Už starověcí Římané označovali některé dny za nešťastné a považovali za nevhodné během nich podnikat cokoliv důležitého. Středověcí lidé jim pak říkali „egyptské dny“, pravděpodobně v souvislosti s tzv. deseti ranami egyptskými neboli pohromami, jež dle Bible postihly starověký Egypt. A když se ve 12. století začaly v zemích Koruny české objevovat rukopisné latinské kalendáře, nechybělo v nich ani upozornění na obávaná data. Vyznačování či soupisy nešťastných dnů se pak udržely až do poloviny 18. století.

Dvakrát do měsíce

Až do počátku 15. století se přitom data přinášející smůlu prakticky neměnila a jejich rozdělení bylo spravedlivé: Každý měsíc zahrnoval dva nešťastné dny – jeden na začátku, další ve druhé půlce. Konkrétně šlo o 1. a 25. leden, 4. a 26. únor, 1. a 28. březen, 10. a 20. duben, 3. a 25. květen, 10. a 16. červen, 13. a 22. červenec, 1. a 30. srpen, 3. a 21. září, 3. a 22. říjen, 5. a 28. listopad a 7. a 22. prosinec. Prakticky stejná data přitom najdeme ve všech evropských kalendářích, odchylky se vyskytly jen ojediněle. V uvedených dnech se lidé neměli vydávat na cesty, kupovat statky, uzavírat manželství či počínat děti, a vůbec se měli vystříhat jakékoliv činnosti, kterou chtěli završit úspěchem.

Proč se však jednalo právě o zmiňovaná data, dosud nevíme. Ve středověkých kalendářích na ně každopádně upozorňovalo přeškrtnuté D coby počáteční písmeno latinského „dies“ neboli „den“ a poměrně zřídka se pak u vyznačeného data objevila také nešťastná hodina.

Obezřetnost dle hvězd

V 15. a 16. století začaly nešťastné dny z českých kalendářů mizet. Namísto toho totiž vznikaly přímo soupisy tzv. vyvržených dnů, jejichž určování už nestavělo na tradici, nýbrž na konstelaci planet a hvězd. Data se tudíž pokaždé měnila, přičemž jejich seznamy vycházely většinou v lékařských sbornících, a to nikoliv náhodně.

Podle pražského středoškolského profesora Františka Vladimíra Vykoukala, který sepsal historii českých kalendářů, se tehdy hvězdopravectví s lékařstvím úzce pojilo. Astrologové měli za úkol především „oznamovati lidstvu, kterak má dle uskupení těles nebeských upravovati svůj život, co podnikati, čeho se v který čas vystříhati a tak dále“. Na základě postavení planet lékaři také stanovovali způsob léčby, včetně dnů vhodných třeba pro pouštění žilou. 
Součást popsaných sborníků často tvořily i víceleté kalendáře. Jejich opakovanou použitelnost umožňovalo vynechání názvů dnů v týdnu a přizpůsobily se i seznamy vyvržených dnů, takže rovněž platily víc než jeden rok.

Někdy šest, jindy žádný

Od dřívějších egyptských dnů se ty vyvržené v mnohém odlišovaly. Především už neplatilo, že každý měsíc zahrnuje právě dva: Někdy jich mohlo být i šest, jindy žádný. Například lékařský sborník z 15. století uvádí celkem 32 nebezpečných dnů v roce. Jejich počet a data se tedy soupis od soupisu lišily, ale výčet různých neštěstí číhajících na nebohého člověka byl poměrně ustálený. Zatímco egyptské dny druh nebezpečí nerozlišovaly, mezi vyvrženými daty v jednotlivých měsících existovaly podstatné rozdíly. Někdy se tak lidé měli vyvarovat ženění, jindy obchodu či třeba stěhování.

Už v roce 1620 neměl o práci „pranostikářů a kalendářníků“ valné mínění znamenitý český spisovatel Mikuláš Dačický a svůj názor vyjádřil i v díle Prostopravda. Přesto si astrologické předpovědi opět našly cestu do kalendářů.

Kdy nejlépe radu bráti

Koncem 16. století se tiskly nástěnné i knižní kalendáře, jejichž obsah tvořily zejména praktické informace: data křesťanských svátků, termíny prodeje odpustků, období městských trhů či doby vhodné pro různé hospodářské práce. Kromě toho se jejich součástí záhy stalo také zábavné čtení jako pranostiky, vtipné rýmovačky a historické přehledy. Ne každý kalendář sice obsahoval všechny uvedené rubriky, nikdy však nechyběly astrologické informace týkající se nejrůznějších oblastí života, včetně údajů o postavení planet a měsíčních fází.

