Káva voní ze všech koutů legendární kavárny Šabandar. Poprvé se její dveře otevřely před 107 lety a od té doby lidé z tamních oken sledují dějinné kotrmelce Iráku od konce britské správy přes pád monarchie až po dekády vlády Saddáma Husajna i chaos náboženských válek. Zmíněný podnik vždy představoval intelektuální centrum, kde se vedly vážné i nevážné rozpravy – a šlo také o důvod, proč v roce 2007 explodovalo před jeho dveřmi auto napěchované výbušninami a zemřelo přes sto lidí. Dnes v místě vládne klid a můžu si povídat s Abdulláhem (jeho jméno, stejně jako jména většiny ostatních osob v tomto textu jsem kvůli jejich bezpečnosti změnil).

„Život za Saddáma Husajna byl určitě lepší. Naše země byla bohatá, bezpečná a bez bombových útoků,“ vyjmenovává Abdulláh. „Zdravotnictví jsme měli zdarma, daně nízké a dnešní školství se s tím tehdejším vůbec nedá srovnat,“ pokračuje. Důvod totiž spočíval v ropě. Příjmy z těžby se na konci 70. let podílely na celkovém rozpočtu z 87 %. „Vždyť i západní země se Saddámem aktivně a rády obchodovaly,“ připomíná Abdulláh fakt, že Husajn dlouhou dobu zůstával partnerem mnoha vlád, přičemž po islámské revoluci v sousedním Íránu jej Západ podporoval také vojensky.

Režim brutální a stabilní

Situace se však zkomplikovala s íránsko-iráckou válkou, kterou Saddám Husajn vyvolal. Ekonomika se dramaticky propadla a země se ocitla na kolenou. „I tak bylo období jeho vlády bohatší a bezpečnější než to dnešní,“ trvá na svém Abdulláh a pokračuje: „Víš, problém nepředstavoval Husajn, ale Američané, kteří přišli po něm.“ 

Zmíněný sentiment uslyšíte od místních sunnitů často. Americká invaze rozbila křehkou stabilitu a uvolnila tak z láhve džina náboženské nesnášenlivosti, jež dostoupila vrcholu v éře šíitského premiéra Núrího Málikího. „Šíité se začali na sunnitech mstít,“ vysvětluje Abdulláh. „Všichni iráčtí vládci od vzniku nezávislého státu totiž pocházeli ze sunnitské menšiny, ačkoliv ta tvoří asi jen třetinu obyvatel.“

Alkohol z Kurdistánu

Ne každý však sdílí názor, že za Husajna bylo líp. „Můj život se vůbec nezměnil,“ odpovídá lakonicky taxikář Sami na stejný dotaz, který jsem položil Abdulláhovi. Volant drží dvěma prsty, zapaluje si jednu cigaretu za druhou a ladně s autem proplouvá bagdádskou špičkou. Kličkování ucpanými ulicemi se podobá baletu vyměřenému na milimetry. „Stejně jako tehdy musím mít dvě práce, abych se vůbec uživil,“ pokračuje. A podobně jako Abdulláh, i on viní ze současného stavu Američany a šíitskou vládu. Je sice rád, že násilí v Bagdádu utichlo, ale pachuť prý zůstala. „Vůbec Irák nepochopili a celé to tady zničili,“ hodnotí Sami situaci.

Podle něj bývala země svobodnější. „Věděl jsi, že se tady v Bagdádu dal normálně koupit alkohol?“ Dnes to prý jde také, ale mnohem komplikovaněji. „Musíš znát správné lidi,“ usmívá se s cigaretou v koutku a pokračuje: „Pití se pašuje z Kurdistánu a policie nad tím zavírá oči.“ Na černém trhu lze sehnat cokoliv, od drog přes alkohol až po prostitutky. „Jen je potřeba znát někoho důvěryhodného,“ usmívá se Sami.

Svaté město Karbalá

Procházím ulicemi Karbalá, nejposvátnějšího města šíitského islámu. Právě tady vypukla roku 680 bitva, jež přispěla k definitivnímu rozdělení islámu na dvě větve – sunnu a šíu. A přestože v globálním měřítku tvoří šíité minoritu zahrnující asi jen 10–15 % muslimů, v Iráku reprezentují dvoutřetinovou většinu. Po dekády však setrvávali v podřízeném postavení.

„Lidé z Bagdádu, obzvlášť sunnité, zapomínají dost rychle,“ reaguje můj průvodce Hasan na dotaz týkající se Husajnovy éry. „Oni se možná měli za tyranie dobře, ale my jako šíité jsme hodně trpěli.“ Za Husajna byla u moci sekulární sunnitská elita, sdružená okolo nacionalistické strany Baas, a Saddámova vnitřní politika stavěla na potlačování odporu – skutečného i domnělého. V žaludku mu proto leželi jak Kurdové se svými neustálými požadavky na větší autonomii, tak šíité hlásící se o podíl na moci. Po islámské revoluci v Íránu se Husajn obával hlavně vlivu tamních ajatolláhů na šíity v Iráku. „Desítky tisíc jich proto nechal deportovat,“ upozorňuje Hasan. 

Bitevní pole

V březnu 1991 se město Karbalá stalo jedním z epicenter iráckého povstání proti režimu oslabenému válkou v Zálivu a proměnilo se v bitevní pole mezi šíitskými rebely a Husajnovou Republikánskou gardou. Nepokoje však trvaly pouhé dva týdny, načež přišla Saddámova krutá pomsta. „Vojáci stříleli na prchající civilisty z vrtulníku. A boje se nevyhnuly ani svatým místům,“ ukazuje Hasan na otvory po kulkách v jednom ze sloupů svatyně imáma Husajna. Dnes však město opět kypí životem, a především mešity praskají ve švech. Plno je v nich i ve všední dny; ale na svátek Arba’ín, který připomíná právě mučednickou smrt imáma Husajna, se uvnitř nedá ani hnout, protože přijíždějí poutníci z celého světa. Loni dorazilo na zmíněný svátek do Karbalá neuvěřitelných 22 milionů lidí. 

Bezpečnost se velmi přísně hlídá. Poutníci musejí nejprve uložit zavazadla do skříňky, odevzdat boty do úschovy a poté mohou bosí vstoupit na měkké koberce svatyně, kterou zdobí zlato, miliony sklíček, mramor a azurově modré dlaždice. Čím blíž k Husajnově hrobce, tím víc se dav dostává do transu a člověk si připadá jako ve velké mlýnici. V jedné ze svatyň se na stěně nachází vyobrazení imáma Husajna v obležení nepřátelských vojsk. Hasan se u něj zastaví a skoro nábožně vypráví: „Takhle je to s šíity už tisíce let. Tyranie se opakuje a fanatici – v minulosti wahhábisté, dnes Islámský stát nebo al-Káida – na nás útočí znovu a znovu.“ Napadá mě dotaz i na fanatiky z řad šíitů, ale v jejich nejposvátnějším místě se neodvažuju zeptat… 

Vstříc Mosulu

Mosulu náleží v moderní irácké historii zvláštní místo. S 1,4 milionu obyvatel býval po Bagdádu druhým největším městem Iráku a šlo o největší sídlo v zemi, kterého se zmocnil Islámský stát. Jeho vyrvání z náruče uchvatitelů pak znamenalo ztrátu desítek tisíc životů a úplné zničení historického centra. Ačkoliv bitva o město skončila před sedmi lety, jeho starou část stále není bezpečné navštívit – dodnes tam potkáte týmy, které odstraňují nevybuchlou munici a dosud aktivní nástražné systémy. 

