Slavný komplex menhirů a kamenných kruhů Stonehenge, který se nachází v jižní části Anglie, je starý zhruba 5 100 let, i když jeho nejmladší části vznikaly až v době kolem roku 1600 před naším letopočtem. Jde o jednu z nejvýznamnějších památek z přelomu neolitu a doby bronzové. Přesný účel Stonehenge je ale stále zahalen tajemstvím. 

Podle části odborníků jde o dávný chrám zasvěcený Slunci a lidé se zde shromažďovali, aby slavili slunovrat. Podle jiných je Stonehenge zasvěcené mrtvým a poutníci z blízka i z dáli sem přicházeli pořádat velkolepé pohřební hostiny. Nelze vyloučit, že aspoň z části mají pravdu oba tábory. 

Známý britský archeolog Mike Parker Pearson z University College London nyní přichází s dalším možným vysvětlením účelu tajemné stavby. Podle Pearsona byl komplex Stonehenge součástí snah o sjednocení neolitické Británie v době, kdy ostrovní země čelila zvýšené imigraci z Evropy. Archeolog přitom vychází z nedávných objevů, podle nichž některé kameny použité při stavbě Stonehenge pocházejí z velké dálky.

Kameny z velké dálky

Už nějakou dobu vědci vědí, že část balvanů tvořících Stonehenge pochází z lomu vzdáleného asi 15 kilometrů severně od Stonehenge. Jiné z kopců Preseli Hills ve Walesu vzdálených asi 225 kilometrů. Nedávno ale také vyšlo najevo, že šestitunový Oltářní kámen z centrální části Stonehenge pochází ze severního Skotska. Dávní lidé museli s tímto kamenem urazit vzdálenost asi 700 kilometrů.

„Skutečnost, že prakticky všechny kameny ve Stonehenge pocházejí z větší nebo i ze značné dálky, dělá z tohoto komplexu unikátní stavbu mezi více než 900 kamennými kruhy celé Británie,“ líčí Pearson. „Naznačuje to, že tento komplex mohl mít kromě jiného i politickou funkci. Mohl být monumentem jednoty lidí Británie.“

Má-li Pearson pravdu, muselo lidem v Británii té doby na politické jednotě hodně záležet. Ostatní prehistorické stavby tohoto typu v Británii nebo v Evropě totiž tvoří balvany dopravené z průměrné vzdálenosti okolo sedmi kilometrů. Stonehenge je v tomto ohledu opravdu výjimečný. Pokud ale bylo cílem tehdejších lidí zajistit jednotu a identitu Británie, jejich úsilí selhalo. Nově příchozí lidé totiž nakonec nahradili původní neolitické obyvatele Británie.

Image

Čtěte také

Tajemný Stonehenge: Kdo byli jeho první stavitelé?

Psal se 14. duben 1941, když na americkou základnu Camp Beauregard ve státě Louisiana dorazila skupina 600 důstojníků a 3 000 vojínů a poddůstojníků z řad 2. obrněné divize, kteří se měli stát jádrem nově utvářené 3. obrněné divize. V březnu 1942 se tato formace dostala do podřízenosti II. obrněného sboru a mezi srpnem a říjnem stejného roku prošla intenzivním polním výcvikem v Mohavské poušti. Do Evropy pak vyrazila na podzim 1943 a její první vojáci stanuli na britské půdě  15. září. Následovalo období aklimatizace, po němž začal kolotoč dalšího polního výcviku. 

Mezi živými ploty

S blížícím se létem 1944 sílily zvěsti o nadcházející invazi do Evropy a muži z 3. obrněné divize očekávali, že budou nasazeni v úvodní vlně. Toto přání se jim nemělo splnit – když 6. června 1944 na normandské pláže vstoupili první spojenečtí vojáci, 3. obrněná divize stále zůstávala ve Velké Británii. Čekání skončilo až v polovině června, kdy se jádro útvaru vedeného generálmajorem Leroyem Watsonem nalodilo v Southamptonu a zamířilo do Normandie. První elementy se vylodily 23. června na pláži Omaha a po několika dnech příprav zamířily k Saint-Lô. Tam měla divize působit jako útočný hrot VII. sboru generálmajora Josepha Collinse, v jehož podřízenosti strávila naprostou většinu své služby v Evropě. 

