Asi jen málokdo pochybuje o tom, že dostatečné zavodnění je důležité pro lidské zdraví. Co se ale skrývá za tímto zdravotním sloganem? Nová studie odborníků Kalifornské univerzity v San Francisku objasňuje, jak konkrétně prospíváme svému zdraví, když pijeme dostatečné množství vody.

Odborníci ze Světové zdravotnické organizace (WHO) doporučují v prostředí s mírným klimatem, jaké máme například my ve střední Evropě, vypil dospělý muž každý den asi 2,5 až 3,7 litru vody. Doporučené množství pro dospělou ženu činí 2 až 2,7 litru vody denně. Jde pochopitelně jen o orientační čísla, protože reálná spotřeba vody souvisí s proporcemi těla, zdravotním stavem, a také s podmínkami prostředí konkrétního člověka. Uvedená čísla zahrnují všechny zdroje vody, tedy nejen čistou vodu, ale také tekutiny obsažené v jídle (například ovoce, zelenina, polévky) a dalších nápojích.

Benefity dostatečného příjmu tekutin

Urolog Benjamin Breyer a jeho spolupracovníci prozkoumali celkem 1 464 dřívějších studií a vybrali z nich 18, které vypovídají o vztahu mezi dostatečným příjmem vody a zdravím. Tyto studie, jichž se účastnilo v průměru 48 lidí, následně detailně analyzovali. Výsledkem je první souhrnný výzkum na toto téma, jehož výsledky zveřejnil odborný časopis JAMA Network Open.

Vědci zjistili, že přínosy dostatečného příjmu tekutin nejsou vždy ve výzkumných studiích jasně patrné. Ve většině případů, u 10 z 18 vybraných studií, se nicméně potvrdilo, že dostatečný příjem vody přináší měřitelná pozitiva. Obecně lze tedy říci, že má smysl dodržovat doporučený pitný režim.

Asi nejvýraznější prospěch dostatečného zavodnění spočívá ve snížení rizika rozvoje ledvinových kamenů a v podpoře hubnutí. Také se ukazuje, že dostatečně pití je účinnou prevencí migrén a infekcí močových cest. Významná je také regulace projevů diabetu a udržování vhodného krevního tlaku. Žádná z hodnocených studií sice neprokazovala příčinný vztah, ale společně podporují závěr, že pití dostatečného množství vody lidskému zdraví prospívá.

Jakkoliv se v současnosti jedná o hodně tekuté písky, podle francouzského sociologa Pierra Bourdieuho mužské a ženské pohlaví zdaleka nejsou jen prosté role, které lze dle libosti hrát. Muži a ženy se podle něj nezrodili z pouhého slovního pojmenování, ale jsou v nás i v okolí hluboce zakořeněni a nelze je změnit nějakou magií. Velký kritik patriarchátu Bourdieu tvrdí, že mužská nadvláda je v evropských dějinách natolik hluboce zakořeněna, že ji nezruší ani to, když se někdo začne označovat za jiné pohlaví. 

A právě o tom se mohly před sto lety přesvědčit dvě zemědělské dělnice, jejichž životní cesta se dokonce stala předmětem přelíčení u přestupkového soudu v Praze. Jedné z dvojice soud kladl za vinu, že se vydávala za muže, aby „lstivým způsobem získala větší mzdu“. 

Čtyři roky mužem 

Případ by pravděpodobně zapadl, kdyby si ho nevšiml tisk, konkrétně České slovo, ústřední deník České strany národně sociální. V červnu 1929 otiskl senzacechtivou soudničku s dlouhým názvem Žena, která byla čtyři roky mužem, aby dostávala podle kolektivní smlouvy vyšší plat. Titulek nenechával čtenářstvo na pochybách – motivem nebyla homo- či transsexualita, ale finanční stránka. Pak se autor dal do rozmotávání klubka případu, který podle něj neměl v Československu obdoby. Koncem roku 1924 se ze Slovácka vydaly na práci do Čech třicetileté ženy Marie Pršalová a Kateřina Bubníková. 

Nikdo je zde neznal, a tak se Pršalová začala vydávat za muže, jednak proto, aby jako heterosexuální pár vůbec našly nějaké zaměstnání, jednak proto, aby alespoň jedna dostávala solidní mzdu vzhledem k nastavení kolektivních smluv zvýhodňujících muže. Podařilo se jim sehnat místo u nájemce velkostatku Karla Průchy v Satalicích u Prahy, kde Pršalová pracovala jako deputátník (zaměstnanec dostávající část odměny v podobě naturálií) Štěpán Pršala a Bubníková hrála roli její partnerky. Bez potřebných dokladů vystupovaly jako pár dosud nesezdaný, což mezi zemědělskými dělníky nebylo podle Českého slova nic neobvyklého. 

Konec sličného Štěpána 

Poté redaktor zacílil na sexuální fantazie čtenářstva, když líčil, jakým byl Pršala hezkým mužem a „často musel odmítati projevy přízně, kterými ho družky zahrnovaly. Ale Bubníkovou nepodařilo se žádné z nich vypuditi ze srdce sličného Štěpána“. A lehce ironický tón soudnička graduje, když novinář popisuje příčinu konce „sličného Štěpána“. 

Jeho zkázou se stal nejmenovaný čeledín, jehož chování nám může připomínat středověkého žertéře. Na začátku roku 1929 totiž „zpozoroval, že Štěpán Pršala má půvaby, které čeledína nenechávají chladným, poněvadž příliš zřetelně si všiml, že jsou to půvaby určitého druhu. Neříkal však nic, poněvadž jsou prý dnes noviny plné takových podivných věcí a aby se lépe přesvědčil, vplížil se za noci do manželského lože hezkého Štěpána a druhého dne, nepochybuje už ani za mák o tom, co viděl.“  

Z narážek lze těžko usoudit, jakou podobu měla čeledínova noční návštěva. Sledoval Pršalovou při převlékání, nebo mezi nimi proběhl sexuální akt? A pokud ano, odehrál se ve formě násilí, nebo snad čeledín chodíval do „manželského lože“ už předtím, a náhlou krizi „polyamorického vztahu“ řešil udáním?

