Předně je třeba zdůraznit, že v 16. století, tedy v době, kdy žili poslední Rožmberkové Vilém (1535–1592) a Petr Vok (1539–1611), představovali kvalitní kuchaři vysoce nedostatkovou profesi. Navíc to bylo zaměstnání mužů, kteří se vyznačovali notnou nestálostí. Nejednou urozeným pánům nezbývalo, než si kuchaře vzájemně půjčovat. A to nejen třeba pro přípravu svatebního či masopustního veselí, ale prostě proto, aby se jim dostalo kvalitní krmě podle jejich představ. 

Vybraný jazýček Rožmberků 

Například starší z Rožmberků, Vilém miloval zvěřinu, čerstvé pstruhy, a přímo zbožňoval pojídání zpěvného ptactva – drozdů, kvíčal či strnadů. Ve zvláštní oblibě měl také tetřívky a jeřábky, těch ovšem už v jeho době bylo v hlubokých jihočeských lesích pomálu. Nepřekvapuje proto, že se chovali jako domácí zvířectvo. Bylo to jednodušší než se vydat někam se sítí bez jistého výsledku. 

Vilémův mladší bratr Petr Vok byl z jiného těsta. Pohled do jeho týdenních účtů odhalil, že si tento vladař, milovník umění a v mládí i žen nechával pravidelně donášet z trhu v Českém Krumlově a posléze z Třeboně docela jiné speciality. Jednou z nich byly jaternice. Pan Vok ovšem nechtěl, aby mu je připravovali jeho zámečtí kuchaři, pochoutku upřednostňoval přímo z rukou venkovských řezníků. 

Dalším nesporným překvapením určitě bude, že si nechával kupovat dršťky. Není nutné být velkým kulinářským specialistou, aby člověk dokázal odhadnout, k čemu byla tato surovina potřebná. Ano, k přípravě dršťkové polévky, dodnes pevné součásti tradiční české kuchyně. Když si uvědomíme, že poslední Rožmberk opustil Český Krumlov před více než čtyřmi stoletími, jde o úžasný doklad přetrvávající obliby uvedených pokrmů.

Vokovi nákupčí mu pravidelně kupovali i žemle, tedy pečivo. Rožmberk měl přitom na krumlovském zámku bezmála desítku kuchařů a nechyběl pochopitelně ani cukrář. A konečně, ačkoli byl vlastníkem více než dvou desítek pivovarů, oblíbil si docela jiný zlatý mok. Miloval rakovnické pivo, které ve své době představovalo opravdu pojem. Není obtížné dojít k závěru, že poslední Rožmberk v závěru svého dlouhého života opustil cizí speciality a s chutí se oddával domácí krmi. Navíc krmi spíše rustikální…

Etnografka Eva Večerková v knize Evropské Vánoce uvádí, že nejstarší zprávu o štědrovečerních dárcích najdeme v Kalendáři Šimona Partlicia z počátku 17. století. Píše, že rodiče obdarovávají své děti dárky, o nichž se říká, že jsou od Krista Pána. Na českém venkově se pak tento zvyk více rozšířil v 19. století. Dárky se ale zároveň dostávaly od Mikuláše. Na Plzeňsku si děti pojišťovaly nadílku tím, že na okno ukládaly drobnosti pro Ježíškovo oslátko. V Babičce Boženy Němcové se vypráví, že Jezulátku pomáhají s dárky andělíčkové. Jedním z nich je i vánoční stromek.

Poválečný nedostatek 

Dárky a vánoční ozdoby se v prvních letech po velké válce scvrkly na nejnutnější praktické věci. Obyčejná pasta na zuby, kousek mýdla, nebo konzerva dokázaly udělat v počátcích první republiky spoustu radosti. Mnohem častěji se objevovaly figurky z chleba – a to jak na stromečku místo skleněných ozdob, tak jako drobné dárečky. I takové nábojnice a kousky staniolu uměly stromek alespoň zdálky proměnit blýskavým vánočním kouzlem.

Na hory za sněhem začali na vánoční svátky jezdit lidé už za první republiky. Hodně zafungovala propagace Klubu českých turistů, horské chaty rostly jako houby po dešti. Z měst se také vypravovaly speciální autokary. A už tehdy se objevovaly reklamy, které přesvědčovaly našince, že si mají koupit nejnovější sportovní výbavu a oblečení – třebas speciální pumpky, v nichž lyžují i správní Norové.

