„Černé díry nejsou tak destruktivní, jak jsme si mysleli,“ říká Florian Peißker, vědecký pracovník z univerzity v německém Kolíně nad Rýnem a hlavní autor studie, která byla právě zveřejněna v časopise Nature Communications. Dvojhvězdy, tedy dvojice hvězd obíhajících kolem sebe, jsou ve vesmíru velmi časté, ale nikdy předtím nebyly nalezeny v blízkosti supermasivní černé díry, kde může intenzivní gravitace způsobit nestabilitu hvězdných systémů.

Objev první dvojhvězdy v blízkosti supermasivní černé díry v naší Galaxii dokládá, že některé dvojhvězdy mohou krátce prosperovat i za destruktivních podmínek. D9, jak se nově objevená dvojhvězda jmenuje, byla objevena právě včas: její stáří se odhaduje na pouhých 2,7 milionu let. A silné gravitační působení blízké černé díry pravděpodobně způsobí její splynutí v jedinou hvězdu během pouhého milionu let, což je pro tak mladý systém velmi krátká doba.

„V kosmickém časovém měřítku jde o opravdu krátké okno pro pozorování takového binárního systému - a nám se to podařilo!“ vysvětluje spoluautorka Emma Bordier, vědecká pracovnice rovněž z Kolínské univerzity.

Dvojhvězdy u supermasivních černých děr

Po mnoho let se vědci také domnívali, že extrémní prostředí v blízkosti supermasivní černé díry brání vzniku nových hvězd. Několik mladých hvězd nalezených v těsné blízkosti Sagittarius A* tento předpoklad vyvrátilo. Objev mladé dvojhvězdy nyní ukazuje, že i hvězdné páry mají potenciál vznikat v těchto drsných podmínkách. 

„Systém D9 vykazuje jasné známky přítomnosti plynu a prachu v okolí hvězd, což naznačuje, že by se mohlo jednat o velmi mladý hvězdný systém, který musel vzniknout v blízkosti supermasivní černé díry,“ vysvětluje spoluautor Michal Zajaček, vědecký pracovník Masarykovy univerzity v Brně a Univerzity v Kolíně nad Rýnem. 

Kromě Michala Zajačeka byl součástí týmu i další český astrofyzik Vladimír Karas, který byl v letech 2012–2022 ředitelem Astronomického ústavu Akademie věd ČR.

Nově objevená dvojhvězda byla nalezena v husté hvězdokupě hvězd a dalších objektů obíhajících kolem Sagittarius A*, nazývané hvězdokupa S (S cluster). Nejzáhadnější objekty v této hvězdokupě jsou tzv. objekty typu G, které se chovají jako hvězdy, ale vypadají jako oblaka plynu a prachu.

Právě při pozorování těchto záhadných objektů objevila skupina překvapivý vzorec u objektu D9. Data získaná pomocí přístroje ERIS na VLT v kombinaci s archivními daty z přístroje SINFONI odhalila opakující se změny rychlosti hvězdy, což naznačuje, že D9 jsou ve skutečnosti dvě hvězdy, které obíhají kolem sebe.

Výsledky vrhají nové světlo na to, co by mohly být ony záhadné objekty G. Tým předpokládá, že by se ve skutečnosti mohlo jednat o kombinaci dvojhvězd, které se ještě nesloučily, a zbytků materiálu z již sloučených hvězd.

Přesná povaha mnoha objektů obíhajících kolem Sagittarius A*, stejně jako to, jak mohly vzniknout tak blízko supermasivní černé díry, zůstává záhadou. Brzy by to však mohla změnit modernizace GRAVITY+ na interferometru VLT a přístroj METIS na dalekohledu ESO ELT (Extremely Large Telescope), který se staví v Chile. Obě zařízení umožní týmu provádět ještě podrobnější pozorování galaktického centra, odhalit podstatu již známých objektů a nepochybně odhalit další dvojhvězdy a mladé systémy. 

„Díky našemu objevu můžeme spekulovat o přítomnosti planet, protože ty často vznikají kolem mladých hvězd. Zdá se pravděpodobné, že objevení planet v galaktickém centru je jen otázkou času,“ uzavírá Peißker.

Ptáci jsou potomky druhohorních ještěrů, kteří unikli masovému vymírání před 65 miliony let. V té době už měli celou řadu typických ptačích rysů, jimiž se lišili od dinosaurů a jejich příbuzných.

Teorie a slepé uličky

Způsob, jakým se v druhohorách vyvinul u ještěrů ptačí let, je předmětem vědeckých sporů a vysvětluje ho řada konkurujících si teorií. Jedna z nich předpokládá, že předci ptáků šplhali na stromy a létat se naučili, když z korun stromů skákali na zem a rychlost pádu brzdili máváním předních končetin. Další teorie má přesně opačné východisko – ptáci se prý naučili létat při pokusech dostat se skokem ze země do větví stromů. Podle jiné teorie se let ptáků vyvinul u drobných dinosaurů, kteří potřebovali udržet rovnováhu při vybíhání do strmých svahů nebo na nakloněné kmeny stromů.

Ať už je pravda jakákoli, jisté je, že evoluce ptačího letu se někdy ubírala velmi podivnými cestičkami. Například druhohornímu ještěrovi označovanému jako mikroraptor pokrývalo tělo peří. V tom se podobal mnoha jiným dinosaurům.

Některým na předních končetinách vyrůstala i dlouhá pera, která jim zřejmě dovolovala klouzavý let. Mikroraptor měl ovšem taková pera nejen na předních končetinách, ale i na zadních nohách. Byl vybaven dvěma páry křídel a svým způsobem představoval jakýsi přírodní „dvouplošník“. Zřejmě šlo o slepou evoluční uličku, protože dnešní ptáci spoléhají výhradně na „jednoplošníkovou konstrukci“. Ta se osvědčila a ptáci s ní dosáhli na nejeden letecký primát.

Rekordmani dálky a rychlosti

Na cestě z aljašských hnízdišť do novozélandských zimovišť urazí břehouš rudý (Limosa lapponica) za osm dní bez jediné přestávky skoro 12 000 kilometrů. Přes tento mimořádný výkon není rekordmanem v ptačích nonstop letech. Primát patří rorýsi velkému (Tachymarptis melba), který při cestách z evropských hnízdišť do afrických zimovišť, během tamějšího pobytu a při jarním návratu na hnízdiště tráví všechen čas ve vzduchu. Nejnovější měření malými přístroji upevněnými na těle ptáků odhalila, že někteří rorýsi za celých sedm měsíců neusednou ani na okamžik. Ve vzduchu loví potravu, za letu pijí a dokonce i spí! 

Příbuzní rorýse velkého – rorýs východní (Hirundapus caudacutus) a rorýs obecný (Apus apus) – se taky zapsali do „ptačí knihy rekordů“. Drží totiž rekord v rychlosti letu. Ručička jejich pomyslného tachometru se šplhá až k tempu kolem 170 km/hod! Sokol stěhovavý (Falco peregrinus) sice při střemhlavém útoku na kořist padá dokonce dvakrát vyšší rychlostí, ale tomu pomáhá významnou měrou volný pád. Rorýsi vděčí za svou rychlost jen a jen svým křídlům.