Křest ohněm nastal 29. června 1944 během dobývání Villiers-Fossard. Tam příslušníci 3. obrněné poprvé zakusili záludnost bojů v takzvaných bocage – hustých živých plotech lemujících normandské cesty, jež omezovaly výhled a nabízely nepříteli vynikající úkryt. Divizní bojové skupině Combat Command A (CCA) trvalo celé dva dny, než Němce z vesnice vytlačila; za tento úspěch Američané zaplatili 30 zničenými nebo poškozenými tanky, zhruba stovkou padlých a 300 raněnými. O svůj stroj tady přišel i Lafayette Pool, budoucí tankové eso, jenž svůj sherman opustil po zásahu pancéřovou pěstí.

Vraky podél cest

Bolavé ztráty musela divize snášet i v následujících dnech během rozšiřování předmostí na poloostrově Cotentin. Devátého července 3. obrněná podporovala výpad 30. pěší divize na St. Gilles, zatímco mezi 11. a 16. červencem v prostoru Saint-Jean-de-Daye – Le Dézert čelila protiútoku německé tankové instrukční divize. U Pont-Hébert dokonce jedna z rot 33. obrněného pluku přišla o všechny velitelské tanky. V těchto krátkých, ale o to intenzivnějších střetnutích získávali vojáci 3. obrněné divize krví vykoupené zkušenosti, zejména pokud šlo o efektivní spolupráci pěchoty a tanků. 

Rovněž se rychle naučili řemeslu boje mezi bocage. Stejně jako u jiných spojeneckých útvarů začali mechanici na přídě tanků montovat speciální „zubaté“ radlice, které usnadňovaly průjezd živými ploty a umožňovaly překonat hliněné valy lemující cesty bez nutnosti vystavovat palbě zranitelný spodek trupu.

Ve Falaiské kapse

Šanci využít nové zkušenosti a vybavení v akci dostala divize hned 25. července, kdy dva americké sbory  zahájily operaci Cobra – rozhodující průlom z normandských předmostí do otevřenějšího terénu. Třetí obrněná operovala v úseku Marigny Saint Gilles, kdy skupina Combat Command A postupovala na Coutances, zatímco Combat Command B si razila cestu k Roncey a Hyenville. Operace Cobra skončila jasným spojeneckým triumfem, po němž se útvary Pattonovy 3. armády nevídanou rychlostí prohnaly skrze Avranches na Bretaňský poloostrov. 

Adolf Hitler na tyto zprávy zareagoval příkazem okamžitě provést protiofenzivu mezi Mortainem a Avranches, které se mělo účastnit osm z devíti německých tankových divizí v Normandii. Operace nazvaná Lüttich začala 7. srpna a 3. obrněná divize jí čelila mezi Le Mesnil-Tôve a Le Mesnil Adelée, kde skupina Combat Command B zpevnila obranné pozice americké 30. pěší divize. Po pěti dnech německý nápor konečně selhal a Wehrmacht se musel stáhnout dále od Mortainu. Třetí obrněná divize nicméně z těchto bojů nevyvázla bez šrámů – například 33. obrněný pluk během několika dní přišel o celých 23 tanků. 

Závod k německým hranicím

I tyto ztráty způsobily, že dosavadní velitel divize generálmajor Leroy Watson byl 7. srpna vystřídán brigádním generálem Mauricem Rosem – brilantním taktikem a veteránem 2. obrněné divize, s níž bojoval na Sicílii. S novým mužem v čele se 3. obrněná vrhla do bojů u Falaise, kde operovala na jižním okraji vznikajícího kotle, a postoupila až k Fromentalu. Osmnáctého srpna se pak nedaleko Putanges její předsunuté útvary setkaly  s britskými jednotkami a výrazně tak dopomohly k uzavření falaiské kapsy. 

