Aztékové jej nazývali „tlalocelot“ a považovali jej za „menšího bratra“ jaguára. Staří obyvatelé Mexika dokonce ocelotovi velkému (Leopardus pardalis) přisoudili místo na noční obloze. S touto šelmou spojovali souhvězdí, které my dobře známe pod názvem Velký vůz. Ocelot velký je ale natolik zajímavým obyvatelem Jižní a Střední Ameriky, že se po něm vyplatí poohlédnout nejen mezi souhvězdími, ale také v jeho „pozemské“ domovině. 

Příbuzenstvo velkých koček

Moderní věda toho o ocelotovi velkém zdaleka neví tolik, kolik by si tato nádherná kočkovitá šelma zasloužila. Mnohem větší pozornost badatelé věnují velkým americkým kočkám – jaguárovi (Panthera onca) a pumě (Puma concolor). Na obranu zoologů je ale třeba přiznat, že pozorování ocelota ve volné přírodě představuje tvrdý oříšek. Tyto kočky žijí samotářsky, a často se pohybují v husté vegetaci, s kterou dokážou dokonale splynout. Navíc většina jejich životních aktivit probíhá v noci.

Zoologové přisuzují někdy ocelotovi v přírodě stejnou úlohu, jakou plní v jiných amerických ekosystémech podobně velký rys červený (Lynx rufus). Z jihoamerických šelem má k ocelotovi velkému nejblíže margay (Leopardus wiedii) někdy také označovaný jako ocelot dlouhoocasý. Margay je však výrazně menší – váží kolem 6 kg při délce asi 60 cm. Ocelot velký má i dvojnásobnou hmotnost a dorůstá délky jednoho metru. Jak napovídá alternativní vědecké jméno margaye, liší se od ocelota velkého i délkou ocasu, který se u ocelota velkého stěží dotýká země. 

Lovec s trpělivostí a jistotou

S výjimkou člověka má ocelot jen málo nepřátel. Příležitostně se stává obětí jaguára nebo pumy, ulovit jej může i dravec harpyje pralesní (Harpia harpyje) nebo anakonda velká (Eunectes murinus). On sám je ovšem postrachem mnoha zvířecích druhů. 

Na lovu se tato šelma pohybuje loudavým krokem a často se zastavuje kvůli odpočinku. Průměrná rychlost pohybu lovícího ocelota není proto nijak závratná a dosahuje obvykle jen 300 metrů za hodinu. Při pátrání po kořisti se řídí citlivým čichem a velký význam pro něj má i zrak. Ocelot disponuje prostorovým viděním a jeho oči jsou přizpůsobené k vidění za silně zhoršených světelných podmínek. Proto dobře vidí i v hluboké noci. 

Během zdánlivě poklidné lovecké výpravy zůstává šelma neustále ve střehu a na úspěšnosti jejího lovu je to znát. V průměru nepotřebuje urazit víc než kilometr, aby její útok skončil zdarem. Není vyznavačem pomalého plížení ke kořisti. Raději volí rychlý přímý útok. Protože vyniká ve šplhání po stromech a keřích, číhá i v jejich větvích, odkud shora útočí na tvory, kteří procházejí pod ním. 

Od ještěrek po jelínky

Základ jídelníčku ocelota velkého tvoří menší savci, ptáci a plazi. Běžně loví hlodavce, vačice, nosály, vřešťany, lenochody, dikobrazy nebo nutrie. Z plazů se objevují na ocelotím jídelním lístku želvy, ještěrky či hadi. Ocelot nepohrdne ani žábami a rybami. Patří k vynikajícím lovcům ptáků, z nichž před konzumací částečně oškubává peří. 

Po útoku ocelot kořist pevně sevře a drží. Mnohé kočkovité šelmy ulovené zvíře nejednou pustí, aby ho vzápětí opět dostihly. Provozují příslovečnou „hru kočky s myší“. Ocelot si takový luxus nemůže dopřát. Polapený opeřenec nebo ryba by mu nenávratně zmizeli. Nejednou uspěje ocelot i při lovu velké kořisti. Pak se v jeho stravě objeví třeba jelínek mazama červený (Mazama americana) s hmotností kolem 40 kg, pekari páskovaný (Pecari tajacu) dorůstající hmotnosti kolem 20 kg, mravenečník mexický (Tamandua mexicana) o váze kolem 5 kg či podobně těžcí pásovci (Dasypodinae). Velkou kořist obvykle ocelot nespořádá na posezení. Ukryje ji a vrací se k ní další noc. 

Hranice se zvýšenou ostrahou

Oceloti jsou samotáři a s výjimkou námluv žijí jednotlivá zvířata odděleně. Revír ocelota má vnitřní „jádro“, které zvíře intenzivně využívá a žárlivě háji před vetřelci, a obvodový „nárazníkový“ pás, kam se šelma zatoulá méně často a toleruje v ní náhodné návštěvníky. Hranice teritoria si oceloti značkují trusem, močí a škrábáním drápy do kůry stromů. 

Na kontrolní obchůzce revíru se ocelot pohybuje mnohem svižněji, než když je na lovu. Nejednou urazí za hodinu bezmála dva kilometry. Značky v podobě trusu ukládá na vybraná místa. Často se v takových místech střetávají hranice více zvířat a pak do společné „latríny“ přispívají všichni zainteresovaní. Oceloti si pro takové značení vybírají suchá místa s písčitou půdou a líbí se jim, když je „záchod“ aspoň částečně kryty i svrchu, např. nachýleným kmenem stromu, vymletým břehem nebo skalním převisem. Pro močovou značku ocelot nejprve vyčistí tlapami plochu o průměru 10 až 15 centimetrů a teprve pak vykoná potřebu. Tuto značku nechává volně odkrytou, vystavenou všem živlům. 