Do extrémních výšek

Největší výšky jen pomocí svých křídel prokazatelně dosáhl sup krahujový (Gyps rueppellii), který se nad Pobřežím slonoviny srazil s letadlem ve výšce 11 550 metrů. Není však jasné, jestli pták nebyl zanesen do této úžasné výšky nedobrovolně silnými vzestupnými proudy. Zcela pravidelně však v extrémních výškách létají husy indické (Anser indicus). Ty hnízdí v Tibetu a zimují v Indii. Na svých tazích pravidelně přelétají himálajské horské velikány včetně Mount Everestu. Proto se celé hodiny pohybují ve výškách až 9 000 metrů nad mořem, kde se většině živočichů nedostává kyslíku pro základní tělesné funkce, natož pak pro namáhavý let.

Husy indické jsou k pobytu v extrémně řídkém vzduchu dobře uzpůsobeny. Ve svalech mají desetkrát více „pomalých“ svalových vláken schopných dlouhodobé vytrvalostní zátěže než jiné druhy hus. Zásobování svalů kyslíkem a živinami a odvod zplodin látkové výměny z namáhaného svalstva zajistí mnohonásobně hustší síť krevních kapilár. 

Také nejtěžšího letce současné přírody najdeme mezi ptáky. Je jím drop velký (Otis tarda), který se dokáže vznést do vzduchu navzdory tomu, že váži i dvacet kilogramů.

Náročný pohyb na místě

Vedle tradičních způsobů letu, kdy ptáci překonávají často impozantní vzdálenosti za vydatného mávání křídly, najdeme i letce, kteří vynakládají spoustu sil, aby za letu mohli zůstat na jednom místě. V tomto způsobu pohybu vynikají především kolibříci (Trochilidae), kteří se kvůli náročnosti letu na místě musí živit energeticky vydatným nektarem. A právě při sběru nektaru z květů se jim vznášení hodí.

Kolibřík umí v letu i couvat. Vědci byli přesvědčeni, že je to pro něj výrazně namáhavější než let vpřed a může to klást podobné energetické nároky jako vznášení na místě. Měření ale ukázala, že při letu vzad se spotřebovává stejně energie jako při letu vpřed, tj. asi o 20 % méně než při vznášení na místě.

I jiní ptáci se dokážou udržet ve vzduchu na jednom místě, ale v jejich případě nejde o pravé vznášení. Například poštolka obecná (Falco tinnunculus) se třepotáním křídel drží na jednom místě, ale dokáže to jen díky protivětru. Letí vlastně vpřed rychlostí, jakou ji protivítr unáší zpět. Výsledkem je nulová rychlost vůči zemi a vznášení na místě.

Hádanka letu s nehybnými křídly

Naprostým protikladem maličkých kolibříků, kteří křídly mávají tak rychle, že lidské oko jednotlivé kmity ani nezaznamená, jsou albatrosi. Žádný z dnešních opeřenců nemá větší rozpětí než albatros stěhovavý (Diomedea exulant) nebo albatros královský (Diomedea epomophora). Největší jedinci měří od jedné špičky roztažených křídel ke druhé i 360 centimetrů. Albatrosi nemusejí svými impozantními křídly mávnout celé hodiny, a přesto létají i rychlostí 80 km/hod a zdolávají dech beroucí vzdálenosti. Denně uletí i 900 kilometrů. Dokonce ani samičce s mládětem na hnízdě nedělá žádný problém vyrazit na čtyřdenní lov na širém moři a nalétat během něj skoro tisíc kilometrů. Ptáci bez rodičovských závazků podnikají ještě mnohem delší lety. Při jednom sledování albatrosa stěhovavého prostřednictvím satelitů podnikl pták za dva týdny tři lety nad oceán a překonal při nich celkovou vzdálenost bezmála 14 000 kilometrů.

Tisíce kilometrů nalétají albatrosi nad moři a oceány i za těch nejzuřivějších hurikánů. I ve chvílích, kdy si posádky moderních lodí zoufají a trnou, zda jejich plavidlo odolá běsnění živlů, zahlédnou nad bouřícími vlnami siluetu albatrosa klouzajícího bez nejmenší námahy vzduchem. Vědci se snaží přijít tajemství mistrného plachtění albatrosů na kloub už déle než století.

Let v „nekonečné osmičce“

Fyzikální vysvětlení pro efektní let albatrosů bez mávání křídel hledal už slavný anglický učenec John William Strutt. Tento vědec známější jako lord Rayleigh se proslavil například objevem argonu, za nějž dostal v roce 1904 Nobelovu cenu. V roce 1883 představil lord Rayleigh světu na stránkách věhlasného časopisu Nature teorii, podle které využívá albatros skutečnosti, že nad mořskou hladinou vane vítr pomaleji než ve větších výškách. Rychlost větru nad mořem roste za obvyklých podmínek kontinuálně od hladiny až do výšky 10 nebo 20 metrů. Lord Rayleigh byl přesvědčen, že albatrosovi stačí stoupat při letu proti větru a klesat, když zamíří po větru.

Albatros skutečně střídá let po a proti větru a při klesání ztrácí výšku jen velmi pozvolna. Často uletí dvaadvacet nebo třiadvacet metrů a neklesne přitom o více než jeden metr.

Letová dráha albatrosa má tvar jakési trojrozměrné osmičky. Pták na ní například vykrouží zatáčku doprava a zamíří proti větru. Přitom neustále stoupá s tím, jak vítr s narůstající výškou nabírá na síle. Na vrcholku své dráhy se stočí doleva, letí po větru a pomalu klesá. Když dosáhne nejnižšího bodu své trajektorie, obvykle jen malý kousek nad mořskou hladinou, otočí se opět proti větru a celou sérii manévrů opakuje.

Bezvětří mu nesvědčí

Většina biologů se shodne na tom, že albatrosi létají v uzavřené „nekonečné osmě“ po a proti větru. Všeobecná shoda mezi odborníky na ptačí let ale mizí, když dojde na otázku, v kterém bodu osmičky získává albatros maximální impuls pro další let. Jedna skupina vědců je přesvědčena, že k tomu dochází při obrátce v nejvyšším bodě. Tady přeci albatros zatáčí z letu proti větru na let po větru. Druhá skupina vědců ovšem tvrdí, že pro nabrání energie je klíčová fáze letu z nejnižšího bodu dráhy, kdy albatros po obrátce zamíří proti věru a začne nabírat výšku.

Ať už se to má s letem albatrosů jakkoli, jisté je, že při pohybu vzduchem vynakládají jen minimum energie. Například tepová frekvence letícího albatrosa je stejná, jako když pták nečinně sedí a odpočívá. Při klouzavém letu se nenamáhá dokonce ani s natažením křídel. Zvláštní uspořádání šlach v křídle funguje jako tuhá vzpěra. Ta udrží křídla dokonale natažená bez toho, že by musely pracovat svaly.

