Na konci nejmladší doby ledové došlo i na mamuty. Po celé severní polokouli je lovili lovci a nakonec zbylo jenom pár izolovaných populací těchto pozoruhodných tvorů.

Podle archeologických nálezů nějaký čas přežívali na Wrangelově ostrově v Severním ledovém oceánu a také na mnohem menším ostrově Sv. Pavla v Pacifiku, který leží severně od Aleutských ostrovů. Tam mamuti vyhynuli asi před 5 600 lety a na Wrangelově ostrově vydrželi ještě dalších 1 600 let.

TIP: Dinosauři byli ztraceni dlouho předtím, než je zlikvidoval slavný meteorit

Přežívání mamutů na ostrově S. Pavla vědce překvapilo, protože ostrov není zrovna velký. Jeho rozloha činí jen něco přes 100 kilometrů čtverečních. Podle nových zjištěná tam mamutům kvůli změnám v prostředí došla voda. Jeden mamut přitom zřejmě vypil i více než 200 litrů vody za den. Bez dostatečné zásoby vody nemohli na ostrově přežít.

Na celém světě bychom nenašli dvě města, která by si byla podobná jako vejce vejci. Nejinak je tomu u měst skalních, která pocházejí z dílny nejnápaditějšího architekta.

To nejlepší z kamene

Většina našich pískovcových skalních oblastí je součástí české křídové pánve, která vyplňuje značnou část severní poloviny Čech. Právě tam se stametrové vrstvy pískovců uložily na dně dávného druhohorního (křídového) moře a později byly vystaveny nekonečnému působení přírodních procesů. Zejména říční eroze, ale také zvětrávací účinky mrazu a vody, vítr, zemská přitažlivost a spousta dalších činitelů „rozhlodaly“ pískovcovou krajinu do neobyčejně pestré mozaiky povrchových tvarů – od skalních měst a velkoměst, přes majestátní chrámy přírody a bizarní ruiny pohádkových hradů, až po detailní kamenné hříčky. Jen pouhý výčet pískovcových oblastí v severních a východních Čechách by zaplnil nejednu stránku časopisu a tak se zastavme alespoň u některých osobitých zvláštností – jakýchsi „výkladních skříní“ našich skalních měst.

Ulice a náměstí

Kamenným „městem“ v pravém slova smyslu jsou například Tiské stěny v západní části Labských pískovců na Děčínsku. Pojmenování jim dala protáhlá skalní stěna nad obcí Tisá, turisticky značené trasy se však vinou především zbrázděnými útrobami pískovcové plošiny.

Při troše fantazie se skalní bloky a věže promění v bizarní domy a chýše, soutěsky mezi skalami zase připomínají ulice, uličky či prostornější náměstí. Tiské stěny podobné představy budí už odedávna. Patří totiž k nejstarším zpřístupněným skalním městům ve střední Evropě a pojmenování některých útvarů, např. Starosta, Doktor, Sťatý major a další, jsou už opravdu letitá.

Nominace na div světa

Spoustou romantických partií se vyznačují i další skalnatá území na Děčínsku, zejména v Národním parku České Švýcarsko. Nejznámějším a také nejnavštěvovanějším útvarem je tam bezesporu Pravčická brána – unikátní skalní most, který má v Evropě jen málo konkurentů. Není proto divu, že dlouhou dobu reprezentoval naše přírodní kuriozity v celosvětovém klání o zařazení mezi Sedm přírodních divů světa, kde byl vyřazen až v „semifinále“. Otvor této skalní brány, 16 m vysoký a 26 m široký, vznikl postupným vyvětráváním méně odolných vrstev pod tvrdším „mostem“.

Za bližší poznání však stojí i ostatní partie národního parku. Například v okolí Jetřichovic vytváří působivou kulisu soustava na sebe navazujících pískovcových suků – strmých návrší, dostupných po naučné stezce. Zejména Mariina skála zvýrazněná altánkem je místem nádherných výhledů, poněkud odlehlý Ostroh neboli Rudolfův kámen zase zaujme neobvyklou výzdobou skalního povrchu v železitém pískovci.