Po zničení německých sil u Falaise se pozornost Spojenců obrátila k Paříži a Beneluxu. V otevřeném terénu a bez většího odporu tanky 3. obrněné divize postupovaly francouzskou krajinou nečekaně rychle a 25. srpna překročily Seinu. O čtyři dny později dokonce příslušníkům divize padl u Braines do rukou německý vlak vezoucí čtyři poškozené těžké obrněnce Tiger a luxusní zboží včetně parfémů a dalších cenností. Osmadvacátého srpna Roseovi muži překonali řeku Aisne a 2. září čelní útvary vstoupily na belgické území. Ve stejný den útvar obsadil Mons, o dva dny později tanky 3. obrněné divize vjely do Namuru a v noci z 5. na 6. září překročily Mázu, odkud pokračovaly k Lutychu. 

Po celou dobu formace nenarazila na vážnější odpor a 12. září se přiblížila na dohled Siegfriedově linii. Právě tato rychlost, kdy 3. obrněná divize za méně než měsíc postoupila o bezmála 500 km, ji podle oficiální verze vysloužila přezdívku „Spearhead“ (doslova „hrot kopí“).

Image

Čtěte také

Přistání na jiném místě: Jak probíhalo vylodění spojenců na pláži Utah

Latinský jazyk měl své nezastupitelné místo i v dějinách moderní doby. Jeho zdánlivě nečekaný návrat přineslo období takzvaného novohumanismu v druhé polovině 18. století, kdy se do této řeči začala překládat národní literatura. Novohumanisté tak reagovali na postupné vytlačování antické kultury, kterou chtěli vrátit zpět do života.

Koleda o sv. Václavovi

Významnou osobností dané epochy byl například blízký přítel padělatele Václava Hanky (1791–1861) Václav Alois Svoboda (1791–1849). Tento básník a překladatel možná stojí za předlohou světoznámé koledy o sv. Václavovi (Good King Wenceslaus) a spekuluje se i o jeho podílu na falešných rukopisech. Psal nejen v češtině, ale i v němčině a latině, do které přeložil díla německého spisovatele Friedricha Schillera (1759–1805).

TIP: Zauzlované abecedy: 5 nejpodivnějších písem a jazyků

Další vlnu překladů pak můžeme najít od konce 19. století do začátku druhé světové války. V této souvislosti je třeba zmínit profesora třebíčského gymnázia Františka Palatu (1870–1946), který své překlady uveřejňoval v novolatinských časopisech, jakých v tomto období vycházelo velké množství.

Druhý život „Kytice“

Tragédie druhé světové války samozřejmě přinesla útlum i v latinském překládání, naopak šedesátá léta znamenala pro archaický jazyk skutečnou zlatou éru. Zásluhu na tom nesla především nově vzniklá pařížská asociace Vita Latina, která vydávala stejnojmenný časopis a pořádala pravidelné kongresy, na kterých se mluvilo pouze latinsky. Těchto besed se účastnil i brněnský pracovník katedry starověkých dějin Jan Šprincl (1917–1989), který do archaického jazyka přeložil dílo básníka Otakara Březiny (1868–1929) a začal i s převodem Erbenovy Kytice. Knihu později připravil k vydání Tomáš Weissar a vyšla dvojjazyčně pod názvem Fasciculus florum v roce 2018.

Do latiny se nadále čile překládá i dnes. Ve Vergiliově jazyce si tak můžeme přečíst o dobrodružstvích čarodějnického učně Harryho Pottera i o medvídkovi Pú. Dostupná je Alenka v říši divů, ale třeba i Tolkienův Hobit či Deník malého poseroutky. Příznivci moderní hudby si mohou vyslechnout latinský rap a k dispozici jsou i aktuální zprávy ze světa. Zdánlivě mrtvý jazyk tak zůstává stále překvapivě živý...

Komety jsou fascinující sněhové koule z vodního ledu, prachu a plynu, které obíhají kolem Slunce. Jsou předmětem zájmu mnoha vědců z celého světa, ať už kvůli akademickým zájmům nebo kvůli pocitu možného ohrožení. Obzvláště zajímavé jsou dlouhoperiodické komety, které obíhají Slunce na velmi dlouhých dráhách. Vzhledem k jich trajektoriím zůstávají často skryty v hloubi Sluneční soustavy, mnohdy až do doby, než se přiblíží ke Slunci a prozradí se zvýšenou aktivitou. 

