V jihoanglickém hrabství Oxfordshire se nachází lom Dewars Farm Quarry. Loni si tam jeden ze zaměstnanců obsluhujících bagr všiml neobvyklých hrbolů, ze kterých se nakonec vyklubal fantastický paleontologický nález. Jde o celkem 200 stop, které tam ve střední juře, asi před 166 miliony let, zanechali velcí dinosauři.

Některé ze stop tam zanechal teropod Megalosaurus, robustní a svalnatý predátor, který dorůstal délky kolem šesti metrů. Zbylé stopy náležejí sauropodnímu dinosaurovi z rodu Cetiosaurus, který dosahoval délky až 18 metrů. Na odkrytí stop během června 2024 se podílel tým více než stovky lidí, včetně odborníků Oxfordské a Birminghamské univerzity.

Rekordní naleziště

Nález zahrnuje celkem pět sekvencí stop, z nichž jedna je dlouhá téměř 150 metrů. Z lomu Dewars Farm Quarry se tím pádem stává lokalita s nejrozsáhlejším nalezištěm stop dinosaurů ve Velké Británii. Paleontologové přitom zatím prohledali jen část lomu a rozhodně není vyloučeno, že budou objeveny i další stopy z období jury.

Masožravý megalosaurus je shodou okolností úplně prvním neptačím dinosaurem, který byl vědecky popsán a pojmenován, k čemuž došlo v roce 1824. Fosilie, které spolehlivě patří megalosaurovi, přitom pocházejí výhradně z hrabství Oxfordshire. K objevu stop tohoto dinosaura v Dewars Farm Quarry tedy došlo přesně 200 let po vzniku vědy o dinosaurech.

TIP: V Austrálii objevili dinosauří dálnici, se stopami všech hlavních skupin dinosaurů

„Nalezené stopy jsou tak dobře zachovalé, že jsou na nich patrné pohyby bahna, kterým dinosauři kráčeli,“ popisuje Duncan Murdock z Přírodopisného muzea Oxfordské univerzity. „Společně s dalšími fosiliemi živočichů i rostlin nám ukazují život v prostředí bahnité laguny před 166 miliony let.“

Image

Čtěte také

Dvě století dinosaurů: Kolik druhů dinosaurů dnes známe?

Nepočítáme-li nevelký Východní Timor, představují Filipíny jediný římskokatolický stát v Asii. Soukromá Univerzita svatého Tomáše funguje v Manile od roku 1611, coby nejstarší instituce svého druhu na celém kontinentě, a z dob španělské kolonizace se tam dochovala řada barokních svatostánků: Například kostel sv. Augustina z roku 1607 je vůbec nejstarší na Filipínách a v roce 1993 se spolu s trojicí dalších dostal na seznam UNESCO.

Kolumbův splněný sen

Přístavní pevnost Maynilu, obývanou příslušníky etnické skupiny Tagalog, proměnili Španělé nejprve v administrativní centrum své kolonie, načež jí připadl status metropole pod názvem Manila. Právě odtud vyplouvaly flotily do mexického Acapulca, načež zboží směřovalo dál do Evropy. Obchodní trasa napříč Tichým oceánem – tzv. Manilská galeona – fungovala počínaje rokem 1565 čtvrt tisíciletí a sloužila coby alternativa k nizozemské, potažmo portugalské nadvládě v jihovýchodní Asii. Svým způsobem šlo navíc o naplnění někdejších plánů Kryštofa Kolumba, jenž hodlal do Španělska přivézt bohatství z Dálného východu. Filipíny se staly jedinou španělskou kolonií mimo Nový svět.

Hlava na hlavě

V posledních dekádách ovšem Manile v roli hlavního města dochází dech. Na pouhých 43 kilometrech čtverečních se tam tísní 1,7 milionu lidí – pro srovnání, Praha se rozkládá na ploše 496 kilometrů čtverečních. Filipínské velkoměsto tudíž bojuje s nedostatečnou kapacitou bydlení, s mizernou hygienickou situací i s dopravními zácpami. Již ve 30. letech proto tehdejší prezident Manuel Quezon předložil návrh na vybudování zcela nové metropole. 

Město pojmenované na jeho počest se začalo stavět 12. října 1939 a počtem obyvatel Manilu postupně předstihlo téměř dvojnásobně. Status metropole však Quezonu náležel pouze v letech 1948–1976. Poté žezlo znovu převzala Manila, jež navzdory popsaným problémům zůstávala přinejmenším kulturním a historickým centrem. Obě sídla a jejich bezprostřední okolí se mezitím rozrostly do podoby jedné z největších aglomerací světa, čítající 13,5 milionu obyvatel.

Tisíciletá rýže 

Severní část ostrova je oproti tomu osídlená jen minimálně. Horské pásmo Centrální Kordillery pokrývá asi šestinu Luzonu a stalo se domovem různých domorodých etnických skupin, jež často hovoří vlastními jazyky. Jeden z nejchudších regionů ostrovního státu spoléhá na bohatství ze země: Místní půda poskytuje kromě nerostných surovin i dostatek živin a vláhy pro pěstování zemědělských plodin. Z hor také pochází více než desetina filipínské rýže, která se tam už po tisíce let sklízí stále stejným způsobem. Rýžové terasy vybudované na svazích tak poskytují cenné svědectví o tradicích, jež vyžadují spolupráci celé komunity a detailní znalost přírodních cyklů. 

Image

Čtěte také

Život mezi náhrobky: Reportáž Davida Těšínského z prostředí manilských slumů

Plejtvák obrovský je nejmohutnějším tvorem, který kdy obýval naši planetu. Největší známý exemplář měřil na délku 30 metrů a dosahoval hmotnosti 190 tun. Proč ale tyto velryby tolik narostly?

