Na horké půdě Golanských výšin, čedičové náhorní oblasti na jihozápadě Sýrie, která je od roku 1967 okupovaná Izraelem, se nachází pozoruhodná megalitická stavba Rogem Hiri (Rujm el-Hiri) známá též jako „Kolo obrů“ nebo „Kolo duchů.“ Stojí na rozsáhlé plošině, obklopená stovkami dolmenů. Stavbu tvoří centrální mohyla obklopená koncentrickými kruhy z navršených kamenů, přičemž vnější kruh má průměr asi 160 metrů a na výšku měří přes dva metry.

Rogem Hiri pochází z rané doby bronzové kolem roku 3000 před naším letopočtem. Již řadu let zde probíhají vykopávky, ale archeologové dosud narazili jen na velice málo předmětů, které by osvětlovaly určit původní účel této stavby. Její funkce zůstává záhadou a donedávna byla ve východním Středomoří jedinou svého druhu. To se změnilo na jaře loňského roku, kdy byla objevena až překvapivě podobná, byť o něco mladší a podstatně menší megalitická stavba na Krétě.

Záhada na Golanských výšinách

Podle některých hypotéz měla stavba Rogem Hiri obranný účel, mohlo by ale jít i o pohřebiště a část odborníků tuto stavbu srovnává se zhruba stejně starým Stonehenge. V roce 1998 se objevila hypotéza, že jde o dávnou astronomickou observatoř, jejíž architektonické prvky souvisejí s astronomickými jevy. 

Právě na tuto hypotézu se soustředil nedávný geologický výzkum, který vedl Lev Eppelbaum ze Státní univerzity ropy a průmyslu Ázerbájdžánu. S kolegy analyzovali tektonické pohyby v oblasti Golanských výšin a Galilejského jezera během posledních 150 milionů let. Výsledky výzkumu tektoniky na Golanech publikoval odborný časopis Remote Sensing.

Vědci dospěli k závěru, že v této oblasti dochází tektonickým pohybům po eliptické trajektorii, ve směru proti pohybu hodinových ručiček, průměrnou rychlostí asi 8 až 15 milimetrů ročně. Odvozují z toho, že v době svého vzniku byla dotyčná megalitická stavba oproti dnešnímu stavu pootočená asi o 40 metrů. To znamená, že byla mnohem méně v souladu s astronomickými jevy, než se dnes zdá. Eppelbaum s kolegy se proto domnívají, že ať už byl účel Rogem Hiri jakýkoliv, o astronomickou observatoř zřejmě nešlo.

Image

Čtěte také

Archeologové objevili na Krétě 4 000 let starou stavbu připomínající labyrint

Filozofie udělování a vykonávání trestů za různě závažné prohřešky na našem území dlouhá léta vycházela ze zvykového práva ovlivněného křesťanskou vírou. Trest samotný měl znamenat především pomstu a uspokojení poškozených osob či v případě vraždy pozůstalých. Významnou roli hrál také odstrašující efekt, který měl ostatní od podobného chování odradit. 

Dlouhá staletí tak nejčastěji udělované tresty představovalo spíše mrzačení či popravy provinilců než věznění, které bylo nákladné (věznitel musel vězně živit) a působilo méně exemplárně. Odnětí svobody se tak objevovalo méně, a často představovalo spíše dočasné opatření pro zajištění provinilce před rozsudkem a exekucí. Někdy se jej používalo i ve specifických případech, kdy nebylo snahou delikventa trestat příliš krutě – objevovaly se případy, kdy došlo k udělení trestu vězení po vzájemné dohodě, že provinilec uhradí náklady na něj z vlastní kapsy. 

Šatlavy, karcery, kláštery 

Teprve s postupem času začínalo odnětí svobody jakožto trest získávat na stále větší oblibě. Právní systém se však ještě v období pozdního středověku vyznačoval značnou decentralizací související se stavovským rozdělením společnosti. Proto také nelze hovořit o vězeňském systému jako takovém. 

Venkovské obyvatelstvo podléhalo vrchnostenské správě, která také rozhodovala o udělení trestů za případná provinění – pod tento typ správy spadalo ještě v 18. století více než 85 % obyvatelstva českých zemí. Poddaní pak byli případně vězněni na hradech či zámcích šlechty, kde podmínky jejich pobytu víceméně závisely na libovůli majitele panství. Měšťané podléhali městským soudům složeným z rychtáře a konšelů, a v případě shledání vinnými na ně mohla čekat šatlava, často součást městského opevnění. Šlechta potom podléhala zemským soudům. Nejednotnost právních řádů ale fakticky umožňovala věznit také třeba rodinné příslušníky hlavou rodiny, pokud ta například shledala, že jsou příliš rozhazovační.

Vlastní soudní a trestní systém ale měla třeba také univerzita, kde jak studenti, tak mistři (a v některých případech i absolventi) podléhali pravomoci rektora. Na jižním nádvoří Karolina na konci 14. století vznikl karcer – vězení pro provinilce z akademické obce. Na druhé straně nádvoří pak vznikl takzvaný kurník či krmník, do kterého univerzita zavírala neposlušné poddané z panství, která jí patřila. Výše postaveným osobám potom rektor mohl udělit také domácí vězení – například matematik a astronom mistr Martin Bacháček z Nauměřic byl podobně potrestán za to, že v opilosti srazil studenta ze schodů. Vlastní nápravná zařízení měla ale také církev. Opevněný hrad Mírov například od 14. století sloužil jako vězení pro provinilé duchovní. 

Modernizace systému 

Právní řády i výkonná moc v podobě policejních orgánů a vězeňství procházely již od období pozdního středověku centralizačními snahami. Tak za vlády Ludvíka Jagellonského (1516–1526) prosadily stavy na českém zemském sněmu zákon vymezující pravomoci krajských hejtmanů včetně jejich povinností o vykonávání policejní správy v zemi. Na něj pak navázaly další normy tohoto typu třeba za vlády Rudolfa II. (v Čechách 1575 až 1611), významný přelom v ohledu vězeňství však znamenal policejní řád Leopolda I. (1657–1705). Ten mimo jiné ukládal královským úředníkům v zemi péči o provinilce: „… aby bez obvinění a potřebného vyživení přes čas uložený u vězení zdržováni nebyli, péči míti, je každého čtvrt roka vizitýrovati, poznamenání jich, žádného nevypouštějíce, a co který z nich zavinil, též jaké a odkud vychování má, jak dlouho u vězení zůstává a na čem proces jeho záleží, na královskou kancelář zdejší odesílati.“ 

První kodifikaci trestního práva přinesl hrdelní řád Josefa I. (1705–1711), daleko významnější roli však měl zákoník Marie Terezie (1740–1780) z 31. prosince 1768. Ten poprvé přesně definoval a klasifikoval zločiny i udělované tresty. V této době také výrazně přibýval podíl odnětí svobody oproti jiným formám trestů, tento trend ještě zesílil poté, co Josef II. (1780–1790) zakázal popravy jako výstup řádného soudního řízení (povoleny byly pouze v případě stanného práva) a jeho bratr Leopold II. (1790–1792) veřejné mrskání a vypalování cejchů. Jejich nástupce František I. ( 1792–1835) poté sice trest smrti obnovil, ale věznění již zůstalo dominantním prvkem systému až do dnešních dní.