Sváteční šneci 

Sváteční dny měly za první republiky svá pevná pravidla – alespoň v bohatších rodinách, kde si luxusnější úkrok od každodennosti mohli dovolit. Na Štědrý den samozřejmě lidé normálně chodili do práce, leda by připadl na neděli. Odpoledne se tak procházeli a součástí jejich vycházek bývala i návštěva restaurací a lahůdkářství. Za módní platilo dát si šneky. Splňovali totiž dvě zásadní podmínky: šlo o postní jídlo a zároveň i snobskou záležitost. A to i přesto, že původně se šnečí maso vyskytovalo hlavně na jídelníčku venkovské chudiny, kam jej řadí ještě i Magdaléna Dobromila Rettigová. Jenže ve městech se na šneky dívali jinak – a inspirovali se francouzskou kuchyní. 

Kniha Rybí kuchyně, kuchařka od majitele proslulé rybí restaurace na Václavském náměstí Jindřicha Vaňhy, uvádí hned šestnáct receptů! Mohli jste si tedy pochutnat na šnecích na burgundský způsob, á la Dijonnaise, ála Chablisienne nebo třeba na hlemýždí bryndě (salát s nasekanými hlemýždi, vejci, cibulí a křenem) či na hlemýždích koblížcích á la Vigneronne.

Vánoce pro potřebné 

Vánoční strom republiky coby charitativní sbírku vymyslel Rudolf Těsnohlídek roku 1924 – v kasičce pod stromečkem se vybíralo na stavbu dětského domova. Spisovatele k tomu inspirovala vlastní příhoda ze zimy 1919, kdy nalezl s přáteli v lese u Bílovic nad Svitavou odložené děvčátko. Myšlenky se brzy chopila i další československá města a v dalších letech už veřejné vánoční stromy vyrůstaly po celé republice. Peníze putovaly na sirotky a děti v nouzi.

V roce 1933 u nás vrcholila hospodářská krize a 700 tisíc lidí nemělo práci. To samozřejmě znamenalo, že dalších 300 tisíc dětí čekají velmi smutné Vánoce. V novinách se objevovaly příběhy a prosby lidí, kteří neměli ani na nejskromnější sváteční hostinu a stát pořádal mimořádné vánoční akce, na kterých vyplácel speciální vánoční příspěvky nezaměstnaným i jejich dětem. 

Další velká krize přišla po Mnichovu v předvánočním čase na konci roku 1938. Ze zabraných Sudet proudilo velké množství českých občanů, kteří narychlo hledali jak práci, tak ubytování. Celé rodiny spaly po sokolovnách, ve školách a odstavených vagonech. Církve i Červený kříž pořádaly štědrovečerní večeře, na solidaritu ve svých projevech apeloval i prezident Beneš.

Protektorát 

Ve Třetí říši se už v roce 1938 na školách zakazovalo slavit narozeniny Ježíše Krista. Jak katolická, tak evangelická církev byla pro nacisty konkurencí – vytloukali ji starogermánskými pohanskými tradicemi. Proto se 21. prosince slavil svátek slunovratu. Po vypuknutí války se zase Štědrý den, tedy 24. prosinec propagoval jako svátek padlých hrdinů. Vánoční světýlka se měly rozsvěcovat za zemřelé. Známou německou koledu dokonce přetextovali coby poctu vůdci: „Tichá noc, svatá noc, všude je klid, všude je jas. Jen kancléř k boji odhodlán, nad Německem dnem i nocí bdí sám, stále jen myslí na nás, stále jen myslí na nás.“

Žádná bolševická vymyšlenost 

Děda Mráz či také Děda zima či Sněhový démon patřil od počátku k slovanské mytologii – přinášel totiž zimní počasí. O Vánocích se mu proto obětovala kaše nebo kyselo. Ke konci 19. století si už ale v Rusku získal velkou oblibu jako milá figurka. Stalinovo vedení nejprve Dědu Mráze zakázalo – dokonce ho roku 1928 prohlásili za kulaka a pomahače kněžourů. Později se jim ale hodil k tomu, aby vystrnadil ze vánočního piedestalu Ježíška. 

