Během bojů ve Stalingradu si dal Vasilij Zajcev za úkol zabít do výročí Říjnové revoluce celkem 150 Němců. Sám později napsal, že průměrně zabíjel čtyři až pět nepřátel denně. Dosáhnout vytyčeného skóre se mu sice nepovedlo, ale jen těsně – oficiální bilance se totiž vyšplhala na 149 zlikvidovaných vojáků.

Předchozí část: Stalingradská legenda Vasilij Zajcev: Skutečnost, nebo jen výplod propagandy?

Zvěsti o Zajcevových úspěších šly tehdy na frontě od ucha k uchu a jeho reputace rychle stoupala. Život odstřelovače však rozhodně nebyl nějakou procházkou růžovým sadem. Němci měli v snajperském způsobu boje řadu zkušeností a Sověti museli odhalovat různé nástrahy a léčky nepřátelských střelců. Zajcev svou taktiku popsal takto:

Jak na „frice“

„Poté, co jsem získal jisté zkušenosti, jsem se naučil, že zcela zásadní jsou dvě věci – pečlivé pozorování a velká dávka zdrženlivosti. Řekněme, že jste spatřili něco, co vypadalo jako odraz slunce od zapalovače a usoudili jste, že je to odstřelovač, který si zapaluje cigaretu. Může být, ale také nemusí. Zapamatujte si to místo a čekejte – měl by se objevit obláček dýmu. Uběhne nějaká doba, někdy celý den, a pak se na zlomek sekundy zjeví přilba. Nesmíte střílet! I kdybyste ho dostali, nemůžete zatím vědět, kde mezi klamnými pozicemi se skrývá váš skutečný protivník. A pokud vystřelíte a zasáhnete návnadu, jste odhaleni a ničeho jste nedosáhli.“

Přes své úspěchy však nebyl nejlepším. Během bojů o Stalingrad nejvíc skóroval odstřelovač známý pouze jako „Cikán“, který do 20. listopadu 1942 zlikvidoval 224 Němců.

Život hrdiny Už v průběhu stalingradské bitvy byl Zajcev velením 62. armády pověřen výcvikem dalších odstřelovačů a jeho žáci dostali název Zajčata. Celkem měl oficiálně zlikvidovat během své snajperské kariéry 242 nepřátel. Existovalo však několik desítek sovětských odstřelovačů s vyšším skóre. Na prvním místě je třeba jmenovat Michaila Surkovova se 702 zastřelenými, následuje Vasilij Kvachantiradze, který nárokoval 534.

Mezi ženami byla nejlepší Ljudmila Pavličenková s počtem 309 zabitých Němců. Zajcev je však dnes nejznámější. Už 22. února 1943 obdržel titul Hrdina Sovětského svazu, tedy nejvyšší ocenění, jehož mohl dosáhnout. Válku ukončil v hodnosti kapitána a poté se usadil v Kyjevě, kde pracoval jako inženýr a ředitel jedné z místních textilek.

Zemřel 15. prosince 1991 a místem jeho posledního odpočinku se nejprve stal Kyjev, v lednu 2006 Rusové jeho ostatky převezli a pohřbili s vojenskými poctami na Mamajově mohyle ve Volgogradu. Kdo tedy byl Vasilij Zajcev? Žádný superhrdina, ale přesto statečný voják a kvalitní odstřelovač, jehož schopností dovedla sovětská propaganda dobře využít. 

Existoval major König?

K nejlepším pasážím filmu Nepřítel před branami patří dramatické scény Zajcevova souboje s německým odstřelovačským esem majorem Erwinem Königem. Toho prý velení Wehrmachtu poslalo do Stalingradu právě proto, aby slavného sovětského protivníka zlikvidoval. Zajcev jej ve svých pamětech uvádí trochu odlišně jako „majora Köningse, velitele odstřelovačské školy Wehrmachtu nedaleko Berlína“. Dále popisuje, jak obávaného protivníka se svým kamarádem Kulikovem naháněli řadu dní. Nakonec vymysleli léčku, kterou slavný odstřelovač neprohlédl. Zajcev jej poté zasáhl smrtelnou ranou:

„Stiskl jsem spoušť a fašistova hlava klesla. Zaměřovač na jeho pušce dál klidně ležel a odrážel sluneční paprsky. (…) Jakmile se setmělo, naši zaútočili a v průběhu těch nejtěžších bojů jsme s Kulikovem vytáhli mrtvého majora zpod desky, sebrali jeho pušku a doklady a doručili je veliteli divize plukovníku Baťukovi. ‚Já věděl, chlapci, že vy toho ptáčka z Berlína dostanete,‘ řekl plukovník Baťuk.“

TIP: Postrach sovětských vetřelců: Legendární finský snajpr Simo Häyhä

Problém ovšem spočívá v tom, že žádný slavný odstřelovač podobného jména ve Wehrmachtu nesloužil. David Robbins ve svém románu naopak uvádí, že šlo o velitele odstřelovačské školy, důstojníka SS Heinze Thorwalda, který měl mít na kontě více než 300 usmrcených nepřátel. Ale ani o muži toho jména není nic známo. Nejlepším odstřelovačským esem na straně Wehrmachtu byl Rakušan Matthäus Hetzenauer, který ovšem svou kariéru zahájil až roku 1944 a navíc zemřel přirozenou smrtí ve vysokém věku počátkem 21. století. Souboj s „majorem Königem“ se tedy ve skutečnosti neodehrál, ale k dotvoření legendy o hrdinovi byla taková historka velmi vhodná.

Astronomové se snaží určit stáří vesmíru co nejpřesněji. V roce 2013 oznámila Evropská kosmická agentura (ESA), že na základě pozorování pomocí vesmírného dalekohledu Planck získala dosud nejdetailnější mapu rozložení kosmického mikrovlnného pozadí – tzv. reliktního záření z období krátce po Velkém třesku. Družice registrovala nejstarší světlo z doby, kdy byl vesmír starý pouhých 380 tisíc let.

Tehdy jej vyplňovala horká a hustá „polévka“ vzájemně se ovlivňujících protonů, elektronů a fotonů, jejíž teplota dosahovala přibližně 2 700 °C. Jakmile se protony a elektrony spojily a vytvořily atomy vodíku, oddělilo se záření od hmoty. S rozpínáním vesmíru se jeho vlnová délka prodlužovala až do oblasti mikrovlnného záření, které odpovídá současné teplotě 2,7° nad absolutní nulou (tj. −270,45 °C). Na mapě rozložení reliktního záření lze rozeznat drobné teplotní fluktuace, jež souhlasí s oblastmi nepatrně odlišných hustot v raných fázích vývoje vesmíru. Zmíněné fluktuace pak představují zárodky budoucích struktur – dnešních galaxií a hvězd. Podle měření družice Planck činí stáří vesmíru 13,82 miliardy let.

Vznik Sluneční soustavy

Zhruba devět miliard roků po Velkém třesku se začala psát historie Sluneční soustavy. Všechny planety se zformovaly ze sluneční pramlhoviny – materiálu zbylého po vzniku Slunce. Malé prachové částice se spojovaly ve stále větší a větší tělesa, až vzniklo velké množství tzv. planetesimál. Tyto útvary se dále pojily a nakonec se zrodily objekty planetárních rozměrů.

Počítačové modely naznačují, že k růstu prachových zrn dochází slepováním při vzájemných kolizích. Pokud se však srážka větších zrn odehraje vysokou rychlostí, celek se často opět rozpadne. Prachové částice zkrátka potřebují „klidný přístav“, kde by mohly pokračovat v růstu, než se z nich stanou tělesa schopná samostatného přežití, ze kterých následně „vyrostou“ planetky, komety či planety. Existence prachových pastí se předpokládá již dlouho, ale donedávna o nich neexistovaly žádné důkazy.

Astronomové využívající nový radioteleskop ALMA v Chile objevili v okolí mladé hvězdy Oph-IRS 48 oblast, kde se prachové částice mohou shlukovat a zvětšovat. Vůbec poprvé se tak podařilo prachovou past pozorovat a vyřešila se tím letitá záhada formování planet. Na rádiových vlnách detekovali vědci oblast, kde jsou větší prachová zrna uvězněna, a kde tedy mohou v klidu růst v důsledku pomalých srážek a vzájemného slepování.