Image

Čtěte také

Lámání kolem, čtvrcení a řezání jazyka: Jak se měnily tresty v monarchii

Před deseti lety vzbudila velkou pozornost sdělovacích prostředků studie, v níž harvardští epidemiologové došli k závěru, že když se lidé silně rozčílí, čelí v následujících dvou hodinách bezmála pětinásobně vyššímu riziku infarktu myokardu, než když zůstanou v klidu. Dvě hodiny jsou v lidském životě celkem zanedbatelná chvilka, a tak sami autoři výzkumu publikovaného v lékařském časopise European Heart Journal konstatovali, že pro zdravé lidi nepředstavuje rozčílení nijak významnou hrozbu.

V populaci 10 000 lidí by za rok neměly padnout na vrub rozčílení více než čtyři oběti na životech. Na druhé straně ale vědci upozorňovali, že pro jednotlivce se zvýšeným rizikem infarktu, např. pro lidi s vysokým krevním tlakem, můžou být následky rozčílení horší. Stejně tak čelí vyššímu riziku infarktu zřejmě ti, kteří se rozčilují častěji.

Nafouknutá bublina

Sdělovací prostředky interpretovaly záchvaty vzteku jako masovou pohromu, která ročně připraví o život tisíce lidí. Někteří novináři dokonce připsali na vrub rozčílení vedle infarktů myokardu také případy zástavy srdce nebo srdeční arytmie. Ze studie ale nic takového neplynulo. Její autoři čerpali z popisů okolností 4 500 případů infarktu myokardu zachycených v odborné lékařské literatuře. 

Z těch vyplývalo, že se někteří pacienti skutečně pár hodin před infarktem silně rozčílili. Studie však neodpovídala na některé důležité otázky. Například nebylo jasné, jak často se lidé rozčílí bez jakýchkoli zdravotních následků. Hodnoceny byly pouze údaje od těch, kdo utrpěli infarkt. A tito lidé si nemuseli okolnosti dobře pamatovat. Zpětně mohli míru svého vzteku nevědomky zveličit. Jasný nebyl ani mechanismus, jakým by rozčílení mohlo infarkt vyvolat. 
„Je zapotřebí provést další výzkum,“ zdůrazňovali kritici zkreslené interpretace harvardské studie. Zároveň ale přiznávali, že by se lidé měli naučit své emoce ovládat osvědčenými relaxačními technikami, protože to může jejich celkovému zdraví jen prospět.  

Vztek a cévy

Volání po dalším výzkumu vyslyšela řada vědeckých týmů. Nedávno přispěli k nalezení odpovědi na otázku, jak může hněv přispět ke kardiovaskulárním chorobám a infarktu myokardu, američtí vědci z týmu vedeného Daichim Shimboem z newyorské Columbia University. Do své studie sice zapojili jen 280 dobrovolníků, ale při laboratorních testech vědci důkladně prověřili jejich reakci na silné emoce. K účasti ve výzkumu získali zdravé dobrovolníky s průměrným věkem kolem 26 let. Náhodně je rozdělili do čtyř skupin a vyšetřili, jak reagují jejich cévy na zátěž. Každé skupině pak navodili jiný druh emocí.

Ve třech skupinách měli dobrovolníci za úkol po dobu osmi minut vyprávět příhodu ze svého života. Někteří vzpomínali na smutnou událost, jiní na situaci, kdy se rozčílili nebo kdy se báli. To u nich navodilo pocit zlosti, strachu nebo lítosti. Čtvrtá skupina dostala za úkol stejně dlouhou dobu nahlas počítat po jedné. Ti si tak navodili neutrální pocity. 

Když byl dobrovolník se svým úkolem hotov, změřili mu vědci reakci cév na zátěž. Vyšetření proběhlo ihned po skončení úkolu a pak ještě po 3, 40, 70 a 100 minutách. Vědci zjistili, že schopnost roztáhnout cévy, a zvýšit tak průtok krve, byla významně snížena u dobrovolníků, kteří zažili hněv. Snížená reakce cév přetrvávala zhruba po dobu 40 minut a pak se cévy vrátily k normální reakci. Navození jiných emocí, tedy strachu a smutku, reakci cév na zátěž nijak neovlivnilo. 

Předchozí výzkum ukázal, že snížená schopnost cév reagovat na zátěž roztažením je předzvěstí rozvoje aterosklerózy. Ve stěnách takto postižených cév se zvýšenou měrou usazují tuky, což vede nakonec k rozvoji kardiovaskulárních chorob a následně ke zvýšenému riziku infarktu myokardu a mozkové mrtvice. Důvody, proč právě hněv negativně ovlivnil funkci krevních cév, zůstávají nejasné. Podle Daichiho Shimba je zřejmě ve hře hned několik faktorů.

Chemická laboratoř emocí

Hněv může aktivovat tzv. autonomní nervový systém, který řídí celou řadu tělesných funkcí a jehož akce neovládáme vůlí. Reguluje například tepovou frekvenci. Významnou roli mohou sehrát také hormony vylučované do krevního oběhu při stresu. Nelze vyloučit, že silné emoce hněvu zesílí zánětlivé reakce ve stěnách tepen. Shimbo předpokládá, že se na celém procesu podílejí buňky výstelky krevních cév, tzv. endotelu, o němž je známo, že řídí roztahování cév v reakci na zátěž. 

Roztahování a smršťování cév (tzv. vazodilatace a vazokonstrikce), a tím i průtok krve tkáněmi, jsou prostřednictvím buněk endotelu řízeny molekulami plynů označovaných souhrnně jako gasotransmitery. Už dlouho je známa zásadní role, kterou při vazodilataci sehrávají plynné molekuly oxidu dusnatého (NO). Tento gasotransmiter si cévy samy vyrábějí rozkladem aminokyseliny argininu pomocí enzymů ze skupiny syntáz označovaných souhrnně zkratkou NOS (z anglického nitric oxide synthase). 

Účinků oxidu dusnatého na cévy využívají léky odvozené od molekuly nitroglycerinu. Z těch se v organismu uvolňuje oxid dusnatý a vyvolá rozšíření cév a zvýšení průtoku krve orgány. Úlevu to přináší pacientům s aterosklerózou, kteří mají omezený průtok krve např. koronárními tepnami zásobujícími krví srdeční svalovinu. Místem vydatné produkce NO je i nervová tkáň. Jestli hněv nějakým způsobem zasahuje do tvorby oxidu dusnatého, ale není známo. Roztažení cév vyvolává také plynný sirovodík, dnes označovaný jako sulfan. Ten je sice prudce jedovatý a toxicitou překonává kyanid, ale buňky ho v nepatrných množstvích produkují rozkladem aminokyseliny cysteinu a využívají ho jako signální molekulu. Také role sulfanu ve vztahu k následkům záchvatů vzteku zůstává nejasná. 

