Grónsko, autonomní součást Dánského království, představuje tvrdé místo k životu. Za dlouhých tmavých zim tam teploty padají až k minus třiceti, zatímco během krátkého dvouměsíčního léta se vzduch zahřeje sotva na pět stupňů. Krajina je dramatická, ale pustá a do zasněžených hnědých kopců se zařezávají fjordy. 

Arktické podnebí se dá relativně dobře snášet pouze na jihu ostrova, kde v chráněném zálivu leží i hlavní město Nuuk, domov asi sedmnácti tisíc lidí. Starší zástavba je rozesetá po pobřeží a zahrnuje pestrobarevné dřevostavby jako z katalogu na exotickou dovolenou, zatímco zbytek moderního Nuuku vyrostl z šedivého betonu. „Když člověk vyjde ven – ať už do hospody, nebo domů – všude je prázdno. Prázdná sídliště, dětské koutky, venkovní veřejné posilovny, všechno. Ve vzduchu se vznáší deprese,“ popisuje své první dojmy z grónské metropole fotograf David Těšínský.

Jsi Dán? Naštěstí ne!

Po většinu roku nelze volný čas trávit nějak smysluplně venku. Hlavně v zimě tak prostor za dveřmi představuje místo, kam člověk vyráží, jen když musí. Život mimo domov se tedy přirozeně koncentruje v barech a hospodách. „Fotit lidi v hospodě mě napadlo, když jsem zavolal bývalému velvyslanci v Dánsku Zdeňku Lyčkovi a vyptával se ho, na co se na ostrově zaměřit. Zmínil problém s alkoholem, a tak jsem vyrazil. Když jsem se v baru začal bavit s místním opilým chlápkem, hned se mě zeptal, odkud jsem. Jakmile se dozvěděl, že nejsem Dán, rozjařil se a pozval mě na panáka a na pivo. Oni tam Dány moc nemilují. Sice vybudovali veškerou lokální infrastrukturu, ale taky si místní lidi klasiky ‚zotročili‘ jako kolonizátoři, a dokonce ženám vkládali tělíska proti početí, aby kontrolovali růst populace.“ 

Dánská vláda skutečně mezi léty 1966 a 1970 vedla tajný program, v jehož rámci čtyřem a půl tisícům převážně mladých dívek při gynekologických kontrolách – a často bez vědomí jejich rodičů – implantovala antikoncepční tělíska, a ve vzdálenějších oblastech dokonce prováděla sterilizace. Po mnoha letech mlčení však celý program vyplul na povrch a nyní se vyšetřuje v dánském parlamentu.

První velký panelák

Jako první obyvatele se Těšínskému paradoxně podařilo nafotit etnické Dány. „Nechovali se zrovna společensky – teda pokud člověk nepovažuje za společenské chování přistát někomu na stole. Není úplně příjemné popíjet pivko v přepočtu za dvě stě padesát korun v hospodě, kde nonstop řvou tři opilí Dánové, kteří padají, sjíždějí se práškama na ADHD a u toho poskakují. Na místní Inuity ale nemají: Není nijak neobvyklé vidět je už v odpoledních hodinách ležet čelem na stole, na lavičce u baru, nebo i pod stolem.“

Urbanistická strohost Nuuku se zrodila v 60. letech, kdy se dánská vláda rozhodla, že nadále není udržitelné financovat infrastrukturu v desítkách malých vesnic maximálně se stovkami obyvatel, rozesetých po rozlehlém grónském pobřeží. Ve většině zmíněných osad tak zrušila školy i ordinace a obyvatelé dostali nabídku přestěhovat se do nových domů v jednom ze tří městských center na ostrově. Právě v Nuuku pak vznikl největší panelák v celém Dánském království: Měl sice jen pět pater, ale na délku měřil dvě stě metrů. Dostal „poetický“ název Blok P a právě do něj se přestěhovali etničtí Inuité, tvořící 90 % ostrovní populace.

Kulturní šok

Jednalo se o kulturní šok. Rybáři uvyklí životu v malých domcích uprostřed rozlehlé krajiny se museli náhle vtěsnat do bytů navržených podle evropských standardů, s nedostatkem úložných prostor pro vybavení a s absencí místa pro porcování ryb. Řadě z nich nezbylo než tradiční obživu opustit a najít si špatně placenou práci. Nevyhnutelným důsledkem popsané transformace se staly deprese a konflikty. Na rozdíl od izolovaných osad se však bary a alkohol, jež tlumí bolesti duše, nacházely hned po ruce.