Jisté je, že Pršalová po osudové noci ze statku rychle zmizela a uchýlila se pod ochranu ne příliš vzdáleného kláštera milosrdných bratří Na Františku. Ale aktivní čeledín ji tam brzy našel (ze článku se nedozvíme, jak to dokázal) a prozradil přítomným její minulost. V tomto momentě přechází novinář z lechtivého podtónu do morality, jak to bulvarizující žánr vyžaduje. Pršalová se podle něj dopustila podvodu: „(…) neboť nemyslete si, že si lze pohlaví měniti jen tak, jak se komu uzdá,“ takže by měla být vyšetřována za zločin, protože „přikládajíc si lstivou tvářnost, že je mužského pohlaví“, jí musel nájemce velkostatku platit vyšší mzdu. 

Ovšem byl to právě hospodář Průcha, který Pršalovou zachránil před vyšším trestem. Před soudem totiž tvrdil, že se necítí být poškozený, protože Pršalová skutečně pracovala jako muž, byla prý jedním z nejpracovitějších dělníků. Nakonec tedy soud případ přehodnotil na pouhý přestupek. Obsílka adresátku však už Na Františku nezastihla, neboť „jako vyléčená byla již propuštěna a nynější její pobyt není znám“. Jakou „léčbu“ Pršalová podstoupila, jestli duchovní, fyzickou nebo ji personál pochopil a pomohl jí zmizet, se opět nedozvíme. Redaktor nicméně neopomněl na závěr rozverně dodat: „Jářku. Než ho najdou, dejte si na hezké mladé muže dobrý pozor!“ 

Za stejnou dřinu stejnou odměnu! 

Jinak přistoupila ke kauze komunistická novinářka Jožka Jabůrková (1896–1942) v listu Rozsevačka. Nezdržovala se detaily, ostatně psala kritickou reakci na soudničku v Českém slově. Národní socialisty kárala, že v honbě za senzací neztratili ani slovo o křiklavém rozdílu v odměňování mužů a žen nejen v zemědělství. 

Na Slovensku si podle Jabůrkové „páni velkostatkáři rozdělili dělnice na ‚silné‘ a ‚slabé‘ jako tažné kobylky; slabá dostává 6 Kč, silná 8 Kč denní mzdy“. Jabůrková v článku Za stejnou dřinu – nestejný plat velebila postavení žen v SSSR, kde jsou legální potraty a ženy jsou prý v řídících pozicích, kdežto v Československu byly po první světové válce poslány zpátky k plotně, a to včetně sekretářek, protože „i ministerští ‚bobečkové‘ byli k velkému smutku pánů nahrazováni válečnými invalidy a legionáři“. Dále upozornila, že rodiny jen z mužského platu nevyžijí, takže je ženská práce nezbytná, ale špatně placená, a proto by měly ženy vyjít do ulic demonstrovat za rovné mzdy. 

Jabůrková stejně jako národní socialisté odmítala jako motiv homosexualitu, což mohlo vycházet z trestnosti takového chování, z jeho neslučitelnosti s obrazem proletáře nebo z obojího zároveň. Jabůrková byla umučena nacisty v Ravensbrücku, a tak už se nedožila poválečného zákona proti platové diskriminaci, po němž volala v roce 1929: „(…) aby dostávala za práci aspoň poněkud slušnou mzdu, musí se dnes proletářka převléci do mužských šatů.“ Je otázkou, jak by reagovala na fakt, že navzdory zákonu byla a je realita stejná jako v éře první republiky – za stejnou práci jsou ženy v Česku stále placeny méně.

Gorgonopsidi byli masožraví obratlovci ze skupiny terapsidů, někdy nepřesně označovaných jako „savcovití plazi“. Vypadali poněkud děsivě a někteří z nich představovali vrcholové predátory období permu. Šlo o teplokrevné tvory, snášející vejce, kteří patřili do blízkého příbuzenstva savců. Víme, že gorgonopsidi zmizeli během masového vymírání na konci permu, před 252 miliony let. Počátky jejich evoluce jsou ale mnohem méně přehledné.

Mezinárodní týmu paleontologů se nedávno povedl výjimečný objev, který osvětluje počátky linie gorgonopsidů. V oblasti malebného pohoří Serra de Tramuntana na ostrově Mallorca vědci objevili množství kostí doposud neznámého a zatím oficiálně nepojmenovaného druhu gorgonopsida. Objevený tvor žil podle vědců nejméně před 270 miliony let a je tím pádem patrně nejstarším známým gorgonopsidem a možná i nejstarším terapsidem.

Gorgonopsid z tropů období permu

„Překvapil nás velký počet kostí, které jsme našli. Nikdy bychom takový rozsáhlý objev na Mallorce nečekali,“ popisuje Rafel Matamales z Baleárského muzea přírodních věd. „Narazili jsme na úlomky lebky, obratle, žebra i kosti nohou.“ Podrobnosti objevu vědci popusují ve vědeckém časopisu Nature Communications.

I samotný nález na Mallorce je velkým překvapením. Gorgonopsidi byli až doposud známí především z míst jako Jižní Afrika nebo Rusko. Dnešní Mallorca ale nebyla vždy ostrovem. Před miliony let byla součástí ohromného superkontinentu Pangea a nacházela se v oblasti tehdejšího rovníku. Podle nálezů v této oblasti panovalo klima s monzuny, v němž se střídala vlhká a velmi suchá období. Vědci se vzhledem k tomu domnívají, že gorgonopsidi původně vznikli právě v oblasti tropů.

