se o Angkor Vat, největší, a zároveň nejtajemnější svatyni města Angkor – někdejšího centra říše Khmerů. 

Metropole v srdci džungle 

Mouhot, stejně jako pozdější cestovatelé, zpočátku považoval zázračný svatostánek za dílo antických stavitelů. Zdálo se mu nemyslitelné, že by něco tak úchvatného mohli vytvořit neznámí „barbaři“ žijící kdesi v tropické džungli. Jenže brzy nato vydalo naleziště další ze svých početných tajemství. Ukázalo se, že neukrývá „jen“ několik chrámů – badatelé jich v areálu napočítali stovky (včetně kamenných rozvalin). Další zjištění vyvolalo opravdovou senzaci: V 9.–15. století, tedy v době evropské románské až renesanční éry, se hluboko v pralese rozkládalo sídlo, které i dnes udivuje svou velikostí. Angkor – v překladu z khmerštiny „město“ – představoval centrum kdysi mocného Khmerského království.  

Zaujímal plochu 1 000 km², tedy přibližně dvojnásobek dnešní Prahy, a ještě ve 12. století měl zřejmě až milion obyvatel. Pro srovnání: V Paříži v té době žilo asi 30 tisíc lidí a v Londýně pouhých 20 tisíc. Podle archeologů představoval Angkor svého času největší metropoli světa. Přesto obyvatelé po roce 1431 město náhle opustili a z neznámých důvodů jej nechali napospas džungli. 

Největší svatyně světa 

Senzační zjištění přineslo zároveň řadu znepokojivých otázek: Jak dokázali staří Khmerové zkrotit rozsáhlou monzunovou krajinu v srdci pralesa, kde ročně spadne na 2 500 mm srážek? Jak zvládli spravovat a živit milionovou metropoli? Proč stavěli tolik kamenných chrámů, ale přitom se nedochovala jediná kamenná světská stavba? A konečně – co je nakonec vyhnalo z angkorského ráje? 

Mnohé odpovědi zatím neznáme, klíč k rozluštění řady dalších tajemství však leží v samotném srdci města, v impozantním chrámu Angkor Vat. Mezi kamennými pozůstatky sídla ční zmíněný svatostánek jako obr – pokud jde o velikost i zachovalost. S rozlohou téměř 1,6 km² představuje vůbec největší chrám na světě; navíc jej obklopuje masivní, 190 m široký příkop, takže stavba působí dojmem, že „pluje“ na vodě. 

Na počest boha-krále

Khmerští panovníci budovali duchovní stavby pod silným vlivem hinduistické architektury, která symbolicky odráží celý vesmír. Indická kultura se do oblasti dostávala díky obchodním i diplomatickým výpravám, s nimiž přicházeli také hinduističtí kněží. Ti pak khmerské panovníky udivovali svými „magickými“ schopnostmi a nakonec často zůstávali na jejich dvorech. 

Snad právě pod tímto vlivem se od 11. století začal na nejposvátnější khmerské hoře Phnom Kulen odehrávat okázalý ceremoniál, který potvrzoval kult dévaradži čili boha-krále. Připomínalo se při něm, že hinduističtí bohové pověřují pozemskou vládou konkrétního člověka. Ten se tak stává jejich zástupcem na zemi a přejímá i roli ochránce vesmíru. Při obřadu panovník obdržel posvátný kámen falického tvaru zvaný lingam, jenž vyjadřoval jeho duchovní i pozemskou moc a byl uložen v chrámu. Každý khmerský vládce pak budoval svůj vlastní svatostánek symbolizující jeho přímé spojení s bohy, což částečně vysvětluje i značné množství chrámů v Angkoru. Po smrti vladaře sloužila svatyně jako jeho mauzoleum – právě odtud měl putovat na svoji poslední cestu k bohům. 

Svatý příbytek Višnua

Nejproslulejší z angkorských chrámů nechal vystavět král Súrjavarman II. v letech 1113–1150, aby tak potvrdil své spojení s bohem Višnuem. Ostatně původní název svatostánku zněl „Preah Višnulóka“ neboli „svatý příbytek Višnua“. Pozdější a dosud používané pojmenování „Angkor Vat“, v překladu „městský chrám“, získalo místo až po náboženské revoluci v 13. století, kdy země přijala buddhismus. Tehdy se chrám změnil ze sídla zasvěceného Višnuovi v buddhistickou svatyni.

