Hubbleův vesmírný dalekohled detekoval několik exokomet, které se řítí přímo do mladičké hvězdy HD 172555. Tento hvězdný systém vznikl asi před 23 miliony let a je téměř za humny. Pozorujeme ho ve vzdálenosti 95 světelných let.

Systém HD 172555 je jedenáctým, v němž jsme objevili exokomety anebo máme důvodné podezření, že tam jsou. Ve všech případech jde o čerstvě zrozené hvězdy. První hvězdou s objevenými exokometami se stala Beta Pictoris, druhá nejjasnější hvězda v malém souhvězdí Malíře.

Plyn s křemíkem a uhlíkem

Přítomnost exokomet u hvězdy HD 172555 podle badatelů NASA prozrazují velmi rychle se pohybující oblaka plynů, která obsahují stopy křemíku a uhlíku. Tento plyn je s největší pravděpodobností pozůstatkem dezintegrovaných exokomet.

TIP: Drama ve Sluneční soustavě: Hubble pozoroval spektakulární rozpad komety

V této soustavě sice exokomety směřují ke hvězdě, ale cestou se řada z nich srazí s plynnými obry soustavy. Podobné procesy, při nichž masivní gravitační síla velkých planet katapultuje komety směrem ke hvězdě, pozorujeme i ve Sluneční soustavě.

V severských ságách se praví, že kameny jsou poutníci, kteří nedošli cíle. Z tohoto pohledu cesta kamenů, o nichž pojednává tento text, skončila ve Východních Čechách, v přírodní rezervaci Maštale. Rezervace byla vyhlášena roku 1993 na ploše 1083,6 hektarů a pískovcové a opukové skály zde vytvářejí bizarní skalní útvary. Můžete tady vidět kaňonovitá údolí, soutěsky a skalní bludiště, tunely, jeskyně i skalní převisy. Kamenné „poutníky“ bohatě zdobí kapraďorosty a mechorosty.

Hrady pískovcové a podzemní

Na rozmezí České tabule a Českomoravské vrchoviny, přesněji na pískovcové plošině mezi Budislaví, Jarošovem, Vranicemi a Prosečí, která je pokryta převážně kyselými dubovými bory, chudou bučinou a reliktními bory, můžete objevit poklad voštinových pískovců. Plošina je rozdělena čtyřmi údolími (V kvíčalnici, Voletínské údolí, údolí Vranického potoka a Karálky), jež jsou situována od jihu k severu a vzájemně oddělena hřbety Kozince, Chlumu a Borku. Celá klidová oblast nese název Budislavské skály.

TIP: Kameny ve vzácné rovnováze aneb Balvany na špičce

Ve zdejších vlhkých roklích dosud můžete běžně vidět mloka skvrnitého (Salamandra salamandra), na sluncem zalitých skalách se ráda vyhřívá ještěrka obecná (Lacerta agilis) a stále vzácnější zmije obecná (Vipera berus). V tichých skalnatých roklích lze se štěstím potkat i jezevce lesního (Meles meles), který si v odlehlých místech buduje své podzemní hrady a ze vzácnějších ptáků můžete zastihnout ořešníka kropenatého (Nucifraga caryocatactes). I místní flóra se pochopitelně má čím pochlubit. Jejím klenotem je zejména vzácná rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia).

Liščí a Myší díra i Pancířová loď

Výchozími body k nalezení „pískovcového pokladu“ jsou na jižním okraji oblasti obce Budislav a Borek a na severním cípu Vranice. Pokud vyrazíte na pohodlnou túru za skrytými přírodními poklady z Budislavi, povšimněte si na škole pamětní desky spisovatele Petra Jilemnického. Jestliže vyjdete od myslivny Na borku, určitě vaší pozornosti neunikne pamětní deska spisovatelky Terezy Novákové, která zde začala své národopisné studie a životem místních lidí se inspirovala pro první povídky (např. v knize Úlomky žuly).

Žlutě značená turistická stezka vás zavede uzoučkou Liščí dírou k bizarnímu skalnímu útvaru Pod deštníkem. Uprostřed Městských maštalí se tyčí impozantní skalní útvar – Hrad, který svému jménu dělá čest. Žlutá značka vás dál povede k červené značce ve Voletínském údolí, kde čeká další skalní bonbónek – Pancířová loď.