Objevený gorgonopsid dorůstal jen asi metrové velikosti, i tak ale patřil k hrozivým predátorům, což dokládá i nález jeho šavlovitých zubů, které byly pro gorgonopsidy typické. Gorgonopsidi na Mallorce žili v zaplavované krajině s dočasnými jezery, kde lovili různé živočichy.

Mezi vůbec nejúspěšnější německé štábní důstojníky první světové války patří nepříliš známý Max Hoffmann. Svého prvního úspěchu dosáhl hned na počátku konfliktu, kdy sehrál zásadní roli při bitvě u Tannenbergu. Na východní frontě poté strávil další čtyři roky a podílel se i na vyjednávání s bolševickým Ruskem. Dnes však zůstává ve stínu slavného dua Hindenburg–Ludendorff.

Nadějný důstojník

Max Hoffmann se narodil 25. ledna 1869 v hesenském městě Homberg a po studiu na gymnáziu se dobrovolně přihlásil k armádě. Jeho prvním útvarem se stal 72. pěší pluk, ale už v říjnu 1887 nastoupil na důstojnickou školu v Neisse. Tu dokončil s vynikajícím prospěchem v hodnosti podporučíka a následně zahájil studium na prestižní Pruské vojenské akademii. Po jejím absolvování odcestoval do Ruska, kde studoval jazyk, aby po svém návratu sloužil mezi léty 1899 a 1901 u Velkého generálního štábu.

V roce 1904 v hodnosti kapitána odjel jakožto pozorovatel do Mandžuska k japonské armádě, která válčila s Rusy. Tam se dostal do konfliktu s jedním z císařských generálů, který jej odmítal pustit na kopec, z něhož chtěl pozorovat bitvu. V reakci na to se o něm Hoffmann v přítomnosti dalších zahraničních pozorovatelů vyjádřil jako o „necivilizovaném žlutokožci“. Celá událost vzbudila pobouření, avšak zásadní vliv na jeho pobyt v Mandžusku neměla. 

Na Dálném východě strávil více než rok a po návratu do vlasti se stal prvním štábním důstojníkem 1. divize dislokované v Königsbergu. Od roku 1911 sloužil coby instruktor na válečné akademii, než jej převeleli ke 112. pěšímu pluku. V předvečer světového konfliktu Hoffmann v hodnosti podplukovníka platil za experta na východní sektor (Rusko a Japonsko) ve funkci prvního důstojníka generálního štábu 8. armády. Té velel generálplukovník Maximilian von Prittwitz. 

Ikonické vítězství

Podle Schlieffenova plánu měla mít po vypuknutí války prioritu západní fronta, zatímco na východě se zpočátku počítalo s pouhým zadržováním ruského náporu. Rychlá ruská mobilizace a následné překročení východopruských hranic však Němce zaskočily. K první větší bitvě došlo 17. srpna u Stallupönenu, po níž musely vilémovské divize ustoupit. K další porážce došlo o tři dny později u Gumbinnenu a generálplukovník Prittwitz ztratil nervy. Tváří v tvář další ruské armádě se rozhodl ustoupit za řeku Vislu a přenechat tak východní Prusko nepříteli. Na poslední chvíli ale změnil názor a rozhodl se své pozice bránit.

Na tom, že Prittwitz nakonec změnil názor, měl zásadní vliv právě Max Hoffmann. Ten mu stažení za Vislu rozmlouval, ale poté, co neuspěl, svého nadřízeného obešel a zavolal přímo náčelníkovi Velkého generálního štábu Helmuthovi von Moltkemu. Ten velitele 8. armády zbavil velení a na jeho místo dosadil generálplukovníka Paula von Hindenburg, náčelníka štábu mu měl dělat Erich Ludendorff. S druhým zmíněným se Hoffmann znal ze svého dřívějšího pobytu v Berlíně a krátce po jeho příjezdu mu představil svůj návrh ofenzivy. K její realizaci měl navíc ideální podmínky – možnost přepravy vojska po železnici, skvělé zpravodajské informace i osobní rivalitu mezi ruskými veliteli.

Následovala dnes již takřka legendární bitva u Tannenbergu (23.–30. srpna 1914), která skončila drtivým vítězstvím německých zbraní. I přesto, že se blíže bojiště nacházela i jiná města, Hoffmann prosadil, aby se o střetu mluvilo jako o bitvě u Tannenbergu –  v odkazu na více než 500 let starou ostudnou porážku germánských vojsk.

K ruským hranicím

Po fenomenálním úspěchu se 8. armáda na počátku září zapojila do první bitvy u Mazurských jezer a vítězný postup německých zbraní pokračoval. Z úspěchu se ale Hoffmann příliš dlouho netěšil, protože jej po pár dnech převeleli k nově zformované 9. armádě, která bránila Slezsko. Plody vzájemné spolupráce trojice vysokých důstojníků ale sklidil hlavně Hindenburg, jehož v listopadu povýšili na polního maršála, načež se ujal velení všech německých sil na východní frontě. 

Hoffmann ze svého nového působiště neustále požadoval na Berlínu posily ze západní fronty s vizí, že pokud by se podařilo uštědřit Rusům dostatečně vážnou porážku, byli by ochotní k mírovým jednáním. Ani tuhá zima a nedostatek vojáků nezabránily Němcům zahájit již na počátku roku 1915 další ofenzivu, při níž osvobodili zbytek Východního Pruska a dostali se až do Pobaltí. V dalším postupu jim ale zabránil rozkaz z Berlína, který upřednostnil společný postup Centrálních mocností na jihu Polska. Ke společné operaci došlo počátkem května 1915 a podařilo se během ní vytlačit Rusy z Haliče.

