V minulosti se uvádělo, že se dědičnost barvy očí řídí pravidly mendelovské genetiky, podle níž je gen pro hnědou barvu dominantní, a tudíž převáží nad recesivní modrou. Modroocí rodiče – nositelé recesivních genů – by tak měli zplodit dítě pouze s modrou duhovkou. Ve skutečnosti výsledný odstín určuje hned několik genů, a jde tedy o tzv. komplexní genetickou vlastnost. 

Každý z daných genů vede k přípravě proteinů, jež ovlivňují různé aspekty produkce a ukládání pigmentu melaninu; přičemž čím víc se jej v duhovce uloží, tím tmavší barva očí. Některé ze zmíněných genů, respektive proteinů se přímo podílejí na tvorbě melaninu, jiné vytvářejí buněčné struktury, kde se uvedený pigment uchovává, a další zas určují, který gen se zapne a vypne apod. Výsledná barva očí představuje soubor všech popsaných efektů a vzájemných kombinací, a vzniká tak celá paleta odstínů, od temně hnědé až po blankytnou. A přestože k tomu nedochází často, může se i modrookým rodičům narodit dítě s hnědýma očima.

Za Zeptej se vědce odpovídala Mgr. Tereza Ormsby, PhD, Ústav organické chemie a biochemie, AV ČR

Koncem ledna 1944 se u Anzia začaly vyloďovat spojenecké jednotky a zpočátku nenarazily na příliš silný odpor. Po zajištění pozic vyrazily 30. ledna dva prapory amerických Rangers směrem k městu Cisterna, které hodlali obsadit překvapivým útokem poté, co by v tichosti proklouzli přes německé linie. Následovat měl frontální útok dalšího praporu Rangers a útvarů 3. pěší divize. 

Už úvodní pokus však fatálně selhal. Skupina byla odhalena a proti přesile, podporované navíc řadou obrněnců, neměla šanci. Tváří v tvář dobře zorganizované obraně neuspěl ani pokus o vyproštění, a tak se nakonec ze zhruba 800 speciálů prvních dvou praporů Rangers vrátilo pouhých šest mužů, zbytek padl nebo se ocitl v zajetí. Podobně těžké ztráty utrpěli také Britové při postupu směrem na Campoleone, a byť samotné město nedobyli, zarazili alespoň klín mezi pozice 65. pěší divize a 3. divize tankových granátníků. Tento výběžek dostal pro svůj tvar přezdívku „palec“.

Obavy o morálku

Intenzivní střety s nepřítelem přinutily generálplukovníka Eberharda von Mackensena pozdržet o dva dny německou protiofenzivu původně naplánovanou na 1. února. Velitel 14. armády se primárně obával nedostatečné vycvičenosti části pěších formací, které měl k dispozici, a tak místo útoku vydal rozkaz ke zdokonalení stávajících obranných pozic. Vznikaly tak propracované uzly odporu jištěné minovými poli, ostnatým drátem, krytými palposty děl a minometů a úkryty pro posilové jednotky. 

Mackensen si však uvědomoval, že práce na silných obranných postaveních mohou mít neblahý vliv na morálku mužstva. Rozkaz proto obsahoval i následující pokyny: „Práce nesmí snížit útočného ducha mužstva. Opevňování je způsobem udržování sil a schopností nezbytných pro ofenzivu. (...) Je úkolem všech velitelů a zejména velitelů rot, aby bojovali proti apatii a přiměli muže k přípravě kvalitních opevněných pozic.“ 

Mackensen navštívil 2. února pozice na frontě u Cisterny a zjistil, že spojenecká dělostřelba demoralizovala část nezkušených vojáků z řad tankové divize Hermann Göring. Jelikož sám disponoval poměrně silným dělostřelectvem, přikázal vyslat předsunuté pozorovatele, kteří by naváděli palbu na útočící spojenecké vojáky, čímž by se úder podařilo zastavit nebo alespoň výrazně oslabit ještě dříve, než dosáhne pozic německé pěchoty. Do karet hrál obráncům také fakt, že díky vyvýšeným pozicím na Albanských horách měli oproti Spojencům daleko lepší protibaterijní palbu.

Němci chystají udice

Mackensen s polním maršálem Albertem Kesselringem průběžně zvažovali, jak nejlépe zničit spojenecké předmostí. Údery podél pobřeží ze severu i jihu zavrhli zejména kvůli neustálé (byť omezené) přítomnosti spojeneckých válečných plavidel, je jichž děla mohla takový útok snadno zmařit. Rozhodli se proto udeřit z vnitrozemí a postupem k Anziu rozetnout předmostí vedví. Počáteční útok byl naplánován na 4. února, nicméně Mackensen se nemohl zbavit dojmu, že Kesselring podcenil problémy s nedostatečnou kvalitou některých pěších útvarů.

Protiofenziva zpočátku slavila úspěch a přinutila generálmajora Johna Lucase vyslat do boje zálohy. Až díky nim se podařilo Němce zastavit, ti však po přeskupení vyrazili v noci ze 7. na 8. února k dalšímu útoku, přičemž po těžkých bojích dobyli klíčové městečko Aprilia jižně od Campoleone a v zásadě tak eliminovali celý „palec“. Následoval sice protiútok dvou amerických pěších pluků podporovaných tankovým praporem, nicméně úspěch se nedostavil. Poté v tomto sektoru intenzita bojů značně poklesla, neboť obě strany potřebovaly znovu nabrat síly.

Na 16. února pak Kesselring s Mackensenem naplánovali operaci Fischfang (rybolov), která měla Spojence definitivně zahnat zpět do moře. K dispozici měli osm divizí, z toho dvě tankové a dvě granátnické. Většina těchto útvarů však po předchozích bojích ani zdaleka nebyla na tabulkových číslech. Velitel 14. armády požadoval od Berlína přisunutí dalších dvou čerstvých divizí, ovšem neuspěl. Dostal však alespoň prapor tanků PzKpfw V Panther, oddíl těžkých stíhačů tanků Ferdinand a ženijní útvar vyzbrojený dálkově ovládanými nosiči náloží Goliath.