Podobný scénář se s největší pravděpodobností uplatnil i ve Sluneční soustavě při vzniku známých planet včetně Země. Navíc do naší planety narazila v rané fázi vývoje planetesimála o velikosti Marsu a důsledkem zmíněné kolize se stal náš věrný průvodce – Měsíc –, který se zformoval během velmi krátké doby.

Problémy se Zemí

Jak ovšem vědci zjistili, že stáří Země činí zrovna 4,54 miliardy let? Ve skutečnosti bylo velmi obtížné určit věk naší planety na základě zkoumání jejího povrchu, protože desková tektonika neustále mění jeho charakter. Nejstarší části Země sklouzly pod tektonické desky a recyklovaly se v jejím nitru. Na naší planetě se nepodařilo nalézt pozůstatky horniny starší než 4,4 miliardy roků.

Vědci předpokládají, že se veškerý materiál ve Sluneční soustavě vytvořil ve stejném okamžiku. Různé chemické látky, především radioaktivní izotopy, vznikly společně. Jelikož se rozpadaly známou rychlostí (tzv. poločas rozpadu), lze zmíněné izotopy použít k určení délky existence chemických prvků. A na základě studia různých meteoritů z odlišných oblastí Sluneční soustavy odborníci odvodili, že se jednotlivé planety zformovaly prakticky ve stejném okamžiku.

Naše současné a přesné metody určení stáří Země navazují na dlouhou řadu odhadů z uplynulých let. Vědci objevili charakteristické vlastnosti naší planety a Slunce, jež se během vývoje měnily, a na základě toho vypočítali stáří Země. Všechny dřívější odhady byly z různých důvodů bohužel chybné.

Radiometrické datování

V roce 1896 objevil francouzský chemik Antoine Henri Becquerel (1852–1908) při zkoumání fluorescence uranových solí přirozenou radioaktivitu – proces, při němž se materiály rozpadají na jiné prvky za současného uvolňování energie. Geologové si uvědomili, že nitro Země obsahuje velké množství radioaktivních látek a že by mohlo jít o příležitost, jak určit její věk. Objev nejen odhalil nedokonalosti předcházejících metod určování stáří naší planety, ale poskytl rovněž metodu novou – radiometrické datování.

Geologové následně zjistili, že se radioaktivní materiály rozpadají na další prvky v poměru, jejž lze velmi dobře předpovědět: u některých z nich je přitom zmíněný proces velmi rychlý, zatímco u jiných může trvat miliony i miliardy let. Ernest Rutherford (1871–1937) a Frederick Soddy (1877–1956) určili, že polovina izotopů radioaktivních prvků se rozpadá na jiné izotopy vždy za stejnou dobu. Pokud máme například určité množství thoria-232, jeho polovina se rozpadne za čtrnáct miliard let, další polovina za dalších čtrnáct miliard let atd. Z uvedeného jevu vychází i termín „poločas rozpadu“ (poločas přeměny). 

Na základě určení poločasu rozpadu radioaktivních izotopů dokázali vědci sestavit časový žebříček, který by jim přesně ukázal stáří geologických útvarů včetně Země. Využili při tom například rozpad uranu na různé izotopy olova. Jestliže celá Sluneční soustava vznikla ze společného zárodečného materiálu s rovnoměrně rozptýlenými izotopy olova, pak by všechna tělesa z tohoto materiálu měla vykazovat stejné množství zmíněných izotopů. Kromě toho by se mělo postupem času množství různých izotopů olova měnit, jelikož představují konečný produkt rozpadu uranu. To způsobuje změny množství uranu a olova.

Zkoumání starých hornin

Bertram Boltwood (1870–1927) aplikoval uvedenou metodu datování na 26 různých vzorků horniny a zjistil, že jsou staré 92–570 milionů let. Další zdokonalení této techniky vedlo k hodnotám v rozpětí 250 milionů až 1,3 miliardy roků. V roce 1907 publikoval Boltwood výsledky svých výzkumů, z nichž vyplývalo stáří 535 milionů let pro horniny z Branchville a až 2,2 miliardy pro vzorky z Cejlonu (dnešní Šrí Lanky).