Podle kalifornského týmu mořských biologů je za tím neobyčejná technika krmení, jakou používají všechny velryby patřící do čeledi plejtvákovitých (Balaenopteridae), kam vedle plejtváka obrovského (Balaenoptera musculus) patří také plejtvák myšok (Balaenoptera physalus) nebo keporkak (Megaptera novaeangliae). Všechny tyto velryby se krmí tak, že zrychlí svůj pohyb a zároveň otevřou ústa dokořán. Vznikne tím tlak, díky němuž nasají do úst obrovské množství vody, jejíž objem se rovná například velikosti autobusu. Když ústa zavřou, odfiltrují vodu přes kostice a zbylé organismy – ryby, kril a korýše – spolknou. Denně tak spořádají tři až čtyři tuny potravy.

To ale není jediný důvod velikosti plejtvákovitých. „Kostice se velrybám vyvinuly před asi 20 miliony let a bezprecedentní růst těchto tvorů jsme přitom zaznamenali až během posledních tří až pěti milionů let,“ vysvětluje Jeremy Goldbogen ze Stanfordovy univerzity.

Když biologové zkoumali data související s evolucí velryb, všimli si, že doba, kdy velryby začaly výrazně nabývat na délce a hmotnosti, se shoduje se začátkem doby ledové. Domnívají se proto, že dramatické změny teploty zapříčinily i výraznější srážky, které začaly do moří splachovat více živin z pevniny. Při pobřeží tak bylo ve vodě větší množství potravy a změněné mořské proudění vyneslo další živiny ze dna oceánů k hladině. Před tvory s mimořádným potravním mechanismem se tak „najednou“ prostřel mnohem bohatší stůl. Díky tomu jejich běžná hmotnost během pár milionů let vzrostla ze zhruba 10 tun na desetinásobek.

Image

Čtěte také

Obři mezi zvířaty: Kdo jsou největší tvorové současnosti

Sylvie Kateřina byla dcerou Magdaleny, rozené Kostomlatské z Vřesovic, a důstojníka a císařského rady Štěpána, markraběte ze Savony, hraběte z Millesina. O rodiče však přišla poměrně brzy, protože její otec zemřel nejpozději v roce 1635 a matka, zřejmě nekatolička, žila od 2. poloviny dvacátých let kvůli postupující rekatolizaci v exilu v Sasku. Dívka měla dvě sestry a minimálně jednoho bratra, z anonymity však vystoupila teprve v okamžiku svatby s tehdy již téměř padesátisedmiletým dvojnásobným vdovcem hrabětem Černínem. Nejednalo se o partii z dívčích snů, ale ani Sylvie nesplňovala všechna kritéria pro ideální nevěstu. Vzhledem ke svému věku mohla být již považována za starou pannu. Vždyť jí bylo nehorázných 27 let. Navíc nemohla nabídnout ani příliš vysoké věno. 

Milující žena 

K sňatku zřejmě Černína vedla jednak snaha zvýšit svoji prestiž díky spříznění s italskými markýzi ze Savony a pak se asi stále ještě nezbavil naděje na potomka. I třetí Heřmanovo manželství však zůstalo bezdětné. Z dané situace ovšem vyplývala nutnost nalézt a ustanovit dědice majetku. Nakonec byl vybrán Humprecht Jan Černín z Chudenic, vnuk Heřmanova bratra a Heřmanův kmotřenec. Vypadá to, že se o volbu zasloužila i Sylvie, jejíž vztahy s dědicem i jeho matkou byly dobré až do manželovy smrti. (Po ní se ovšem díky mnoha majetkovým sporům o poznání zkomplikovaly.) 

Sylvie a její muž měli šťastný vztah. Jako důkaz může sloužit i skutečnost, že ačkoliv se po ovdovění za několik let šlechtična znovu provdala, nechala se po své smrti pohřbít po boku svého prvního manžela v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Láska je patrná především z jejích dopisů, Heřmanových odpovědí se dochovalo bohužel jen několik. I když skeptikové mohou v manželčiných vyznáních vidět jen květnatost období baroka, při srovnání s listy jiných pisatelek se zdá, že řeč o náklonnosti není přehnaná. 

Kromě různých drobností – radosti z jeho pozdravů a projevené pozornosti – jsou Sylviiny city zřejmé především v době manželovy cesty do Konstantinopole. Dva měsíce od rozloučení si stěžovala, že jí vše připomíná jeho nepřítomnost a především si přeje, aby byl v pořádku a nezapomněl na ni: „Mohu se zblázniti, když na ty statky přijedu, že tak všechno prázdný je. Nikdy sem bez Vašnosti tu nebyla; ten nejprvnější den vždycky s pláčem strávím.“ Později proklíná osud žen, které tu muži po sobě zanechali samotné a nešťastné, a prohlašuje, že kdyby se nejednalo o tak dalekou cestu, „po štvermi bych za Vašnostmi lezla“. 

Sylvie měla o svého manžela velké obavy, trpěla především nedostatkem zpráv. Na počátku zimy 1644 zůstalo bez odpovědi devět jejích dopisů. Situaci jí neulehčilo ani šíření různých zvěstí o Heřmanově uvěznění a smrti. Pochopitelná je pak její reakce: „Do mý smrti bez Vašnosti nepojedu, aniž Vašnosti od sebe nepustím. Co je mi po všem na světě, když sem svýho Heřmánka zbavena. Čím dáleji, tím víceji znám, co na Vašnosti mám.“ Jediný dochovaný dopis manželce z Konstantinopole vyznívá díky mnoha emocionálně laděným oslovením – „Má nejmilejší Sylvičko,“„má nejmilejší crciličko“, „má dívčičko“, „má kozičko“ – velmi něžně. To, že mu na manželce záleželo, vyplývá i z jeho snahy zajistit, aby o ni bylo po jeho smrti dobře postaráno, a to nejen závětí, ale i apelací na příbuzné, aby se k ní chovali – pod hrozbou božího trestu – dobře. 