Hněv – škodlivý i prospěšný

„Na základě dřívějších studií jsme měli velmi důvodné podezření, že hněv může negativně ovlivnit stav srdce a cév. Tato studie na zdravých dospělých pomohla zaplnit mezeru v našich znalostech a ukazuje, jak k takovému poškozování může docházet,“ říká členka Shimbova týmu Laurie Friedman Donzeová. „Studie také ukazuje, jak důležitá je podpora aktivit, které lidem pomáhají se zvládáním hněvu. Je to jeden ze způsobů prevence kardiovaskulárních chorob, jež jsou hlavní příčinou úmrtí v naší zemi.“

V dalších studiích se chtějí vědci ze Shimbova týmu soustředit i na starší dospělé se zdravotními problémy, kteří pravděpodobně užívají léky, včetně léků vyvolávajících roztažení cév. Vědce také zajímá, nakolik by mohly pozitivní emoce, jako je radost nebo smích, zvrátit nepříznivé účinky hněvu na kardiovaskulární systém. Za důležité považují programy radící lidem, jak zvládat hněv. 

Jako zvlášť významné se to ukazuje u lidí, kteří se rozčilují často. Těm by mohlo pomoct sportování, jóga, relaxační cvičení nebo kognitivně behaviorální terapie. Při té je pacient náchylný k záchvatům vzteku postupně vystavován podnětům, které ho rozčilují, a to se zvyšující se intenzitou. Učí se přitom zvládat obtížné situace nejprve „nanečisto“ s terapeutem a později sám. Nacvičuje si stresové situace a relaxační techniky, s jejichž pomocí dokáže zachovat chladnou hlavu. Efektivní strategie kognitivně behaviorální terapie pro zvládání hněvu se mohou lidé naučit i z vhodných učebních textů.

Při „léčbě“ zlosti, je třeba zohlednit fakt, že sklony k hněvu jsou individuální a promlouvá do nich i dědičné založení. Příkladem je gen pro enzym monoaminooxygenázu A, který se podílí na „úklidu“ molekul přenašečů nervových vzruchů, tzv. neurotransmiterů, vyplavovaných do mozku při stresové zátěži. Gen se vyskytuje v dlouhé a zkrácené formě, přičemž zkrácená forma s sebou nese snížený výkon při „úklidu“ neurotransmiterů. Lidé, kteří zdědili krátkou formu genu, mají mozek po stresu na delší dobu zaplavený těmito přenašeči nervových vzruchů, a vzrušení u nich proto přetrvává delší dobu. Zjednodušeně řečeno, těmto lidem trvá déle, než jim „vychladnou“. U lidí s kratší variantou genu pro monoaminooxygenázu A tak hrozí silnější a delší záchvaty zlosti. 

Pozitivní stres

Hněv je sice silně negativní emoce, ale v našem životě sehrává nezastupitelnou úlohu. Slouží jako obranná reakce v situacích, kdy se cítíme ohroženi. Zdaleka nejde jen o přímé fyzické hrozby. Zlost se dostaví i v případech, kdy se cítíme ošizeni nebo podvedeni. Hněv jiných lidí rozeznáme celkem spolehlivě z výrazu jejich tváře a reagujeme na něj v zásadě dvěma protichůdnými způsoby. Můžeme se také rozhněvat, ale stejně tak se můžeme začít bát. Hněv a strach představují různé strany jedné mince. Hněvem se připravujeme na boj, strach nás naopak ponouká k útěku. Pro obě strategie je nezbytný přísun energie, protože jsou spojeny s velkým fyzickým vypětím. Tomu odpovídají reakce organismu rozezleného a vystrašeného člověka.

Rozzlobenému člověku se napnou svaly. Do krve se mu uvolňují neurotransmitery známé jako katecholaminy, které zajistí mobilizaci energie. Ta vystačí k pokrytí enormního výdeje energie po dobu několika minut. To je také důvod, proč mají rozezlení lidé tendenci konat ihned, bez jakýchkoli odkladů. Musí využít energii, dokud ji ještě mají k dispozici. Současně s tím se začne tělo připravovat na boj – zrychlí dech i tepovou frekvenci a zvedne krevní tlak. Zrudnutí v obličeji je důsledkem zrychleného průtoku krve, která vstupuje do končetin a připravuje je na fyzickou akci. Do orgánů, jež nejsou nezbytně nutné pro boj, jde naopak krve méně. Pozornost člověka se zužuje, nakonec se soustředí jen na cíl hněvu a nevšímá si ničeho jiného. Mění se i další fyziologické pochody, třeba trávení.

Image

Čtěte také

K čemu jsou nám dobré emoce? Pomáhají nám přežít!

Planetární mlhoviny patří mezi vyhledávané cíle milovníků hvězdné oblohy. Obvykle se jedná o symetrické, převážně kruhové útvary, jež na první pohled připomínají planety – odtud také jejich název. Přesto s nimi mají pramálo společného: Vznikají totiž z vyvržených vnějších vrstev hvězd během fáze, kdy stálice podobná Slunci prochází transformací v červeného obra nebo asymptotickou větví obrů.

Daná fáze se často pojí s epizodickými překotnými termojadernými reakcemi v nitru umírající hvězdy. Tyto tzv. termální pulzy obvykle provází náhlé rozepnutí obálky stálice do prostoru a mohutné uvolňování hmoty. Kolem obra se tak množství plynu formuje do téměř kulových obálek. Jakmile z jádra hvězdy zůstane jen horký bílý trpaslík, jeho intenzivní ultrafialové záření vyvrženou látku ionizuje, přičemž vzniká prakticky kruhový útvar, pozorovatelný i zdálky – planetární mlhovina. Ve větších amatérských dalekohledech mají některé z nich zřetelnou strukturu: Známe tedy Činku, Sněhuláka nebo Prsten­covou mlhovinu.

Image

Čtěte také

Dalekohled Jamese Webba odhalil příčinu ikonického tvaru slavné planetární mlhoviny

Když se zima medvědů zeptá, co dělali v létě, mohou většinou s klidným svědomím odpovědět, že se krmili, krmili a krmili. Například američtí baribalové naberou do přelomu října a listopadu až patnáct kilogramů tělesného tuku, a vytvářejí si tak zásobu energie na dlouhý zimní spánek neboli hibernaci. Na první pohled vypadají hibernující medvědi podobně jako další zimní spáči. Jejich spánek je však v mnoha ohledech unikátní.

Náročné probuzení

Odborníci se dlouho nemohli shodnout, zda lze zimní spánek medvědů označit za opravdovou hibernaci. Huňáči totiž sice spí, ale zároveň si udržují poměrně vysokou tělesnou teplotu. Mnozí biologové proto předpokládali, že tráví zimu ve stavu, který má blíž k normálnímu nočnímu spánku než k hibernaci, jež se vyznačuje razantním utlumením všech životních funkcí včetně hlubokého poklesu tělesné teploty. 

Typičtí zimní spáči jako svišti, ježci nebo netopýři uspoří při hibernaci obrovské množství energie. Dosáhnou toho změnou aktivity mozkových center, která řídí látkovou výměnu – což by však samo o sobě stačilo zabezpečit jen polovinu pozorovaného metabolického útlumu. Další pokles látkové výměny jde na vrub nižších tělesných teplot, protože v chladu se všechny biochemické reakce v organismu výrazně zpomalují. Díky tomu spáči bez úhony přečkají dlouhá období, kdy by si nedokázali opatřit dostatek potravy. 

U některých hibernujících savců klesá tělesná teplota jen mírně nad 0 °C, a povrchové části těla mohou dokonce vychladnout až pod nulu. V tomto stavu stráví zvíře i několik týdnů, načež se probudí a na jeden den plně obnoví látkovou výměnu. Jeho teplota přitom dosáhne normálních hodnot kolem 36 °C. 