Geologové tak založili výzkum Země na pátrání po pradávných kamenných útvarech na jejím povrchu. Velmi staré povrchové horniny nalezli v Kanadě, v Austrálii a v Africe: jejich stáří se pohybuje v rozpětí 2,5–3,8 miliardy roků. Nejstarší horniny se podařilo objevit v roce 1999 na území Kanady, přičemž byly datovány více než čtyři miliardy let do minulosti. Uvedená hodnota představuje minimální stáří Země, avšak v důsledku geologických procesů, jako je zvětrávání a desková tektonika, musí být naše planeta ještě starší.

Úlomek zirkonu nalezený v Západní Austrálii – v oblasti Jack Hills – je nejstarší známou pozemskou horninou: odborníci stanovili jeho stáří na 4,404 miliardy let. „Zemská kůra vznikla relativně brzy po zrodu naší planety a tento malý úlomek představuje její pozůstatek,“ uvedli vědci ve studii zveřejněné v časopise Nature Geoscience.

Svědectví meteoritů

Problém s určením stáří pozemských hornin spočívá v tom, že na naší planetě neustále probíhají geologické změny. Desková tektonika nepřetržitě recykluje části jejího povrchu, strhává je do hlubin a navždy je ukrývá před našimi zraky. Lze si však domyslet, že se všechna tělesa ve Sluneční soustavě zformovala zhruba ve stejném období – včetně meteoritů, jež se pohybují v kosmickém prostředí, a tudíž je na rozdíl od zemského povrchu neovlivňují procesy zvětrávání a deskové tektoniky.

Geologové proto využili tato dávná tělesa – například meteority Canyon Diablo (úlomky asteroidu, jenž vytvořil tzv. Barringerův kráter) – k přesnému určení stáří našeho solárního systému, a tedy i Země. Použili metodu radiometrického datování ke stanovení doby zrodu zmíněných meteoritů, na jejímž základě pak určili stáří naší planety na 4,54 miliardy roků s minimální chybou zhruba 1 %.

Image

Čtěte také

Která planeta Sluneční soustavy vznikla jako první?

Medúzy, na kterých si pochutná jen málokterý predátor, začaly požírat potravu sardinek a zcela tak završily kolaps populací těchto ryb. Mezinárodní tým vědců vedený bioložkou Victorií Braithwaitovou však nyní zjistil, že sem začínají připlouvat rybky s latinským názvem Sufflogobius bibarbatus, které do svého jídelníčku nečekaně zařadily přemnožené medúzy. Vědci nevědí, zda tyto 10 až 15 cm dlouhé ryby požírají jen mrtvé medúzy ležící na dně moře, či loví i živé jedince pohybující se ve vyšších okysličených vrstvách.

Překvapivý je i jejich pobyt na mrtvých, bahnitých místech, kde se dosud dařilo jen některým druhům bakterií a hlístů.

TIP: Mořští koníčci pygmy aneb Nepatrní obyvatelé oceánu

Podle Braithwaitové je neuvěřitelné, že Sufflogobius vydrží odpočívat na bahnitém dně bez přísunu kyslíku a zůstane přitom bdělý. „Když se ho dotknete hůlkou, střelhbitě uplave,“ dodává. Tyto ryby ukázaly nečekanou schopnost obejít se bez okysličené vody po dobu 10 až 12 hodin a podle vědců by tu mohli zůstat i déle. Zdá se, že jim nevadí ani toxické prostředí zamořené mrtvým planktonem, ve kterém se nachází vysoké koncentrace jedovatého sulfanu produkovaného bakteriemi.

Ryby využívají bahna jako velmi účinného úkrytu, ve kterém si je žádný predátor netroufne vyrušit. „Tím se vysvětlila záhada, proč populace ryb Sufflogobius bibarbatus narůstá, přestože je tato ryba hlavní kořistí mnoha větších živočichů,“ vysvětluje Braithwaitová.