Mezi Voletínským údolím a údolím Vranického potoka narazíte na Myší díry – jde o atraktivní soustavu uzoučkých roklí a rozmanitých skalních útvarů.

Vařící studánka a stůl pro Žižku

Ve Voletínském údolí čekají kameníchtivého poutníka další skvosty. Mezi hřbítky Kozince a Chlumu u Voletínského potoka (který ústí do Vranického potoka) najdete skalní útvary U kostelíčka a Velrybu. Na levém břehu se můžete osvěžit vodou ze studánky Voletinka (asi 500 metrů za skálou U kostelíčka), jejíž voda se „bíle vaří“ – vyvěrá totiž z pískovce pod značným tlakem.

Nad levým břehem ve skále houbovitého tvaru lze objevit Purkmistrovu jeskyni, která ovšem není pravou jeskyní, neboť je tvořena skalními stěnami a shlukem balvanů. V bočním údolí – V kvíčalnici, kudy teče přítok Voletinského potoka, pak můžete zasednout za Panský stůl, jemuž se často říká i Žižkův stůl. V pískovcovém balvanu je zde vytesané sedátko.

Loupeživý rytíř, nebo filantrop?

Když budete pokračovat dál po červené turistické značce, dorazíte do pověstného skalního bludiště Toulovcových maštalí (kilometr od Vranic, 1,5 km od Boru u Skutče). Skalní labyrint je zahlouben do pískovcové plošiny a nevystupuje tedy nad okolní terén. Soustava uzoučkých roklí je centrálně rozvětvena a vytváří skryté skalní městečko. Můžete vstoupit do Kuchyně, projít Sklepem a protáhnout se uzoučkou chodbou Myší díry, za níž vás ohromí skalní útvar nazývaný Zvon.

Podivné jméno této lokality má původ v lidových pověstech. Podle nich zde měl v 15. století tajný úkryt údajně loupeživý rytíř Vavřinec Toulovec z tvrze v Jarošově. Dnes už těžko zjistíme, zda byl Toulovec skutečně lapka. Písemné prameny však naznačují, že podporoval zřízení a provoz litomyšlského špitálu.

Bonus navíc

Jestliže vás apetit na skalní lahůdky pořád nepřešel, jistě si nenecháte ujít tři kilometry dlouhé skalnaté údolí Karálky. Za zmínku stojí například Mojžíšova studánka při toku potoka ve skále nad pravým břehem nebo Dudychova jeskyně umístěná jeden kilometr před Borem u Skutče. Opět jde o nepravou jeskyni, kterou v tomto případě tvoří skalní komín s vytesanými stupni. Asi o půl kilometru dál je Petrovna, nepřehlédnutelný pískovcový suk s pěkným výhledem do údolí.

Proti proudu času

Když se vám již poštěstilo navštívit tento zajímavý kraj, bylo by škoda vynechat tajemné Pivnice, kterým se také říká Žižkovy maštale. Jak vznikl název Pivnice se lze jen dohadovat. Chladná rokle, kam sluneční svit pronikne jen stěží, patrně připomínala sklep – pivnici. Žižkovy Maštale se místu říká díky pověsti, která tvrdí, že se zde svého času údajně skrývala husitská vojska v čele s hejtmanem Janem Žižkou z Trocnova.

Východištěm k této fascinující lokalitě je maličká a půvabná osada Dolany, jen dva kilometry severovýchodně od Nových Hradů. Pivnice (na některých mapách značena jako Pivnická rokle) začíná půl kilometrů nad osadou. Cesta není značena, musíte postupovat proti toku potoka. Nenápadný potůček, razící si cestu mezi kameny, vás zavede do pískovcových kaňonů křídového stáří.