Súrjavarman II. měl k výstavbě velkolepého svatostánku zřejmě i silný osobní důvod: Již jako čtrnáctiletý chlapec totiž zabil tehdejšího panovníka, svého strýce Dharanindravarmana I., načež se chopil vlády. Potřeboval však svou moc stvrdit přízní bohů a obrovský chrám – největší, jaký kdy smrtelník spatřil – mu ji měl zajistit. 

Zrození z tekutého chaosu 

Náboženský přesah se promítá jak do symboliky, tak do samotné konstrukce chrámu, silně inspirovaného hinduistickými mýty o stvoření vesmíru. Ústředním tématem se stala legenda o „čeření mléčného oceánu“, podle níž povstal kosmos z počátečního tekutého chaosu, a to za společného úsilí bohů a ďáblů. Ti oceán různě zohýbali pomocí vesmírné hory plnící funkci jakési vařečky, přičemž se pokoušeli získat z „mléka času“ elixír nesmrtelnosti. 

V souladu s legendou vyrostl chrám uprostřed vodní nádrže symbolizující prvotní oceán, ve kterém se ukrývá život čekající na probuzení. Svatostánek stojí na půdorysu mandaly – posvátného symbolu řady kultur, jenž ukazuje, jak se chaos mění v harmonickou formu. Uprostřed se tyčí pětice hlavních věží, které představují vrcholky mytické hory Méru, značící v hinduismu střed světa a domov bohů. Stavba spočívá na třech stupňovitých „patrech“ – do těch vyšších přitom směli vstoupit pouze duchovní, zatímco nejnižší stupeň byl vyhrazen obyčejným smrtelníkům. Podél náspu vedoucího k hlavní bráně se dosud nacházejí balustrády ve tvaru gigantických hadů nágů, kteří jsou strážci bohů a symbolizují vesmírnou plodnost.

Dílo andělů, démonů či obrů

K velkým záhadám patří samotné vybudování chrámu – a v mnohém si nezadá s otazníky, jež se vznášejí nad egyptskými pyramidami. Stavba prý vyrostla tak rychle, že ji podle některých legend stvořili andělé, démoni či obři, případně se místo zázrakem zrodilo „samo“ během jediného večera. 

Podle skutečných odhadů postavili dělníci Angkor Vat za necelá čtyři desetiletí (i když dostavba a dokončení výzdoby trvaly o čtyřicet let déle). Přesto se jednalo o poměrně krátký interval, uvážíme-li, že mnohé evropské katedrály budované zhruba ve stejné době se často dokončovaly až s použitím moderní techniky ve 20. století. Spěch zedníků i mistrů kamenického řemesla lze zřejmě vysvětlit blížící se smrtí krále Súrjavarmana II.: Pokud měl chrám umožnit cestu panovníka k bohům, ale nebyl by dokončen před jeho skonem, zcela by ztratil smysl. 

Záhada neexistujícího pískovce 

Monumentální stavba mohla v nehostinné džungli vyrůst tak rychle zřejmě i proto, že na ní pracovalo až padesát tisíc mužů. Súrjavarman II. je povolával ze všech koutů říše a dost možná v extrémně tvrdých podmínkách dřeli dobrovolně – budovat „sídlo bohů na zemi“ pro ně totiž znamenalo velkou čest. 

Záhadou ovšem zůstává původ použitého pískovce – jeho nejbližší naleziště totiž leží víc než 30 km severně od chrámu. Na stavbu se spotřebovaly miliony tun kamene, jak ho tedy dělníci dopravili na místo? V úvahu přichází cesta po vodě, jenže řeka se lokalitě obloukem vyhýbá, a muselo by se tudíž jednat o síť umělých kanálů a říčních ramen. Protože bylo nutné přesunout bloky o hmotnosti 50 kg až 10 t, musela být organizace práce vskutku obdivuhodná. Nabízí se však i další vysvětlení: Podle některých badatelů „padl“ na výstavbu Angkor Vatu celý pískovcový masiv, po němž tak nic nezbylo. 

Genesis vepsaná do kamene 

Vedle perfektně opracovaných kamenných bloků – jež do sebe v mnoha případech zapadají s takovou přesností, že ani nevyžadovaly tmelicí hmotu – vyniká dokonalostí i vnitřní výzdoba chrámu. Precizně propracované basreliéfy vyplňují snad každý kout rozlehlého svatostánku. V řadě za sebou by přitom kamenné výjevy vytvořily pásmo dlouhé 1,2 km, největší výzdobu svého druhu na světě. 