Rodina Roba Holmese se pokoušela zůstat co nejdéle a doufala v zázrak, který by jejich dům ušetřil. Oheň se však nezastavil: Holmesovi tak museli domov na poslední chvíli opustit. Ve spěchu ovšem Rob s manželkou, dcerou a synem zapomněli na jednoho člena rodiny – prase jménem Charles. Vrátit už se pro něj ale nemohli, protože stavbu pohltily plameny…

Když se pak Holmesovi druhého dne vydali na místo tragédie, našli Charlese v ohořelých troskách – čekal tam popálený, přiotrávený, ale živý a šťastný: Před žárem se zahrabal do bahna, které na něm posléze vytvořilo ochrannou krustu. Veterináři jej teď sice léčí z otravy kouřem, ale z nejhoršího je čuník venku a každým dnem se zdá být čipernější.

Vánoční svátky roku 1938 byly smutné. A to nejen pro tisíce uprchlíků, které po přijetí podmínek Mnichovské dohody musely opustit své domovy v pohraničí. Další smutná zpráva pak zasáhla většinu národa 26. prosince. Předchozí podvečer na Boží hod vánoční nečekaně zemřel Karel Čapek.

Boj za psacím strojem

Proti vzmáhajícímu se fašismu Čapek už několik let bojoval vlastními zbraněmi, svým literárním dílem. Ve Válce s mloky, v Bílé nemoci, v Matce. Tam všude ukazoval zrůdnost totalitní ideologie, která je plná nenávisti, přesvědčení o vlastní nadřazenosti a neúcty k životu. Své názory pak naplno a bez obalu vyjadřoval na stránkách Lidových novin.

Snažil se ze všech sil angažoval v záchraně své země. Nejen jako spisovatel a novinář. Mnohdy sloužil jako spojnice s Hradem při neformálních jednáních se zahraničními diplomaty. Kromě toho například naplánoval světový kongres Penklubu v Praze právě na termín, kdy se konal všesokolský slet. Na dvě stovky delegátů z celého světa tak měly možnost vidět na vlastní oči manifestaci národní jednoty a síly. Veškeré snahy však byly marné. V polovině září 1938 zazněly Hitlerovy likvidační požadavky vůči Československu. Za týden následovala mobilizace, která vyvolala nejen obavy, ale i naděje, že ještě všechno není ztraceno. Ale bylo.

Kampaň na stránkách novin

Mnichovská dohoda pro Čapka představovala krutou ránu. Nejen proto, že se mu zbortil jeho svět. Během listopadu a prosince 1938 se objevila řada článků z per pravicových a katolických intelektuálů, kteří dávali Čapkovi vinu za pomnichovský osud republiky. Masaryk byl po smrti a Beneš v exilu. Zůstal tak Čapek jako hlavní symbol masarykovské politiky. Každý její odpůrce se  o něj mohl otřít. A jeho samotného tyto útoky nenechávaly chladným. Důrazně se ohradil proti nařčení, že v době mobilizace zbaběle utekl z Prahy na své letní sídlo ve Strži u Dobříše. Nebyla to pravda.

Kromě novinových článků, které se otíraly především o jeho dílo a politické i osobní postoje, se stal terčem řady anonymů. Nenávistné útoky šly ještě dál. Kdosi mu natřel kliku u domovní branky výkaly, před vstupem do domu někdo natáhl drát, aby o něj Čapek zakopnul. Také mu vytrvale kreslili na zídku u domu šibenici a rozbíjeli kamenem okna. V klidu ho nenechala ani informace, žejeho jméno je na třetím místě mezi těmi, které hodlá gestapo po okupaci země zatknout. I přes naléhání svých přátel nicméně odmítal republiku a svůj národ opustit.

Čapkovi však chodily nejen urážlivé dopisy, ale i slova povzbuzení od příznivců z celého světa. A že jich nebylo málo. Stohy těchto listů však Čapkovi blízcí po okupaci 15. března 1939 spálili, aby nekompromitovali jejich pisatele. V době, kdy vrcholilo napětí mezi nacistickým Německem a Československem, se Čapek nebál mluvit přímo, byť šlo o provokativní témata. Ještě více se zaměřil na psaní politických článků. Byl jeden z mála, který psal o situaci národa po podepsání Mnichovské dohody.