Astrologové dokonce stanovovali dny vhodné například pro ostříhání či pobyt v lázni, určovali, kdy si nechat dobře poradit, tedy „radu bráti“, anebo za žádnou cenu nepožívat léky neboli „lékařství nepřijímati“. A zde vydavatelé kalendářů navázali na dřívější praxi vyznačování nešťastných dnů, k nimž ovšem nově přidali i jejich protipól, tedy dny šťastné. V českém kalendáři pro rok 1575 z dílny Václava Zelotýna z Krásné Hory, lékaře a profesora matematiky na Pražské univerzitě, sloužil k takovému označení symbol odkazovací ruky – u šťastných dat měla červenou barvu, u nešťastných černou.

Špatným dnům je konec

Vyznačování šťastných dnů se však nakonec v kalendářích neujalo. V pozdějších vydáních už je nenajdeme, zato počet jejich nešťastných protějšků neustále narůstal. Roční kalendář hospodářský a kancelářský od Michaela Crügnera pro rok 1693 jich zahrnuje 52, a Nový titulární kalendář od Kristiána Joachima z Chotěšova pro rok 1739 dokonce 67! Uvážíme-li, že se v uvedených dnech nedoporučovalo obchodovat, cestovat či pořizovat nemovitosti, staly se takové kalendáře překážkou hospodářského růstu.

S rozvojem lidského poznání navíc astrologie ztrácela svůj původně vědecký kredit, takže nepřekvapí, že Nový titulární kalendář od zmiňovaného Kristiána Joachima pro rok 1747 žádné nešťastné dny neobsahuje. Zcela v duchu panujícího osvícenství autor uvádí, že události v království nejsou důsledkem postavení planet a hvězd, ale mají jinou, vyšší příčinu – a to moudré, rozumné a prozřetelné správce, které ustanovil Bůh…

Její život patří k těm, o kterých se říkává: „neměly to jednoduché“. Se svým mužem prožila mnohé těžké chvíle a po jeho smrti nepřestala pečovat o jeho odkaz. Slávka byla domácká podoba Jaroslavy, ale ona sama tuto variantu používala i ve svém dospělém životě jako takřka oficiální. Narodila se v roce 1922 v trutnovské rodině Fenclů. Otec pocházel z rodiny divadelníků, ale sám spíše podnikal. Založil si cestovní kancelář a na Jadran vozil movité české rodiny. Slávku vzal na výlet luxusní lodí po Středozemním moři. Navštívili Francii, Španělsko a Afriku. Rodině se dařilo, otec mohl zakoupit dům v Praze na Novotného lávce.

Divadelní prostředí širší rodiny ji lákalo, setkala se například s Karlem Hašlerem. Snila o herecké dráze. Jak později vzpomínala: „Bylo mně asi třináct čtrnáct let, když mě mamička vzala do kina Lucerna na film mládeži do šestnácti let nepřístupný. Hráli Královnu Kristinu s Gretou Garbo – to byl můj typ: tak krásná a tak nešťastná. To bude můj život!“ Přestože se k divadelníkům, byť ochotnickým, dostala, herečkou v pravém slova smyslu se nestala.

Sekretářkou

V jejích šestnácti letech, bylo to v květnu roku 1938, do života celé rodiny zasáhla tragická událost: její otec spáchal za nejasných okolností sebevraždu. Důvodem mohly být podnikatelské obtíže, tehdejší situace v cestovním ruchu byla složitá a otci se nepodařil plán výstavby hotelu. Rodina se tím dostala do ekonomických problémů a jedno z řešení bylo Slávčino přestěhování z Prahy do Dvora Králové. Právě tam jejich příbuzní vlastnili hotel. Učila se vařit, hospodařit, procvičovala jazyky a připravovala se na profesi sekretářky. 

Po svém návratu do Prahy pracovala v administrativě oddělení tělovýchovy neblaze proslulého Kuratoria pro mládež zřízeného nacisty. Po válce pak sháněla práci, opět v administrativě. Chtěla také využít své znalosti cizích jazyků. Prostřednictvím kamarádky Evy se setkala s jejím otcem Ferdinandem Peroutkou. Ten se krátce před tím vrátil z koncentračního tábora. Slovo dalo slovo a Slávka nastoupila jako sekretářka šéfredaktora do Svobodných listů Ferdinanda Peroutky. „Neměl to s ní tehdy snadné, nebyla to sekretářka k pohledání. Neznala jména, souvislosti, měl s ní různé obtíže. Dokonce ji přinesl slovník Who is who, aby si ho nastudovala,“ konstatuje historik Martin Groman.