Také oslavy s dárečky byly přesunuty blíže k Novému roku. K nám ho importovala jičínská pobočka Svazu československo-sovětského přátelství v roce 1950. Časem se z pásma, v němž děda Mráz vyrážel z Čukotky, stala propagandistická cesta – než do Čech symbolicky dorazil, navštívil Stalina, stavby mládeže nebo se poklonil nabalzamovanému Leninovi v Kremlu.

Videohry se staly běžnou součástí našeho každodenního života a není proto překvapením, že se v posledních dekádách staly předmětem mnoha výzkumů zaměřených na duševní zdraví. Podobně pestré jako jsou závěry těchto studií, pohybující se od „hraní her je extrémně špatné“ až po „videohry jsou požehnáním“, jsou i samotné herní styly a žánry.

Ailin Antoová z britské Imperial College London a její kolegové z evropského výzkumného týmu prozkoumali vztah hraní her s otevřeným světem (Open-world game) a duševního zdraví hráčů. Jde o různorodou skupinu her, které se zpravidla odehrávají ve velmi rozlehlém detailním prostřední, v němž má hráč obvykle velkou, byť nikoliv zcela neomezenou možnost pohybu a jednání. Příběh takových her nebývá lineární a jejich tvůrci sázejí na to, že si hráči budou chtít takový svět užít.

Příkladem her s otevřeným světem může být třeba Minecraft, Elder Scrolls 5: Skyrim, Assassin’s Creed: Valhalla, Elden Ring, Ghost of Tsushima, Red Dead Redemption 2 nebo Legend of Zelda: Tears of the Kingdom. 

Otevřený svět proti stresu

Antoová s kolegy dospěla k závěru, že hráči, kteří si užívají otevřený svět těchto her, se dovedou lépe uvolnit a zvyšují si duševní pohodu. Vědci hraní těchto her přirovnávají k zážitkové dovolené. 

Badatelé získali data pro svůj výzkum s využitím detailních interview s postgraduálními studenty, kteří hrají hry. Závěry jejich výzkumu ukazují, že takzvaný kognitivní eskapismus, který nabízejí hry s otevřeným světem, umožňuje hráčům odpoutat se od stresu skutečného světa, což zlepšuje náladu a duševní pohodu. Určitá omezení výzkumu, spočívající v subjektivních výpovědích hráčů, by vědci v budoucnu rádi překonali pomocí měření fyziologických parametrů. Závěry pozoruhodného výzkumu publikoval odborný časopis Journal of Medical Internet Research.

Výzkumníci věří, že jejich zjištění mají významný potenciál, zvláště s ohledem na negativní dopady jiných forem zábavy, jako jsou například sociální sítě. V dnešní době s všudypřítomnou úzkostí a stresem by se tak videohry mohly stát účinným a široce dostupným terapeutickým nástrojem.

Bitevníky kdysi kralovaly světovým oceánům, jejich dominanci však ukončil druhý celosvětový konflikt, jehož průběh demonstroval obrovskou sílu palubního letectva. Bitevní lodě, v podstatě plovoucí obrněné platformy pro děla velkých ráží, se sice zúčastnily řady střetnutí a v některých stále prokazovaly svou užitečnost, ale jejich význam klesal, protože se zpravidla nedokázaly ubránit hromadným útokům letadel. Americké i japonské bitevní lodě se proto uplatnily především při ničivých úderech na pozemní cíle. Došlo však i na výjimky.

Evoluce standardu

Americké námořnictvo vstupovalo do války s arzenálem čítajícím 17 bitevních lodí, avšak pouze dvě z nich se daly popsat jako nové, jelikož naprostá většina pocházela ještě z dob první světové války nebo z počátku 20. let. Nejstarší plavidlo představoval bitevník Arkansas (tedy druhá jednotka třídy Wyoming), jenž nesl tucet děl ráže 305 mm, a společně s ním sloužily též dvě lodě třídy New York, a sice samotný New York a sesterský Texas, každá vyzbrojená deseti 356mm kanony. Stejnou výzbroj měla i dvě plavidla třídy Nevada, to znamená Nevada a Oklahoma, které vznikly také ještě za Velké války, ale od svých předchůdkyň se odlišovaly pancéřováním. To již odráželo britské zkušenosti z bitvy  u Jutska a akcentovalo odolnost pro boje na dlouhé vzdálenosti, kdy nepřátelské granáty dopadaly ve strmějším úhlu, takže se muselo zesílit horizontální pancéřování. 

