Je na Marsu život? Zatím to moc nevypadá, ale tahle otázka je stále ještě otevřená. Podle nové vědecké studie by ale pozemští mikrobi měli na Marsu bez větších problémů přežít.

Za dávných časů byl náš rudý soused ve Sluneční soustavě zřejmě pokrytý vodou a plný kyslíku. Ta doba už ale minula. Dnešní Mars je skrápěný kosmickým záření, jeho atmosféra je velké části pryč a z vody zbyl jenom led. Přesto ale, mohly by na Marsu přežít organismy z extrémních prostředí Země?

Metanogeni přežijí na Marsu

Tým vědců Arkansaské univerzity ve Fayetteville vybral čtyři druhy metanogenů, mikrobů z říše archaeí, kteří produkují metan. Jsou to jednoduché, ale nesmírně odolné životní formy. Tyto metanogeny umístili do umělého prostředí, které co nejvěrněji simulovalo podmínky na rudé planetě.

I když mikroby trápili v prostředí s extrémně nízkým atmosférickým tlakem, který dosahoval jednu šesti tisícinu tlaku při povrchu Země, tak všechny čtyři druhy metanogenů přežily po dobu tří týdnů.

TIP: Život na Marsu? Curiosity objevil metan a stopy organických látek

Výsledky experimentů nutně neznamenají, že na Marsu musí být nějaký místní život. Ale zřejmě není úplně beznadějné ho hledat. A i když žádný život na Marsu nenajdeme, budeme alespoň vědět, že tam naše mikroorganismy obstojí při případném terraformování rudé planety.

Kanadští vědci z Montrealské univerzity porovnali reakční doby 19 lidí, kteří nejsou hudebníky s 16 dobrými muzikanty, včetně 8 klavíristů, 3 houslistů, 2 bubeníků, 1 kontrabasisty, 1 harfenisty a 1 hráče na violu.

TIP: Změna hudebního vkusu: Přicházejí hudební všežravci

Když v jednoduchém experimentu badatelé prověřili jejich reakce na podněty, tak se přesvědčivě ukázalo, že muzikanti reagují o poznání rychleji. Jak je vidět, hra na hudební nástroje příznivě ovlivňuje pohotovost reakce na různé podněty. Podle vědců je proto možné hudební nástroje doporučit například seniorům, kterým mohou pomoci v udržování dobré duševní kondice.

Minerál opál má vlastně docela jednoduché chemické složení. Je to hydrogel křemene s kolísavým obsahem vody. Díky interferenci světla na vrstvách mikroskopických kuliček opálu ale tento minerál vytváří úžasné hry barev, kvůli nimž bývá velmi ceněný.

Naprostá většina těch nejcenějších opálů pochází z Jižní Austrálie, kde příroda vytvořila vhodné podmínky. Před miliony let se zde vypařilo vnitrozemské moře a vzniklo tím prostředí bohaté na křemík, výjimečně příznivé pro tvorbu drahých opálů.

A pochází odtud i „Oheň Austrálie“ (anglicky Fire of Australia), téměř 1 kilogramový neopracovaný opál, který je podle mnohých nejkrásnějším na světě. Jeho aktuální cena činí 681 480 dolarů, čili přes 17 milionů Kč.

TIP: Teprve druhý přírodní kvazikrystal objeven ve 4,5 miliardy let starém meteoritu

Zájemci o výjimečné drahé minerály ho mohou spatřit v Muzeu Jižní Austrálie, které se nachází ve městě Adelaide. K vidění zde bude do konce února letošního roku.

Zdá se být jednoznačné, že dobré prospívání svištích kolonií má na svědomí oteplující se klima, díky němuž přichází jaro vždy o něco dříve. Svišti přezimují od září do dubna a přitom shodí asi 40 procent své váhy. Čím tlustší jsou v době předcházející zimnímu spánku, tím je pravděpodobnější, že zimu přežijí a budou mít na jaře mláďata. Když jaro přijde dřív, svišti během hibernace tolik nezhubnou, jsou odolnější a lépe se rozmnožují. Navíc mají delší dobu na to, aby si vytvořili cenné tukové zásoby. Také mláďata přicházejí na svět dříve a mají víc času vyrůst a zesílit, než přijde první zima.

TIP: Jedovatý jídelníček zachraňuje kunovce aneb Boj proti nebezpečným ropuchám

„V posledních letech jsou svišti na začátku zimního období v lepší kondici a na jeho konci jsou zdravější,“ říká Daniel Blumstein z University of California. Environmentalisté podobné studie vítají, neboť ukazují, jaký dopad může mít globální oteplení na jednotlivé živočišné druhy. Kromě brzkého jara podle nich mohou hrát svou roli také polynenasycené tuky. Mají-li jich svišti v potravě dostatek, dokážou během hibernace víc snížit svoji tělesnou teplotu a podkožní tuk jim tolik neubývá.