Sekretářka k pohledání to tedy zřejmě nebyla, ale jejich pracovní vztah posléze přerostl v lásku. Slávce bylo 23 let, Peroutka překročil padesátku a byl samozřejmě ženatý. Jeho manželství však zřejmě utrpělo řadu trhlin během několikaletého odloučením za protektorátu. „Poměrně rychle se po Praze roznesla zpráva o našem nerovném vztahu. Dělilo nás 27 let – on ženatý, veřejně známý, já velké nic. Pražská společnost se rozdělila do dvou táborů, ten větší ale stál na straně Peroutky,“ napsala ve své vzpomínkové knize Slávka.

Půjdu s ním

Únorový převrat roku 1948 změnil takřka všechno. Nastupující totalitní pořádky znamenaly také likvidaci tehdejších demokratických novin a tiskovin. Ferdinand Peroutka se pod tlakem událostí rozhodnul k útěku na Západ. Z Prahy prchal s už nemocnou manželkou, ukrytí ve skříni na korbě stěhovacího vozu. V té době ho totiž samozřejmě sledovala StB. Útěk se mu podařil, když ale za ním o druhý den později měla přes hranice přejít Slávka, byla zatčena. Peroutka propadl hluboké depresi. V dopise – bylo to v červenci 1948 – svému příteli napsal: „To, že Slávku chytili při přechodu, že tu není, mne skoro zničilo.“

Slávka Peroutková se nakonec po několika měsících za hranice dostala prostřednictvím fingovaného sňatku s Angličanem. A v Londýně se konečně štastně shledala se svou láskou. Ovšem jejich situace zdaleka nebyla jednoduchá. A to ani v osobním, ani v profesním životě. Jejich milenecký vztah byl sice i v Anglii „veřejným tajemstvím“, ovšem aby příliš neprovokovali, žili odděleni. Peroutka nadále zůstával ženatý, jeho manželka v té době ale bydlela u příbuzných v USA, kde se léčila. A i Slávčin pas už koneckonců zněl na jméno Slávka Dee.

Možnosti, jak se uživit, se pro Peroutku omezovaly na občasný novinový článek či drobný příspěvek do BBC. A to doma platil za novináře s velkým N a těšil se mimořádné přízni a uznání. Zároveň ale také nechtěl, aby Slávka pracovala. Stále ji chtěl uživit on sám… Na Slávku pak čekalo další těžké rozhodnutí její života: „Na jaře 1949 jsem v Paříži zjistila své těhotenství. Malého, chytrého Ferdíka bych velice uvítala, i třeba nemanželského, ale naše finanční situace to prostě nedovolovala.“

Život za oceánem

Zahájení vysílání Rádia Svobodná Evropa přineslo oběma naději – nejen na profesní uplatnění, ale i zlepšení finanční situace. Peroutka se roku 1951, kdy rádio začalo vysílat, stal jeho ředitelem a Slávka pracovala v administrativě, působila jako hlasatelka, a také psala rozhlasové texty. Zásadní změna v jejich životě nastala, když se přestěhovali do Kanady a posléze do Spojených států amerických. Po smrti Peroutkovy manželky, a také po složitém Slávčině rozvodu, nastal konečně čas na jejich svatbu. Vzali se po desetiletém vztahu v březnu 1955.

Peroutkovi se v USA stýkali s krajany, nikdy ale zcela nezapadli. Ferdinand Peroutka navíc exil snášel jen velmi obtížně. Mohlo to souviset také s jeho zdravotními problémy – trpěl depresemi a to se promítalo i do vztahu se Slávkou. Někdy prý s ní téměř nepromluvil, empatická Slávka však o něj obětavě pečovala. Manželé se přestěhovali k jezeru Lost Lake, kam za nimi jezdila řada exulantů. Právě tam je také navštívil v roce 1968 i Václav Havel.