Pokračování: Tajemný konec pronásledovaného spisovatele: Musel Karel Čapek zemřít? (2)

I když se často hovoří o cílené mediální kampani, která Čapka uštvala, toto se ještě zvládnout dalo. Měl před sebou konkrétního protivníka s konkrétními argumenty, kterým bylo možno se bránit. A Čapek tak činil. S několika nenávistnými články si dokázal poradit. Se záplavou anonymů a vzrůstající mocí zdejších fašistů to bylo horší. A v celkovém součtu bylo útoků ze všech stran příliš. Jak později napsala jeho manželka Olga Scheinpflugová, Čapek byl vlastně „uštván poměry, útoky v tisku, dopisy anonymů, výhružkami…“

Obyvatelé Číny se odpradávna pokoušeli zkrotit Žlutou řeku neboli Chuang-che budováním hrází, avšak za poslední tři tisíce let tyto zábrany bezmála 1 500krát selhaly. Roku 1887 se protrhla hráz u čínského Kchaj-fengu v provincii Che-nan. Mohutná přívalová vlna doslova smetla 600 vesnic a měst a v rovinatém okolí se živel rychle šířil, až nakonec zasáhl území o rozloze asi 130 000 km² (téměř dvojnásobek České republiky).

Před valícími se masami vody neměli lidé šanci uniknout: Katastrofa si vyžádala bezmála 900 tisíc životů a další dva miliony obyvatel se ocitly bez střechy nad hlavou. Mezi těmi, kdo přežili, se navíc rozšířila epidemie tyfu a cholery, jíž následně podlehl další milion Číňanů. Zdálo se, že neštěstí už nemůže být větší – ale opak byl pravdou. 

Trojité utrpení 

V roce 1931 totiž čínské řeky předvedly svou převahu podruhé, tentokrát s ještě ničivějšími následky. Po nezvykle tuhé zimě roku 1930 tály na jaře ledy a vzápětí se přidaly i neustávající silné deště. Toho roku se navíc centrální Čínou přehnalo nezvyklé množství cyklonů. A katastrofa na sebe nenechala dlouho čekat: Rozvodnila se nejen Žlutá řeka neboli Chuang-che, ale i Jang-c’-ťiang a Chuaj-che.

Čína tehdy sice přiznala „pouhých“ 145 tisíc obětí, reálné odhady se však pohybují mezi 850 tisíci a čtyřmi miliony. Asi 80 milionů obyvatel přišlo o střechu nad hlavou a v postižených oblastech propukaly epidemie tyfu a cholery, jimž pak podlehly další statisíce Číňanů. Sled tragických událostí završil hladomor, který si také vyžádal statisíce obětí, a podle dobových záznamů donutil zbídačený lid i ke kanibalismu. Ačkoliv přesný počet mrtvých neznáme, představuje série neštěstí na Žluté řece zřejmě nejhorší přírodní katastrofu v dějinách. 

A když už se zdálo, že utrpení čínských obyvatel přece jen skončí, udeřily divoké vody potřetí. Tentokrát však nebyla na vině příroda, nýbrž člověk. V obavách z japonského vojska postupujícího do země vyvolala v roce 1937 čínská vláda katastrofu tím, že vyhodila hráze na Žluté řece do povětří. Podle odhadů si „řízené neštěstí“ vyžádalo na 900 tisíc obětí. 

Poručila Čína vodě? 

V roce 1955 zahájila Čína ambiciózní padesátiletý plán na vybudování protipovodňových opatření: Zahrnoval rozsáhlou výstavbu, opravy a zesílení hrází, zalesňování ve sprašových oblastech i vznik řady přehrad. Klíčovým prvkem se stala nová obří elektrárna, která měla navíc pokrýt potřeby překotně rostoucí ekonomiky. 

V roce 2012 se přehrada Tři soutěsky na řece Jang-c’-ťiang v provincii Chu-pej dostala do plného provozu. Gigantický projekt však od počátku čelí kritice kvůli malé efektivitě i nešetrnosti vůči životnímu prostředí. Jakákoliv havárie by navíc mohla vyvolat katastrofu nedozírných rozměrů.

Poušť Namib na jihu Afriky, podle odborníků nejstarší poušť na světě, je v mnoha ohledech zvláštní. Mezi její největší záhady náležejí tajemné „čarodějné kruhy“ (anglicky fairy circles).