Kondici svištů může ale ovlivňovat také změna rostlinstva v Coloradu. Větší množství podkožního tuku u svišťů každopádně vysvětluje současný růst populace, který započal již kolem roku 2000. Brzy však může dojít k dalšímu zvratu. „Léto v této oblasti by podle předpovědí mělo být delší a sušší,“ říká Blumstein, „a v minulosti způsobila sucha kolaps mnoha populací.“

Výzbroj letadlové lodi Graf Zeppelin dokládala jistou konzervativnost Kriegsmarine. Předpokládala se instalace dvou typů kanónů – s vysokou elevací pro protiletadlovou obranu a s nízkou elevací pro palbu na hladinové cíle. Tou dobou již ale ostatní námořnictva preferovala dvojúčelové zbraně s tím, že ochranu nosiče před plavidly nepřítele zajistí především doprovodné lodě. Primární protilodní výzbroj tvořilo šestnáct kanónů ráže 150 mm rozmístěných po dvou v osmi pancéřovaných kasematech. 

Silná, ale kontroverzní výzbroj

Konstruktéři umístili kasematy do všech čtyř rohů horní hangárové paluby, což však zvyšovalo pravděpodobnost jejich zaplavování vodou při plavbě ve vysokých vlnách. Protiletadlovou obranu měly mít na starosti obsluhy dvanácti kanónů ráže 105 mm, instalovaných v šesti dvouhlavňových věžích. Tyto zbraně byly rozmístěny podél ostrova, a to poměrně nešťastně.

Předchozí část: Letadlová loď Graf Zeppelin (1): Osudem stíhané plavidlo

Při palbě doleva přes palubu totiž musely nevyhnutelně poškodit zaparkované letouny a jejich střelba by výrazně omezovala letový provoz. Sekundární protiletadlová výzbroj zahrnovala 22 kanónů ráže 37 mm instalovaných ve sponsonech podél okrajů letové paluby. Kromě toho měla loď sedm samostatně lafetovaných 20mm kanónů, které později nahradila obávaná protiletadlová čtyřčata stejné ráže. Jeden z hlavních problémů paradoxně představovalo samotné palubní letectvo.

Německo nemělo specializované typy pro operace na nosičích, a tak muselo modifikovat již existující stroje. V závěru roku 1938 zadal Technický úřad Říšského ministerstva letectví firmě Messerschmitt požadavek na konverzi stíhačky Bf 109E na palubní verzi T (Träger – nosič). Letoun dostal větší rozpětí křídel, zesílenou konstrukci trupu a přistávací hák. Luftwaffe přijala palubní stíhačky k testování, ale jak zájem o letadlové lodě kolísal, ocitaly se střídavě u zkušebních jednotek a u bojových útvarů na frontě.

Po zrušení stavby nosiče dosloužily zastarávající Bf 109T při výcviku. Němci kromě toho vyzkoušeli například také československé Avie B-534. Technici vyztužili jejich trupy, aby křehké stroje zvládly namáhání při startech pomocí katapultu. Pod zadní část nainstalovali sklopný přistávací hák a zahájili testování.

O zkouškách se bohužel dochovala pouze informace, že se onen hák z trupu avií často vytrhával – jejich konstrukce zkrátka pro takové účely nebyla dimenzována. Pro potřeby letadlových lodí měl vzniknout zcela nový letoun pro průzkum a torpédové údery. O zakázku soutěžily typy Arado 195 a Fieseler Fi 167, přičemž druhý se ukázal jako výkonnější.

I tak šlo o dvouplošník s pevným podvozkem, který navíc kvůli průtahům se zavedením lodi do služby rychle zastaral. Jeho roli měl převzít modifikovaný střemhlavý bombardér Ju 87, u něhož se počítalo i s útoky v původní roli. Upravených Ju 87C určených pro střemhlavé bombardování vzniklo přestavbou Ju 87B jen několik kusů, konverze na torpédový bombardér se nedočkal ani jediný stroj.

Testování a neslavný konec

V roce 1937 zahájila Luftwaffe na základně Travemünde na pobřeží Baltského moře intenzivní zkoušky, které zahrnovaly především simulované starty a přistání. Vojáci nakreslili na beton obrys celé lodě i letové paluby, přes kterou natáhli záchytné lano. Letový provoz na tomto modelu začal na jaře 1938 s letouny Heinkel He 50, Arado Ar 195 a Arado Ar 197. Později Němci nainstalovali do cvičného prostoru výkonnější brzdný naviják, který umožnil testovat přistávání těžších letounů včetně Ju 87 a Fi 167. Celkem se zde uskutečnilo kolem 1 800 zkušebních přistání, z toho 1 500 bylo úspěšných.