Pro albatrosa představuje největší dřinu start a přistání, kdy mu vítr příliš nepomáhá. Stejně tak by pro něj bylo velmi obtížné létat v naprostém bezvětří. Když se albatros ocitne v tišině bez podpory větru, raději usedne na vodní hladinu a počká, až se vítr zase zvedne.

Konstruktéři letadel by rádi od albatrosů úsporný let okopírovali. Problém je v tom, že letadlo s pohonem založeným na stejném principu by se muselo pohybovat v prostorové osmičce. Trénovaná posádka by to zřejmě vydržela, ale většině pasažérů by se z neustálých zatáček, stoupání a klesání určitě dělalo špatně od žaludku.

Podobně jako mnozí evropští rytíři strávil i arabský „urozenec“ většinu svého života bojem anebo na cestách. Ve „volných chvílích“ se pak snažil intrikovat. Když se narodíte v Sýrii v pohnuté době křížových výprav, křižáci z nově založených států se tak nějak přirozeně stanou vašimi nepřáteli. Usáma ibn Munkiz měl k tomu ještě štěstí, že stihl osobně poznat všechny velké muslimské vládce od Zengího až po Saladina. 

Ibn Munkiz pocházel z hradu Šajzar, který střežil důležitou strategickou cestu na severu Sýrie. Tudy musel projet každý dobyvatel, jenž by chtěl zamířit na města Hamá, Homs či Damašek. Hrad se hlavním sídlem významného arabského rodu Munkizů stal od roku 1081. Právě díky jeho strategické důležitosti si rodinu předcházeli vládci ze všech okolních zemí. 

Předurčen k boji 

Právě v době, kdy papež Urban II. svolával křesťany ke křížové výpravě a osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě na koncilu v dalekém francouzském Clermontu, se zhruba roku 1095 bratrovi vladaře hradu Šajzar narodil syn Usáma. Brzy poté přitáhlo díky papežově výzvě do Sýrie vojsko první křížové výpravy. A dobylo zde několik významných měst a pevností. V nich se mohli usídlit latinští křesťané – nově etablované státy byly přitom podřízeny jeruzalémskému králi. Krátce nato zemřel Usámův strýc, jenž byl do té doby hlavou rodu. Nezanechal dědice, takže vládu v Šajzaru převzal Usámův otec Muršid. Ten vládl několik let, ale byl to zbožný muslim založený spíše duchovně, takže moc dobrovolně předal svému mladšímu bratru Sultanovi. Tehdy byl Usáma ještě chlapec. Sultan ho ctil s patřičnou láskou i respektem jako dědice panství. 

Usámu i jeho mladší bratry vedl k aktivnímu boji proti křižákům, které logicky jakožto nově příchozí vetřelce choval v pořádné nenávisti. Usáma se už zhruba od svých patnácti let účastnil permanentní války, jež se na tomto třaskavém území vedla. Nešlo o žádné velké bitvy, ale srážky ozbrojených družin se nacházely na denním pořádku. Arabové i ostatní muslimové z této oblasti říkali křižákům prostě Frankové, protože jich většina pocházela z Francie. Později si Usáma zapsal do svých pamětí zajímavý poznatek o jejich povaze: „Každý člověk, který pozná záležitosti Franků, musí chválit Alláha a uctívat Ho. Neboť v nich vidí jakýsi druh zvířat, která mají ctnost statečnosti a bojovnosti, ale žádnou jinou, podobně jako jiná zvířata mají jedině vlastnost síly a schopnost nosit těžké náklady.“ 

Roku 1110 oblehl Šajzar franský kníže z Antiochie jménem Tankred. Měl o hrad eminentní zájem kvůli jeho strategické poloze. Zhruba patnáctiletý dědic hradu se tehdy aktivně zúčastnil obrany a stal se očitým svědkem toho, jak Šajzar zachránila vojska seldžuckého (tedy tureckého) sultána Muhammada. Turci přispěchali na pomoc svým souvěrcům, aby přemohli společného nepřítele. Usámovo dědictví zůstalo zachováno. 

K Zengímu 

Jakkoliv představovali křesťané pro arabské šlechtice v té oblasti hlavní problém, nebyla to jediná nesnáz. Už o tři roky později zaútočil na hrad jiný nepřítel, tentokrát výsostně muslimský – ismáílité, jinak též zvaní asasíni. Ani ti však neuspěli. Ostatně vzájemné půtky mezi různými islámskými vládci umožnily křižáckým státům nějaký čas přežívat. Jinak by totiž soustředěnému náporu muslimů nemohly odolat. 

To už však Usáma pomalu dospíval v muže a jeho strýc emír Sultan ho od roku 1119 pověřoval velením při různých výpadech, nájezdech a jiných vojenských akcích – většinou proti křižákům. Právě z této doby pochází velká část bojových příhod, které Usáma ve stáří popsal ve své Knize zkušeností. Vypráví v nich o boji proti Frankům. Vyzdvihuje odvahu a moudrost, ale v žádném případě se nezříká ani dobře mířené lsti. 

Odhalený úskok 

Usáma ibn Munkíz podává ve své knize svědectví, jak vypadal každodenní boj s Franky v době křížových výprav. Jde o izolované příhody, nikoliv souvislé vyprávění, ale jeden takový případ z Usámova rodného hradu Šajzar vypovídá o rafinovaných úskocích křesťanů: Jednoho rána jsme spatřili skupinku asi deseti Franků. Přijeli k bráně osady u mostu a zeptali se hlídače: „Jak se jmenuje toto místo?“ Odpověděl jim: „Šajzar.“ Štěrbinou v bráně po něm střelili šípem a odjeli pobídnuvše koně do klusu. Vyskočili jsme na koně. Frankové bezstarostně ujížděli, když tu nás dojelo několik našich bojovníků. Řekl jsem strýci: „Rozkaž, a seberu naše druhy a pojedu za nimi, abych je srazil s koní, dokud ještě nejsou daleko.“ Můj strýc byl válečník mnohem zkušenější, než já, a odpověděl: „Kdepak. Copak je v Sýrii Frank, který by neznal Šajzar? Tohle je jenom nějaký úskok.“ 

Zavolal dva jezdce, kteří měli rychlé koně, a řekl jim: „Jeďte prozkoumat Tell Meleh!“ To bylo místo, kde Frankové číhávali v záloze. Když ti dva přijeli na dohled k onomu místu, vyrazilo proti nim celé antiochijské vojsko. Vyjeli jsme, abychom se utkali s jejich předními jezdci, protože jsme chtěli získat před nimi výhodu dříve, než boj utichne. Byl s námi Džum’ a an-Numajrí a jeho syn Mahmúd, který se dostal doprostřed nepřátelských řad. Džum’ a vykřikl: „Vzácní rytíři! Můj syn!“ Vrátili jsme se tedy s ním v čele šestnácti jezdců, kopími jsme srazili šestnáct franských jezdců z koní a osvobodili od nich našeho druha. Tak velice se s nimi v té bitce promísily naše řady, že jeden z nepřátel sevřel Mahmúdovu hlavu v podpaží. Z tohoto objetí jej osvobodila rána kopím. 