Od pokliček k růžím

Ještě pestřejší mozaikou železitých pískovců, geology nazývaných železivce, se vyznačují některé partie CHKO Kokořínsko. Mnohé napoví už názvy jednotlivých útvarů, inspirované podobou s pokličkami, růžemi, kládami, husí hlavou nebo kancem. Jde samozřejmě o podobu čistě náhodnou, kdy rozličné kamenné hříčky jsou výsledkem nestejnoměrného zvětrávaní různě odolných hornin.

Nejvyhledávanějšími členy rozvětvené rodiny železivců jsou Pokličky nedaleko hradu Kokořín, kde ze dna rokle vystupuje skupina skalních věží, překrytých železitou poklicí. Takřka růžový sad zase skrývají skalky na Střezivojickému Špičáku a Kamenném vrchu, zdobené různě zprohýbanými železitými květy a ornamenty.

Z ptačí i žabí perspektivy

K mnohem známějším – a to už od samých počátků naší turistiky – nepochybně patří skalní města v Českém ráji. Zejména v Prachovských skalách nebo v hruboskalském „Skaláku“ projdou spletí značených tras každoročně desetitisíce návštěvníků. Scenérie pískovcových útvarů si tam totiž můžete vychutnat jak z ptačího nadhledu – z řady upravených vyhlídek, tak i z žabí perspektivy, tedy z hloubi temných soutěsek a roklí.

Pohled na prachovskou Jehlu se siluetou Trosek v pozadí nebo na kamenné scenérie Kapely, Majáku, Čertovy ruky a Dračích skal poblíž Hrubé Skály patří k nejúchvatnějším i nejfotografovanějším objektům naší přírody.

Krása českých Dolomitů

Poněkud odlišnou, ale neméně atraktivní krajinnou kulisu tvoří skalnatý hřeben nad údolím Jizery u Malé Skály. Nad pravým břehem vrcholí útesy s dominující zříceninou hradu Frýdštejn, na opačnou stranu vybíhá zdaleka nápadnou zubatinou Suchých skal, zvanou též České Dolomity či Kantorovy varhany. Oba názvy byly inspirovány mimořádnou rozeklaností pískovcových vrstev, které jsou zde téměř svisle postavené a rozčleněné do řady strmých útesů, věží a špičatých jehel. V celé kráse se panorama Suchých skal otevírá z protilehlého vrchu Sokol, přecházeného značenými trasami s řadou dalších úchvatných vyhlídek do pojizerské části Českého ráje.

Velkoměsta i temná bludiště

Neopakovatelným kouzlem se vyznačují i skalní města – vpravdě velkoměsta – uprostřed CHKO Broumovsko. Především okrajové partie a svahy pískovcových kaňonů Adršpašských a Teplických skal doslova překypují mohutnými útvary, ve kterých při troše obrazotvornosti rozeznáme nejen mrakodrapy světových metropolí a věže gotických katedrál, ale i visuté čertovy mosty či zborcené mlýny, stejně tak jako bezpočet do skály zakletých postav i postaviček.

TIP: Budoucnost pískovcového unikátu: Pravčická brána se spadnout nechystá

Také zde se roklemi vinou úzké ulice či prostornější náměstí, nejužší soutěsky na turistickém okruhu pak dostaly přiléhavé pojmenování Podsvětí a Sibiř. Adršpašsko-teplické skály mají na Broumovsku ještě několik dalších obdob. Bezpočtem pitoreskních útvarů se vyznačuje například členité pásmo Broumovských stěn, hned dvěma bludišti se zase můžeme projít – díky turistickým značkám bez zabloudění – na pověstmi opředeném kopci Ostaši u Police nad Metují.