Pro nácvik vzletů upevnila Luftwaffe na model paluby katapult vyprojektovaný firmou Heinkel. Testy startů, do nichž se zapojilo několik typů letadel včetně Bf 109, začaly v dubnu 1940. Již za dva měsíce považovali představitelé letectva výsledky za uspokojivé. Mezitím však nevyjasněná strategie Kriegsmarine spolu s technickými problémy stavbu letadlové lodi neúměrně protahovaly. Podle části historiků představoval Graf Zeppelin úctyhodné technické dílo už jen proto, že se němečtí konstruktéři neměli kde inspirovat.

Graf Zeppelin

• Standardní výtlak: 28 090 t
• Délka: 262,5 m
• Šířka: 31,5 m
• Ponor: 8,5 m
• Pancéřování: 100 mm
• Pancéřování letové paluby: 40 mm
• Rychlost: 33,8 uzlu (62,6 km/h)
• Dosah: 15 400 km při 19 uzlech (35,2 km/h)
• Posádka: 2 026 mužů
• Výzbroj: 16× 150mm kanón, 12× 105mm kanón, 22× 37mm protiletadlový kanón, 28× 20mm protiletadlový kanón
• Letouny: 41–43 stíhacích Bf 109T, střemhlavých Ju 87C a torpédových Fi 167 

Některé prvky designu se však kvůli této nezkušenosti rodily jen pomalu a s potížemi. Projekt brzdily i kompetenční spory o to, zda bude plavidlo a jeho letecký park spadat pod velení námořnictva, či letectva. Trup lodi byl slavnostně spuštěn na vodu 8. prosince 1938 a ještě v květnu 1941 velkoadmirál Raeder přes všechny obtíže stále věřil ve zdárné dokončení plavidla během jednoho roku. Další rok by pak zabraly testy a výcvik posádky. Jak válka pokračovala, rostlo však Hitlerovo rozčarování z výkonů hladinových lodí.

Osud plavidla byl zpečetěn, jakmile Raedera nahradil v lednu 1943 v čele Kriegsmarine Karl Dönitz, který zanedlouho poté nechal práce na téměř dokončené letadlové lodi zastavit. Lépe se nevedlo ani sesterské lodi Flugzeugträger B, pro niž se počítalo se jménem Peter Strasser (jednalo se o důstojníka sloužícího za první světové války u vzducholodí). Práce na trupu začaly roku 1938, avšak v září 1939 přišel rozkaz je zastavit, jelikož dostala prioritu stavba ponorek. Rozpracovaný trup rezavěl v loděnici do února 1940, kdy Raeder nařídil jeho sešrotování.

Cvičný cíl Rudé armády

Z plavidla Graf Zeppelin dělníci záhy odmontovali nainstalovanou výzbroj, která pak posílila německá opevnění v Norsku. Loď sloužila jako plovoucí skladiště a několikrát změnila přístav. Nakonec zakotvila ve Štětíně, kde s nepočetnou udržovací posádkou dva roky chátrala. Když se v dubnu 1945 přiblížila Rudá armáda, nechal kapitán otevřít ventily a potopit loď na mělčině.

Zároveň exploze náloží poškodily pohonné ústrojí. Osud lodi po německé kapitulaci byl mimo SSSR dlouho nejasný. Sověti se rozhodli Graf Zeppelin v omezené míře používat a loď z mělčiny na jaře 1946 vyzvedli. Podle dostupných informací na ni naložili kontejnery s vybavením či válečnou kořistí a předpokládalo se, že ji vyslali do Leningradu. Některé zdroje uváděly, že plavidlo cestou najelo na minu a potopilo se, jiné tvrdily, že chybně uložený materiál narušil stabilitu a loď se převrátila.

Ve skutečnosti chtěla Rudá armáda využít loď Graf Zeppelin jako cvičný cíl a získat zkušenosti s taktikou úderů na tuto kategorii plavidel. V útrobách lodi explodovala řada granátů a pum a analytici zjišťovali jejich účinnost na konstrukci. Nakonec se Graf Zeppelin v polovině srpna 1947 potopil po zásahu dvěma torpédy. Poloha vraku zůstávala po dlouhá desetiletí neznámá.

Až v červenci 2006 objevila loď polské naftařské společnosti Petrobaltic 55 km severně od polského přístavu Władysławowo vrak, který rozměrově odpovídal německému nosiči. Potápěči polského námořnictva záhy potvrdili, že se jedná o Graf Zeppelin. Nešťastná loď, z jejíž paluby nikdy nevzlétl jediný letoun, odpočívá v hloubce 87 m dodnes. 