Zmíněná krátkodobá probuzení z hibernace jsou energeticky nesmírně náročná a může na ně padnout i 80 % energie spotřebované zvířetem během zimy. Účel vyčerpávajících přestávek přitom není jasný: Spáči je zřejmě využívají k opravě škod vzniklých v organismu v průběhu hibernace – například regenerují nervové buňky. Pro ochranu před infekcemi je také důležité uvést na nějakou dobu do chodu imunitní systém, aby v těle zlikvidoval všechny nežádoucí vetřelce jako viry, bakterie či plísně. 

Laboratoř uprostřed Aljašky

Medvěd tedy používá jinou techniku spánku a vyhýbá se energeticky náročnému zahřívání organismu z nízkých hibernačních teplot. Ušetří však vůbec něco díky svému „vysokoteplotnímu“ zimnímu spánku? Odpověď se nehledala snadno. U drobných živočichů, které lze vystavit nízkým teplotám v laboratoři, je výzkum hibernace celkem jednoduchý: Vědci jim mohou měřit tělesné funkce detailně a nepřetržitě. Imitace mrazivé zimy pro několik metrákových medvědů se však v laboratorních podmínkách zvládnout nedá, a huňáč spící ve svém doupěti se zas nachází mimo dosah vědeckých aparatur.

Američtí odborníci ovšem našli střední cestu a ke studiu zimního spánku aljašských baribalů využili lesní oboru, kde jim připravili umělé brlohy z velkých dřevěných beden. Medvědi tak čelili drsnému klimatu nefalšované aljašské zimy, a přitom je vědci měli pod kontrolou: Mohli měřit jejich teplotu, spotřebu kyslíku, množství vydechovaného oxidu uhličitého, dech, tep i další parametry.

Proč se netřesou zimou?

Výzkum potvrdil, že si medvědi při zimním spánku skutečně udržují poměrně vysokou teplotu. Velké překvapení však znamenal fakt, že se v průběhu zimy neprobouzejí. Místo toho jsou u nich patrné několikadenní výkyvy tělesné teploty, kdy jejich organismus „vychládá“ až na 30 °C a pak se opět ohřívá na 36 °C. Takový nerušený zimní spánek badatelé u jiných hibernujících živočichů nepozorovali. Jedinou známou obdobu nabízí maki tlustoocasý, drobný madagaskarský lemur, který v dutinách stromů během roku hibernuje i sedm měsíců. Také u něj teplota kolísá mezi 30 a 37 °C, přičemž její okamžitá hodnota závisí na denní době i na tom, jak sluneční paprsky přes den ohřejí vzduch v dutině. 

Zajímavé je, že se medvěd při ochlazení organismu ke 30 °C netřese zimou. Třes svalů přitom netvoří pasivní reakci na pocit chladu – ve skutečnosti se jedná o intenzivní a nepřetržitou svalovou práci, při níž se uvolňuje teplo. Pro většinu savců jde proto o jeden z krajních způsobů, jak prochládající organismus zahřát, i když promrzlé zvíře nemá nad třesem kontrolu. Snad každý z nás ví, že vůlí proti cvakání zubů nic nezmůžeme. Medvědí mozkové centrum pro řízení tělesné teploty je ovšem už při upadání do hibernace nastaveno na podstatně nižší hodnoty a tělo prochladlé na 30 °C necítí potřebu se ohřívat. Podobně dokážou svalový třes „vypnout“ například tuleni, kteří z chladné vody vylézají na mrazivý vzduch. I pro ně by práce svalů znamenala jen mrhání energií. 

Ostatním se vyrovná

Další překvapení přineslo měření metabolismu spících baribalů. Navzdory vysoké tělesné teplotě dokážou medvědi drasticky utlumit látkovou výměnu a v daném ohledu se svou vysokoteplotní hibernací prakticky vyrovnají tradičním zimním spáčům. Každý gram tkání spícího medvědího těla tedy spotřebuje stejné množství kyslíku jako tkáně hibernujícího ježka, sviště či netopýra.

Pokud vyjádříme útlum metabolismu v procentech jeho základní úrovně, mohla by se nám zdát hibernace medvědů slabší. Látková výměna u nich klesá na čtvrtinu hodnot, které si za bdělého stavu žádá zajištění základních životních funkcí. U malých zimních spáčů, jako jsou netopýři či sysli, se přitom jedná o pouhá 2 % obvyklé minimální potřeby. Uvedený rozdíl jde ovšem na vrub velice intenzivní látkové výměny malých savců v obdobích plné životní aktivity. Jinými slovy je jejich život energeticky extrémně náročný, takže při hibernaci dosahují ohromujících úspor. Medvědovy „všední dny“ jsou relativně méně náročné, ale metabolismus v období spánku dokáže stlačit na stejně nízkou hladinu.

Mistr zimní nečinnosti

Zimní spánek medvědů ukrývá ještě další zajímavosti: Nejenže v jeho průběhu nejedí a nepijí, ale ani nevyměšují. Pokud by se člověk několik měsíců nezbavoval zplodin látkové výměny, zemřel by na otravu těmito toxickými odpady. Medvěd je vůči popsanému hromadění zplodin odolný, a navíc je umí recyklovat. Například močovina se v jeho močovém měchýři vstřebává zpátky do krve, kde se využije pro opravy bílkovinných molekul.

Zajímavé je i probouzení medvědů ze zimního spánku. Když se baribal v půlce dubna vyhrabe z brlohu, pohybuje se jeho tělesná teplota okolo normálních 36,6 °C. Látková výměna však zůstává ještě několik týdnů utlumená, a šelma má tudíž k dispozici jen polovinu energie nutné k udržení základních tělesných funkcí. Orgány odvádějí normální práci, ale musejí k tomu i nadále čerpat z rezerv, jež zvířeti zbyly po dlouhé zimě. 

Na otázku, jak medvědi popsaný „život na půl plynu“ zvládají, se zatím nepodařilo najít odpověď. Každopádně jde o skutečné mistry zimního spánku, o čemž velmi výmluvně svědčí nízká spotřeba kyslíku při hibernaci a schopnost potlačit látkovou výměnu bez poklesu tělesné teploty. V daném ohledu tedy trumfnou jiné zimní spáče, kteří si k omezení metabolismu pomáhají zpomalením biochemických reakcí v těle díky chladu. 

Image

Čtěte také

Torpor, hibernace a kryptobióza: Dlouhý zimní spánek není výsadou jen medvědů

Onen hrob představovala pouhá prkenná truhla s kosterními pozůstatky, situovaná u malého oltáře s vyobrazeními Jana Husa a Jana Žižky. Autenticitu ostatků zřejmě už tehdy potvrzoval oslavný nápis. Ani jedna zpráva, která se o hejtmanových pozůstatcích v Čáslavi zmiňuje, však nesahá před rok 1522. To je důležité datum, neboť v uvedeném roce utrpěl čáslavský kostel značné škody v důsledku mohutného požáru. 