Když je láska nejpřednější

Hranice areálů jednotlivých zvířat ovšem rozhodně nejsou nepřekročitelné a zejména areál jednoho samce zasahuje do areálu několika samic. To ale neznamená, že se s nimi v období námluv páří jen „domácí pán“. Není výjimkou, když samice zabřeznou po páření s „přespolním“ samcem, který pronikl na výsostné území „domácího pána“ z velké dálky. 

Náhodná setkání mezi samcem a samicí probíhají obvykle i mimo sezonu páření v poklidu. Střety samic, jejichž revíry spolu sousedí, bývají rušnější. Rivalky na sebe žárlí a svá území před vetřelkyní zuřivě brání. V období námluv jejich vzájemná řevnivost kulminuje.

Samotné námluvy ocelotů probíhají z valné části v noci. Samec pozná říjnou samici podle pachu moči a vydává se po jejích stopách s tichým voláním. V této době jde u ocelotů lov stranou. Věnují se značkování revíru a svému protějšku. Samice si zpočátku drží samce na distanc, ale postupně se obě zvířata sbližují. Dokonce odpočívají a spí bok po boku a vzájemně si přitom čistí srst. Po zbytek roku se k sobě obvykle nepřiblíží na méně než půl kilometru. Teď jim však není vzájemný kontakt „proti srsti“. Naopak si ho užívají. 

Třetí den námluv bývá samice svolná s pářením a obě kočky se mu oddávají během čtyřiadvaceti hodin pětkrát i osmkrát. Pravděpodobnost, že samice zabřezne, většinou nepřesahuje 60 %. V případě neúspěchu je samice znovu ochotná k páření s odstupem asi pěti dní. 

Zaměstnaná svobodná matka

Pokud samice zabřezne, oddělí se od samce a uchýlí se do bezpečí vlastního teritoria. Samci nejsou nejlepší otcové. Jednak samec po odchodu družky nijak nesmutní a obvykle se začne shánět po dalších říjných samicích. Navíc, pokud se dostane k vlastním mláďatům, může je i zabít.

Samice vrhne jedno až tři mláďata a tíha péče leží plně na ní. Musí se hodně ohánět. Na loveckých výpravách toho teď nachodí i dvakrát tolik než v době, kdy žila sama. Mláďata tráví veškerý čas v pelechu, pro který jejich matka vyhledala chráněné místo. Tím jsou typicky duté stromy, skalní převisy, jeskyně ale i houštiny z trnitých keřů. 

První týdny se matka pohybuje jen v těsném okolí pelechu. Neznamená to však, že zůstane po celou dobu péče o mláďata na jednom místě. „Domácnost“ ocelotů se poměrně často stěhuje a to z mnoha důvodů. Někdy jednoduše proto, že pelech je už silně znečištěný močí, výkaly a zbytky kořisti, kterou matka mláďatům přináší. Jindy se samici přestane příbytek líbit poté, co se v okolní vegetaci objeví vyšlapané pěšinky, které by mohly místo prozradit. Poměrně častým důvodem ke stěhování bývá i fakt, že je pelech vystaven příliš silnému slunečnímu záření a začíná v něm být horko. Matka obvykle nestěhuje mláďata daleko, nejčastěji jen pár desítek, nejvýše stovek metrů. 

Přínosy a hrozby

Ocelot velký nefiguruje na seznamu ohrožených druhů – s výjimkou ocelotů žijících na území USA, kde místní populace patří mezi chráněné živočichy. Ocelot však čelí velkému tlaku ze strany člověka i jinde. S tím, jak se rozsáhlé oblasti mění z volné přírody na pole, plantáže a pastviny, přichází tato úžasná kočkovitá šelma o životní prostor. Zvláště silný je tlak ze strany člověka například v Amazonii. S výstavbou cest a silnic roste riziko, že ocelota srazí auto. 

Krásná kožešina navíc představuje velké pokušení pro lovce. Ti chytají oceloty do nejrůznějších pastí a zvíře pak usmrtí úderem hole, aby nepoškodili kožku. I když je obchodování s kožešinami ocelota zakázáno mezinárodními smlouvami a jeho objem dramaticky poklesl, na černém trhu se kožešiny prodávají stále. Podobně je tomu i s prodejem mláďat zájemcům o chov ocelotů.

Chovatelé domácích zvířat vidí v ocelotovi hrozbu například pro drůbež a šelmu bezohledně pronásledují. Obyvatelé venkova si jen málokdy uvědomí, že oceloti kontrolují populace hlodavců a dalších zvířat, jejichž přemnožení představuje vážnou hrozbu pro úrodu nejrůznějších zemědělských plodin. 

Už za první světové války došlo k útokům na cíle v hlubokém týlu nepřítele. Jedním z nejdůležitějších faktorů během těchto akcí byl dlouhý dolet, který bombardérům dovolil misi na velkou vzdálenost a pak i bezpečný návrat. Vyčerpání paliva a následná havárie přitom patřila k nejobávanějším scénářům. 

Tento problém zaujal amerického konstruktéra ruského původu Alexandra de Severského, který se mu začal věnovat. Přestavěl několik bombardérů Airco DH-4 tak, aby z nádrže jednoho šla spustit hadice, kterou pak zachytil pozorovatel druhého a zasunul ji do své nádrže. K experimentu došlo 25. června 1923 a vše fungovalo, jak mělo. 

Armádu projekt zaujal a během léta došlo k dalším dálkovým letům s tankováním. Dne 27. srpna 1923 se uskutečnil let trvající 37 hodin, během nějž proběhlo devětkrát doplňování paliva. Vše vypadalo velmi nadějně a armáda uvažovala o zavedení této techniky u běžných bombardérů. Dvacátá léta ale zbrojním projektům nepřála. Docházelo ke snižování roz počtů a nakonec vše skončilo v zapo mnění. S podobnou myšlenkou přišlo několik vizionářů i ve Francii a Velké Británii, k realizaci ale nedošlo.