Na druhé straně řeky Tigris však začíná jiný svět: S průvodcem Omarem procházíme nasvícenou promenádou Corniche, kolem nás blikají světla zábavního parku, lidé posedávají v kavárnách, pokuřují šíšu a celkově panuje uvolněná nálada. Domy jsou tu nové a nablýskané, připadám si spíš jako v Jordánsku. Omar, s nímž zmíněnou pýchou severního Iráku procházím, tady nadvládu Islámského státu zažil. Do křížku se s ním však naštěstí dostal jen jednou. „Bylo to za sestřih vlasů, který vypadal moc západně,“ vypráví. „Zatkli mě a zavřeli na jeden den. Došlo i na mučení,“ říká tichým hlasem. „Nakonec mě ostříhali dohola a pustili.“

Pod vládou fanatiků

Omezení svobody péče o vlastní zevnějšek však představovalo tu nejmenší restrikci. Po obsazení města se uzavřely všechny školy, islamisté nedovolili jinou interpretaci vzdělání než prostřednictvím šaríi. „Moji univerzitu zavřeli a místo výuky angličtiny tam trénovali jejich bojovníci.“ Podle Omara byl tehdejší život naprosto odlišný a hlavně šedý. „Islámský stát nás vrátil zpátky v čase o dvě stě let,“ podotýká. Žádné kino ani jiná zábava, cizoložství se trestalo kamenováním a za homosexuální styk hrozilo svržení ze střechy vysokého domu. „Nesměli jsme používat telefon a k dispozici nebyl ani internet,“ dodává. 

Islámský stát se maximálně snažil omezit spojení s vnějším světem a nemyslitelné bylo i fyzicky město opustit: „Žili jsme tu jako ve vězení. Ven se dalo dostat jen pomocí pašeráků, ale na to neměla většina lidí peníze ani odvahu.“ Podle Omara se k islamistům často přidávali chudí a nevzdělaní. O to větší překvapení pak zažil, když v mladíkovi v černé uniformě na checkpointu poznal svého spolužáka: „Potkali jsme se náhodou, jen jsme se pozdravili, ale určitě mě poznal. Nakonec se během bojů o město odpálil.“ 

S Omarem se loučím u univerzity. Na závěr mě zajímá, zda si dokáže představit opětovný návrat Islámského státu. „V původní podobě už se nevrátí,“ odmítá rozhodně. Dokonce prý i ti nejzatvrzelejší, kteří islamisty zpočátku považovali za protiváhu k západnímu světu, se přesvědčili, že jde o zlo. Když kolem nás projíždí černé humvee elitních policejních jednotek SWAT, jež v osvobozovacích bojích pomáhaly, Omar podotkne, že znamenají záruku bezpečnosti. 

Pomník po útoku

Irácká republika je země rozdělená nejen nábožensky, ale také etnicky. Severovýchod plně ovládají Kurdové, a když přejíždím z Mosulu do Irbílu, zastavuje řidič zhruba v půlce cesty u dalšího z mnoha kontrolních bodů. Nad checkpointem vlaje obrovská kurdská vlajka a já musím předložit pas s iráckým vízem. Pro mě sice znamená vstup pouhou formalitu, ale Arabové z federálního Iráku musejí žádat o zvláštní povolení a čeká je zdlouhavá kontrola. Všichni ve sdíleném taxíku jsou Kurdové, takže za půl hodiny už pokračujeme dál.

Halabdža leží v úrodném údolí obklopeném ostrými štíty pohoří Hawraman a Ballanbo. A před necelými třiceti lety se ospalé městečko stalo dějištěm největšího útoku chemickými zbraněmi na civilní obyvatelstvo. Ačkoliv Husajn prováděl proti svým nepřátelům mnoho podobných výpadů, Halabdža se vymyká brutalitou i počtem obětí. Odhaduje se, že při útoku zemřelo pět tisíc lidí a dalších deset tisíc utrpělo zranění. „Ve městě nenajdeš rodinu, která by při masakru o někoho nepřišla,“ líčí Karwan, když míříme do památníku obětí. Procházíme kolem vystavené válečné techniky, jíž vévodí starý stíhací letoun MiG. „Tohle letadlo prý svrhávalo na Halabdžu chemické zbraně,“ doplňuje můj průvodce.

Vystavená oprátka

Halabdža ovšem tvořila jen malý střípek skládačky nazvané al-Anfal, tedy širokého plánu na postupnou eliminaci kurdských „rebelů“ a arabizaci vybraných oblastí s kurdským osídlením. „Kurdové se museli nuceně přesouvat do pouští v jižním Iráku, kde Husajn zřídil něco jako koncentrační tábory,“ vypráví Karwan. „Ale až do útoku na město jeho zvěrstva nikoho ve světě nezajímala.“ 

Autorem krutého plánu se stala Saddámova pravá ruka Alí Hasan al-Madžíd, přezdívaný „chemický Alí“. Extrémní brutalita mu vynesla trest smrti. A oprátka, na které ho v roce 2010 oběsili, je vystavena v památníku v Halabdže. Jedna z příčin Husajnovy averze vůči Kurdům spočívala v jejich touze po samostatnosti, či minimálně po široké autonomii. „A přesto se v Kurdistánu pořád najde dost lidí, kteří by ho chtěli zpátky,“ krčí rameny Azad, když probíráme život Kurdů nad šálkem čaje. 

Sedm Kurdistánů

Nicméně moji otázku ohledně kurdské nezávislosti Azad rezolutně odbude. „Nepřipadá v úvahu. V šesti zemích je sedm Kurdistánů, to se nikdy nestane. Vždyť jen tady v Iráku jsou dva,“ vypočítává se zdviženým obočím. Říká se, že Kurdové představují největší národ bez vlastního státu. V Iráku, Sýrii, Íránu, Ázerbájdžánu, Turecku a Arménii jich žije na čtyřicet milionů. Zmíněná situace vznikla jednoduše tak, že mocnosti po první světové válce vytyčily nové hranice bez ohledu na etnika obývající dané oblasti.

Irácký Kurdistán býval a dodnes je rozdělený. Zatímco sever ovládá Kurdská demokratická strana Iráku neboli KDP, věrná svým vůdcům z klanu Barzání, jih naopak řídí Vlastenecký svaz Kurdistánu alias PUK, založený Džalálem Talabáním. Navíc neexistuje ani společný kurdský jazyk: Blíž k syrským a tureckým hranicím uslyšíte dialekt kurmándží, zatímco směrem k Íránu převažuje sorání. A každý z nich dokonce používá jiné písmo – první zmíněný latinku a druhý arabské znaky.

Promarněné šance

V novodobé historii se obě strany účelově spojovaly a zase rozdělovaly podle svých aktuálních zájmů. Zatímco koncem 60. let irácký režim vyzbrojoval barzáníovce, Talabání získával zbraně z Íránu. V čase se přitom měnily i jejich vztahy ke světovým velmocem: V 70. letech provedl klan Barzání veletoč, odvrátil se od Sovětského svazu a začal spolupracovat s Američany v domnění, že získá větší vliv na íránského šáha. Během íránsko-irácké války, po šáhově svržení, udržovala strana PUK vztahy s Husajnem a KDP zase s Íránci.