Statistiky alkoholismu, sebevražd a domácího násilí následně prorazily strop. V 80. a 90. letech vypili místní lidé za rok asi třiadvacet litrů čistého alkoholu na hlavu, téměř dvojnásobek toho, co jejich krajané v kontinentálním Dánsku (pro srovnání – v Česku se dnes jedná zhruba o deset litrů). Vláda nakonec zakročila a v roce 2011 nechala Blok P zbourat, načež zaplatila rozvojové programy vzdělávání i výstavbu přívětivějších domovů. A fungovalo to: Spotřeba grónské populace klesla na dnešních šest litrů na hlavu, domácí pití vymizelo, a místní bary tak představují poslední vzpomínku na někdejší temnou historii města. 

Kde se vlastně vzal ten nejdráždivější symbol konzumních Vánoc, červenobílý Santa Claus? Skutečně se zrodil v USA, přesněji v New Yorku. Mustr si vzal z Evropy – od svatého Mikuláše, jeho holandské verze Sinterklaase a anglického Otce Vánoc. 

V roce 1809 se v materiálech Newyorské historické společnosti objevil jakýsi Sancte Claus coby patron Nieuw Amsterdamu, jak říkali New Yorku holandští přistěhovalci. To byl ještě Santa Claus vymalován v biskupském rouchu. Teprve v 80. letech 19. století ale Santa Claus skutečně zlidověl. A od dvacátých let 20. století už dostal podobu, v jaké ho známe my – tehdy i dnes se samozřejmě nejvíce vyskytoval na reklamních plakátech a v obchoďácích…

Americký herec Charles W. Howard založil roku 1937 školu pro Santa Clause – v té době po nich totiž začala být sháňka v supermarketech. Howard začínal s třemi studenty a velice nízkou cenou. Nakonec musel zdražit, aby ho šéfové obchodních domů vůbec brali vážně! Postupně ale škola získala prestiž a funguje dodnes. 

Král Čeng, původně vládce západočínského státu Čchin, jako první sjednotil Čínu a v roce 221 př. n. l. si udělil titul Čchin Š’-chuang-ti (První svrchovaný císař Čchinů). Z reformátora se postupně stal ukrutný diktátor, jehož hlavním cílem bylo dosáhnout nesmrtelnosti. Nechal mimo jiné vybudovat obrovské a velmi unikátní mauzoleum, jedno z největších na světě, poblíž města Si-an v provincii Šen-si.

Nachází se v něm pod zemí pohřbená slavná Terakotová armáda, kterou tvoří více než osm tisíc válečníků z pálené hlíny v mírně nadživotní velikosti, kteří pocházejí z doby kolem roku 220 př. n. l. Sochy vojáků jsou překvapivě realistické, mají pravé zbraně ze dřeva a bronzu a žádné dvě nejsou stejné.

Složení terakotové armády podle všeho odpovídá skutečným armádám dané doby. Tvoří ji oddíly válečných vozů, jízdy, pěchoty a lučištníků, strážní jednotky i důstojníci. 

Podzemní armáda

Mauzoleum se již ve starověku stalo cílem vandalismu a drancování, především v době svržení velmi neoblíbené dynastie Čchin, k němuž došlo pouhé čtyři roky po smrti prvního císaře Čchin Š’-chuang-tiho. Terakotová armáda byla objevena v roce 1974, když místní rolníci kopali studnu a narazili přitom na zlomky keramických plastik, bronzové spouště k samostřílům a bronzové hroty šípů. Nález ohlásili archeologům, kteří zahájili průzkum naleziště. Ten stále trvá a i po 50 letech přináší zajímavé objevy.

Archeologové na nalezišti nedávno odkryli neobvyklou sochu vojáka, zřejmě generála. Ti přitom představují vzácnost – nově nalezená socha je teprve desátou sochou generála, která byla v mauzoleu objevena.

Dotyčná socha byla objevena společně s pozůstatky dvou válečných vozů, tří terakotových koní a dvou dalších soch vojáků. Odborníci jsou přesvědčeni, že uspořádání soch v Terakotové armádě odráží systém velení v armádě dynastie Čchin. Proto je nález generála velmi cenný a doplňuje dosavadní podobu nejvyšších úrovní velení Terakotové armády.

Švédsko za druhé světové války plánovalo mimo osvobození části Dánska také také vojenskou operaci s cílem pomoci okupovanému Norsku. Po německém vpádu v dubnu 1940 uprchlo na švédské území z Norska okolo 60 000 lidí. Mezi nimi bylo i mnoho mladých mužů, kteří se chtěli přidat k norským zahraničním jednotkám připravujícím se ve Skotsku či Kanadě na boj proti Němcům. Švédská vláda si však uvědomovala, že pobyt těchto osob představuje značný bezpečnostní i politický problém. Práceschopní uprchlíci nejdřív těžili dřevo v lesích nebo stavěli silnice. 