Hraběcí hádky 

I v tomto manželství se pochopitelně objevily v průběhu let nesoulad a různé výčitky. Nadmíru se hraběnky dotklo především to, když choť varoval hejtmany před příchodem nepřátelského vojska, ale ji ne. Z toho bylo podle ní zřejmé, že mu je dobytek milejší než vlastní žena. V době své nemoci, když jí Heřman neposlal ani řádku, manželovi vyčítala, že pokud jí nenapsal jen proto, že by musel platit posla, tak by to udělala klidně sama. Největší nesoulad se mezi nimi objevil na podzim a v zimě roku 1639 v době Sylviina pobytu ve Strakonicích, kde se ukrývala před morem. Měla zde velké finanční problémy a opakovaně žádala manžela, aby jí poslal nějaké peníze, protože „já se nejčky říkaje nenajím“. 

Apelovala na něj, že nežádá víc, než dostávají jeho lokajové. Musela zde kupovat věci na dluh a půjčovat si od své sestry. Prohlašovala, že mu jeho neochotu do smrti nezapomene. Na Heřmanův návrh se obrátila na zdejšího hejtmana, který jí ovšem žádné peníze nedal, protože prý právě koupil nějaké obilí a „snad von mi nevěřil, aby Vašnostina vůle v tom byla“. Ani pak jí manžel nepomohl, zřejmě totiž sám neměl peníze. 

Jeho dopis však Sylvii rozčílil ještě víc, protože jí napsal, že ví, že tam hlady neumře. Nakonec jí choť přece jen poslal spolu s koňmi i čtyři dukáty, o kterých ale manželka prohlásila, že jí ani s těmi půjčenými rozhodně stačit nebudou. Celý spor pak uzavřela uštěpačným a nespokojeným konstatováním, že když jí mohl poslat ty čtyři dukáty, tak jí mohl poslat i víc. 

Správkyně manželových statků 

Své nepříliš vysoké věno se zřejmě Sylvie snažila vykompenzovat dobrým hospodařením: „Přála bych, abych Vašnosti mohla na sta tisíce peněz nadělati, jen aby ste ráčili se mnú býti spokojen. Co má nešťastná chudoba Vašnosti nepřinesla, to má pilnost Vašnosti zejská.“ Samozřejmě ale nezapomněla zdůraznit, že on to umí lépe, a pokud by něco spletla, „Vašnostina dokonalost to všechno opraví“. Kromě prodeje koní, dobytka a vlny Židům měla hraběnka přehled o žních i úrodě, starala se o chod pivovarů, výrobu a spotřebu piva. V případě hrozícího nebezpečí ze strany táhnoucích vojsk nechávala dobytek a ovce hnát do jiné oblasti a kontrolovala také pololetní účty, které jí předkládali hejtmané jednotlivých panství. 

Nezalekla se ani tak specializovaných činností, jakými bezesporu bylo rybníkářství a výstavba i chod vysokých pecí. Když byla v roce 1644 jedna dostavěna, dokázala manželovi vypočítat investované náklady i popsat její činnost. V případě nedostatku informací se nezdráhala poradit s odborníkem. Dohlížela i na další výstavbu na panstvích. Při zřizování nové kašny se potýkala s neschopným řemeslníkem, což hned rozčileně popisovala manželovi: „Ten, jak tu kašnu dělá, utek; neuměl ten kyt udělati, hroznej parač a klamař, musela sem vzíti jinýho.“ 

Vožralej jako svině 

To ale nebylo nic proti nepořádku, na který narazila na jiných panstvích. Na jednom z nich například převzal vládu místní sekretář. Všichni, včetně hejtmana, se ho báli a dělali, co jim poručil. Nechal si tam dokonce postavit pokoje pro svoji kuchařku, pachole, stájníka a místa pro dva koně a byl „každej den vožralej jako svině“. 

Protože Sylvii zajímalo, z čeho vše platí, plánovala nechat zkontrolovat účty. Nepoctivý úředník se drze divil, že má žena vůbec právo se vyptávat a něco nařizovat, protože mu Heřman písemně udělil velkou pravomoc. Nevíme bohužel, zda pana sekretáře nakonec odvolala, na manžela ale apelovala, že by se už nemělo stát, aby měl někdo větší pravomoci než ona. 

Sylvie registrovala i všechny škody, které se na statcích staly v důsledku počasí nebo procházející armády. Ve válečných časech byla samozřejmě velkou starostí i zátěží kontribuce, která musela být včas zaplacená. Proto podnikavá dáma opakovaně žádala českou dvorskou kancelář alespoň o její snížení. Císaře prosila i o odpuštění cel a mýt při převozu různých surovin a potravin z Čech na jejich panství Schmiedeberk ve Slezsku. Argumentovala špatnou hospodářskou situací panství a nutností dovážet věci nepostradatelné i pro výživu ubohých poddaných. 

Konec života 

Její skvělé péče o manželovy zájmy si všímali i jiní lidé. Bernard z Martinic psal Heřmanovi, že podle výpovědi některých lidí činí při správě statků téměř nemožné a hrabě Šlik Sylvii v roce 1649 lichotil, že se stala vrchním hejtmanem na manželových panstvích a že na to může být pyšná. 

Po smrti manžela strávila Sylvie několik let jako dobře zaopatřená vdova. O jejím dalším manželství, uzavřeném v roce 1659 s naopak o 20 let mladším Leopoldem Vilémem markrabětem z Badenu, nemáme bohužel podrobnější zprávy. Dne 29. února 1664 pak Sylvie zemřela v Řezně ve věku padesáti osmi let.

Image

Čtěte také

Zlá Manda: Jak přišla Magdalena Trčková z Lípy ke své špatné pověsti?

Pozemský život je zcela závislý na uhlíku. Těla všech organismů, včetně těch lidských, jsou postavená z organických molekul, které si nelze představit bez velkého množství atomů uhlíku. Samotný uhlík, stejně jako ostatní chemické prvky v organismech, s výjimkou vodíku a helia by zase ve vesmíru neexistovaly nebýt hvězd.

