Po skončení druhé světové války vypukly v USA debaty, jakým směrem by se měla ubírat výzbroj Strategic Air Command. Konstruktéři Boeingu mohli vsadit buď na turbovrtulové motory, nebo perspektivnější – avšak mnohem žíznivější – motory proudové. Situaci rozlouskla společnost Pratt & Whitney, která roku 1949 uvedla novou proudovou jednotku J57 s pokrokovou konstrukcí. 

Inženýři shodili ze stolu původní návrh a vytvořili nový s křídlem o úhlu šípu 35°a hned osmi turbínami. První verzí bombardéru, jež roku 1955 vstoupila do služby, se stal jaderný nosič B-52B. Nárůst výkonů i kvality vybavení přinesla verze B-52C vyrobená v pouhých 35 exemplářích, „déček“ se zdokonaleným ovládáním zadního střeliště dostalo letectvo 170. 

Sedm stovek superpevností

Zástupci USAF už tehdy přemýšleli o nástupci B-52: ačkoliv šlo o spolehlivý typ, přece jen vycházel z koncepce spadající do 40. let. Nahradit jej měl B-70 Valkyrie létající ve velkých výškách trojnásobnou rychlostí zvuku. Vývoj se ale opožďoval, a tak pokračovalo vylepšování B-52. Verze E vyrobená ve stokusové sérii disponovala upgradovaným navigačním systémem i přehlednější přístrojovou deskou. Ruku v ruce s novou výbavou šlo zvyšování hmotnosti, které si u 89 B-52F vyžádalo instalaci výkonnějších motorů. Poslední verzí před příchodem B-70 se mělo stát „géčko“ vyrobené ve 193 kusech, jež přineslo mnohé inovace včetně překonstruovaného draku s cílem úspory hmotnosti a zvýšení bezpečnosti. 

V roce 1959 zahájilo USAF modernizační program, který mimo jiné posunul B-52 od role bombardéru k platformě pro odpalování strategických raket. Konečnou verzí se stala B-52H charakterizovaná instalací úspornějších motorů o vyšším tahu i schopností létat v malých výškách, aniž by trpěla životnost letounu konstruovaného pro údery ze stratosféry. Poslední kus vyjel z továrny v červnu 1962 a stanovil počet stratofortressů na 774. 

Stovky milionů na modernizaci

Záhy po skončení výroby začali v USA zkoumat možnost používat B-52 nejen v roli jaderného bombardéru, ale i při konvenčních úderech. Po úpravách mohly stroje nést 105 pum po 374 kg a v této kon guraci si zabojovaly nad Vietnamem. Mezitím se zrušil program B-70 a bylo zřejmé, že B-52 hned tak z výzbroje nezmizí. 

Aby letouny mohly nadále plnit své úkoly, investoval Washington stovky milionů dolarů do modernizací. Dnes setrvává ve službě 90 B-52 nesoucích i střely s plochou dráhou letu. Schopnost udeřit a přežít v moderním konfliktu prokázaly B-52 za operace Pouštní bouře (1991), kde se staly tahounem protizemních úderů a vypustily 40 % všech pum a raket použitých koalicí. Úspěšně si vedly i ve druhé válce v Zálivu (2003–2011) či nad Afghánistánem (2001–2021). Ani ve 21. století se tak B-52 nechystá do důchodu. USA plánují jeho provoz až do roku 2045, což znamená, že setrvá v aktivní službě neuvěřitelných 90 let.

Tupolevův obr

V Moskvě usoudili, že proti ohni se nejlépe bojuje ohněm, a tak ani Tu-128 nebyl žádný drobeček – s maximální vzletovou hmotností přes 43 tun jde totiž o nejtěžší stíhačku všech dob. Mohutný letoun měl bránit americkým jaderným bombardérům v pronikání nad území SSSR zejména od severu přes Arktidu. I v dalších místech však Sověti zápolili s efektivitou protivzdušné obrany enormně dlouhých hranic – dolet standardních stíhaček činil jen několik stovek kilometrů a kdovíjak dlouhým dosahem nedisponovaly ani tehdejší střely země–vzduch. Zatarasit cestu superfortressům tedy měl velký stíhací stroj, který by unesl objemné palivové nádrže, výkonný radar i půltunové řízené střely vzduch–vzduch. Očekávala se od něj též nadzvuková rychlost, aby stihl na narušitele včas reagovat i v regionech s řídkou sítí letišť. 

Na přelomu 50. a 60. let vznikl v Tupolevově konstrukční kanceláři revoluční Tu-128, jenž všechny požadavky splňoval – při výšce přes 7 m, délce více než 30 m a rozpětí 17,53 m. Generálové od něj očekávali bleskové dosažení cílové oblasti, nalezení protivníka radiolokátorem, odpálení střel a návrat na základnu. Naopak se nepočítalo s manévrovými souboji – obr postrádal jakoukoliv hlavňovou výzbroj a zvládal jen malé přetížení, takže na ostré manévry musela dvoučlenná osádka zapomenout. 