Smrt před hlavněmi děl

Další německá protiofenziva začala podle plánu, nicméně přírodní podmínky nehrály Wehrmachtu do karet. Jasná obloha umožňovala Spojencům využít převahu ve vzduchu a naopak na zemi zpomaloval postup panzerů po deštích podmáčený terén. Mackensen se navzdory Hitlerovým radám o postupu na široké frontě rozhodl koncentrovat své síly na pravé křídlo u Aprilie, kde skutečně docílil lokální početní převahy, nicméně ani to k úspěchu nevedlo. Američané a Britové se obratně bránili s využitím prudké dělostřelby, která decimovala útočící pěchotu. Podobně to vypadalo i na dalších úsecích fronty. Jen během prvního dne operace tak Mackensen přišel o zhruba 1 700 mužů, přičemž nedocílil žádného výraznějšího územního zisku.

Němci se ale tímto debaklem nenechali odradit a ještě v noci na 17. února změnili taktiku. Do útoku šla bojová skupina Gräser, jejíž příslušníci se v malých oddílech snažili infiltrovat obranné pozice amerického 157. a 179. pěšího pluku. Slavili úspěch a do rána mezi oběma útvary náležícími k 45. pěší divizi otevřeli průlom, načež následoval silný letecké úder a poté šly do útoku tři pluky tankových granátníků podporované zhruba 60 obrněnci. Americká divize pod tímto tlakem ustoupila asi o kilometr a půl v pásmu širokém zhruba tři kilometry. 

Reakcí VI. sboru byla koncentrace dělostřelby včetně té z moře na německé pozice a posílení vzdušné podpory. Mackensenovy útvary utrpěly vážné ztráty a ještě večer muselo dojít k jejich vystřídání, stejně tak Spojenci přisouvali další zálohy. 

Cesta k Římu

Němci se neustále snažili zasadit nepříteli rozhodující úder, jenže jim rychle docházely síly. Operace Fischfang nakonec skončila 20. února neúspěchem a Němce stála téměř 5 500 mužů. O devět dnů později se Kesselring pokusil prorazit ještě jednou, když naplánoval operaci Seitensprung (odskok), ale po dvou dnech a dalších těžkých ztrátách způsobených především protivníkovým dělostřelectvem byl výsledek stejný. Po zbytek jara se pak útočné akce omezily jen na průzkum bojem a obě strany se snažily nepřítele oslabit zejména pomocí silných dělostřeleckých přepadů.

Zlom na italské frontě přišel v polovině května, kdy Spojenci po krutých bojích konečně ovládli Monte Cassino a německá 10. armáda se musela postupně stahovat na sever k Římu. Za této situace přišla 23. května také ofenziva vedená z předmostí u Anzia. 

Němci měli dobře připravené obranné pozice, z nichž ničili jeden sherman za druhým, jenže spojenecká převaha byla tentokrát příliš velká. Cisterna padla 25. května, následně se vojáci VI. sboru spojili s hlavními silami 5. armády, čímž předmostí u Anzia fakticky zaniklo. Následoval rychlý postup na Řím, který Spojenci ovládli 4. června 1944.

Vroce 1994 se astronom Nicholas Suntzeff z Cerro Tololo Inter-American Observatory v Chile a astrofyzik Brian Schmidt z amerického Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics – specialisté na studium supernov – rozhodli využít svou odbornost ke zodpovězení jedné ze základních otázek kosmologie: Jaký bude osud našeho vesmíru? Zhruba ve stejné době se tutéž otázku a stejným způsobem, tedy na základě pozorování supernov, odhodlal rozlousknout i výzkumný tým kalifornské Lawrence Berkeley National Laboratory, vedený fyzikem Saulem Perlmutterem. Na rozdíl od Suntzeffa a Schmidta se však zmínění badatelé věnovali spíš fyzikální stránce věci.

Vědci se tehdy víceméně shodovali, že náš vesmír vznikl v obtížně pochopitelné explozi Velkého třesku a že se od té doby rozpíná. Zásadní neznámou zůstávalo, jak se bude vyvíjet dál. Předpokládalo se, že by se mohl rovnoměrně rozpínat donekonečna. Druhá zvažovaná možnost zněla, že se bude expanze postupně zpomalovat a může se překlopit do smršťování – možná až do Velkého třesku naruby, kdy se vše srazí do jediného bodu. 

V roce 1998 pak oba týmy nezávisle na sobě dospěly k témuž závěru: K velkému překvapení všech zúčastněných vyšlo najevo, že se vesmír nerozpíná rovnoměrně a že jeho expanze ani nezpomaluje – právě naopak. Pro kosmologii se jednalo o velmi revoluční objev, srovnatelný s poznáním, že Země netvoří střed vesmíru.

Konečně odpovědi

Navzdory šoku přijala odborná komunita zmíněné výsledky vcelku ochotně. I vědci totiž bývají poměrně konzervativní a podobně převratné objevy se mnohdy neprosazují příliš snadno. Pět měsíců po přelomovém zjištění se ve Fermilabu v illinoiské Batavii konala konference, kde odborníci o překvapivých novinkách diskutovali. Na konci akce pak měli přítomní vyjádřit svůj názor v rámci hlasování – které není ve vědě úplně běžné, ale občas k němu zejména u takto významných a nečekaných objevů dochází. Dvě třetiny účastníků se tehdy vyjádřily pro přijetí daných výsledků. Akceptovali tak existenci temné energie coby síly, jež pohání rozpínání vesmíru. Anglický pojem dark energy vymyslel kosmolog Michael Turner z University of Chicago.

