Hadi lovící ve „smečkách“ opravdu existují, jedná se však o velmi ojedinělé chování plazů, vědecky popsané teprve nedávno. Zvláštní lovecké spojenectví se vyskytuje prokazatelně pouze u hroznýšovců kubánských (Epicrates angulifer) s žluto-hnědo-černou kresbou, dorůstajících délky až čtyř metrů. Tito hadi praktikují týmový lov jeskynních netopýrů: Zavěšují se u stropů skalních slují, načež podnikají hromadný útok.

Unikátní chování popsali před časem odborníci z University of Tennessee, kteří hroznýšovce pozorovali v jeskyních na Kubě. „Hadi, kteří dorazili na místo lovu, zaujímali mnohem častěji pozice tam, kde už vyčkávali další,“ vysvětlil vedoucí studie Vladimir Dinets.

Útočníci tedy vytvořili skupinu, načež se společně spustili ze stropu tak, aby zahradili vchod do jeskyně. Shlukovali se u něj vždy při úsvitu a za soumraku – přesně v době, kdy nic netušící kořist prolétávala kolem. Týmovou prací pak dosáhli téměř stoprocentní úspěšnosti lovu.

Chování hroznýšovců kubánských bylo prvním vědecky doloženým případem koordinovaného lovu hadů, zvláštní kooperativní způsob lovu ale uplatňuje také vlnožil užovkový (Laticauda colubrina) – mořský had z čeledi korálovcovitých (Elapidae), který při pronásledování kořisti spolupracuje s dravými rybami rodu parmicovitých a karnasů. Zatímco vlnožilové prozkoumávají podmořské štěrbiny, jejich rybí parťáci se zaměřují na vyplašenou prchající kořist.

Na Galapágách byly zase pozorovány užovky Pseudalsophis biserialis při skupinovém lovu mláďat leguánů mořských. Hadi společně obklíčili a pronásledovali mláďata, což dramaticky zvýšilo jejich šance na úspěch. 

Přestože většinově platí hadi v oblasti lovu kořisti za sólisty, příklady kubánských hroznýšovců ukazují, že hadi nemusejí být vždy solitérními tvory a mohou vykazovat i komplexní sociální chování.   

Ačkoliv injekční očkování nepatří k nikterak dramatickým lékařským zákrokům, pro řadu lidí představuje nepřekonatelný problém, který může ovlivnit jejich postoj k očkování celkově. Proto vědci a lékaři vyvíjejí alternativní metody aplikace vakcín, které nezahrnují injekční podání. Se zajímavým počinem v tomto směru nyní přicházejí vědci ze amerického Stanfordu.

Předmětem výzkumu stanfordských vědců se stala bakterie Staphylococcus epidermidis, která je jinak součástí normální mikroflóry lidské kůže. Nedávno se ale ukázalo, že tato nenápadná bakterie dokáže vyvolat velmi silnou imunitní reakci. Pravděpodobně jde o určitou prevenci proti průniku těchto bakterií do těla, k čemuž by mohlo docházet například při poraněních kůže.

Očkování kožní bakterií

Michael Fischbach a jeho kolegové byli zvědaví, zda se tento zajímavý imunitní mechanismus podaří využít při očkování proti jiným, nebezpečnějším patogenům. Ukázalo se, že mohutná imunitní reakce na zmíněného stafylokoka souvisí s proteinem Aap na povrchu této bakterie. Vědci následně stafylokoka upravili tak, aby měl na svém povrchu tetanový toxin a přidali jej do krému, který aplikovali myším.

Krém pokusné myši dostávaly v několika dávkách po dobu šesti týdnů a vědci během této doby zjišťovali, jak na něj bude reagovat imunita hlodavců. Ukázalo se, že tento postup je velmi úspěšný. Upravené stafylokoky vytvořily u myší extrémně vysokou hladinu protilátek působících proti tetanu.

Tím ale experiment zdaleka neskončil. Vědci myším, které podstoupily zmíněnou protitetanovou kůru, podali až šestinásobek smrtelné dávky tetanu. Všechny myši naočkované krémem tetanus přečkaly, aniž u nich došlo k rozvoji symptomů onemocnění. Kontrolní skupina myší, která nebyla krémem se stafylokoky chráněna, experiment nepřežila. Podobnosti zajímavého experimentu zveřejnil odborný časopis Nature.  

Vědci před více než 60 lety zjistili, že se vesmíru vyskytují zvláštní objekty, které ve viditelném světle vypadají trochu jako hvězda, ve skutečnosti ale jde o velmi vzdálené a velmi energetické zdroje záření. Tehdy jsme se poprvé setkali s kvazary, o nichž dnes již víme, že jde o mimořádně aktivní centra vzdálených galaxií.

Jako úplně první byl tehdy identifikován kvazar s označením 3C 273, což je aktivní jádro obří eliptické galaxie v souhvězdí Panny, vzdálené asi 2,4 miliardy světelných let. Zároveň jde o nejzářivější kvazar ve viditelné oblasti na obloze. Právě na tento kvazar zacílili Hubbleův dalekohled Bin Ren z francouzské Univerzity Azurového pobřeží a jeho kolegové. Výsledky zajímavých pozorování zveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

Průzkum kvazaru

Hubble detailně prostudoval bezprostřední okolí tohoto „historického“ kvazaru a podle Rena objevil spoustu divných věcí. „Nalezli jsme několik mračen různé velikosti,“ uvádí Ren. „Vyskytuje se tam i záhadná filamentární struktura ve tvaru písmene L. Tohle všechno tam pozorujeme do vzdálenosti 16 tisíc světelných let od supermasivní černé díry kvazaru.“

Zatím není jasné, co přesně astronomové vlastně našli. Mohou to být objekty malé satelitní galaxie v těsné blízkosti supermasivní černé díry, které drásá gravitační síla. Kusy těchto galaxií mohou být pohlcovány černou dírou a pohánějí neuvěřitelně výkonný „motor“ kvazaru.

Kvazar 3C 273 září tak extrémně, že kdyby byl od nás vzdálený pár desítek světelných let, byl by na naší obloze jasný jako Slunce. Operátoři Hubbleova dalekohledu museli využít spektrograf  STIS (Space Telescope Imaging Spectrograph) jako koronograf a zaclonit s jeho pomocí intenzivní záři kvazaru, aby Hubble mohl zobrazit jeho blízké okolí.

Vědci mimo jiné získali vzácný pohled na extragalaktický proud materiálu táhnoucí se 300 000 světelných let daleko, který vychází z kvasaru a pohybuje se téměř rychlostí světla. Srovnání dat z koronografu STIS s 22 let starými snímky ukázalo, že rychlost výtrysku roste se zvětšující se vzdáleností od centrální černé díry.

To odpoledne 13. září 1847 pochodovaly tisíce amerických vojáků mezi dýmajícími ruinami hradu Chapultepec. Zde, asi pět kilometrů západně od Mexiko City, zuřila předchozího dne krutá bitva. Zahájila ji několikahodinová dělostřelecká palba, kterou útočící americké jednotky zasypaly starobylou pevnost, následoval útok pěchoty. S pádem Chapultepecu byla překonána poslední překážka na cestě do hlavního města nepřítele. A zatímco vítězný generál Winfield Scott vedl své muže směrem na Mexiko City, jeho protějšek, mexický generál Antonio López de Santa Anna, se připravoval se svými jednotkami na obranu. V žádném případě nesmělo hlavní město padnout do rukou „gringos“ bez boje. 