Zda se truhlička s Žižkovými kostmi náhodou objevila při odklízení spoušti po zřícené klenbě, či tady byla již dříve, nedokážeme říct. Ještě ve třicátých letech 16. století však existovaly spory, zda je slepý vojevůdce pochován v Hradci Králové, nebo v Čáslavi. Žádný záznam, jenž by vysvětloval, kdy, proč a za jakých okolností přikázal někdo převézt jeho ostatky z jednoho krajského města do druhého, se nedochoval. Podstatný byl výsledek. Prestižní souboj o Žižkův hrob na celé čáře vyhrála Čáslav. A to i díky pověsti, že se hejtmanových kostí zmocnili čáslavští husité, kteří si z Hradečáků dokonale vystřelili a podstrčili jim mrtvolu nějakého Němce. 

Žižkův „koutek“ 

Uctění vojevůdcovy památky se Čáslavští zhostili důstojným způsobem. Prkennou truhličku nahradil v kostele po polovině 16. století kamenný náhrobek s vytesanou hejtmanovou postavou, nad ním zavěsili železný palcát a na pilíř u oltáře umístili Žižkův „talíř“, ve skutečnosti jakousi čtyřhrannou kamennou desku. U všech „exponátů“ se skvěly latinské, částečně veršované nápisy, opěvující válečníkovy činy. Nyní už nikdo nepochyboval, že Žižka leží v Čáslavi. Dokonce ani císař Ferdinand I., který prý při pohledu na Žižkův palcát a náhrobek zrušil svůj úmysl přenocovat ve městě a ulevil si slovy: „Fuj, fuj, zlý člověk! Je mrtvý a ještě po sto letech děsí živé lidi.“ 

V předvečer třicetileté války však Čáslav o údajný hrob velkého válečníka příliš nepečovala. Hrozivý palcát zcizil nějaký žoldnéř a obraz na kamenné tumbě pozvolna stíral čas. Když po bělohorské bitvě získala kostel katolická církev, přikázal mincmistr Vilém z Vřesovic zničit Žižkův hrob i kosti. „Avšak hluboko velmi kopavše,“ říká zasvěcený současník, „nic nenalezli krom prachu…“ A tak si hanobitelé Žižkovy památky vybili vztek na náhrobním kameni. Vynesli jej z chrámu a roztloukli na kusy, jež pohodili na místním hřbitově, podle jiné verze pod čáslavskou šibenicí. Malovaný oltář s Husem a Žižkou zřejmě zabavili kutnohorští jezuité, kteří ho v roce 1651 údajně darovali dánskému diplomatovi. 

Žižkův „koutek“ sice z kostela zmizel, leč záhada vojevůdcova prázdného hrobu nedala spát čáslavskému děkanovi Anselmu Kramskemu. Militantní katolík se uklidnil až nedlouho po roce 1638, kdy nadšeně uvítal nález lidských kostí v chrámu, který spravoval. Pevně přesvědčen, že jde o Žižkovy ostatky, přikázal katovi, aby je vlastníma rukama uvrhl na čáslavském rynku do ohně. 

Přání otcem myšlenky? 

Kolem osobnosti Jana Žižky poté v Čáslavi zavládlo mlčení, trvající bezmála dvě století. Ukončil je až romantický historismus obrozenského střihu. Vzedmutá vlna zájmu o husitství a husity, v nichž čeští vlastenci spatřovali své slavné a hrdinné předky, neminula po roce 1860 ani Čáslav. Rázem se vynořily pověsti, že hned po Bílé hoře zdejší nekatolíci ukryli Žižkovy ostatky někde v kostele, možná za konšelskými lavicemi nebo za oltářem sv. Tekly. Ačkoliv všechna pátrání skončila bezvýsledně, čáslavská „žižkománie“ neopadla. 

Na sklonku srpna 1880 ji ještě umocnilo slavnostní odhalení vojevůdcova pomníku, dílo Josefa Václava Myslbeka. K plné spokojenosti nyní chyběly pouze válečníkovy autentické pozůstatky. To byl ostatně jeden z hlavních důvodů, proč členové výboru muzejního spolku Včela čáslavská předložili v červnu 1901 městské radě návrh, aby se přikročilo k výzkumu nejstarší části kostela sv. Petra a Pavla. Generální oprava chrámu začala pod vedením proslulého architekta Kamila Hilberta v létě 1908, pečlivě sledována místní elitou a regionálním tiskem, který čtenáře upozorňoval na reálnou možnost senzačního nálezu. 

Den D, hodina H 

Vytoužená chvíle nastala v pondělí 21. listopadu 1910 krátce před desátou hodinou dopolední. Zedníci František Brázda, Jan Volný a František Filip narazili při seškrabávání omítky v mariánské kapli na zazděnou dutinu. Opatrně vyňali jednu cihlu, aby se přesvědčili o správnosti své domněnky, a Brázda poté okamžitě doběhl pro městského archiváře Josefa Dlabáčka. Po jeho příchodu vybourali dělníci zazdívku a zjistili, že v tajemném prostoru leží několik kostí, vrchní část lidské lebky s patrnou jizvou nad levou očnicí, střep z mísy, dvě lopatičky vyřezané ze šindelových prkének, loučová destička, mech a kousek ztrouchnivělého plátna. 

Trvalo však ještě několik dní, než se v Čáslavi prosadilo mínění, že konečně byly nalezeny tělesné ostatky Jana Žižky. Napomohl tomu podvrh. Jakoby náhodou se hned v sobotu 26. listopadu objevila v jiném kostelním výklenku stará knižní deska s latinsky psaným sdělením, jež potvrzovalo autenticitu kostí jako Žižkových ostatků. Tuto zprávu vzaly na vědomí i pražské Národní listy, které ji hned v následujících dnech ve výrazné grafické úpravě vytroubily do světa. Oči všech obdivovatelů husitství, a zvláště udatného hejtmana, se rázem obrátily k Čáslavi. 

Záhy zjištěný fakt, že latinský nápis vytvořil čáslavský učitel a konzervátor Václav Vladimír Jeníček, většina z nich asi nezaregistrovala. Nebyl to první Jeníčkův padělek. O necelé dva roky dříve publikoval v časopisu Čáslavský kraj dopis českého šlechtice a pobělohorského exulanta Albrechta Robmhapa ze Suché, který v roce 1629 sděloval, že Vilém z Vřesovic sice zničil Žižkův náhrobek, ale jeho obsah byl ukryt na utajeném místě, dokud „zlí časové nepominou“. Právě tento falzifikát, rozpoznaný až počátkem roku 1911, vyvolal v Čáslavi horečné pátrání po Žižkových ostatcích. Hilbertova rekonstrukce chrámu sv. Petra a Pavla tehdy zrovna začínala. 

Skeptická věda 

Akademické komise, které čáslavský nález na přelomu let 1910 a 1911 zkoumaly, zachovaly chvályhodnou opatrnost. Jejich pozornost upoutala především lebka (kalva). Její pravost jako skutečného Žižkova ostatku hájil z renomovaných přírodovědců pouze antropolog Jindřich Matiegka. Ostatní odborníci kategoricky formulovaný názor nevyslovili. Nemohli přehlédnout podezřelé okolnosti, jichž byla celá řada. Zedníci především při práci v kapli Panny Marie ignorovali instrukci, aby jakoukoliv zazdívku neprodleně hlásili archiváři Dlabáčkovi. Po probourání výklenku tak nikdo nepořídil kresebnou či fotografickou dokumentaci a v dochovaných protokolech existují neodstranitelné rozpory.