Další důležitý posun se týkal pohonu, jelikož třída Nevada znamenala přesun od spalování uhlí k efektivnějšímu mazutu. Jednalo se o první z pětice takzvaných standardních tříd amerických bitevních lodí, které měly dosti podobné konstrukce a v podstatě představovaly jakousi evoluční linii. 

Jako další tak vznikla dvojice plavidel Pennsylvania a Arizona, u kterých se počet 356mm děl zvýšil na 12, neboť místo předchozí kombinace dvou věží po dvou zbraních a dvou věží po třech zbraních konstruktéři nově použili čtyři věže po třech. Shodné řešení se uplatnilo i u tří lodí třídy New Mexico (další dvě dostaly jména Mississippi a Idaho), avšak hlavně se prodloužily ze 45 na 50 násobků ráže, což se pozitivně projevilo na dostřelu. Čtvrtou „standardní“ třídu tvořily bitevní lodě Tennessee a California, jež nesly shodnou sestavu zbraní, ale došlo k dalšímu zesílení ochrany a použití turboelektrického pohonu, jenž byl pokusně umístěn už na plavidle New Mexico. Tuto linii završila třída Colorado, a sice lodě Colorado, West Virginia a Maryland, jež nesly silnější výzbroj čítající osm kanonů ráže 406 mm.

Modernizace a nové přístupy

Jako poslední z uvedených lodí vstoupila do služby West Virginia, a to v prosinci 1923, načež stavba plavidel této kategorie v USA na dlouho ustala. Šlo o důsledek washingtonské dohody mezi vítěznými mocnostmi, jež v roce 1922 stanovila limity na počty, výtlak a zbraně velkých válečných plavidel. Umožňovala ale modernizaci stávajících jednotek, a proto se i Američané na konci 20. let pustili do nejrůznějších úprav většiny svých bitevníků. Proběhlo například zvýšení rozsahu náměru děl ve věžích, což umožňovalo palbu na delší vzdálenost. Výrazně se zlepšila odolnost, a to jak pancéřování trupu a nástaveb (zvláště to horizontální), tak ochrana trupu pod čarou ponoru proti torpédům. U některých plavidel se změnila i sekundární výzbroj. 

Modernizace nicméně přinesly i zvýšení výtlaku, což by vedlo k poklesu rychlosti, a proto se úprav dočkala pohonná soustava, takže „standardní“ bitevní lodě vesměs zůstaly u původní nejvyšší rychlosti mezi 20 a 21 uzly (37–39 km/h). Některé z lodí se poté dočkaly další přestavby též během války, kdy přibyly protiletadlové zbraně, a zejména nesmírně důležitý prvek pro řízení střelby, a to radiolokátor. 

Zcela nové bitevníky se stavěly až od roku 1937, kdy se začalo rodit první plavidlo dvoučlenné třídy North Carolina (druhé se nazývalo Washington). Zatímco „standardní“ lodě dávaly na první místo ničivou sílu a odolnost, nově se kladl větší důraz na rychlost, takže tato třída nesla devět 406cm děl a dosahovala  rychlosti až 28 uzlů (52 km/h). 

Posléze vznikly čtyři velmi podobné, ale silněji pancéřované lodě třídy South Dakota (a sice South Dakota, Indiana, Massachusetts a Alabama), po kterých už přišel vrchol americké evoluce bitevních lodí, tedy třída Iowa, v rámci níž Američané dokončili jednotky Iowa, New Jersey, Missouri a Wisconsin. Vedle devíti 406mm děl a výborného pancéřování se chlubily také impozantním výkonem strojů, jež jim propůjčovaly tehdy excelentní rychlost 35 uzlů (65 km/h)

Plavidla s britskou inspirací

Také námořnictvo císařského Japonska disponovalo v roce 1939 značně letitými loděmi, z nichž nejstarší pocházely ještě z dob před první světovou válkou. Pozoruhodné však bylo, že ty nejstarší, a sice čtyři lodě třídy Kongo, vlastně vznikly nikoli jako bitevní lodě, ale coby bitevní křižníky. Císařství totiž na počátku 20. století patřilo k hlavním spojencům Velké Británie, u které se inspirovalo i při budování válečného námořnictva. Objednalo si proto čtyři plavidla vycházející z designu britského bitevního křižníku Lion. 