Zjevné poslání 

Mexiko a Spojené státy spolu válčili už více než rok, když se na podzim 1847 ocitla americká armáda jen kousek od rozhodujícího vítězství v prvním konfliktu, který vedla na území soupeře. Zásadní zlom ve vztazích mezi oběma sousedy přineslo zvolení Jamese K. Polka americkým prezidentem 4. března 1845. Tento státník prosazoval expanzionistickou doktrínu, podle níž měly být USA předurčeny rozšiřovat svůj společensko-politický systém po celém kontinentě a posléze i v dalších částech světa. Tento program byl nazván Manifest Destiny čili v překladu „zjevné poslání“. V cestě však stálo právě Mexiko, jehož území se v té době táhlo daleko na severozápad a tvořilo bariéru mezi osadníky tlačícími se na západ a Tichým oceánem.

Poté, co se Spojené státy marně pokusily od Mexika koupit Kalifornii, napětí mezi oběma zeměmi výrazně vzrostlo. Jiskra, která zažehla konflikt, mezitím přeskočila v Texasu. Tento stát byl kdysi součástí Mexika, ale po krvavém boji se v roce 1836 osamostatnil a koketoval s připojením k USA. V roce 1845 k tomu nastal vhodný čas, ovšem vyvstal problém. Hranice s jižním sousedem nebyla nikdy přesně definována, a když si nyní Texas nárokoval území ležící severně od řeky Rio Grande, Mexiko ji nehodlalo akceptovat.

Horká půda 

Právě tato sporná oblast tak dala vzniknout ozbrojenému konfliktu: dne 25. dubna 1846 došlo k prvnímu střetnutí mezi Mexičany a americkými vojáky. Bitka si vyžádala životy 11 Američanů. Na začátku května předstoupil prezident Polk před Kongres a dal jednoznačně najevo, koho považuje za agresora: „Mexiko překročilo hranice Spojených států, zaútočilo na naše území a prolilo americkou krev na americké půdě.“ 

Po několikahodinové rozpravě Kongres nakonec válku proti Mexiku schválil, i když mnoho zákonodárců hlasovalo proti. Po vyhlášení války americká armáda nejdříve zaútočila na severomexické provincie Alta California a Nové Mexiko. Téměř tři tisíce mužů pěšáků, kavaleristů a dělostřelců pod velením brigádního generála Stephena W. Kearnyho pochodovalo na konci června 1846 směrem k Santa Fé v Nuevu Mexiku, aby postoupilo dále až k Rio Grande. Mexičané v této oblasti se však boji vyhnuli a uprchli, takže k žádné větší bitvě nedošlo. 

Osadníci 

Generál Kearny pak v září zamířil do Kalifornie, kam dorazil začátkem prosince. I zde došlo jen k menším šarvátkám, neboť američtí osadníci se již v srpnu 1846 vzbouřili proti mexické nadvládě v takzvaném „povstání medvědí vlajky“. Jedinou ráznou akcí se jim podařilo zmocnit mexické základny v Sonomě a zajmout jejího velitele generála Mariana Valleju. 

Ve stejné době začalo americké námořnictvo pod velením komodora Johna D. Sloata obsazovat důležité mexické přístavy podél celého tichomořského pobřeží, aby přerušilo dodávky do Kalifornie i Nového Mexika. Poslední boje s nevelkými ztrátami na obou stranách se odehrály 6. a 7. prosince 1846 v San Pasqual a 9. ledna 1947 v La Mesa, přičemž v obou případech skončily vítězstvím sil Unie. To znamenalo, že severní provincie Mexika se ocitly fakticky pod kontrolou Spojených států. 

Mezitím generál Zachary Taylor v srpnu 1846 překročil s 2 300 muži Rio Grande a zpočátku bez většího odporu dobyl města Matamoros a Camargo. Ale další „nepřítel“ měl na americké jednotky už brzy zaútočit. Již v Camargu mnoho vojáků onemocnělo poté, co se napili kontaminované vody, jiné zdolaly drsné klimatické podmínky. Nemoci jako žlutá zimnice nebo průjem způsobily, že mnoho mužů nebylo schopno služby. Bez ohledu na tuto skutečnost Taylor shromáždil své muže, aby se střetl s mexickou armádu u Monterrey.

Zde čelilo 6 640 Američanů mírné přesile 7 300 Mexičanů, přičemž obránci se těšili výhodě v podobě vhodného terénu. Město, čítající asi 15 tisíc obyvatel, ohraničovaly na jihu dvě hory, z nichž každou obránci proměnili v pevnost. Mexičané se 400 muži a osmi děly obsadili i místní katedrálu. Kostel se totiž nacházel uprostřed kamenné hradby a představoval tak skvělou opevněnou pozici. 

U Monterrey 

Boj vypukl 21. září v šest hodin ráno. Taylor svým mužům nařídil zaútočit ze západu i z východu současně a sevřít nepřítele do kleští. K rozsáhlému bombardování mu chybělo těžké dělostřelectvo, takže jeho muži brzy uvázli při dobývání obou horských pevností. Navíc mnoho důstojníků z válečné akademie ve West Pointu nikdy předtím nestálo proti tak silně opevněnému městu. Postrádali jakékoliv zkušenosti s bojem v zástavbě. 

Na druhé straně Mexičané poslali po boku pěšáků a dělostřelců také hulány – jízdní kopiníky. Ti představovali pro Američany velké nebezpečí, jak se o tom na vlastní kůži přesvědčil jeden voják z 3. pěšího pluku: „Když jsme vyšli z města, viděli jsme hulány, jak na nás hromadně útočí. Brzy nás dostihli (…) a bez milosti zabili mnoho našich. Když jsem se otočil, uviděl jsem jednoho z nich, jak probodl raněného kamaráda kopím, když ležel na zemi. Další se pustil za mnou. Otočil jsem se a střelil na něj. Spadl z koně, ale zda ho kulka zasáhla, to nedokážu říci.“ 

Po téměř třech dnech bojů padly dvě pevnosti na jihu, americkým jednotkám se podařilo udržet velkou část Monterrey – a nyní donutili Mexičany podepsat dočasné příměří a předat město. Vyčerpávající boj o jednotlivé domy a katedrálu znamenal pro Američany těžké ztráty – 120 vojáků bylo zabito, 368 zraněno či pohřešováno. Mexičany přišel střet na 367 mrtvých a raněných. 

Mexiko City! 

Po prvních velkých úspěších vyslal prezident Polk začátkem března 1847 generálmajora Winfielda Scotta s dvanácti tisíci muži, aby postupoval do vnitrozemí směrem k hlavnímu městu nepřítele. Dne 9. března provedl Scott první obojživelnou operaci v dějinách americké armády, když přistál s padesáti loděmi na pobřeží Mexického zálivu u města Veracruz. Řada důstojníků, kteří později sehráli důležitou roli v americké občanské válce, získala ostruhy právě při této operaci, včetně Roberta E. Lee, Thomase „Stonewalla“ Jacksona a pozdějšího amerického prezidenta Ulyssese S. Granta. 