TIP: Duel božských sídel: Mexický Chichén Itzá vs. kambodžský Angkor Vat

Podle odborníků si jemné kamenické práce vyžádaly minimálně polovinu z celkového času na výstavbu Angkor Vatu. Z chrámových stěn k nám dodnes promlouvá „Genesis“ vepsaná do kamene, jež líčí výjevy ze starověkých eposů Rámájana a Mahábhárata, ale i síla panovníkova vojska či oddanost jeho početného služebnictva. Chodby zdobené basreliéfy musely přitom v době svého vzniku působit ještě impozantněji – stejně jako chrámové věže je totiž pokrývalo zlato.  

Budiž voda!

Co však stálo za vzestupem říše, jež byla nakonec tak mocná, že si mohla dovolit i nejodvážnější chrámový projekt své doby? Podle archeologů lze odpověď hledat v genialitě khmerských inženýrů, dávných specialistů na vodohospodářství. Podobně jako bohové z legend při stvoření vesmíru, i oni totiž dokázali zkrotit chaos okolních vod a uvést je v řád.  

Angkor leží v tropickém pralese, který šest měsíců v roce čelí monzunovým dešťům; následuje období sucha a naopak nedostatek životodárné tekutiny. Khmerové se proto odedávna učili, jak uchovat vodu přinášenou monzuny na horší časy. V 9. století se khmerští inženýři pustili do ambiciózního projektu – vytvoření gigantického vodohospodářského systému. Dokončili jej teprve v průběhu 12. století, tedy zhruba o 300 let později, výsledek však rozhodně stál za námahu – díky němu mohla vyrůst téměř milionová metropole, jež své obyvatele bezpečně uživila.  

Umění khmerských inženýrů

Vodní systémy protkávaly celý Angkor a okolí: Zahrnovaly i přírodní jezero Tonlé Sap, kam přivádí pravidelné záplavy řeka Mekong, a dále šlo o několik obřích vodních nádrží (tzv. baray), z nichž největší pojala 53 milionů metrů krychlových (pro srovnání – přehrada Orlík má asi 280 milionů krychlových metrů). Soustava se využívala k zemědělským účelům, ale i jako zdroj pitné vody. Umělé kanály byly propojeny s trvalými zdroji z jezer, řek, podzemních toků a dešťových vod. Dřevěné domy obyvatel se pak stavěly na vyvýšených místech či na kůlech a v jejich blízkosti se budovaly menší nádrže, jež zachycovaly vodu v období dešťů. 

Celý vodohospodářský systém zároveň sloužil jako dopravní síť, na níž byli lidé závislí podobně jako my dnes na elektřině. Především však v období sucha dovoloval zavlažovat rýžová pole, přičemž právě hojnost rýže zřejmě umožnila nebývalý rozmach království. Sazenice zmíněné plodiny sice rostou na suchu, následně se však musejí pracně přemísťovat do vody. Khmerové problém vyřešili elegantně – rýži zasadili na suchá pole, načež půdu zavlažili a v době sklizně zas vodu odvedli pryč. Mohli tak sklízet i několikrát ročně. 

Konec opředený tajemstvím 

Badatelé si dlouho lámali hlavu, proč velkolepá sláva Angkoru tak náhle pominula a město, které působivě zkrotilo přírodu, zmizelo z map. Objevila se celá řada teorií, podle nichž byla na vině válka s Thajskem vrcholící roku 1431, přelidnění, přestoupení panovníků k buddhismu či skomírající obchod. 

Nejnovější analýzy však ukázaly, že za kolapsem největšího města světa stál pravděpodobně tentýž prvek, který umožnil jeho pozoruhodný vzestup – voda. Udržovat v chodu rozrůstající se vodní systém, jenž hrál v životě milionového sídla rozhodující roli, bylo postupem času stále složitější. Vodní hospodářství navíc změnilo přírodní povodí a mohlo vést k erozím a zanášení kanálů, což ještě zvyšovalo nároky na jejich údržbu. Tehdejším inženýrům se situace postupně vymykala z rukou, a Khmerové se tak nakonec možná stali obětí vlastního úspěchu, podobně jako jiné civilizace.