Jde o zřetelné kruhy převážně holé země v pouštní vegetaci, které mohou mít 2 až 35 metrů v průměru. Přitom to není jenom nějakých pár kruhů ztracených v poušti. Čarodějné kruhy pokrývají území o velikosti téměř 2,5 tisíce kilometrů. Kde se tam ale vzaly?

Ponecháme-li stranou UFO a mytologická stvoření, tak se vědci dělí na dva hlavní tábory. Jedni připisují kruhy v poušti Namib nedostatku vody, druzí působení termitů.

TIP: Miliony let pustiny: Pouště ve střední Asii jsou starší než 30 milionů let

Podle nového výzkumu měli pravdu všichni. Velikost kruhů a pravidelné vzdálenosti mezi nimi udržují války sousedících termitišť. A nápadně vyrostlý lem vegetace kolem kruhů je zase dílem boje rostlin o vzácnou vodu.

Proslulá fotografie Heinricha Hoffmanna z 23. června 1940 zachycuje Adolfa Hitlera, po jehož pravici stojí architekt Albert Speer a nalevo od něj sochař Arno Breker. Snímek vznikl v Paříži před Eiffelovou věží. Tváří v tvář blížícímu se Wehrmachtu a v obavách o osud civilních obyvatel a historických památek prohlásila francouzská vláda 10. června Paříž za otevřené a nebráněné město. Úkol obsadit metropoli připadl 18. armádě, která i přes silný odpor na několika místech prorazila obranné linie před hlavním městem a 14. června vstoupili němečtí vojáci triumfálně do Paříže.

Adolf Hitler si ponížení Francie a Paríže vychutnal do posledního doušku. Kulisy závěrečného dějství bitvy o Francii obstaral železniční vagon, ve kterém bylo v listopadu 1918 podepsáno příměří, jež ukončilo první světovou válku. Němci vůz umístili do stejných míst poblíž Compiègne a německý diktátor dokonce seděl ve stejné židli jako o 22 let dříve francouzský maršál Ferdinand Foch. Příměří bylo podepsáno 22. června 1940, tedy den před pořízením této fotografie.

Myšlenka, že by pozemský život mohl původně vzniknout jinde než na Zemi, není ani nová, ani zapomenutá. Naopak, stále existuje komunita vědců, kteří hypotézu tzv. panspermie rozvíjejí, zdokonalují a hledají pro ni důkazy.

Životadárné vlasatice

Komety se zdají být dobrým transportním činitelem, zvlášť když víme, že v minulosti se mnohé z nich s naší planetou skutečně srazily. Ostatně předpokládá se, že převážnou většinu povrchové vody dopravily na Zemi právě vlasatice. 

Hlavní proud astrobiologů se ovšem stále domnívá, že život vznikl v pozemských oceánech: Argumentují především tím, že ve vzorcích meteoritů se sice podařilo nalézt organický materiál, ale chyběly v nich komplexní organické látky, jež by se staly například základem aminokyselin, nejdůležitějších stavebních bloků života.

Nedávné laboratorní experimenty však ukázaly, že i v mrazivém prostředí na ledových zrnech mohou působením kosmického záření vznikat komplexní molekuly, jako třeba jednoduché peptidy. Pozemský život tedy skutečně může pocházet z vesmíru. Zřejmě až výzkum na místě ovšem umožní tuto hypotézu potvrdit – nebo pohřbít.

Hvězdy v dotyku

Astronomům se podařilo odhalit dosud největší žlutou hvězdu a jednu z deseti největších zatím objevených stálic. Tento hyperobr dosahuje rozměrem více než 1 300násobku Slunce – je například o 50 % větší než známý rudý obr Betelgeuse. Tvoří součást binárního systému, v němž se obě složky navzájem dotýkají, a podle pozorování se tento výjimečný objekt poměrně rychle mění.

Celý systém tak připomíná zvláštní gigantický burský ořech. Perioda oběhu sekundární složky činí 1 300 dní. Průvodce je jen o málo teplejší než hlavní složka HR 5171A – její povrchová teplota dosahuje asi 5 000°. Dvojhvězda se nachází v souhvězdí Kentaura.