Už dlouho víme, že těžší prvky ve vesmíru vznikají v nitru hvězd, ve výhni jaderné fúze. Po zániku hvězdy se atomy těžších prvků dostávají do okolního vesmíru. Pak zase mohou dostat šanci podílet se na vzniku nových hvězd a jejich planetárních systémů, kde se případně stanou součástí rozmanitých těles nebo i organismů, pokud se tam objeví.

Koloběh uhlíku

Doktorandka Samantha Garzová z americké Washingtonské univerzity a její kolegové tvrdí, že uhlík a další prvky vytvořené hvězdami neputují vesmírem náhodně, ale cirkulují v tzv. circumgalaktickém médiu (CGM). Tento obří rezervoár hmoty, který sahá až do mezigalaktického prostoru, funguje jako „dopravní pás“, který prvky vypuzuje z galaxie a znovu je vtahuje zpět. Tento proces podporuje formování planet, měsíců, komet a nových hvězd.

Studie publikovaná na konci prosince v Astrophysical Journal Letters ukazuje, že CGM zásobuje galaxie klíčovými prvky a umožňuje dlouhodobou recyklaci materiálu, což udržuje tvorbu hvězd. Výsledky měření pomocí spektrografu Cosmic Origins na Hubbleově teleskopu ukazují, že uhlík může sahat až 400 000 světelných let do mezigalaktického prostoru, což je čtyřnásobek průměru naší galaxie.

„Naše výsledky potvrzují, že cirkumgalaktické médium funguje jako gigantický rezervoár pro uhlík i další těžší prvky, jako například kyslík,“ vysvětluje Garzová. „Tento materiál, alespoň v případě galaxií, kde dochází ke tvorbě hvězd, pak zase padá zpátky do galaxie, kde pokračuje proces recyklace hvězd a planetárních systémů.“

Studium CGM může pomoci vysvětlit, proč některé galaxie přestávají tvořit hvězdy. Hypotéza je, že zpomalení nebo narušení tohoto recyklačního procesu vede ke ztrátě „paliva“ pro vznik hvězd. Další výzkumy mají za cíl zjistit, jak se složení CGM liší mezi galaxiemi, které stále tvoří hvězdy, a těmi, kde hvězdotvorba ustává. Tyto poznatky mohou objasnit nejen kdy, ale také proč galaxie přecházejí do „hvězdných pouští“.

Image

Čtěte také

Mléčnou dráhu obklopuje obrovský oblak plynu o teplotě 10 milionů °C

Dosud není příliš známý fakt, že když Winston Churchill 4. června 1940 pronášel v Dolní sněmovně svůj legendární projev o tom, že Britové budou bojovat na plážích, na polích, ve městech a v kopcích, následně se na chvíli odvrátil od mikrofonu a dodal: „A budeme po nich házet prázdné láhve od piva, protože to je to jediné, co teď, k čertu, máme!“ 

Ačkoliv to působí bizarně, mezi výzbroj pro odražení očekávané německé invaze skutečně patřily i láhve, byť ne od piva, nýbrž od mléka, jelikož ty se staly základem pro takzvaný zápalný granát No. 76, což byla vlastně láhev plněná směsí benzinu a bílého fosforu, která měla sloužit i v boji proti tankům.

Jednoduchý vrhač lahví

Britové v létě 1940 vlastnili jen velmi malý počet protitankových kanonů, neboť o většinu z nich přišli při ústupu z Francie. Začalo se proto s horečným vývojem a výrobou provizorních prostředků, mezi něž patřil i granát No. 76. Ten se měl házet především ručně, nicméně vznikla rovněž zbraň k jeho vystřelování. Navrhl ji Robert Northover, jenž sloužil jako major v domobraně (Home Guard), a předvedl svůj nápad Churchillovi, na nějž tento vrhač údajně velmi zapůsobil, takže podpořil jeho masovou výrobu. 

Extrémní jednoduchost patřila mezi nemnoho pozitiv této zbraně, která se oficiálně nazývala „Projector, 2,5 inch“, byť běžně se jí říkalo „Northover Projector“ neboli „Northoverův vrhač“. Hlaveň tvořila ocelová roura o průměru 2,5 palce (63,5 mm), na jejíž zádi se nacházel jednoduchý závěr s otvorem pro starou perkusní zápalku. Pomocí té se iniciovala nálož černého střelného prachu, jež z hlavně vystřelila granát No. 76, případně klasický ruční nebo puškový granát.

Riziko pro obsluhu

Vrhač spočíval na podstavci se čtyřmi podpěrami, ale existovala i verze s trojnožkou a některé útvary domobrany montovaly tyto zbraně například na ruční vozíky nebo „sajdkáru“ u motocyklů. Každopádně už popis napovídá, že nemohlo jít o nástroj nabízející nějak zvlášť dlouhý dostřel nebo velkou přesnost. Mnohé jednotky tudíž na vrhače hleděly dosti skepticky a jejich postoje ještě zesílily, když se při výcviku zjistilo, že granáty No. 76 (tedy vlastně skleněné láhve) mají tendenci praskat přímo v hlavních a ohrožovat obsluhu. 

Britská propaganda chtě nechtě líčila vrhače coby efektivní zbraně a ukazovala odhodlání mužů v domobraně, ovšem k realitě měla tato tvrzení velmi daleko. Sériová výroba Northoverových vrhačů se rozběhla v říjnu 1940 a do roku 1943 vzniklo 18 919 kusů, v té době však již strategická situace naštěstí vypadala zcela jinak, jelikož hrozba invaze pominula a domobrana dostávala standardní 40mm protitankové kanony. Světlo světa spatřil i vylepšený a odlehčený vrhač Projector Mk 2, nicméně těch vznikl jen malý počet. Northoverovy zbraně se použití v boji nedočkaly, avšak řada kusů se zachovala v muzeích či u jednotek reenactorů, kteří připomínají dny roku 1940.