Image

Čtěte také

Neuskutečněná severská výpomoc: Švédské plány na osvobození Dánska a Norska (1)

Koncem roku 1943 vláda rozhodla o tom, že vybuduje tábory, ve kterých se fyzicky zdatní Norové měli cvičit jakožto „policejní rezervy“. Oficiální zdůvodnění říkalo, že se budou podílet na udržování pořádku v Norsku po ústupu či kapitulaci Němců. Ve skutečnosti se však v celkem 17 táborech podrobilo vojenskému výcviku asi 17 000 mužů, kteří se učili zacházet s kulomety, protiletadlovými děly či minomety. Dalším šesti tisícům Norů povolili Švédové odjezd ze země, aby se mohli připojit ke spojeneckým jednotkám. 

Zapojí se Spojenci?

Mezitím došlo k vypracování plánů operace „Zachraňte Norsko“ (Rädda Norge). Tato země byla pro nacistické Německo značně důležitá a v průběhu okupace v letech 1940–1945 tam Wehrmacht rozmístil silné útvary. Tamní letiště využívaly stroje Luftwaffe a v norských fjordech kotvila nejtěžší plavidla Kriegsmarine včetně bitevní lodě Tirpitz, kterou však Britové v listopadu 1944 po sérii leteckých úderů definitivně zničili. 

Švédští štábní důstojníci vypracovali první plány invaze už ve druhé polovině roku 1942 a ministr obrany Per Edvin Sköld je dostal na svůj pracovní stůl 30. listopadu téhož roku. Poté byly plány ještě průběžně modifikovány. Počítalo se s nasazením hlavních částí švédské armády, která měla provést rozhodující útok směrem na hlavní město Oslo. Sekundární údery byly plánovány proti městům Trondheim a Mo i Rana. 

Šéf švédské vojenské zpravodajské služby plukovník Carlos Adlercreutz udržoval intenzivní kontakty s představiteli norského hnutí odporu a také různými úředníky sousední okupované země, takže měl velmi dobrou představu o početních stavech a rozmístění německých sil v Norsku. V roce 1944 šlo zhruba o 100 000 vojáků a k nim bylo třeba připočítat ještě 206 000 příslušníků pomocného personálu Wehrmachtu, Kriegsmarine či Luftwaffe a policistů. 

Kontakty probíhaly také s britskými politiky, protože Švédové počítali se spojeneckým vyloděním v Norsku. V únoru 1945 však premiér Winston Churchill do Stockholmu vzkázal, že taková operace nepřipadá v úvahu. Britové totiž byli plně zaměstnáni na západní frontě a v Itálii, takže neměli na další rozsáhlou akci dostatek sil. Pokud tedy Stockholm zaútočí na Norsko, Spojenci takový krok uvítají, ale švédská armáda nemůže počítat s nějakou výraznou pomocí. Přesto přípravy i nadále pokračovaly. 

Výzbroj královské armády

Plánovaný úder na Oslo měli provést vojáci III. vojenské oblasti (Militärområdet – MILO) společně s jednotkami 1. armádního sboru (Armékåren), zatímco II. MILO měla zaútočit z Härjedalen do oblastí jižně od Trondheimu a VI. MILO pak směrem na Mo i Rana. Celkem se jednalo o sedm pěších divizí, dvě obrněné brigády a další podpůrné jednotky v síle 250 000 mužů a 370 obrněnců. Z nich nejrozšířenější typ představoval kvalitní střední tank Stridsvagn m/42 o hmotnosti přes 22 tun vyzbrojený kanonem m/41 kalibru 75 mm a čtyřmi kulomety m/39 ráže 8 mm. 

Nasazeny měly být také prakticky veškeré síly švédského královského letectva tvořené 440 stroji v čele s moderní stíhačkou FFVS J 22 disponující maximální rychlostí 575 km/h. V soubojích s nejmodernějšími typy německých stíhacích letounů by zřejmě obstála s obtížemi, ale realita byla taková, že hrozba ze strany Luftwaffe už na jaře 1945 prakticky neexistovala a nebe nad Evropou ovládali Spojenci. Dále byly k dispozici lehké bombardéry SAAB 17 a střední SAAB 18. 

Celkově lze říci, že švédské síly sice neměly bojové zkušenosti, ale byly dobře zásobené a disponovaly kvalitními zbraněmi. Také vojáci projevovali dobrou morálku, takže neexistovaly vážnější důvody pochybovat o úspěších plánovaných operací. 

Válka se nekoná

Spojenci sice ničím podstatným švédskému válečnému úsilí nepřispěli, ale přesto měli zájem vtáhnout severské království do války. Koncem dubna 1945 dorazil do Stockholmu americký generálmajor Frederick Anderson z USAAF a během osobního rozhovoru s premiérem Hanssonem naléhal, aby Švédsko uspíšilo přípravy úderu na sousední země. Premiér nakonec souhlasil a 4. května 1945 stanovil generál Ehrensvärd 18. květen jakožto den útoku na Dánsko a Norsko s tím, že se jedná o nejbližší možný termín. 