Peroutkovy zdravotní obtíže se však prohloubily s novou nemocí – rakovinou plic. Po několikaměsíční léčbě v roce 1978 nakonec umřel. Jeho smrt Slávku těžce ranila. Šestapadesátiletá vdova zůstala po 33letém vztahu sama – bez dětí i možnosti vrátit se do své rodné země. Svým způsobem ovšem její život s Ferdinandem pokračoval. Své úsilí zaměřila na zpracování jeho archivu, pozůstalosti a také vydání jeho literárních děl. Historik Martin Groman říká: „Už rok po Peroutkově smrti vyšel u Škvoreckých Peroutkův román Pozdější život panny a ona sama sbírala materiál pro vzpomínkovou knihu.“

Zpátky doma

Období po listopadu 1989 přineslo Slávce zcela nové možnosti. Několikrát navštívila rodnou zemi, z níž odešla před dlouhými 42 lety. V roce 1993 se pak definitivně do Československa přestěhovala. Oslavila v té době 71. narozeniny,  ale s energičností sobě vlastní se opět pustila do „peroutkovské práce“.  Po dlouhých desetiletích, kdy jeho jméno stálo na indexu nepřátel socialistického státu, se znovu směl vydávat. S neúnavností sobě vlastní se věnovala všemu, co se jménem jejího manžela, s jeho odkazem mohla sdělit veřejnosti.

Vznikla Společnost Ferdinanda Peroutky, která sdružuje sympatizanty a badatele, stejně tak Cena Ferdinanda Peroutky pro novináře. Vydávala jeho texty, připravila také vzpomínkovou knihu Třetí ženou svého muže. V roce 1991 také převezla Peroutkovy ostatky zpět do Československa, do země, kam celou svou osobností patřil. Slávka Peroutková zemřela po dlouhé nemoci v roce 2017. Právě díky její neutuchající aktivitě česká veřejnost na Ferdinanda Peroutku nedokázala zapomenout. 

V nižších koncentracích je kofein přítomen i v květech některých citrusů, které se právě s jeho pomocí snaží přilákat opylovače. Díky kofeinu si včely lépe zapamatují vůni květu a jeho umístění. „Zapamatovat si charakteristické rysy jednotlivých květin je pro včely náročné vzhledem k rychlosti, s níž přelétávají od jednoho květu k druhému,“ vysvětluje vedoucí studie Geraldina Wrightová z Newcastle University. Zároveň dodává, že včely, které opylovaly kofeinem obohacený nektar, mají tendence vyhledávat další podobné rostliny, což vede k jejich důkladnějšímu opylení. Kofein je tedy výhodný pro obě strany – včele pomůže vylepšit opylovací schopnosti a rostlině zajistí věrného opylovače, který se postará o její rozmnožování.

Efekt kofeinu na dlouhodobou paměť včel je výrazný – díky němu si třikrát víc včel dokázalo vůni květů zapamatovat po dobu následujících 24 hodin a dvakrát více včel si stejnou vůni pamatovalo ještě po třech dnech. Ke změně elektrického pole při dosednutí včely na květ se tak přidává další ze způsobů, jimiž květiny se včelami komunikují a usnadňují jim práci.

„Na této studii vidíme základní mechanismy působení kofeinu na náš mozek,“ upozorňuje Wrightová. „Co zde pozorujeme u včel, vysvětluje, proč lidé pijí tolik kávy ve chvíli, kdy se potřebují něco naučit.“

Spoluautorka studie Julie Mustardová ze Státní univerzity v Arizoně komentuje výzkum slovy: „Když se podíváme na složení buněk, bílkovin a genů, zjistíme, že lidský a včelí mozek pracují velmi podobně. Včelu tedy můžeme použít jako model ke zkoumání efektu kofeinu na náš mozek a naše chování.“

Život v atmosféře Venuše se považuje za málo pravděpodobný, zejména ve spodních vrstvách, kde panují teploty kolem 500 °C a tlak odpovídá hodnotě v hloubce 1 km pod hladinou zemského oceánu. Jde tedy o extrémně nehostinné podmínky pro většinu forem života, jak ho známe. 

Větší šance se snad nabízejí ve vyšších vrstvách Venušina ovzduší, které jsou mnohem chladnější a kde i tlak dosahuje podobných hodnot jako na Zemi. Danou oblast známe jako oblačnou vrstvu, nicméně víme, že se v mracích několik desítek kilometrů nad povrchem vyskytují kapičky kyseliny sírové, a prostředí je tedy velmi kyselé. 