Nový satelit Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) vynesla na oběžnou dráhu raketa Atlas V na konci minulého roku. „Není pochyb o tom, že nasazení GOES-R přinese revoluci v předpovědi počasí, jak ji známe. Pro meteorology bude tato změna stejná, jako kdyby se přecházelo z černobílé televize rovnou na barevnou, navíc ve vysokém rozlišení,“ nešetřil silnými slovy Stephen Volz z americké agentury NOAA. 

Satelit s označením GOES-R se pohybuje po geostacionární dráze ve výšce 36 000 kilometrů je zatím v kalibračním a ladicím režimu. Do plného provozu by měl přejít v první polovině letošního roku. Evropy se novinka příliš nedotkne, satelit má pokrývat především oblast Spojených států a nejbližšího okolí.

Přesnější předpověď

Nejcennějším přístrojem na palubě GOES-R je ABI – Advanced Baseline Imager. Ten má poskytovat fotografie mraků a bouří s vyšším rozlišením. Rozdíl nebude jen v kvalitě fotek, ale i ve frekvenci jejich pořizování. Přístroj se dokáže zaměřit na specifické cíle – třeba bouře a hurikány, a pokud je to potřeba, může pořizovat jejich snímky každých 30 sekund.

Na palubě GOES-R se nachází i historicky první globální mapovač blesků – Geostationary Lightning Mapper. Ten bude zaznamenávat nejen výboje mezi mraky a zemí, ale i blesky, které probíhají mezi mraky navzájem. Tato měření budou možná jak ve dne, tak i v noci po celé západní polokouli, což opět přinese zlepšení předpovědi počasí. Další přístroje se mají zaměřit na Slunce a solární bouře.

Nápad založit fitness centrum určené naháčům vznikl během dovolené v jižní Francii, kde Helen Smithová navštívila známé nudistické pláže. „Přišlo mi to jako skvělý způsob oslavy lidského těla,“ okomentovala svůj nápad trenérka Helen. 

Prvního kurzu, který se konal v Southamptonu se zúčastnilo deset cvičenců, ve věku od 33 do 70 let, kteří prošli pečlivým výběrem. „Jde výhradně o cvičení, jakékoliv jiné aktivity jsou během kurzů zcela vyloučeny,“ říká o svém projektu trenérka.

Podle Helen Smithové má cvičení bez oblečení své nesporné výhody. Oblečení může zakrývat nesprávné držení těla během jednotlivých cviků. Odpadá také starost o propocené oblečení.

Nudistická cvičení zatím probíhají v Southamptonu v Nursling Village Hall jednou měsíčně a jedna hodina vyjde na 8 liber. Vzhledem k velkému zájmu ale Helen plánuje rozšíření a „nahé hodiny“ hodlá nabídnout i v Londýně.   

Na území Mexika se nachází přibližně 3 tisíce sopek. Jen 14 z nich je ale považováno za aktivní. Jednou z těch nejnebezpečnějších je 3 820 metrů vysoký vulkán Colima. Lávu, kouř a sopečné plyny chrlila sopka Colima za posledních 500 let nejméně čtyřicetkrát. Nyní je tento vulkán, kterému se přezdívá Ohnivá sopka, opět aktivní. K erupci došlo ve středu krátce po půlnoci místního času a popel vystoupal až do výšky dvou kilometrů.

Trvalo to jen 10 sekund. Devatenáct paneláků, z nichž některé byly až 12 pater vysoké, se během okamžiku sesunulo k zemi, během řízené demolice v čínském městě Wu-chan. Část zdejšího sídliště musela ustoupit plánované výstavbě nové obchodní čtvrti. Šlo o poměrně komplikovanou operaci, v těsné blízkosti demolovaných domů se nachází nákupní centrum, železniční trať, silnice, elektrostanice a další důležité objekty. Podle zpráv čínských médií ale vše proběhlo zcela hladce a podle očekávání.

V mořském akváriu města Townsville na severovýchodním pobřeží australského státu Queensland mají samici žraloka zebrovitého (Stegostoma fasciatum) jménem Leonie.

V letech 1999 až 2012 žila Leonie s partnerem, s nímž měla přes 20 potomků. Pak se její partner přesunul do jiného akvária a Leonie byla od té doby sama.

Pak se zcela překvapivě v roce 2016 Leonii narodila tři mláďata. Vědci si nejprve mysleli, že si samice nějak uschovala spermie bývalého partnera. Ale test DNA narozených mláďat ukázal, že všechna tři mají DNA výhradně od své matky.

TIP: Který obratlovec se dožívá nejvyššího věku? Překvapivě žralok malohlavý

Žraločice Leonie je teprve třetí známým živočichem, u něhož je zdokumentováno, že se nejprve množil pohlavně, a pak se „přepnul“ do nepohlavního množení. Vědci se teď ale domnívají, že tento fenomén je v přírodě častější, než se původně zdálo.