Image

Čtěte také

Kam ani atlet nedohodí: Puškové granáty během druhé světové války (1)

V automobilovém průmyslu se zvolna prosazují různé typy vodíkového pohonu. Nákladní vozidla s vodíkovým pohonem by mohla ušetřit emise značného množství uhlíku ročně. Nedávno získal pozornost médií prototyp vodíkového nákladního vozidla H2Rescue, které je specializované na záchranné operace, a teď ještě získalo Guinnessův světový rekord.

Prototyp H2Rescue postavila společnost Cummins Accelera ve spolupráci s americkými ministerstvy obrany a energetiky. Zmíněný rekord se týká toho, že H2Rescue urazil celkem 2 906 kilometrů na jedinou nádrž, naplněnou 175 litry vodíku. U úspěšného pokusu o zdolání rekordu byl přítomen zástupce Guinness World Records, který dohlédl na zapečetění nádrže s vodíkem.

Nový vodíkový rekord

Vůz absolvoval rekordní jízdu rychlostí zhruba 80 až 89 kilometrů po veřejných silnicích, přičemž se nevyhýbal dopravní špičce. Venkovní teplota během jízdy se pohybovala mezi 16 až 27 °C. Jak je pro stroje s vodíkovým pohonem typické, H2Rescue během jízdy vypouštěl z výfuku pouze vodní páru. Oproti benzínovému nákladnímu automobilu stejné velikosti a na stejné trase ušetřil emise 301 kilogramů oxidu uhličitého.

Hlavním účelem automobilu H2Rescue ale není lámat rekordy ani se účastnit silničních závodů. Tento téměř 15tunový vůz je specializován na transport potřebných zásob do míst postižených katastrofou. Když dorazí na takové místo, může se stát nouzovým zdrojem elektřiny o výkonu 25kW. Takový zdroj postačuje pro 2025 přívěsů FEMA, které poskytuje lidem v nouzi Federální agentura pro krizové řízení (FEMA, Federal Emergency Management Agency).

Automobil H2Rescue je vlastně také zdrojem vody, kterou vyrábí spalováním vodíku. Vytvoří sice jen asi 3,8 litru vody za hodinu, což není bůhvíjaké množství, ale rozhodně je to lepší než spaliny benzínového či naftového motoru. Podle amerického ministerstva energetiky by nasazení H2Rescue místo dnes používaných záchranných vozidel ušetřilo na jeden vůz za rok cca 6 908 litrů benzínu a 2,5 tun emisí.

Image

Čtěte také

Největší elektrický náklaďák světa pohání vodíkový článek a 1 000 kWh baterie

Dánský král Erik IV. po sobě zanechal vdovu Jutu Saskou a čtyři dcery. O urozenosti princezen svědčí, že mezi jejich osmi praprarodiči byli dánský a portugalský král, saský a rakouský vévoda, a princezny z aragonské, kyjevské, polské a byzantské dynastie. Navíc měly zdědit rozsáhlé statky, takže skutečně neměly o nápadníky nouzi. 

Jako první se v roce 1260 provdala Žofie, a to za švédského krále Valdemara Birgerssona. O rok později stála před oltářem Ingeborg s norským králem Magnusem. Jejich okázalá svatba se odehrála s velkou slávou v Bergenu a probíhala za účasti 1 600 hostů v mnoha hradních sálech. Po třech dnech veselí následovala slavnostní korunovace nového norského královského páru. 

Úprk z kláštera 

Nový dánský král Erik V. však nehodlal svým čtyřem sestřenicím jejich dědictví vydat. Švédové a Norové se ho tedy domáhali marně, Dánové princeznám nic nedali. Nová vládní garnitura raději neriskovala a zbývající dvě princezny donutila obléci jeptišské hábity. Nejdříve byla v roce 1264 Kristu zaslíbena princezna Anežka, pro niž založili nové dominikánské převorství svaté Anežky Římské v Roskilde, v tradičním pohřebním místě dánských králů vzdáleném více než třicet kilometrů od Kodaně. Princezna se měla řídit příkladem stejnojmenné světice, která jako vznešená a krásná mladice odmítla mnoho nápadníků a ve třinácti letech zasvětila svůj život Ježíši Kristu, kvůli čemuž byla brutálně umučena. Pro úplnost dodejme, že k pozoruhodným vyobrazením této oblíbené světice patří gotický deskový obraz od Mistra Theodorika v kapli Svatých ostatků na Karlštejně s relikviářovou schránkou v rámu dole uprostřed. 

V roce 1266 musela zasvětit po převorce Anežce svůj život klášteru taktéž její sestra Juta. Skutečnost, že dvě nejmladší dcery krále Erika IV. následovaly Krista jako dominikánské jeptišky, se podle tehdejších měřítek nedala kritizovat a toto uspořádání bylo výhodné, protože bratranci na trůně to umožnilo zmrazit většinu jejich dědictví. Část pozemků a statků ale byla na jeho příkaz převedena na klášter. 

Jutu ani Anežku ale nenadchly strohé regule klášterního života, pokud jde o modlitby, izolaci a sexuální zdrženlivost. Přestože se vystřídaly ve funkci převorky a jistě ani materiálně nestrádaly, nenašly zalíbení v přísném a osamělém klášterním životě, proto jej společně opustily kolem roku 1272. Ani jedna z nich se již nikdy nechtěla vrátit. 

Potrestaní milenci 

Jakmile se za Jutou zavřela klášterní brána, odjela ke své sestře Žofii. Naposledy ji viděla v roce 1269, když se švédská královna zastavila v klášteře cestou po rodné zemi, během níž se snažila domoci vydání dědictví. Žofie byla popisována jako inteligentní, pohotová, bystrá, temperamentní a výřečná žena, která se vášnivě zajímala o šachy. Její manžel Valdemar byl prvním švédským panovníkem z dynastie Folkungů a formálně vládl od svých jedenácti let. Jeho zvolení však zdaleka neuhasilo spory o korunu. Konflikty s dalšími uchazeči o trůn a krvavé bratrovražedné řeže v nové panovnické rodině pokračovaly s fatálními následky další století. Po pětadvaceti letech kralování musel Valdemar se svou ženou uprchnout ze země a později byl stejně bratrovými vojáky zajat a dovlečen na jeden švédský hrad, kde zemřel. 