Na nové pozici

Po tomto úspěchu Hoffmann konečně dostal možnost soustředit se na zamýšlený postup v Pobaltí. Počátkem zimy 1915 a 1916 se již nacházela značná část německých útvarů na území dnešní Litvy. Tam Ludendorff pracoval na zřizování okupační administrativy, zatímco Hoffmann se věnoval spíše vojenským otázkám, hlavně budování obranných linií. 

Nepřítel je řádně prověřil již na počátku roku 1916, kdy carská armáda zahájila novou ofenzivu. Poté, co se podařilo její nápor zastavit, chtěl Hoffmann přejít do protiútoku, ale to mu vrchní velení neumožnilo, protože posily, které požadoval, byly zapotřebí na západě. Na počátku června navíc Rusové spustili další operaci (Brusilovova ofenziva) na jižním úseku východní fronty a Němci tam museli odeslat volné jednotky, odkud mohli. To u Hoffmanna vyvolalo rozhořčení vůči rakousko-uherským spojencům, kteří byli čím dál více odkázáni na pomoc Němců.

V červenci 1916 došlo k rozšíření Hindenburgových pravomocí a pod jeho velení nově spadaly i některé habsburské jednotky. Z toho důvodu přesunul své velitelství více na jih – do Brestu Litevského. Koncem srpna převzal velení na východní frontě polní maršál Leopold Bavorský a náčelníka štábu mu měl dělat čerstvě povýšený generálmajor Hoffmann. Nová pozice ho velmi nadchla a stejně tak i nový velitel, kterého považoval za vynikajícího vojenského stratéga. Mnohem horší mínění měl o novém rakousko-uherském císaři Karlovi, protože po několika vzájemných setkáních nabyl dojmu, že nový panovník nerozumí ničemu, o čem mluví.

Generál vyjednavačem

Na počátku roku 1917 se ruská armáda nacházela v hluboké krizi. Vojáci trpěli nízkou morálkou, což vyvrcholilo v březnu 1917 revolucí. Hoffmann chtěl nastalou situaci využít a provést rozsáhlou ofenzivu. Vrchní velení mu ale přidělilo jedinou divizi, s níž se mu podařilo dosáhnout jen lokálních úspěchů. Lépe si vedl o několik měsíců později, kdy v úvodních dnech takzvané Kerenského ofenzivy jeho muži krátce ustoupili, než přešli do protiútoku a opětovně vytlačili Rusy z Haliče. Za tento úspěch obdržel nejcennější německé vyznamenání – Pour le Mérite. Během září dosáhl dalších úspěchů během bojů o Rigu.

Když začala koncem listopadu jednání mezi Němci a novou bolševickou vládou, účastnil se jich také Hoffmann – vhod přišly jak jeho vojenské zkušenosti, tak i plynulá ruština. Generál se projevil jako velmi zdatný diplomat a rakousko-uherský ministr zahraničí Otakar Černín o něm později poznamenal: „Generál spojoval odborné znalosti a energii s velkou dávkou klidu a schopností, ale také nemálo pruské brutality.“ 

V prosinci ale zamířil do Berlína, kam si jej povolal císař Vilém II. Na společném obědě probírali budoucí německo-polskou hranici a generálovi se podařilo přesvědčit panovníka ponechat si jen úzký pás země, aby německé říši nepřibylo příliš mnoho slovanských obyvatel. To vedlo k výraznému zhoršení vztahů s Ludendorffem, jenž spolu s mnoha dalšími veliteli chtěl připojit velkou část Polska. Kvůli tomu dokonce volal po tom, aby velení Hoffmanna poslalo zpět na frontu. To ale císař zamítl. Ludendorff Hoffmanna osočoval i v tisku a tvrdil, že jeho názory ohledně Polska ovlivňuje jeho židovská manželka.

Proti bolševickému Rusku

Na začátku roku 1918 se Hoffmann opět zapojil do mírových jednání v Brestu Litevském, kde se kromě rudých setkal také se zástupci nezávislé Ukrajiny. Bolševici se dlouho zdráhali dokument podepsat, ale poté, co Němci obnovili bojové operace a uštědřili Rusům další porážku, tak 3. března sovětská delegace raději dokument signovala. Na východě zůstal Hoffmann i poté, co tam válka dozněla, a podílel se na okupační správě. Tak tomu bylo pravděpodobně až do konce první světové války. Po celou dobu si uchovával silný odpor k bolševikům a zastával názor, že by Německo mělo mírovou smlouvu vypovědět a nastolit v Rusku novou vládu.

Když utichly zbraně, došlo v souladu s versailleskou mírovou smlouvou k redukci německé armády. Hoffmann se nejprve ujal velení brigády v blízkosti polských hranic. S novým velitelem branných sil Hansem von Seecktem měl ale velmi špatné vztahy již za války, což přispělo k jeho předčasnému odchodu do penze v roce 1920. I v následujících letech ale zůstával velmi aktivní. Napsal několik knih a vehementně prosazoval, aby se Německo spojilo se západními mocnostmi a svrhlo režim v Sovětském svazu. Zemřel v lázních v Horním Bavorsku 8. července 1927. Mnozí vojenští historici ho dodnes považují za jednoho z nejlepších štábních důstojníků své generace.

Zřejmě kvůli svému hlučnému chování a „otravné“ povaze si racci vysloužili pověst hloupých ptáků; ve skutečnosti však mají mnoho dovedností svědčících o jejich inteligenci a schopnosti se chytře přizpůsobit. Mimo jiné se ukázalo, že používají nástroje k získávání potravy. Kromě toho jsou velmi sociální, uplatňují složité systémy komunikace a učí se z vlastní zkušenosti i od ostatních jedinců: Ve městech si například rychle osvojili, jak získávat jídlo od lidí a jak využívat prostředí k přežití. 