V civilním sektoru

Zatímco vojáci šetřili, soukromá společnost Flight Refueling nápad dál rozvíjela a roku 1938 ho začala používat na transatlantických trasách. Ty uskutečňovaly hydroplány Short Empire, které nejprve odstartovaly s ne zcela plnými nádržemi. Potom se k nim přiblížil druhý stroj s tankovacím zařízením a doplnil jim palivo na váhu, se kterou by se od hladiny prostě nedokázaly odlepit. Až do vypuknutí druhé světové války došlo k 15 úspěšným přeletům Atlantiku.

Když koncem války britské Královské letectvo plánovalo bombardování Japonska pomocí svých čtyřmotorových lancasterů a lincolnů, na systém si vzpomnělo, přičemž jako tankery měly sloužit zastarávající halifaxy. Japonské císařství ale kapitulovalo dřív, než mohlo dojít k bojovému použití.

Doplňování paliva za letu se zkoušelo i v USA, jednalo se ale zatím jen o experimenty. Až krátce po konci války se rozjela sériová výroba tankovacího zařízení pro Boeing B-29 Superfortress, který představoval tehdy nejvýkonnější těžký bombardér na světě. Další stroje tohoto typu byly přestavěny na cisternové a dostaly označení KB-29M. Na tyto operace se specializovala 43. bombardovací squadrona, která se brzy přezbrojila na modernější B-50.

Nonstop kolem světa

Stejná jednotka provedla 26. února 1949 propagační let, při němž stroj pojmenovaný Lucky Lady II odstartoval z Carswellu v Texasu a zamířil nad Atlantik. Poprvé čerpal nad Azorami, pak nad Saúdskou Arábií, Filipínami a nad Havají. Stroj přistál opět v Texasu 2. března po ulétnutí 37 742 km bez mezipřistání. Tento výkon naprosto nadchl velitele amerického strategického letectva generála Curtise LeMaye, který pro tisk uvedl: „Mise ukázala, že letectvo může poslat bombardéry ze Spojených států na jakékoli místo na světě, které vyžaduje atomovou bombu.“ 

Brzy začaly tankovací nástavce dostávat i jiné typy bombardérů a také lehčích letounů. K prvnímu ostrému nasazení došlo během války v Koreji, když 6. července 1951 tři průzkumné proudové RF-80A odstartovaly ze základny Tegu na jihu poloostrova a po doplnění paliva u Wonsanu (čímž se zdvojnásobil jejich dolet) pokračovaly ještě hlouběji nad Severní Koreu. Tankovací nástavce dostaly i mnohé stíhací bombardéry F-84 Thunderjet a místo zdlouhavé přepravy pomocí lodí přelétaly do Koreje přímo z USA.

Do nové války?

Mnohem větší význam měla tato metoda pro strategické letouny. V podmínkách stupňující se studené války americké velení stále více spoléhalo na odstrašení Sovětů pomocí mohutné flotily svých bombardérů. Nejprve šlo o druhoválečné B-29, ale brzy nastoupily proudové B-47 Stratojet, B-58 Hustler a koncem 50. let pak především osmimotorové B-52 Stratofortress.

Ty měly k případnému úderu atomovými pumami na SSSR vzlétat z různých základen prakticky po celém světě a nad cíl se dostat právě pomocí tankování za letu. V některých obdobích se bombardéry dokonce trvale nacházely ve vzduchu, aby mohly na případné vyhrocení krize reagovat okamžitě, a to i v případě, kdy Sověti udeří jako první a zničí základny strategického letectva.

Upravené strategické bombardéry v 50. letech přestaly Američanům stačit a velení strategického letectva proto zadalo vývoj specializovaných strojů. Do služby tak vstoupily Boeingy KC-97. V lednu 1957 velení letectva uskutečnilo operaci Power Flite, během které tři B-52B obkroužily zeměkouli za 45 hodin a 19 minut. Urazily při tom 39 147 km a tankování zajišťovaly KC-97. Ty ale pomalu přestávaly stačit, a tak je ve službě začaly nahrazovat výkonné KC-135 Stratotanker.

Letadla i vrtulníky

V 60. letech začalo tankery používat i námořní letectvo. Jeho KA-3B Skywarrior zachránily mnoho osádek, které se vracely z misí nad mořem a měly pak potíže při opakovaných pokusech o přistání na letadlové lodi. Nabyté zkušenosti se pak velmi hodily, když se námořní letectvo zapojilo do operací nad Vietnamem. Stíhací bombardéry A-4 Skyhawk, A-6 Intruder a A-7 Corsair II vzlétaly do akcí s maximálním nákladem pum a chybějící palivo pak během misí doplňovaly z tankerů. Doprovodné stíhačky F-4 Phantom II je mohly doprovázet jakkoli dlouho a dokázaly krýt i několik útočných vln. V oblasti zůstávaly, dokud jich bylo třeba, a vracely se, až nálet skončil. To jim dávalo velkou výhodu nad severovietnamskými migy. Letectvo námořní pěchoty k tankování používalo zase KC-130 Hercules, jež mohly doplňovat palivo i vrtulníkům, které v konfliktu hrály stále důležitější roli.

Američané při náletech na severní Vietnam koncem roku 1972 nasadili i strategické B-52 Stratofortress. K provedení operace použili impozantní sílu – na Andersonově letišti na Guamu shromáždili 153 bombardérů. Za 11 nocí náletů se uskutečnilo 729 startů Boeingů B-52, během nichž svrhly více než 15 000 tun pum na Hanoj, Haiphong a řadu dalších cílů. Jednalo se o nejmasovější použití strategických bombardérů od korejské války. Doprovodné stíhací letouny přitom braly palivo od tankerů KC-135.