Samo o sobě by to existenci života nevylučovalo – vždyť i na naší planetě prosperuje řada tzv. extrémofilních organismů, které si ve vysoce kyselých podmínkách doslova libují. Odvážnější představy exobiologů tak přítomnost jednodušších živých forem na Venuši zahrnují. Kde by se tam ovšem vzaly? Vcelku přirozené vysvětlení zní, že se výš do atmosféry postupně přesunuly z původně příznivého prostředí na povrchu, než se na „sestře Země“ aktivoval překotný skleníkový efekt, rozpálil ji doběla a vypařil veškerou tekutou vodu.

Atmosférické „řeky“ jsou úzké a dlouhé oblasti v atmosféře, které přenášejí velké množství vodní páry. Tyto „řeky“ mohou být zodpovědné za intenzivní srážky, včetně silných dešťů, sněhových bouří a dalších povětrnostních jevů. Jsou klíčovou součástí globálního systému přenosu vlhkosti, který hraje významnou roli ve formování počasí a klimatu. Vznikají v oblastech s vysokou koncentrací vlhkosti (typicky nad tropickými oceány) a mohou transportovat vlhkost na tisíce kilometrů do vyšších zeměpisných šířek.

Atmosférický veletok

Nad Aljašským zálivem se letos v září objevila atmosférická řeka, která po několik dní zaplavovala pobřežní oblasti Kanady a jihovýchodní Aljašku intenzivními lijáky. Nejvíce srážek spadlo v Pobřežních horách, v pohoří Hazelton a v národním parku Glacier Bay. V jednom z menších měst Britské Kolumbie napršelo čtyři dny po sobě 56 až 99 milimetrů srážek. Loni zde přitom za celé září spadlo jen 119 milimetrů srážek. 

Atmosférické řeky jsou podobně jako třeba hurikány klasifikovány do pěti kategorií podle své intenzity. Zatímco nejslabší atmosférické řeky kategorie 1 přinášejí zpravidla jen mírný déšť a doplňují zásoby vody v krajině, atmosférické řeky nejsilnější kategorie 5 mohou přinášet extrémní deště spojené se sesuvy půdy a dalšími ničivými událostmi. Podle odborníků spadala zářijová atmosférická řeka právě do této nejsilnější kategorie.

Podle odborníka na atmosféru Bina Guana z Laboratoře tryskového pohonu NASA je taková intenzita atmosférické řeky zvláštní. Viníkem by podle něj mohlo být neobvyklé chování Arktické oscilace, komplexního klimatického jevu, který se objevuje v oblasti Arktidy. Guan je přesvědčený, že by to mohla být přinejmenším jedna z příčin, které vedly k vytvoření takové extrémní atmosférické řeky.

Starověké Fregelly byly významným městem ve střední Itálii. Po většinu historie šlo o vzkvétající sídlo věrné Římu. V roce 125 před naším letopočtem ale ve městě propuklo povstání, které brutálním způsobem potlačil úřadující prétor Lucius Opimius. Na rozkaz konzula bylo pro výstrahu celé město srovnáno se zemí. 

Důvody povstání nejsou úplně jasné. Podle odborníků hrálo významnou roli odmítnutí návrhů Marka Fulvia Flakka v roce 125 př. n. l. na rozšíření římského občanství senátem. Ve Fregellách žilo mnoho lidí samnitského původu. Nebyli to tedy Římané a navíc šlo o dřívější nepřátele Říma. Byli to do značné míry občané „druhé kategorie“, což byl problém, především pokud šlo o vlastnictví půdy.

Zkáza Fregell

Historických pramenů, které popisují tehdejší události ve Fregellách, se zachovalo jen velmi málo. Podle Dominika Mascheka, který je specialistou na římskou archeologii, nabízejí nejlepší šanci na odhalení tehdejších událostí archeologické vykopávky. Maschek s mezinárodním týmem odborníků během uplynulých tří let prováděl archeologický výzkum ve starověké vile na okraji zničeného města a v nedalekém vojenském táboře. Výzkum podle vědců potvrdil, že vila i související zemědělská usedlost byly náhle zničeny ve stejné době jako zbytek města. Z nálezů rovněž vyplynulo, že Fregelly byly zničeny skutečně důkladně. Celá oblast byla po prétorově zásahu prakticky neobydlená následujících více než 170 let.