Odborníci se obávají, že by některá z takových komet mohla být na kolizním kurzu se Zemí. Šance je to naštěstí sice nesmírně malá, ale nikoliv nulová a případné následky takové srážky by byly apokalyptické.

Ochrana před kometami

Tým astronomů, který vedla Samantha Hemmelgarnová z Univerzity severní Arizony, přichází s technikou, která na základě údajů z meteorických rojů umožňuje vyhledávat komety a vyhodnocovat, zda pro nás na Zemi nepředstavují hrozbu. 

Vědci prozkoumali 17 meteorických rojů, které jsou spojeny s dlouhoperiodickými kometami, a vypočítali, kde by se mateřská kometa měla ve vesmíru nacházet. Meteoritické roje představují materiál, který pochází z komety a pohybuje se po její oběžné dráze. Na základě dráhy těchto rojů pak následně vyhodnotili, zda konkrétní dlouhoperiodická kometa představuje nebo může představovat hrozbu během svých budoucích oběhů. 

Testování počítačových modelů potvrdilo, že dovedou se slušnou přesností předpovědět budoucí pozice těchto komet, včetně směru a rychlosti jejich pohybu. Výsledky výzkumu by měly přispět ke zvýšení šance na včasné varování před nebezpečným tělesem, což by nám poskytlo určitou dobu k případné reakci.

„Tento výzkum nám může pomoci s obranou Země,“ líčí Hemmelgarnová, „protože nabízí model, s jehož pomocí můžeme hledat potenciálně nebezpečné dlouhoperiodické komety.“ 

Image

Čtěte také

Jsou komety nebezpečnější než planetky?

Po konci první židovské války, byl v roce 70 v Jeruzalémě zbořen Druhý chrám a v podstatě celé město bylo srovnáno se zemí. Císař Hadrián nechal v roce 131 vybudovat na místě zničeného Jeruzaléma nové římské město Aelia Capitolina s chrámem Jupitera Kapitolského, které osídlili Římané. V důsledku toho vypukla v letech 132 až 135 druhá židovská válka, povstání Šimona Bar Kochby.

Stejně jako v případě první židovské války, bylo i toto zpočátku velmi úspěšné povstání po dlouhých a krvavých bojích potlačeno. Císař Hadrián zareagoval na povstání rozsáhlým terorem, popravami učenců, zotročením mnoha Židů, přejmenováním provincie Judea na Palestinu, a také zákazem pobytu Židů v Jeruzalémě. Ten platil i za nadvlády Byzance a skončil až s dobytím Jeruzaléma muslimy pod velením chalífy Umara v roce 638.

Překvapivý nález olejové lampy

Izraelští archeologové nedávno během vykopávek na Olivové hoře ve východním Jeruzalémě objevili kompletní a velmi cennou olejovou lampu, která pochází z doby před zhruba 1 700 lety. Jde o umělecky velmi zdařilý artefakt, na kterém jsou vyobrazeny předměty užívané v židovských náboženských rituálech, včetně sedmiramenného svícnu, menory.

„Vynikající umělecké zpracování této lampy, která byla nalezena prakticky neporušená, z ní dělá velmi vzácný nález,“ uvádí pro portál IFL Science vedoucí vykopávek Michael Chernin. „Pro nás je tento objev velkým překvapením, protože pochází z doby, kdy měli Židé zakázáno žít v Jeruzalémě a jeho okolí.“

Podle Chernina, je nalezená olejová lampa jednou z velmi mála stop po Židech v této oblasti, které známe z 3. až 5. století, v době úpadku Římské říše. Jak se zdá, navzdory zákazu císaře Hadriána se zřejmě alespoň nějakým Židům dařilo pobývat v Jeruzalémě i po tragickém konci povstání Bar Kochby.

Image

Čtěte také

Vědci rekonstruovali biblickou zkázu Jeruzaléma po dobytí Babylóňany

Když se v roce 1833 narodil do rodiny Nobelů syn Alfréd, zřejmě by nikoho nenapadlo, jak se zapíše do historie. Jeho otec – vynálezce a technik, v té době zbankrotoval a rodinu musela živit matka z platu prodavačky. Když bylo Alfrédovi deset let, rodina se přestěhovala ze Stockholmu do Ruska, kde se jeho otci začalo dařit. Pracoval na vývoji pozemních a podmořských min! Alfréd tak mohl studovat a tehdy se v Petrohradě seznámil s chemiky zvučných jmen. A bylo mu třiatřicet let, když ohlásil převratný vynález: dynamit. Díky němu se postupně stával jedním z nejbohatších mužů. 