Žíznivé monstrum

Obří letoun poháněný dvojicí motorů Ljulka AL-7F-2 s přídavným spalováním pojal 13 tun paliva, jež mu při plné výzbroji raketami R-4 zajišťovalo dolet 2 565 km. Maximální rychlost vyzbrojeného kolosu činila 1 665 km/h. Radiolokátor RP-S Směrč dokázal detekovat cíl o velikosti bombardéru asi na 50 km, což na dnešní poměry není mnoho, ovšem v porovnání s většinou konkurence dané doby šlo o pozoruhodný výkon. Zmíněné rakety se podvěšovaly ve verzích s infračerveným i poloaktivním radarovým naváděním a dosahovaly rychlosti 1,6 Machu. Stíhači je měli odpalovat v párech, aby se zvýšila pravděpodobnost zásahu.

Výroba Tu-128 běžela celá 60. léta a dala vzniknout 188 kusům, které v následujících dekádách prošly modernizacemi zahrnujícími účinnější radar i výzbroj. Sovětští letci si mohutné stíhačky oblíbili pro jejich spolehlivost a výkonnost, nicméně nikdy se s nimi nedostali do ostrého boje – s výjimkou ničení špionážních balonů NATO. Tupolevův obr putoval do výslužby až roku 1990, kdy jeho úkoly převzal pokročilejší MiG-31.

Image

Čtěte také

S pilotem v kokpitu: Pět výjimečných armádních stíhaček

O stavbě mostu mezi Afrikou a Evropou, konkrétně přes Gibraltarský průliv oddělující Španělsko a Maroko, se diskutuje už dlouho. Dosud však nevyrostl, a to kvůli několika klíčovým technickým, ekonomickým a politickým překážkám. V nejužším místě dělí pobřeží obou kontinentů asi čtrnáct kilometrů. A i když se nejedná o extrémní vzdálenost, v kombinaci s mimořádnou hloubkou mořského dna dosahující až 900 metrů by stavba představovala obrovskou technickou výzvu. 

Situaci by dál komplikovaly silné proudy a také fakt, že jde o seismicky aktivní oblast. Vybudování mostu včetně rozsáhlé infrastruktury by tudíž bylo mimořádně nákladné. 

Kromě toho by mezinárodní spolupráci na tak velkém projektu nepochybně provázely obtíže kvůli rozdílným politickým, ekonomickým a environmentálním zájmům zainteresovaných zemí. A v neposlední řadě by projekt jistě vzbuzoval oprávněné obavy z usnadnění nelegální migrace do Evropy.

Image

Čtěte také

Betonoví obři: 5 nejdelších mostů světa

Náš kosmos sestává z hmoty, temné hmoty a temné energie. Běžná, tedy viditelná látka představuje pouze jeho malou část, okolo 5 %. Podle standardního modelu částicové fyziky existují k látkovým elementárním částicím zmíněné hmoty příslušné částice antihmoty: Jde o jejich zrcadlové obrazy, v určitých parametrech stejné a zároveň odlišné svými náboji. Ze standardního modelu rovněž vyplývá, že by při Velkém třesku mělo vzniknout identické množství hmoty a antihmoty, k čemuž ovšem zjevně nedošlo. Když se totiž částice hmoty a antihmoty setkají, nastane anihilace – ultimátní exploze, při které se uvolní 100 % jejich energie.

Letitá záhada

Všechny ostatní známé typy explozí či reakcí, při nichž se uvolňuje energie, jsou mnohem méně účinné. Pokud by se v raném kosmu, který ještě nebyl moc velký, objevilo shodné množství hmoty a antihmoty, částice a antičástice by se navzájem zlikvidovaly anihilací. Zbyl by vesmír, v němž by se nevyskytovalo nic jiného než ohromná spousta záření. Proč k tomu tedy nedošlo? 

Fyzici nabídli řadu hypotéz, přesto jsme se k objasnění letité záhady příliš nepřiblížili. Některé ze zmíněných představ zavádějí nové částice, jejichž rozpadem by vzniklo víc hmoty než antihmoty. Nebo by mohly s hmotou interagovat jinak než s antihmotou. Část hypotéz přitom zahrnuje určité vedlejší projevy, které bychom snad měli být schopni detekovat.

Mezi takové slibné projevy řadí odborníci elektrický dipólový moment, jenž by měl představovat nepatrný rozdíl mezi těžištěm hmoty elektronu a těžištěm jeho elektrického náboje. Zmíněný fenomén se dosud nepodařilo detekovat, a pokud existuje, bude dost možná mnohem menší, než zvládnou zachytit současné experimenty. Podle některých hypotéz vysvětlujících nepoměr mezi hmotou a antihmotou by však mohl být dostatečně velký na to, abychom ho dokázali zjistit. Vědci se o to každopádně pokoušejí.

Narušená symetrie

Fyzik Luke Caldwell a jeho kolegové se nedávno snažili detekovat elektrický dipólový moment v laboratořích institutu JILA na University of Colorado v Boulderu, přičemž vyvinuli nový postup, který jim ho umožnil změřit dosud nejpřesněji. Jejich výzkum souvisí s tzv. CP symetrií, tedy s C symetrií konjugace náboje a P symetrií parity. Její zachovávání pak znamená, že ke každému ději existuje děj obdobný, ve kterém se všechny částice zamění za odpovídající antičástice (což odpovídá C symetrii) a současně se obrátí prostorové souřadnice (což odpovídá „zrcadlové“ neboli P symetrii).