Významnou roli v nezvykle rychlém přijetí převratného odhalení, které otřáslo tehdejší kosmologií v základech, přitom sehrály sociologické faktory. Vědecká komunita sledovala odborný souboj dvou týmů, jež pracovaly nezávisle na sobě, s různými daty, a přesto dospěly k témuž závěru. Všichni přitom viděli, jak intenzivně spolu obě skupiny soupeří. A věděli, že v takové situaci každá z nich usilovně doufá v odlišné výsledky, jež by výzkum soupeřů zpochybnily. Proto byla jejich finální shoda pro ostatní vědce velmi přesvědčivá. 

Nečekané závěry navíc zodpověděly některé palčivé otázky kosmologie, například jak se může vesmír jevit mladší než nejstarší známé hvězdy nebo jak mohl kosmos plný obrovských struktur včetně nadkup galaxií „dozrát“ tak brzy. Zrychlující expanze popsané otazníky odstraňuje. Znamená to, že se vesmír v minulosti rozpínal pomaleji než dnes, a že tedy od Velkého třesku uplynulo víc času, než jsme se domnívali.

Záhada řídkého vesmíru

Asi nejpádnější argument pro kosmology ovšem zněl, že temná energie řeší záhadu řídkého vesmíru. Podle převládajících představ se totiž kosmos v kratičkém zlomku sekundy po Velkém třesku nepředstavitelně nafouknul, díky ne zcela jasnému mechanismu kosmologické inflace. A ta zajistila, že je vesmír homogenní neboli ve všech směrech zhruba stejný. V takovém případě by měl být v geometrickém smyslu plochý, nikoliv zakřivený, a jeho hustotní parametr Ω by se měl rovnat jedné. Jde přitom o poměr mezi pozorovanou hustotou kosmu a teoretickou kritickou hustotou, jež mu brání se zhroutit do sebe.

Pozorování v době před objevem temné energie však ukazovala, že vesmír dosahuje sotva třetiny kritické hustoty, a je tedy mnohem řidší. Pouze necelých 5 % kritické hustoty pak představovala běžná látka, zatímco asi 20 % odpovídalo temné hmotě, jejíž podstatu dodnes neznáme a víme o ní jen díky gravitačnímu působení na okolí. Zmíněný objev potom rovnici doplnil o chybějící hustotu hmoty a energie ve vesmíru, která od té doby odpovídá temné energii.

Záření z celé oblohy

Časem se objevily i empirické důkazy, jež hovoří ve prospěch existence temné energie a jejího vlivu na vesmír. Význačné místo mezi nimi pak zaujímají výsledky studia reliktního záření. Když asi 380 tisíc let po Velkém třesku poklesla teplota vesmíru zhruba na 3 000 K, spojily se do té doby volné elektrony s tehdejšími atomovými jádry převážně vodíku či helia a vznikla hmota tvořená stabilními atomy. Během toho došlo k vyzáření fotonů, které dodnes létají kosmem: Detekujeme je jako reliktní mikrovlnné záření, jehož teplota v současnosti činí asi 2,73 K a které k nám přichází z celé oblohy.

Jeho analýzy a další pozorování v posledních letech přitom naznačují, že temná energie opravdu existuje – což se již samo o sobě považuje za úspěch (viz také Potvrzená očekávání). Skutečně trýznivý problém ovšem znamená pátrání po její podstatě. Navzdory intenzivnímu úsilí teo­retických kosmologů stále netušíme, co temná energie představuje. Mezi klíčové kandidáty patří kosmologická konstanta, tedy zvláštní koeficient původně zavedený a poté opět odmítnutý Albertem Einsteinem. Geniální fyzik chtěl jeho prostřednictvím vyvážit vliv gravitace, aby udržel vesmír ve statické podobě, jež korespondovala s tehdejší převládající představou. Zavrženou kosmologickou konstantu, která vlastně odpovídá energii prázdného prostoru čili vakua, vzkřísil až objev temné energie.

Katastrofa vakua a nestandardní svíčky

S kosmologickou konstantou se nicméně pojí pozoruhodný problém, známý též jako katastrofa vakua. Podle kvantové teorie pole by totiž měla být energie vakua mnohonásobně vyšší, než naznačují pozorování. Rozdíl přitom v závislosti na pojetí odhadů dosahuje asi 60–120 řádů a fyzikové vtipkují, že jde o nejhorší teoretickou předpověď v historii jejich oboru. Vědci proto po podstatě temné energie pátrají dál a dosud byly publikovány doslova tisíce teo­rií, jež se ji snaží vysvětlit. Podle Richarda Ellise z University College London, který se podílel na původním objevu záhadné substance, se však prý v jejím pochopení posuneme kupředu jedině díky přesnějším pozorováním a analýzám. Musíme totiž přesvědčivě zjistit, jak se temná energie chová – třeba jestli se mění v prostoru a v průběhu času.

Pomoct by mohlo například další pozorování supernov typu Ia, které slouží jako tzv. standardní svíčky pro měření vzdáleností ve vesmíru a v objevu temné hmoty sehrály klíčovou roli. Jde vlastně o exploze bílých trpaslíků v těsných hvězdných systémech, poté co vysají určité množství hmoty ze svého protějšku. V posledních letech ovšem jejich hodnota pro určování kosmických vzdáleností v očích odborníků dle Ellise poněkud klesla. Podle tehdejších představ měli totiž bílí trpaslíci explodovat vždy stejným způsobem, jakmile nashromáždí přesně dané limitní množství hmoty. Dnes je však prakticky jisté, že existuje víc mechanismů výbuchů supernov typu Ia – což bohužel znamená, že zmíněné standardní kosmologické svíčky nejsou až tak standardní.