Vulcany nad Falklandami

Tankování za letu používalo také britské RAF, hlavně pro své strategické bombardéry. Bojového nasazení se dočkaly na jaře 1982, kdy jejich Avro Vulcan několikrát zaútočily na cíle na Falklandských ostrovech obsazených Argentinci. Na cíl vzdálený 15 000 km muselo každý jeden stroj doprovázet 14 tankerů Handley Page Victor. Ty si vzájemně předávaly palivo a pak se jeden po druhém vracely zpět, aby na Falklandy a zpět doletěl jediný bombardér.

Dne 16. ledna 1991 odstartovalo ze základny Barksdale v Louisianě sedm bombardérů B-52G k náletu na cíle v Iráku. Ty během letu několikrát tankovaly a po vypálení letounových střel se vrátily po letu trvajícím 35 hodin! Tankery se používaly i po přelomu tisíciletí v konfliktech s mezinárodním terorismem v Afghánistánu a v Iráku.

Možnosti budoucnosti

Pozadu nezůstává ani Čína, která vyrábí Xiany H-6, vzniklé na základě sovětských bombardérů Tu-16. Rusko od počátku 80. let zase používá čtyřmotorové Iljušiny Il-78. Je velmi pravděpodobné, že v současné době doplňují palivo i bombardérům útočícím na Ukrajinu. Prakticky všechna velká letectva mají schopnost i tankování za letu pro vrtulníky. Buď mezi sebou navzájem nebo z pomalejších vrtulových strojů, jako například KC-130 Hercules. U námořních helikoptér převládá doplňování paliva z plující lodě.

Americké letectvo stále má přes 50 let staré KC-135 Stratotankery, ty využívají jak strategické bombardéry B-2 Spirit, tak nejnovější generace armádních stíhaček F-22 Raptor a F-35 Lightning II. Námořní letectvo v posledních letech experimentuje s bezpilotními tankovacími prostředky. Dne 4. června 2021 převzal palivo stíhací F/A-18E Super Hornet z prototypu dronu MQ-25. V případě zahájení sériové výroby mají tyto prostředky startovat z palub letadlových lodí, což by tankování posunulo zase o další krok vpřed.

Přístup k dětem s Downovým syndromem se v naší společnosti v posledních dekádách změnil. Rodičům se již obvykle nedoporučuje, aby potomka raději umístili do ústavu. Ukázalo se totiž, že díky lásce a péči mohou tyto „jiné“ děti prožít ve své rodině šťastný a plnohodnotný život a dosáhnout nebývalých pokroků.

Posunula se však také úroveň prenatální diagnostiky, takže se velkou část případů podaří zachytit ještě během těhotenství. V Česku se dnes rodí kolem 50 dětí s Downovým syndromem ročně, tedy asi dvakrát méně než okolo roku 1980. Podle odhadů u nás žije 2 500–3 000 lidí s danou diagnózou a díky lékařské péči se běžně dožívají i více než 50 let čili zhruba dvojnásobku oproti dřívějšku.

Downův syndrom se označuje jako genetická náhoda, kdy každá buňka obsahuje tři 21. chromozomy místo obvyklých dvou. Příčinu dosud neznáme, jako rizikový se nicméně uvádí vyšší věk rodičů – matka nad 35 let, otec nad 50. Podle některých odborníků se však může jednat o dezinterpretaci, neboť v uvedených věkových kategoriích se obecně rodí méně dětí než mladším rodičům, a tak se výskyt syndromu jeví častější. Dvě třetiny rodičů dětí s Downovým syndromem ovšem spadají do kategorie mladších 35 let v případě matky, respektive 50 let v případě otce. 

Nejslavnější skvrna Sluneční soustavy, tak velká, že by se do ní vešla celá Země, nás nepřestává ani po 150 letech překvapovat. Dokládá to i nejnovější výzkum Amy Simonové z Goddardova kosmického střediska NASA a jejích kolegů s vydatnou pomocí Hubbleova dalekohledu.

Hubbleův dalekohled pozoroval Jupiterovu skvrnu během 90 dní od prosince 2023 do března 2024. Když si vědci prohlédli získané snímky rychle za sebou, s překvapením zjistili, že tato atmosférická struktura není tak stabilní, jak by se možná zdálo. Podle všeho se chvěje jako obrovská hrst želatiny.

Skvrna jako rosol

„Z dřívějška jsme věděli, že se Velká červená skvrna občas mírně pohybuje po povrchu atmosféry Jupiteru,“ přiznává Simonová. „Zatím si ale nikdo nevšiml, alespoň pokud víme, že se Jupiterova skvrna třese častými oscilacemi.“ Podrobnosti výzkumu nedávno zveřejnil odborný časopis Planetary Science Journal.

Ačkoliv na obecné rovině asi není úplně překvapivé, že se Velká rudá skvrna v bouřlivé a extrémní atmosféře plynného obra neustále mění. Pro změny, které odhalil Hubbleův dalekohled, ale zatím vědci nemají konkrétní vysvětlení.

Pochopení mechanismů největších bouří ve Sluneční soustavě má praktický význam i pro život na Zemi. Pomáhá nám totiž v širším kontextu lépe rozumět podstatě vzniku a dynamice pozemských hurikánů. Získané znalosti mohou nalézt uplatnění i v rámci meteorologie na planetách u jiných hvězd.

Pozorování také potvrzují, že se Jupiterova Velká rudá skvrna zmenšuje. Na konci 19. století byl její příčný rozměr odhadován na 41 tisíc kilometrů, v roce 2014 to bylo již jen 16 500 km. Podle Simonové je ale možné, že se její velikost v nějaké podobě časem ustálí. Největší anticyklona Sluneční soustavy tak zřejmě ani v budoucnu zcela nezmizí.