Racci mají také výborné orientační schopnosti, a to i na dlouhé vzdálenosti. Někteří jedinci dokonce dokážou rozeznat konkrétní osoby, jež jim přinášejí potravu, nebo pro ně naopak představují hrozbu. 

Tchajkonauté Cchaj Sü-če (Cai Xuzhe) a Sung Ling-tung (Song Lingdong), kteří jsou součástí tříčlenné čínské mise Šen-čou 19, strávili podle představitelů čínského úřadu pro pilotované vesmírné inženýrství (CMSEO) od pondělního večera (16. prosince) do úterního rána (17. prosince) více než devět hodin výstupem do volného prostoru mimo vesmírnou stanici Tchien-kung.

Překonali tak dosavadní rekord v délce trvání výstupu do volného vesmíru (EVA), který podle NASA činil osm hodin a 56 minut. Dosavadní rekord stanovili astronauti NASA James Voss a Susan Helmsová během své mise na Mezinárodní vesmírné stanici v březnu 2001.

546 minut

Během výstupu do vesmíru Sü-če a Ling-tung – společně s kolegyní z posádky Wang Chao-ce (Wang Haoze), která zůstala uvnitř vesmírné stanice - „úzce spolupracovali a s pomocí robotického ramene a pozemních vědeckých výzkumníků dokončili instalaci zařízení na ochranu vesmírné stanice před kosmickým odpadem, kontrolu zařízení a další úkoly,“ uvádějí představitelé CMSEO ve své zprávě.

Své americké kolegy překonali čínští tchajkonauté o deset minut, když v otevřeném prostoru strávili devět hodin a šest minut, byť přísně vzato je skutečným rekordmanem pouze velitel Sü-če, neboť jeho kolega Ling-tung opustil vesmírnou stanici až 90 minut po něm. Podle SpaceNews se jednalo již o celkově sedmnáctý čínský výstup do otevřeného vesmíru. Pro velitele Sü-če jde o druhý vesmírný let, Ling-tung a Chao-ce zažívají svou vesmírnu premiéru.

The #Shenzhou19 crew members, who are currently aboard #China's space station, successfully completed their first extravehicular activity (EVA) after more than nine hours, setting a new record for the duration of an EVA conducted by Chinese astronauts. https://t.co/6Vj9MGcc33 pic.twitter.com/IHkgSiI9ac

— Global Times (@globaltimesnews) December 17, 2024

Velká Británie platila za kolébku proudových motorů. Frank Whittle si svou pohonnou jednotku patentoval už roku 1930. Teprve o 11 let později se ale do vzduchu vznesl první experimentální letoun Gloster E.28/39. Do sériové výroby se dostala jako první britská stíhačka Gloster Meteor, která vstoupila do služby už v srpnu 1944. Zatím ale jen k lovu letounových střel V-1 a do skutečného boje s nepřátelskými letouny se za války prakticky nedostala. 

Vývoj v Anglii pokračoval rychlým tempem. Slavná  firma Rolls-Royce už 27. října 1944 poprvé spustila svou novou pohonnou jednotku s názvem Nene, která vznikla dalším vývojem předchozího derwentu. Měla jednostupňový oboustranný radiální kompresor a v první verzi podávala výkon 22,3 kN. Brzy se rozjela sériová výroba a agregát poháněl například letouny Hawker Sea Hawk nebo Suparmarine Attacker. Mateřské společnosti se práva na jeho výrobu podařilo prodat také do USA, Francie, Kanady a Austrálie.

Nejistý spojenec

Už dva roky po vzniku jednotky Nene se ale pozornost konstruktérů  firmy Rolls-Royce obrátila k perspektivnějším proudovým motorům s axiálním kompresorem, konkrétně k budoucímu Avonu. Starší Nene už nebyl považován za žádné velké tajemství. A to ani pro nedávného spojence z druhé světové války, Sovětský svaz. V únoru 1945 na Jaltské konferenci tři hlavní vítězné mocnosti podepsaly deklaraci o osvobozené Evropě. V ní se zavázaly k tomu, že je třeba: „Vytvořit prozatímní vládní orgány, v nichž budou zastoupeny všechny demokratické složky obyvatelstva a které budou povinny vytvořit co nejdříve na základě svobodných voleb vládu odpovídající vůli lidu.“ 

To ale Sověti v žádném případě nehodlali udělat. Území, které osvobodili, se dostalo pod jejich vliv a Stalin tam začal zavádět stejné poměry, jaké panovaly v SSSR. Statisíce skutečných či domnělých odpůrců komunistického režimu mizely v sibiřských lágrech a v některých zemích byla rovnou nastolena totalita v pravém stalinském stylu. Na Západě si toho politici začínali všímat a tlačili Stalina k dodržení závazků z Jalty. Ten to však naprosto ignoroval, a proto se pohled na bývalého spojence začínal pomalu měnit. 

Vysvětlete to Stalinovi

Velká Británie se nacházela ve velmi špatné finanční situaci a vládl tam levicový premiér Clement Attlee. V jeho kabinetu seděl i komunista se šlechtickým titulem Stafford Cripps. Zastával pozici ministra obchodu a razil politiku co největší vstřícnosti k Sovětskému svazu, v němž se tou dobou také intenzivně pracovalo na proudových motorech. Na konci války Rudá armáda ukořistila velké množství německých proudových agregátů Junkers Jumo 004, který poháněl vynikající stíhačky Messerschmitt Me 262 a další stroje. Sověti nic podobného neměli, a tak jej na základě výnosu ze dne 28. dubna 1945 zavedli pod označením RD-10 do výrobního programu závodu č. 26 v Ufě. 

Vývojem stíhacího letounu poháněného motorem typu RD-10 byla pověřena Jakovlevova konstrukční kancelář. Ten využil své starší vrtulové stíhačky Jak-3 a německý motor vestavěl do její přídě. Výtoková tryska se nacházela pod trupem, zhruba v úrovni kabiny. Stroj dostal označení Jak-15 a roku 1946 začala jeho sériová výroba. 