Ne všechny boje Usáma vyhrál, ale v žádném nepadl ani neutržil vážnější zranění. Rychle se potom stával ostříleným válečníkem. V osobním životě se mu však nevedlo nejlépe. Jeho strýci Sultanovi se narodil vlastní syn, takže jeho vztah k dosud oblíbenému synovci Usámovi se měnil. Usáma ztratil pozici předpokládaného následníka a dostával se do zjevné nemilosti. 

A tak roku 1129 nakonec s hořkostí opustil Šajzar a přidal se do družiny atabega Zengího – tureckého správce provincie, jehož hvězda právě pomalu stoupala. Tento vojevůdce a šlechtic se poprvé vážně pokusil o sjednocení roztříštěné Sýrie. Plánoval, že by se pak směle mohla postavit křižáckým vetřelcům. Zengí měl pro tento úkol potřebné charisma, schopnosti i výchozí postavení – zastával post atabega v Mosulu i v Aleppu. Ale ostatní emírové (tento titul byl v podstatě ekvivalent knížete) se stále ještě obávali omezení vlastní moci, a tak na tento plán nechtěli přistoupit – v první řadě šlo o rod Búrijovců v Damašku. 

Strýcova nemilost 

V Zengího družině si Usáma získal díky svým válečným zkušenostem poměrně respektované postavení, byť žádných vyšších velitelských postů nedosáhl. Mohl však čas od času zajíždět na rodný Šajzar. Tam emír Sultan rychle upevňoval pozici vlastní rodiny, a když pak roku 1137 zemřel Usámův otec Muršid, stali se jeho synové na hradě nevítanými návštěvníky. Usáma se po otcově smrti stal hlavou rodiny a měl být i druhým nejrespektovanějším členem rodu. Namísto toho však už roku 1138 vzal matku i své tři mladší bratry a utekl s nimi před Sultanovou nemilostí k atabegovi Zengímu. 

Jenže své styky s ním poněkud přecenil. Veliký vůdce mu dal jasně najevo, že nehodlá zasahovat do rodinných sporů. Zřejmě si také nechtěl znepřátelit současného vládce Šajzaru, protože ten by se mohl snadno spolčit s Franky. To se v té době skutečně u různých emírů stávalo docela často. Kdo byl nějak nespokojen s vlastním vládcem, přeběhl na druhou stranu a s pomocí křesťanů se mu mstil. Křižáčtí velitelé těchto sporů rádi využívali.

Ukázalo se, že Zengí prokázal prozíravost, když si Sultana nechtěl rozházet. Ještě téhož roku oblehl Šajzar byzantský císař. Ale ani jemu se nepodařilo hrad dobýt. Na rodný Šajzar se Usáma už nikdy nepodíval. Brzy si ale měl užít jednání s těmi, jimiž dosud pohrdal. Opustil totiž po devíti letech službu u Zengího a přešel k jeho protivníkům – Búrijovcům v Damašku. Ti právě jednali s jeruzalémským králem Fulkem, neboť se cítili akutně ohroženi právě Zengím. Usáma jim v tom aktivně pomáhal a vysloužil si tak jejich vděčnost. Zengího dočasně zatlačili do defenzívy a téměř padesátiletý Munkíz měl konečně možnost své protivníky lépe poznat. S mnohými se spřátelil a kupodivu si zvlášť oblíbil členy templářského řádu. 

Vyholené ohanbí 

Snad právě z této doby pochází Usámova nezvyklá vzpomínka z veřejných lázní. Vyprávěl mu ji nějaký Sálim, správce lázní. Zajímavě ilustruje rozdílné chápání mravů mezi muslimy a křesťany. „Přišel tehdy do lázní jeden z jejich rytířů. Oni nesnášejí, aby v lázni měl někdo kolem pasu uvázaný šátek. Vztáhl tedy ruku, strhl mi z boků šátek a odhodil ho. Podíval se na mne – právě nedávno jsem si depiloval ohanbí – a zvolal: ,Sálime, výborně! Při pravdě mé víry, udělej mi to také tak!‘ Vyholil jsem ho tedy. Povídá: ,Sálime, při pravdě mé víry, udělej to také mojí dámě!‘, míně tím svoji ženu. Jeho sluha přivedl paní a ona se položila na záda. Vyholil jsem jí tedy chlupy, zatímco její manžel seděl a díval se na mne.“ 

Pro muslima bylo naprosto nemyslitelné, aby se cizí muž dotýkal jeho ženy. K této příhodě Usáma dodává: „Neznají žárlivost, ani nemají smysl pro čest, a přece mají v sobě převelikou statečnost.“ 

Podivné mravy Franků ve vztahu k ženám byly ostatně častou příčinou údivu muslimů. Přes tyto přetrvávající rozdíly se však křižáci přizpůsobovali místnímu prostředí a v mnoha ohledech přebírali styl života muslimů. To se samozřejmě netýkalo náboženství, v němž byla vrcholem vzájemného soužití jakási tichá tolerance. Třeba oblékání ale křesťané přejali. Těžké evropské látky se totiž pro horký východ naprosto nehodily. Navíc luxusní látky dovážené z východu voněly přepychem. Tak mnozí šlechtici ze vznešených západních rodů chodili v cizokrajných burnusech (půlkruhový beduínský plášť) a hlavy si chránili turbany. 

Pláště měli navlečené i přes zbroj v bitvách a přes přilbu jim plandala kefia (bílý šátek utažený kolem hlavy páskem). V kupeckých domech mohli poutníci ze západu obdivovat mozaiky a mramor. Na podlahách ležely koberce. Stěny s okny chránily před přílišným žárem slunce damaškové závěsy. Západní šlechtici si pořídili bohatě vykládaný nábytek, jídlo si nechávali nosit na stříbrných talířích a jedli módní vidličkou. Pravidelně si prali své ložní prádlo a do kohoutků jim tekla skrz římské akvadukty čerstvá voda. Něco takového byste v západní Evropě jen těžko hledali.

V souboji vládců 

Vraťme se však do Damašku čtyřicátých let 12. století, krátce předtím, co odtud s nepořízenou odtáhla druhá křížová výprava. Usáma se příliš zapletl do místních intrik, a tak musel zemi z donucení po šesti letech opustit. Odešel do Egypta, kde rozehrál politickou hru ve velkém stylu. Zřejmě se po dosažení padesáti let cítil už na válčení příliš starý, proto se vrhl na diplomacii a dvorskou službu. Získal si významné postavení na dvoře káhirských Fátimovců, poznal tam budoucího vezíra Širkúha i jeho mladého synovce Saláhuddína, známého jako Saladin. 

Opět se však zapletl do intrik a přispěl i k vraždě vládnoucího chalífy, takže musel roku 1154 ve spěchu odjet z Káhiry zpět do Sýrie. Tam žádal o přijetí u syna zemřelého Zengího, atabega Núr ad-Dína. Syn se ukázal ještě schopnější než jeho otec, protože se mu podařilo konečně sjednotit pod svou vládou celou muslimskou Sýrii. Chystal se dokonce ovládnout i Egypt. Ibn Munkíz si získal jeho přízeň i úctu, takže mu svitla naděje na návrat do Šajzaru. Jenže hrad byl roku 1157 zničen zemětřesením, při němž zahynuli všichni přítomní Munkízovci včetně emíra Sultana. 