Miniatury amerických kaňonů

Pivnice je možno bez nadsázky považovat za nejdivočejší a nejkrásnější partie celé zdejší pískovcové oblasti. Dvě pivnické soutěsky vznikly vymíláním vodními toky od starších čtvrtohor, při úpatí tvoří kolmé skalní stěny, jinde žleby a průrvy – v nejužších partiích jen 60 cm široké. Prostě nádhera – za slunce i deště! Jde o nejkrásnější americké kaňony v kolibřím českém vydání. Skály jsou názornou učebnicí geologie – často je patrné nasedání pískovců na staré krystalické podloží, které je tvořeno žulou a rohovci. Při průstupu romantickými Pivnicemi je jistě namístě opatrnost, i když zvláště exponovaná místa jsou zabezpečena a zprůchodněna kovovými žebříky. Jsem přesvědčen, že i zpovykaný turista – „který už všechno viděl a všechno zná“, na návštěvu Pivnické rokle hned tak nezapomene.

V těsné blízkosti Pivnice se nachází rovněž zajímavá Střítežská rokle (od sebe je odděluje jen výrazné návrší zvané Kozinec). Rokle je dlouhá asi kilometr, nevede jí žádná stezka a je obtížně prostupná. Ale stojí za vynaloženou námahu…

Rokokový bonus

Jestliže máte čas a zatoužili jste se po zhlédnutí výtvarných kousků matky Přírody pokochat dílem lidských rukou, můžete z Karálek zamířit dál po červené značce do Nových Hradů. Naleznete tam perlu rokoka – zámek, který stavěl Jan Antonín Harbuval-Chamaré podle plánů Josefa Jägera. Zámek byl dokončen roku 1777 a často bývá nazýván „české Versailles“. Od května do září je otevřeno každý den včetně pondělí od 10.00 do 16.00 hod, v dubnu a říjnu ve stejnou dobu, ale pouze o víkendech a svátcích. Mimo sezónu je třeba se před návštěvou domluvit. Více viz www.nove-hrady.cz

Rady do batohu

Pro milovníky dalekých rozhledů byla v roce 2002 postavena na Jarošovském kopci (539 m n. m.) dvanáctimetrová Toulovcova rozhledna. Za jasných dnů je z ní možno dohlédnout až na Orlické hory a dokonce prý až na Krkonoše.

Popisovanými lokalitami vás bezpečně provede turistická mapa Vysokomýtsko a Skutečsko, kterou vydal Klub českých turistů (měřítko 1:50 000).

Ještě v neděli 20. listopadu ráno se král cítil naprosto zdráv a po ranní mši byl plný mladického života. První příznaky přišly v 16 hodin odpoledne, kdy Ladislava rozbolela hlava a zřejmě i ruce a nohy. Zatím nic vážného. Jenže už v noci se mu vyvrhly dvě hlízy a hlavně trpěl bolestivými zduřeninami v oblasti třísel, které však nerozumný sedmnáctiletý mladík před lékaři zatajil.

Poslední hodiny

A tak mu lékaři zatím doporučili jen se vypotit. Dovolili mu ráno vstát a zúčastnit se soudu, při němž prý na králi nebyly znát známky bolesti, ale přítomní si všimli jeho stísněnosti ve tváři a v řeči. Odpoledne se účastnil veselého stolování a večer pojedl s chutí ředkvičky, o nichž později někteří tvrdili, že byly otrávené. Pak ho ovšem přepadly silné bolesti žaludku, které se během noci změnily v záchvaty. Kolem čtvrté ráno už v úterý 22. listopadu nechal přivolat lékaře, kteří objevili už veškeré příznaky včetně bolavých třísel a dalších hlíz. Vyšetřili moč, ale nic závažného nenalezli. Předepsali mu tedy léky, jako by byl otráven: dávidla a projímadla, aby ze sebe dostal vše špatné pryč. A pouštěli mu žilou, což byl tehdy nejobvyklejší způsob léčení kdečeho.

Jenže přes den se králův stav výrazně zhoršil. Občas upadl do mdlob, a i když byl při vědomí, cítil se stále více schvácený a lékaři nahmatali další hlízy i v hloubi těla. Večer prý ještě při plném vědomí z okna pozoroval kometu, kterou ovšem všichni považovali za špatné znamení. Na žádný další způsob léčby lékaři nepřišli, a tak se králův stav dramaticky zhoršoval. Příštího dne, ve středu 23. listopadu dopoledne, si k sobě zavolal Jiřího z Poděbrad. Poděkoval mu za péči o království, informoval ho o své poslední vůli a žádal poslední svátosti včetně zpovědi. Bylo mu jasné, že brzy zemře. Stalo se tak kolem čtvrté hodiny odpoledne, přičemž těsně předtím mu ještě zčernaly oči, nos i jazyk a na trupu vyskočily černé skvrny – podkožní hematomy. Jinak ovšem skonal při plném vědomí mysli.