Cena za mír 

Sledovat svět, kde lidé umírali ve válkách i kvůli jeho vynálezu, bylo pro něj – humanisticky založeného člověka, obtížné. A to se původně domníval, že právě jeho vynálezy by mohly válečné šílenství zastavit. I proto od ledna 1893 uvažoval o založení fondu, který by vyplácel lékařům a vědcům odměny za mimořádné významné počiny a objevy. Stejné ocenění plánoval i pro ty, kteří se snaží o nastolení a udržení míru. 

Cena se pojila také s finanční odměnou, kterou by hradily jeho fondy. Nobel byl už několik let po smrti, když se jeho cena na základě jeho závěti udělovala v Oslo poprvé – a to v roce 1901. Po pěti letech pak poprvé udělili Nobelovu cenu za mír. Obdržela ji pražská rodačka Berta Suttnerová! 

Přišla na svět v rodině Kinských v roce 1843, dětství pak strávila v Brně a posléze ve Vídni. Její barvitý život byl po řadu let spojen právě s Alfrédem Nobelem, dokonce od něj před lety obdržela nabídku k sňatku. Na čas ji zaměstnával a po řadu let zůstali v úzkém přátelském vztahu. Nobel ji podporoval v jejím úsilí o mír. Angažovala se v oblasti vzdělávání, navazovala vlivné kontakty a pořádala konference, navíc se činila i literárně. Ona sama zažila válku na Kavkaze, kde žila pár let se svým manželem. Snad i proto se z ní stala přesvědčená pacifistka. 

Její román Odzbrojte! odsuzoval společnost, která nechávala cíleně umírat vojáky na bojištích. Sledovala i tragické osudy jejich blízkých. Ironií osudu Berta umřela ve Vídni v předvečer 1. světové války, která otřásla světem a v níž sehrál klíčovou roli právě Nobelův vynález: dynamit. 

Cena za lékařství 

Zcela mimořádnou osobností, až vědeckou hvězdou byla Gerty Coriová, po které jsou pojmenovány ulice, kráter na Měsíci a její podobiznu najdeme i na poštovní známce. Narodila se v Praze do rodiny Radnitzů a odmala jí přitahovaly přírodní vědy. Podařilo se jí – i přes různé peripetie – odmaturovat na gymnáziu a posléze vystudovat pražskou německou lékařskou fakultu. Právě tam se potkala se svým budoucím manželem Carlem Corim, rovněž Pražákem, se kterým pak strávila celý svůj další život. 

Gerty Coriová se z Prahy odstěhovala po své promoci v roce 1920 a už se do českých zemí nikdy nevrátila. Kvůli židovskému původu čelila její rodina za nacismu typické perzekuci: sestra s manželem ještě stihli před nástupem Hitlera emigrovat, Gertin otec zemřel v lednu 1939 a maminka – Martha Radnitzová byla v lednu 1942 transportována do terezínského ghetta, kde po čtyřiceti dnech zemřela.

Nejprve se usadili v Rakousku, pak ve Spojených státech amerických, kde pracovali na svých klíčových biochemických objevech. Jejich úsilí bylo korunováno v roce 1947 udělením Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství. Gerty byla první ženou v historii, která tuto cenu získala! Za svou vědeckou práci ale zaplatila životem. Vážné onemocnění, kvůli kterému zemřela, s velkou pravděpodobností zapříčinila její práce v laboratoři. Tehdy totiž pracovala bez jakýchkoliv ochranných prostředků proti účinkům radioaktivního záření. 