Usáma tedy zatím vykonal zbožnou pouť do Mekky a roku 1162 se ještě naposledy zapojil do válečných akcí. Je otázka, jak moc mohl coby téměř sedmdesátník muž aktivně bojovat, ale připojil se k Núr ad-Dínově výpravě, která oblehla pevnost Hárim patřící antiochijskému knížeti. O rok později s atabegem obléhal i město Tripolis, centrum jednoho z křižáckých států, a roku 1164 přihlížel i konečnému dobytí Hárimu. Tam se ovšem spřátelil s emírem Kara Arslanem a u něj strávil dalších deset let sepisováním různých knih. 

Paměti bijce 

Ukázalo se, že Usáma ibn Munkiz je sice starý, ale má tuhý kořínek. A tak Kara Arslan zemřel dříve než on. Někdejšímu válečníkovi nezbylo než odebrat se ke dvoru mladého sultána Saladina. Pamatoval si ho z Egypta a nepřekvapilo ho, že se někdejší Núr ad-Dínův oblíbenec ujal po jeho smrti vlády. Odstavil od moci i potomky bývalého mocného atabega. 

Saladin starého muže rád přijal. Po dva roky si ho držel ve své blízkosti, a dokonce mu daroval i část území poblíž zbořeného Šajzaru, z něhož plynul Usámovi doživotní příjem. I když po dvou letech vládcova přízeň skončila, ibn Munkíz ještě ve svém damašském domě dalších dvanáct let spisoval nejen básně na Saladinovu oslavu, ale především své paměti. Právě díky nim dnes můžeme získat cenné svědectví o době křížových výprav z muslimského pohledu. A to přímo z válečného pole. 

Teprve roku 1188, tedy rok po bitvě u Hattínu, v níž Saladin porazil křižáky na hlavu a mohl v poklidu dobýt Jeruzalém, vydechl Usáma naposledy ve věku zhruba devadesáti tří let. Zažil tak téměř celé 12. století. Pro Blízký východ šlo o dobu zásadních zvratů. Křižácké státy během něj vznikly, ve čtyřicátých letech dosáhly vrcholu moci a stejně tak rychle pominuly. Svaté město Jeruzalém znovu padlo do rukou muslimů…

Španělský conquistador a guvernér tehdejší mexické provincie Nueva Galicia Francisco Vásquez de Coronado dostal v roce 1540 rozkaz od místokrále Mexika, aby vyrazil do Severní Ameriky prověřit zvěsti o pohádkově bohatých „Sedmi městech“. Coronadova dobyvačná a loupežná výprava pronikla v letech 1540 až 1542 přes dnešní Arizonu, Nové Mexiko, Texas a Oklahomu až do Kansasu, kam se dostali jako vůbec první Evropané. Výprava sice přinesla významné geografické objevy, ale jinak skončila fiaskem. Coronado nenašel nic cenného, upadl v nemilost a v roce 1554 zemřel v zapomnění. 

V roce 1541 měl Coronado na území Arizony založit malou osadu známou jako San Geronimo III., kterou snad využíval jako svou základnu. Existence osady je ale doložena pouze fragmentárně a informace o ní jsou částečně zahalené nejasnostmi. Osada patrně zanikla během bitvy, kterou Coronado a jeho muži svedli s domorodými Američany, případně krátce po ní. Coronado a jeho spolubojovníci byli v této bitvě poraženi a při útěku zde zanechali řadu věcí.

Hákovnice conquistadorů

Archeologové v místě bývalé osady San Geronimo III. objevili v roce 2020 výtečně zachovalou zhruba metr dlouhou a osm kilogramů těžkou hákovnici z bronzu, primitivní palnou zbraň té doby. Podobné štěstí měli i letos v březnu, kdy se jim podařilo nalézt druhou hákovnici, bohužel méně zachovalou. 

Podle Deni Seymourové, která vedla výzkum lokality San Geronimo III., se v první z nalezených hákovnic nepodařilo nalézt žádné stopy střelného prachu. S kolegy jsou proto přesvědčeni, že zbraň nebyla vzhledem k rychlosti střetu vůbec použita.

Druhá hákovnice má roztrženou hlaveň, k čemuž nepochybně došlo při výstřelu. U hákovnic k tomu docházelo často. Podle vědců se jedná o vůbec nejstarší palné zbraně nalezené na území dnešních Spojených států. Podrobnosti archeologického výzkumu vědci zveřejnili v odborném časopisu International Journal of Historical Archaeology. 

Hákovnice sice měly daleko do moderních palných zbraní, přesto ale nabízely určité výhody. Byly relativně lehké a snadno se přepravovaly. Jako střelivo se do nich používaly broky a proti lehce vyzbrojeným domorodcům mohly představovat velmi účinnou zbraň. Kromě hákovnic archeologové v místě objevili i tradičnější zbraně té doby – narazili například na zbytky kuší, mečů, dýk i zbroje Coronadových vojáků.

Exoměsíce jsou momentálně žhavým tématem komunity odborníků na vesmír. Představují velmi lákavý cíl výzkumu, mimo jiné i proto, že by za určitých okolností mohly být obyvatelné. V současné době již máme několik více či méně přesvědčivých kandidátů na tento typ tělesa, doposud ale nebyl žádný z nich potvrzený. Vědci proto studují exoměsíce alespoň teoreticky.

Pátrání po exoměsících se zatím soustředilo na planetární systémy s jednou hvězdou. Student astrofyziky Ben Gordon z americké Tuftsovy univerzity a jeho kolegové se zaměřili na možnost existence exoměsíců u exoplanet v cirkumbinárních systémech, tedy takových, kde exoplanety obíhají kolem dvou hvězd zároveň. Jejích doposud nerecenzovanou studii zveřejnil preprintový server arXiv.

Cirkumbinární exoměsíce

Cirkumbinární systémy jsou pro nás jen obtížně představitelné. Můžeme si ale být jistí, že v nich není nouze o neobyčejně složité interakce gravitačních sil, které působí na zúčastněná tělesa. Gordon a jeho kolegové několiksetkrát simulovali situaci, kdy se kolem exoplanet v cirkumbinárním systému nacházejí exoměsíce, za velice rozmanitých podmínek prostředí.

Výsledky simulací potvrdily, že cirkumbinární systémy jako takové jsou velmi složité a mohou se vyvíjet navzájem velmi odlišným způsobem. Nicméně se ale rovněž ukázalo, že zřejmě existují kombinace faktorů, které dovolují existenci exoměsíců v cirkumbinárních systémech.

Gordon s kolegy také na základě simulací odhadují, že se asi 30 až 40 procent exoměsíců u cirkumbinárních exoplanet nachází v obyvatelné zóně takového systému. To je překvapivě hodně a rozhodně jde o motivaci pro další pátrání po exoměsících. Simulace také ukázaly, že část vytvořených exoměsíců vyletí z cirkumbinárního systému pryč a rozmnoží řady potulných planetárních těles.