Na co král zemřel?

Spekulace současníků, pozdějších historiků i lékařů zahrnovaly především dvě verze: otravu a mor. Ladislavovy ostatky byly mnohokrát zkoumány, ale otravu neprokázaly. Až antropolog Emanuel Vlček v osmdesátých letech moderními metodami při zkoumání ostatků konečně stoprocentně prokázal, že král zemřel na jistý druh leukémie (hemastoblóza lymfatického typu) s neuvěřitelně rychlým průběhem.

TIP: Vzestup husitů: Co pomohlo Jiřímu z Poděbrad na trůn?

Otázkou zůstává jen to, zda král dostal nemoc dědičně, nebo ji vyvolaly otřesné psychické zážitky z Bělehradu a Budína za poslední rok – čili prožitý stres. Tomu by mohla nasvědčovat i předchozí nespavost a živé sny.

Vojska SS se potýkala s nedostatkem zkušených důstojníků na všech stupních velení, protože na počátku války byl jen málokterý z příslušníků Wehrmachtu ochoten přestoupit do této organizace. I ve vyzbrojování a zásobování divize SS za armádou prozatím zaostávaly, a to i přes stálou podporu Heinricha Himmlera i samotného Hitlera. Ani jeden z těchto pohlavárů třetí říše neměl rád aristokratické generály a maršály. V řadách SS tak mohli udělat důstojnickou kariéru i muži, kteří by v armádě tuto šanci nikdy nedostali. Těsně před zahájením západního tažení pohlížel Wehrmacht na SS i přes úspěšné nasazení v Polsku stále jako na dobrodruhy s fanatickými politickými názory.

Neslavné začátky

Divize SS Totenkopf se dočkala svého prvního bojového nasazení v Belgii a Holandsku. Nepředvedla zde nijak oslňující výkon a navíc utrpěla těžké ztráty. Velení poté formaci přesunulo do zálohy, kde ale nezůstala příliš dlouho. Již 21. května esesáci bojovali u Cambrai, kde se jednotky generála Rommela dostaly do svízelné situace a potřebovaly posily.

Čerstvě dorazivší divize Totenkopf dostala za úkol vyčistit území kolem města, ale stala se cílem mohutného protiútoku britské 1. tankové brigády. Pro mnohé příslušníky SS šlo o první těžké boje a tváří v tvář tankům Matilda II, na jejichž pancíř německé 37mm kanóny nestačily, zpanikařili. Nebezpečnou situaci zachránily až nálety střemhlavých bombardérů a nasazení 88mm děl protiletadlových baterií. Po odražení spojeneckých obrněných sil postupovala divize SS pomalu ke kanálu Lys, kde však kladli Britové tuhý odpor.

Spojenci zde vedli úspěšný boj na zdrženou a nakonec se stáhli do Dunkerque. Esesáci již dříve odmítali brát do zajetí příslušníky koloniálních jednotek, které považovali za rasově méněcenné, a popravovali je na místě. Nedaleko Dunkerque se pak dopustili také masakru britských vojáků. Před tímto přístavem pak divize Totenkopf několik dní počkala, než se vydala dále na jih. U města Boulogne se formace zreorganizovala a pokračovala směrem ke španělským hranicím, kde ji zastihla francouzská kapitulace.