Sovětský fyzik Andrej Sacharov v roce 1967 odvodil, že se CP symetrie těsně pojí s poměrem mezi hmotou a antihmotou. Pokud by byla stále zachována, vznikl by podle fyzikálních modelů pustý vesmír plný záření, protože by veškerá hmota anihilovala s antihmotou. Jelikož se ovšem utvořil kosmos, jaký se utvořil, muselo – podle předpokladů Sacharova a později i mnohých dalších – někdy nastat určité narušení CP symetrie. 

Zhruba v té době se také ukázalo, že k jejímu narušení vlastně občas dochází v přírodě. Například slabá fyzikální síla, zodpovědná za radioaktivitu atomových jader, mírně narušuje CP symetrii, když interaguje s kvarky – elementárními částicemi utvářejícími třeba protony a neutrony. Na druhou stranu všechny známé případy narušení CP symetrie nepostačují k objasnění nepoměru mezi hmotou a antihmotou, který vedl k vývoji našeho vesmíru. Jak se zdá, abychom takové vysvětlení nalezli, budeme potřebovat nějaké nové, dosud neznámé fyzikální jevy.

Provázání kvantových polí

Caldwell s kolegy proto pátrali po nových částicích, jež by k objasnění dotyčného nepoměru přispěly, a hledali případné nenápadné stopy jejich vlivu na již známé částice. Využívali přitom fakt, že má standardní model částicové fyziky povahu teorie kvantového pole, kde základní stavební kameny vesmíru netvoří částice, nýbrž právě pole. Podle popsaných představ existuje pole pro každý typ částic, od běžných až po velmi exotické.

Ve zjednodušené představě jde o dvourozměrnou plochu, která se může vlnit jako hladina jezera – a protože se jedná o pole kvantové, mohou zmíněné vlny nabývat jen určitých hodnot. Nejmenší možné vlny představují částici, přičemž ty pozitivní odpovídají částicím hmoty, zatímco negativní částicím antihmoty. Minimální množství energie potřebné k vytvoření takové vlny vlastně koresponduje s klidovou hmotností konkrétní částice. 

Různá pole částic jsou podle kvantové teorie pole navzájem provázána a vlnění v jednom z nich ovlivní další. Kupříkladu oscilující vlna v elektronovém poli vyvolává vlny v elektromagnetickém poli fotonů, čehož denně využíváme například u rádií a chytrých telefonů. Provázání polí může fyzikům pomoct s problémem hmoty a antihmoty: Velice přesná měření by mohla odkrýt nesoulad mezi standardním modelem a reálnou situací, což by odhalilo částice či jevy související s hledaným řešením. Například elektron si lze představit jako vlnu složenou z působení polí částic známých ve standardním modelu – podobně jako když velká vlna na vodě dělá brázdu ve vzduchu, jenž se nachází nad ní.

Odpověď možná přinese detailní měření parametrů známých polí v souvislosti s elektronem. V daném směru se k výzkumu hodí ty jeho vlastnosti, které by dle standardního modelu měly mít nulovou či nesmírně malou hodnotu. Jedná se právě o elektrický dipólový moment elektronu: Pokud existuje, mohou jej způsobovat jedině interakce, jež narušují CP symetrii. Standardní model v takovém případě připouští pouze její nesmírně malé narušení, zcela nedosažitelné dnešními experimenty. Naopak řada teorií, které standardní model rozšiřují, aby vysvětlily pozorovanou převahu hmoty nad antihmotou, počítá s takovým narušením CP symetrie v souvislosti s elektrickým dipólovým momentem elektronu, že by mělo být v dosahu našich pokusů již dnes či v blízké budoucnosti.

Na hranici možností vědy

Při pátrání po elektrickém dipólovém momentu elektronu umístili Caldwell a jeho kolegové zmíněnou částici do magnetického pole, na které poté aplikovali pole elektrické – jednou uspořádané paralelně s tím magnetickým, podruhé antiparalelně. Následně měřili kmitání elektronu a zjišťovali, jak se v obou případech liší. Věděli, že pokud elektrický dipólový moment elektronu existuje, může být jedině velice malý, přinejlepším na hranici citlivosti měření a dostupných přístrojů. Museli proto hledaný signál zesilovat řadou triků, včetně použití elektronů z těžkých dvouatomových molekul fluoridu hafnia se 72 protony v atomovém jádru. Hafnium patří mezi nejtěžší neradioaktivní kovy v periodické tabulce: Elektrony se kolem takto masivních atomových jader pohybují rychlostí blízkou světlu, čímž vytvářejí ohromující elektrická pole – asi milionkrát silnější než ta, která dovedeme vyrobit v laboratoři. Uvedený fakt potom vědci při svých měřeních šikovně využili.