S nejkratší periodou

Doslova v šíleném tanci kolem sebe krouží dvě hvězdy v systému HM Cancri v souhvězdí Raka. Jeden vzájemný oběh absolvují v periodě 5,4 minuty. Zmíněná dvojhvězda má nejkratší známou dobu oběhu složek kolem společného těžiště. Jedná se rovněž o nejmenší binární systém: obě stálice se vejdou do prostoru menšího než osm průměrů Země, což odpovídá zhruba čtvrtině vzdálenosti mezi naší planetou a Měsícem. Dvojhvězdu tvoří dva bílí trpaslíci, přičemž hmota jednoho z nich přetéká na druhou stálici, kolem níž se vytváří akreční disk v podobě prstence. Na objevu vesmírného objektu se podíleli astronomové z University of Warwick.

Dvě dvojhvězdy blízko sebe

Zajímavou dvojhvězdu – přesněji dvojitou dvojhvězdu – představuje systém BD -22°5866 objevený pomocí dalekohledu Keck na Mauna Kea. Nejzajímavější je fakt, že zabírá menší prostor, než jaký ohraničuje dráha Jupitera kolem Slunce. Stálice první dvojice kolem sebe obíhají rychlostí 133 km/s s periodou pěti dnů, další dvě hvězdy krouží rychlostí 52 km/s a oběh jim trvá 55 dnů. Doba oběhu obou dvojic kolem společného těžiště pak činí méně než pět let. V obdobném systému se statisticky nachází necelá jedna hvězda ze dvou tisíc. Vzácný čtyřhvězdný systém se nachází v souhvězdí Vodnáře, 161 světelných roků od Země.

Nejdelší perioda oběhu

Oběžné doby v soustavách dvojhvězd se pohybují od necelé hodiny (u hvězd typu AM CVn) či několika dnů (Beta Lyrae) až po stovky tisíc roků. Stejný případ představuje i naše nejbližší stálice po Slunci Proxima Centauri, která krouží kolem dvojhvězdy Alfa Centauri ve vzdálenosti asi 15 000 AU (astronomických jednotek, tj. vzdáleností Země–Slunce): jeden oběh jí přitom trvá minimálně 500 tisíc pozemských roků. Proxima se přibližuje k naší centrální hvězdě a zhruba za 27 400 let se k nám dostane na vzdálenost 2,90 světelných roků (ze současných 4,22). Patří mezi tzv. červené trpaslíky: její průměr pouze 1,5× přesahuje velikost Jupitera.

Dvojhvězda s černou dírou

Obrázek zachycuje dvojhvězdný systém sestávající z černé díry (vpravo) a superobří hvězdy o povrchové teplotě 31 000° a hmotnosti 20–40 sluncí. Stálice nese označení HDE 226868; černá díra, jež představuje zdroj rentgenového záření, má název Cygnus X-1. Oba objekty dělí vzdálenost 40 poloměrů Slunce.

Gravitace černé díry hvězdné kategorie narušuje povrch stálice, která tak získává charakteristický kapkovitý tvar. Skrze tzv. Rocheův lalok padá materiál hvězdy na černou díru a vytváří kolem ní rozsáhlý akreční disk. Část materiálu dopadá přímo na černou díru, čímž dochází k produkci proměnného rentgenového záření; zbytek materiálu je vyvrhován pryč v podobě protisměrného výtrysku.

Mizar a Alcor

Jedna z mála dvojhvězd rozlišitelných na obloze pouhým okem se nachází v souhvězdí Velkého vozu. Při pohledu na druhou stálici v jeho „oji“ – Mizar – spatříme nedaleko slabou hvězdu Alcor. Obě dělí vzdálenost 11 úhlových minut, a lze je tedy poměrně snadno pozorovat i bez dalekohledu.

Ve skutečnosti představuje Mizar dvojhvězdu (Mizar A + Mizar B), jejíž jednotlivé složky jsou také dvojité, rozlišitelné například prostřednictvím Hubbleova vesmírného dalekohledu. Mizar tedy tvoří čtyřnásobnou soustavu a nachází se 78 světelných let od Země, zatímco vzdálenost Alcoru činí 81 světelných roků.