Hory lemující sever naší země stály doslova u kolébky českého lyžování. V Krkonoších i v Jizerských horách propadlo bílé stopě mnoho nadšenců už v dobách Rakousko-Uherska a za Masarykovy republiky. Tak daleko do minulosti ale historie Jizerské 50 nesahá. Její osudy jsou zato pozoruhodnou ukázkou proměny závodu nadšenců ve vysoce prestižní profesionální podnik, který přitahuje objektivy médií z celého světa. Mezi jejími vítězi najdeme jména širší veřejnosti neznámá i globální hvězdy. A k zajímavostem lze přičíst také to, že řada slavných olympioniků si na trati doslova vylámala zuby. Dálkové laufy jsou zkrátka něco jiného než závody světového poháru, kde se jezdí jinou technikou. 

Předehra 

Dnes ikonický sportovní podnik vznikl prakticky náhodou. Sportovci z liberecké Lokomotivy si prostě a jednoduše chtěli vzájemně poměřit síly v lyžařské stopě a připravit se na jiný závod. Na startu se jich v lednu roku 1968 sešlo jen několik desítek. Vzhledem k tomu, že akci uspořádali velmi narychlo, to byl vlastně úspěch. Několik nešťastníků nedojelo a trať vzdalo, ale většinu to tak nadchlo, že za rok závodili znovu. Příležitost k obhajobě nebo k odvetě zkrátka uvítali. Tehdy ještě nikdo netušil, že několika účastníkům premiérového ročníku zbývá už jen krátký čas života. K tragédii se ovšem neschylovalo na lyžích, ale při plánované horolezecké výpravě pojmenované Expedice Peru 1970. Stateční mužové se v rámci příprav na náročnou túru zúčastnili i 3. ročníku Jizerské padesátky.

O pár měsíců později došlo k osudové tragédii. Poslední květnový den roku 1970 zasáhlo Jižní Ameriku zemětřesení, které připravilo o život asi 70 tisíc lidí. Čeští horolezci se zkrátka ocitli ve špatnou chvíli na špatném místě. Zavalila je lavina ledu a kamení, kterou mimořádně silné otřesy spustily. Nikdo z našich nepřežil. Za mořem je dodnes připomíná pomníček. Nejmladší oběti z řad členů expedice bylo pouhých 24 let. 

Memoriál 

Přesně sedm měsíců po katastrofě, tedy 31. ledna 1971, startoval 4. ročník Jizerské padesátky. Tentokrát se ovšem konal jako Expedice Peru 1970. Lyžaři na své mrtvé kamarády, s nimiž se někteří osobně znali ze stopy, nezapomněli. Jelo se na jejich počest. V tomto roce už měl závod hojnou účast. A nejen to. Pátý ročník nepostrádal ani četné borce ze zahraničí. Už zkrátka nešlo jen o lyžování a o sportovní klání. Závod získal i přidanou hodnotu. Měl jedinečný a neopakovatelný příběh, který si zapamatoval každý, kdo o něm slyšel. Jizerská 50 tak získala další kouzlo. Zaúčinkovala ovšem i neopakovatelná atmosféra Jizerských hor. 

Horolezce připomínající památník, který dnes najdeme kousek od Bedřichova, přitom není v Jizerkách jediný. Naopak. Tyto severočeské hory jsou doslova proslulé svými pomníčky, o kterých dokonce vycházejí knížky, a někteří turisté je systematicky vyhledávají. Co memento, to jiná legenda. Dřevařů, pytláků či lesníků, kteří tu našli za podivných okolností smrt, je totiž nepočítaně. Příběhy těchto nešťatníků dodávají mlhavým a deštivým Jizerkám ještě více melancholie a nostalgičnosti. Památník horolezců jako by jen podtrhoval genia loci této zádumčivé krajiny. 

Drsná zkouška 

Jizerky mají své milovníky, ale také si někdy vyberou krutou daň. Závod konaný na památku tragicky zesnulých horolezců si vyžádal i oběti z řad sportovců. Srdce některých z nich nápor nevydržela. Někdy také zasáhlo počasí. Zima, přívaly sněhu a vítr způsobily, že skoro tisícovka účastníků v roce 1978 raději klání vzdala. Šlo totiž o holé přežití. Na dno sil si sáhli i olympionici. Medaile z olympiád rozhodně nezaručovaly úspěch na jizerskohorském laufu. 

Nejjasnějším důkazem budiž účast fenomenálního Bjørna Daehlieho z Norska. Tento osminásobný olympijský vítěz sice přijel na sever Čech v době, kdy už nechal svá hvězdná léta za sebou, ale lyžovat se přece nezapomíná. Dojel hluboko v poli poražených! Příkladem závodníka, který dokázal sbírat úspěchy na mistrovstvích světa, na olympiádě i v Bedřichově může být naopak Pavel Benc, vítěz z roku 1997 a bronzový olympionik ze štafety z roku 1988 v Calgary.

Kuriozity 

Ke kuriozitám bedřichovského závodu můžeme určitě řadit těsný, takřka milimetrový dojezd z roku 1996, kdy Lubomír Buchta předčil svého kamaráda Martina Petráska tím, že vykopl nohu vpřed. Některým to spíš připadalo jako skok do cíle. Ten ale rozhodl. Vítěz se ale v podstatě loučil s kariérou. Impozantně! 

V roce 1991 chtěli Miloš Bečvář s Františkem Karlíkem zapomenout na zápolení a projeli cílem společně. To však u rozhodčích neprošlo. Prvně jmenovaný se tak stal asi jediným vítězem padesátky, který vlastně vyhrát nechtěl. 

S účastníky si tehdy pohrálo také počasí. Zavalilo je sněhem, který předchozí rok chyběl natolik, že se jet vůbec nemohlo. V roce 1995 porazil outsider favority. V cíli už se oslavoval domnělý vítěz, jenže pak se rozhodčí podívali na časy těch, co startovali ve druhé nebo ve třetí vlně. A ukázalo se, že jeden z podceňovaných běžců má nejrychlejší čas. Byl jím Jan Došla, který využil toho, že se trať zrychlila tím, že první vlny sníh ujezdily. To ovšem jeho výkon nijak nesnižuje. 

Politické šachy 

Někdy do sportovního klání vstupovala také politika. Například v roce 1980 se padesátka jela pod heslem Běh o socialistické zdraví. A soudruzi si usmysleli, že se závodníkům zakáže pivo. To přitom v prvních ročnících patřilo ke zcela tradičnímu občerstvení! Někdy však politický zásah přinesl nejen pocit hořkosti či švejkovský úsměv na rtech, ale také paradoxně příslovečnou kliku. Jeden z horolezců, na jejichž počest se dnes závod jezdí, totiž s kamarády do Peru odletět nesměl. Osud tomu chtěl, že mu nařízení mocipánů nakonec zachránilo život. Jiří Bolech zůstal doma a mezi živými. 