Jednoho dubnového dne roku 1942 se kolona vojenských náklaďáků projíždějících Íránem zastavila na okraji prašné cesty. Vojáci mířili do Palestiny, kde se pod velením generála Władysława Anderse postupně formoval II. polský sbor. Část mužů, kteří se měli zanedlouho stát příslušníky 22. zásobovací roty dělostřelectva (22 Kompania Zaopatrzenia Artylerii), se chtěla protáhnout, když najednou uviděli hubeného chlapce, který cosi nesl v jutovém pytli přehozeném přes rameno.

Vojáci mu dali najíst a pak jej poprosili, aby jim ukázal, co před nimi schovává. Chlapec souhlasil a z pytle vykoukla hlava podvyživeného medvíděte. Polákům ho bylo líto, a tak ho po kratším dohadování vyměnili za švýcarský nůž, jídlo a trochu místní měny. Medvídě dostalo jméno Wojtek. Vojáci si medvěda vzali s sebou do Palestiny, dobře se o něj starali a on rychle rostl. Potuloval se po základně a pro zábavu se pral s vojáky.

Velmi si oblíbil pivo a také cigarety, které prý nejen pojídal, ale dokonce také kouřil. Naučili ho i salutovat a ke zděšení kolemjdoucích ho na veřejnosti vozili v džípu. Wojtek ale někdy dělal i problémy. V pouštním horku si rád dopřával sprchu v táborové umývárně, ale rozhodně přitom nešetřil vzácnou vodou, takže ji před ním museli začít zavírat. Mnohem horší bylo, že britské velení netrpělo žádné zvířecí mazlíčky. Poláci si však elegantně poradili a Wojtka prostě přijali do svých řad. Medvěd v hodnosti vojína tak obdržel služební číslo a figuroval na oficiálním seznamu vojáků. Později byl dokonce povýšen na desátníka.

Obětavý nosič munice

Wojtkova sláva se ale zrodila až v Itálii během bitvy u Monte Cassina v roce 1944. K překvapení vojáků, kteří se dřeli s taháním dělostřelecké munice, medvěd z ničeho nic vstal, postavil se k nákladnímu autu, zvedl se na zadní a natáhl přední tlapy. Půlmetráková bedna s municí nečinila dvousetkilogramové šelmě žádný problém, a tak začal Wojtek pomáhat s nošením pravidelně.

TIP: Protitankoví psi: Skuteční sovětští hrdinové

Svěřenou munici nikdy neupustil a obraz medvěda nosícího dělostřelecké granáty se stal symbolem celé jednotky. Ta až do konce války působila na italské frontě a později se Wojtek se zbytkem své roty ocitl ve Skotsku, v táboře Winfield Park nedaleko Edinburghu.

Přestože se stal suverénně nejznámějším příslušníkem své jednotky, musel po jejím rozpuštění do zdejší zoologické zahrady a od listopadu 1947 se tak stal jednou z místních nejvyhledávanějších atrakcí. Navštěvovali jej tam jeho bývalí spolubojovníci, kteří zůstali v Británii a kterým se nechtělo zpět do komunistického Polska. Nosili mu pivo a zpívali; jakmile uslyšel polštinu, vždy prý velmi ožil. Wojtek zemřel na podzim 1963. Dožil se 22 let, na medvědí poměry úctyhodného věku. 

18. srpna 2006 rozdělila NASA mezi firmy SpaceX a Rocketplane Kistler prvních 500 milionů dolarů na vývoj zásobovacích lodí pro Mezinárodní vesmírnou stanici.

TIP: Konec závislosti na Rusku: NASA vybrala nástupce raketoplánů

Kosmická agentura zadala projekt proto, aby mohla americká plavidla obsluhovat ISS i po ukončení provozu raketoplánů. Dnes létají ke stanici dvě lodě soukromého sektoru: Dragon od SpaceX a Cygnus od Orbital ATK.

17. srpna 1970 Sověti do vesmíru vypustili sondu Veněra 7. Sonda se konstrukčně se podobala své předchůdkyni Veněra 4. Byla to první sonda, která přistála na povrchu Venuše a úspěšně z jejího povrchu odvysílala data. Předchozí sondy byly zničeny v atmosféře planety.

TIP: Která sonda poprvé dorazila k jiné planetě?