Nejprve invazní jednotky obklíčily město a pevnost, 22. března pak začala kanonáda z moždířů a námořních děl, která ničila opevnění. Za hradbami se držel generál Juan Morales s 3 400 obránci, ale pod tlakem dělostřelecké palby Mexičané nakonec 25. března požádali o příměří. Obě strany se pak dohodly na kapitulaci, takže pevnost padla do amerických rukou 29. března. Po dobytí připomínal Veracruz hromadu trosek, nebo jak napsal domů jeden voják: „Připomínalo mi to popis města zničeného zemětřesením, o kterém jsem kdysi četl.“ 

Po této nové porážce shromáždil nejvyšší mexický velitel generál Antonio López de Santa Anna 18. dubna své muže poblíž Cerro Gordo, aby čelil postupu amerických jednotek. Proti dvanácti tisícům Mexičanů stálo 8 500 Američanů. Tato bitva, „jedna z nejzuřivějších“, měla opět skončit americkým vítězstvím. Generál Scott se poučil z předchozích bojů a svou taktickou převahou dokázal kompenzovat protivníkovu početní výhodu. Se 400 mrtvými bylo vítězství draze zaplacené, Mexičané však museli odepsat dokonce tisíc mužů! 

Krvavá daň 

Teď už Američany v jejich postupu na hlavní město nemohl nikdo zastavit. Hnali před sebou zbytky obránců, kteří se snažili svádět ústupové boje. Zadní voj Santa Annovy armády kladl odpor také u hradu Chapultepec, kde sídlila i vojenská akademie. Jak ale bylo zmíněno na začátku, americkým jednotkám se podařilo pevnost dobýt a odstranit tak poslední překážku před Mexiko City. Nyní byl generál Scott připraven uštědřit zbytku mexické armády rozhodující porážku. 

Bitva začala večer 13. září. Mexičané měli ve městě asi 11 tisíc vojáků a 14 děl, jimiž čelili sedmi tisícům Američanů. Urputné boje zuřily celého půl dne – pak útočníci město s velkými ztrátami ukořistili. Více než 1 600 amerických vojáků padlo nebo bylo zraněno, Mexičané ztratili při své statečné obraně 2 300 mužů, další tři tisíce putovaly do zajetí. Generál Santa Anna však dokázal uprchnout, a nakonec stáhl zbývající jednotky na sever do Guadelupe Hidalgo. Ani pro Američany ještě nenastal klid. Museli se vypořádávat s útoky partyzánů, kteří napadali zásobovací trasu z Veracruzu do Mexiko City.

Teprve 2. února 1848 podepsali zástupci obou stran v Guadelupe Hidalgo mírovou smlouvu. Ta nejen ukončila mexicko-americkou válku, ale obsahovala i řadu dalších významných ustanovení. Mexiko přijalo za svou novou severní hranici řeku Rio Grande a zároveň postoupilo Spojeným státům obrovské území o rozloze 1,36 milionů km². Unie tak získala Kalifornii, Nevadu, Utah, Nové Mexiko, většinu Arizony a Colorada a části Oklahomy, Kansasu a Wyomingu. Velikost Mexika se zmenšila o více než polovinu! 

Na oplátku se Unie zavázala zaplatit jižnímu sousedovi 15 milionů dolarů. Válka si na obou stranách vyžádala krvavou daň. Ze 116 tisíc nasazených amerických vojáků jich v boji padlo 1 700. Drtivá většina z 11 155 mužů ovšem zemřela v důsledku nemocí. Mexičané měli s celkem 25 tisíci mrtvými více než dvojnásobné ztráty.

Sedmdesátá léta 18. století představují poslední éru, kdy došlo k neobyčejnému vzepětí barevné a rozpustilé mužské módy. Cestovat po Itálii, číst velká díla literatury, objevovat antiku i mistry renesance patřilo v té době k povinnostem každého mladého gentlemana z lepší francouzské rodiny. Tito zcestovalí světáci se začali sdružovat do neformálního klubu, jehož členům se posměšně přezdívalo „makaroni“. Vysoké napudrované paruky, přiléhavé kabáty a kalhoty a zářivé barvy se staly velkolepou, nicméně definitivní tečkou za pánskými módními výstřelky. Nastupující osvícenství přálo především střízlivosti a decentnosti, zatímco barokní rozpustilost nadobro zemřela. 

Přelom v módě přišel současně s přelomem mocenským. Británie setřásla svoji zaostalost a vykročila na cestu k supervelmoci, kdežto francouzský dvůr se zasekl ve škrobenosti a paruky tam přežívaly déle než u sousedů za La Manchem. Na ostrovech se mezitím u dvora a obecně ve vyšších vrstvách rozvinuly sportovní tradice – a s nimi nové, praktické šaty. Hon na lišku provázely vypasované červené kabátky, které neomezovaly jezdce. Lovci s puškami si oblíbili volnější kabáty, jež byly praktické, teplé a ozdoby nepotřebovaly. Anglický časopis The Sporting Magazine vycházející od roku 1793 vyobrazil hráče tenisu a kriketu v bílých dresech, zatímco golfisté oblékli červenou. Zrodily se pohodlné a zároveň společensky akceptovatelné šaty – a naplnily se tak dva požadavky, které se dřív vylučovaly. 

Venkovan jako ideál

Ideálem Angličanů se stal venkovský šlechtic. K jeho obrazu ovšem samet či brokát neladil, a tak i skutečně bohatí lidé oblékli materiál chudých – vlnu. K typickým kratochvílím aristokracie patřila v té době jízda na koni a ranní vyjížďka se považovala za vhodný doplněk životního stylu gentlemanů. Dokonce i ti, kteří se na temperamentní zvířata báli sednout, se v zájmu udržení společenské pozice alespoň na oko oblékali do nových „sportovních“ střihů bez přemíry ozdob. V první třetině 18. století se kombinace vestičky a fraku změnila ve společenský standard šlechty. 

A tehdy se také zrodila tradice módních ikon, jež udávají v odívání směr. Jednou z prvních se stal princ a pozdější britský monarcha Jiří IV. (1762–1830). Svoji zálibu v kvalitním oblékání vycizeloval pod vedením génia, který v dějinách pánské módy předtím ani později nenašel konkurenci – touto utvářející silou byl „první dandy“ George Bryan Brummel, zvaný Beau (viz První dandy). Rozvoji jednoduchých a přiléhavých střihů paradoxně napomohly i napoleonské války, protože všudypřítomná militarizace umožnila používat slavnostní uniformu jako přijatelný společenský oděv, jejž pak civilisté dychtivě napodobovali. 

Elegantní styl si však záhy oblíbily i střední vrstvy. V 19. století prošla móda naprostou demokratizací: Textilní továrny chrlily látky dobré kvality, které si mohl dovolit každý trochu movitější člověk. V pavilonech Světové výstavy uspořádané v roce 1851 v Londýně se poprvé skutečně masově promísili lidé všech společenských vrstev. A nově zbohatlá střední třída se chtěla oblékat stejně dobře jako okolo se promenující šlechta. 