Zde pak zůstala posádkou až do jara 1941. Těžké ztráty postupně nahrazovali nováčci přicházející z výcvikových zařízení SS a došlo také k výraznému posílení dělostřeleckých jednotek a přepravních kapacit. Většinou se však jednalo o kořistní francouzské kanóny a automobily. Divize Totenkopf se v klidu připravovala na další nasazení v připravované válce proti Sovětskému svazu. Tam již měli vojáci se znamením smrtihlava předvést mnohem lepší bojové výkony než ve Francii

Diktátorova elita

Bojů na západě se zúčastnila také prestižní jednotka Leibstandarte Adolf Hitler (LSSAH), která měla teoreticky sloužit jako osobní stráž samotného diktátora. Před útokem na Francii měla sílu pluku a podléhala 18. armádě generála Georga von Küchlera, která měla útočit na Nizozemí. Esesáci se touto zemí prohnali jako vítr a po kapitulaci holandské armády je vrchní velení přesunulo do oblasti Dunkerque. Zde se měli 24. května zastavit u kanálu Aa a vyčkat, než Luftwaffe zničí obklíčené spojenecké jednotky.

Velitel LSSAH SS-Obergruppenführer Joseph Dietrich však došel k závěru, že bude výhodnější kanál přeplout a obsadit výšinu Watten, ze které jeho pluk ohrožovalo britské dělostřelectvo. Bez ohledu na porušení bojové sestavy jednotky SS vyrazily do útoku a kopce dobyly. Dietrich měl štěstí – místo pokárání za ignorování rozkazu se dočkal Rytířského kříže Železného kříže. Velitel LSSAH riskoval i nadále. Dne 28. května postup jeho oddílů zastavil zuřivý britský odpor okolo města Wormhoudt, a tak se rozhodl vyrazit na frontu a vyřešit situaci na místě.

Jeho řidič zabloudil a automobil zasáhla nepřátelská palba. Dietrichovi se podařilo zničený automobil opustit a musel se několik hodin potupně skrývat v silničním příkopu, než jej zachránily postupující německé tanky. Právě u Wormhoudtu pak Leibstandarte Adolf Hitler spáchala těžký válečný zločin, když její příslušníci povraždili desítky britských zajatců. Po skončení bojů kolem Dunkerque postupovala LSSAH k řece Sommě a po jejím překročení až k Marně, kde ji zastihla 14. června zpráva o obsazení Paříže.

Pokračování: Znamení smrtihlava (2): Jakých výsledků dosáhla Waffen-SS ve Francii

Boje ale pokračovaly dál a elitní pluk SS se probíjel silnou obranou v okolí Lyonu a po jejím prolomení pokračoval čelním útokem až do Vichy. Když Francie podepsala 22. června kapitulaci, přesunula se jednotka do Met, kde byla postupně doplněna, a později se rozšířila na brigádu. Esesáci ve Francii zůstali až do března 1941, kdy se přesunula do výchozích pozic pro operaci Barbarossa.

Vše, co jsme věděli o Plutu před misí sondy New Horizons, by se vešlo na jeden list papíru. Nyní, rok a půl po průletu sondy v těsné blízkosti této trpasličí planety, mají vědci k dispozici drtivou většinu pořízených dat. Nad záplavou fotografií a vědeckých údajů mohou nyní vědecké kapacity bádat dlouhé roky. Mise sondy tím ale zdaleka neskončila, New Horizons míří vstříc novým výzvám.

Nové cíle pro Nové obzory

Aktuálně sonda míří k objektu Kuiperova pásu pojmenovaném 2014 MU69. Dorazit by k němu měla 1. ledna 2019. V porovnání s Plutem je planetka 2014 MU69 miniaturní – průměr Pluta je 2 370 kilometrů, planetka 2014 MU69 je zhruba 50× menší – její průměr vědci odhadují na 45 kilometrů.

TIP: Sonda New Horizons poslala první data z cesty k planetce v Kuiperově pásu

Přestože je podle vědců 2014 MU69 typickým zástupcem objektů Kuiperova pásu, rozhodně nejde o tuctový a nezajímavý balvan. Vědci na základě její trajektorie usuzují, že by mohlo jít o zbytky dávných stavebních kamenů, pocházejících z časů formování Sluneční soustavy. Vzhledem k tomu, že nejsou ohřívány Sluncem, mohou obsahovat vzorky staré až 4,5 miliardy let.

Pokud vše půjde podle plánu, můžeme se těšit na fotografie s ještě vyšším rozlišením než v případě Pluta. 2014 MU69 má mnohem menší gravitaci a sonda se tak k ní dostane mnohem blíž. Vše ale bude záležet na správném načasování a přesném nevedení sondy. Komunikační prodleva bude během průletu kolem planetky 2014 MU69 šest hodin a jakékoliv korekce na poslední chvíli tak budou zcela vyloučené.