„Příležitosti k získání samostatnosti se přece jen naskytly,“ uznává Azad. Došlo k nim po obou válkách, vždy když v Iráku neexistovala centrální vláda, tedy v letech 1991 a 2003. „Obě šance jsme ovšem promarnili.“ Ani podle Karwana není samostatnost a s ní také vyhlídky na lepší život na pořadu dne. „Vládne tu obrovská korupce, dochází k výpadkům elektřiny. Pokud chci kamkoliv cestovat, potřebuju vízum a hned jsem v podezření. Tahle země je v troskách,“ dodává smutně. Asi nejvýmluvněji hodnotí situaci taxikář v Soranu: „Chci odtud co nejdřív odejít.“

Dotyčná mladá dáma, která je na portrétu zachycena po boku sedící mladičké aristokratky bílé pleti, své sestřenice lady Elizabeth Murray, je Dido Elizabeth Belle. Matkou dívky byla černošská otrokyně Maria Belle, otcem britský námořní důstojník sir John Lindsay, v době seznámení přibližně čtyřiadvacetiletý. Ten sloužil u královského námořnictva v britské Západní Indii, tedy v dnešním Karibiku. Jako kapitán válečné lodi HMS Trent zajal spolu se svou posádkou španělskou loď, na jejíž palubě se nacházela i pohledná africká otrokyně Maria Belle. Ta se krátce poté stala jeho milenkou a přibližně v roce 1761 mu porodila dceru. Když se John Lindsay vrátil v roce 1765 do Anglie, nepřijel sám. Přivezl si s sebou svou čtyřletou dcerku, rozkošnou mulatku Elizabeth Belle, které se říkalo Dido. Podle dostupných pramenů se musela narodit, když bylo její matce kolem patnácti let.

Výchova u lorda 

Po příjezdu do Anglie svěřil John Lindsay malou Dido do péče svého strýce Williama Murraye, lorda Mansfielda, který v té době zastával post nejvyššího britského soudce a předsedal řadě soudních případů, jež zkoumaly zákonnost obchodování s otroky. William Murray bydlel se svou ženou v Kenwood House v Hampsteadu v blízkosti Londýna. Manželé neměli děti, ale vychovávali svou praneteř Elizabeth Murray, jíž zemřela matka a která byla o rok starší než Dido. Dido a Elizabeth byly tedy vlastně sestřenice z druhého kolena a v tomto duchu byly také obě – víceméně rovnocenně – vychovávány. 

I když žila Dido v Kenwood House vlastně v privilegovaném postavení a dostalo se jí patřičného vzdělání i rodinné lásky, přece jen, i když to z obrazu není patrné, vězel mezi dívkami rozdíl. Nepramenilo to však z důvodu barvy její pleti, ale spíše z jejího nemanželského původu. Její aristokratický otec lord Lindsay nikdy nedal Dido své jméno. A také jí ve své závěti nic neodkázal. Ani prastrýc William Murray, i když brojil proti otroctví a nikdy neskrýval k Dido své sympatie, ji oficiálně jako praneteř neuznal. Projevilo se to například v rozdílné výši kapesného pro obě dívky a nakonec i v dědictví. 

I když se s Dido normálně zacházelo jako s rovnocenným členem rodiny, pro svůj původ se nemohla účastnit některých společenských akcí, kde by mohla působit nechtěnou pozornost a zbytečné otázky. Tomu se chtěla rodina vyhnout. Doba, v níž Dido žila, nešetřila rasismem, předsudky a nenávisti vůči lidem jiné barvy pleti. Už to, že nelegitimní Dido vyrůstala jako součást vysoce postavené britské aristokratické rodiny, se považovalo tehdy za něco mimořádného a neobvyklého. 

Péče o prastrýce 

Díky své milé a přívětivé povaze si mimořádně inteligentní Dido dokázala každého rychle získat. Měla i velký hudební talent. Když v roce 1784 zemřela manželka Williama Murraye a krátce nato se sestřenice Elizabeth provdala, Dido zůstala na Kenwood House sama se svým prastrýcem. A o něj také pečovala až do jeho smrti. Pro její krásný rukopis ji zaměstnával jako svou osobní písařku, což opět nebylo v té době zrovna typické. 

Teprve po jeho smrti se provdala za o sedm let mladšího muže, původem Francouze Johna Daviniera, který se živil jako komorník. Ve šťastném manželství se narodili tři synové, kterým se dostalo dobrého vzdělání a kteří navázali na námořnickou kariéru svého aristokratického dědečka. Elizabeth Dido Belle zemřela v pouhých 43 letech. Příčina její smrti se neuvádí, stejně tak se neví, kde se nyní nachází její hrob…

Posttraumatická stresová porucha (PTSD, z anglického post-traumatic stress disorder), vzniká jako reakce na stresující, traumatizující událost. Obvykle jde o závažné životní události, které ohrožují samotného pacienta nebo někoho blízkého. Projevuje se poruchou spánku a soustředění nebo třeba výpadky paměti či tzv. flashbacky čili opakovaně až nutkavě vracejícími se vzpomínkami na traumatickou událost.

Případy PTSD jsou v dnešní době stále častější a jejich léčba je svízelná, často s nepříliš uspokojivými výsledky. PTSD postihuje vojáky, zdravotníky, oběti zločinů či katastrof a mnoho dalších lidí. Vědci a lékaři usilovně vyvíjejí nové léčebné postupy, které by mohly dokázaly lidem s PTSD zlepšit kvalitu života.

Tetris proti stresu

Již v roce 2009 se objevila pozoruhodná teze, podle které by se v léčbě posttraumatické stresové poruchy mohla uplatnit klasická videohra Tetris, která vznikla v roce 1984 a stala se jednou z nejúspěšnějších videoher všech dob. Nápad nedávno oprášila Emily Holmesová ze švédské Uppsalské univerzity, která s početným týmem kolegů vyzkoušela, zda by Tetris mohl fungovat jako rychlá intervence, první pomoc pro lidi zasažené zdrcující událostí, u nichž bezprostředně hrozí rozvoj PTSD. Šlo by vlastně o svého druhu prevenci rozvoje této poruchy.

Do svého výzkumu vědci zahrnuli 164 švédských zdravotníků, kteří se starali o pacienty s covidem-19 v rané fázi pandemie, kdy byl náraz infekce nejtvrdší. Výzkum proběhl mezi zářím 2020 a dubnem 2022 a jeho povzbudivé výsledky nedávno zveřejnil odborný časopis BMC Medicine.

Holmesová a její kolegové zjistili, u účastníků experimentu, kteří před jeho zahájením prožívali v průměru 15 epizod flashbacků posttraumatické stresové poruchy týdně, došlo při léčbě hraním Tetrisu jen k jedné epizodě PTSD týdně. V případě kontrolní skupiny, ve které účastníci jen poslouchali rádio, prožívali zhruba pět flashbacků týdně. Podle badatelů je za blahodárný vliv Tetrisu zodpovědná mentální rotace, kterou musejí lidé při hraní Tetrisu provádět s padajícími dílky. Mozek se musí věnovat mentální rotaci a nemá tolik vizuální kapacity na trýznivé flashbacky.

Už od roku 1801, kdy italský astronom a matematik Giuseppe Piazzi objevil trpasličí planetu Ceres, vedou vědci diskuze o tom, z čeho se vlastně tento objekt, který je s průměrem 952 kilometrů největším tělesem Hlavního pásu planetek, vlastně skládá. 