Odborníci měřili potřebné údaje s využitím iontové pasti a v jednom kole experimentu zvládli proměřit vždy jen pár stovek elektronů. Nakonec strávili v laboratoři dva měsíce a získali data o více než 100 milionech elektronů. Následně je detailně analyzovali a odstraňovali z nich chyby systematického rázu, které bylo možné odhalit – což trvalo zhruba dva roky. Vědci museli předejít situaci, kdy by s nadšením oznámili objev nové částice či jevu, načež by někdo další po zopakování experimentu zjistil, že se ve skutečnosti jednalo o omyl. Zdrojem chyb se může stát například lidský faktor nebo třeba chování použitého magnetického pole.

Rezultát pracného experimentu zní, že elektron elektrický dipólový moment nemá – nebo je natolik nepatrný, že se nachází mimo dosah zmíněného pokusu. Uvedený závěr odpovídá i předešlým experimentům, a navíc došlo asi ke dvojnásobnému zpřesnění dřívějších měření. Sečteno a podtrženo, v současnosti neexistuje důkaz, že by elektron měl elektrický dipólový moment. Ačkoliv to podle Caldwella není tak vzrušující, jako kdyby jej s kolegy objevili, ustanovili pro možnou velikost elektrického dipólového momentu elektronu nový horní limit. Jejich výsledek, stejně jako výsledky dalších podobných studií z nedávné doby, znamenal pro mnohé odborníky překvapení.

Éra nových experimentů

Podle Caldwellova týmu je možné, že pole spojená se standardním modelem přispívají k formování elektrického dipólového momentu elektronu jen nepřímo, a tudíž méně, než by na první pohled vyplývalo z hmotnosti příslušných částic. Vědci by mohli takový scénář ověřit podobnými měřeními pro jiné elementární částice, které se na rozdíl od elektronu skládají z kvarků. V takových případech by mělo být vzájemné provázání polí odlišné. V současnosti už popsaná měření probíhají pro neutrony a atomová jádra rtuti, přičemž se mnoho podobných experimentů plánuje v dohledné době. 

Další možnost zní, že mají hledaná nová pole částice o něco vyšší energii nebo jsou méně provázaná. Pak by byl elektrický dipólový moment elektronu nedosažitelný experimentem v podobě, jakou použil Caldwellův tým, ale časem by mohl být dostupný pro další generaci pokusů.

Podle Caldwella bychom měli v příští dekádě vidět významně přesnější pozorování, směřující k objevu elektrického dipólového momentu elektronu. Počítá se také se zásadním prosazením experimentu ACME III neboli Advanced Cold Molecule EDM americké Northwestern University, zatímco další odborníci připravují měření, která využívají neutrální molekuly v pastech z laserových paprsků. Kanadští vědci potom plánují použít molekuly uvězněné v pevných krystalech zmrazených vzácných plynů. Bylo by tak možné proměřit ohromující množství elektronů v každém kole experimentu; ještě se však musí zjistit, jak taková měření ovlivňují pole atomů ve zmíněných krystalech.

Caldwell i další fyzici doufají, že nakonec elektrický dipólový moment elektronu buď detekují, nebo omezí jeho možnou velikost do té míry, že vyloučí vliv všech možných polí a částic, o nichž se uvažuje jako o potenciálním vysvětlení původní záhady s hmotou. Jelikož existujeme a tvoří nás běžná látka, muselo se v raném vesmíru vyskytovat o něco víc hmoty než antihmoty. Snad jednou odhalíme přesvědčivou příčinu.

Image

Čtěte také

Co přesně je antihmota a umíme ji vyrobit?

V ostrovním království je pro chlupatého společníka, který je pověřen lovením hlodavců, skutečně zavedeno pracovní místo, k němuž přináleží dokonce i plat, rozumějme peníze na nákup žrádla a výdaje na ošetření. Jedná se o tradici dlouhou několik staletí. 

Lovec ve službách vlády 

Počátky vrchního myšilova se pojí s dobou vlády Jindřicha VIII. (1509–1547). V roce 1515 uvedl tehdejší ministr financí, kardinál Thomas Wolsey (1473–1530) první kočku do úřadu. Ze zpráv víme, že jejím hlavním úkolem byl lov myší, detailnější informace se však nedochovaly. Samotný zakladatel Thomas Wolsey vlastnil více koček a měl se o ně aktivně starat. Jednu z nich údajně vzal s sebou na politické jednání mezi anglickým a francouzským králem v Calais v roce 1520. 

Nutno podotknout, že v této době nešlo o běžné způsoby, ba právě naopak, kočky byly vnímány značně negativně, byly spojovány s čarodějnictvím a jinými temnými magickými silami. V roce 1484 je dokonce papež Inocenc VIII. odsoudil jako bezbožná zvířata, která mají být upalována. 

Do 20. století se nedochovaly žádné kontinuální záznamy o kočkách, jež by zastávaly funkci vrchního myšilova, nicméně se prokazatelně vyskytovaly nejen v sídle premiéra, ale i na ministerstvu financí nebo zahraničí. Jejich poslání bylo po celou dobu stejně prosté a spočívalo v ochraně vnitřních prostor před nežádoucími hlodavci. 