Portrétní série zachycující tváře lidí s albinismem je dílem v Rusku narozené fotografky Julii Taitsové, momentálně žijící v Izraeli. „Tato krása je pro mne tak úžasná a čistá, jako by pocházela z pohádkových legend a fantasy příběhů. Jakožto umělec pracující převážně s Photoshopem, jsem posedlá vytvářením fantastických světů. Tahle série byla skvělou zkušeností především proto, že jsem mohla takovou krásu vytvořit i bez zásahu Photoshopu. Výsledkem je čistě přirozená krása,“ okomentovala své dílo Julia.

Před šesti lety to začalo jako bláznivý kutilský projekt v Austrálii. Teď je z toho osobní vznášedlo pro americké vojáky.

Vynálezce Chris Malloy svému vznášedlu říká „hoverbike“. Spojil své síly s americkým ministerstvem obrany a výsledkem je stroj JTARV (Joint Tactical Aerial Resupply Vehicle), osobní pilotovaná kvadrikoptéra, která funguje tak trochu jako létající motorka pro vojenské mise.

TIP: Colin Furze: Zručný youtuber si doma postavil osobní vznášedlo

Nedávno představený prototyp JTARV ve své současné podobě unese náklad o váze 136 kg. Vývojáři už ale pracují na tom, aby hoverbike unesl až 362 kg a dostal se do vzdálenosti až 200 kilometrů.

Bulletin Sovětské antarktické expedice nepatřil v 60. letech zrovna k té nejpopulárnější literatuře. Z četných zpráv o botanických objevech, ložiscích ropy pod ledem nebo o mikroorganismech žijících v mrazivých pustinách však na jeho stránkách v roce 1964 zcela vyčníval článek s lakonickým titulkem „Sebe-operace“ od Leonida Ivanoviče Rogozova.

O diagnóze není pochyb

Devětadvacátého dubna 1961 se chirurg Rogozov, účastník Sovětské antarktické expedice, neprobudil do právě příjemného dne. Vlastní zdravotní stav tehdy ve svém deníku popsal jako únavu a celkovou tělesnou slabost, doprovázenou mírnou teplotou. Nejhorší však byla bodavá bolest v podbřišku, která se navíc rychle stupňovala. Leonid Ivanovič strávil celý den na lůžku s pocitem, že mu každou chvíli praskne břicho. Ztuhlost břišních svalů, citlivost pokožky na dotek a agónie při každém nadechnutí ho nenechávaly na pochybách – jeho slepé střevo se dožadovalo pozornosti. 

Naneštěstí byl sedmadvacetiletý Rogozov v tu chvíli jediným kvalifikovaným lékařem v okruhu dvou tisíc kilometrů a všude kolem zuřila sněhová bouře. Proto se odhodlal k činu, v němž se mísilo absolutní zoufalství s obdivuhodnou chladnokrevností: Apendektomii neboli vyjmutí zaníceného orgánu z břišní dutiny si provede sám.

Příliš mnoho dobrodružství

Když se Rogozov na 6. sovětskou antarktickou expedici dobrovolně hlásil, věděl, že jde do určitého rizika a nebezpečí. A těšil se na něj. Po absolvování školy v Minusinsku totiž nastoupil na Leningradský pediatrický institut, což jeho představy o dobrodružství příliš nenaplňovalo. Prošel tam však semestrálním úvodem do specializované chirurgie, přičemž nabyté znalosti ihned využil a přihlásil se na místo terénního medika v týmu polárníků. 

Uspěl, a přesto jej čekalo zklamání. Až do posledních dubnových dní roku 1961 pro něj totiž mise probíhala nanejvýš fádně: V zásadě se staral jen o správné ukládání odebraných vzorků zmrzlé půdy a také o to, aby tucet jeho kolegů polárníků, s nimiž pobýval na nově založené stanici Novolazarevskaja, netrpěl omrzlinami či nedostatkem vitaminů. Žádné skutečné operace se v polárních pustinách neprováděly. 