Padesátá léta 

V roce 1959 mohlo Československo slavit: Nobelovu cenu za chemii získal devětašedesátiletý fyzikální chemik a vynálezce polarografie Jaroslav Heyrovský. Chemii zasvětil celý svůj život. Po studiích na pražské Univerzitě Karlově se v Londýně věnoval fyzikální chemii a poté elektrochemii. Na pražskou univerzitu se vrátil jako vyučující po skončení 1. světové války a v roce 1926 ho jmenovali profesorem. To už měl na kontě objev polarografie. Ta spočívá v měření elektrického proudu procházejícího rtuťovou kapkou a roztokem, do kterého rtuť odkapává. Tato metoda je dodnes využívána ve světě chemických analýz a výzkumů. 

Heyrovský ve svém životě zažil obě světové války. V té první pracoval jako zdravotník, během druhé nemohl pokračovat ve své vědecké práci, protože nacisté zavřeli univerzity. Nakonec mu ale výzkum za protektorátu povolili – jenže po skončení války ho za to obvinili z kolaborace. Nic mu neprokázali, ale zakázali mu vstup do ústavu a problémy zažíval i v Akademii věd, kde působil. 

Ve svých výzkumech pokračoval ve spolupráci s japonským vědcem Šikatou. Zkonstruovali přístroj zvaný polarograf, který křivky automaticky zaznamenával. Na Nobelovu cenu ho nominovali celkem osmnáctkrát, než ji získal. 

V utajení 

V roce 1984 ocenili Nobelovou cenou básníka a prozaika Jaroslava Seiferta – komunistům se to ale zrovna nehodilo. Měli s ním jistou historii… Když dvacetiletý Seifert vydal roku 1921 svou první básnickou sbírku, vstoupil také do Komunistické strany Československa. Ovšem v roce 1929 kritizoval tehdejší vedení a tak ho ze strany vyloučili. V prvních poválečných volbách roku 1946 dokonce básník veřejně podpořil sociální demokraty. Upadl v nemilost, dokonce mu zakázali publikovat. A i když tento zákaz později skončil, komunistický režim se snažil omezovat Seiferta, jak se dalo. Zvláště poté, co odsoudil okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a o devět let později podepsal Chartu 77. 

Jenže co s nobelistou? Komunisté se mu pomstili alespoň tak, že o udělení prestižní ceny tehdejší sdělovací prostředky informovaly jen velmi kuse. Dochoval se ale například dopis od Václava Havla z 11. října 1984, v níž mu známý disident gratuloval. „Milý pane Seiferte, když jsem se před chvíli dozvěděl tu báječnou zprávu, že letošní Nobelova cena za literaturu byla udělena Vám, zmocnila se mne tak velká euforie, že jsem hned zasedl a píšu Vám. Je to skvělé a ze srdce Vám blahopřeju! Myslím, že se z toho budou radovat všichni Češi a Slováci.“ 

Odsunutý Němec 

Posledním oceněným pocházejícím z českých zemí byl v roce 2007 Peter Gruenberg. Nobelovu cenu získal za fyziku, jeho výzkum magnetorezistance změnil oblast moderních informačních technologií. Právě díky němu se mohla zvýšit kapacita paměťových disků, což zmenšilo jejich rozměry. 

Přestože Gruenberg takřka celý svůj život prožil v Německu, pocházel z obce Dýšina na Plzeňsku, kde se narodil v roce 1939 do německé rodiny. Jeho otec byl ruský emigrant německé národnosti, který zemřel po skončení 2. světové války v internačním táboře. Petera s jeho matkou a sestrou pak v roce 1946 z Československa odsunuli.

Image

Čtěte také

Zlaté české ručičky: Kteří naši vynálezci udělali díru do světa?

Na první pohled jde o prostý portrét mladé ženy v turbanu a s velkou perlovou náušnicí. Klíčová je však její výrazná tvář, která v sobě skrývá cosi tajemného, co upoutává naši pozornost. Žena hledí přímo na nás, její výraz ovšem zůstává neuchopitelný: Nevíme, zda se usmívá, nebo je spíš zamyšlená. Podle vědců přitom lidský mozek preferuje jistou dávku nejednoznačnosti. Není-li jasné, jakou emoci osoba vyjadřuje, zabývá se náš řídící orgán jejím výrazem intenzivněji a zůstává déle zaujatý. Jak tedy odborníci objasnili už dřív, výraz dívky na plátně podněcuje představivost a empatii.