Dnes je zámek Hluboká nad Vltavou ukázkou špičkové architektury napodobující anglická romantická sídla. Už ve středověku se ale tehdejší hrad nedaleko Vltavy zapsal do českých dějin tak nesmazatelně, že dodnes figuruje i v učebnicích. Bylo to po smrti krále Přemysla Otakara II. a v zemi probíhal zápas o moc. Záviš z Falkenštejna si dovolil příliš – vystupoval jako vládce země a mnohým byl trnem v oku. 

Nakonec se od něj patrně pod vlivem našeptavačů odvrátil i mladičký Václav II., jemuž se stal díky svazku s Kunhutou dokonce nevlastním otcem. Poměry se ale změnily a Vítkovci, z nichž Falkenštejn pocházel, se stali úhlavním Václavovým nepřítelem. Zajatého Záviše vozili od hradu k hradu a vyhrožovali jeho popravou, pokud se posádky sympatizující se vzbouřenci nevzdají. Závišovi bratři zabarikádovaní na Hluboké si patrně mysleli, že jde jen o blafování, a brány neotevřeli. Život talentovaného a charismatického Falkenštejna tak uhasl patrně někde v místech, která dnes svádějí k romantickým procházkám parkem. 

O dramatické okamžiky však nebyla kupodivu nouze ani později. Násilné události následovaly i v novověku, tedy v době, kdy Hluboká ztrácela svou vojenskou funkci a objekt se měnil na pohodlné sídlo. I v dobách, kdy už se stavba měnila na přepychový zámek, tu šlo o život a majitelé se třásli před nebezpečně vyzbrojenými vojáky. 

Lichváři 

Na zámek začali hrad v 16. století přebudovávat páni z Hradce. V komfortních komnatách se následně usadili Malovcové z Malovic, kteří – jak rodové jméno napovídá – žili kdysi na tvrzi Malovice. Ta ležela na jihu Čech, a k Hluboké tedy neměla daleko. Alepoň ne zeměpisně. Po stránce prestiže to bylo ovšem něco jiného. Vzbudilo to dost rozruchu, když se Malovcové do nového sídla nastěhovali. Takhle se vyšvihnout? Kde na to vzali? Dnes bychom konstatovali, že šlo o zbohatlíky. 

Bohuslav Malovec z Malovic půjčoval peníze a díky úrokům si napakoval kapsy tak, že mu mohli závidět i příslušníci nejstarobylejších rodů. Ačkoliv ani s tradicí Malovců to možná nebylo tak špatné. Odvozovali totiž svůj původ od pánů z Pardubic. Erb by tomu napovídal: rozpůlený kůň – v případě Malovců ovšem na modrém pozadí. S penězi to Bohuslav Malovec z Malovic sídlící nyní na Hluboké opravdu uměl. Rozhodně lépe než se zbraní v ruce. Válčení se vyhýbal, jak mohl. Do války s Turky se mu rozhodně nechtělo, raději se vymlouval na chabé zdraví a přispěl spíš materiálně. Majetek mu byl rozhodně bližší než vojenská a snad i politická sláva. 

Svým dětem měl Bohuslav Malovec z Malovic opravdu co odkázat a ti se po studiích, která absolvovali v Budyšíně, vrátili domů. Na rozdíl od svého tatínka se nehodlali plést do politiky víc, než bude nutné. Netoužili po funkcích, a dokonce se nevyznačovali ani lichvářskou bezohledností. Přesto jim svět připravil pochmurnější osud než jejich předkovi. Měli smůlu na zlé a převratné časy. Když přebírali dědictví, sotva je napadlo, že je možná bude mrzet, že Hluboká už dávno není tím nedobytným hradem jako dřív. Blížila se totiž cizí vojska a Malovcové měli zakusit, jak chutná strach o holý život. Vojáci se od dob, kdy byl před Hlubokou popraven Záviš, nijak moc nezměnili – alespoň ne, pokud jde o bezohlednost k cizím životům.

Ukrutnosti 

Hluboká se v ohrožení ocitla, aniž by k tomu kdokoliv z jejích majitelů přispěl. Smůla byla v tom, že ležela na jihu Čech a intervenční vojska vtrhla do našich zemí od Vyššího Brodu. O co šlo? Psal se rok 1611 a vrcholil boj o moc mezi habsburskými bratry Rudolfem II. a Matyášem. Historické souvislosti jsou samozřejmě složitější, ale ve zkratce šlo o to, že Rudolf ztrácel dech a hodlal se bratrovi pomstít za to, že ho připravil o část moci. Pifku měl taky na drzé Čechy, kteří ho donutili dát jim nebývalou náboženskou svobodu. Nevypočitatelný Rudolf II. se spojil se svým bratrancem Leopoldem Pasovským. Ten poslal do Čech vojáky a hodlal využít momentu překvapení. Samozřejmě to nedělal jen kvůli Rudolfovi, ale především kvůli svým vlastním mocenským ambicím. A svou vinu na celé situaci měli také čestí katolíci, ale to už je jiná „pohádka“. 

Jisté je, že ambiciózní a pomstychtiví mocipáni se pustili do dobrodružného podniku, na který doplatili, jak to tak bývá, zejména obyčejní lidé. Hlavní úder Pasovských směřoval na Prahu, o kterou se dost bezohledně bojovalo. Město kupodivu srdnatě bránili především řadoví Pražané, kteří se cizákům neohroženě postavili a mnohé vetřelce bez pardonu prostě ubili nebo utopili za pomoci improvizovaných zbraní. Došlo i na lití vařící vody z oken. Vynalézavosti se prostě nekladly meze a každý smrtící prostředek byl dobrý. 