Detailní pozorování trpasličí planety ukázala, že je hustě pokrytá impaktními krátery. Odborníci na základě toho usuzovali, že povrch Ceres nejspíš nebude tvořený materiálem s velkým obsahem vodního ledu. Na Zemi totiž podobné ledové útvary, během relativně krátké doby, vzhledem k rychlosti geologických jevů, degradují a postupně zmizí.

Zmrzlé bahniště

Jak ale nedávno zjistil výzkumný tým, který vedl doktorand Ian Pamerleau z americké Purdueovy univerzity v Indianě, zdání v tomto případě nejspíš klame. Ukázalo se, že trpasličí planetka Ceres je zřejmě pokrytá zmrzlým oceánem bahna. Závěry výzkumu povrchu trpasličí planety nedávno publikoval vědecký časopis Nature Astronomy.

Badatelé simulovali na počítači vývoj podoby kráterů na povrchu trpasličí planety v průběhu miliard let. Ze simulací vyplynulo, že tamní vodní led je dost možná mnohem pevnější, než jsme si dříve mysleli. 

Závěry vědců odporují dřívějším představám, podle nichž je Ceres poměrně suchá. Zatímco dosavadní odhady počítaly s méně než 30 procenty vodního ledu, by se podle Pamerleaua její povrch mohl skládat z ledu ze zhruba 90 procent. Trpasličí planeta Ceres by v takovém případě byla prakticky celá pokrytý ledem, podobně jako třeba Jupiterův měsíc Europa, jen s tím rozdílem, že led na Ceres by obsahoval příměs hornin a prachu.

Sibiřští lovci slonoviny objevili v roce 2010 u pobřeží Moře Laptěvů, okrajového moře Severního ledového oceánu, úžasně zachovalé mumifikované mládě mamuta. Jde o samičku ve věku 6 až 8 let, která dostala jméno Juka a jedná se o nejlépe zachovalou fosilii mamuta srstnatého (Mammuthus primigenius) na světě. Pro odborníky je nesmírně cenná, mimo jiné kvůli pokusům o vzkříšení mamuta.

Vědci se dlouhou dobu domnívali, že Juka zahynula v důsledku útoku jeskynních lvů. Po smrti měla spadnout do jezera, kde zmrzla a díky příhodným podmínkám se její tělo uchovalo ve vynikajícím stavu. Mamutice má ale na těle i rány, které odborníky mátly. Jde především asi o metr dlouhou ránu na zádech a rány kolem jejích očních důlků.

Stopy na kůži mamuta

Tato zranění se stala námětem řady diskuzí. Paleontologové spekulovali, zda se jedná o zranění způsobená predátory, nebo zda jde o pozůstatky útoku lidí. Rány nedávno analyzoval ruský výzkumný tým, který provedl celou řadu experimentů s různými typy nožů na hovězích kůžích i na kůži jiného objeveného mamuta.

Jak vyplývá z výsledků jejich analýz, které uveřejnil odborný časopis Journal of Archaeological Science: Reports, s velkou pravděpodobností jde o stopy zanechané čepelemi z pazourků, tedy nástroji prehistorických lovců, kteří se tehdy pohybovali v oblasti Moře Laptěvů.

Zjištění ruských vědců přináší zajímavou a do jisté míry i překvapivou informaci. Mamutice Juka žila před zhruba 39 tisíci lety a řezné stopy na jejím těle musejí pocházet ze stejné doby. Pokud mají ruští vědci pravdu a zranění na těle mamutice skutečně způsobili lidé, znamená to, že lidé obývali nejzazší pevninskou Sibiř již před 39 tisíci lety. V takovém případě by šlo o nejstarší doklad lidské přítomnosti v celé Arktidě.

Korfu, Smyrna, Bejrút, Alžír, Gibraltar, Mallorca, Marseille, Paříž, Neapol… to je jen pár slunečných destinací, kde rakouská císařovna Alžběta pobývala. Zamířila také na sever, do Normandie, na hony a dostihy do Británie a Irska, ale i do českých zemí nebo na Slovensko. Putováním této pozoruhodné ženy se už léta zabývá Dagmar Beňaková a zmapovala ho zatím ve dvou knihách. „Jako dítě jsem spatřila mramorovou sochu sedící císařovny v lázeňském městečku Merano v jižním Tyrolsku,“ vysvětluje. „V ruce držela kamennou knihu a čerstvou růži, kterou jí tam denně nosí obdivovatelé. Uhranula mě. Viděla jsem pak všechny ty filmy s Romy Schneiderovou a začala se zajímat o její život plný zvratů. Sissina vášeň pro cestování mi byla obzvlášť sympatická.“ 

Mezi Alžbětiny záliby patřila chůze. Seděla zkrátka jen z nezbytnosti – u jídla, u česání… A tak se přirozeně s jejími výlety pojily krátké i dlouhé vycházky do měst nebo za přírodními krásami a výšlapy ostrým tempem, kterým dokázala „setřást“ ochranku, když si ji nepřála. 

Pryč z okovů 

Je známo, že do manželství s Františkem Josefem I. v roce 1854 vstupovala po uši zamilovaná sedmnáctiletá dívka, která ale z prostředí rakouského dvora, svázaného přísnou etiketou, měla strach. Jenže „císaři se nedává košem“, řekli jí doma. Rozčarování přišlo velmi brzy. Zpočátku se je snažila překonat, a snad kdyby habsburskému domu železnou rukou nevládla arcivévodkyně Žofie, která ji peskovala, kontrolovala a hned po porodu přebírala péči o děti, mohly se věci vyvinout jinak. Nebo kdyby se našel někdo, kdo by nezkušené dívce v nové roli pomohl. 

Manžel Sissi miloval, ale neměl na ni čas a matce neodporoval. Když v květnu 1857 zemřela na úplavici jejich prvorozená dcera Žofie, byla to teprve velká rána na duši Alžběty. Následujícího roku, po narození korunního prince Rudolfa, navíc zjistila, že ji císař podvedl. Tehdy jí bylo 21 let. 

Smutné události a nekonečná válka nervů na dvoře způsobily, že trpěla psychickými problémy, jež se projevily anorexií a dalšími patrně psychosomatickými nemocemi, které ještě nikdo neuměl pojmenovat. Neustále kašlala a chtěla umřít. Psal se rok 1860 a přivolaný specialista na plicní onemocnění dr. Josef Škoda doporučil změnu klimatu. „Už tenkrát se nad chorobou mladé císařovny vedly spekulace a vedou se dodnes,“ připomíná Dagmar Beňaková. Ona doporučení s povděkem přijala, odjela na Madeiru a téměř dva roky se ve Vídni neukázala. Zocelila se a našla způsob, jak se vyhnout životu plnému reprezentace. 

Císařský pár žil pak víceméně odděleně. Sissi brala manželský život už jen jako povinnost, co se týče dětí, měla za to, že svou úlohu splnila, a snažila se na ně citově nevázat. S manželem si sice psali dlouhé dopisy, nicméně mu chyběla. „Dlouhotrvající samotu zase budu muset snášet s trpělivostí,“ psal jednou panovník matce, „v tomto vztahu už jsem se naučil vydržet hodně a člověk si na to konečně i zvykne.“ Jen když ho Sissi přiměla, aby přistoupil na rakousko-uherské vyrovnání (1867), došlo mezi nimi k sblížení, z nějž vzešla dcera Marie Valerie. Tu už si nenechala vzít a mateřství si užila. Naopak Rudolfovu sebevraždu v lednu 1889 brala jako vlastní selhání a smutek zaháněla mimo jiné v dlouhých námořních plavbách. 