Ironií osudu byl Lucius Opimius, který mezitím nechal zmasakrovat i tisíce stoupenců lidového vůdce Gaia Graccha, v roce 116 př. n. l. za přijetí úplatků odsouzen a vyhnán do exilu. Naopak města, která podobně jako Fregelly usilovala o zrovnoprávnění, se nakonec dočkala plného římského uznání po Spojenecké válce v letech 91 až 88 př. n. l.

Úplná zatmění Slunce jsou pro astronomy úžasnou příležitostí pozorovat sluneční chromosféru a korónu způsobem, jaký za jiných okolností není možný. Bohužel pozemská úplná zatmění bývají velmi vzácná a trvají jen krátce – obvykle jen několik sekund nebo pár minut.

Pozoruhodná vesmírná mise MESOM, kterou připravuje tým britské solární fyzičky Lucie Greenové z University College London, nabízí zajímavou alternativu. Jejich plánovaná sonda MESOM se má ve vesmíru pohybovat po precizně naplánované trajektorii, která zajistí, že se sonda jednou za lunární měsíc dostane do úplného zatmění Slunce. Zajímavá a vědecky cenná podívaná se navíc sondě nabídne vždy na 48 minut.

Vesmírná zatmění

Pohyb ve stínu Měsíce umožní sondě MESOM pořizovat kvalitní snímky a vědecká měření sluneční chromosféry a koróny. Vědci očekávají, že mise přispěje k poznání doposud nepříliš jasných procesů ve sluneční koroně a blízkém okolí Slunce, především v souvislosti s kosmickým počasím.

„Mise MESOM nabídne vědcům příležitost studovat, jak Slunce vytváří sluneční vítr a další podobné projevy,“ líčí Greenová. „MESOM ale také osloví širokou veřejnost s nádherou zatmění Slunce, které bude sonda pozorovat z vesmíru a nikoliv ze zemského povrchu. Všechny snímky sondy budou volně dostupné.“

Podle profesora Huwa Morgana z Aberystwythské univerzity je mise důležitá i z dalšího pohledu. S rostoucí globální závislostí na bezdrátových technologiích podle něj roste riziko narušení každodenního života na Zemi v důsledku kosmického počasí. 

„MESOM je neuvěřitelně vzrušující mise, která posune naše vědecké poznání sluneční atmosféry a vesmírného počasí na novou úroveň, což nám umožní poskytovat přesnější předpovědi a přijímat odpovídající opatření,“ věří Morgan. Pokud všechny přípravy půjdou podle plánů, měla by sonda za zatměními Slunce vyrazit někdy po roce 2030.

Firmu Mattel, původně zaměřenou na výrobu nábytku, založila ve čtyřicátých letech 20. století Ruth Handlerová společně s manželem a jeho partnerem. Dnes ji americký Forbes právem řadí mezi deset nejvlivnějších žen v historii amerického podnikání. Nepotřebovala k tomu významnou stavební společnost ani machinace na burze. Stačila odvaha, touha, víra a jedna nenápadná hračka. 

Elegantní panenka, která vypadá jako dospělá žena a je doprovázena nespočtem doplňků, oblečků, nábytku a sportovních potřeb, se stala celosvětovou ikonou. Ruth zkrátka dokázala proměnit málo ve velké úspěchy. I během období největšího nedostatku neohroženě zahajovala nové projekty a věřila, že některý z nich zaplní mezeru na trhu. Její příběh dodnes inspiruje. 

Lepší život 

Ruth Marianna Moskowicz se narodila v roce 1916 v Denveru ve státě Colorado do chudé rodiny polsko-ruských židovských přistěhovalců. Mnoho dětí, málo peněz… a tak si malá Ruth musela vyrábět hračky sama. Své panenky tvořila z dřevěných polínek, jejich oblečky z papíru, který bohatě pomalovala. A u toho snila o životě, který sliboval idealistický americký sen: „Snila jsem o tom, že budu jednou strašně bohatá. Slíbila jsem si, že budu mít tolik peněz, že nebudu vědět, co s nimi,“ svěřila se v dospělosti už jako úspěšná podnikatelka v jednom z rozhovorů. 

Krásná a elegantní Ruth věděla, že chce-li se posunout dál, musí rodné hnízdo opustit. Na americkém Středozápadě začátku 30. let se něco takového ale nedalo provést jen tak. Mladá dáma rozhodně nemohla sbalit kufr a jít za svým snem. Jedinou možnost představovala svatba. Proč ne? Nevěstě bylo sice teprve 16 let, ale na vdavky v té době nic neobvyklého. Za manžela si vybrala svého spolužáka ze střední školy, umělecky nadaného Elliota Handlera. Elliot pocházel z dobré rodiny, mladí manželé dostali trochu peněz na začátek a Ruth se rozhodla pustit do budování svého snu naplno. 