První oficiální záznam, v němž se píše o finančních výdajích na jídlo pro kočičího zaměstnance vlády, pochází z roku 1924. V té době zastával pozici jistý Rufus, který měl být velmi výkonným pomocníkem. Po zjištění, že jsou jeho trofejní kusy sice ceněny, ale vzápětí házeny do koše, změnil taktiku a své úlovky skládal rovnou k němu. Úřední zmínka pojednává také o zvýšení příspěvku na stravu kočky, až na stáří začne chátrat a už si nebude stačit chytat tolik potravy. Tehdejší kancléř státní pokladny Philip Snowden (1864–1937) byl ale důsledným strážcem financí, napoprvé žádost o více žrádla zamítl a Rufus se navýšení domohl až napodruhé, jakmile se protáhl do Snowdenovy pracovny a přesvědčil kancléře svými kočičími triky.

Potyčka s prezidentským autem 

Ačkoliv se u britských ministrů a premiérů vystřídala už spousta chlupatých mazlíčků, doposud měl jen jeden čest se oficiálně honosit titulem vrchní myšilov úřadu vlády, a sice dnes sloužící Larry, který do domu s ikonickými černými dveřmi přišel spolu s Davidem Cameronem. Všichni ostatní, včetně asi nejznámějšího kocoura Humphreyho ve službách Margaret Thatcherové, Johna Majora a Tonyho Blaira, byli takto titulováni neoficiálně. To však ani v nejmenším nesnižovalo jejich důležitost pro britskou veřejnost, která jejich činy bedlivě sledovala na stránkách novin. 

Humphrey byl v devadesátých letech takovou hvězdou, že když ho při návštěvě amerického prezidenta Billa Clintona málem přejel obrněný Cadillac, psalo se o události jako o těsném uniknutí mezinárodnímu skandálu. Kocour se objevil také v mediální kauze, v níž byl obviněn z toho, že vraždí ptačí mláďata. Jak se však po letech ukázalo, celý příběh si daný novinář vymyslel.

Image

Čtěte také

O úmrtí Alžběty II. už vědí i včely v zahradách Buckinghamského paláce

Žalář národů 

Počátky české demokratické tradice nelze hledat v roce 1918, nýbrž nejméně o půlstoletí dříve, v době habsburské monarchie. Když si v roce 1859 po prohrané válce s Královstvím Sardinsko-piemontským císař František Josef I. uvědomil, že režim, který dnes označujeme jako Bachův absolutismus, je neefektivní, přikročil k demokratizačním změnám. Od 26. února 1861 v Rakousku platila ústava, která zaváděla volby do Říšské rady a zemských sněmů. V prosinci 1867 vstoupila v platnost nová ústava, která občanům garantovala řadu základních práv, jako svobodu osobní, náboženskou, svobodu slova, shromažďování a spolčování, vyučování či vědeckého bádání. Poddaní Františka Josefa I. se těšili z možnosti z monarchie vycestovat a zase se domů svobodně vrátit. 

Všechna tato práva skutečně platila a naši předkové jich zcela samozřejmě využívali, což nelze říct o generaci, která žila v Československu v letech 1948– 1990. I tehdy sice většina těchto práv byla zakotvena v ústavní listině, ale jejich využívání možné nebylo. Je sice pravda, že volební právo v Rakousku nebylo všeobecné, rovné ani přímé, ale to v dané době nebylo nikde na světě. V roce 1907 padla i tato překážka a všeobecné, rovné a přímé volební právo bylo zavedeno alespoň pro muže. Ženy si na ně musely počkat až do vzniku samostatného československého státu. Musíme tedy konstatovat, že Rakousko-Uhersko nebylo žádným „žalářem národů“, ale demokratickým státem.

Dokonalý stát Čechoslováků

Československá republika se zrodila v důsledku vnitřního rozchodu Čechů a Slováků s habsburskou monarchií. Podle oficiální propagandy vznikla jako stát národa československého, nikoli českého a slovenského. Tato konstrukce byla účelová: měla zajistit „československou“ většinu, neboť v republice žily silné menšiny Němců, Maďarů, Poláků a obyvatel Podkarpatské Rusi, z nichž většina existenci ČSR odmítala. Je nesporné, že vznik státu Slovákům pomohl uchovat národní svébytnost před bezohlednou maďarizací, jíž byli do roku 1918 vystaveni. Snaha o udržení „československého“ charakteru státu ale nedovolovala pražským elitám souhlasit se slovenskou autonomií, po níž se ozývalo stále silnější volání. To se nakonec obrátilo proti architektům československého státu a přivedlo Slováky do tábora jeho nepřátel. 

Do značné míry to platilo i o národnostní politice, uplatňované vůči menšinám, především německé, která byla vnímána jako apriori nepřátelská. Občané německého, maďarského, polského i zakarpatského původu sice měli zajištěna všechna občanská a národnostní práva, avšak oficiální politika nedokázala většinu z nich přimět k věrnosti či alespoň loajalitě vůči ČSR. První republika rozhodně nebyla státem, který našel ideální řešení národnostních problémů.

Zmařená naděje 

Od poloviny šedesátých let si nejen vedení KSČ, ale i široký aktiv funkcionářů na všech úrovních uvědomovaly neudržitelnost stávající politické praxe. Hospodářské neúspěchy vedly k pokusům o zavedení reforem, které měly situaci zlepšit. Jejich uskutečňování však bylo pomalé, mezi členy strany vyvolávalo nespokojenost a v lednu 1968 vedlo k rozhodnutí změnit vedení KSČ. 