Proměny fraku

Okolo roku 1870 už se frak – původně pohodlný vycházkový oděv – přesunul do kategorie velmi formálních obleků, jež si mohl vzít například ministerský předseda na audienci ke králi nebo bohatý džentlmen na svatbu. Touha po větší eleganci a současně uvolněnosti dala vzniknout smokingu, obleku bez šosů a s širokými klopami. Anglické slovo „smoke“, tedy „kouřit“, hrálo v tomto případě podstatnou roli: Nový typ oděvu se stal nepostradatelným pro pány navštěvující svůj oblíbený kuřácký klub. Postupem času pak začal být i „uvolněný“ smoking přijatelný pro slavnostní večeře, zatímco fraku zůstalo výsadní místo v opeře. 

Velkou inspiraci představoval na tomto poli britský princ a pozdější král Eduard VII. (1841–1910). Byl milovníkem módy a elegance, zato však mnohem menším přítelem sportu. Poměrně brzy si tudíž vypěstoval objemný pas a na svrchnících si musel začít rozepínat dolní knoflík. To okamžitě vyvolalo vlnu kopírování nejen na celém anglickém dvoře, ale i ve zbytku Evropy. Panovník tak nechtěně založil tradici, která se stala železným pravidlem – spodní knoflík saka zůstává vždy nedopnutý. 

Střih obleku, jaký běžně vidíme na ulicích dnes, vychází ze smokingu a svět pánské módy dobyl okolo roku 1900. Během následujících třiceti let se pak vyčlenily tři formalizované styly, jež přetrvaly dosud: italský (vypasovaný, švihácký), anglický (středně vypasovaný, elegantní) a americký (volný, konzervativní). 

Nové impulzy

Od 20. let minulého století se obleky téměř nezměnily. Liší se jen detaily, jako například šířka saka a nohavic. Zatímco předválečná doba upřednostňovala u saka široký střih a dvě řady knoflíků, které zdůrazňovaly mohutnost a maskulinitu, poválečné střihy se snažily především podtrhnout přirozenou linii těla. 

Dnešní obleky jsou někdy až legračně upnuté a ty volnočasové se zbavují formálnosti – například kalhoty bývají krátké, aby vynikly pestrobarevné ponožky a nablýskané boty. Pokud si tedy ponožky do bot vezmete… A vyrážíte-li na zábavu s přáteli, můžete směle zkombinovat sako a tričko – a dopustit se tak hříchu, který by byl ještě před pěti lety nemyslitelný. Pánská móda představuje tak trochu paradox: Neustále se vyvíjí, ale její osvědčené jádro zůstává stejné. 

První dandy

Původ slova „dandy“ neznáme, používalo se však ve spojitosti s perfektně oblečenými mladými muži především ze středních vrstev, kteří se snažili napodobit život šlechty. Dokonalým ztělesněním tohoto označení se stal George Bryan Brummel (1778–1840) zvaný Beau. Vyrostl v zámožné středostavovské rodině a dostalo se mu exkluzivního vzdělání na školách v Etonu a v Oxfordu. Později byl přijat k husarům a jako člen regimentu se na plese poprvé setkal s princem Jiřím IV., jenž okamžitě podlehl síle jeho osobnosti. 

Chytrý, zábavný a vzdělaný Brummel byl už v té době známý jako velký parádník a jeho přátelství s následníkem trůnu z něj udělalo arbitra módy pro celou Evropu. Opovrhoval parukami, krátkými kalhotami a podkolenkami, které tak definitivně zmizely z šatníku členů dvora, a ideál „venkovského džentlmena“ se mohl naplno rozvinout. 

Brummel preferoval jednoduchý styl založený na dlouhých přiléhavých tmavých kalhotách a fraku, jejž zdobily pouze lesklé knoflíky, inspirované uniformou. Tento druh oděvu se později proměnil v dosud populární blejzr. Jako výrazný prvek prosadil Beau vázanku, a založil tak standard společenského oblečení, který přetrval dodnes.

Brummelova posedlost dokonalým zevnějškem se však netýkala jen šatů. Jeho zvyk neustále si čistit zuby, holit se a každý den se mýt se ve vyšší společnosti ujal jako minimální přijatelný základ osobní hygieny. Módní ikonou pak „první dandy“ zůstal i poté, co jeho přátelství s princem skončilo. 

Naneštěstí, kontakt s džentlmeny vnesl do Brummelova života i hazard, což ho přivedlo na mizinu a následně do vězení pro dlužníky. Zemřel nakonec bez haléře a zničený syfilidou v ústavu pro choromyslné ve francouzském Caen.

Rýže dnes představuje jednu z nejvýznamnějších světových plodin, především pokud jde o jižní a východní Asii. Nejstarší historie pěstování rýže a okolnosti zdomácnění této pozoruhodné trávy jsou stále předmětem dohadů. Většina odborníků se ale shodne, že v procesu domestikace rýže sehrála podstatnou roli kultura Šangšan, která se rozvíjela v oblasti dolního toku řeky Jang-c’-ťiang přibližně před 11 000 až 8 400 lety.

Liu Liová z Archeologického centra ve Stanfordu a její kolegové analyzovali mikrofosilie, které byly objeveny na keramických střepech, pocházejících z rané fáze kultury Šangšan. Stáří těchto střepů, pocházejících z nádob, v nichž se připravovalo a servírovalo pití, je zhruba 10 tisíc let.

Neolitické pivo

Badatelé na střepech objevili velké množství rýžového škrobu, zbytky rýžových plev, a také houby. Z toho lze odvodit, že nádoby obsahovaly fermentované nápoje založené na rýži. Výsledky výzkumu historie využívání rýže v těchto dnech uveřejnil vědecký časopis PNAS.

Další analýzy odhalily, že nápoje v nádobách obsahovaly malé množství dalších typů obilnin, a kromě nich také žaludy z dubů a lilie. Na střepech vědci objevili také stopy startovacího činidla zvaného jiuqu (qu), které se dodnes používá při výrobě rýžového piva v některých částech Tchaj-wanu.

Podle autorů studie se tehdy po konci doby ledové oteplilo a zvýšila se vlhkost. Vznikly tak příhodné podmínky pro přirozenou fermentaci. Lidé si nejspíš všimli účinků zkvašených plodin a začali tento proces cíleně napodobovat. Výsledkem těchto pokusů bylo rýžové pivo. 

„Rýžové pivo a podobné nápoje zřejmě hrály zásadní roli v tehdejších obřadech a oslavách,“ vysvětluje Liová. „Je možné, že právě rituální význam rýže podporoval její intenzivní domestikaci, šíření a stále častější  pěstování v neolitické Číně.“ Tím také zřejmě započal přerod tehdejších lovců a sběračů k usedlému zemědělství, který definoval počátek neolitu v této oblasti.

Zatímco jméno magistra Edwarda Kelleyho je u nás notoricky známé z filmů o Rudolfovi II., Alžbětu Johannu Westonii registruje jen pár nadšenců literární historie. I když se cítila být Angličankou, s českým prostředím ji pojil osobní život i kulturní vazby. Prožila tu většinu svého života. 