Slibné začátky 

Podnikavá mladá žena věděla, že maloměsto a smělé plány jdou dohromady jen stěží. Naštěstí měla velkou podporu i ve svém manželovi. Když proto navrhla přesun do Los Angeles, neváhal ani on. Zručný a tvořivý Elliot měl plnou hlavu nápadů. Jeho kamarád Harold Matson pracoval ve firmě, která se zaměřovala na tehdy nový a převratný materiál – plast. Technologie zpracování a široké možnosti využití mladého muže uhranuly natolik, že bylo rychle rozhodnuto.

Nábytek do nového bydliště bude z plastu a vyrobí ho sám Elliot. Ruth jeho plastové židle a křesílka nadchly a navrhla, aby jich vyrobil více. Ona už se prý postará o jejich prodej. Vzala si na starost obchod a marketing, a během jednoho roku prodala přátelům a známým na padesát moderních křesel. Vše vypadalo skoro až idylicky. Psal se ale rok 1938 a v Evropě se rozhořel válečný konflikt, který se nevyhnul ani americkému kontinentu. Neutěšená politická situace ale odhodlanou Ruth neodradila. Nadále pokračovala v intenzivní práci. 

Ve stínu války 

V roce 1941 zaútočili Japonci na Pearl Harbor a všichni američtí muži podléhající mobilizaci byli povoláni k obraně vlasti. Elliot měl ale štěstí a nerukoval kilometry daleko. Mohl sloužit na pevnině v Camp Robert v Kalifornii, což mu umožňovalo vracet se každý víkend domů ke své ženě a malým dětem. Společně se svým obchodním partnerem Haroldem Matsonem, který ho kdysi uvedl do světa plastů, založil firmu, kterou pojmenovali Mattel. Vycházeli přitom z kombinace svých jmen – Matson a Elliot. 

Během týdne kombinovala Ruth péči o domácnost a děti s vyřizováním objednávek. A odpočinek je nečekal ani o víkendu. To se totiž jejich domov proměnil v dílnu na výrobu nábytku. Materiálu se však nedostávalo. Museli vše využít do posledního kousku. Podnikavý duch se opět ozval a odřezky ve firmě posloužily k výrobě miniaturních verzí křesílek, židlí, stolků a pohovek. Ruth přišla s nápadem prodávat je rodinám, které kupovaly jejich nábytek, což se ukázalo jako velký úspěch. Už na Vánoce 1943 byl trh zaplaven nábytkem pro panenky od Mattela, a mít domeček pro panenky vybavený těmito miniaturami se stalo módním trendem. 

Podporovat domácí zboží oproti dováženým hračkám se ukázalo jako velmi lukrativní záležitost. Vyrobit křeslo pro panenku se dalo levněji než zhotovit křeslo reálné velikosti. A na dětských hračkách se mohla trhnout mnohem vyšší marže. V polovině 40. let firma dosahovala čistého zisku dva miliony dolarů a díky další velkorysé půjčce mohla investovat do rozšíření výroby a najímání personálu. Následně rozšířili sortiment i na dětské hudební nástroje. Jejich ukulele a plastová piana se stala populárními v mnoha amerických domácnostech. Jen v roce 1952 se jich v prodalo na dvacet milionů. 

Zrození Barbie 

Nebylo sporu o tom, že firmě Mattel i jejím zakladatelům se daří více než dobře. Ve druhé polovině 50. let si rodina s dvěma dospívajícími dětmi mohla dovolit i luxusní dovolenou po Evropě. Několik dní, několik zemí. Ve Švýcarsku objevila Ruth ve výloze jednoho z obchodů panenku, která se vymykala zažitým normám. Zatímco v Americe byly na trhu panenky v roztomilém miminkovském vzezření, švýcarský obchod nabízel úplný opak. Panenku, která měla prsa i boky a vypadala jako dospělá žena. Jednalo se o panenku Lilly, která se rozšířila ze západního Německa. A tak se panenka Lilly vydala na svou dlouhou cestu přes oceán. 