Legendy 

Hvězdou nejzářivější se naopak stal běžec Jiří Beran, který na sklonku sedmdesátých let a v letech osmdesátých vyhrál hned pětkrát! S trochou nadsázky by šlo Jizerskou 50 považovat za rodinný podnik otce a syna Řezáčů. Stanislav Řezáč starší triumfoval v polovině 70. let. Stanislav junior dominoval lyžařskému pelotonu po roce 2000, kdy si opakovaně stoupl na nejvyšší stupínek nejen doma v Bedřichově, ale sklízel vavříny i na nejslavnějších dálkových bězích světa. Domácí závod mu svědčil natolik, že v roce 2001 nejen obhájil loňský triumf, ale vyhrál i kratší závod na 30 kilometrů. Tomu se říká dominance! Kromě vítězství si Řezáč připsal i několik dalších umístění na stupních vítězů. A to možná dynastie Řezáčů ještě neřekla poslední slovo. 

Před krachem 

Skoro neuvěřitelně dnes zní, že po politických změnách v roce 1989 nastal drastický úbytek účastníků. Až v roce 2011 se podařilo dostat na úroveň předrevolučních ročníků. Chvíli to dokonce vypadalo, že tradice závodu nepřežije. Stal se ale pravý opak. Dnes je závod pevnou součástí prestižního seriálu dálkových běhů a nechybí tu největší hvězdy disciplíny, v níž seveřané hrají prim. Svůj závod běhají také ženy, které v roce 1991 prvně startovaly na stejně dlouhé trati jako muži. K těm, které dokázaly vyhrát pod českou vlajkou, patří v novější historii například Kateřina Smutná, která část kariéry závodila také za Rakousko. 

Jizerská 50 bývá řazena k vůbec největším sportovním akcím na našem území a láká profesionály z celého světa. Zachovala si ale svůj smysl a zůstává i podnikem pro amatérské nadšence, kteří startují vzápětí po první vlně hlavních favoritů, jak to bývá v laufech zvykem. Dnes má podnik hned několik závodů v různých kategoriích rozložených do několika dnů.

Dánští vědci měli letos na podzim unikátní příležitost sledovat v reálném čase jednu z největších dokumentovaných záplav historie. Mezi 23. zářím a 11. říjnem se z ledovcového jezera Catalina ve východním Grónsku vylily do oceánu více než tři miliardy litrů sladké vody. To zhruba odpovídá trojnásobku roční spotřeby vody v celém Dánsku.

„Stopy podobných enormních záplav jsme odhalili již dříve,“ vysvětluje Aslak Grinsted. „Doposud jsme je ale neměli možnost přímo sledovat, protože v Grónsku obvykle panují nepříznivé podmínky ovlivňující viditelnost na satelitních snímcích. Teď jsme to sledovat mohli a současně jsme také změřili, o kolik vody vlastně šlo.“

Záplavy z tajících ledovců

K události došlo v důsledku hromadění tající vody v ledovcovém jezera Catalina v posledních dvaceti letech. Jezero se nachází v údolí zablokovaném mohutným ledovcem Edward Bailey. Jak se jezero plnilo, voda začala ledovec zvedat a vyhloubila pod ledem 25 kilometrů dlouhý tunel, kterým se voda nakonec vylila do fjordu Scoresby Sound. Do moře se během této události vylilo zhruba 3,4 kilometru krychlového tající vody a hladina v jezeře Catalina poklesla o zhruba 154 metry.

Ledovcové jezero Catalina bylo během posledních 50 let zdrojem nejméně čtyř podobných událostí, označovaných jako „náhlé vyprázdnění ledovcového jezera“ (GLOF, z anglického „glacial lake outburst flood“), během kterých vždy došlo k uvolnění 2,6 až 3,4 kilometru krychlového sladké vody. Více vody se od roku 1818 uvolnilo jen během vyprázdnění ledovcových jezer v Argentině a na Aljašce. Svým rozsahem patří letošní událost mezi ty vůbec největší. Maximální rychlost odtoku činila 7 200 metrů krychlových vody za sekundu – což je více než dvojnásobek průtoku Niagarských vodopádů v době jejich maxima.

Alkoholické nápoje provází lidstvo přinejmenším od starověku. V českých dějinách se s nimi setkáváme už ve slovanské době. 

K nápojům, jejichž popularita trvá nepřetržitě dodnes, patří samozřejmě pivo. Zmínky o něm máme už z 11. století. Ve středověku a raném novověku bylo jednou ze základních složek potravy a sloužilo jako neodmyslitelná ingredience při přípravě kaší a dalších jídel pro dospělé i děti. Není divu, že várečné právo bylo nanejvýš významným privilegiem a že si raně novověké vrchnosti udržovaly na dodávání piva poddaným monopol. Jeho složení se ovšem od dnešního piva podstatně lišilo – bylo mnohem hustší a s menším obsahem alkoholu, o chuti ani nemluvě.

Koncem 18. století se do dějin českého sladovnictví významně zapsal František Ondřej Poupě (1753–1805), který například prosazoval vaření piva výhradně z ječmene a nikoli ze směsi ječmene a pšenice, což bylo populární především na Moravě. Za jeho dob se už pivo více blížilo tomu, které pijeme v současnosti.

Víno panstvu, chudině líh

Víno vždycky patřilo spíš na stoly zámožnějších vrstev obyvatel. Mezi chudšími lidmi se v 19. století naopak rozšířil nápoj, který jejich předci ještě neznali, a to lihoviny. Souviselo to s masovým pěstováním původně amerických brambor ve střední Evropě. Pálenky z různých druhů ovoce byly samozřejmě mnohem starší, ale teprve brambory a průmyslová revoluce umožnily výrobu lihu ve velkém.

České země měly v tomto ohledu v rámci habsburské monarchie významné postavení. Líh měl mnoho možností k technickému využití, ale naneštěstí pro řadu zničených rodin i výrobu laciné pálenky, které propadlo mnoho vesničanů i dělníků. Jak se zpívalo v jedné dobové kramářské písni: „Kořalka jest rodem z pekla/ Luciperovi utekla/ do pohan se prv dostala/ potem u nás zameškala.“ 

Jedním z nástrojů proti požívání lihovin bylo zakládání abstinenčních spolků. V jejich organizaci hráli významnou roli duchovní. Spojitost s vírou a slibem Bohu posilovala k dodržení závazku neméně silně, než příklad a kontrola ostatních členů – sousedů a spoluvěřících. 

Vesmírný dalekohled Jamese Webba objevil velmi zajímavou galaxii z vesmíru, který byl starý jen asi 600 milionů let. Odborníci jsou přesvědčeni, že se podobá Mléčné dráze, jak si ji představujeme v době 600 milionů let po Velkém třesku, včetně její tehdejší hmotnosti.

Webbův dalekohled již detekoval celou řadu galaxií ve vesmíru podobného stáří. Až doposud šlo ale o galaxie, které jsou mnohem hmotnější než nově objevená galaxie, která od astronomů dostala přezdívku Firefly Sparkle. V galaxii září celkem 10 hvězdokup, které astronomka Lamiya Mowlaová z Wellesley College v Massachusetts a její kolegové detailně prozkoumali.