Ničivé sucho? 

Badatelé z univerzity v Cambridgi navíc odhalili další pozoruhodný fakt. Poté co analyzovali sedimenty o síle dvou metrů z největší khmerské nádrže, mohli nahlédnout tisíc let zpátky do historie stoupání a klesání vod v Angkoru. Zjistili, že ve 14. století a na počátku století patnáctého sužovalo oblast extrémní sucho a do rezervoárů přitékalo jen málo vody, potřebné k závlaze rýžových polí. Následná neúroda pak mohla vyvolat vlnu hladomorů, jež nakonec přinutily panovníky přesunout hlavní město do Phnompenhu.

TIP: Laserové snímkování odhaluje tajemství starodávných měst v Kambodži

Pravdou však zůstává, že Angkor Vat ve skutečnosti nikdy opuštěn nebyl. Stal se domovem buddhistických mnichů, kteří tam stranou zájmu politiků i turistů nerušeně žili, meditovali a udržovali místo v co nejlepším stavu po dlouhých pět set let, zatímco jej zdánlivě pohltila džungle. 

Václav IV. miloval a podporoval umění, zejména krásné iluminace a architekturu, měl v zásadě dobré srdce a udržel se na českém trůně přes 40 let (vládl 1378–1419), tedy více než kterýkoliv jiný středověký vládce s výjimkou Vladislava Jagellonského. O tom, jaký byl ve skutečnosti jeho vztah k ženám, ale vedou historikové polemiky dodnes.

Intermezzo plné radovánek

Lightningy si němečtí stíhači skutečně nemohli splést s žádným jiným spojeneckým typem. Tyto dvoumotorové elegantní stroje se vyznačovaly neobvyklou, takzvanou dvoutrupovou koncepcí. Šlo o jednoplošník s centrální trupovou gondolou a se dvěma nosníky ocasních ploch vycházejících z gondol motorů. Díky nezvyklým tvarům byly lightningy mezi německými stíhači známy jako „der Gabelschwanzteufel“ (Ďábel s vidlicovým ocasem).

Prototyp byl zalétnut 27. ledna 1939. Předsériové YP-38 americké armádní letectvo přebíralo od podzimu 1940, úvodní sériovou variantou se stal P-38. Poprvé se typ zapojil do bojů roku 1942 v Pacifiku a v severní Africe. Celkem bylo vyprodukováno 9 393 stíhacích a průzkumných lightningů.

Ve variantách P-38J a P-38L, u kterých se již podařilo vyřešit většinu komplikací trápících úvodní lightningy, šlo o poměrně rychlý, dobře stoupající a silně vyzbrojený stroj. A vlastně také jediný rozšířený dvoumotorový stíhací letoun druhé světové války schopný bojovat s jednomotorovými stíhačkami jako rovný s rovným.

Největší popularity v rámci USAAF dosáhl lightning během nasazení v Tichomoří, kde na něm létala největší americká esa – Richard Bong (40 sestřelů) a Thomas McGuire (38 sestřelů). Tváří v tvář Luftwaffe lightningy uspěly poněkud méně, nejlépe si vedly právě stroje 15th Air Force (15. letecké armády), která si je podržela až do konce války.

1. Země: Blíž ke Slunci, víc tepla?

Země obíhá kolem Slunce po eliptické dráze: v nejbližším bodě ji od něj dělí 147,1 milionu kilometrů, zatímco na opačné straně se vzdaluje až na 152,1 milionu kilometrů, a rozdíl tak činí nezanedbatelných pět milionů kilometrů. Nachází-li se naše planeta ke své hvězdě nejblíže, přijímá od ní více energie, kdežto ve větší vzdálenosti je tepla i světla méně.

V žádném případě však nelze uvedený fakt spojovat se střídáním pozemských ročních období. Jedno roční období je část roku, která se vyznačuje charakteristickou změnou počasí. Zmíněná změna je důsledkem oběhu Země kolem Slunce, při němž se její rotační osa naklání v úhlu 23,5°. Na konkrétní místa planety tak v průběhu roku dopadá odlišné množství slunečního záření. Na severní polokouli panuje zima v době, kdy se Země nachází ke své hvězdě nejblíže, zatímco na jihu mají v té době léto. Proto jsou u nás zimy o něco mírnější, neboť Slunce naši polokouli zahřívá poněkud více než tu jižní v zimním období.