Pasovští sice dobyli Pražský hrad a Malou Stranu, ale nakonec se museli stáhnout. Praha se díky zuřivým obráncům zachránila, ale na jihu Čech ještě rozhodně neměli vyhráno. Okupanti se chtěli aspoň napakovat. Hodlali odtáhnout jen pod podmínkou, že jim bude zaplaceno. Prostě se chovali jako teroristi či mafie žádající výpalné. 

Zoufalci 

Nebozí potomci Bohuslava Malovce z Malovic se nejprve báli „jen“ o své majetky a poddané. Vojáci si totiž ve vsích a městečkách bezohledně brali, co potřebovali. Lidé schovávali dobytek a utíkali ze svých domovů. Majitelé Hluboké doufali v pomoc silného Rožmberka Petra Voka. Ten dělal, co mohl, ale Praha a vedoucí mužové království ho nechávali dost na holičkách. Vok se snažil bránit města vlastními jednotkami a taky vyjednávat. Mezitím ale přituhovalo. Obě strany se obviňovaly z násilností a zúčastněným stoupala krev do hlav. 

I kolem Hluboké se začali pohybovat cizí vojáci. Za zdmi sídla se strachovali o holý život. Majetková újma najednou nevypadala jako to nejhorší, co se člověku může stát. Co když mordýři vtrhnou i do komnat? Cizáci se naštěstí spokojili s tím, co naloupili. O obyvatele zabarikádované v zámku nejevili ozbrojenci zájem. Vyvázli. Hluboká obstála stejně jako třeba Třeboň. 

Pasovští nakonec z Čech odtáhli, ale nebylo to zadarmo. Chudák Petr Vok obětoval vlastní majetek, aby je k tomu přiměl. Zaplatil, aby konečně nastal klid. Pánové katolíci z Prahy se o škody, které způsobili jim politicky blízcí Pasovští, moc nestarali. Naopak se rychle lísali k novému pánovi. Matyáš byl na koni, zatímco na Rudolfa II. už pomrkávala smrtka – neměl sílu dál vzdorovat. 

Sousedi 

A jak si počínali během pasovského vpádu jiní jihočeští šlechtici? Zbaběle, nebo srdnatě? Například Bohuslav Kunáš z Machovic sídlil v Holkově. Proti přepychové Hluboké nic moc. Místo ale mělo své specifikum. Leželo přímo na trase, která spojovala Čechy s Vídní. Putovali tudy lidé i pošta. Zdejší pán měl všechno takříkajíc z první ruky. 

Když se za hranicemi země formovaly nepřátelské šiky, hned o tom věděl a začal jednat, aby zabránil nejhoršímu. Pokud byste ale čekali, že se v potomkovi někdejšího hrdinného husitského bijce Chvala z Machovic projevila válečnická krev, jste na omylu. On sám sice měl jisté zkušenosti z tažení proti Turkům, ale možná právě díky tomu věděl, jaké hrůzy válka přináší. Nepropadal vojenské vášni. Nepatřil ale ani k pasivním zbabělcům, kteří mysleli jen na to, jak se schovat a ubránit svoje vlastní majetky. Cítil patrně i jistou odpovědnost, neboť byl bývalým hejtmanem. Usiloval proto o vytvoření diplomatického týmu, který by s nepřítelem vyjednával. Hodlal se tedy zbraním postavit politikou. Situace se ovšem vyvinula jinak. Pasovští, jak už víme, vtrhli do Čech a neušetřili ani Český Krumlov či České Budějovice. 

Drancování 

Na Hluboké se patrně slavilo, když Pasovští konečně odtáhli. Zdálo se, že rodina to nejhorší ve zdraví přežila a bude moci obnovit vše, co cizí vojska zničila. Jenže mělo přituhnout. Tentokrát si to pánové Malovcové z Malovic zavinili tak trochu sami. Přidali se totiž ke stavovskému povstání proti Habsburkům. Není divu, když Jana a Petra z Malovic kdysi coby malé žáčky vychovávali v protestantsky uvažující Lužici. Politická prohra českých pánů se jim stala osudnou. Nezbývalo než prchnout. Statečné to nebylo, zato rozumné ano. Vždyť po otci zdědili kromě peněz i bázeň před ozbrojenými konflikty. Ostatně nutno uznat, že čelili značně nebezpečným protivníkům – protistavovským silám nevelel nikdo menší než slavný generál Bucquoy. Neměli šanci. Útěk byl jedinou rozumnou volbou. A jak to dopadlo s Hlubokou?

Vojáci opět mysleli na své kapsy. Podle dochovaných zpráv celé tři dny vozili z přepychového zámku naloupený majetek. Rod pánů z Malovic o Hlubokou definitivně přišel a členové rodiny dožívali na různých místech daleko od někdejší rodinné chlouby. Podobně dopadli i příbuzní obyvatel Hluboké. Rod už neznamenal to, co dříve. 

Příběh Malovců obývajících Hlubokou dokazuje, že mezi šlechtici byla řada těch, kteří rozhodně nevyznávali boj jako rytířský ideál. Krvavým sporům se hodlali spíše vyhnout a chtěli prostě v klidu přežít a uchránit své majetky. Ne vždy se jim to však podařilo. Politické turbulence někdy dopadnou i na ty nejopatrnější z nejopatrnějších.

Nizozemští archeologové v roce 2018 spustili projekt Heritage Quest, jehož cílem je využívat sílu občanské vědy k vyhodnocování laserového snímkování pomocí LIDARu na území centrálního Nizozemska a identifikování archeologicky zajímavých struktur. Podobné analýzy snímků bývají náročné na čas i na lidskou psychiku. Občanská věda může být v takovém případě velice užitečná.