Za Valdemara nejdříve vládl otec a mladý panovník si krátil dobu milostnými avantýrami. Podle jedné z kronik svedl i svou švagrovou Jutu: „V době, kdy přišla do Švédska, se nijak nelišila od anděla z nebe, byla pyšná a sladká (…). Byla do krále tak zamilovaná, že se s ní příliš sblížil.“ 

Vztah mezi Valdemarem a jeho švagrovou vyvolal velké pozdvižení. Užívali si spolu jeden rok, ale na nátlak církevních kruhů se Juta musela údajně vrátit za klášterní zdi a Valdemar činit pokání před samotným papežem v Římě. Mohlo to vypadat tak, jako když se kál jeden islandský velmož, který „dostal v Římě rozhřešení za všechna svá i otcova provinění a přijal těžké pokání. Vodili ho po Římě bosého od jednoho kostela k druhému a před většinou hlavních kostelů ho bičovali. Snášel to zmužile, jak se dalo očekávat. Přihlížející stáli kolem v úžasu, bili se do prsou a lkali, že musí tak sličný muž trpět takovou strast, a ženy ani muži nedokázali zadržet slzy“. 

Nutno dodat, že kromě zmíněné kroniky se žádné další prameny potvrzující jejich aféru nedochovaly. Ve vatikánském archivu se nachází pouze papežský list z roku 1279, který dokládá, že předchozí Svatý otec někdy mezi lety 1271 a 1276 nařídil dvěma dánským biskupům, aby zajistili návrat Juty do kláštera. To zřejmě pouze dosvědčuje, že nějaký čas strávila ve Švédsku. V 16. století datoval dánský historik Arild Huitfeldt Jutinu návštěvu Švédska rokem 1273 a uvedl, že Valdemar musel jako trest za bezbožné chlípné chování v roce 1274 vykonat pouť dokonce do Jeruzaléma. 

Děti hříchu? 

Podle zmíněné kroniky se z poměru Valdemara a Juty narodil v roce 1273 chlapec, který dostal po dědečkovi jméno Erik. Většina historiků tuto informaci zpochybňuje a domnívá se, že údajné dítě hříchu byl ve skutečnosti Jutin synovec, syn Valdemara a Žofie. Tento švédský princ a dědic si však skráně královským diadémem nikdy neozdobil. Po otcově sesazení byl uvězněn a po jeho smrti směl odejít do Norska, kde se stal členem královské rady. Podle zřejmě vybájené tradice se králi Valdemarovi a jeho švagrové narodila dcera Žofie, předkyně švédského rodu Leijonhufvudů (doslova lví hlava). Ten původně nesl na počest dánského původu v erbu tři dánské leopardy, které později nahradily s poněmčením jména na Lewenhaupt tři lví hlavy. 

Z tohoto rodu vzešla v roce 1536 Markéta, druhá manželka švédského krále Gustava I., zakladatele dynastie Vasa. Markéta byla sice o dvacet let mladší než manžel, nicméně svým mírným, srdečným a laskavým chováním si u něj vydobyla velký vliv a respekt. V mnoha případech byla v jeho okolí jedinou osobou, která ho dokázala uklidnit a utišit. Jejich vztah musel být šťastný, neboť není prokázáno, že by se Gustav zajímal o jiné ženy. Dopisy manželce začínal slovy: „Má nejdražší Markéto, srdce moje jediné.“ Určitě děkoval Bohu, že mu seslal takové dobrodiní. Navíc mu milovaná Markéta porodila během třinácti let deset dětí, z nichž osm dosáhlo dospělosti. Takový neobvykle vysoký počet odolných synů a dcer budil v tehdejší době obdiv. 

Neklidný život princezen 

Na chování svého manžela a sestry prý podváděná královna Žofie podle legendy reagovala slovy: „Z tohoto zármutku se už nikdy nevzpamatuji. Proklínám den, kdy má sestra spatřila švédské království.“ Roku 1275 jejího chotě sesadili jeho vlastní bratři, kteří proti němu zvedli ozbrojený odpor. Že už nebude královnou, se Žofie dozvěděla při partii šachu. Údajně ji v klidu dokončila a vyhrála. Nechala se titulovat „bývalá královna Švédů“, ale po dvou letech se vrátila do Dánska, kde roku 1286 zemřela. Pro úplnost dodejme, že Valdemarova a Žofiina nejmladší dcera Rixa si vzala polského krále, jemuž porodila dceru, pozdější českou a polskou královnu Elišku Rejčku, manželku Václava II., Rudolfa Habsburského a družku „prvního muže království“ Jindřicha z Lipé. 

Ze čtyř sester nakonec prožila nejklidnější život norská královna Ingeborg. Po smrti svého muže, krále Magnuse VI. v roce 1280 pravděpodobně vládla spolu s říšskou radou jménem ještě nezletilého syna sedm let až do své smrti na jaře 1287. Její dánské dědictví se podařilo získat až jejímu synovi, norskému králi Erikovi II. 

Hříšnice Juta byla podle části pramenů opět umístěna do kláštera svaté Anežky, kde zůstala až do konce života. Celé dědictví obdržela od dánského dvora teprve v roce 1284, stejně jako její sestra Anežka. Ta se poté údajně provdala za svého bratrance Erika Longbona, pána z Langelandu, ale nic dalšího o ní nevíme.