O uzavřeném nálezovém souboru, který by se dal vědecky vyhodnotit, není možné vůbec mluvit. S lebkou, kostmi i dalšími předměty se vzápětí po odkrytí manipulovalo, odpoledne 21. listopadu dokonce zedník Brázda zabalil celý nález do zástěry a donesl ho na čáslavskou radnici. Dvě obratlové kůstky si vzal ještě v kostele „na památku“ pekař Josef Pelikán a nálezový protokol sestavili (a spolu se třemi zedníky) podepsali falzifikátor Jeníček, Kliment Čermák a Josef Dlabáček. Kamil Hilbert přijel do Čáslavi až 22. listopadu. Podle jeho názoru, který potvrdily výzkumy provedené na konci 20. století, byl výklenek, zazděný nejpozději ve druhé polovině 17. věku, vybudován při stavbě velké věže po roce 1452. 

Přesto není možné ignorovat skutečnost, že známý architekt při probourání dutiny chyběl. Ani přední čeští historikové nezaujali vůči čáslavskému nálezu vstřícné stanovisko. Jedinou výjimku představoval čelný husitolog František Michálek Bartoš, který až do své smrti roku 1972 hájil pravost čáslavské lebky. Po vznesených pochybnostech ztratila česká veřejnost o senzační objev zájem, ale Čáslavským to nevadilo. V roce 1925 slavnostně otevřeli Žižkovu síň, v níž vystavili lebku, která podle nich nesporně náležela českému rekovi.

Image

Čtěte také

Smrt jednookého vojevůdce: Mohl být Jan Žižka z Trocnova otráven?

Federální agentura Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) nedávno analyzovala vzorky viru ptačí chřipky, získané od pacienta v Louisianě, který byl s infekcí ptačí chřipky v kritickém stavu. Zjistili, že malé procentu virů tohoto pacienta nese genetické změny, které zlepšují schopnost viru vázat se k receptorům buněk v lidských horních cestách dýchacích.

Mutace ptačí chřipky

Podle CDC je významné, že tyto změny nebyly detekovány u ptáků, včetně chované drůbeže, což mohl být zdroj infekce pro pacienta z Louisiany. Experti CDC jsou přesvědčeni, že uvedené mutace zřejmě vznikly při replikaci viru v těle pacienta v průběhu nemoci. Současně ale nebyl zjištěný přenos těchto mutovaných virů na další lidské pacienty.

Odborníci upozorňují, že je zatím předčasné vyvozovat, že objevené mutace viru ptačí chřipky vedou ke snazšímu šíření této choroby mezi lidmi nebo třeba k závažnějšímu průběhu onemocnění. Podle viroložky Angely Rasmussenové z kanadské Univerzity Saskatchewanu je nutné potvrdit skutečnou závažnost zmíněných mutací, například testováním na vhodných laboratorních zvířatech.

Dobrou zprávou pro lidstvo je i to, že se podobné mutace objevily u viru ptačí chřipky již dříve, u kriticky nemocných pacientů. Rasmussenová považuje za problematické především to, že v současnosti koluje mezi lidmi i dalšími druhy živočichů velké množství částic tohoto viru. Zvyšuje to pravděpodobnost náhlých evolučních zvratů, které pak mohou rozpoutat chřipkovou pandemii.

Image

Čtěte také

Mazlíčci v ohrožení: Vysoce patogenní ptačí chřipka H5N1 zabíjí v Polsku kočky

Mechanik rakousko-uherské letecké setniny (Flik) č. 15/F četař (Zugsführer) Antonín Podhrázský z Tábora si během první světové války pořídil několik desítek fotografií, převážně s leteckou tematikou. Domů se pak vrátil s obsáhlým albem, které obsahuje mnoho dnes již unikátních snímků. Sám Podhrázský je také s největší pravděpodobností zachycen, jak hledí na nebe zpod pravého kola převráceného letadla. 

Na muškách velbloudů

Na letišti Flik 15/F u Levica v jižních Tyrolech musel 4. května 1918 za dramatických okolností nouzově přistát stíhací letoun Albatros D.III (Oef) 153.195 ze stavu stíhací setniny 68/J. Tato nová jednotka zahájila svou operační činnost jen o pár dní dříve (1. května 1918) pod velením leteckého esa nadporučíka Karla Patzelta. Ve stavu měla několik Albatrosů D.III Oeffag série 153 a již od prvního dne čelila agresivní taktice stíhačů britského kontingentu RAF operujícího na italské frontě. Piloti Jeho Veličenstva na tomto bojišti  „sedlali“  mimo jiné legendární stroje Sopwith Camel. 

S albatrosem na této fotografii létal od 1. května šikovatel Andreas Dombrowski z Ostravy, kdy se během dvou letů dostal do souboje s „velbloudy“. Je třeba doplnit, že rakousko-uherští letci příliš nerozlišovali mezi britskými letouny Sopwith a italskými stroji Hanrioty HD I kvůli velmi podobné siluetě. Dombrowski absolvoval v následujících dvou dnech další  tři bojové lety a do vzduchu zamířil také 4. května ráno, kdy se čtveřice albatrosů pod vedením nadporučíka Patzelta střetla nad nepřátelským územím se skupinou stíhaček protivníka. ¨

Kusterleho odveta

Během těžkého souboje Dombrowski poslal poblíž Montebelluna k zemi jeden Sopwith Camel, nicméně se mu zasekly závěry kulometů, a tak zamířil k domovu. Jeden z camelů 28. perutě RAF, za jehož řízením seděl Kanaďan George McLeod, se však za ostravského rodáka pověsil a neustále ho ostřeloval. Dombrowski byl jednou ze střel zasažen na tváři a u Levica havaroval.

U jeho převrácené stíhačky se pak nechali vyfotografovat příslušníci pozemního personálu Flik 15/F. Vítěz tohoto souboje, mezitím na poručíka povýšený McLeod, se ale neradoval dlouho. Už 8. června 1918 jej sestřelili, ale Kanaďan měl štěstí a nezraněn padl do zajetí. Jeho přemožitelem se stal pilot jednomístného stroje Aviatik C.I (Lo) 114.07 upraveného na fotoprůzkumný letoun četař Rudolf Kusterle od Fliku 46/P. 

Image

Čtěte také

Očima císařské armády: Letecká setnina č. 15 ve světové válce

Saturnovy prstence patří mezi nejúžasnější a nejvíce zkoumané jevy Sluneční soustavy. Přesto nad nimi vyvstává několik otazníků, přičemž ten klíčový je jejich stáří. Již dlouhou dobu se vědci snaží přijít na to, zda prstence vznikly před miliardami let, když byla Sluneční soustava mladá, nebo v posledních několika stovkách milionů let. Nový výzkum naznačuje, že prstence jsou starší, než se dříve myslelo.

První pozorování Saturnových prstenců provedl Galileo Galilei, který je považoval za měsíce. Později Christian Huygens správně usoudil, že jde o prstence. Moderní technologie, jako sondy Voyager a Hubbleův teleskop, poskytly detailní snímky prstenců, ale až mise Cassini přinesla zásadní informace o jejich složení a dynamice. 

Špíně odolné kroužky

Nový výzkum publikovaný v Nature Geoscience naznačuje, že prstence mohou být skutečně velmi staré. Studie vedená Ryukim Hyodem ukazuje, že prstence se zdají být čisté navzdory bombardování mikrometeoroidy. Starší modely počítaly s vysokou efektivitou akrece (přichycení) těchto mikrometeoroidů, což vedlo k závěru, že prstence musí být mladé, protože jinak by byly tmavší. 