První exemplář zvaný Kongo byl dokonce postaven ještě v britských loděnicích, teprve další tři jednotky Haruna, Kirišima a Hiei vznikly v říši vycházejícího slunce. Primární výzbroj těchto plavidel tvořilo osm děl ráže 356 mm. Na počátku se zamýšlela stavba osmi takových bitevních křižníků a osmi bitevních lodí, ale z finančních důvodů spatřily světlo světa jen čtyři bitevní křižníky a dvě bitevní lodě třídy Fusó, totiž samotná Fusó a její sestra Jamaširo. 

Oproti třídě Kongo se zvýšila palebná síla, protože každá loď nesla šest věží po dvou dělech ráže 365 mm. Třída Fusó se vyznačovala také silnějším pancéřováním, poněkud však zaostávala v rychlosti. Posléze vznikly dvě lodě třídy Ise (druhá se nazývala Hjúga), které přímo navázaly na design Fusó a nesly shodnou výzbroj, kvůli jinému rozmístění věží se však pokládaly za samostatnou třídu. 

V roce 1920 vstoupila do služby první jednotka nové třídy Nagato, po které následovalo ještě sesterské plavidlo Mucu. Zpravidla se uvádí, že se jednalo o vůbec první bitevní lodě na světě osazené kanony ráže 406 mm, avšak příslušný typ japonských kanonů měl ve skutečnosti přesný kalibr 410 mm. Nejspíše ale tehdy šlo o nejlépe vyzbrojené bitevní lodě světa. Císařovi admirálové totiž i nadále postupovali podle očekávání, že se jejich pravděpodobný protivník bude těšit početní převaze, a proto Japonsko musí vsadit především na kvalitu techniky i personálu.

Největší bitevní lodě na světě

Obdobně jako na druhé straně Pacifiku i na ostrovech stavba bitevních lodí na dlouhou dobu ustala, protože rovněž Tokio podepsalo washingtonskou námořní dohodu. A stejně jako US Navy se potom zaměřilo na rozsáhlou modernizaci již postavených bitevníků, jež proběhla ve 30. letech. V případě třídy Kongo byla dokonce natolik významná, že se změnilo i oficiální zařazení plavidel, která se od té doby pokládala za bitevní lodě. Dramaticky vzrostla odolnost, a to zejména ta horizontální, což se týkalo rovněž tříd Fusó a Ise. Přidané stovky tun pancíře by pochopitelně výrazně snížily rychlost, což si vynutilo změny pohonné soustavy, jenže Japonci nezvolili cestu modernizace existujících strojů, nýbrž kompletní výměnu pohonných systémů.

Třídy Kongo, Fusó a Ise tak dostaly nové kotle a turbíny o vyšším výkonu, a tudíž si uchovaly rychlostní převahu nad tehdejšími americkými bitevními loděmi, jež zvládaly nejvýše 21 uzlů (39 km/h). Oproti tomu třídy Fusó a Ise dosahovaly bezmála 25 uzlů (46 km/h) a dřívější  bitevní křižníky Kongo za vhodných podmínek dokázaly překročit dokonce 30 uzlů (55,5 km/h). Modernizací prošla také třída Nagato, u níž navzdory montáži nových strojů původní maximální rychlost poklesla, avšak i tak pořád činila 25 uzlů. 

Ve druhé polovině 30. let, kdy tyto modernizační procesy končily, se už ale Japonsko pouštělo do projektu zcela nové třídy, která měla dovádět do extrému zmíněnou premisu o kvalitativní převaze, neboť se jednalo o největší bitevní lodě všech dob. Dvě plavidla Jamato a Musaši se vyznačovala výtlakem přes 70 000 tun (přestože oficiálně se uvádělo „jen“ kolem 45 000 tun) a nesla devět gigantických kanonů ráže 460 mm. Oba tyto kolosy ale nakonec poslaly ke dnu hromadné nálety palubních strojů US Navy, což svým způsobem symbolizovalo konec nadvlády bitevních lodí, které tak definitivně pozbyly pozici královen oceánů. 