Pozici prvního tajemníka místo dosavadního Antonína Novotného zaujal Alexander Dubček. Ke slovu se dostávali lidé, kteří zažili represe padesátých let, často jimi byli sami postiženi a nyní se snažili zabránit tomu, aby se někdy opakovaly. Na jaře a v létě 1968 došlo v Československu k něčemu skutečně nebývalému: ke spojení socialismu se svobodou. V zemi byla zrušena cenzura, lidé se mohli svobodně scházet a diskutovat, začaly vznikat opoziční organizace a docházelo k pokusům o obnovení sociální demokracie. Konec krásnému snu o spojení socialismu se svobodou udělala sovětská okupace 21. srpna 1968 a následná kapitulace takzvaných mužů ledna. 

V lidech zůstal pocit zklamání a frustrace. Je ovšem třeba položit si otázku, co by se stalo, kdyby vojska Varšavské smlouvy demokratizační proces neudusila. Bylo by možné, aby pokračoval dál? Pokud komunistická nomenklatura nechtěla, aby bylo ohroženo její výsadní postavení ve společnosti – a to je naprosto jisté – dříve nebo později by proti „obrodnému“ procesu sama nějakým způsobem zasáhla. Důsledky tohoto kroku by možná nebyly tak drastické, jaké přinesla posrpnová „normalizace“, nicméně by syntézu socialismu se svobodou nepochybně silně omezily. Díky sovětské okupaci iluze o možné existenci „demokratického socialismu“ přežívají dodnes, ale jsou naprosto nereálné.

Image

Čtěte také

S konzumem na věčné časy: Jak vypadaly obchody za socialismu a co v nich bylo k dostání?

Už dlouho víme, že pohyb a přiměřená fyzická námaha prospívají zdraví. Také ale platí, že nemusí být úplně snadné se k pohybu pro zdraví přinutit. Vědecký tým, který vedl Lennert Veerman z australské Griffithovy univerzity, nabízí velmi zajímavou motivaci, která by mohla přesvědčit ty, co pohyb nejvíc potřebují.

Badatelé zjistili, že pro lidi, kteří spadají do čtvrtiny nejméně fyzicky aktivních ve Spojených státech, je velmi prospěšné alespoň někdy jít ven a projít se. Za každý den, kdy si takový člověk přidá hodinovou procházku, si prodlouží život v průměru o více než šest hodin. Pro lidi, kteří naopak patří do čtvrtiny nejvíce aktivních Američanů, není přínos chůze příliš znatelný, protože mají dostatečné množství pohybu i bez této chůze. 

Motivace z výzkumu

Vědci k tomuto závěru dospěli díky analýze dat nositelných zařízení, získaných v americkém projektu National Health and Nutritional Examination Survey (NHANES), kterého se účastní ročně pět tisíc dobrovolníků. Výsledky výzkumu zveřejnil odborný časopis British Journal of Sports Medicine.

Souvislost mezi fyzickou aktivitou či cvičením a delším životem není nic nového. Pokud ale vědci srozumitelně vyčíslí, jaký přínos má pohyb pro lidský život, je to věc, na kterou by mohli slyšet lidí, kteří se potýkají s nedostatkem pohybu.

„Pokud by náš výzkum vedl k častější chůzi nebo podobným fyzickým aktivitám, neprospěje to pouze zdraví těch, kteří pohyb zanedbávají,“ vysvětluje Veerman. „Mohl by také snížit velkou zátěž dnešního zdravotnictví a přispět k rozvoji zdravějšího prostředí, které je příznivé pro rozmanité formy rekreačního pohybu.“

Již od středověku považovali lidé v Evropě krkavce za „nečistého ptáka“ a s růstem mysliveckého hospodaření začal být jednoznačně vnímán jako škodná. Jen v letech 1834–1875 bylo v Čechách, na Moravě a ve středním Německu uloveno 10 440 krkavců.

Nečekaní přistěhovalci

Krkavci patří do řádu pěvců (Passeriformes) a čeledi krkavcovitých (Corvidae), kam jsou řazeny například také vrány, havrani a kavky. Všichni krkavcovití patří spolu s papoušky k nejinteligentnějším a nejdéle žijícím opeřencům.

Není tomu ovšem tak dávno, kdy přes svou dlouhověkost byl krkavec velký (Corvus corax) považován v českých zemích za zcela vyhubeného. Záznamy ornitologů dokazují, že tito nepřehlédnutelní ptáci mizeli z české krajiny již v 19. století; ostrůvkovitě tehdy hnízdili jen na skalnatých březích Vltavy u Prahy, na Šumavě a řídce v Krkonoších. Z Jizerských hor zmizeli už před rokem 1877.