Ke střídání ročních období dochází také na Marsu a na obřích planetách Saturn, Uran a Neptun. Pro zajímavost: na Neptunu trvá jedno roční období úctyhodných 41 let.

2. I planetky mají své prstence 

Dlouho jsme věděli pouze o prstenci u Saturnu. Jeho náznaky spatřil ve svém primitivním dalekohledu již Galileo Galilei, který však podstatu pozorovaného úkazu nepochopil správně. V roce 1977 objevili astronomové prstenec u planety Uran, a to na základě sledování zákrytu slabé hvězdy. O dva roky později vyfotografovala kosmická sonda Voyager 1 prstenec Jupitera. A jako poslední se v roce 1984 podařilo odhalit prstenec Neptunu, rovněž na základě zákrytu hvězdy, ovšem teprve v roce 1989 potvrdila jeho přítomnost sonda Voyager 2.

Třetího června 2013 nastal zákryt slabé hvězdy planetkou 10199 Chariklo, která krouží kolem Slunce v prostoru mezi Saturnem a Uranem. Před samotným zákrytem i po něm jas hvězdy krátce zeslábl. Nejjednodušší vysvětlení znělo, že má planetka prachový prstenec. Chariklo měří v průměru zhruba 250 km a detailní zpracování dat z pozorování vedlo k závěru, že ji ve vzdálenosti necelých 400 km obepínají dva prstence: jeden má na šířku 7 km, druhý 3 km a dělí je 9km mezera. Dostaly jména Oiapoque a Chuí po dvojici řek tekoucích poblíž severní a jižní hranice Brazílie.

3. Planetka s šesti chvosty

Když astronomové studovali pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu hlavní pás planetek ve Sluneční soustavě, podařilo se jim mezi nimi identifikovat těleso s šesti „kometárními“ prachovými ohony neboli chvosty. Dostalo předběžné pojmenování P/2013 P5 a David Jewitt z Kalifornské univerzity k němu uvedl: „Doslova nás šokovalo, když jsme objekt spatřili. Ještě víc nás ovšem udivily dramatické změny struktury jeho ohonů během třinácti dnů, kdy neustále vyvrhoval prach. Je těžké uvěřit, že se skutečně jedná o planetku.“

Těleso vyvrhovalo prach přinejmenším posledních pět měsíců. Astronomové nepředpokládají, že by pozorované chvosty mohly být důsledkem srážky s jiným objektem, protože se nepodařilo detekovat větší množství (shluk) prachu uvolněného do okolního prostoru najednou. Podle pečlivého počítačového modelování, které uskutečnila členka vědeckého týmu z Institutu Maxe Plancka v Německu Jessica Agarwalová, mohou ohony představovat následek řady jednorázových výronů.

Pokračování: Sluneční soustava: Devět podivných úkazů, které bychom nečekali (2.)

Planetku možná roztočil tlak slunečního záření. A podle Davida Jewitta se pak rychlost její rotace potenciálně zvýšila natolik, že slabá gravitace nedokázala udržet prach na povrchu tělesa. Postupně proto začal unikat do okolního prostoru a vytvářet chvosty. Mohlo se tak uvolnit 100–1 000 t materiálu, což představuje pouze malou část celkové hmotnosti objektu, jehož průměr se odhaduje na 430 m.

Na obloze již nějakou dobu poletují drony zásilkových služeb, záchranářské drony nebo drony opraváři. Brzy se dočkáme i policejních dronů, které budou pomáhat a chránit ze vzduchu.

Ve Velké Británii spojily své síly policejní sbory z Devonu, Cornwallu a Dorsetu a vytvořily první policejní jednotku s drony. Tvoří ji 5 policistů se 6 drony, ale během příštího roku ji posílí dalších 40 policistů.

Policejní drony budou operovat v Devonu, Cornwallu a Dorsetu. Jejich úkolem bude pomáhat při pátrání po pohřešovaných osobách, fotit a filmovat místa činu, zasahovat u velkých dopravních nehod, hlídkovat v neobydlených oblastech a bojovat proti pytláctví.

TIP: Drony proti hadům: V Amazonii zavádějí službu pro převoz protijedů

Časem by policejní drony mohly nahradit lidské policejní hlídky a dramaticky omezit počet policistů, kteří jsou v dnešní době nezbytní pro nasazení v ulicích a nemohou být využiti při jiných úkolech.