Jenže vývoj situace byl nakonec zcela jiný. Německé jednotky v Dánsku se vzdaly už 5. května 1945. V té době Sověti těžce bombardovali Bornholm, ale velitel tamní německé posádky kapitán Gerhard von Kamptz odmítl kapitulovat, protože se hodlal raději vzdát západním Spojencům. V tomto duchu zněly také rozkazy, které obdržel. 

Sovětská strana zareagovala v průběhu 7. a 8. května dalšími těžkými nálety, které na ostrově zničily přes 800 domů ve městech Rønne a Nexø. Dalších 3 000 příbytků utrpělo škody. Následně se příslušníci Rudé armády na Bornholmu 9. května vylodili a po krátkém boji 12 000 německých vojáků kapitulovalo. Už o den dříve „hodily ručník do ringu“ také německé síly v Norsku a druhá světová válka v severní Evropě skončila. Účast švédských ozbrojených sil na osvobození Dánska a Norska tím pádem ztratila na významu a přípravy vojenských operací byly odvolány.

Podle havajské tradice putují duše zemřelých do posmrtného života skokem z útesu do Pō, vířícího moře času, kde sídlí bohové a předkové. Bez vedení 'aumakua – ducha předků, který na sebe může brát podobu zvířete – však mrtví skok nezvládnou. Bez 'aumakua jsou tyto ztracené duše odsouzeny k věčnému bloudění a hladu.

Oním nepostradatelným průvodcem duší je alalā – endemický druh vrány havajské (Corvus hawaiiensis), který ale na havajské obloze již několik desetiletí chybí. Ve volné přírodě byla totiž vrána havajská vyhubena v roce 2002.

V minulosti proběhlo několik pokusů o její reintrodukci. Všechny ale selhaly převážně kvůli predátorům a nemocem. Nyní probíhá další pokus o návrat vrány havajské do volné přírody. Na rozdíl od předchozích pokusů jsou ptáci tentokrát lépe připraveni. Zoologové je vycvičili k rozpoznávání hrozícího nebezpečí a k vyhledávání potravy.

Důležitou roli hraje i místo jejich nového domova. Na svazích sopky Haleakalā na ostrově Maui se totiž běžně nevyskytuje ʻio – káně havajská (Buteo solitarius), přirozený úhlavní nepřítel vyhubených vran.

Pták s velkým hlasem

Alalā je nejohroženějším druhem krkavcovitých na světě a jedním z pouhých dvou druhů krkavcovitých, u nichž je známo, že hojně používají nástroje. Patří také k nejhovornějším ptákům, v havajské mytologii je označován jako „pták s velkým hlasem“. Jde o všežravce, jehož potravu tvoří převážně ovoce a hmyz získaný z lesního podrostu, nepohrdne ale ani okvětními lístky, nektarem, myšmi a mláďaty menších ptáků. Dorůstá délky okolo půl metru a dospělí jedinci mohou vážit i půl kilogramu. Svým vzhledem připomíná spíše havrana než vránu.

Že jsou 'alalové v ohrožení se ukázalo, když jejich populace v 70. a 80. letech 20. století prudce poklesla. Ptačí malárie, invazivní predátoři a ztráta životního prostředí způsobená rozšiřováním dobytčích farem, snížily populaci na pouhých několik desítek jedinců. Havajští vědci proto začali v polovině 70. let vybírat z hnízd vejce a vytvořili genetickou archu z jedinců žijících v zajetí.

Návrat průvodce duší

V současné době žije ve dvou centrech více než 100 alalů, ale stabilní populace chovaná v zajetí neznamená mnoho pro jejich návrat do volné přírody. Reintrodukce je složitý proces, obzvlášť v případech, kdy jsou zvířata vzdálena od života v přírodě několik generací. Tím spíš, když hrozby, které způsobily vyhynutí alalů, stále existují.

Zoologové přesto neztrácejí víru, že tentokrát bude pokus o návrat alalů do volné přírody úspěšnější. Na svahy Haleakalā vypustili skupinu tří samců a dvou samic ve věku rok až rok a půl, kdy se ptáci nejrychleji učí novým věcem. 

Aby byl jejich přechod do volné přírody co nejsnazší, absolvovali alalové několikadenní aklimatizaci a zpočátku jim také zoologové vozili krmení. Jak se jim ve volné přírodě povede budou badatelé moci sledovat v reálném čase – všichni vypuštění ptáci jsou totiž vybaveni miniaturním sledovacím zařízením.

Křesťanství existuje v nejrůznějších podobách, které se navzájem poměrně dost liší. Jenom Světová rada církví sdružuje přes 280 členských církví a křesťanských sdružení, mezi které však nepatří římští katolíci a řada organizací, které nebyly přijaty, anebo se o členství neucházely. Snad i proto nemá křesťanství obecně nějaká specifická stravovací tabu, jen protestanti mají poněkud vlažný vztah ke konzumaci krve. 