Narodila se jako druhé dítě Johna Westona a Johanny Cooperové v městečku Chipping Norton v anglickém hrabství Oxfordshire, mimochodem nedaleko Shakespearova rodiště Stradfordu nad Avonou. O jejím otci vlastně nic nevíme. Zemřel, když bylo Alžbětě-Westonii půl roku. Matka se pak brzy provdala za alchymistu irského původu Edwarda Talbota, známějšího pod jménem Edward Kelley. Jednalo se údajně o lásku na první pohled, svatba se prý konala po měsíční známosti. Podle jiné verze se traduje, že byl Kelley ke svatbě donucen při jedné ze svých seancí. V každém případě ale Kelley přijal za vlastní Johanniny děti – syna Jana Františka i Alžbětu Johannu. 

Do Čech!

Rodina se po krátkém pobytu v Polsku v roce 1584 usadila v Čechách a od následujícího roku se stal Edward Kelley alchymistou na dvoře Rudolfa II. Působil také u Rožmberků v Třeboni. Přímých informací o tomto charismatickém muži není mnoho, takže ho popisují různě – jako schopného okultistu a vědce, dobrého obchodníka, ale na druhé straně i jako dobrodruha a podvodníka. Nabyl slušného majetku, v Praze získal například Faustův dům, kde s rodinou bydlel. Císař mu dokonce udělil titul rytíře. 

Kolovala o něm řada nedoložených legend, ne všemu se tedy dá věřit. Traduje se například, že dokázal komunikovat s anděly, nebo že si dlouhými vlasy zakrýval uřezané uši, o něž přišel v Anglii za podvod – a to mu prý původně měli useknout obě ruce! 

V každém případě to byl laskavý manžel i otec. Vyženěné děti měl opravdu rád a poskytl jim v té době nevídané vzdělání. Syna poslal studovat do Ingolstadtu. Kvůli chatrnému zdraví tam ale mladík ve věku dvaadvaceti let zemřel. Pro Westonii najal Kelly domácího učitele Johna Hammonda. Básnířka na něj později velmi vzpomínala. Právě díky němu získala latinské humanistické vzdělání, pro dívku tehdy zcela výjimečné. Vedle rodné angličtiny perfektně ovládala latinu, češtinu, němčinu a italštinu, někde se uvádí i francouzština. 

Finanční situace rodiny se výrazně změnila, když Edward Kelley upadl u císaře v nemilost. Považovali ho za anglického špiona! Při útěku do jižních Čech byl zajat, uvězněn a rodině byl zabaven veškerý majetek. I ve vězení vykonával alchymistické pokusy. Pak ho sice propustili, ale na svobodě mu povážlivě narůstaly dluhy, a tak nakonec skončil opět ve vězení – tentokrát pro dlužníky na hradě Hněvín. Skončil více než smutně. Při útěku se vážně zranil a přežíval jen v obrovských bolestech. Rozhodl se proto ukončit svůj život. Po rozloučení s manželkou a dcerou prý vypil smrtící extrakt, který si sám připravil. 

Prosebné listy 

Paní Kelleyová se po manželově smrti snažila očistit jeho jméno a získat zpět zabavený majetek. V tom jí výrazně pomáhala i Westonia. Tehdy se už prezentovala jako básnířka a rychle nabývala věhlasu. I když jí mohlo být zhruba sedmnáct let, měla spoustu kontaktů na pražském dvoře. Své prosebné básně adresovala vlivným lidem a doufala, že získá pro sebe i matku finanční podporu. Docela se jí to dařilo. V básnické tvorbě Westonii podpořil Jiří Martin z Baldhofenu, který její veršované listy rozesílal, a zasloužil se tak o její popularitu. V roce 1602 vydal ve dvou svazcích její první sbírku latinských básní nazvanou Poëmata. 

Následujícího roku se Westonia provdala za právníka Jana Leona z Eisenachu, diplomata na dvoře Rudolfa II. Právě on její rodině hodně pomohl. Zajistil Westonii společenské postavení a podporoval ji v literární tvorbě. V manželství se narodili čtyři synové a tři dcery. Chlapci však zemřeli v útlém dětství. 

Po svatbě Westonia tvořila dál, i když musela zvolnit. Některé básně věnovala Praze, jedna z nich například popisuje i pražské záplavy. Psala také bajky, epigramy a další literární útvary. Druhou sbírku Parthenicon jí v roce 1610 opět vydal Baldhofen, ale básnířka se na její přípravě nepodílela a výsledek ji neuspokojil. Ačkoli Westonia nevytvořila rozsáhlé dílo, současníci její tvorbu opěvovali. Údajně snad měla být slavnější než William Shakespeare. Zemřela zřejmě následkem častých porodů v pouhých třiceti letech. Je pochována v Praze v malostranském kostele sv. Tomáše.

Bitva u Tutrakanu (2.–6. září 1916) mezi Rumuny na jedné a spojenými německo-bulharskými vojsky je dnes prakticky neznámá. Počtem nasazených jednotek i ztrátami zůstává ve stínu střetnutí na ostatních frontách světové války a rumunská porážka nepřinesla ani zásadní strategický efekt – poměr sil se nijak výrazně nezměnil. Citelný zásah ale utrpěla morálka královských vojáků a také odhodlání národa pokračovat v boji. Klesla i důvěra v generály, což si muži na nejvyšších místech dobře uvědomovali, a brzy se v jejich hlavách zrodil ambiciózní plán, který měl vrátit armádě její pomalu se ztrácející prestiž. Jako nový cíl vybrali linii zákopů táhnoucí se podél hranice v severním Bulharsku. Frontu na obou stranách uzavírala přírodní hranice – na východě Černé moře a na západě řeka Dunaj. 

A právě její dolní tok se měl stát místem nového útoku. Zatímco první část rumunské armády podporovaná početnými ruskými jednotkami měla i nadále vyvíjet tlak po celé délce zákopové linie, druhá část by překročila Dunaj západně od fronty a překvapila nepřítele útokem zezadu. Přípravy tohoto smělého plánu se účastnil i generál Alexandru Averescu, jenž stanul v čele 3. armády, která měla po překročení řeky dosáhnout rychlého vítězství.

Největší armáda jednoho muže

Mnozí považovali generála Avereska za jednoho z nejlepších rumunských vojevůdců. Během své bohaté vojenské kariéry působil například jako vojenský atašé v Berlíně a později zastával dokonce post ministra války. Kariéru mu snad trochu brzdila jeho neoblíbenost u jiných důstojníků, podobné názory zastával také rumunský král Ferdinand I. 

Přesto na začátku války Averescu převzal velení 2. rumunské armády, aby se po porážce u Tutrakanu – i přes zmíněné osobní antipatie – stal velitelem 3. armády. Jednalo se o dosud největší uskupení, kterému kdy v Rumunsku velel jediný muž. Po přesunu některých jednotek z Transylvánie na jižní frontu mu podléhalo 186 praporů, což představovalo téměř polovinu veškerých mobilizovaných sil. 

Výchozím bodem pro celou operaci se stala malá vesnička Flămânda (zanikla v roce 1962), ležící na levém břehu Dunaje zhruba naproti bulharským obcím Riahovo, Babovo a Brašlen, u nichž mělo vzniknout předmostí k finálnímu útoku. K podpoře vojáků postupujících z Flămândy bylo vyčleněno i několik pobřežních dělostřeleckých baterií dislokovaných na břehu Dunaje v celkovém počtu 34 hlavní (z toho šest na jednom z ostrovů uprostřed řeky). Artilerii s kanony ráže 57 mm až 210 mm velel námořní důstojník Constantin Niculescu-Rizea.