Nový stroj nedosahoval výkonů Me 262 a létal pouze rychlostí 800 km/h. Jakovlev nebyl s výkony svého díla rozhodně spokojen a špatné hodnocení musel dokonce vysvětlovat samotnému Stalinovi. Hájil se tím, že na vině je především nevýkonný a nespolehlivý německý motor Jumo 004 (neboli RD-10), který jeho stíhačku pohání. Diskuse se účastnil i sovětský ministr letectví Michail Chruničev, který znal informace o britském Rolls Royce Nene, jeho dobrých výkonech a také vstřícnosti levicové vlády ve Velké Británii, a tak navrhl tento agregát prostě koupit. Stalin na to prý řekl: „Který blázen nám prodá svá tajemství?“ 

Ušetříme čas

Sověti to přesto zkusili a britský ministr obchodu Stafford Crips k jejich překvapení souhlasil. Uzavřel dohodu o tom, že bude prodáno 40 motorů, a Sověti se zase zavázali, že je nebudou používat k vojenským účelům ani je neokopírují a nezačnou vyrábět sériově. To bylo z dnešního pohledu značně naivní a Britové toho měli za pár let hořce litovat. 

Pohonné jednotky do Sovětského svazu dorazily v září 1946. K dispozici je dostal tým Vladimira Klimova pracující v závodě GAZ-45 v Moskvě, kde okamžitě pochopili, že jde o mnohem perspektivnější konstrukci než německé Jumo 004 a padlo rozhodnutí urychleně zahájit sériovou výrobu. Klimov trval na tom, že se do konstrukce nemá nijak zasahovat, aby se ušetřil čas. Sovětská verze dostala označení Klimov RD-45. 

Tou dobou konstrukční kancelář Mikojan-Gurjevič pracovala na prototypu moderní stíhačky I-310. Měla šípová křídla i ocasní plochy a plánovalo se, že bude schopna létat rychlostí více než 1 000 km/h. Pohánět ji měl právě agregát RD-45. Testy potvrdily vynikající výkony a stroj se v prosinci 1947 začal vyrábět pod označením MiG-15. 

Koncem roku 1950 dorazily první tyto stroje do Koreje. Tam od léta zuřila válka a už první letecké souboje ukázaly, že MiGy-15 mají velkou výkonnostní převahu nad americkými stíhačkami F-80 Shooting Star a F-84 Thunderjet. To na Západě vyvolalo vlnu zděšení a velké rozčarování nad zjištěním, že MiGy-15 pohání kopie motoru dodaného Velkou Británií. 

Může za to Čína

V motorářském závodě řízeném Vladimirem Klimovem se ale s pouhou kopií britského vzoru nechtěli spokojit a dál na něm pracovali. Zvětšili spalovací komoru a provedli několik dalších vylepšení, která zvýšila tah motoru až na 26,5 kN. Upravený typ dostal označení Klimov VK-1 a začal se okamžitě montovat do stíhaček MiG-15bis létajících nad korejským bojištěm už začátkem roku 1951. Nová pohonná jednotka se začala vyrábět v obrovských sériích a z pásů jich sjelo více než 39 000. Byla výkonná, relativně jednoduchá a velmi spolehlivá, brzy se začala montovat i do stíhaček MiG-17. 

Motory VK-1 se začaly licenčně vyrábět i v dalších zemích včetně Číny. Tam se k nim roku 1958 dostali i zástupci firmy Rolls-Royce. Po důkladné analýze si byli jisti, že jde o bezlicenční kopii jejich motoru Nene. U čínského výrobce se začali dožadovat zaplacení částky tehdy astronomických 207 milionů liber. Nikdy se ale nedočkali ani jediné penny. 

O tom, proč Britové nene Sovětům prodali, se dodnes vedou spory. Zda šlo hlavně o komunistické přesvědčení jejich ministra obchodu, snahu získat peníze v době, kdy měla Anglie finanční potíže, nebo jen o přetrvávající důvěru ve spojence z války. Některé teorie naopak tvrdí, že šlo o snahu odvést Sověty od vývoje perspektivnějších proudových motorů s axiálním kompresorem.

Archeologové narazili během vykopávek na starověkém hřbitově, který se dnes nachází na periferii německého Frankfurtu, na hrob muže, který byl pohřbený mezi lety 230 až 270 našeho letopočtu. Nakonec se z toho vyklubal nesmírně cenný nález, díky amuletu, který tento muž zřejmě nosil na krku a byl s ním i pohřben.

Tři a půl centimetru velký amulet, který byl nalezen v roce 2018, obsahoval velmi těsně stočený stříbrný plíšek. Ivan Calandra z německého Leibnizova centra pro archeologii LEIZA v Mainzu a jeho kolegové strávili několik let konzervováním, restaurováním a analyzováním tohoto senzačního nálezu.

Amulet s latinským zaklínadlem

Vědci mimo jiné použili výpočetní tomografii, s jejíž pomocí proskenovali stočený plíšek ve vysokém rozlišení a mohli ho poté virtuálně „rozbalit“. Uvnitř je čekalo velké překvapení. Na plíšku je 18 řádků latinského textu, což je pro podobné magické amulety velmi výjimečné. Obvykle jsou popsány řecky nebo hebrejsky.

Text je prosbou o ochranu, která cílí na Ježíše Krista a křesťanského Boha. Pro amulety je to výjimečné, obvykle oslovují anděly, démony nebo další podobné nadpřirozené entity. Zároveň je to v tuto chvíli nejstarší známý doklad křesťanství, který byl kdy nalezen na sever od Alp. Pro historiky jde o úžasný úspěch, který jim osvětluje nejstarší éru křesťanství v této části světa.