Křesťanský půst

Věřící se však musí omezovat v době půstu, a to proto, aby ovládli tělo a mohli se lépe soustředit na duchovní činnosti. V průběhu staletí těchto postních dní přibývalo a u katolíků postupně jejich počet vzrostl až na 140. Jen pro zajímavost uveďme, že po danou dobu bylo zapovězeno nejen jídlo, ale i sexuální styk. Pokud tedy k dané době přičteme i období menstruační nečistoty, tak byl pohlavní styk častěji zakázán než povolen. 

U katolíků je zásadní takzvaný půst újmy, který znamená najíst se jednou denně do sytosti a dvakrát denně se lehce posilnit. Dále existuje půst zdrženlivosti, který vyžaduje absenci masa. Ryba se však za maso nepovažuje a její konzumace je tudíž možná, stejně jako konzumace kaviáru, raků a tak dále. Protestanti vlastní půsty nemají, ale v případě zájmu se mohou připojit ke katolíkům.

V pravoslaví se postupně ujaly tři velké postní cykly. Nejdůležitější je pravděpodobně ten čtyřicetidenní před Velikonocemi, kterému předchází postupná příprava s omezováním masa a následným vynecháním mléka a vajec. Přísní věřící omezují i koření, protože vzbuzuje vášně, rozrušuje a jitří. 

Pravidla řádových bratří

Zvláštní pravidla mají mniši, kteří se řídí pravidly řádu. Například Benediktova řehole přísně zapovídá maso jakýchkoli čtvernožců. Bratři si navíc museli vystačit s 250 gramy chleba na den, ale směli si dopřát 250 mililitrů vína. Světec k tomu s povzdechem dodává: „Čteme sice, že se víno pro mnichy vůbec nehodí, ale protože za našich časů o tom nelze mnichy přesvědčit, shodněme se na tom, že nebudeme pít do sytosti, nýbrž méně [...].”

Horší je to s dobou jídla. Ve středu a v pátek měli bratři dostat jídlo až po deváté hodině, ale vstávali už ve čtyři ráno a v postní době jedli poprvé večer. Někdy se postili třikrát čtyřicet dní a k tomu ještě každou středu a pátek. Přesto však představa o kulaťoučkém mnichovi má své opodstatnění. Konečně dominikán Norbert uvádí, že výtah v hotelu svaté Marty, kde bývají kardinálové při volbě papeže, počítá s hmotností 125 kilogramů na osobu.

Na palubě orbitálního komplexu se gravitační působení Země příliš neliší od jejího povrchu. Kosmické lodě létají přinejlepším pár stovek kilometrů nad planetou, což na velký pokles gravitace nestačí. Nicméně ji vyvažují jiné síly, takže celková výslednice – ve fyzice mluvíme o tíhové síle – je přibližně nulová. Proto se často hovoří o beztížném stavu, nikoliv o stavu „bezgravitačním“. 

Popsaný koncept také napovídá, jak uměle vytvořit pocit tíže neboli tzv. umělou gravitaci. Do zmíněné výslednice se zkrátka musejí zapojit další síly tak, aby byla nenulová. Nejčastěji se zvažuje technické řešení v podobě rotující stanice, například otáčejícího se prstence, kdy tíhovou sílu supluje ta odstředivá. Alternativně lze stanici uvést do stavu trvalého urychlování, a pocit tíže by tak nahradila síla setrvačná. Obě technická řešení se však zatím nacházejí ve fázi technických diskusí, protože ani jedno nedokážeme aktuálně jednoduše realizovat.

Kde začít? Nejlépe v roce 1492, kdy se za řinčení zbraní hroutí obrana Granady, poslední maurské bašty na Pyrenejském poloostrově. Obyvatelé muslimského vyznání tehdy dostali, jako už mnohokrát během reconquisty, na výběr. Buď se zřeknou svého vyznání a mohou tu zůstat, anebo si víru podrží, ale pak musejí odejít. 

Muslimové, kteří hromadně konvertovali ke křesťanství, aby zabránili vysídlení, byli nazýváni moriskové. Svou odlišnou kulturu a jazyk si ale ponechali, a nikdy s katolickým obyvatelstvem úplně nesplynuli. Žili v uzavřených ghettech, stále vnímáni jako cizorodý element a zdroj nebezpečí. Křesťané je podezírali z toho, že islám provozují tajně a chystají povstání. Což minimálně ve dvou případech (v roce 1499 a 1568) pravda byla. V květnu 1609 se proto rozhodl španělský král Filip III. tuhle „etapu“ christianizace preventivně ukončit. Proč? 

Španělsko bylo vázáno válkami v Novém světě, tedy v Amerikách. Ve Středozemním moři ho zase ohrožovaly osmanské lodě. A vztahy s Anglií? Ty zůstávaly na bodu mrazu setrvale. Takže než aby si ponechávali na svém území pátou kolonu, ve skrytu podněcující třebas další revoltu, padlo rozhodnutí morisky vyhostit z celého Španělska. Plošně, všechny, bez rozdílu. 