Vlny v horké polévce

Existují každopádně i další možnosti studia temné energie: Tzv. baryonové akustické oscilace podobné zvukovým vlnám vznikly, když se v horké a chaotické „polévce“ raného kosmu od sebe navzájem odrážely baryony, tedy především protony a neutrony. Jakmile pak vesmír vychladl natolik, aby se vytvořily atomy, vlny baryonových akustických oscilací „zamrzly“. Právě tehdy se do kosmu uvolnilo reliktní záření, baryonové akustické oscilace se do něj „otiskly“ a zůstávají v něm patrné dodnes. Jejich analýzy jsou sice komplikovanější než u supernov typu Ia, vědci je však mohou využít jako další typ standardních svíček k měření vzdáleností v hlubokém kosmu. Ellis přitom považuje daný přístup za nejvěrohodnější při sledování historie kosmické expanze.

Další stopu k podstatě temné energie nabízí výzkum gravitačních čoček. Když gravitace velmi hmotného objektu ohýbá časoprostor a s ním i dráhy světelných paprsků, vzniká gigantická varianta optické čočky, jež z našeho pohledu zvětšuje obraz objektů v pozadí. Zmíněný jev předpověděl již Einstein a dnes hojně slouží k pozorování vzdáleného vesmíru. 

Velmi užitečná data pak už brzy nabídne evropský kosmický teleskop Euclid, jehož hlavním cílem je právě studium temné hmoty a temné energie. Další pozorování supernov, analýza baryonových akustických oscilací a výzkum gravitačních čoček mohou chování temné energie určit násobně přesněji. Možná se však jejich výsledky budou rozcházet, protože se mýlíme v některém ze základních předpokladů – třeba v chápání gravitace. Ať tak či tak, půjde o další krok k porozumění temné energii a osudu celého vesmíru, který se s její povahou pevně pojí.

Pokud jde o ztráty v americké občanské válce, historici často nezbývá, než se spolehnout na hrubé odhady. Záznamy o padlých Jihu jsou velmi nepřesné. Vědci postupují tak, že spočítají padlé Severu a výsledek jednoduše vynásobí dvěma, protože typicky předpokládají, že ztráty bojujících stran byly zhruba vyrovnané. Tento postup vede k celkovému výsledku asi 618 tisíc mrtvých.

Jeffrey Jensen z New Yorské univerzity Abú Zabí a jeho spolupracovníci vyvinuli novou, přesnější metodu odhadu počtu ztrát v americké občanské válce. Jak uvádějí ve své studii, kterou nedávno uveřejnil vědecký časopis PNAS, s využitím dat ze sčítání lidu v dotyčném období historie odvodili, že Jih ve skutečnosti utrpěl mnohem vyšší ztráty.

Badatelé analyzovali data ze všech sčítání lidu mezi lety 1850 až 1880, což jim umožnilo sledovat změny v populacích USA před válkou i během války. Zjistili, že po válce scházelo asi 496 tisíc nezvěstných vojáků. Z těchto zjištění odvodili, že celkové ztráty obou válčících stran byly asi 698 tisíc mrtvých.

Kromě toho vědci využili také statistické postupy, díky nimž mohli zahrnout přesuny mužů ve vojenském věku, kteří se po této válce přesunuli ze Severu na Jih, stejně jako přesuny mužů u Jihu na Sever. Výsledky ukazují, že za americké občanské války bylo mnohem nebezpečnější být vojákem Jihu. Vojáci Konfederace měli podle vědců průměrnou úmrtnost 13,1 %, zatímco v řadách Unie to bylo „jen“ 4,9 %. Úmrtnost se také lišila mezi jednotlivými státy. Například v Louisianě dosahovala 19 %, v Tennessee „jen“ 6,52 %. U vojáků Severu byla nejvyšší úmrtnost v Illinois (9,97 %), nejnižší u vojáků z Rhode Islandu (0,62 %) a New Jersey (1,71 %).

Nadúmrtnost v jednotlivých amerických státech:

Těžební průmysl má v severních Čechách dlouholetou tradici. Podle dochovaných záznamů se zde uhlí těžilo už v 15. století. Důl zaražený v roce 1876 tak nebyl ani první, a ani zdaleka poslední, do nějž se fáralo. Ovšem anglický podnikatel William Refeen by si svůj obchodní záměr otevřít nový důl pojmenovaný Nelson na počest slavného britského generála patrně dobře rozmyslel, kdyby tušil, jak neslavně nakonec za necelých šedesát let jeho provoz skončí. 

První varovný signál přišel už v roce 1897, kdy původní těžební jámu zachvátil požár a nebyla už nikdy obnovena. Navzdory nepříznivým těžebním podmínkám panujícím v místě však v průběhu následujících let došlo postupně k otevírání dalších těžebních jam, až jejich počet nakonec vzrostl na celkových sedm, přičemž ta hlavní nesla pořadové číslo III. Ty ostatní sloužily jako přívod vzduchu. 

Podmínky na dole 

Práci horníkům ale komplikovala řada nepříznivých okolností. Nejen, že uvnitř dolu panovaly nezvykle vysoké teploty nezřídka přesahující 30 °C. V důsledku okolních geologických podmínek se navíc hlubinní pracovníci nacházeli se v neustálém riziku průvalu termálních pramenů nebo průniku metanu dovnitř dolu. Právě výron horkého pramene zapříčinil v roce 1897 tragickou nehodu na nedalekém dole Dollinger, jež si vyžádala 23 životů. 

Dostat vytěžené uhlí z dolu Nelson III na povrch znamenalo cestou jej celkem sedmkrát překládat, což s sebou přinášelo nadměrnou tvorbu uhelného prachu, který se usazoval ve slujích. Bezpečnost měly zajistit zpřísněné směrnice nově vydané jen rok před katastrofou. Ty se zaměřovaly převážně na zamezení rizika požáru. Vyhláška ukládala horníkům mimo jiné za povinnost pravidelně vlhčit nahromaděná uhelný prach. Tím by se měla snížit pravděpodobnost, že začne nepozorovaně doutnat – nebezpečí se jevilo zvláště aktuální v souvislosti s požárem z roku 1931, který vznikl ze stejných příčin. A mnozí ho měli ještě v živé paměti. Takřka s jistotou lze tvrdit, že by jej velmi neradi zažili podruhé a tím spíš lze jen obtížně pochopit fakt, že kvůli úsporám se zavedeným opatření příliš pozornosti nevěnovalo. 