V jinak vyschlé oblasti pouště Kalahari poskytuje delta Okavango stálou nebo občasnou obživu 400 druhům ptáků, zhruba 70 druhům ryb a asi 200 000 kusům velkých savců. Na prostoru zhruba 250 na 150 kilometrů zde probíhá pravidelný cyklus stoupání a klesání vodní hladiny, který byl plně objasněn až ve 20. století.

TIP: „Černá voda“ pestrých barev aneb Vulkanické údolí Waimangu

Řeka Okavango začíná být napájena srážkami, které v lednu a únoru spadnou v Angolské vysočině, zhruba 1 200 kilometrů daleko od delty. Vodním korytem putují srážky až sem a během následujících čtyř měsíců (březen–červen) pomalu začínají plnit tuto oblast, v níž rozdíl mezi nejvyššími a nejnižšími body nepřesahuje dva metry. Každý rok je do delty přinášeno asi 11 kubických kilometrů vody, z níž 60 % absorbují rostliny, 36 % se vypaří, 2 % prosáknou do podzemních zásobníků a zbylá 2 % vtečou do jezera Ngami. Záplavy vrcholí mezi červnem a srpnem, kdy se delta rozleje do plochy trojnásobně přesahující její obvyklou velikost. Rostoucí zelení jsou pak přitahována početná stáda zvířata a proměňují oblast v jedno z míst s největší koncentrací divoké zvěře na světě.

Edvard Beneš neměl při usednutí do prezidentského křesla zrovna ideální podmínky. Ačkoliv měl za sebou dlouhou politickou kariéru a stejně jako Masaryk sice symbolizoval samostatné Československo, Evropa se opět vydávala na válečný pochod, který měl zakrátko pohltit také mladý stát.

Od pařížských studií k bourání monarchie

Olympijský výbor vyrazil v půlce května do Paříže a Los Angeles – dvou měst, jež se dostala do finálové volby pro olympijské hry v roce 2024. Šušká se ovšem, že se chystá cena útěchy proto toho, kdo výběrem neprojde – stačí prý počkat čtyři roky a dnes druhá metropole bude mít hry pro rok 2028 v kapse. Jak to celé dopadne, se ukáže 13. srpna, kdy se v peruánské Limě sejde Olympijský výbor. Ačkoliv pro někoho může být zmíněná „cena útěchy“ důkazem nesmírné síly obou kandidátských metropolí, ukazuje také tvrdou realitu pořádání olympijských her v 21. století: Náklady jsou astronomické, ekonomický přínos pochybný a méně a méně měst je ochotno přelézt provazy do výběrového ringu. 

Špatné skóre

Chris Dempsey o tom ví víc než většina lidí. Během relativně krátké doby dokázal vytáhnout na světlo problematičnost celého výběru a jeho poznámky pomohly shromáždit víc kritických hlasů z řad skeptiků. Ty pak obratem přiměly mnohá města stáhnout kandidaturu, zatímco Mezinárodní olympijský výbor (MOV) musel přiznat četná pochybení a nedostatky. Jeho prezident Thomas Bach se nedávno nechal slyšet, že jeho organizace „nemůže ignorovat fakt, že má problém s výběrovým procesem“.

Před pouhými třemi roky debatoval Dempsey s kamarády, zda má smysl, aby se Boston snažil o získání pořadatelství her v roce 2024, a jestli by na tom město vydělalo. Zaznívaly silné protiargumenty, neboť „skóre“ novodobé olympiády není nijak oslnivé: překročené rozpočty, prázdné stadiony ponechané osudu, korupční skandály. 

Další nepříjemností jsou pro města často až úsměvné nároky Olympijského výboru. Většina ze sedmi tisíc stran požadavků se týká bezpečnosti a konstrukčních parametrů budovaných hal, některé „drobnosti“ však zástupcům měst zvedají tlak. Seznam, který MOV předložil Oslu (nakonec se z kandidatury pro zimní hry v roce 2020 stáhlo), zahrnoval například následující položky: „Na letišti musí členy výboru přivítat usmívající se, pozitivní a nápomocný personál“, „hotelový bar musí být otevřen dlouho do noci a nesmí nabízet jiné nealkoholické nápoje než výrobky firmy Coca-Cola“ nebo „konferenční sály by měly být vybaveny olympijsky vypadajícím nábytkem“.