Proti všem

Krátce po vstupu Rumunska do války převzal velení vojsk Centrálních mocností v Bulharsku německý polní maršál August von Mackensen, přezdívaný poslední husar. Tento strategicky velmi nadaný vojevůdce měl na povel uskupení složené z mnoha národů. Jádro armády tvořily bulharské jednotky, ale nezanedbatelné části fronty obsadily posily z Německa, Rakouska-Uherska a Turecka. 

Na dolním toku Dunaje, v místech plánované rumunské ofenzivy, ale Mackensen neměl nijak pevnou obrannou linii – přestože dostával pravidelná hlášení o pohybu nepřátelských sil, žádný rozkaz k přeskupení svých mužů nevydal. Německým průzkumným letkám neunikla velká koncentrace rumunských sil na jihu ani přesun obrovského množství materiálu pro vybudování pontonového mostu. Polní maršál mylně předpokládal, že se jedná o přípravu na obranu hlavního města. Zkušený velitel se tak dopustil chybného úsudku, který mohl mít zcela zásadní vliv na další vývoj bojů na bulharsko-rumunské frontě.

Pontonýři v akci

Operace začala 29. září 1916, zaburácela děla a první jednotky se chystaly k vylodění na bulharském břehu řeky. Připravovali se také ženisté, kteří měli co nejdříve zbudovat pontonový most. Dne 1. října ve 3.00 přeplulo Dunaj prvních 200 lodí s vojáky 10. pěší divize. Pod rouškou tmy a kryti vlastní artilerií začali budovat předmostí. V dopoledních hodinách se už na jižním břehu nacházela celá formace a na plavidlech se k nim začala přepravovat také 21. pěší divize. 

Po celý den neúnavně pracovali ženisté a důležitá pontonová spojnice mezi oběma břehy pomalu rostla. Jenže odpoledne se zhoršilo počasí a vlny v téměř kilometr širokém korytě velké řeky značně zpomalovaly jejich činnost. Navíc se ve vzduchu objevily první německé letouny, které shazovaly na pracující pontonýry bomby. Most dostal několik zásahů a také několik rumunských vojáků padlo či utrpělo zranění. Přesto se práce nezastavily a okolo 19.00 bylo spojení pro přesun hlavní části vojsk připraveno. Vyloděné divize mezitím obsadily několik vesniček a vytvořily zhruba 14 km široký odrazový můstek k dalšímu postupu.

Pozdravy od císařských

V noci přišla silná bouře, která rozvlnila Dunaj natolik, že pontonový most se na dvou místech zlomil. Ženisté se i v prudkém lijáku pustili do oprav a ráno mohla pěchota znovu postupovat. Vytrvalé deště však zvedly hladinu řeky, čehož využily lodě rakousko-uherské Dunajské flotily kapitána Karla Lucicha. Do oblasti rumunského útoku nejprve vpluly dva hlídkové čluny Viza a Barsch, oba spadající do nové třídy Wels. Poměrně moderní plavidla s vysokou rychlostí zahájila palbu ze svých čtyř škodováckých děl ráže  66 mm. 

Habsburští námořníci ale nemířili příliš přesně – lodě se navíc musely přiblížit na poměrně malou vzdálenost. Rumunské pobřežní baterie toho využily a zasypaly slabě pancéřované čluny salvou granátů. Rakousko-uherské čluny se musely dát na ústup. Vize se podařilo odplout bez větších škod, ale sesterská Barsch inkasovala několik zásahů. Nepřátelské granáty poškodily řízení a z 27 členů posádky tři padli a pět utrpělo zranění. 

Na jižním břehu zatím pěšáci rozšířili předmostí o dalších osm vesnic, a to bez větších ztrát, protože odpor nepřítele zůstával zanedbatelný. Přesto se celý útok začínal zadrhávat. Rumunským vojákům citelně chyběla podpora vlastních lodí. Osobní rozepře mezi královskými generály a jejich nerozhodnost způsobily, že plavidla zůstávala mimo operační prostor. Dokonce se objevují spekulace, že náčelník generálního štábu Ion Iliescu nenáviděl generála Avereska a u Flămândy mu „házel klacky pod nohy“. Vojákům 3. armády brzy začalo docházet, že pokud přijdou o nadvládu nad řekou, budou úplně odříznuti od posil, munice a materiálu. Morálka mužstva tak rychle upadala.

Další fiasko

Do hry navíc vstoupily rakousko-uherské monitory Bodrog a Körös, které disponovaly daleko silnějšími zbraněmi než hlídkové čluny. Obě plavidla nesla jako hlavní palubní výzbroj Kruppova 120mm děla, jejichž obsluhy cílily kromě samotného pontonového mostu také na rumunské vojáky na břehu. Situaci se opět pokusila zachránit královská artilerie, jejíž přesná střelba několikrát oba monitory zasáhla. Körös inkasoval dvanáct granátů a po ztrátě řízení najel na mělčinu, takže v boji pokračovat nemohl. Bodrog dopadl o poznání lépe (pět zásahů), přesto musel i on ustoupit. 

Rakušané i nadále pokračovali v pokusu pontonový most zničit a 3. října proti němu poslali starou služební loď naloženou výbušninami. Obsluhy pobřežních baterií se vyznamenaly i tentokrát a plavidlo včas rozstřílely. Tou dobou však už generál Averescu vydal rozkaz zastavit útočné operace a zahájit evakuaci vojáků zpět na vlastní břeh. Jeho snaha přesvědčit nadřízené o nutnosti udržet vybojované předmostí se minula účinkem. Navíc byl záhy převelen zpět do čela 2. armády, protože situace na severní frontě se vyvíjela v neprospěch rumunských sil.

Ofenziva u vesnice Flămânda (stejně jako celá kampaň v roce 1916) představovala totální selhání rumunské armády. Nejistota v provádění operací, ega generálů bojujících proti sobě a nešťastné změny ve velení vedly k další katastrofální porážce, již si královská armáda přivodila sama. A přitom měla vítězství na dosah. Vždyť německý maršál Mackensen na konci války prohlásil, že útok na dolním toku Dunaje měl potenciál změnit výsledek války. 

Většina z nás si pod pojmem „hvězdokupa“ představí například Plejády, které lze na noční obloze rozeznat pouhýma očima. Dají se mezi jednotlivými hvězdokupami najít nějaké rozdíly?

Viditelný vesmír je hierarchicky uspořádaný, od jednotlivých hvězd až po galaktické kupy. Hvězdokupy tvoří jeho základní prvek a poskytují nám informace o vzniku hvězd a jejich vývoji až po chování celých galaxií. Běžně rozlišujeme několik druhů uvedených uskupení právě podle jejich stáří a velikosti, a to od hvězdných asociací a mladých otevřených hvězdokup po velmi staré kulové hvězdokupy.

Jak se od sebe liší poslední zmíněná dvojice?