Ve druhé polovině 20. století se na Šumavě a v Jeseníkách začalo uvažovat o reintrodukci krkavců. Než se ale podařilo odchovat a do přírody vypustit „české“ krkavce, nastěhovaly se k nám krkavčí páry z Německa, Polska a Slovenska. V roce 1968 (po více než stoleté absenci těchto ptáků na území České republiky) zahnízdil první pár v oboře v Hukvaldech a ve stejném roce bylo potvrzeno hnízdění v Jeseníkách. V Moravskoslezských Beskydech první navrátilci zahnízdili až v roce 1975 a na Králickém Sněžníku roku 1978. V současné době u nás hnízdí už několik set párů.

Pečliví rodiče, inteligentní zvědavci

Krkavce se mi poštěstilo pozorovat mnohokrát. Třeba i ve výběhu soběšické jízdárny, když se za zvědavé asistence okolo stojících koní tři černí krasavci živili na zbytcích bažanta, kterého v noci ulovila liška. Nikdy ale nezapomenu na konec května 2005. Tehdy jsem na Tišnovsku v údolí Svratky mohl sledovat, jak nad zalesněným kopcem Brdo krouží – přesně jako v pohádce – sedmero krkavců. Rodiče učili pět svých pět potomků využívat vzdušných proudů a v horkém větru je školili v baletu pod tyrkysovou oblohou.

V knize Z medvědích a vlčích brlohů píše Ludvík Kunc: „Krkavci jsou vynikající rodiče a rčení ‚krkavčí matka‘ je hotový nesmysl. Krkavčí mláďata mají dokonalou péči obou rodičů a i po vylétnutí z hnízda jsou ještě dlouho rodiči opatrována. Dovádějí a hrají si ve vzduchu a jsou obrazem šťastné rodiny.“ Vzdušné tance krkavců jsou pověstné. Také David Attenborough ve své knize Planeta žije líčí: „Krkavci dělají v povětří rozmanité přemety a obraty, jako by si hráli.“

„Krkavec patří mezi nejinteligentnější ptáky a jeho velmi vyvinutou vlastností je zvědavost,“ tvrdí dále Ludvík Kunc. „Patří k typu zvířat, která profesor Konrad Lorenz vtipně nazval ‚specialisty na nespecializovanost‘. Krkavec testuje neznámé předměty ze tří aspektů: zda je předmět nebezpečný, zda může být k jídlu či zda je neužitečný, k nepotřebě. Je jedním z mála druhů, u kterých je zvědavost silnější než hlad. Nutno říci, že si krkavec díky své inteligenci a potravním nárokům dokáže opatřit potravu poměrně snadno. Má pak hodně času na přepych věci zkoumat.“

Neprávem zatracovaní „uklízeči“

Myslivci neměli, a troufám si tvrdit, že dosud většinou nemají, krkavce příliš rádi. Připisují jim škody na mláďatech lovné zvěře, na plenění ptačích hnízd a podobně. Černé rytíře oblohy však naštěstí chrání zákon. Přesto stále nacházím – třeba na Vysočině – vystřílená krkavčí hnízda.

Odborníci jsou přitom přesvědčeni, že lovecké schopnosti krkavců jsou přeceňovány. Větší kořist loví výjimečně – jsou kupříkladu schopni zabít maximálně třídenní jehně, starší nikoli. Přednost tito robustní (až 1,20 kg těžcí) ptáci jednoznačně dávají konzumování padlé zvěře, případně i prohledávání skládek a odpadků. Při strojovém sečení luk „patrolují“ krkavci v blízkém okolí. Často zde najdou bohatě prostřený stůl: usmrcená srnčata, malé zajíčky atd. Skvělým zrakem také kontrolují silnice, kde se živí na přejetých ježcích, kočkách a dalších zvířecích obětech dopravního provozu.

Neodhalené tajemství úspěchu

Jak jsem se už zmínil, krkavci se nakonec při návratu do volné přírody obešli bez pomoci člověka. Tajemství úspěchu jejich expanzivního šíření však zatím ornitologové spolehlivě nerozluštili. Jedna z hypotéz tvrdí, že zásadní roli hraje vazba na úspěšné znovuosídlování staronových území masožravými šelmami (po nichž zůstává krkavcům potrava), především smečkami vlků, jak se to děje v Polsku, Německu, Francii, Itálii i v České republice. Podle mého mínění ale tento názor neobstojí – šíření šelem je velmi pomalé a řídké, a je vázáno pouze na některé, především horské lokality. Ani další teorie, že se krkavci naučili používat k hnízdění stožárů vysokého napětí, nezní v souvislosti s rozsahem jejich šířením nikterak věrohodně.

Pravdě zřejmě nejblíž bude domněnka, že zvýšenému výskytu krkavců napomohla brutální likvidace vran (vystřelování hnízd, kladení otrávených vajec atd.), jež u nás byla realizována v 60. a 70. letech 20. století. Dramatický pokles populace vran mohl otevřít volný prostor pro krkavce, kteří jsou obratnými lovci hrabošů. Inteligentní a přizpůsobiví krkavci zřejmě využili vhodné „díry na trhu“. Díky tomu, že nejsou nesmyslně pronásledováni, jejich stavy rostou a přirozeně se šíří Evropou.