Nový model však naznačuje, že akrece je ve skutečnosti méně efektivní (pouze kolem 1 % místo dříve předpokládaných 10 %), což znamená, že prstence mohou být starší a jejich „čistota“ je výsledkem odporu vůči znečištění.

Akrece označuje proces, při kterém mikrometeoroidy (malé částice prachu a kamene) dopadají na částice tvořící Saturnovy prstence a přichytávají se na ně, což by je mělo „špinit“. Tento proces závisí na několika faktorech, jako je rychlost a úhel dopadu.

Předchozí modely předpokládaly, že akrece mikrometeoroidů je poměrně efektivní a při dlouhodobém bombardování by prstence musely být viditelně tmavší, což vedlo k závěru, že prstence jsou relativně mladé.

Nový model ale ukazuje, že akrece je méně efektivní. Při dopadu mikrometeoroidů na ledové částice dochází k jejich odpaření a ionizaci a takto vzniklé částice pak opouštějí systém prstenců třemi způsoby: část z nich dopadá na povrch Saturnu, část opouští gravitační pole planety a část končí v její atmosféře. Výsledkem tohoto procesu je podle vědců nízká akrece a nízká míra znečištění, což naznačuje, že Saturnovy prstence mohou být mnohem starší, než dřívější odhady uváděly. Jejich „mladistvý“ vzhled je zřejmě způsoben hlavně jejich odolností vůči znečištění.

Image

Čtěte také

Nové simulace spojují vznik Saturnových prstenců se srážkou dvou ledových měsíců

Metody přírodní či alternativní medicíny jsou vděčným mediálním tématem, které opakovaně prosakuje do veřejných diskusí a debat o zdravotnictví. Je to téma polarizující, jež nalézá své vášnivé zastánce i odpůrce a pro samé zapálení pro názor často není slyšet odborné a věcné argumenty. Protože emocionální vyhrocené hádky málokdy přinášejí racionální výsledky, jsou často lidé zmatení a mají problémy komukoli v této oblasti důvěřovat.

Problematické je už samotné vymezení definice alternativní medicíny. Podle Národního zdravotnického informačního portálu je alternativní medicína nebo také komplementární medicína širokým pojmem zahrnujícím všechny formy neklasické medicíny. Společným znakem má být to, že jejich metody a postupy nejsou opřeny o důkazy a nejsou testovány na bezpečnost a účinnost způsobem, jaký je obvyklý u medicíny založené na důkazech.

Obtížné posouzení

Posuzování účinnosti jednotlivých medicínských metod je vždy trochu komplikované a přístup k řadě postupů se proměňoval v průběhu času. Některé léčivé metodiky vnímané jako součást alternativní medicíny, např. fytoterapie, mají oporu v důkazech a nejsou tedy ani odborníky vnímány jako neúčinné. Naproti tomu jiné metody, homeopatie či léčba krystaly, již patří mezi prokazatelně nefunkční léčbu a vyložené šarlatánství.

Metody alternativní a konvenční medicíny bývají často dávány do protikladu, což ovšem není zcela správný pohled. Dnešní medicína založená na důkazech totiž v celé řadě postupů vychází z metod přírodní medicíny, které jen rozvíjí dále. Příkladem může být odvar z vrbové kůry, jenž se po dlouhá staletí užíval jako prostředek pro ztlumení bolestí a horečky. Nešlo o pouhou babskou pověru, odvar skutečně fungoval. Vrbová kůra totiž obsahuje kyselinu acetylsalicylovou, látku s protizánětlivými a analgetickými účinky. Postupy moderní medicíny pouze vynalezly způsob, jak identickou látku vyrobit a v přesně stanovených množstvích ji nadávkovat do tablet.

Proto dnes nemíříme s bolestí hlavy k babce kořenářce, ale vydáme se do lékárny, kde zakoupíme příslušné léčivo. Ani dnes nemusíme odhadovat množství odvaru, neboť přesně víme, kolik tabletek můžeme bezpečně denně užít.

Nesmiřitelní soupeři

Proč tedy bývají oba přístupy vnímány tak protikladně? A proč je toto téma natolik výbušné? Abychom pochopili někdy až argumentační zákopovou válku mezi oběma tábory, je třeba se podívat, jak funguje současné zdravotnictví a jeho financování. Aby mohla být nějaká léčebná metoda (nejen léčivo, ale i rehabilitační metoda, operační postup atd.) uznána jako součást postupu tzv. lege artis, a tím i hrazena ze zdravotního pojištění, musí být prokázána její bezpečnost a účinnost.

V praxi to znamená, že lék či metoda projdou patřičnými testy a prokáže se, že je léčba dostatečně účinná a bezpečná. Toto srovnání probíhá obvykle buď vůči současně užívanému léku, nebo placebu (neúčinné látce, jež ale vypadá totožně jako skutečný medikament), v případě například operačních postupů se hodnotí jasně stanovená kritéria jako délka hospitalizace či komplikace. Výsledkem je pak výstup studie, který prokáže (či naopak neprokáže) dostatečnou bezpečnost a účinnost zkoumané metody.

Je to poměrně logický postup, neboť zdravotní pojištěnci za své peníze vyžadují maximálně bezpečnou a účinnou léčbu. Asi nikdo by nechtěl z peněz veřejného zdravotnictví platit například šarlatána, jenž by tvrdil, že uzdravuje dotekem svých rukou.

Zde však narážíme na problém celé řady postupů alternativní medicíny, tedy neprokazatelnost účinku. Například u homeopatie je neúčinnost zjevná – homeopatický přípravek neobsahuje ani molekulu potenciálně účinné látky, jedná se tedy obvykle doslova o předražený cukr nebo vodu. U jiných metod je problémem například neopakovatelnost výsledku nebo příliš mnoho proměnných.

Jiné metody mohou mít částečný efekt (například akupunktura), který ovšem není založen na předpokladu toku božské energie, ale na přítomnosti neuroanatomických struktur – někdy může mít vpich jehly skutečný klinický efekt. Kvůli absenci důkazů a jasných principů fungování proto není možné reálně hradit tyto procedury z veřejného zdravotnictví ani nějak regulovat jejich poskytovatele. Jak byste ostatně chtěli určit, kdo je skutečný odborník a kdo znalost jen předstírá u metody, jež nemá prokazatelné účinky?

S důkazem, ale bez účinku

Samozřejmě i současná medicína založená na důkazech má své limity. Především u některých metod alternativní medicíny nelze říct, že by nefungovaly vůbec. Není možné je ovšem provádět standardizovaným způsobem tak, aby byl prokázán jednoznačný efekt vůči placebu nebo současným metodám konvenční medicíny. Proč tedy tolik lidí dnes vyhledává metody alternativní medicíny? A proč jim důvěřují často více než odborníkům „západní“ medicíny?

Podle některých statistik i více než 30 % lidí s obtížemi, kteří vyhledávají lékaře, jeho pomoc fakticky nepotřebuje. Jejich problémy se skrývají spíše v neurotických či psychosomatických příčinách a často by jim psychoterapie a změna životního stylu a přístupu pomohly více než polykání medikamentů. Ambulantní specialisté jsou však často přetíženi a nemají na pacienta tolik času, kolik by skutečně bylo potřeba.