Světlo, stín a perla

Další prvek zvyšující fascinaci obrazem představuje kontrast mezi světlem a stínem, přičemž zmíněnou techniku Vermeer bravurně ovládal. Světlo se jemně odráží od dívčina obličeje i od perly, a vytváří tak iluzi trojrozměrného prostoru a živé přítomnosti. Podle odborníků stimuluje popsaná světelná hra mozková centra spojená s vnímáním hloubky a pohybu, což činí obraz dynamickým a přitažlivým.

Velká perlová náušnice pak podle některých teorií tvoří středobod malby a divák se na ni instinktivně zaměřuje. Její lesk a jemná křehkost kontrastují s prostým pozadím, což dílu dodává zvláštní estetickou rovnováhu. Zrakový systém preferuje jednoduché a jasné body zájmu, jež pomáhají vizuální scénu organizovat. Perla tedy hraje rozhodující roli v tom, jak mozek obraz zpracovává a jak dlouho dokáže plátno udržet naši pozornost.

Okouzlení bez konce

Jak ovšem odhalila nedávná studie výzkumníků ze společnosti Neurensics a dalších vědců, kromě již popsaných prvků přispívá k okouzlení obrazem také zajímavý neurologický fenomén. Odborně se označuje výrazem Sustained Attentional Loop, což bychom mohli přeložit jako „udržovaná smyčka pozornosti“. Spočívá v tom, že malba dokáže opakovaně aktivovat vizuální a kognitivní procesy, aniž by náš zájem poklesl. Jinými slovy se mozek k obrazu neustále vrací, protože jej fascinují jeho různé, na první pohled nejednoznačné aspekty.

Naše oči a myšlenky tedy zůstávají „uvězněny“ ve smyčce analyzování a interpretace vizuálních podnětů. V případě Dívky s perlou se tak děje díky kombinaci již zmiňovaných faktorů: nejasného výrazu ženy, jemných detailů její tváře i šperku a harmonie světla a stínu, jež vytváří dojem hloubky. Mozek se nedokáže rozhodnout, jaký význam obraz nese, proto se k němu znovu a znovu vrací ve snaze jeho sdělení odhalit.

Výzkum v muzeu

Jedná se přitom o první známou studii, jež k měření neurologické odezvy na umělecké dílo použila pokročilé přístroje jako elektroencefalograf a magnetickou rezonanci. Odborníci monitorovali mozkovou aktivitu u dobrovolníků z řad návštěvníků haagského muzea Mauritshuis, které obraz vystavuje. Mohli tak přímo sledovat, jakým způsobem klíčový orgán reaguje na různé vizuální podněty v podobě světla, kompozice a výrazu tváře.

Umělecká díla prohlížená v muzeu vyvolávají podle vědců dramatickou odezvu v precuneu, mozkové oblasti související s vědomím, sebereflexí a vzpomínkami. Kromě toho studie přinesla pozoruhodný poznatek, že při sledování originálů reagoval mozek návštěvníků desetkrát pozitivněji než u reprodukcí.

Image

Čtěte také

Odhalený Kupido: Jaké tajemství ukrýval obraz holandského malíře?

Když byl náš Měsíc ještě velmi mladý, měl své vlastní rozsáhlé magnetické pole, zřejmě generované pohyby ohromných mas tavených hornin hluboko pod povrchem, podobně jako ho dnes má Země. Na rozdíl od toho pozemského ale lunární magnetické pole již relativně brzy po vzniku Měsíce sláblo. K obzvlášť citelnému zeslabení mělo dojít asi před 3,1 miliardami let.

Vědci si až doposud mysleli, že počínaje dobou před 3 miliardami let bylo lunární magnetické pole už jen nezřetelné, a že takové zůstalo až do dneška. Zásadní zvrat přinesly analýzy vzorků, které dopravil na Zemi návratový modul čínské mise Čchang-e 6. Pocházejí z velkého impaktního kráteru Apollo, který se nachází na jižní části odvrácené strany Měsíce. Výsledky jejich výzkumu přinesl vědecký časopis Nature.

Historie lunárního magnetismu

Materiál z kráteru Apollo by měl odhalit především nové poznatky o lunární sopečné činnosti. Jak se ale ukázalo, obsahuje také překvapivé novinky o magnetickém poli Měsíce. Analýzy totiž prozradily, že lunární magnetické pole z nějakých záhadných důvodů opět dočasně zesílilo, asi před 2,8 miliardami let.