Amulety jako ten z předměstí Frankfurtu byly sice v pozdním starověku běžné, typické jsou ale hlavně pro východní Středomoří. V západní části Římské říše se nacházejí jen zcela výjimečně. Obvykle sloužily jako magická ochrana proti rozmanitým neduhům a neštěstím, jako byly různé bolesti, nemoci, neplodnost nebo démonické síly.

Jako misofonii označujeme poruchu vyznačující se sníženou tolerancí ke specifickým zvukům. Uvedený termín vychází z řečtiny a lze jej přeložit jako „nenávist ke zvuku“. Člověka trpícího misofonií totiž dokážou určité zvukové vjemy doslova rozzuřit a kromě silného vzteku a znechucení může pociťovat také frustraci, úzkost či paniku. 

Předmět popisované nesnášenlivosti přitom tvoří běžné každodenní zvuky, jimž musí postižený opakovaně čelit. Ačkoliv pro ostatní jsou tiché či nepostřehnutelné, pacient je může vnímat jako velmi hlasité. Podle jedné studie jde nejčastěji o zvuky spojené se zpracováním potravy v ústech, s čištěním zubů, stříháním nehtů a dále o dýchání, kýchání, zívání či třeba chrápání. 

Misofonie tedy zjevně nesmírně ztěžuje soužití s jinými lidmi, a dokonce může vést i k částečné desocializaci postiženého. Mechanismus poruchy se však dosud nepodařilo plně objasnit. Pravděpodobně se jedná o dysfunkci nervového systému v mozku a zdá se, že původ a kontext daného zvuku hrají při spouštění reakce důležitou roli. První příznaky se obvykle objevují v dětství či v rané adolescenci. Misofonie zřejmě patří do spektra obsedantně kompulzivních poruch a k možnostem léčby patří zejména kognitivně-behaviorální terapie.

Už od dětství byl Julius Zeyer křehký a citlivý chlapec s velkou fantazií. Tu v něm prý zažehla jeho chůva, která mu vyprávěla báje, pohádky a pověsti. Později napsal: „Jejím vlivem pro své štěstí či neštěstí jsem se stal básníkem, a básníkem českým.“ Že je to trochu přepjaté? Na dramatické pózy si ovšem Julius potrpěl. O svém původu například šířil vyložené smyšlenky. Otec prý pocházel ze zchudlého francouzského šlechtického rodu… 

Ve skutečnosti dědeček Johan Zeyer pocházel z tesařské rodiny z německého Württemberska a oženil se s Češkou. Juliova matka Eleonora Alžběta se narodila do pražské židovsko-německé rodiny Weisselesů a pokřtít se dala až před svatbou. Johan Zeyer se vypracoval na zámožného a úspěšného majitele pily a velkoobchodníka se dřevem. Manželé zplodili sedm dětí, Julius se narodil v roce 1841 jako třetí syn. Vyučil se tesařem. Zkušenosti získával v dílně ve Vídni. Pracoval se širočinou, což je speciální tesařská sekera, pomáhal při stavbě mostu. 

Když hlava rodiny předčasně zemřela, do vedení rodinné firmy se nikdo nehrnul. Nejstarší bratr Emilian si zvolil vojenskou kariéru, mladší bratr vystudoval architekturu. A Julius? Chodil na obchodní školu, ale u maturity z matematiky propadl. Neuchytil se ani na technice. Učení ho nebavilo, ale nakonec jako jediný ze všech dětí zůstal s matkou a pomáhal jí s vedením závodu. 

Stále více ho však přitahovala romantika, mystika, česká minulost, dobrodružství a daleké kraje. Četl romantickou literaturu a umínil si, že bude básníkem. Teprve když mu matka povolila zápis na filozofickou fakultu, začaly se věci měnit. Studoval filozofii, estetiku, etiku a logiku. Dějiny starých kultur navštěvoval soukromě. Věnoval se cizím jazykům: latině, řečtině, angličtině, francouzštině, italštině, španělštině, dokonce i ruštině a polštině. Prý se učil i sanskrtu a koptštině… kde zůstaly sekery a dláta? Kde účtování sáhů dřeva? 

Velký cestovatel 

Matka pochopila, že Julius obchodníkem nebude, stejně jako jeho bratři. Vedla podnik dál sama. A relativně úspěšně. Julius, její něžný a křehký syn mohl psát a dělat, co jen chtěl. Firma by zabezpečila i jeho rodinu. Mohli by všichni společně žít v domě v Liboci, který zůstal prázdný – synové se osamostatnili a dcery provdaly. Jenže Julius se do ženění příliš nehrnul. Ano, psal o ženách krásně. Měl spoustu známých, nějaké přítelkyně, s nimiž si dopisoval. Ale láska? Žádná skutečná na obzoru. Julius mluvil o zatoulaném smutku své duše… Možná že právě ten ho táhl do světa. 

Jeho první cesta vedla do Ruska, kde působil jako vychovatel u vzdělaného hraběte Valjujeva, pozdějšího ministerského předsedy. Podruhé se dostal zase na Krym do rodiny knížete admirála Popova. Do Čech se vrátil až na naléhání matky o rok později. Nic se mu tu ovšem nezamlouvalo. Nadával na maloměšťáctví a navíc se mu zdálo, že ho málo oceňují. Vyrazil tedy znovu na cesty. S Josefem Václavem Sládkem podnikl cestu do Skandinávie, později procestoval Nizozemí, Belgii, Španělsko a Polsko. Jako vychovatel opět vyrazil do Ruska. Tam ho také zastihl telegram o její smrti. Na pohřeb se dostavit už nestihl… 

Cestovat nepřestal, spíš naopak. V roce 1883 poprvé navštívil Itálii, projel ji celou až na jih. Podíval se do Tunisu a zpět. Se svým pražským známým, architektem a malířem Jiřím Stibralem, prošel v Rusku podél krymského pobřeží až do Tbilisi. Julia to táhlo stále dál, hledal místo, kde by mohl zakotvit, kde by se cítil dobře, ale marně... Stále toužil po domově, kdykoli se ale vrátil, nenacházel tu klid. Podnikl cestu do Řecka a Cařihradu a v roce 1889 odjel poprvé do Francie. O rok později ještě navštívil Španělsko, pak Tyroly a opět severní Itálii. Následovalo Polsko, ale i Slovinsko a Chorvatska. Svou poslední cestu věnoval v roce 1899 opět Rusku. Bloudění světem mu po smrti rodičů umožňovalo mecenášství stavitele Josefa Hlávky a příspěvky spolku Svatobor. Za svá díla totiž dostával jen nevelké honoráře. 