Nad tím vším pravděpodobně Rogozov přemítal během těch několika hodin, kdy se bolesti zhoršovaly. Kdyby zůstal v civilizaci, představovalo by odstranění apendixu rutinní zákrok, s nímž by si poradili v každé nemocnici…

Jediný lékař v okolí

Od nejbližší „skutečné“ nemocnice však pacienta dělily tisíce kilometrů a k nejbližší terénní stanici na pobřeží to bylo šestnáct set kilometrů. Žádná z „okolních“ sovětských ani zahraničních základen za polárním kruhem v té době nedisponovala letadlem pro transport. A i kdyby – za okny zuřil mrazivý blizard. 

Na stanici Novolazarevskaja se sice spolu s Rogozovem nacházelo dalších dvanáct lidí, ale nikdo z nich neměl o chirurgických zákrocích sebemenší ponětí. Mladému lékaři přitom zněla v hlavě poučka ze skript: „Pokud se v akutním případě apendicitidy nezakročí včas, dochází k perforaci apendixu, k zánětu dutiny břišní a zpravidla ke smrti.“ Rogozov tudíž dobře věděl, že jeho šance na přežití jsou mizivé. „Transport pacienta není možný, přistání záchranného letadla je vyloučeno a já jsem jediným lékařem na základně,“ zapsal si 1. května do deníku – načež ve dvě hodiny ráno zahájil „sebe-operaci“.

Skalpel, prosím!

K ruce mu byli místní řidič a meteorolog, kteří mu podávali připravené nástroje a nastavovali zrcátko podle instrukcí. Rogozov byl v polosedu, natočený na levý bok a nepracoval v rukavicích. Nejprve si injekčně aplikoval lokální umrtvení, načež vedl břišní stěnou dvanácticentimetrový řez a začal operovat v oblasti pobřišnice. Přitom si lehce poranil přisedající část střeva a musel jej sešít. Poznamenal si také, že ho překvapilo množství vlastní krve. Apendix měl u kořene nepřirozeně tmavou barvu a Rogozov viděl, že prasknutí bylo otázkou hodin. Orgán proto odstranil a přímo do rány si aplikoval antibiotika.

Po první půlhodině práce si musel na chvilku vydechnout, protože hrozilo, že omdlí. Jak později popsal: „Nejhorší okamžik nastal, když jsem si vyjmul apendix. Citelně se mi zpomalil srdeční tep, prsty jsem měl jako gumové. Tehdy jsem si myslel, že to skončí špatně.“ S několika přestávkami nakonec vydržel až k posledním stehům. Ve čtyři hodiny ráno bylo hotovo. Další záznam v deníku zněl: „Úleva nastala téměř okamžitě. Teplota pacienta se vrátila do normálu po pěti dnech, po sedmi dnech byly vytaženy stehy.“ A po dvou týdnech rekonvalescence se Rogozov znovu zapojil do práce. 

Nezlomný sovětský člověk

Vydání zprávy o zmíněné operaci v bulletinu Sovětské antarktické expedice a její pozdější otištění na stránkách British Medical Journal využili Sověti spíš jako nástroj politické propagandy o nezlomnosti ducha sovětského člověka než coby praktický souhrn medicínských doporučení. Hrdina výjimečné události obdržel dokonce Řád rudého praporu práce. 

Po skončení polární mise se Rogozov vrátil na univerzitu a dokončil studia. Na fakultě také potkal životní lásku, českou lékařku Marcelu. Extrémní zákrok nezanechal na jeho zdraví vážnější následky a Leonid Ivanovič se dožil 66 let. Petrohradské Muzeum Arktidy a Antarktidy dodnes vystavuje chirurgické nástroje, jimiž operaci provedl. 

Trvalo to jenom pár dní a je jasno. Právě uplynulý rok byl tím nejteplejším v historii měření, tedy od roku 1880. Potvrzují to nezávislé analýzy povrchových teplot planety americkými agenturami NASA a NOAA (Národní úřad pro oceán a atmosféru).

Globální povrchové teploty Země byly v roce 2016 o 0,99 stupně Celsia vyšší, nežli průměrné teploty ve 20. století. Rok 2016 se tím pádem stal třetím rokem v řadě, který ustanovil nový rekord pro průměrnou globální teplotu Země.