Hlavně bez nás

Dempsey stál u vzniku občanského hnutí No Boston Olympics (Boston bez olympiády), které nakonec přimělo město stáhnout kandidaturu. O své zkušenosti se podělil s aktivisty z Hamburku, Říma a Budapešti, načež zmíněné metropole z procesu také vycouvaly. Jeho argumenty jsou natolik závažné, že si ho na svém zasedání chtěli vyslechnout rovněž organizátoři z Calgary. Město hostilo olympiádu v roce 1988 a zvažuje kandidaturu pro zimní hry za devět let. 

Dempsey byl přizván, aby srozumitelně přednesl protinázor. A jeho vystoupení udělalo na městskou komisi dojem. „Chris předvedl skutečně zajímavou prezentaci,“ nechal se slyšet mluvčí komise Sean Beardow. „Intenzivně přemýšlíme nejen o tom, zda je Calgary dost dobré pro olympiádu, ale i o tom, jestli je olympiáda dost dobrá pro Calgary.“

Chris Dempsey věří, že kritika je pro celou věc nesmírně zdravá: „Naše zkušenost z Bostonu by měla být podnětná pro lidi na obou stranách olympijské debaty. Dělá mi dobře pomyšlení, že jsme se stali vzorem pro jiná města.“ O svých zkušenostech napsal knihu No Boston Olympics: How and Why Smart Cities Are Passing on the Torch (Boston bez olympiády: Jak a proč chytrá města předávají pochodeň dál).

Zrození v obýváku

Zatímco se bostonští byznysmeni a politici pouštěli do příprav na vyhlášení kandidatury, Dempsey začal s několika přáteli studovat nedávnou historii olympijských her a dopad, který sportovní událost na hostitelská města měla. Když se Americký olympijský výbor rozhodl v roce 2015 navrhnout Boston jako nejlepšího národního kandidáta pro hry v roce 2024, získaly „obývákové“ debaty a protesty u Dempseyových na intenzitě. 

Chris se stal následně jedním z vůdců rostoucí opozice a prorazil především neustálým poukazováním na základní tezi – a sice že olympiáda je jistě lukrativní pro MOV, ale může znamenat naprostou katastrofu pro hostitelské město. Zatímco tedy zastánci kandidatury natírali všechna čísla optimisticky na růžovo, protestní hnutí vyvedlo své argumenty v mnohem realističtějších a pochmurnějších barvách. Když pak v červnu 2015 Boston kandidaturu stáhl, navrhl americký výbor jako náhradu Los Angeles. A Dempsey věřil, že jeho práce skončila. 

Jak jste to dokázal?

Jenže potom mu začal zvonit telefon. Na drátě měl protestní skupiny z Hamburku, Říma a Budapešti, tedy z měst, jež se rovněž snažila o kandidaturu pro hry v roce 2024 – a všichni mu kladli tutéž otázku: „Jak jste to dokázal?“ Chris vzpomíná: „Snažil jsem se vysvětlit, jak je celý výběrový proces Mezinárodního olympijského výboru nastavený a jak z něj pramení nevýhody pro hostitelská města. Protože zatímco výbor a jeho sponzoři bohatnou na televizních kontraktech a reklamě, města ze všeho vyjdou nejhůř.“ 

Začal tedy šířit „bostonský vzor“: Sdílej fakta. Využívej internet a sociální sítě. Usiluj o pozornost médií. Šiř zprávy a používej loga. Jeden z organizátorů protestního hnutí v Budapešti Tamás Csillag se netajil obdivem: „Bylo pro mě extrémně motivující zjistit, že malý, ale dobře připravený tým může uspět, i když za sebou nemá statisíce dolarů nebo politickou stranu.“ Maďarští oponenti her sesbírali přes 250 tisíc podpisů, a vynutili si tak v dané otázce referendum. Místní politici byli nakonec natolik nervózní, že raději letos v únoru kandidaturu zrušili. V soutěži tudíž zůstala pouze Paříž a Los Angeles. 