Sonda se skládala ze dvou částí – orbitálního modulu a sestupové části, která byla vybavena padákem pro brzdění průletu atmosférou a pro ochranu před vznikajícím žárem v atmosféře byla vybavena titanovým tepelným štítem.

První úspěšný sestup na cizí planetu

K Venuši sonda dorazila v prosinci a dne 15. prosince vstoupil sestupový modul do nehostinné atmosféry, o které se v minulosti myslelo, že bude vypadat jako Země. Je zajímavostí, že ještě během letu sondy panovaly představy, které předpokládaly výskyt tekuté vody na povrchu planety i přesto, že byly známy výsledky z předchozích misí (Veněra 5 a 6), které ukázaly vysoké teploty atmosféry a vysoké hodnoty tlaku.

Po vletu do atmosféry a následném brzdění kapsle vlivem atmosférického tření a zahřátí tepelného štítu sonda snížila svoji rychlost na 300 m/s, kdy mohl být vystřelen padák, který zbrzdil rychlost sondy na minimum. Po otevření padáku a pomalém sestupu k povrchu Venuše se rozvinula i anténa a sonda začala předávat naměřená data o podmínkách v atmosféře.

Posledních několik metrů sonda prožila volný pád. Kvůli agresivní atmosféře planety a vysoké teplotě došlo k rozrušení a odtržení padáku a sonda tak „prostě spadla dolů“ na povrch rychlostí 17 m/s. To mělo za následek nejspíše poruchu na vysílači sondy a následnou ztrátu signálu ze sondy v Ruské kontrolní stanici pro hluboký vesmír. Vědci prohlíželi vysílací frekvenci, ale vyjma vesmírného šumu v pozadí nebyl zaznamenán žádný přímý signál od sondy. Zklamání ale po týdnu vystřídalo obrovské nadšení mezi inženýry pana Lavočkina, když experti z Moskevského institutu pro radioelektroniku ohlásili, že se jim podařilo na pozadí kosmického šumu objevit velmi slabý signál ze sondy Veněra 7 z povrchu Venuše.

TIP: Průzkum Sluneční soustavy: Družice na cestě k Venuši

Sonda vysílala celkem 53 minut, z čehož přibližně 20 minut z povrchu, než ji nehostinné podmínky (deště kyseliny sírové) a vysoký tlak zničily.

Úspěšné přistání sondy přineslo Sovětskému svazu další prvenství, jelikož sonda Veněra 7 se stala první sondou vytvořenou člověkem, která přistála na jiné planetě než na Zemi a úspěšně z jejího povrchu odvysílala vědecká data.

Severokorejská státní média v posledních měsících doporučují svým občanům konzumaci psího masa. Je prý dobré pro střeva a žaludek a obsahuje více vitamínů než ostatní druhy masa. Úřady také nabádají, aby lidé poražené psy před úpravou stahovali z kůže. Maso má prý lepší chuť.

TIP: Kontroverzní čínský festival psího masa se blíží: Uskuteční se i přes úřední zákaz

Psí maso je v Severní Koreji označováno jako „dangogi“, tedy „sladké maso“ a je považováno za univerzální medicínu na mnoho neduhů. Oblíbená psí polévka je například jedním z prostředků jak ve zdraví přežít letní vedra.

Podle severokorejských uprchlíků žijících v Jižní Koreji se ovšem i psí maso stalo v některých částech komunistické země, chronicky sužované nedostatkem základních potravin, luxusem dostupným jen vysoce postaveným stranickým funkcionářům a příslušníkům armády.

V úředních formulářích v Oxfordu přibude k obligátním „Mr“ a „Ms“ „Mrs“ i bezpohlavní verze „Mx“. Rozhodla o tom rada města. Nové opatření je určeno především transsexuálním občanům, bezpohlavní variantu mohou ve formulářích ale využívat i lidé, kteří považují informaci o pohlaví příliš osobní, nebo pro konkrétní účel nadbytečnou.