Síla občanské archeologie se naplno ukázala v nedávném výzkumu, kdy více než 6 500 dobrovolníků během pouhých 4 měsíců vystopovalo zhruba 1 000 prehistorických mohyl. Vedoucí výzkumu Quentin Bourgeois z Leidenské univerzity a jeho kolegové si velmi cení objemu dat, která vytvořili dobrovolní archeologové.

Síla občanské vědy

Badatelé se pochopitelně museli vypořádat s obvyklým problémem velkých projektů občanské vědy. Museli zjistit, jak spolehlivé jsou výsledky poskytnuté občanskými vědci. Bourgeois a jeho spolupracovníci vyrazili do terénu a prozkoumali celkem 380 lokalit, vytipovaných občanskými vědci. Výsledky výzkumu nedávno uveřejnil odborný časopis Antiquity.

Výsledky vědce nadchly. „Občanská věda očividně funguje,“ spokojeně potvrzuje Bourgeois. „Nalezli jsme přesvědčivou korelaci mezi množstvím dobrovolníků, kteří analyzovali danou lokalitu a pravděpodobností, že to občanští archeologové správně určili a že se na dotyčném místě opravdu vyskytuje mohyla.“

Objevení tisícovky doposud neznámých mohyl znamená, že se počet známých mohyl v centrálním Nizozemsku zdvojnásobil. Projekt Heritage Quest potvrdil, že má smysl zahrnout do archeologického výzkumu i vědecké dobrovolníky. Archeologové díky tomu velmi získali výsledky, které by jinak museli shánět celé roky.

Paúhoř elektrický (Electrophorus electricus) je na první pohled primitivní ryba. Se svou „svalovou baterií“ ovšem vyvádí kousky, za něž by se nemusel stydět ani Thomas Alva Edison.

Inspirace pro první baterii

První trpkou a bolestivou zkušenost s rybami, které uštědřují údery elektrickými výboji, lidé udělali už před mnoha tisíciletími. Doslova „z první ruky“ ji měli rybáři vytahující tyto ryby ze sítí. Nezůstalo však jen u úleků při rybaření. V antice se „rybí elektřiny“ využívalo v medicíně a starořečtí lékaři dávali elektrické šoky živou rybou rodičkám pro zmírnění porodních bolestí. Podobně umrtvovali i těžce poraněné končetiny určené k amputaci. Ve starém Egyptě se zase elektrickým výbojem ryb pokoušeli zahnat epileptické záchvaty.

Dlouho nikdo netušil, co vlastně ryba při elektrické „ráně“ provádí. Teprve na sklonku 17. století došli vědci k závěru, že do svého okolí vysílá silné elektrické impulsy. Italský fyzik Alessandro Volta studoval rejnoky okaté (Torpedo torpedo) a jejich zvláštní elektrický orgán tvořený nahloučenými segmenty svalů. Jednoduchými pokusy se přesvědčil, že právě v tomto ústrojí vzniká elektrický náboj. Když se Volta pokusil elektrický orgán rejnoka imitovat, vyrobil z kovových desek ponořených do elektrolytu první baterii. Svět s ní seznámil v roce 1800. 

Dva metry pod napětím

„Živé rybí baterie“ příroda vynalezla nezávisle na sobě nejméně šestkrát. Vedle rejnoků dokážou elektrický náboj generovat např. sumci, rypouni, nožovky nebo nebehledi. Je zajímavé, že pokaždé byl pro tvorbu rybího elektrického orgánu zvolen stejný evoluční trik s pozměněnými svaly. U jiných obratlovců než ryb se však elektrický orgán nevyvinul. Zřejmě i proto, že ryby žijí trvale ve vodě, která je dobrým elektrickým vodičem. 

Každý obyčejný sval vytváří při smrštění slabé elektrické napětí. Změnami příslušných genů se u ryb vyvinuly svaly, jejichž vlákna se už nedokážou smrštit, ale o to vydatněji se nabíjejí hromaděním iontů. K nejzdatnějším „výrobcům elektřiny“ v celé živočišné říši patří bezpochyby paúhoř elektrický (Electrophorus electricus). S výjimkou hadovitého tvaru těla nemá tento až dva metry dlouhý obyvatel Amazonie s naším úhořem říčním (Anguilla anguilla) mnoho společného. Žije v zakalených vodách, kde je mu elektrický orgán vydatným pomocníkem při lovu. 

Paúhoř elektrický je ve své podstatě „malá ryba“, protože hlava a vnitřnosti představují jen asi třicet centimetrů z celkové délky těla. Zbývající část zabírá mohutný elektrický orgán schopný generovat s každými 30 centimetry délky napětí 100 voltů. Plně dorostlá „živá baterie“ vytváří napětí kolem 600 voltů. 

Rybí paralyzér

Paúhoř je při využívání svého elektrického orgánu velmi vynalézavý. Když útočí na kořist, generuje až 400 silných elektrických impulsů za sekundu. Živočich zasažený těmito výboji vmžiku ochrne a přestane se pohybovat. Paúhoř na bezvládnou kořist vzápětí zaútočí a zhltne ji. Vše proběhne tak rychle, že lidské oko nemá nejmenší naději zahlédnout, co se vlastně stalo. Teprve velmi rychlé kamery pořizující tisíc záběrů za sekundu nabídly vědcům pohled na paúhoří útok v potřebném zpomalení a detailech. Ukázalo se například, že ryba zasažená výbojem ochrne během pouhých tří tisícin sekundy. 

Výboj paúhoře nepůsobí na mozek ani na míchu oběti. Nezasahuje přímo svaly ochromené ryby. Cílem výboje jsou nervy přenášející povely z mozku ke svalům. Když jsou ochromeny, je následně vyřazen z činnosti i sval. Efekt výboje lze přirovnat k elektrickému paralyzéru (taseru) s tím rozdílem, že taser ochromí oběť díky vystřeleným elektrodám připevněným ke zdroji napětí tenkými vodiči. Paralyzér paúhoře působí bezkontaktně na dálku. Pokud paúhoř kořist zasáhne výbojem, ale spolknout se mu ji nepodaří, oběť se po nějaké době probere a vrátí se k normálnímu životu. 