Průběh výbuchu 

Zřejmě i z toho důvodu bylo jen otázkou času, než nedostatečná bezpečnost práce vyústí v nehodu. Ve čtvrtek 3. ledna v 16:45 hodin odpoledne už se stmívalo, ale na dole Nelson se stále horlivě pracovalo. V podzemí se právě nacházela celá směna čítající celkem 140 mužů – 131 horníků a 9 dozorců. Tehdy místem otřásla ohromná exploze. Později vyšetřování vyčíslilo její rychlost na 655 metrů za sekundu, čímž dvojnásobně přesáhla rychlost zvuku. A ještě jeden údaj bere dech: podle závěrů odborné komise odpovídala její síla tomu, jako by někdo na místě odpálil celých 230 tun trhaviny! 

Ačkoliv samotná exploze trvala jen desetinu sekundy, její následky byly více než katastrofální. Otřesy údajně pocítili i obyvatelé okolních obcí v okruhu několika desítek kilometrů. A svědkové popisovali plameny šlehající do výše několika metrů, jež se vzápětí zformovaly v ohnivý sloup a na okamžik ozářily celé potemnělé okolí. 

Následky nehody 

Pohled, který se tím naskytl, vskutku nebyl nijak hezký: detonace srovnala se zemí všechny přilehlé provozní budovy. Jejich trosky pohřbily dva další pracovníky dolu. Ještě horší spoušť po sobě ale zanechala v samotném dole. Kompletně zničila dobývací prostor o rozloze pět čtverečních kilometrů. To obnášelo zhruba třicet kilometrů důlních chodeb! Podzemí zahalila hustý dýmem a usmrtila naprostou většinu přítomných dělníků. Pouze šest z nich se šťastnou náhodou právě nacházelo v prostoru pod blízkým oseckým hřbitovem a podařilo se jim dostat na povrch jámou Nelson VII. Dva z nich však zahynuli kvůli šoku a vyčerpání krátce na to. 

Těch několik málo dělníků, kteří v těžební jámě nezemřeli v důsledku ohnivé exploze, se vzápětí udusilo jedovatými zplodinami. Výbuch totiž vyčerpal z podzemí veškerý kyslík. To ovšem paradoxně přispělo k tomu, že požár záhy začal sám od sebe vyhasínat. Záchranné čety se tak mohly začít spouštět dolů jen dvacet minut nato. Obnovený přívod životodárného plynu však opět rozdmýchal doutnající ohně a plameny se ještě několikrát znovu rozhořely. Proto bylo jasné, že jakékoliv pokusy o proniknutí na místo tragédie jsou odsouzeny k zániku. 

Záchranné práce 

Dva dny po první explozi nastala série ještě několika dalších výbuchů, sice menších, ale přesto dostatečně silných na to, aby přerušila probíhající intenzivní vyšetřování a vyprošťování mrtvých. Ještě ve čtvrtek se povedlo dostat na povrch tři mrtvá těla, nazítří však padlo rozhodnutí důl z bezpečnostních důvodů zazdít, neboť přetrvávající požár představoval pro záchranáře přílišné riziko.

Kompletní uzávěrka dolu Nelson skončila v sobotu dopoledne a znamenala další zdrcující zprávu pro pozůstalé po obětech, kteří se doufali, že budou moci pohřbít těla svých blízkých. Naprostá většina zaměstnanců dolu měla manželky a děti – teď po nich zbylo celkem 128 vdov a 266 sirotků. Smutnou shodou okolností právě na pátek 5. ledna připadalo vyplácení mzdy, kterou si musely vyzvednout spolu s osobními věcmi svých manželů. 

Na úspěšný pokus sfárat pro zbývající oběti čekaly vdovy dlouhé čtyři roky: tak dlouho trvalo odstraňování následků nehody. Zkoumání příčin a důsledků nehody se osobně účastnili i čelní představitelé státu, z nichž většina se na místo osobně vypravila okamžitě poté, co byli o situaci informováni. Čtyřiadvacet hodin po tragédii se na místo sjela komise stanovená ministrem veřejných prací, jejíž zástupci provedli důkladnou prohlídku místa. 

Dozvuky tragédie 

Zpráva o důlním neštěstí okamžitě obletěla nejen celou republiku, ale i Evropu. Celostátní média jí po několik dní věnovala titulní stránky a přinášela intenzivní zpravodajství o probíhajícím vyšetřování. Například Lidové noviny popisovaly jen částečně úspěšnou snahu o identifikaci mrtvých a opakovaně zdůrazňovaly, že šance na záchranu těch, kteří dosud zůstávají v dole, je mizivá. „Záchranná mužstva, vybavena plynovými maskami a zvláštními přístroji, jsou v pohotovosti a očekávají, až budou povoláni k sestupu do sousedních revírů, kde je vzduch obecně čistý,“ psal zpravodaj ČTK 4. ledna. 

Reportéři přímo z místa do ranních i večerních vydání přinášeli rozhovory se svědky, referovali o kouři, který neustále stoupá z průduchů a znemožňuje rychlejší postup. Znepokojeně upozorňovali na další a další výbuchy. Hned ve čtvrtečním vydání Lidových novin se na titulní stránce objevil dokonce komentář Karla Čapka. Událost se vzápětí stala i politickou – to když ministr veřejných prací Jan Dostálek s okamžitou platností suspendoval přednostu báňského revírního úřadu Karla Jůzla, který se jako jediný z nejvyššího vedení dolů nedostavil ke katastrofě a poslal za sebe svého zástupce. V neděli pak byl zatčen závodní inženýr Beisser. 