Tajné cíle 

Sissi nebyla zdaleka jediná, kdo intenzivně cestoval. Do módy tehdy přicházely vzdálené cesty, lovy v Africe a plavby do Indie. „Absolvovali je ale zejména muži – šlechtici, vědci, umělci, jejichž suvenýry vidíme dodnes v podobě trofejí, čínských nebo tureckých salonů v jejich sídlech,“ podotýká Dagmar Beňaková. O cestovatelské vášni Alžběta leccos věděla z domu – její otec se zřídkakdy zdržoval u rodinného krbu. A inspirace v okolí měla dost – švagr Maxmilián, jenž jako admirál poznal kus světa, jí básnil o Madeiře i Korfu. Ludvík Salvátor z toskánské větve, jeden z mála Habsburků, kterého měla v oblibě, dosáhl břehů Ameriky i Austrálie a neplánovaně obeplul zeměkouli. 

„Našly se však i ženy cestovatelky – například císařovnina příbuzná Tereza Bavorská zavítala do Brazílie nebo za severní polární kruh. V případě manželky panovníka ovšem Alžběta představovala výjimku,“ uvádí autorka. Své cesty proto musela zdůvodňovat – před císařem, dvorem i tiskem. Nejčastěji uváděla zdravotní důvody, ať už své, nebo nejmladší dcery, kterou brávala s sebou. Lovecké a dostihové výpravy jí však společnost neodpustila, přestože císař platil cesty své ženy z vlastní, a nikoli státní pokladny. Všechny stály údajně v dnešní měně celkem 24 milionů eur (včetně darů na charitu). Trasu musel schválit František Josef, a to především s ohledem na politickou situaci nebo epidemiologická rizika, přesto císařovna často prosadila svou, i tajně. 

Hraběnka Hohenembsová 

Na palubě Sissi nepřijímala žádné státní hosty ani nepořádala oficiální hostiny. Cestovala inkognito, nejčastěji jako hraběnka Hohenembsová. Všude se vyhýbala oficialitám, ale mnohdy jim neušla. Už při první cestě – na Madeiru – ji přes její přání přišla přivítat místní delegace, zazněly čestné salvy a hudba hrála rakouskou hymnu, pobřežní promenáda byla vyzdobená a tísnily se na ní davy. Když ji pozornost obtěžovala, využila podobnosti své kadeřnice Francisky von Feifalik, aby unikla. Například odjezd z Marseille popisuje dvorní dáma Irma Sztárayová takto: „Po nástupišti kráčela důstojně sem a tam paní F. (…) a ze všech sil se snažila chovat jako císařovna.“ Ona mezitím proklouzla davem a nastoupila do vlaku. 

Společnost jí na cestách kromě dvorních dam a kadeřnice dělali předčitatelé, osobní sekretář, lékař, někdy kaplan, nejvyšší hofmistr, z nichž si oblíbila zejména barona Ference Nopcsu. Toho pak vystřídal generál Berzeviczy, jenž Sissi v pozdějším věku doprovázel všude. Velikost doprovodu nebyla vždy táž, například do Normandie dorazil s císařovnou 70členný personál včetně kuchařů a cukrářů, v Meranu zase bylo nutné pronajmout čtyři zámky a vily, protože tam měly svůj doprovod i Alžbětiny dcery.

Článek vznikl na základě knih Dagmar Beňakové Za sluncem po stopách císařovny Sisi a Toulky po stopách císařovny Sisi

V polovině 30. let 20. století začalo mnoho letectev zvažovat koncepci zcela nově pojaté stíhačky. Mělo jít o dvou motorový stroj se silnou výzbrojí soustředěnou v přídi a schopností operovat na dlouhé vzdálenosti. Tento trend zachytili i v USA u společnosti Lockheed, kde postupně vykrystalizovala podoba s trupovou gondolou a dvěma nosníky ocasních ploch. Měla mít moderní příďový podvozek umožňující lepší výhled při pojíždění po zemi a kapkovitou kabinu s vynikajícím výhledem do všech stran. Oproti podobným strojům této koncepce ale neměla druhého člena osádky – zadního střelce.

Prototyp vzlétl v lednu 1939 a americké letectvo opravdu zaujal, proto zadalo objednávku. Jako první do výzbroje v červenci 1941 zařadilo 36 kusů verze P-38D. Ty již měly pancéřování kabiny, neprůstřelné čelní sklo a samosvorné obaly palivových nádrží. Na podzim je pak ve výrobě nahradily P-38E. Od okamžiku vstupu USA do války zakázky na firmu Lockheed jen pršely a v květnu 1942 začala sériová výroba P-38F, které měly dva pylony pro zavěšení přídavných nádrží nebo pum. Výzbroj zůstala stejná, tvořil ji kanon a čtyři velkorážní kulomety v přídi.

Dlouhá cesta

V létě 1942 se ve Velké Británii začala formovat 8. letecká armáda, která měla rovněž disponovat jednotkami lightningů. Přelety přes Atlantik probíhaly severní trasou přes Island a právě zde 14. srpna poručík Elza Shahan od 1. stíhací skupiny (Fighter Group, FG) sestřelil německý průzkumný Fw 200 Condor. Během příštího měsíce se ve Velké Británii zformovaly 1. 14. a 82. FG vyzbrojené P-38. Každá se skládala ze tří perutí po 16 letounech. Žádný z pilotů však dosud neměl bojové zkušenosti.

Dne 8. listopadu se Spojenci vylodili v Maroku a Alžírsku, a jakmile pěchota obsadila první letiště, začali na novou frontu přesouvat jednotky včetně 1. a 14. FG. Cesta z Anglie probíhala podél pobřeží neutrálního Portugalska a několik lightningů zde muselo nouzově přistát a zůstalo v internaci. Podmínky na afrických základnách, původně patřících Francouzům věrným vládě ve Vichy, byly dost spartánské a ničím nepřipomínaly komfort ve Velké Británii. Pozemní personál dokonce musel v prvních dnech doplňovat palivo z kanystrů.

Doprovodné mise

Bojové operace zahájila jako první 14. FG, která vyslala své stroje na hlídku v okolí letiště 20. listopadu. Už příští den pak doprovázela Boeingy B-17 bombardující německou základnu v tuniském El Aouina. Na mohutný svaz zaútočily Messerschmitty Bf 109 a poručík Carl Williams jeden z nich sestřelil, čímž otevřel skóre lightningů ve Středomoří. Hned příští den se do operací zapojila i 1. FG. Brzy ráno 29. listopadu vyrazila osmička jejích stíhaček na přepad německého letiště v Gabès. Velké škody tam nenapáchaly, zato cestou domů se jim podařilo nachytat osamělý Messerschmitt Bf 110 a kapitán Newell Roberts a jeho číslo poručík Jack Ilfrey jej po krátké honičce poslali k zemi. Vítězství si oba rozdělili na poloviny. Jeden z vítězů později uvedl: „Dva členové osádky po nouzovém přistání vyskočili z kokpitu a začali utíkat pryč. Bylo to dost zábavné pozorovat, protože byli uprostřed pouště a nikde kolem se stejně nemohli schovat.“ 

Už 2. prosince se ke stejnému německému letišti vydaly čtyři lightningy a tentokrát jim přepad vyšel na výbornou. Od plochy se zrovna odlepily čtyři stíhačky Bf 109 a došlo k zuřivému souboji. Ilfrey dostal dvě z nich, pak se ale objevily další a začalo jít do tuhého. Pokoušel se kličkovat před smrtícími dávkami a vymáčknout ze svého letounu maximum. Do stroje ale bubnovaly střely a později se ukázalo, že utržil 248 zásahů! Bylo neuvěřitelné, že pilota donesl domů.