Otevřené hvězdokupy, k nimž patří například již zmíněné Plejády, nemají v prostoru striktní hranice – odtud i jejich název – a většinou obsahují zhruba jen stovky až tisíce hvězd, které se postupem času rozlétávají do naší Galaxie. Existují ovšem také monstra zahrnující až statisíce hvězd, jako třeba R136 ve Velkém Magellanově oblaku. Velmi mladé otevřené hvězdokupy, jako R136 nebo Trapéz ve Velké mlhovině v Orionu, se stále ještě noří do svého zárodečného materiálu. Dřív se předpokládalo, že jsou veškeré hvězdy uvnitř otevřených hvězdokup přibližně stejně staré a rodí se společně, ale situace je o trochu složitější. Hvězdy sice vznikají po skupinách, nicméně v jedné, byť mladé otevřené hvězdokupě se může vyskytovat i několik jejich populací. Hvězdotvorba tam tedy probíhá ve vlnách, oddělených třeba stovkami tisíc až milionem roků. 

Oproti tomu kulové hvězdokupy jsou velmi staré a zahrnují statisíce až miliony hvězd. Bývají proto nesmírně hmotné a velké, s průměrem běžně přesahujícím sto světelných let. Nemají okolo sebe hustá mračna plynu a vypadají pěkně sféricky symetricky. V naší Galaxii bychom je nejčastěji nalezli v halu, tedy mimo rovinu Mléčné dráhy. Další velmi známé se nacházejí ve Velkém a Malém Magellanově oblaku.

Nesnáze pozorování

Zabýváte se nejen vznikem a dynamickým vývojem hvězdokup, ale studujete i původ dvojhvězd nebo černé díry ve hvězdokupách. Jaké úkoly před vámi v dané oblasti stojí?

Hvězdokupy nabízejí řadu otázek, ať už se jedná o počáteční podmínky jejich vzniku, více populací hvězd, nebo o roli hvězdných pozůstatků či existenci černých děr střední hmotnosti – tedy intermediate-mass black holes, IMBH. Mým hlavním cílem je nyní studium dlouhodobého vývoje hvězdokup, se zaměřením na dynamiku černých děr a neutronových hvězd v jejich nitru. S tím souvisí i utváření dvojhvězdných systémů, které hrají v celkovém vývoji hvězdokup velmi důležitou roli – přestože se možná na první pohled nezdá, že by mohly dvě spolu žijící hvězdy ovlivnit vývoj uskupení čítajícího tisíce hvězd. Odborné práce na dané téma sahají více než šedesát let zpátky, stále se však objevují nové věci, které o dvojhvězdách a hvězdokupách nevíme.

Jak se hvězdokupy vyvíjejí? Jedná se vždy o staré objekty, nebo vznikají i v současnosti?

Vývoj hvězdokup je velmi dlouhý a trvá miliony až miliardy let. Když se podíváme na oblohu, nalezneme je v nejrůznějších fázích vývoje. V některých z nich se hvězdy právě rodí, jako třeba v kupě Serpens South v souhvězdí Hada. Jiné mají pár milionů roků, zatímco další – například Plejády – už existují sto milionů let. A tak dál, až po ty nejstarší, jako je například M4 zformovaná asi před dvanácti miliardami roků. Zde se tedy ukazuje hned první problém, kterému astronomové při studiu hvězdokup čelí: Vidíme vlastně jen jejich snímek v náhodném čase a ani za stovky či tisíce lidských životů u nich nelze pozorovat zásadnější změny v celkovém vývoji. 

Představte si, že byste si udělali fotku Václavského náměstí. Velmi jednoduše z ní zjistíte počet lidí a jejich zjevné atributy jako barvu vlasů nebo oblečení. Nyní se však ze stejného snímku pokuste zjistit, odkud každá osoba pochází, jak je stará, kolik váží, jaký má příjem nebo zda je příbuzná s vedle stojícím člověkem atd. Jedná se o zdánlivě nemožný úkol, ale přesně tohle astronomové při studiu hvězdokup dělají. Proto potřebujeme mít velmi dobrá pozorování i robustní teorie a porovnávat je s výsledky sofistikovaných počítačových modelů.

V hlavní roli pohyb

Jak se porovnává tak obrovské množství hvězd, které jste v kulových hvězdokupách zmiňoval? Z fotografií se zdá, že jsou v nich hvězdy doslova natěsnané…

To ano. Proto je jejich pozorování obtížné a porovnávání modelů se sledovanými objekty představuje nesnadný úkol. Naštěstí nám velmi pomáhají prvotřídní data z Hubbleova vesmírného dalekohledu, astrometrická měření družice Gaia nebo spektrografy s vysokým rozlišením jako MUSE a další. Samotné porovnání měření a modelů se nedělá po jednotlivých hvězdách, což ani není možné. Musíme vždy najít určité globální vlastnosti, které lze srovnat – jako hustotu hvězd, průměrné rychlosti a podobně. Při vývoji hvězdokup hraje důležitou roli například okamžik, kdy dojde k velkému zhuštění centrálních oblastí. Hovoříme o „kolapsu jádra“ a vytvářejí se při něm velmi těsné dvojhvězdy. Jde o jakýsi časový milník, kterým se dá měřit celkový vývoj hvězdokup.

Je možné nějakým způsobem pozorovat pohyb hvězd v kulových hvězdokupách?

Možné to je. Díky Dopplerovu posunu můžeme zjistit radiální rychlost hvězd, tedy jejich pohyb ve směru k Zemi či od ní. V kolmém směru lze potom pomocí astrometrie sledovat takzvaný vlastní pohyb hvězd neboli úhel, jaký urazí na obloze za jednotku času. Uvedené pozorování je nezbytné, ale pohled do nitra hvězdokup vyžaduje dobré přístroje. Nejnovější data z Hubbleova teleskopu a z družice Gaia nyní ukazují odchylky od předpokládaného pohybu hvězd různých hmotností, čímž zpochybňují naše běžně používané teorie vývoje hvězdokup. Situace sice není tak dramatická, že by bylo všechno špatně, ale jisté nemalé efekty zde existují.

Když jsem pracoval v Indianě, zjistili jsme, že vývoj hvězdokup velmi závisí na pohybu hvězd v jejich nitru. Abych to trochu upřesnil: O hvězdokupách se obecně uvažovalo jako o ustálených a symetrických systémech, ve kterých hvězdy nemají nějaký preferovaný směr pohybu. Pak se ovšem přišlo na to, že některé hvězdokupy rotují, takže hvězdy spíš obíhají řekněme po kruhových dráhách kolem jejich centra. A to může vývoj kup urychlit. Nyní jsme pomocí modelů ukázali, že i když hvězdokupa nerotuje, je důležité, zda obsahuje hvězdy pohybující se po velmi protáhlých dráhách, takže častěji létají z okraje kupy do centra a zpět. Pokud ano, může to její vývoj naopak znatelně prodloužit a oddálit zmiňovaný kolaps jádra.

Spletité počáteční podmínky

Jak takový počítačový model vypadá a co všechno se z něj vědci mohou dozvědět?