Závěry vyšetřování 

Že za tragédií stojí lidský faktor, bylo jisté víceméně ihned po explozi. Ovšem její přesná příčina se ze závěrů vyšetřování vyčíst nedá. Vyšetřovatelé celou záležitost uzavřeli s tím, že šlo o „zásah vyšší moci“ a nedalo se mu předem zabránit. Dnes je ale jisté, že příčin bylo patrně vícero, jedno však měly všechny společné: nedodržování stanovených bezpečnostních předpisů, v některých případech dokonce jejich úplné ignorování. Navzdory silnému tlaku veřejnosti, zejména pozůstalých žádajících soudní dohru, nebyl za zapříčinění nehody nikdo potrestán. 

Pokud přece jen tragédie přinesla něco dobrého, pak to, že se bezpečnostními poměry v dolech, tehdy klíčovém pilíři tuzemského hospodářství, začali hlouběji zabývat poslanci. Záhy schválili Zákon o báňské inspekci, na jehož základě se měly nově zřizovat speciální inspekční skupiny určené pro dohled nad provozem na jednotlivých dolech.

Stačí, když ji člověk slabě udeří holí nebo když se dostane do sevření čelistí šelmy. Vačice viržinská (Didelphis virginiana) se okamžitě skácí k zemi a zůstane nehybně ležet s přivřenýma nebo úplně zavřenýma očima. Z pootevřené tlamy vytékají zpěněné sliny a čouhá jazyk. Před pár okamžiky čilý živočich kolem sebe navíc skoro okamžitě začne šířit pach mršiny. „Je po ní,“ vzdychne užasle neznalý pozorovatel a nechá „mršinu“ na pokoji.

Téměř mrtvé umění

Zdání klame. Vačice je mistr v předstírání smrti. Můžete ji převrátit na druhý bok nebo i odnést stranou a ona se ani nepohne. Ničím neprozradí, že stále žije a teprve po čtyřiceti minutách, ale někdy dokonce až po čtyřech hodinách, pomalu přichází k sobě. Jako první prozradí návrat k životu sotva znatelné záškuby ušních boltců.

Předstírání smrti označované odborně jako akineze nebo tanatóza je u savců skutečnou raritou. S podstatně menší dovedností finguje smrt ještě africká lasicovitá šelma zorila velká (Ictonyx striatus). Umění akineze je mnohem rozšířenější mezi nižšími obratlovci a vynikají v něm především hadi. Akinezi zvládá třeba i naše užovka obojková (Natrix natrix). Když je chycena za ocas, zůstane někdy bezvládně viset s otevřenou tlamou a vyplazeným jazykem. Americký had Heterodon contotrix patřící do širšího příbuzenstva naší užovky se při akinezi dokonce obrací břichem vzhůru. Umění akineze vačic je někdy považováno za dědictví po prvních savcích, kteří se vyvinuli z plazů.

Ve zvířecí říši ale najdeme i tvory, kteří předstírají smrt proto, aby se sami zmocnili kořisti. Například velká dravá cichlida Haplochromis livingstoni ulehá na dno na bok a její kůže získá skvrnité zbarvení. Snaží se tak přilákat nějakého rybího mrchožrouta a ošálenou rybu pak rychlým výpadem chytí a spolkne. Samci pavouka Pisaura mirabilis podstupují velmi riskantní námluvy, při nichž jim hrozí, že je samička sežere. Předkládají své vyvolené úlovek, aby ji nasytili, a navíc chvílemi upadají do stavu strnulosti, kdy vypadají jako mrtví. Čím lépe hraje samec svou smrt, tím vyšší jsou jeho vyhlídky na milostné vyvrcholení se samičkou.

Pasti moderního světa

Důvody pro předstírání smrti jsou zřejmé. Někteří predátoři loví jen živou kořist a o „mrtvé“ zvíře ztratí zájem. Ze strany vačice však nejde o vědomý úskok, nýbrž o ryze pudovou reakci. Zvíře upadá do jakéhosi stavu šoku, ztuhne a přestane reagovat na podněty. Sekret uvolněný z pachových žláz u konečníku vydává mrtvolný puch.

Reflexivní fingované umírání se objevuje už u malých mláďat. Ta někdy nedopatřením „hynou“ i při zcela neškodných podnětech. V moderním světě ovšem tahle obrana někdy selhává. Vačice jsou všežravci a potravu hledají i v blízkosti lidských sídel. Hodují na spadaném ovoci, vybírají odpadky z košů a popelnic. Rušné silnice s mršinami přejetých zvířat jsou pro ně prostřeným stolem. Na hluk blížícího se automobilu reaguje vačice tak, jak je zvyklá. Místo aby vzala nohy na ramena a utekla do bezpečí, padne uprostřed silnice na bok a předstírá smrt. Nejednou tak sama skončí pod koly auta.

Plno zubů a ocas na přidržení

Vačice patří k nejprimitivnějším savcům a zoologové je řadí mezi vačnatce. Vlastí amerických vačnatců je Jižní Amerika, kde byli tito savci „uvězněni“ až do doby před třemi miliony roků. Tehdy se v místě dnešní Panamské šíje vynořila pevnina a spojila do té doby rozdělenou Severní a Jižní Ameriku. Předci severoamerických a středoamerických vačic pronikli z jižního kontinentu daleko na sever a nejúspěšnější byla v postupu severním směrem právě vačice viržinská.

Tento živočich má i velmi zajímavou anatomii a bez přehánění se dá říct, že má „zubů plnou hubu“. Z horní čelisti vyrůstá vačici 26 zubů, z dolní dalších 24, takže má chrup složený z celkem padesáti zubů. Člověk je ve srovnání s ní „troškař“.