Na to velké Expulsión de los moriscos nevzpomínají Španělé rádi. Vypuzeni nebyli jen potenciální rebelové, ale také hezká řádka naturalizovaných obyvatel venkova. Tyto pracovní síly pak mnohde citelně scházely. A navíc: zasloužili si vyhoštění jen proto, že jejich pra-pra předek před 120 lety chodil do mešity? Šlo o surový odsun. Navíc si španělská Inkvizice kromě majetku často ponechala v péči děti deportovaných morisků, aby je „řádně vychovala ve víře“. 

Lidé z Hornachos 

Jedni z mnoha vyhnaných morisků, se nazývali Hornacheros. Šlo totiž o obyvatele města Hornachos, které leželo v provincii Badajoz v Extremaduře. Spíš než obyvatelé jednoho města ale platili za velký soudržný rodinný klan, provázaný příbuzenskými vazbami a svébytnou kulturou. Rozhodně nebyli chudí, vydělávali si obchodem a těžbou rudy. Na začátku roku 1609 u nich byly nalezeny skrýše zbraní, které údajně střádali k připravované rebelii. Klidně to mohla být pravda, ale spíš to posloužilo jako slušná záminka k jejich odsunu a zabavení majetku. Nový domov pak nalezli, vzdušnou čarou, o 650 kilometrů jižněji. Usídlili se totiž ve městě Rabat v Maroku – přesněji řečeno v Salé. Ruiny tohoto starého města stály na druhé straně zálivu Bou Regreg. 

Jak tu už padlo, Hornacheros nebyli chudí ani líní. Proto je také Zidan Abú Maali, marocký sultán z dynastie Saadí, uvítal s otevřenou náručí. V berberských končinách při pobřeží Atlantiku představovali vítané kulturní obohacení. Reprezentovali vzdělané obyvatele, šikovné stavitele a schopné obchodníky s kontakty na evropskou pevninu. Sultán jim tedy všemožně vycházel vstříc a dopřával jim velkou míru autonomie. Velkoryse přehlédl to, že většina z nich jsou christianizovaní muslimové, kteří s další konverzí moc nepospíchají. Víra se nezdála být tak podstatná, když přičinliví Hornacheros vydělávali peníze. Začali tím, že v Salé přebudovali starý přístav na řekněme „evropský standard“. A toto příhodné kotviště pak nabízeli k užívání všem, bez rozdílu. 

Zázemí korzárů 

K odpočinku a doplnění zásob tu mohla zakotvit jakákoliv loď, ať už plula pod anglickou, španělskou, portugalskou, francouzskou, tureckou nebo nizozemskou vlajkou. Poněkud neobvykle tu tak fungoval status „svobodného přístavu“ – jediného při pobřeží Atlantiku v celé Africe. A tento fakt přitahoval jako magnet ekonomické příležitosti. Převážené zboží mohli kapitáni lodí různě znepřátelených mocností v Salé bez okolků odprodávat ostatním. Salé tak mělo postavení zóny volného mezinárodního obchodu. Španělé tu mohli koupit třeba anglický čaj, Angličané zase jakékoliv evropské zboží, na které by se jinak vztahovala vysoká cla. 

Protože se překupníci v Salé nikdy neptali na původ prodávaného zboží, stalo se město hlavním tržištěm pro korzáry a piráty. S těmito nechvalně proslulými živly tedy navázali Hornacheros velmi úzké obchodní vztahy. Sami začali financovat jejich loupežné výpravy – výměnou za další podíl ze zisku, zásoby a bezpečné kotviště. Některé rody, například Vargasové anebo Bargachové (bývalí starostové a bankéři z Hornachos) se v Salé tak vzmohli, že si vytvořili ve vlastním žoldu celé flotily korzárských lodí. 

Obchod 

Salé už od počátku prosperovalo díky velmi komplikovanému propletenci nevyřečených dohod a naznačených nepsaných úmluv. Marocký sultán tehdy získával desetinový podíl z každého lupu, a za to ponechával přístavu autonomii. To mu umožňovalo vyvinit se z útoků na lodě Evropanů a přitom si zachovat předkupní práva k odkupu naloupeného luxusního zboží, zajatců a otroků. 

Vysoká míra autonomie a „náboženských svobod“ – které nebyly sice nikým garantované, ale také nikým popírané, lákala k Salé další morisky, vyhnance a židovské obchodníky. Přístavní město mělo kolem roku 1620 skoro patnáct tisíc obyvatel – často zručných tesařů, lodivodů a stavitelů. Stálé diplomatické a obchodní zastoupení si v Salé drželi bez nějakého zvláštního sentimentu Britové i Španělé. Když už ne kvůli nákupu zahraničního zboží, tak kvůli odkupu zboží, které jim prve piráti na moři ukradli. A zrovna tak kvůli výkupnému za unesené námořníky, vojáky, cestovatele a obchodníky z přepadených lodí. 