Pokud lékař nemá dostatek trpělivosti a ochoty (nebo prostě při nejlepší vůli nemůže, neboť na jeho péči čeká řada dalších pacientů) vysvětlit nemocnému podrobně příčiny příznaků a probírat režimová opatření, je pro něj nejjednodušším řešením vystavit recept. Pacient sice obvykle nemá medicínské znalosti, často však vycítí, že na něj lékař nemá tolik času, kolik by si představoval, a přestane mu důvěřovat. Proto pak hledá ještě radu u léčitelů, kteří se mu za příslušný poplatek budou věnovat a vyslechnou jej trpělivěji než vytížený lékař.

Zde může nastat několik rizikových situací, zvláště pokud je choroba nemocného závažnějšího charakteru, například onkologické onemocnění. Pokud pacient vyhledá dříve léčitele než skutečného lékaře, hrozí, že choroba nemusí být diagnostikována včas, případně, že nemocný odmítne léčbu navrženou specialistou a upne se na alternativní či přírodní metody. V takovém případě může dojít i k ohrožení života či přímo ke zbytečnému úmrtí.

Účinek „omylem“

Na druhou stranu by bylo chybou všechny metody alternativní medicíny hned démonizovat a házet do jednoho pytle. Například fytoterapie neboli léčba bylinkami často není ani řazena do metod alternativní medicíny, neboť má prokazatelné účinky a s metodami konvenční medicíny se může skvěle doplňovat. Ale i metody, jež fungují na zcela nevědeckých základech (například homeopatie), mohou pacientům ulevit v jejich obtížích. Jak je to možné?

V tomto případě se často uplatňuje tzv. placebo efekt. Jde o to, že pokud pacient věří, že dostává skutečně účinný preparát (i kdyby se jednalo o čistě cukrové pilulky), může pociťovat úlevu. Není žádným tajemstvím, že psychický stav má vliv na celou řadu somatických onemocnění, včetně chronických bolestí, vysokého tlaku nebo atopického ekzému. Pokud pacient dostává léčbu sice neúčinnou, které však naplno věří, mohou se i skutečné příznaky zlepšit.

Nositelem uzdravení však nejsou homeopatické preparáty, ale samotná osoba léčitele, jenž nemocného vyslechne, projeví soucit a účast a pak vytvoří léčbu „přesně na míru“. Zvláště pokud je léčba drahá, projevuje se víra v účinek nejsilněji – něco, za co jsem zaplatil takové peníze, přece nemůže nefungovat!

Kromě placebo efektu často léčitelé navrhují i režimová opatření, která mohou fungovat. Pokud lékaři navrhují pohyb a redukci váhy, málokdo je bere vážně. Pokud nám však léčitel sestaví na míru magickou dietu a speciální cviky, máme často tendenci poslouchat tyto draze zaplacené rady mnohem více. A pokud se bude jednat o rady na alespoň trochu racionálním základu (zvýšení pohybu, snížení kalorického příjmu), budou nepochybně fungovat.

Bylinné mýty a legendy

S přírodní či alternativní medicínou se také pojí některé mýty a polopravdy, například tvrzení, že vše přírodní musí být nutně lepší. Současná medicína však velice často využívá tytéž látky, které se vyskytují i v přírodních substancích, typicky v rostlinách. Chemicky se jedná o totožné látky s naprosto stejným mechanismem účinku. Výrok, že stejná látka pocházející z přírody bude mít jiné (lepší) účinky než identická látka vyrobená chemickým procesem, zkrátka a dobře není pravdivý.

Pokud si tedy uděláte vývar z listů náprstníku, pozřete tytéž srdeční glykosidy, jako když si dáte tabletku digoxinu; stejně tak v rulíku zlomocném je tentýž atropin, jenž se užívá v medicíně ke zrychlení srdeční frekvence, a podobně. Protože se však často v případě léčiv jedná zároveň o prudké jedy, je jejich podávání v rostlinné podobě velmi rizikové. Nikdy nevíte, kolik přesně látky rostlina obsahuje, kolik se jí vylouhuje či vyextrahuje do tinktury, a riziko překročení bezpečné dávky je velmi vysoké.

Mezi další rozšířené mýty patří, že lékaři jsou hromadně upláceni farmaceutickými společnostmi, aby psali více léků, než je potřeba. Čas od času se sice podobný problém opravdu objeví, ale v množství ambulantních specialistů se jedná opravdu o kapku v moři. Zdravotní pojišťovny si své finance velmi dobře hlídají a systém je nastaven tak, aby byl co nejméně zneužitelný a případného hříšníka co nejrychleji odhalil.

Nebezpečným mýtem je, že rostlinné přípravky nám nemohou uškodit. Opak je však pravdou. Některé bylinné preparáty čínské medicíny, které jsou volně k zakoupení na internetu, obsahují i prudce jedovaté rostlinné alkaloidy, jež mohou poškozovat játra. Ta ale může ničit například i obyčejná lékořice užívaná ve vyšších dávkách. Stejně tak celá řada volně dostupných bylinných preparátů, pokud jsou užívány ve větším množství, může mít na organismus nepříznivý vliv.

Dalším problémem je, že některé bylinky a rostlinné produkty mohou ovlivňovat metabolismus užívaných léčiv. Koncentrace léku v organismu pak bude buď neúčinná, nebo naopak toxicky vysoká. Typickými příklady jsou třezalka tečkovaná (urychluje metabolismus vybraných léků) či grapefruitová šťáva (ta jej naopak brzdí). Proto je užitečné číst příbalové letáky a dávat pozor na případné rizikové kombinace s potravinovými doplňky.

Šarlatánství, nebo podvod?

Americká agentura National Center on Complementary and Integrative Health (Národní centrum pro komplementární a integrační zdravotnictví) vytvořila klasifikační systém, který se snaží rozlišit pět hlavních skupin alternativní medicíny. Tyto skupiny se částečně překrývají a rozdělení je tedy spíše orientační. 
První skupina zahrnuje celé lékařské systémy – například tradiční čínskou medicínu, ájurvédu či homeopatii. 

Druhá skupina pojímá intervence v oblasti mysli a těla, metody, které využívají propojení mysli a ducha. Zde je třeba podotknout, že se tím nemyslí klasická psychosomatika, jež je prokázaným a využívaným fenoménem i na poli „standardní“ medicíny, ale například hypnoterapie. 

Třetí skupinou jsou praktiky založené na biologických působcích. Zde se bavíme o bylinách, vitaminech a dalších přírodních látkách. Opět zde nemáme na mysli prokázané a účinné postupy (všichni vědí, že vitaminy jsou potřeba), ale například vysokodávkovaný vitamin C v nadměrných dávkách nebo podávání jedovatého olova v klasické čínské medicíně. 

Čtvrtá skupina zahrnuje praktiky založené na tělesné manipulaci, jako jsou chiropraxe či osteopatie, opět se zde nebavíme o vědecky prokázaných metodách, například o fyzioterapii.

Poslední skupinou je energetická medicína založená na práci s energiemi ať již smyšlenými, či reálnými, které však nemají prokazatelný biologický účinek (biomagnety a podobně).

Image

Čtěte také

Tradiční čínská medicína: Tisícileté kořeny čínské medicíny sahají jen 70 let nazpět