Jednoduše řečeno jde o sadu souborů, které obsahují tabulky s hmotnostmi, polohami, rychlostmi každé hvězdy a někdy i se stadiem hvězdného vývoje. Jeden soubor – jedna tabulka – představuje vždy snímek jednoho časového okamžiku. A nyní ta složitější část, a sice jakým způsobem se mají hvězdy pohnout mezi dvěma časovými okamžiky? A odkud vezmeme ten první soubor? Odpověď na první otázku je snazší: Vypočítáme gravitační působení mezi všemi hvězdami. Záleží, jaký máme systém a co nás zajímá, ale pro vývoj hvězdokup běžně stačí Newtonův gravitační zákon. Díky gravitační síle se každá hvězda pohne a my pak můžeme uložit další soubor s tabulkou.

Odpověď na druhou otázku je už o mnoho složitější. Musíme si rozmyslet, jakou kupu chceme studovat – jestli má mít tisíc hvězd, nebo sto tisíc, jaké mají mít hmotnosti, jak nahuštěné mají být, jak má být kupa prostorově velká, jakými směry a rychlostmi se mají její členky pohybovat, kolik jich dáme do dvojhvězd, do jak silného slapového pole v Galaxii kupu umístíme, jestli má být mladá, či naopak stará a tak dále. Uvedených parametrů, kterým říkáme „počáteční podmínky“, existuje ohromné množství, ale naštěstí již desítky prací pečlivým pozorováním skutečných objektů odvodily, co máme zvolit a proč. Díky tomu se dozvíme, jak pohyb hvězd v takové hvězdokupě probíhá, kolik očekáváme, že se v ní vytvoří černých děr, neutronových hvězd a dvojhvězd, nebo třeba za jak dlouho se vlivem působení Galaxie rozpadne. 

Ukažme si nějaký velmi jednoduchý model: Můžeme kupříkladu rozmístit identické hvězdy v prostoru rovnoměrně a na začátku jim nedat žádnou rychlost. Necháme pouze gravitaci, ať se o vše postará…

… co se v takovém případě stane?

Když jsem se zeptal studentů, někteří si mysleli, že se nestane nic, zatímco podle jiných by se vlivem gravitace celý systém zhroutil do jednoho bodu. Tak tomu ovšem není. Hvězdy se sice v důsledku gravitace přirozeně rozletí k sobě, ale celkem nečekaně se zanedlouho ustaví určitá rovnováha. Po nějakém čase vlastně dostaneme něco, co by vzdáleně mohlo odpovídat skutečné hvězdokupě. Hvězdy prolétávají těsně kolem sebe, přičemž některé jsou po takové interakci a následném urychlení vyvrženy mimo hvězdokupu a jiné se naopak spojí do dvojhvězdných systémů.

Shluky a tření hvězd

Pokud bychom si v takovém počítačovém modelu vybrali jednu hvězdu, co všechno bychom se mohli při jejím pozorování dozvědět?

Pozorováním toho, jak s okolím interaguje jedna hvězda, lze odvodit dokonce i základní vlastnosti vývoje hvězdokup. Taková letící hvězda působí na své okolí gravitačně. Hvězdy, které se k ní budou nacházet blíž, ji budou přitahovat víc než ty vzdálenější. To znamená, že se kolem ní, a především za ní budou ostatní hvězdy „shlukovat“. Jejich společná gravitační síla ji pak zbrzdí, takže se bude pomalu pohybovat směrem dovnitř hvězdokupy. Říkáme tomu „dynamické tření“, ale jako klasické tření si to prosím nepředstavujte.

Může se díky tomu hvězda zastavit úplně?

Nemůže. Viděli jsme, že i když začneme bez rychlosti, gravitační síla okolních hvězd se postará, že nic nezůstane v klidu. Jakmile se navíc hvězda ocitne v hustším prostředí v centru kupy, začnou mít daleko větší vliv blízká setkání s okolními hvězdami a mohou ji zase urychlit směrem pryč.

Je popsaný proces u všech hvězd stejný?

Dynamické tření závisí na hmotnosti letící hvězdy: Ty hmotnější mají větší tendenci spirálovat do centra kupy, zatímco méně hmotné se pohybují směrem k jejím okrajovým částem. Dochází tím k takzvanému hmotovému přerozdělení hvězd. Postupem času se tedy do centra hvězdokupy dostanou především hmotné hvězdy a jejich pozůstatky – černé díry a neutronové hvězdy.

Jak najít černou díru?

Jak se lze o výskytu černých děr přesvědčit, když je nemůžeme pozorovat?

Bavíme se o hvězdných černých dírách, tedy pozůstatcích hmotných hvězd. Pokud jsou osamocené, pak je skutečně pozorovat nelze. Jejich výskyt se dá ovšem zjistit z jiných údajů. Černá díra se může vyskytovat ve dvojčlenném systému s normální hvězdou, kterou pak uvidíme obíhat kolem „ničeho“. Černá díra kolem sebe také může mít disk hmoty, tvořený například atmosférou jejího hvězdného společníka, kterého požírá. Uvedený materiál potom září třeba v rentgenovém oboru, což už pozorovat můžeme. A podobnými nepřímými důkazy dokážeme černou díru identifikovat.

Přímo ji lze pozorovat při srážce s jinou černou dírou nebo s neutronovou hvězdou. Gravitační vlny vysílané při takové kolizi do prostoru umějí zachytit detektory LIGO ve Spojených státech, Virgo v Itálii a KAGRA v Japonsku. Pokud jde o celé hvězdokupy, můžeme například sledovat, jakým způsobem jsou v nich hvězdy rozmístěné a jak se pohybují. Z toho pak dokážeme odhadnout, zda se tam nachází něco, co nevidíme.

Supermasivní černé díry, jaké známe z center galaxií, se tedy ve hvězdokupách nevyskytují?

Giganta o hmotnosti milionů sluncí bychom tam nenašli. Spekuluje se však, že v úvodu zmiňované IMBH – neboli o něco menší černé díry, dosahující řádově hmotnosti tisíce sluncí – by v některých hvězdokupách být mohly. Existuje ovšem i řada prací, které to u konkrétních kandidátů zase vyvracejí, takže ke konci roku 2023 jsme žádnou stoprocentně potvrzenou IMBH neznali.

Jak by taková černá díra ve hvězdokupě vznikla? Představují IMBH také poslední stadium života hvězdy?

Asi nejpřijímanější teorie o jejich vzniku zahrnuje srážení menších hvězdných černých děr, které se mohou ve hvězdokupách nacházet jako pozůstatky po hmotných hvězdách. Největší produkt těchto postupných kolizí, o kterém vím, ovšem dosahuje asi jen sto padesáti hmotností Slunce, což je pořád málo.

Jak dlouho ještě bude existovat naše Slunce? A mohla by z něj vzniknout černá díra?

Slunce představuje hvězdu spektrální třídy G2 V, tedy žlutobílého trpaslíka, a se stářím zhruba 4,6 miliardy let se nachází ve „středním věku“. Jde o hvězdu hlavní posloupnosti, takže ve svém jádru přeměňuje vodík na helium. Paliva má dostatek, aby v uvedeném stadiu setrvalo podle propočtů celkem asi 9,5 miliardy roků. Za čtyři miliardy let se z něj každopádně stane červený obr, jehož atmosféra dosáhne až k Venuši, a možná i k Zemi. Po několika dalších milionech let pak „poklidně“ završí svoji existenci jako bílý trpaslík a z jeho atmosféry vznikne planetární mlhovina. V černou díru se tudíž nepromění, na to je málo hmotné.