Na počet prstů jsou si však lidé a vačice rovni. Na předních i zadních končetinách má vačice po pěti prstech. Zatímco ale my dokážeme obrátit palec proti ostatním prstům na rukou, vačice má takto pohyblivý palec na zadní končetině. Trumfne nás však úhlem, jaký může její palec s ostatními prsty svírat. Dokáže jej postavit proti zbývajícím prstům v úhlu 180° a díky tomu s velkou jistotou šplhá po větvích. Přitom se přidržuje i ocasem, kterým se ovíjí kolem větví nebo různých předmětů. Mláďata dokonce zvládnou viset delší dobu jen za ocas.

Královský údiv

Jihoamerická vačice opossum (Didelphis marsupialis) byla prvním vačnatcem, kterého Evropané poznali. Krátce po objevení Ameriky přivezl vačici na španělský královský dvůr Kolumbův kapitán Pinzón. Král s královnou nevěřícně strkali prsty do vaku, které mělo zvíře na břiše, protože už tehdy se vědělo, že vak slouží k odchování mláďat. Nebylo však jasné, jak se mláďata do vaku své matky dostanou. Dodnes někteří domorodci věří, že se vačice páří vzájemným třením čenichů, mláďata jsou počata v nozdrách a matka je pak kýchnutím „prskne“ do nitra vaku.

Páření ovšem probíhá u vačic stejně jako u všech savců. Vajíčka jsou oplozena otcovými spermiemi v těle matky. Zajímavostí je, že se spermie při cestě pohlavními orgány samice spojují do dvojic, z nichž se uvolňují až před kontaktem s vajíčkem. Stejně jako u ostatních vačnatců nedochází u vačic ke spojení zárodku s dělohou matky. Embryo tak může čerpat živiny jen ze sekretů děložní sliznice a vlastních velmi chabých zásob. S tím ovšem dlouho nevydrží.

Nesmlouvavý závod o život

Vlastní březost je rekordně krátká a trvá necelých devatenáct dní. Poté matka vypudí zárodky z dělohy. Jsou velké asi jako včela a bývá jich více než dvacet. Tyto růžové uzlíčky jsou přesto schopny impozantního výkonu. Vylezou na matčino břicho a putují srstí k deset centimetrů vzdálenému vstupu do vaku, který jim matka pečlivě vyčistila jazykem. To zřejmě zavdalo příčinu k bajce o „vykýchnutých“ mláďatech. 

Ve vaku je třináct bradavek uspořádaných do oválu a jedna vyrůstá v jeho středu. Každé mládě se přisaje k jedné bradavce. Pokud cestu zvládne víc než třináct mláďat, pak o přežití konkrétního jedince rozhodují nesmlouvavé počty. Kdo dřív přijde, ten přežije. Opozdilci, kteří už nenajdou volnou bradavku, hynou. Vývoj ve vaku trvá třikrát déle než vývoj v těle matky. Navzdory zdánlivé křehkosti jsou zárodky vačice neuvěřitelní nezmaři a bez újmy se jim zhojí dokonce i přerušená mícha. Tenhle proces usilovně studují biologové a lékaři. Rádi by jej využili pro léčbu lidí, kteří po poranění míchy ochrnuli.

I po opuštění vaku jsou mláďata odkázána na matku. Lezou po ní a nechávají se vozit. Drží se přitom matčiny srsti. Ilustrace ze starších knih zobrazují mláďata, která se drží matky tak, že ovíjejí ocásky kolem jejího ocasu položeného na hřbetě. To je však jen další bajka, která se o vačicích koluje.

Rozsah zalednění Severního ledového oceánu sledují satelity od roku 1978. Z dřívější doby máme jen kusá pozorování, která nám o celkovém stavu mnoho neřeknou. Údaje, které máme k dispozici ale ukazují jednoznačný trend – zalednění Severního ledového oceánu se snižuje o více než 12 procent za jedno desetiletí. 

Céline Heuzéová z Univerzity v Göteborgu a Alexandra Jahnová z Coloradské univerzity v Boulderu odhadují, že Severní ledový oceán může být během léta bez ledu už velmi brzy. Nejbližším termínem je podle obou vědkyň rok 2027, aby k k tomu došlo, muselo by sejít více nepříznivých okolností. Své prognózy badatelky opírají o 366 simulací na celkem 11 klimatických modelech. Rok 2027 je podle jejich analýz nejbližší možný, jako výrazně pravděpodobnější se jeví roky 2031 až 2044. Výsledky výzkumu Heuzéové a Jahnové zveřejnil vědecký časopis Nature Communications. 

„První den bez ledu v Severním ledovém oceánu nebude nijak zvlášť dramatický,“ vysvětluje Jahnová. „Symbolicky ale ohlásí, že jsme svou aktivitou zásadně změnili základní rys arktického prostředí.“ 

Arktida bez mořského ledu

Ze simulací také vyplynulo, že Severní ledový oceán nepřijde o led na jeden den. Ve skutečnosti půjde o 11 až 53 dnů, během kterých Severní ledový oceán nezaledněný. Dobrá zpráva je to pro loďařské společnosti, kterým se tím zpřístupní Severozápadní námořní cesta, spojující Atlantský a Tichý oceán.

Není vyloučeno, že v budoucnu nastane situace, kdy se ve vodách severní polokoule nebude pohybovat jediná ledová kra. Zatím to ale není na pořadu dne. Vědci vymysleli praktickou definici nezaledněného Severního ledového oceánu, podle které stačí, když je oceán pokrytý méně než jedním milionem kilometrů čtverečních ledu. Může se to zdá jako hodně benevolentní definice, ale běžná rozloha ledu v tomto oceánu během léta je asi 6,86 milionů kilometrů čtverečních.

Mořský led chrání Arktidu před oteplováním tím, že odráží dopadající sluneční světlo zpět do vesmíru. S menším množstvím ledu budou oceánské vody absorbovat více tepla ze Slunce, což dále zvýší teploty nejen v Arktidě, ale i ve zbytku světa. Oteplování v Arktidě by navíc mohlo změnit charakter větru a oceánských proudů, což by mohlo vést k extrémnějším projevům počasí po celém světě.