TIP: Přihořívá: Rok 2016 byl druhým nejteplejším v americké historii

Pozice měřících stanic i metody měření se během let měnily. Proto není možné porovnávat průměrné teploty jednotlivých let od roku 1880 se stoprocentní jistotou. Odborníci tudíž považují rok 2016 za nejteplejší v historii s více než 95 procentní jistotou.

Koncem srpna zasáhla jeho Strž povodeň. Přívalu dešťů neodolala ani staletá vrba. Za mohutného rachotu se skácela k zemi. Celý výjev prý působil jako apokalypsa aČapka utvrdil v přesvědčení, že nastávají špatné časy. Hned druhý den přetekla hráz rybníka nad Strží a voda se valila na dům. Spisovatel jej opouštěl narychlo. Do Prahy Čapek dorazil s horečkou, která ho už až do smrti téměř neopustila.

Předchozí část: Jak se na Čapkovi podepsala Mnichovská zrada?

Podlomené zdraví

Kromě intenzivní literární a novinářské práce se koncem října pustil do rozsáhlých úprav a oprav letního sídla, které bylo podle původních plánů nutné dokončit před příchodem zimy. Na Strž se tehdy odstěhoval a do Prahy se vracel jen o víkendech. Pobyt v nevytopeném starém domě ještě víc podlomil jeho zdraví. Ani po návratu do Prahy se nešetřil. Usilovně pracoval na svém novém románu Život a dílo skladatele Foltýna. A také se snažil nepodléhat beznaději. Naopak, věřil, že malý národ sice nemůže zvítězit silou zbraní,  ale „silou mravní“. A že hitlerovské Německo bude brzy vracet, co si neprávem přivlastnilo.

Před Vánoci Čapek bojoval s chřipkou. Nejprve to vypadalo, že se jeho stav lepší, poté se však přidal zánět ledvin a zápal plic. Antibiotika tehdy nebyla k dispozici. I když bylo Čapkovi teprve osmačtyřicet let, nikdy neoplýval přílišným zdravím a jeho tělo tuto zátěž nevydrželo. Zemřel doma ve vile v Praze na Vinohradech 25. prosince 1938 kolem šesté hodiny večerní. Olga Scheinpflugová si přála, aby jeho tělo vystavila některá z významných kulturních institucí - Národní divadlo či Národní muzeum.

Představitelé obou však našli výmluvu, proč to nelze. Národnímu muzeu se tehdy „nedostávalo uhlí“. A Národní divadlo, které dříve s úspěchem premiérovalo jeho hry, dokonce nevyvěsilo ani černý prapor, natož aby Čapkovi vypravilo pohřeb. Nejodvážněji se tak projevila katolická církev, jmenovitě opat Strahovského kláštera Monsignore Metoděj Zavoral, který za Čapka sloužil mši v chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Uložen byl do hrobu, který měl původně patřit Karlu Hynku Máchovi. Jak tehdy napsal Eduard Bass v Lidových novinách: „Za básníka, který se uštval při požáru města, přišel básník uštvaný při požáru své země".

TIP: Sestra slavných bratrů: Helena Čapková zažila běsnění nacistů i komunistické peklo

I když kdo ví, za jiných okolností by možná Čapek svůj boj se smrtí vyhrál. Tehdy, na sklonku roku 1938, se však prý ani bojovat nesnažil. Spisovatelka Milena Jesenská okomentovala jeho smrt slovy: „Nebojoval. Nerval se. Nezápasil. Přestal jenom dýchat a přestal jenom žít. Chcete-li, věřte si, že zemřel na bronchitidu a na zápal plic.“

I jeho bratr Josef nad Karlovým mrtvým tělem prohlásil: „Ten Karel měl vždycky v životě štěstí. Dovedl i včas zemřít. Už ho nic dobrého nečekalo. Uvidíte, že to za něj já odsedím v koncentráku." Josef nemusel být věštec, aby se jeho slova brzy naplnila. Konce války se nedožil, zemřel v koncentračním táboře v Bergen-Belsenu jen pár dnů před německou kapitulací.