Podle jiných zdrojů se Juta soudila o vydání dědictví nejen s královským dvorem, ale i s klášterem svaté Anežky. Jinými slovy řád opustila. To mělo vyvolat velký rozruch a zapojit do soudního sporu i papežskou kurii. Církev nepochybně neměla zájem na tom, aby vznikl precedens, že si mohou urozené dámy svůj slib zasvětit život službě Bohu rozmyslet, a co více, dokonce požadovat zpět své majetky darované klášteru. V případě, že by se Juta skutečně do klášterní cely nevrátila, by se jednalo o mimořádný životní příběh vysoce postavené ženy, která nehodlala nedobrovolný vstup do kláštera považovat za jedinou alternativu k manželství.

Juta přijala řeholní závoj na naléhání svých příbuzných u moci, ale neváhala ho odložit a domáhat se svých práv. Dokázala si sama určit směr svého života, když opustila řeholi a neprovdaná žila jako nezávislá statkářka. Tento svět opustila někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let 13. století.

Image

Čtěte také

Skoro zapomenutá princezna: Mladou Přemyslovnu v Dánsku miloval lid i král

Sovětský svaz se do dějin planetárního výzkumu nesmazatelně zapsal řadou sond Veněra, které studovaly Venuši. Žádná jiná země neprovedla tak důkladný, dlouhodobý a úspěšný průzkum druhé planety. Do programu se přitom postupně zapojovali i mezinárodní partneři: V roce 1977 podepsal SSSR dohodu s Francií o realizaci projektu EOS, tedy výpravy s balony vysazenými do husté vrstvy atmosféry Venuše. Se startem se počítalo v roce 1983 nebo 1984, každý balon měl mít průměr 10 m a nést 28 kg přístrojů pro studium ovzduší a meteorologických podmínek.

Scénář letu předpokládal uvolnění pouzdra s balonem a jeho nafouknutí během přistávání ve výšce 50–60 km. Na oběžné dráze Venuše pak měla zůstat mateřská sonda s 80 kg přístrojů pro studium oběhu atmosféry, jejího složení či interakce se slunečním větrem.

Od Venuše k vlasatici

Francouzští vědci si během příprav mise uvědomili jednu zajímavost: NASA je totiž přizvala k mezinárodnímu programu sledování Halleyovy komety a oni si všimli, že od Venuše bude vlasatice výtečně viditelná – na rozdíl od Země, která při jejím přiblížení v roce 1986 nabízela jen velmi špatné pozorovací podmínky. Francouzi proto sovětským kolegům navrhli zařadit do plánu chystané sondy rovněž sledování komety v ultrafialovém spektru.

Sověti byli pro – mise měla získat mnohem větší přínos a prestiž. Pak si ovšem uvědomili, že sonda vypuštěná v prosinci 1984 k Venuši může o dva roky později v březnu dorazit přímo k Halleyově kometě! Proč ji tedy nechat kroužit u planety, když se mohla vydat i k dalšímu velmi atraktivnímu cíli? A tak se zrodil plán na supermisi, jíž se měly zúčastnit čtyři automaty: Dva by dlouhodobě pracovaly u Venuše, zatímco další dva by kolem ní jen prolétly, vysadily by moduly s balonovými sondami a pokračovaly by k vlasatici. Mise dostala název Venuše–Halley, rusky Veněra–Gallej, zkráceně Vega.

V šibeničním termínu

Na jaře roku 1980 obdržela popsaný plán ke schválení Akademie věd i Ministerstvo všeobecného strojírenství. Dostal sice zelenou, ale v redukované podobě: Dvě orbitální sondy byly zrušeny, dva velké balony nahradily menší verze a seznam se navíc rozšířil o standardní přistávací modul. Výsadek na Venuši totiž představoval něco, co Sověti uměli, a úředníci tak nechtěli misi složenou pouze z nových prvků, nýbrž i z osvědčených technologií. Redukce původního scénáře se však vůbec nelíbila Francii, která už do vývoje balonů i jejich přístrojů investovala nemalé prostředky – a rozhodla se proto z programu odstoupit.

Vega se tudíž rozjela, ovšem pod velkým tlakem. Od schválení v srpnu 1980 do startu totiž zbývaly zhruba čtyři roky, což pro vývoj, výrobu a testování podobně komplexní mise znamená opravdu šibeniční termín. Sondy měly na přístrojové vybavení původně vyhrazeno 125 kg, ale postupně se podařilo zmíněnou hodnotu zvýšit na 240 kg, takže bylo možné zvolit 14 různých aparatur. Nejvyšší prioritou se stalo studium jádra komety – jeho velikosti, tvaru, objemu a způsobu rotace. Mise počítala s průletem ve vzdálenosti osmi až devíti tisíc kilometrů, tedy velmi blízko, ale stále relativně bezpečně.

Plošina „made in Czechoslovakia“

Předchozí sovětské sondy nesly přístroje přímo na těle a při pozorování cíle se natáčely celé. U Veg to ovšem nebylo možné, protože měly kolem komety prolétat vzájemnou rychlostí téměř 80 km/s, což představovalo úhlovou rychlost téměř jednoho stupně za sekundu. Vznikl by tak problém se správným udržováním orientace i s odesíláním dat k Zemi v reál­ném čase. Přece jen existovalo nemalé riziko, že prašné okolí vlasatice automaty zničí, a tak bylo potřeba vysílat získané informace průběžně.

Konstruktéři proto vsadili na orientovanou plošinu, jež by se s přístroji natáčela za kometou bez ohledu na polohu celé sondy. Měla mít dva stupně volnosti – 220° horizontálně a 60° vertikálně – a nést kamery, spektrometry i další vybavení. Do klání šly dva návrhy: jeden vyrobený v SSSR a jeden v Československu. Druhý zmíněný soutěžil víceméně pro formu, protože veškerá dokumentace od začátku počítala se sovětským hardwarem. Jenže právě sovětský návrh dvakrát po sobě selhal při vibračních testech, které simulují podmínky na startující raketě. Československá plošina ASP-G tak dostala zelenou.