Neutronové hvězdy představují zbytky hvězd, jež prošly gravitačním zhroucením jádra a explozí supernovy. Protože při kolapsu nastaly jaderné reakce vynucené gravitací, které vedly k přeměně protonů na neutrony, skládají se zmíněné hvězdné pozůstatky z látky tvořené převážně neutrony a mají extrémně vysokou hustotu.

Jejich rychlé otáčení je potom výsledkem zachování momentu hybnosti během výbuchu supernovy a kolapsu jádra. Princip rotace je u neutronových hvězd podobný, jako když se krasobruslařka roztočí a poté připaží: V důsledku zachování momentu hybnosti se s připažením její rotace urychlí. Během gravitačního kolapsu se poloměr stálice zmenšuje o mnoho řádů, tudíž musí podobně narůst frekvence její rotace. V některých případech pak popsaný proces dochází do extrémů, kdy se neutronová hvězda otočí i mnohokrát za sekundu.

Mladé neutronové hvězdy mohou rotovat rychlostí okolo 100 otáček za sekundu, přičemž v průběhu času rychlost jejich rotace obvykle zpomaluje. Rychlost nejrychlejších známých neutronových hvězd ale přesahuje 700 otáček za sekundu, což podle části vědců značí, že by se mohlo jednat o horní limit pro rychlost rotace těchto objektů. 

Nejrychleji rotující známou neutronovou hvězdou je objekt označovaný jako PSR J1748-2446ad ze souhvězdí Střelce, který zvládne 716 otáček za jedinou sekundu. Jeho odhadovaná hmotnost odpovídá dvojnásobku hmotnosti Slunce vměstnaná do koule o poloměru asi 16 km. Objekt se nachází v hvězdokupě Terzan 5, zhruba 18 tisíc světelných let od Země. Stejnou rychlostí se otáčí i neutronová hvězda s označením 4U 1820-30, nacházející se ve vzdálenosti 26 tisíc světelných let od nás v kulové hvězdokupě NGC 6624 v souhvězdí Střelce.

Pražské Jezulátko ve skutečnosti pochází ze Španělska, kde ho zřejmě někdy kolem roku 1550 neznámý tvůrce vyřezal ze dřeva a potáhl vrstvou vosku. Do českých zemí sošku přivezla španělská šlechtična Marie Manrique de Lara y Mendoza (asi 1538–1608), která byla dvorní dámou Marie Španělské a do Čech se dostala díky sňatku své paní s Maxmiliánem II. Habsburským ( 1562–1576). Marie Manrique se tu také vdala a stala se ženou mocného českého šlechtice Vratislava II. z Pernštejna. Jezulátko později darovala své dceři Polyxeně k jejímu druhému sňatku. Protože její muž Zdeněk z Lobkovic byl nejvyšším kancléřem království a měl palác v Praze, ocitla se soška roku 1603 v hlavním městě.

Poté, co Polyxena v roce 1628 ovdověla, věnovala Jezulátko klášteru bosých karmelitánů při chrámu Panny Marie Vítězné na Malé Straně, kde se nachází dodnes. Figura zde přežila drancování města švédskými vojsky a další války v průběhu staletí. Pražané začali k Jezulátku přicházet, modlit se k němu a děkovat mu za vyslyšené prosby. Soška se ale proslavila i daleko za hranicemi, zvláště ve španělsky mluvících oblastech, kterým vládli Habsburkové.

Garderoba a symbolika sošky

Na znamení úcty dostalo Jezulátko od mnoha prosebníků a ctitelů korunky a oblečky z drahých látek a dnes si ho málokdo dokáže představit bez nich. Samotná soška přitom představuje Ježíška ve věku asi pěti let, který je oděný do prosté bílé košilky. V levé ruce drží královské jablko na znamení vlády nad světem a pravou ruku má pozdviženou v gestu žehnání. Součástí 45 cm vysoké sošky je i malý podstavec.

Oblečky jsou Pražskému Jezulátku střídány podle liturgických období, z nichž každé má svou specifickou barvu. Jeho garderoba, o niž se starají sestry karmelitky, má zdůrazňovat Ježíšovo lidství, že i on byl člověkem, který potřeboval ošacení jako každý jiný. Honosnost rouch naopak značí, že jde o Božího syna, proto oblečky záměrně připomínají královský majestát. Kolekce nashromážděná za dlouhá staletí nyní čítá kolem tří stovek šatů. Část je k vidění ve volně přístupném muzeu Pražského Jezulátka, jež je v zázemí kostela. Pro zajímavost uveďme, že pláštík sošce věnoval i brazilský spisovatel Paolo Coelho a jednu korunku papež Benedikt XVI.

Samotná soška je po celý rok vystavena na bočním oltáři chrámu uvnitř stříbrné barokní skříňky. Slávu Pražského Jezulátka dokládají jeho četné kopie, na které můžeme narazit v kostelích po celém světě.  

U psů jde o jednu z nejčastějších a nejpřirozenějších forem hry, neboť člověk svého věrného přítele šlechtil za účelem lovu a přinášení kořisti. Kočky však podle nové studie vědců Purdueovy a Pensylvánské univerzity aportují spontánně, bez předchozího tréninku a podle zmíněné studie nosí předměty zpět obvykle tehdy, když s hrou začnou samy. 

Souvisí to také s jejich aktivitou: Nejčastěji prý aportují kočky hravé, konkrétně siamské, tonkinské, barmské a bengálské. Zatímco k aportování je podle vědců svolných zhruba 78 % psů, u koček je to 41 %, což je více, než by nejspíš většina lidí očekávala. 

Svolnější jsou k aportování mladší a zdravější kočky, zejména pak ty, které žijí v domácnostech bez psů. Vědci kočičí aportování spojují s jejich loveckými instinkty – například chytáním a přenášením kořisti na bezpečné místo.