Jak zacloumat skrytou kořistí

Při pátrání po rybách a dalších vodních tvorech v zakalené vodě vysílá paúhoř do okolí elektrické impulsy o podstatně nižším napětí, než jaké používá k ochromení kořisti. Generuje vždy dva impulsy po sobě, mezi nimiž je prodleva pouhé setiny sekundy. Pak se jeho elektrický orgán na nějakou dobu odmlčí. Účel těchto „dvojitých“ pulsů byl dlouho nejasný. Teprve nedávno vědci zjistili, že tak paúhoř nutí skrytou kořist, aby se mu prozradila.

Ryby z Amazonie paúhoře elektrického dobře znají a jako nelítostnému predátorovi se mu úzkostlivě vyhýbají. Vystrašená rybka se schová do vodní vegetace a ani se nehne. Stačí však neopatrný pohyb ploutví a paúhoř, který je na každé zavlnění vody velmi citlivý, neomylně pozná, odkud se vlny šíří. Dvojice elektrických impulsů podráždí nervy v těle skryté ryby a donutí její svaly ke smrštění. Ryba se tak proti své vůli pohne a tím se paúhořovi prozradí.

Zvýšený výkon a nezodpovězené hádanky

Elektřina generovaná paúhoři nezaručuje za všech podmínek stoprocentní úlovek a především mladí úhoři s méně výkonným elektrickým orgánem mají někdy s udoláním zdatnější oběti hodně práce. V těchto případech se paúhoř stáčí do kolečka a nastaví ke kořisti nejen hlavu, která je hlavním zdrojem elektrických impulsů, ale i ocas, odkud se šíří o poznání slabší elektrické impulsy. Jak ukázala měření, dokáže tak ryba zvýšit intenzitu elektrických impulsů na dvojnásobek. Plně vzrostlý paúhoř tak vystaví oběť elektrickému napětí přes tisíc voltů. To obvykle stačí, aby vyhlédnutá ryba přestala vzdorovat.

Paúhoř elektrický odhalil vědcům nejedno tajemství svého života, ale mnohé ještě stále čeká na odhalení. Není například jasné, jak se paúhoř chrání před svými vlastními výboji, které ho ve vodivém vodním prostředí musí zasáhnout stejnou silou jako kořist.

Astronomové se v roce 2019 díky zařízení Zwicky Transient Facility stali svědky události označované jako AT2019qiz. Supermasivní černá díra o hmotnosti milionů sluncí v galaxii 2MASX J04463790-1013349, vzdálené asi 215 milionů světelných let, při ní pozřela hvězdu podobnou Slunci.

Po zlikvidované hvězdě zůstalo mračno trosek, které krouží kolem supermasivní černé díry v podobě akrečního disku. Vědci nedávno zjistili díky pozorováním více různých přístrojů, včetně vesmírných teleskopů Chandra, Hubble, NICER a Swift, že se tento disk kolem supermasivní černé díry rozšířil.

Drama u supermasivní černé díry

Ukazuje se, že vzniklý disk zasahuje do oběžné dráhy dalšího tělesa na blízké orbitě supermasivní černé díry. Jeho přesnou povahu vědci zatím neznají – může jít o další hvězdu, nebo také o černou díru hvězdné velikosti. Tento objekt prolétá diskem trosek zničené hvězdy, zhruba jednou za 48 hodin. Každý takový průlet vyvolává spršku rentgenového záření, které dokážou zachytit vesmírné teleskopy.

„Představte si plavce, který stále dokola skáče do bazénu a pokaždé vystříkne spoustu vody,“ přibližuje situaci v okolí supermasivní černé díry vedoucí výzkumu Matt Nicholl z britské Královské univerzity v Belfastu. „Hvězda nebo černá díra ve zkoumané galaxii je tím plavcem, který se opakovaně noří se do bazénu akrečního disku.“

Není to poprvé, kdy se vědcům podařilo v těsné blízkosti supermasivní černé díry zaznamenat opakované záblesky rentgenového záření. Až doposud ale pro tyto jevy, označované jako „kvaziperiodické erupce“, chybělo vysvětlení. Pozorování Nichollova týmu nyní nabízí možnou odpověď.

Výzkumný tým, který vedl Kory Floyd z Arizonské univerzity, analyzoval data dřívější studie, která u 827 dospělých Američanů odhalila spojitost mezi samotou a vyšší frekvencí výskytu nočních můr. Poté se vědci zaměřili na vlastní sběr dat a pomocí dotazníků prozkoumali vztah mezi pocity samoty a stresu a nočními můrami u 782 dospělých dobrovolníků. 

Na rozdíl od dřívějšího výzkumu se vědci zaměřili nejen na frekvenci, ale také na intenzitu nočních můr. Výsledky výzkumu amerických vědců nyní zveřejnil odborný časopis Journal of Psychology.

Jak je v podobných případech obvyklé, výsledky takového výzkumu nevypovídají nic o příčině a následku. Badatelé ale opět potvrdili těsný vztah mezi samotou a nočními můrami, tedy jejich frekvencí i intenzitou. Lidé, kteří se cítí osaměle, si v řadě případů moc neodpočinou ani během spánku.

Floyd a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že výsledky jejich studie jsou v souladu s evoluční teorií samoty. Podle této teorie jsou fyzické i duševní obtíže spojené se samotou varovným signálem. Tělo osamělého člověka varuje, že mu schází zásadní věc – sociální podpora okolí.