Okřídlení vlčí průvodci

V souvislosti s krkavci není možné nezmínit se o jejich vztahu s vlky. Ojedinělé přátelství obou druhů vstoupilo i do indiánských a inuitských legend. Krkavci jsou často nazýváni průvodci vlků a indiánské přísloví tvrdí: „Jdi za krkavcem a najdeš vlka.“ Spojenectví s úspěšnými predátory je pro krkavce nepochybně prospěšné – často se totiž přiživují na vlčí kořisti. Jejich ostražitost, možnost vidět z ptačí perspektivy do dalekého okolí a varovat před nebezpečím charakteristickým varovným pokřikem jsou naopak výhodné pro vlky.

Mnoho terénních biologů, lovců i trpělivých milovníků přírody mělo možnost sledovat prostřednictvím svých triedrů „mezidruhové hrátky“, jimž se vlci a krkavci rádi často oddávají. Svědectví o tom vydali ve svých knihách například L. David Mech v knize Vlk, Farley Mowat (Nedělejte poplach) či Ludvík Kunc (Z medvědích a vlčích brlohů).

Starodávné symboly, větrní akrobaté

Krkavci mají od středověku nepříliš lichotivou pověst. Společně s havrany se stali symbolem smrti, zla, rozkladu a popravišť. Dlouhodobou úctu k nim naopak chovají v Anglii. O blaho několika majestátních ptáků se v londýnském Toweru stará ctihodný mistr ptáčník.

Poloochočení ptáci žijí volně, nechají se ovšem přivolat na potravu. V případě nebezpečí epidemie ptačí chřipky jsou pro ně stále připraveny voliéry, aby měli zajištěnu bezpečnou karanténu. Podle legendy totiž hrozí britské monarchii pád, jestliže krkavci na Toweru vymřou. V historii se to již jednou málem stalo. Během druhé světové války zde přežil jediný krkavec. Král Jiří VI. proto nařídil, že v pevnosti musí neustále být šest krkavců, jak to již v 17. století stanovil král Karel II.

Zatímco Evropa si krkavce a havrany většinou ošklivila, pro severoamerické indiány byli důležitým totemovým zvířetem. Mnohé severní kmeny žijící na Aljašce a v Kanadě od nich dokonce odvozovaly svůj původ a krákorající černí letci se zabydleli v jejich legendách.

Krkavci velcí jsou fascinující a inspirující ptáci. Francouzský dobrodruh Nicolas Vanier o nich v knize Dítě sněžných plání s obdivem píše: „Za rozbřesku si s větrem pohrávají krkavci, stoupají přímo vzhůru k šedé klenbě oblohy a pak ihned padají se staženými křídly v akrobatických vývrtkách až k vrcholkům stromů, kde prudce roztáhnou křídla a ztěžka opět stoupají. Zvedají se proti větru, hrají si s ním, křižují se, pak ještě jednou padají, s radostí krákají a provádějí další akrobatické kousky. Velcí krkavci milují vítr …“

Image

Čtěte také

Velký návrat průvodce duší: Na havajský ostrov se vrací vyhubené vrány

V roce 1998 objevili archeologové italské Univerzity Siena v jeskyni Grotta delle Mura u města Monopoli u pobřeží jihovýchodní Itálie ostatky prehistorického dítěte. Žilo před 17 tisíci lety, tedy ještě v nejmladší době ledové, ale jen velmi krátce – podle vědců jen zhruba 7 až 18 měsíců. Zemřelo kvůli vrozené hypertrofické kardiomyopatii, což je patrné na jeho ostatcích.

Archeolog Owen Higgins z italské Boloňské univerzity s početným týmem spolupracovníků analyzoval genetická data získaná z ostatků nemluvněte. Zjistili, že pravěké dítě by v dospělosti nemohlo trávit laktózu, mělo s největší pravděpodobností tmavou pokožku, kudrnaté tmavé, možná téměř černé vlasy, a také modré oči.

Modré oči doby ledové

Přítomnost modrých očí je daná mutací v genu OCA2, který je zodpovědný za tvorbu hnědého pigmentu v duhovce oka. Nemluvně z jeskyně Grotta delle Mura mělo tuto mutaci ve svém genomu a lze předpokládat, že mělo modré oči. Pokud mají vědci pravdu, jde o nejstaršího známého člověka s modrýma očima. Výsledky pozoruhodného výzkumu se objevily v novém čísle vědeckého časopisu Nature Communications.

Doposud nejstarší známý člověk s modrýma očima pocházel shodou okolností rovněž z Itálie – z okolí města Belluno v Benátsku. Takzvaný muž Villabruna 1 tam žil asi před 14 tisíci let. Vědci u něj zjistili celou řadu genetických podobností s dítětem z jeskyně Grotta delle Mura, což je přivedlo k závěru, že lidé z oblasti Grotta delle Mura zřejmě byli dávnými předky muže Villabruna 1.

Další analýzy odhalily, že dítě z Grotta delle Mura mělo již od počátku „rozdané špatné karty.“ Jeho rodiče byli nejspíš bratranec a sestřenice, což zvýšilo riziko genetických poruch. Matka dítěte trpěla podvýživou a měla těžký porod, při němž došlo ke zlomení klíční kosti dítěte. Toto zranění se ale zahojilo.