Zvýšení rychlosti

Na druhý svátek vánoční doprovázely stroje od 1. skupiny formaci bombardérů Boeing B-17 při náletu do oblasti Bizerty. Němci proti nim zvedli stíhačky od skupin I./JG 53 a také od II./JG 2. Američané po boji ohlásili tři vítězství, z toho dva Focke-Wulfy Fw 190 nárokoval Ilfrey. Na začátku roku 1943 zahájila bojové lety třetí skupina s lightningy – 82. FG. Ta už měla ve výzbroji nové P-38G s motory Allison V-1710-55. Maximální rychlost stoupla na 644 km/h. Na dvoumotorový stroj byly poměrně obratné.

Po zavedení posilovačů křidélek dokázaly vést i boje v zatáčkách, při kterých jejich piloti užívali manévrové polohy vztlakových klapek. Už na strojích P-38F-15 a všech následujících šly klapky vychýlit na osm stupňů až do rychlosti 400 km/h, čímž se pod statně zlepšila obratnost při nízkých rychlostech. Přesto rozměry a hmotnost prázdného letounu kolem pěti a půl tuny byly znát. Nejčastější protivník „blesků“ ve Středomoří Messerschmitt Bf 109 G vážil prázdný jen dvě a čtvrt tuny.

První polovina října se ponese ve znamení dorůstajícího Měsíce, a tudíž i čím dál světlejších nocí. Ještě za soumraku zahlédneme nízko nad jihozápadem Venuši, kterou s nástupem noci vystřídá Saturn v souhvězdí Vodnáře. S pozdním večerem se pak nad severovýchodem v Býkovi objeví i Jupiter. A zatímco výhled na prvního zmíněného plynného obra se bude po zbytek roku zhoršovat, u Jupitera zavládne přesně opačná situace. Poslední jasnou planetou říjnové oblohy se stane Mars v Blížencích, ukáže se ovšem až necelou hodinu před půlnocí, a to rovněž nad severovýchodem.

Saturn získá 14. října ozdobu v podobě značně zakulaceného měsíčního kotouče, který se k němu hned zvečera přiblíží na vzdálenost necelého jednoho úhlového stupně. Zajímavé divadlo sehraje zemský průvodce také 19. října, kdy mezi 20:00 a 23:00 SELČ projde okrajem otevřené hvězdokupy Plejády v Býkovi, čímž se mimo jiné ocitne i v blízkosti Jupitera. 

Pozůstatky hvězdných explozí

A co slíbené hvězdné vraky? Těch si můžete v průběhu jedné noci prohlédnout hned několik, přičemž následující výběr zahrnuje zejména ty, s nimiž si poradí i menší dalekohled. Jelikož se ovšem jedná o průsvitné planetární mlhoviny a v jednom případě také o zbytky zářícího plynu po supernově, mnohem víc toho samozřejmě ukáže velký přístroj s objektivem o průměru alespoň 20 cm, nejlépe v kombinaci se speciálními mlhovinovými filtry (viz Jděte světlu naproti).

Začít můžete třeba u M57 alias Prstencové mlhoviny v Lyře, jež se skrývá zhruba uprostřed mezi stálicemi Gama a Beta Lyrae. V triedru ji spatříte jako slabou, mírně rozostřenou hvězdu s jasností 8,8 mag, nicméně v dalekohledu s objektivem o průměru 15 cm a víc se razantně promění: S rostoucím zvětšením získá podobu okrouhlé skvrnky o úhlovém průměru 1,4′ × 1,1′, s lehce nazelenalým nádechem. Posléze se objeví i výrazné ztemnění středových partií, a nakonec zjistíte, že se díváte na úhledný prstýnek ladně se vznášející vesmírem.

Za dalším cílem se přesuňte do sousedního souhvězdí Lištičky, kde se však kvůli absenci jasných stálic „není čeho chytit“; proto bude lepší ze všeho nejdřív vyhledat hrot souhvězdí Šípu neboli hvězdu Gama Sagittae, viditelnou pouhýma očima. Od ní pokračujte 3° na sever, klidně jen s triedrem 10×50. Do zorného pole vám tak vpluje světlá okrouhlá skvrnka, představující jednu z nejkrásnějších planetárních mlhovin. Nese označení M27, ovšem mnohem častěji se o ní hovoří jako o Čince. Ve větších dalekohledech se totiž v difuzním těle s jasností 7 mag a s úhlovým průměrem 8′ × 6′ objeví dvě protilehlá „vykousnutí“, která jí dodávají velmi charakteristický vzhled. 

Řasové mlhoviny

Na zcela jiný druh hvězdného vraku natrefíte v souhvězdí Labutě mezi hvězdami Epsilon a Zéta Cygni. Na rozdíl od planetárních mlhovin, které mají na svědomí málo hmotné stálice, stojí za zmíněným objektem nesourodý stelární pár – hvězdný obr a bílý trpaslík. Druhý jmenovaný na sebe totiž vázal hmotu z vnějších vrstev svého souseda tak dlouho, až se v nahromaděném materiálu zažehly jaderné reakce a trpaslík explodoval jako supernova.

Zářící cáry popsané grandiózní show dnes vytvářejí soustavu komplikovaných mlhovin, jež si pro svůj vzhled vysloužily přívlastek řasové. Na jejich nejjasnější segment narazíte 2,5° severovýchodně od stálice čtvrté velikosti 52 Cygni a za vynikajících pozorovacích podmínek ho i v malém dalekohledu s objektivem o průměru 6 cm rozlišíte jako mlhavý oblouk zhruba o délce 2°. Větší přístroje pak odhalí, že má nerovnoměrný tvar, od jihu na sever se zužuje a také ztrácí na jasnosti. 

V katalozích nebeských objektů naleznete na místě oblouku dvojici mlhovin NGC 6995 a NGC 6992. Jde však pouze o menší část „Řas“: Tu zbývající tvoří úhlově o něco větší, avšak méně nápadné mlhoviny NGC 6979, NGC 6974 a NGC 6960. Z uvedené trojice je vidět zejména ta poslední, v podobě světlého proužku vybíhajícího přímo od 52 Cygni směrem na jih. Budete však na ni potřebovat přístroj s objektivem o průměru nejméně 10 cm. Chcete-li si pozorování usnadnit, použijte mlhovinový filtr, který vám mimochodem skvěle poslouží i v následujícím případě. 

Vesmírné oko

Paradoxně se jedná o vůbec nejjasnější planetární mlhovinu – Helix neboli NGC 7293 ve Vodnáři. Nejjasnější ovšem nemusí nutně znamenat nejnápadnější, a to navzdory faktu, že dosahuje úhlového průměru čtvrt stupně. Vlastně právě v tom tkví zakopaný pes: Tabulková jasnost NGC 7293 sice činí 7 mag, ale daná hodnota se vztahuje k bodovému objektu. Pokud ji „rozprostřeme“ na plochu o průměru 0,25°, může nás výsledek pěkně potrápit. Zvlášť na přesvětlené obloze totiž mlhovina dokonale splyne s hvězdným pozadím. 