Salé navenek „nebylo odpovědné“ za to, že si u nich piráti „odkládají“ otroky. Provize z výkupného a prodeje otroků i lidí unesených z lodí a vesnic na pobřeží Evropy, se tu ale staly tím největším strojem na peníze. Piráti kvůli otrokům organizovali nájezdy na francouzské a anglické pobřeží, postupně se odvažovali i mnohem dál. K Islandu i pobřeží Nového Skotska v Severní Americe. Současně ale obchodní lodě ze Salé zajížděly se zbožím do Španělska i Anglie, a to aniž by jim někdo načechral plachty kanonádou. Tam pak často prodávaly zboží, s nímž původní přepravci „nestačili“ kvůli pirátům ze Salé doplout. Marocká přístavní enkláva tedy měla mizernou pověst jako doupě pirátů, ale kontaktů s nimi se nikdo nezříkal. 

Ne-muslimové 

V kavárnách tamní mediny, tedy starého města, spolu u jednoho stolu mohl zasednout při vyjednávání admirál maltézských rytířů (tedy nesmiřitelný nepřítel všech pirátů) a korzár Yusuf Reis přezdívaný Ptáček. A domluvit spolu mohli například změnu těžiště jeho pirátských aktivit – z těch neprospěšných španělské koruně ve Středozemním moři se měl přesměrovat na španělské koruně prospěšné útoky na anglické lodě v Atlantiku. Šlo jen o obchod. Což vlastně byla další podivnost. Pirátští „maurští“ kapitáni ze Salé totiž zhusta pocházeli z Evropy. Byli to námořníci, kteří poté, co je unesli muslimští korzáři, konvertovali k islámu. A pak sami proaktivně unášeli další křesťanské Evropany, aby je prodávali do otroctví. Žold jim přitom vypláceli movití Horancheros, tedy dávní muslimové, kteří ve Španělsku za reconquisty konvertovali ke křesťanství. 

Zrovna Yusuf Reis se původně jmenoval John Ward a pocházel z kentského Favershamu. Ukrutný Murad Reis, Nejvyšší admirál všech korzárů v Salé, se narodil jako Jan Janszoon v nizozemském Haarlemu. Jeho flotila čítala osmnáct lodí. A byť posádku tvořili převážně Maurové vyhnaní ze Španělska, jejich kapitáni, pod velením Mathyse van Bostel Oosterlincka, byli evropského původu a velmi často protestantského vyznání. Z existence nábožensky nebývale liberálního a bohatého města měl prospěch i Sídí al-Ajáčí, vůdce početného berberského klanu sídlícího v okolí Rabatu. Organizoval totiž karavany, které zboží z přístavu rozvážely dále afrického vnitrozemí. I on odváděl podíl ze zisku marockému sultánovi, a nejspíš proto jako první oslovil vůdce morisků, příslušníky Horancheros, s poněkud riskantní nabídkou. 

Zrození republiky 

Spočívala v „odstranění“ zbytečných prostředníků. Sídí al-Ajáčí argumentoval, že Salé je už dávno tak silné, aby jednalo samo za sebe a nemuselo zůstávat ve stínu milostivého sultána. Nikdo nebude muset odvádět desetinu obratu a poslouchat nařízení senilního starce, který vlastně nekontroluje vůbec nic, naléhal al-Ajáčí. Horancheros, kteří disponovali flotilami vlastních lodí a tisícovkami námořníků, tehdy souhlasili. Pirátští kapitáni stáli na jejich straně a město Salé založilo svou vlastní nezávislou republiku.

Maroko tehdy prožívalo občanskou válku – na rebelie, povstání a odtržení celých oblastí už dávno nedokázal sultán Zidan Abú Maali adekvátně reagovat. Takže „převrat“ v Salé proběhl velmi rychle a poměrně nekrvavě. Už měsíc po vyhlášení nezávisloslé městské republiky uzavřeli s Horancheros nové dohody Britové. Ujišťovali je o další spolupráci a možných spojenectvích. 

Spojené království si ale na perspektivní přístav dělalo zálusk. Chtělo ho začlenit mezi svá dominia. Těm jednáním přitom vůbec nepřekáželo, že v roce 1625 vyplenil Murad Reis město Plymouth a o rok později uloupil z přístavů při pobřeží Walesu šest lodí. Že právě tento kapitán učinil vody mezi Anglií a Irskem velmi nebezpečné.