Betlém má své pevné uspořádání. Centrální část zaujímá Svatá rodina: Ježíšek leží v jeslích a u něj klečí nebo stojí Maria a Josef. Hlavní scénu doplňují osel s volkem a letící anděl, který na pásce nese poselství Gloria in eccelsis Deo (Sláva Bohu na výsostech). Do rozšířené scény pak patří pastýři s ovečkami a tři králové s doprovodem. Další prostor zaplňují různé postavy daráků, stromy, zvířata a architektura.

Prvotní ztvárnění

Nejstarší znázornění biblického příběhu o narození Krista v Betlémě, jak je spatříme třeba na středověkých deskových malbách Mistra Vyšebrodského oltáře, jež zobrazují Marii ležící na lůžku, už betlémy neznají. Rozměrnější z nich navíc obsahují i další příběhy související s Ježíšovým narozením, především klanění tří králů. Cizokrajnou nádheru králů a jejich průvodu spolu s orientální faunou a florou vytvářela představivost autorů jesliček a inspirovaly ilustrace v cestopisech a kalendářích, ale posloužily jim třeba i etikety na krabičkách z datlí či reklamní poutače.

Za předchůdce betlémů jsou považovány velké plastiky, znázorňující scénu narození Páně v kostelech. Na prvním místě tu stojí zčásti dochovaná skupina kamenných skulptur v bazilice Santa Maria Maggiore v Římě, představující klanění tří králů. Vytvořil je sochař Arnolfo di Cambio v letech 1488–1489 a stal se tak průkopníkem monumentálního stylu, charakteristického pro rané období kostelních betlémů.

Nový zásadní směr vývoje udali jezuité, kteří v čase protireformace objevili v tomto druhu umění působivý prostředek v úsilí o obnovu katolicismu. V literatuře je uváděn první jezuitský betlém v Coimbře v Portugalsku roku 1560 a o dva roky později betlém v kostele sv. Klimenta v Praze. Za zmínku stojí, že také první mechanický betlém pořídili jezuité, a to již v roce 1680 v Jindřichově Hradci.

Jezuité tak vnesli do betlémů názornost a přitažlivost a s tím i nové technické prvky, pohyblivost a přemístitelnost figur. V barokní době došlo k nebývalému rozvoji betlemářské tvorby. Prvotní schéma, tedy vlastní jesličky, je zasazeno do bohatých scenerií. Do betlému tak vstupuje světský prvek, život soudobé společnosti v mnoha postavách a vedlejších scénách. Objevují se nové technické postupy, například oblékané figurky na způsob loutek s drátěnou kostrou a pohyblivými končetinami, a kromě klasické dřevořezby se využívá modelování z vosku, kašírování, pálená hlína a jiné.

Betlémářská tradice

Tradice českého, moravského a slezského betlemářství je bohatá v tvarové rozmanitosti figur i v pojetí architektur, v použitém materiálu a ve způsobu sestavení jednotlivých částí, v druzích betlémů. Přenosné jesličky se používaly při vánočních obchůzkách v severních Čechách a na východní Moravě. Bedničku uzavíratelnou dvířky nebo volně otevřenou s figurkami Svaté rodiny, pastýřů a biblických zvířat nosívali koledníci zavěšenou na krku. Zvykem dětí bylo dávat jednotlivé figurky do prostoru mezi zdvojenými okny vystlanými mechem. V 19. století se betlém spojuje s novým fenoménem vánoční tradice, s vánočním stromem, a nově se klade pod něj.

Tvorbou betlémů se zabývali jak profesionální řezbáři a malíři, tak – pro širší lidové vrstvy – řada nadaných tvůrců řemeslnických i dělnických profesí. Zhotovovali je pro vlastní potřebu, pro okruh zájemců z místa a širšího okolí a mnozí z nich na prodej. Vzrůstající poptávku mohla od počátku 19. století uspokojit také nabídka tištěných papírových archů, z nichž si bylo možno jednotlivé části vystřihnout, podlepit kartonem, popřípadě kolorovat, opatřit dřevěným bodcem a betlém si sestavit.