Start potížím navzdory

Největší problém celé mise tkvěl v tom, jak přesně zaměřit kometární jádro. Protože šlo o historicky první průzkum vlasatice, nikdo netušil, jak se bude v přístrojích jevit. Technici nakonec vytvořili osmiprvkové diodové pole, které bylo jednoduché, spolehlivé a prostě hledalo nejjasnější objekt. Odborníci se pouze obávali, aby se jím stala právě kometa, což ovšem nebylo možné dopředu nijak zajistit.

Sondy také dostaly do vínku dvou- a třívrstvé štíty, aby přečkaly zásah částic o velikosti až 0,1 mm. Měly totiž tradiční hermetizované tělo, v němž pracovala většina přístrojů – a jeho poškození by vedlo k úniku atmosféry a následnému přehřátí systémů. Technických komplikací se při vývoji vyskytla celá řada, a v jednu chvíli dokonce padlo rozhodnutí zrušit průlet u Venuše s tím, že sondy poletí přímo ke kometě. Nemusely by se tak dokončovat výsadkové moduly a podařilo by se získat půl roku času navíc. Po velkém boji však nakonec zvítězil původní plán a obě Vegy 15. a 21. prosince 1984 přece jen odstartovaly.

Balony pro Venuši

Oba automaty potrápil po vzletu identický problém: Pravá tyč pro detektor plazmových vln se nevyklopila podle plánu, ale sama od sebe až po několika dnech. Poté ještě zahýbal americkým tiskem malý skandál, když se zjistilo, že Harvardova univerzita dodala pro misi detektor prachových částic, čímž obešla vývozní embargo. V tu chvíli už ovšem měly sondy za sebou miliony kilometrů…

Devátého června 1985 odhodila Vega 1 výsadkové pouzdro, uhnula z kolizního kurzu s Venuší a o dva dny později ji minula o 39 000 km. Pouzdro vstoupilo do atmosféry rychlostí 11 km/s a působilo na něj přetížení 400 G! Ve výšce 65 km se oddělil tepelný štít, načež se 54 km nad povrchem nafoukl výsadkový balon sovětské výroby s francouzskými přístroji (země galského kohouta nakonec vzala misi na milost) a v 50 km se vydal na samostatný let. Spojení udržoval 46 hodin, během nichž urazil 11 600 km průměrnou rychlostí 69 m/s. 

Zatímco výsadkový modul pokračoval k povrchu planety, potkala ho nepříjemná závada: Patnáct minut před dosednutím se jeho přístroje domnívaly, že již přistál, a zahájily odběr materiálu. Pochopitelně přitom získaly jen nepříliš zajímavé vzorky atmosféry, nicméně na povrchu modul nakonec pracoval 56 minut. Vega 2 ten svůj odhodila 15. června a scénář letu „jedničku“ kopíroval s tím rozdílem, že se tentokrát podařilo provést rozbor hornin. 

Smrtící průlet

Mateřské sondy u Venuše jen kalibrovaly své přístroje před hlavním úkolem v podobě průzkumu Halleyovy komety. Oficiálně jej zahájily 10. února 1986, a to opět kalibrací – snímkováním Jupitera a Saturnu. Objevil se ovšem problém, když pozemní dalekohledy ukázaly, že nejjasnější část vlasatice netvoří jádro, nýbrž výtrysky z něj. Orientovaná plošina by tak nesměřovala právě na jádro, což představovalo primární cíl mise. Rychle proto vznikla aktualizace programu a byla odeslána k oběma sondám.

Vega 1 prolétla okolo komety 6. března a ve vzdálenosti 637 000 km detekovala první částice. Oproti očekáváním byly mnohem menší, ovšem adekvátně tomu i četnější. Velké překvapení přišlo 15 000 km od cílového tělesa: Nepodařilo se totiž detekovat žádné sluneční částice, nýbrž jen kometární. Vlasatice byla tedy evidentně naprostým pánem svého okolí. „Jednička“ ji minula ve vzdálenosti 8 890 km rychlostí 79,2 km/s a v té době jen samotný detektor zaznamenával každou sekundu kolizi se stovkou částic, zatímco celá sonda dostávala kolem čtyř tisíc zásahů za sekundu! Během desetihodinového průletu poklesl výkon slunečních baterií o 55 % a Vega 1 nenávratně ztratila dva přístroje. 

„Dvojka“ zaregistrovala první kometární částice při průletu 9. března 1986 ve vzdálenosti 280 000 km. Bohužel, 32 minut před nejtěsnějším průletem selhal hlavní senzor orientované plošiny. Funkci sice převzal senzor záložní, byl však jednodušší, takže většina ze 700 snímků skončila přeexponovaná. Vega 2 minula cíl ve vzdálenosti 8 030 km, a to rychlostí 76,8 km/s. Dopadla ovšem ještě hůř než sesterská stanice: Její sluneční baterie ztratily 80 % kapacity. Hlavní příčina přitom nespočívala v kolizi s prachovými částicemi, ale s kometární plazmou. 

Život po kometě

Teprve po úspěšném přiblížení ke kometě zveřejnili Sověti další letový plán sond, který měli připravený už dlouho. Počítal s průzkumem asteroidu a s průletem několika kometárními ohony – či spíš jejich zbytky, protože k popsaným manévrům mělo docházet v extrémně velké vzdálenosti. Vega 2 měla v srpnu 1987 zamířit k zajímavému tělesu 2101 Adonis, jež podle některých teorií představuje relikt kometárního jádra. Obě stanice pak měly sbírat data o prachových stopách za vlasaticemi Denning–Fujikawa, Biela a Blanpain. 

Limitujícím faktorem se však ukázal být nedostatek pohonných látek pro palubní orientační systém: Vega 1 je spotřebovala 30. ledna 1987, „dvojka“ pak 24. března téhož roku. Průzkum tudíž pokračovat nemohl, což ovšem nic nemění na skutečnosti, že se zmíněný sovětský program zapsal do historie kosmonautiky zlatým písmem.

Image

Čtěte také

Sonda Giotto: První evropská meziplanetární sonda na průzkumu Halleovy komety