Galaxie v gravitační čočce

„Nevěřila bych, že je možné takto detailně prostudovat galaxii ve vesmíru starém pouhých 600 milionů let,“ podivuje se Mowlaová. „Nemluvě o tom, že se nám povedlo určit hmotnost této galaxie, která je podobná Mléčné dráze, jak si ji představujeme ve vesmírném pravěku.“ Výzkum pozoruhodné galaxie uveřejnil vědecký časopis Nature.

Spatřit podobnou galaxii není nic jednoduchého a podařilo se to díky dvěma zásadním okolnostem. Webbův dalekohled je specialistou na zobrazování ve velmi vysokém rozlišení v oblasti infračerveného záření. Díky tomu Mowlaová s kolegy získali doposud nevídaná data o vnitřní struktuře galaxie z vesmíru, který je z našeho pohledu starý přes 13 miliard let.

Druhým nepostradatelným faktorem byla Einsteinova obecná relativita. Na snímku je jasně patrné zkreslení gravitační čočkou, kterou vytváří masivní kupa galaxií. Tato gravitační čočka razantně zvětšila obraz galaxie Firefly Sparkle. Bez této gravitační čočky bychom ji neměli šanci spatřit.

Švédsku přineslo období let 1939–1945 řadu komplikací. Oficiálně zachovávalo toto království tradiční neutralitu – naposledy totiž vedlo válku proti Napoleonovi a jeho spojenci Dánsku v letech 1813–1814 a od té doby stálo mimo všechny zásadní konflikty včetně Velké války. Politika neutrality byla mezi obyvateli Švédska velmi populární, protože dlouhé období míru umožnilo nerušený rozvoj obchodu a průmyslu. Zhoršování mezinárodní situace ve 30. letech však přimělo švédskou armádu k modernizaci arzenálu a země uplatňovala formu ozbrojené neutrality. 

Situaci vyhrotilo německé napadení Polska v září 1939, které přerostlo v rozsáhlý celoevropský  konflikt. Vzhledem ke své strategické poloze lákalo Švédsko nejen Hitlera, ale i Brity a Francouze. Země proto usilovně zbrojila a s obavami sledovala sovětskou agresi vůči Finsku zahájenou v listopadu 1939, kdy už bojové operace probíhaly v bezprostřední blízkosti švédského území. 

Neválčící země

Během zimní války prohlásila vláda ve Stockholmu Švédsko za „neválčící zemi“. To umožnilo podporovat Finy čelící mnohonásobné sovětské přesile dodávkami zbraní, surovin i tolik potřebných financí. Přímou vojenskou pomoc Finsku poskytl sbor tvořený více než 8 200 švédskými  dobrovolníky, jejichž bojové zkušenosti se v budoucnu mohly velmi dobře hodit – například vzhledem k hrozbě, kterou představovala Hitlerova třetí říše. V dubnu 1940 napadli Němci Dánsko a ozbrojené síly tohoto státu kapitulovaly prakticky bez odporu. 

V Norsku však vypukly tvrdé boje a britská vláda se snažila této severské zemi vojensky pomoci. Švédsko v nastalé situaci otevřelo hranice uprchlíkům, ale jinak svému sousedovi ničím nepomohlo a po dvou měsících Wehrmacht Norsko ovládl. Severská země se ocitla doslova v obklíčení nacistickou velmocí a Hitler reálně uvažoval o invazi. Dokonce už nechal vypracovat tajný plán dobytí Švédska s krycím označením Polární liška (Polarfuchs). 

Kormidlo se otáčí

Vláda premiéra Albina Hanssona se této neradostné možnosti vyhnula postupem, který by se dal označit jako tajné spojenectví. Němci mohli přes švédské území převážet vlaky naložené vojenským materiálem a také k nim proudily dodávky tolik žádané železné rudy. Po zahájení operace Barbarossa tlak ze strany třetí říše ještě zesílil a Hanssonova vláda byla nucena povolit průjezd celé 163. pěší divize Wehrmachtu do Finska. Němci také mohli bez omezení využívat švédský vzdušný prostor i pobřežní vody. Díky tomu k invazi nedošlo, ale po německých porážkách u Stalingradu a Kurska se naopak zvýšil diplomatický nátlak ze strany Británie a USA. 

Švédská ochota pomáhat Hitlerovi pomalu vyhasínala a nastal pokles vývozu strategicky významných produktů do Německa včetně kuličkových ložisek, které naopak začali Švédové dodávat Britům. Posléze byly dokonce povoleny přelety britských letounů přes švédské území, což usnadnilo provádění náletů na Německo. Zlepšovaly se i vztahy se Sovětským svazem, jemuž Švédsko poskytlo státní úvěr a pomohlo uzavřít příměří s Finskem. 

Zachraňte Dánsko

Obrat ve vývoji světové války nutil špičky švédských ozbrojených sil k diskusím o případném větším zapojení do bojových operací. Jejich úvahy se točily zejména okolo sousedních zemí Dánska a Norska, jež se stále nacházely pod německou okupací. V průběhu roku 1943 tak začaly práce na operačním plánu švédské invaze, který posléze dostal název „Zachraňte Dánsko“ (Rädda Danmark). 

Mělo se jednat o úder švédských sil do východních oblastí Dánského království, který by byl spuštěn v okamžiku, když by postup britsko-amerických sil dosáhl v oblasti severního Německa dánské hranice. Švédští velitelé v čele s náčelníkem obranného štábu generálmajorem Carlem Augustem Ehrensvärdem počítali především s vyloděním na největším dánském ostrově Själland o rozloze 7 031 km², na němž se nachází hlavní město Kodaň. Druhý úder by směřoval na strategicky významný ostrov Bornholm (588 km²) v jihozápadní části Baltského moře. 

Tvrdý oříšek

Vylodění na obou ostrovech se mělo zúčastnit celkem 1 158 transportních plavidel a zhruba stovka válečných lodí. Invazní síly tvořil III. sbor švédské armády složený z 1. a 9. pěší divize, 8. obrněné a 7. motorizované brigády. Počítalo se také se zapojením 4 000 dánských vojáků vycvičených ve Švédsku (Den Danske Brigade). Celkem se mělo na operaci podílet 60 000 dobře vyzbrojených mužů. 

Zpravodajské informace hovořily o tom, že Němci mají na Själlandu asi 28 000 vojáků, kteří připravují zničení či zablokování tamních přístavů. V Kodani navíc počátkem roku 1945 kotvily zbytky německého hladinového loďstva v čele s těžkým křižníkem Prinz Eugen vyzbrojeným osmi děly ráže 203 mm, dále se tam nacházel lehký křižník Nürnberg, čtyři torpédoborce, několik minolovek a 20 hlídkových člunů. 

Také Bornholm Němci opevňovali, a to zejména poté, co se sovětské síly koncem září 1944 vylodily na Západoestonském souostroví v Baltu a obsadily ostrov Saaremaa. Bylo proto jasné, že švédské útvary musí počítat s tvrdým odporem a realizace operace nebude jednoduchou záležitostí.

Image

Čtěte také

Neuskutečněná severská výpomoc: Švédské plány na osvobození Dánska a Norska (2)