Nešlo přitom o žádné nepatrné změny. Magnetické pole Měsíce v té době zesílilo na úroveň mezi 5 a 21 mikrotesla, což odpovídá asi 10 až 40 procentům dnešního magnetického pole Země. Lunární magnetické pole se tehdy stalo dokonce silnějším, než bylo o 300 milionů let dříve, tedy před 3,1 miliardami let.

Zatím ani přesně nevíme, jak bylo magnetické pole Měsíce vytvářeno, natož aby bylo jasné, proč zesláblo, opět zesílilo, aby pak již natrvalo ztlumilo. Prozatím máme představu, podpořenou i vzorky z kráteru Apollo, že v době zhruba před 3,5 až 2,8 miliardami let bylo lunární magnetické pole velmi nestabilní. Budoucí výzkum by měl napovědět víc.

Image

Čtěte také

Na odvrácené straně Měsíce byly sopky aktivní déle než miliardu let

První celoevropsky proslulé celebrity se objevily v 15. století mezi kazateli: Mnozí z nich totiž svá kázání prokládali performancemi, za něž by se nemuseli stydět ani dnešní koncertující muzikanti. Éra po odeznění moru zahrnovala mimořádně silné náboženské třeštění, které zachvátilo celou společnost. Výsledkem se stal nejen nárůst sektářství a očekávání konce světa, ale i obliba pološílených potulných kazatelů.

Všude, kam dorazili, podněcovali kazatelé obrazotvornost lidí líčením hrůz posledního soudu a získávali si davy, které je poté často následovaly do všech koutů Evropy. Jistý bratr Tomáš, podvodník vydávající se za karmelitána, přilákal mezi své souputníky řadu šlechticů a bohatých měšťanů ze severní Francie – což bylo paradoxní, neboť pranýřoval přemrštěný majetek a s oblibou nabádal chudinu, aby strhávala ženám klobouky…

Vražda? Vyřešíme na místě

Ještě větší celebritou se stal španělský dominikán Vincenc Ferrerský, jenž dosáhl takové proslulosti, že byl už čtyřicet let po své smrti v roce 1419 svatořečen. Když se přiblížil na den cesty k vybranému městu, táhl mu v ústrety lid, městští představitelé i duchovní a svými chvalozpěvy ho vítali i s houfem jeho přívrženců. Ti přitom vytvářeli působivou – a placenou – kulisu naříkajících a bičujících se jedinců. 

Spolu s Vincencem a jeho kajícníky putoval celý „štáb“ zahrnující kněží a právníky: První zmínění konali při jeho mších zpovědi, zatímco druzí na místě přijímali dary a neprodleně vyhotovovali rozsudky, jež pak Vincenc při kázání vykonával. Například orihuelští radní psali biskupovi z Murcie, že během dvou dní vydal světec v jejich městě 123 rozsudků, mezi nimi i vyřešení 67 do té doby neobjasněných vražd. 

Spalte karty!

Když o masopustu roku 1485 kázal podobně proslulý Olivier Maillard v Orléansu, toužili jej lidé slyšet natolik, že obsadili i střechy budov kolem náměstí – a pětice doškářů je pak musela na náklady města dva měsíce opravovat. Řada kazatelů dávala vzplanout i prvním hranicím v evropských dějinách. 

Neupalovaly se na nich ovšem čarodějnice, což představovalo teprve záležitost novověku, nýbrž znaky přepychu a světských radovánek jako hrací karty, šachovnice, čepce, kostky a kožešiny. Jednalo se o symbolické obřady ztělesňující odklon od marnivosti, přičemž potulní kazatelé šokovaným obyvatelům vysvětlovali, že pokud projevy luxusu rychle neodvrhnou, stihne jejich město katastrofa. Zmíněné projevy zapadaly svou expresivitou do pozdního středověku, který se právem považuje za dobu s nepřekonaně vysokou senzitivitou.

Image

Čtěte také

Jak krvavý byl středověk? Rozhovor s historikem Archivu hlavního města Prahy