Chcete-li ji spatřit, přesuňte se 1° na západ od Ypsilon Aquarii. Ideálně po­užijte dalekohled s velkým zorným polem a malým zvětšením, v němž mlhovina dostatečně vynikne. Postřehnete ji už v triedru s objektivy o průměru 50 mm, bude však vypadat jen jako rovnoměrné, mírně oválné zesvětlení oblohy. Ve větších přístrojích, obzvlášť s mlhovinovými filtry, rozpoznáte i prstencovou strukturu s potemnělým středem, skrz který prosvítají stálice v pozadí. 

Ve Vodnáři nelze opomenout ani planetární mlhovinu NGC 7009, přezdívanou Saturn. Na nebi ji hledejte 1° západně od hvězdy páté velikosti Ný Aquarii. V malém dalekohledu vypadá jako slabá rozostřená stálice; pokud si ovšem vezmete na pomoc přístroj s objektivem 10 cm, lépe však 15 cm, a nasadíte alespoň stonásobné zvětšení, promění se v drobnou elipsu s úhlovými rozměry 40″ × 35″ a s lehkým modrozeleným odstínem. Velké dalekohledy s objektivy o průměru 25 cm a víc pak ukážou i dvojici droboučkých výčnělků dlouhých asi 15″, které z ní vybíhají na východ a západ. Právě díky nim získala svou přezdívku, neboť připomíná Saturn s prstenci. V dosahu amatérských přístrojů je navíc i bílý trpaslík čili extrémně husté a horké jádro hvězdy, z níž se mlhovina zrodila. Na nebi má jasnost 11,5 mag, tudíž ho vytušíte už v přístroji s objektivem o průměru 12 cm.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vah, 23. října v 0:15 SELČ vstupuje do znamení Štíra.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná večer nízko nad jihozápadem
• Mars –  viditelný ve druhé polovině noci
• Jupiter – viditelný téměř celou noc kromě večera
• Saturn – viditelný celou noc kromě rána
• Uran – viditelný celou noc
• Neptun – viditelný celou noc kromě rána

Zajímavé úkazy v říjnu 2024

• 6. října – setkání úzkého měsíčního srpku a Venuše (11°) na soumrakové obloze velmi nízko nad jihozápadním obzorem
• 7. října – úzký měsíční srpek poblíž Antara ze Štíra na soumrakovém nebi nízko nad jihozápadem
• 14. října – setkání dorůstajícího Měsíce a Saturnu na noční obloze; nejblíž (0,8°) si budou kolem 21:00 SELČ
• 18. října – setkání Marsu a Polluxe z Blíženců (5,6°) na nočním nebi
• 19. až 21. října – seskupení Měsíce, Jupitera, Plejád i Aldebaranu z Býka na noční obloze; 19. 10. mezi 20:00 a 23:00 SELČ projde Měsíc okrajem Plejád, v následujících dnech pak bude pozorovatelný poblíž Jupitera; směrem na východ níž nad obzorem bude viditelný i Mars
• 20. října – v noci nastane maximum meteorického roje Orionid
• 23. října – seskupení Měsíce, Marsu a Polluxe z Blíženců ve druhé polovině noci; v okamžiku východu nad severovýchodní obzor se tělesa shromáždí na ploše o průměru kolem 6°
• 26. a 27. října – ubývající Měsíc poblíž Regula ze Lva na ranním nebi
• 31. října – extrémně úzký srpek Měsíce poblíž Spicy z Panny za svítání těsně nad jihovýchodem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Co je otravnější? Oslepující tiráda billboardů a reklamních tabulí vnucujících bezkonkurenční životní pojištění či nejlepší last minute dovolenou, nebo koncert různých zvuků doléhajících k našim uším ze všech světových stran? Na začátek si musíme ujasnit, co to vlastně audiovizuální smog je. Definice totiž není úplně jednoznačná.

Vizuální nepořádek

Vizuální smog se vztahuje k věcem, které narušují přirozenou a člověkem vytvořenou krajinu. Dobrým příkladem jsou billboardy, inženýrské sítě, ale i odpadky v koších. Agresivní reklamy vystavené na veřejných místech mají prokazatelně negativní vliv na zdraví a pohodu, protože způsobují únavu očí, rozptýlení a celkově nepříjemné pocity z pobytu v zastavěných městských prostorách.

Profesor na Zemědělské fakultě v polském Lublinu Szymon Chmielewski správně poznamenal, že „zatímco internetovou nebo televizní reklamu můžeme vypnout, tu venkovní nikoli, což činí z veřejného prostranství cennou komoditu pro inzerenty.“ Soukromě sponzorovanou veřejnou infrastrukturu tedy lze chápat jako „narušitele“ zasahujícího do kontroly nad veřejným prostorem a ovlivňujícího chování lidí a tok městského života. Schválně, co uvidíte jako první, když se venku rozhlédnete?

Když se podíváme kolem sebe…

První dojem z jakéhokoliv prostředí vzniká vizuálním zpracováním okolní krajiny. Indický výzkumník Milan Kumar Jana ve své studii Visual Pollution Can Have A Deep Degrading Effect On Urban And Suburban Community: A Study In Few Places Of Bengal, India, With Special Reference To Unorganized Billboards poznamenává: „Jedná se o konglomerát budov promíchaných s přírodním prostředím. Tato nerovnoměrnost vytváří vizuální znečištění, které ovlivňuje pohodu a kvalitu života komunity, snižuje estetickou přitažlivost, ekonomické zdraví a občanský smysl.“ 

To vyvolává psychickou averzi a ovlivňuje duševní a fyzické zdraví všech lidí v sousedství. Vizuální znečištění lze definovat jako neorganizované vyhazování odpadků, přehršel billboardů, kabelů, drátů, opotřebovaných budov, nahromaděných stavebních materiálů nebo graffiti, což ovlivňuje schopnost člověka vychutnat si pobyt venku a prakticky mu to neumožňuje. Tým indických výzkumníků, Milan Kumar Jana a Tanaya De, se v roce 2015 pustil do rozsáhlého studování života v Kalkatě a vlivu vizuálního smogu na psychiku obyvatel.

Ošklivé městské zástavby

„Porovnali jsme oblasti vizuálně příjemné a nepříjemné a sledovali jsme psychiku obyvatel a jejich vrozený instinkt vizuálně zhodnotit kvalitu prostředí,“ uvedl vedoucí týmu Milan Kumar Jana. Zkoumali také tzv. společenskou zdvořilost v chování kolem odpadků v odpadkových koších a kladli si otázku, zda je lidé jen rozpačitě obejdou, nebo na ně upozorní někoho z městských služeb.

„Zjistili jsme, že vizuální smog je v městech všudypřítomný. V každé větší městské části jsme narazili na billboardy, které byly špatně uspořádané, roztrhané, umístěné téměř ve všech koutech a často rozbité, kdy z nich trčely jen nevzhledné kovové trubky. Našli jsme je v obytných oblastech, a dokonce i před sociálními institucemi, jako je škola, nemocnice, kostel a chrám,“ popsal Tanaya De. Tato nevzhledná „výzdoba“ vytváří nelibost mezi občany. Ti postrádají občanský smysl, estetická přitažlivost komunity klesá, čímž je zákonitě ovlivněno i psychické zdraví.