Piráti ze Salé byli všude a jejich vlajky budily strach tam, kde by se nájezdy Maurů nedaly předpokládat. V roce 1627 zaútočil Reis na islandský Grindavík, a odvlekl odtud čtyři stovky lidí do otroctví. V průběhu dvou následujících let potopil na čtyřicet rybářských lodí u Newfoundlandu. Ostřeloval francouzské přístavy v severoamerickém Maine. Vpadl do irského Baltimoru. Bez větších obtíží dobyl pětikilometrový ostrůvek Lundy ležící v Bristolském kanálu. Vytvořil na něm malou pevnost se stálou posádkou – stálé předsunuté stanoviště. Svou zónu kontroly tak piráti ze Salé stále rozšiřovali. A paradoxně, čím nebezpečnější a obtížnější byli, tím jejich politická reputace narůstala. Francie jim, kromě diplomatického zastoupení v Salé, zřídila i vyslaneckou „pobočku“ v Marseille. Salé také udržovalo čilé kontakty s Nizozemskem. 

Země zaslíbená 

Při severním pobřeží Afriky, utápějícím se ve vlastních bratrovražedných sporech a kmenových válkách, nebylo s kým jiným jednat, Salé byla tehdy jediným solidním partnerem. Mladá městská republika, kterou ani ne před dvaceti lety založili vyhoštěnci, zkrátka předvedla hodně slušný výkon. Její zakladatelé ale znovu překvapili. Všechno, co vybudovali, byli ochotni vyměnit za jedinou věc. O co šlo? O návrat zpět do své vlasti, na jediné místo, které považovali za svůj domov. Do vnitrozemského Hornachos ve španělské Extremaduře. 

Od obávaných lotrů a pirátů, postrachů moří a plenitelů pobřeží atlantského oceánu, takový sentiment přinejmenším překvapil. Přesto v roce 1631 zahájili diplomatickou misi na dvoře Filipa IV. Co nabízeli? Dvě stě liber (tedy přibližně 90 kilogramů) čistého zlata a všechny ne-obchodní lodě své flotily. Slibovali, že o další zlato a cennosti očešou židovskou čtvrť v Salé. Vlastně, naznačovali i to, že oberou o zboží také nizozemské obchodníky z Flander, jen co k nim zase připlují. Španělské koruně nabídli klíče od své přístavní pevnosti, která disponovala šedesáti osmi děly a stala se jednou z nejmohutnějších fortifikací v celé Africe. 

Dále navrhli, že Španělsku předají všechny listiny z podlézavé diplomatické korespondence, kterou se jim chtěli vlichotit Britové, Francouzi i Nizozemci. A tu strategickou pevnůstku na Lundech? Tu si může král Filip IV. ponechat též. Zkrátka všechno, co Salé vystavělo a mělo, mohlo být španělské. Bez boje a hned. Proč? Prý „…z velké lásky, kterou chovají ke Španělsku, protože po něm touží od chvíle, kdy ho opustili.“ 

Hornacheros se v ponížených listech vyznávali ze své lásky k vlasti. Vyjadřovali zármutek nad tím, že už se jim nedostává požehnání té správné víry – a že mezi nimi zůstává už jen hrstka starých křesťanů. Upozorňovali na to, že po dvacet let krváceli v pohanských zemích „za španělskou věc“ a že mnoho morisků bylo umučeno a zabito pro Kristovu víru. Zmínky o svém pirátství taktně vynechávali, zato zdůrazňovali, jak moc touží po domově. Krále Filipa IV. by to celé nestálo nic, naopak, oni sami by na svých plavidlech dorazili do Sevilly, kdyby jim k tomu dal milostivé svolení. 

K zapomnění 

Je až s podivem, že král Filip IV. na tu „prosbu“, podepsanou guvernéry a admirály Hornacheros ze Salé, nezareagoval kladně. Vlastně na ni nezareagoval vůbec. Vyslanci pirátské republiky se vrátili po čtyřech letech zpět, aniž by dosáhli jakéhokoliv pokroku v jednání. Král je doslova „vymlčel“. Dost možná ale věděl i něco, co v Salé netušili. Třeba to, že Angličanům už s piráty došla trpělivost, a přestali s nimi jednat v rukavičkách. Salé se dočkalo bombardování britskými loděmi. K tomu se také přidali vnitřní spory o další směřování přístavního města. Piráti si totiž žádali něco jiného než obchodníci. A stabilitě neprospívaly ani oživené konflikty mezi berberskými kmeny, nenápadně podněcované Brity.

V roce 1640 se Salé dostalo pod kontrolu berberů Dilaitů, kteří se snažili ukončit onu náboženskou pestrost. A o pětadvacet let později je samotné vypudila dynastie Alávitů, z nichž vzešli sultáni sjednoceného Maroka. Pirátská republika se přežila a rozplynula. Korzáři dali přednost výhodnějšímu a bezpečnějšímu přístavu u Mogadoru. Jiní se raději usadili a žili poctivě. Moriskové se plně asimilovali s domorodým obyvatelstvem a na svůj stesk po domovině nakonec zapomněli. Mladá městská republika, s níž i přes pověst krvežíznivých pirátů udržovaly diplomatické a obchodní vztahy všechny velmoci Evropy, tak zmizela z map.