TIP: Operativní změna pohlaví: Unikátní animace ukazuje průběh zákroku

Před Oxfordem přistoupili ke stejnému opatření i radní v Brightonu a Hove, Oxford je ale první skutečně velkou správní oblastí v Anglii, kde se úřady k něčemu podobnému odhodlaly. Pohlavně neutrální označení „Mx“ lze již nyní používat ve formulářích mnoha anglických bank, vládních úřadů a univerzit.

Cylindr vkročil do světa módního průmyslu levou nohou. Poprvé se totiž v londýnských ulicích objevil na hlavě svého duchovního otce Johna Heteringtona a vyvolal doslova pobouření.

Odklon od tradice

Společnost na konci 18. století rozhořčeně protestovala proti „vysoké naleštěné troubě“, která ani v nejmenším nepřipomínala tradiční tvary běžně nošených klobouků. Konstábl dokonce Heteringtona za mravní přečin pokutoval. Ani to však nemohlo změnit budoucnost cylindru, který se záhy po prvotním fiasku stal nejrozšířenějším typem pokrývky hlavy. Bez vysokého černého cylindru nemohl pravý gentleman vůbec vykročit z domu a cylindry se o nějakou dobu později usadily i v dámských šatnících. Móda tvrdých kuželovitých klobouků přetrvala až do 20. století.

Klobouky si v téže době nevýslovně zamilovala i dámská část společnosti. Pokrývky hlavy, jejichž velikost se měnila od jedné módní sezóny ke druhé, byly nenahraditelným doplňkem každé ženy. Obrovské kruhovité klobouky s peřím, ovocem a dalšími ozdobami však rovněž vyvolávaly nesouhlas zejména ze strany církve, která na podobné výstřelky poukazovala jako na marnotratnost ničící dobré mravy. A tak se klobouk dokonce několikrát ocitl i před soudem, kde čelil obvinění, že svou velikostí způsobuje újmu kolemjdoucím.

O promiskuitě lidí generace Y (anglicky millennials), kteří se narodili v devadesátých letech minulého století, se už mluví dlouho. Aplikace pro randění a internetová kultura prý mladé zkazily a připravily je o opravdovou romantiku.

Zní to přesvědčivě, celé je to ale nesmysl. Lidé si už od nepaměti vyprávějí, jak je mládež zkažená. Vědci to ale důkladně prozkoumali a zjistili, že to v případě generace Y nesedí.

Z reprezentativního sociologického průzkumu téměř 27 tisíc Američanů „General Social Survey“ lze vyčíst, že příslušníci generace Y mají ve skutečnosti znatelně méně sexuálních partnerů, než jejich předchůdci. Po dosažení 18 let nemělo sexuálního partnera 15 procent lidí generace Y, zatímco před 30 lety to platilo pro pouhých 6 procent Američanů.

TIP: K čemu je ženám orgasmus? Evoluční záhada možná našla vysvětlení

Vše nasvědčuje tomu, že moderní technologie mají na mladé lidi opačný vliv, než se obávají strážci morálky. Spoustu svého času totiž stráví online a během toho se obvykle nemohou věnovat sexu.

Kdybychom měli hádat, který živočich kromě člověka nejlépe drží rytmus, asi jen málokoho by napadl lachtan kalifornský. Přesto je právě lachtan jménem Ronan podle vědců v tomhle nejlepší na světě, hned po lidech.

Vědci už dříve zjistili, že v udržení rytmu jsou dobří třeba šimpanzi, bonobové nebo kakaduové. Ronan ale odborníky šokoval, protože na rozdíl od šimpanzů nebo papoušků jsou hlasové možnosti lachtanů velice omezené. Nikdo by to do nich neřekl.

TIP: Pravěké instinkty: Ve volbách vítězí kandidáti s hlubším hlasem

Až do objevu Ronana si vědci mysleli, že se smysl pro rytmus vyvíjí až se vznikem složitých hlasových projevů u živočichů s nejrozvinutějšími mozky. Teď to ale vypadá, že smysl pro rytmus má mnohem hlubší evoluční kořeny.