Los Angeles plné optimismu

Nicméně zatímco Dempsey vytvořil vzor pro aktivisty, plánovací komise pro hry v Los Angeles věří, že svým přístupem motivuje k následování další kandidátská města. Její plán nepočítá s tím, že by se jakékoliv stavby projektovaly výhradně pro olympiádu, a schválený návrh rozpočtu ve výši 5,3 miliardy dolarů (tedy asi 122 miliard korun) by měl být výrazně nižší než účet vystavený za poslední hry. Tím nejdůležitějším ukazatelem je však nejspíš značná podpora pořádání her mezi obyvateli města.

TIP: Jak dnes vypadají nedávná olympijská sportoviště v Riu, Aténách, Atlantě nebo v Soči

„Komunita Los Angeles v nejširším slova smyslu nadšeně vítá nápad hostit olympijské hry v roce 2024,“ říká Casey Wasserman, předseda tamní komise pro pořádání her. „Je to zcela unikátní situace. Nacházíme se v oáze optimismu.“ Podle Wassermana právě dědictví olympiády, která se ve městě konala v roce 1984, rozdmýchává chuť lidí projekt podpořit. Nezávislý výzkum ukázal, že pro hry je celých 88 % obyvatel. Městská rada, jež o podání kandidatury rozhodovala, má deset členů – a návrh prošel jednomyslně. 

Změní se něco? 

Zatímco tedy nadšení možná zajistí Los Angeles pořádání olympijských her v roce 2024, zdaleka není jisté, zda budou mít aktuální protesty jakýkoliv dopad na výběrová řízení kandidátských měst v budoucnu. Aktuálně probíhající výběr by mohl vyslat zprávu o tom, jak by měl správný adept vypadat. A přestože může mít MOV v současnosti problém s nedostatkem ochotných metropolí, neznamená to, že se v budoucnosti cokoliv změní. 

„Nevidím nejmenší šanci, že by bylo v příštích pěti letech cokoliv jinak, a nic se nezmění ani za deset let,“ myslí si Dempsey. „Dokud se najde alespoň jeden jediný uchazeč, budou hry pokračovat, pořád budou pro výbor výdělečné a pořád budou zahrnovat plno nesmírně nákladných ceremonií.“ 

V kombinaci s elektronickým a radarovým naváděním dokáže extrémní hustota střel zničit i rychle letící cíl. Nevýhodou těchto zbraní je ovšem extrémní spotřeba munice a vysoká cena. K nejznámějším typům vysokokadenčních automatů patří 7,62mm kulomet Minigun M134 a 5,56 mm kulomet XM214. Pokud jde o kanony ráží 20–30 mm, pak především M61A1 Vulcan, M 197, GAU-8/A Avanger a další.

Richard Jordan Gatling sestrojil první prototyp své zbraně s několika hlavněmi v roce 1861. Tvořilo ji několik hlavní, každá s vlastní komorou, pro něž se musel používat jednotný typ munice s kovovou nábojnicí. Hlavně se ve stejném 
rozestupu od sebe točily kolem středové hřídele.

Náboje do komor dopravoval shora trychtýř nebo zásobníku – při každém pootočení svazku hlavní se náboj zasunul do komory, pak došlo k odpalu, prázdná nábojnice se vytáhla a vyhodila. Jeden muž otáčel klikou a udržoval celý mechanismus v chodu, neexistovala tedy žádná automatika pomocí odvodu plynů či zpětnému rázu. Další člen obsluhy mířil a pomocníci přisypávali další střelivo.

Při rychlém točení klikou dokázal Gatling vypálit 300 ran za minutu, což byla na tu dobu závratná kadence. Americká armáda kulomet přijala oficiálně do výzbroje v roce 1866.

Existovalo více variant s šesti až deseti hlavněmi, v rážích 12, 14 a 15 mm, většinou na dvoukolovém podvozku. Kulomet se používal během občanské války Severu proti Jihu (1861–1865), nasadily ho i koloniální mocnosti. Postupně ho však zastínila konstrukce Američana Hirama Maxima. K obnovení zájmu o Gatlingův princip došlo až v roce 1945 – firma Johnson Automatics si z vojenského muzea půjčila desetihlavňovou zbraň z roku 1903, k níž ale připojila elektromotor.

Tato kombinace zajistila v roce 1946 dosažení kadence 5 000 ran/min. Do výzkumu se zapojilo i letectvo, v září 1950 experimentální zbraň střílela už rychlostí 6 000 ran/min. Za několik let se tak díky Gatlingově konstrukci zrodil šestihlavňový 20mm kanon M61 Vulcan a pak další typy.