Nenalezená láska 

Julius se nikdy neoženil. „Ve vztazích s ženami bylo a zůstalo Juliu Zeyerovi mnoho tajemností, jež jistě nebudou vysvětleny,“ napsal Zeyerův přítel František Herites. Básníkovi říkali Rytíř smutné postavy. Trpěl depresemi a úzkostnými stavy. Toužil po ušlechtilosti a spravedlnosti, štítil se maloměšťácké společnosti a jejího způsobu života. Žil osaměle? Měl pár přátel – Františka Heritese, Josefa Sládka, Vojtěcha Náprstka, mecenáše Hlávku. Našlo by se i pár přítelkyň – Karolína Světlá, sestry Kalašovy, Anna Lauermannová-Mikschová. „Přinášely mu jemnost, oduševnělost, že mohl mluviti beze studu o některých věcech nitra, které před mužskými přáteli zamlčoval,“ napsala spisovatelka Eva Jurčinová. 

Není známo, že by někdy uvažoval o svatbě. Jaký vztah měl k dceři anglického průmyslníka sídlícího v Praze Marii Anně Stoneové? To ona byla tou „ženou v bílém“, která se často objevovala v jeho dílech? A jaký vztah ho poutal s malířkou Zdeňkou Braunerovou? O sedmnáct let mladší umělkyně ho vroucně milovala. Doufala, že se s ní ožení. Nikdy se nerozešli, scházeli se, psali si… ale to bylo všechno. On chtěl zůstat jen a jen jejím přítelem. „Měl ji přátelsky rád, měl ji dokonce rád s určitou něhou, jež mohla v ní buditi naděje, a věnoval jí Román o čtyřech synech Ajmonových,“ napsala Eva Jurčinová, „Ale oženiti se s ní nemohl: byla pro něj příliš hlučná a energická.“ 

Rozpolcená osobnost 

Julius zkrátka sice psal o lásce k ženám, ale psal také o mužích, a to způsobem dost neobvyklým. Některé popisy mužských těl jsou až erotické. V knize Román o věrném přátelství Amise a Amila se třeba píše: „Jak zlaté ráno zářila mu líc jeho sladká, z plavých ručejů se noříc vlasů proudících zpod lesklé helmy. Oči azurné mu temné řasy clonily…“ Amil kvůli Amisovi obětuje i své děti. Tak silné je citové pouto mezi oběma muži. Psal také o nalezeném vztahu: „Nyní jsem šťasten, když tebe mám a tesknota má je tedy v hloubi duše pohřbená jak tmavý mrak, jenž ponoří se v moře, když slunce zvítězí.“ 

Byl Julius gay? Nebo byl bisexuální? Trápila ho nějaká duševní choroba? Vyděděný ze společnosti – ano, to by nepochybně byl, kdyby se jeho homosexualita zveřejnila. Vždyť ji považovali za hřích, ďábelskou úchylku, jednání proti přírodě i Bohu. „Co je všem skryté, to láska uhádne,“ zapsal si Zeyer. Přecitlivělý poeta podléhal prudkým změnám nálad. „Takové přechody bývaly u Zeyera: ze sdílné hovornosti v uzamčenost na sedm zámků, z veselí, ano, z rozpustilosti až v hluboký, jako bezedný melancholický smutek,“ napsal o něm František Herites. 

Poslední léta 

Julius byl člověk křehké nátury, který obtížně snášel běžnou realitu života. Zajímal se o okultismus, tajné vědy, křesťanskou mystiku a svobodné zednáře. Rád se obklopoval krásnými starožitnými předměty, avšak smýšlením patřil spíš k politické levici. Sám se prohlašoval za anarchistu. Toužil po ideálu, který nikde nenacházel. Zachraňovala ho jen jeho rodina a přátelé, zejména pak mecenáš architekt Josef Hlávka, který v jeho prospěch složil částku, z níž mu plynul roční důchod. Od roku 1887 tak Zeyer střídavě cestoval po světě a pobýval ve Vodňanech, mezi přáteli, kde se léčil z těžkých depresí. Právě zde navázal přátelství s básníkem Otakarem Mokrým a prozaikem a lékárníkem Františkem Heritesem. 

Ze své poslední cesty do Ruska se vrátil postonávající a zestárlý. Musel dokonce vyměnit milovaný venkov za pohodlí u sestry Heleny Zeyerové Jungfeldové v Praze. Ujala se ho už jako těžce nemocného, u ní také dožil. Zemřel v šedesáti letech a stal se vůbec prvním „obyvatelem“ Vyšehradského Slavína. Ironicky on sám si přál spočinout na lesním hřbitově v Lomci u Vodňan. 

Z výtěžku Zeyerova díla, vydávaného po jeho smrti, byl zřízen fond pro debutující autory. Přestože jeho básně, romány či dramata už dnes téměř nikdo nečte, jeho poetická pohádka o lásce Radúze a Mahuleny z roku 1896 známe díky filmové adaptaci a čas od času se objeví i na repertoáru některého z divadel.