Nejen estetika

Vizuální smog je úzce propojený s obavami z nemocí, jako je astma (každodenním míjením košů na pevný odpad) a infekce způsobené hmyzem, který se kolem nich vznáší. Další problémy mají řidiči, kteří často kvůli oslňujícím billboardům přehlédnou dopravní značení. Zdravotní problémy způsobuje i magnetické pole kolem kabelů, jež mohou zkratovat, což je extrémně nebezpečné zejména na podmáčených silnicích. Ptáci bývají zasažení elektrickým proudem z odhalených kabelů.

„Máme potvrzeno, že pohled na krásné prostředí plné zdravé zeleně člověka povzbuzuje a uklidňuje jeho duši. Ošklivý vizuál spouští naopak podrážděnost. Děti vyrůstající v blízkosti vizuálního smogu začínají být otupělé a přestávají chápat nutnost nápravy. To má za následek změny charakteru, což homogenizuje zcela jedinečnou identitu komunity a zhoršuje se celý životní styl,“ varuje na závěr své studie Milan Kumar Jana. Druhý typ znečištění, audio smog, je na tom podobně – také třísní především průmyslově agilní města.

Před hlukem není úniku

Audio smogu se říká také hlukové znečištění a jde o nežádoucí nebo nadměrný hluk, který má škodlivé účinky na lidské zdraví, divokou zvěř a kvalitu životního prostředí. Hlukové znečištění běžně vzniká v průmyslových zařízeních a na pracovištích, ale pochází také z dálniční, železniční a letecké dopravy a venkovních stavebních činností. Podle Evropské agentury pro životní prostředí je audio smog každoročně zodpovědný za dvanáct tisíc předčasných úmrtí a osmačtyřicet tisíc případů ischemické choroby srdeční.

„Audio smog ubližuje nejen lidem, ale i zvířatům. Podle americké National Park Service má hlukové znečištění obrovský dopad na životní prostředí a vážně poškozuje divokou zvěř tím, že jí narušuje cykly rozmnožování a odchovu mláďat, a dokonce urychluje vyhynutí některých druhů,“ vysvětlují členové společnosti Iberdrola zabývající se ochranou životního prostředí. Efekt audio smogu na lidské zdraví je taktéž alarmující.

Účinky hlukové zátěže

Kromě toho, že neustálý hluk poškozuje sluch (tinnitus a hluchota), může dalšími způsoby ničit lidské zdraví, zejména u velmi mladých a velmi starých lidí. „Vyvolává dušnost, zrychlený puls, vysoký krevní tlak, bolesti hlavy a v případě extrémního hluku gastritidu, kolitidu, a dokonce i infarkty,“ upozorňují lékaři. Audio smog vyvolává také záchvaty stresu, únavy, deprese, úzkosti a hysterie u lidí i zvířat.

Hluk nad 45 dB brání v usínání a kvalitním spánku. Podle Světové zdravotnické organizace by člověk před ulehnutím neměl být vystaven hlasitosti vyšší než 30 dB. Hluk má latentní účinky na chování, způsobuje agresivní chování a podrážděnost. Zajímavé je, že lidské uši potřebují více než šestnáct hodin odpočinku, aby vyrovnaly dvouhodinovou expozici hlasitosti sto decibelů. Jak ukazují studie, účinky audio smogu na zdraví se objevují jako přímý nebo nepřímý důsledek expozice hluku.

Podle průzkumu z roku 2018 může krátkodobé vystavení hluku dočasně zvýšit krevní tlak a viskozitu krve. Existuje také souvislost mezi dlouhodobým vystavením hluku a vyšším výskytem kardiovaskulárních onemocnění. Autoři studií naznačují, že k tomu dochází vlivem hlukového znečištění na hladinu stresových hormonů. Kanadská studie z roku 2018 zjistila, že preeklampsie (vysoký krevní tlak během těhotenství) se častěji vyskytovala u těhotných vystavených vyšším úrovním hluku.

Řešení audiovizuálního balastu?

Územní plánování je mnohdy považováno za méně prioritní při zmírňování znečištění hlukem. Mělo by to ale být přesně naopak, protože vytyčení územního plánu může při redukci audiovizuálního smogu pomoct. „Plochu pozemku je možné rozdělit do různých zón, např. pro obytné, komerční a průmyslové účely, aby se zabránilo soutěžení o půdu,“ vysvětluje Sritharan Sahanaová z Oddělení technologie ekosystémů na univerzitě ve Srí Lance.

Nárazníková zóna dokáže snížit dopad hluku z průmyslových do jiných, zejména obytných zón. Na silnicích v blízkosti budov citlivých na hluk lze stavět tzv. hluchové tunely, které mohou být dokonce i esteticky příjemné. Atraktivní prvky poskytují příjemné pocity z okolního prostředí, což také snižuje dopady vizuálního a hlukového znečištění. Studie brazilského týmu vědců v čele s Jeffersonem Dias de Oliveirou zkoumala vliv městské zeleně na občanský smysl a ochotu obyvatel trávit ve venkovním prostředí čas.

Málo zeleně?

Účastníci brazilského výzkumu hodnotili města bez zeleně negativněji než ta, kde se vyskytovaly přírodní prvky. „Kromě vysoké vegetační hodnoty je pro občana důležitým znakem rozmanitost atraktivních prvků. Absence vegetace mu usnadňuje vizualizaci antropických prvků ve vnějších oblastech města, včetně urbanistických předmětů, což opět jeho spokojenost snižuje na bod mrazu,“ upřesňuje de Oliveira. Vegetace přispívá ke snížení audiovizuálního smogu pohlcováním zvukových vln. Listy stromů totiž tvoří povrchovou plochu, jež absorbuje hluk.

Městská zeleň navíc vydává přirozené zvuky, které jsou lidmi vnímány jako pozitivní a dokážou „přehlušit“ hlukovou zátěž. Bariéry audio smogu však musejí být multifunkční, vhodně reagovat na terénní úpravy a podporovat dobré vizuální a zvukové kvality. Výzkum naznačuje, že existuje interakce mezi vnímáním vizuálních a akustických vjemů a že kvalita zvuku má podobný účinek jako vizuál, pokud jde o zmírnění stresu. Vědci to vysvětlují tak, že zrakem a sluchem vytváříme nejsilnější podněty.

Není smog jako smog

Na závěr je důležité poznamenat, že není smog jako smog. Například vizuální znečištění se projevuje na různých úrovních, od drobných případů, které ovlivňují jednotlivce, až po makro problémy, jež mají dopad na celou společnost. „Za vizuální znečištění můžeme považovat plastové sáčky zapíchnuté ve větvích stromů, reklamy s kontrastními barvami a obsahem až po celospolečenské dopady přelidnění a přetížených dopravních linek,“ vysvětluje Szymon Chmielewski.

Účinky audiovizuálního smogu mívají primární příznaky, jako je rozptýlení, únava očí, pokles názorové rozmanitosti, ztráta identity, pískání v uších, hluchota. Bylo také prokázáno, že zvyšuje biologické stresové reakce a narušuje rovnováhu hormonů v těle. Jako sekundární příznak se připojuje komplexní osobnostní krize, např. mnohovrstevné obavy z toho, v jakém prostředí budeme vychovávat svoje děti, jestli nepřijde energetická a ekologická krize nebo všeobecná ruptura veřejného zdraví. Audiovizuální smog se stává problémem číslo jedna a městská správa pomalu zavádí opatření logického uspořádání nepřehlédnutelných prvků v prostoru.