Řezbářské skvosty

Od 18. století byly oblíbeny betlémy se součástmi vyřezanými ze dřeva a polychromovanými. V některých oblastech se stalo vyřezávání figurek téměř domáckou výrobou, jejíž produkty se obchodem dostávaly na značné vzdálenosti. Na trzích se domácí plastiky setkávaly s importem z velkých řezbářských center, z nichž mělo pro naše země největší význam Tyrolsko. Tyrolské jesličkové součásti se k nám pod názvem „vlašské“ dovážely v první polovině 19. století v poměrně velkém množství a způsob, jakým byly vytvářeny, ovlivnil domácí tvorbu na severu Čech.

K nejvýznamnějším oblastem vyřezávaných jesliček v Čechách patří Příbramsko, Orlické hory a Krkonoše, Česká Třebová, Šluknovsko, na Moravě a ve Slezsku Příborsko a Novojičínsko, Bruntálsko a starou betlemářskou oblastí je Českomoravská vysočina. Nejznámější a nejbohatší dřevěné betlémy pocházejí z Třešti, z Jihlavy, ze Svitav a Poličky.

Expedice nazvané „Poslední experiment“ se kromě pastora Willa Duffyho a čtyř zastánců zeměkoule, zúčastnila čtveřice prominentních plochozemců – vesměs lidí, kteří jsou aktivními šiřiteli teorie o ploché Zemi.

Plochozemci si na výpravu, která vyšla na 35 000 dolarů na osobu (náklady hradila společnost specializující se na poskytování logistické podpory, letecké dopravy a vedení expedic pro ty, kteří se vydávají do vnitrozemí Antarktidy) přivezli vlastní experimenty a celý průběh byl vysílán živě přes internet díky připojení přes síť Starlink.

Předposlední experiment

Pastor Duffy se na svou misi vzorně připravil a podařilo se mu konfrontovat plochozemce s řadou předsudečných výtek. Vyvrátil tak například tvrzení, že se na Antarktidu není možné dostat letadlem, že jde o předtočený nebo upravovaný materiál (během experimentu komunikoval s lidmi, kteří sledovali živý přenos), nebo že i když se jim podaří na Antarktidu dostat, NASA vytvoří umělou oblačnost a nebude možné pozorovat Slunce.

A jak celý „Poslední experiment“ dopadl? Žádný ze zastánců teorie o ploché Zemi svůj postoj zásadním způsobem nezměnil. Přiznali sice, že slunce se nad Antarktidou skutečně pohybuje přesně tak, jak jeho pohyb popisují modely geoidní zeměkoule s nakloněnou rotační osou, nicméně za důkaz kulatosti Země to nepovažují.

Nejznámější plochozemec výpravy Jeran Campanella sice přiznal, že v otázce nezapadajícího slunce se mýlil, své příznivce ale jen vyzval, aby si sami odpověděli, zda tento fakt něco pro teorii o ploché Zemi znamená či nikoliv. V podobném duchu se vyjádřil i další populární plochozemec Austin Whitsitt. Zdá se, že „Poslední experiment“ nebyl ani zdaleka skutečně posledním.

Teplota na planetě se postupně zvyšuje už celá desetiletí. V posledních dvou letech ale došlo ke zvratu a teplota zamířila strmě vzhůru. Jde o náhlou změnu, se kterou modely nepředvídaly a jak se ukazuje, vědci mají problém toto zrychlení oteplování vysvětlit.

V letech 2023 a 2024 rostla globální teplota takovým způsobem, že se nejen vymykala dlouholetému průměru ve druhé polovině dvacátého století, ale předčila i zvýšené teploty poznamenané oteplováním během posledních desetiletí. Není proto divu, že se rok 2023 stal nejteplejším rokem historie měření a vše nasvědčuje tomu, že ho brzy vystřídá rok 2024.

Proč se oteplování zrychlilo?

Vědci se shodnou, že v dlouhodobém měřítku jsou za pozorované oteplování zodpovědné emise uhlíku pocházející ze spalování fosilních paliv, a že se na vývoji klimatu současně podílejí i další faktory, ať už odvozené od lidských aktivit anebo přírodního rázu. Pokud jde ale o nynější dramatické navýšení teploty, odborníci se na příčinách zatím neshodou. Ve hře jsou například změny v oblačnosti, znečištění atmosféry nebo třeba mechanismy ukládání uhlíku. Podle jedné ze zvažovaných teorií mohl urychlil oteplování přechod na čistší paliva v lodní dopravě v roce 2020. Snížení emisí síry mohlo podle vědců zvýšit odrazivost mraků.

„Oteplování v roce 2023 dramaticky předstihlo oteplování v předešlých letech a rok 2024 na tom bude ještě hůře,“ líčí Gavin Smith, ředitel Goddardova institutu NASA pro kosmický výzkum. „Přál bych si vědět proč, ale doposud to nevíme. Stále zkoumáme dostupné údaje a zjišťujeme, zda nedošlo k podstatné změně fungování klimatu na planetě.“

Roku 2023 předcházel oceánský a atmosférický jev La Niña, který měl na planetu ochlazující účinek. Teplo uložené v oceánech ale v polovině roku 2023 uvolnil zpět nástup oteplujícího jevu El Niño. Vysoké teploty ale přetrvávají i poté, co El Niño v lednu dosáhl svého vrcholu. Teploty neklesají stejně rychle a listopad byl například druhým nejteplejším v historii měření.

„V tuto chvíli je těžké to vysvětlit,“ říká Robert Vautard, člen klimatického expertního panelu IPCC při OSN. „Chybí nám trochu nadhledu. Pokud teploty v roce 2025 výrazněji neklesnou, budeme si skutečně muset položit otázku, co je příčinou stávajícího stavu.“

Podle britského klimatologa Richarda Allana z Univerzity v Readingu poslalo intenzivní oteplení v letech 2023 a 2024 planetu do doposud neprobádaných končin, s nimiž moderní věda nemá zkušenost. Švýcarská klimatoložka Sonia Seneviratneová ze Spolkové vysoké technické školy v Curychu zase přiznává, že letošní a loňský vývoj teploty je na hraně možností našich klimatických modelů.

Blazary jsou velmi aktivní galaktická jádra, jejichž polární výtrysk vzácnou shodou okolností míří přímo k Zemi. Radioastronomové nedávno narazili na doposud nejvzdálenější blazar. Pozorujeme ho ve vesmíru, který byl starý pouhých 750 milionů let. Objev blazaru v takto mladém vesmíru má zásadní význam.

Jde o objekt VLASS J041009.05−013919.88 (zkráceně J0410−0139). Jeho galaktický „motor“ představuje supermasivní černá díra o hmotnosti 700 milionů Sluncí. 

Blazar na počátku vesmíru

Na pozorováních nově objeveného blazaru se podílely například soustavy radioteleskopů National Science Foundation Very Large Array (NSF VLA), NSF Very Long Baseline Array (NSF VLBA) nebo Atacama Large Millimeter/submillimeter Array (ALMA) v Chile, společně s vesmírnými observatořemi jako je Chandra X-ray Observatory. Pozorování ukazují, že jeho vlastnosti – variabilita rádiového signálu, kompaktní struktura a rentgenové emise – odpovídají typickým blazarům. Podrobnosti zveřejnily vědecké časopisy Nature Astronomy a Astrophysical Journal Letters. 

Tak jako už několikrát v minulosti, objev velmi hmotné supermasivní černé díry v tak mladém vesmíru přináší vážné pochyby o nynějších modelech vývoje černých děr a celého vesmíru. V tomto konkrétním případě je ale situace ještě více vyhraněná. Blazary jsou totiž statisticky vzácné případy aktivních galaktických jader a lze předpokládat, že když pozorujeme blazar, tak ve stejné době existovalo ve vesmíru mnohem více podobných objektů, jejichž výtrysky ale nemíří naším směrem.

„Objevený blazar představuje unikátní laboratoř pro výzkum jevů souvisejících s černými dírami a polárními výtrysky v prostředí jedné z nejvýraznějších epoch vývoje vesmíru, éry reionizace,“ vysvětluje vedoucí výzkumu Emmanuel Momjia z americké Národní radioastronomické observatoře (NRAO). „Díky tomu, že jde o blazar a jeho polární výtrysk míří přímo k nám, mohou vědci nahlížet přímo do srdce této vesmírné elektrárny.“