Ruth moc dobře věděla, že si její děti rády hrají na dospělé. Během následujících tří let proto Ruth vytvořila panenku inspirovanou německou Lilly. Navrhla jí zásobu šatiček, miniaturní šperky, kabelky a boty – a pojmenovala ji po své dceři Barbara – tedy Barbie. Její syn Ken dal potom jméno dalšímu ikonickému produktu. Ruth zamýšlela Barbie hlavně jako alternativu k hračkám v podobě miminek, které se téměř výhradně prodávaly v 50. letech a byly určeny k nácviku role matky. Svůj produkt tedy dotáhla k dokonalosti, zbývalo ho jen začít prodávat. 

Barbie představili v roce 1959. Rodiče ale nadšení tvůrkyně příliš nesdíleli. Panenka se jim zdála příliš moderní a vyzývavá. Přes dospělé tedy cesta k prodeji nevedla. Firma Mattel proto přišla s novým nápadem. Riskantním, velice nákladným, ale nesmírně úspěšným. Ruth investovala půl milionu dolarů do televizní reklamy a dohodla se s Waltem Disneym, že bude exkluzivně sponzorovat jeho pořad Mickey Mouse Club. Tímto tahem oslovila přímo děti, které sledovaly dětský program. A vytvořila marketingový trik, který funguje dodnes. Malé holčičky rychle zatoužily po elegantní panence s množstvím oblečků a další výbavy. V roce 1960 byla Barbie díky Mickey Mouse Clubu všude a její popularita vystřelila ke hvězdám. 

Když Mattel vstoupil o rok později na americkou burzu, jeho hodnota dosáhla 10 milionů dolarů. Stala se z ní jedna z největších amerických firem a jeden z vedoucích hráčů celosvětového průmyslu. Ruth Handler pokračovala v pečlivém marketingu. Barbie střídala nejrůznější povolání, měnila svůj vzhled a styl, a umožňovala dívkám snít o tom, že mohou být čímkoliv, co si přejí. Panenka se stala oblíbenou nejen v Americe, ale i v Evropě. V polovině 60. let zaměstnávaly továrny firmy Mattel na 18 tisíc lidí. 

Rakovina jako výzva 

Energická podnikatelka stála v čele jedné z nejúspěšnějších firem. Život pro ni ale připravil velkou zkoušku, ve které se opět rozhodla obstát. Onemocněla totiž rakovinou prsu a musela podstoupit oboustrannou mastektomii. V roce 1973 vzhledem ke svému zdravotnímu stavu rezignovala na post generální ředitelky Mattelu a na výrobu a prodej Barbie dohlížela jen zpovzdálí. 

Nemoc úspěšně porazila a její podnikavý duch se opět projevil. Navázala na úspěšné podnikání a založila firmu na výrobu lehkých plastických prsních protéz a implantátů pro ženy, které prodělaly stejnou zkušenost jako ona sama. Sérii těchto produktů nazvala „Nearly Me“ čili „Skoro já“. Značka je mezi onkologickými pacientkami známá dodnes. Postupně se firma orientovala i na produkty související s rekonvalescencí, takže například vyrukovala s plavkami určenými ženám po mastektomii. 

První pracovní tým neměli ani 10 členů, přesto ale slavil úspěchy. Jednalo se totiž o ženy, které rakovinu skutečně přežily. Ty poté objížděly velké obchodní domy a školily personál k prodeji takto intimního zboží. Jak sama slavná obchodnice přiznala, ve své kariéře se pohybovala od prsů k prsům. Nejdříve od těch na plastových panenkách, které měly u dívek vybudovat pocit, že mohou být v životě vším, co si umanou. Později k prsům, která měla dospělým ženám umožnit žít sebevědomý život i po překonání závažného onemocnění. Ruth Handlerová zemřela v roce 2002 ve věku 85 let. Manžel Elliot ji přežil o devět let. 

Ruth Handler byla modernější, odvážnější, měla lepší nápady a více sil a houževnatosti své sny měnit ve skutečnost než mnohá z jejích vrstevnic. Autorka slavné Barbie byla první ženou v americkém byznysu, která otevřeně mluvila o svém zdravotním stavu a o citlivých aspektech, které s ním souvisí, v řadě rozhovorů. Ty poskytla televizi, rozhlasu i tištěným médiím.

„Smrt jednotlivce je tragédie, smrt milionů statistika.“ Tento slavný bonmot bývá připisován sovětskému diktátorovi Josifu Stalinovi, přestože se v mnoha obměnách objevoval už dříve. Nehledě na autorství se tato slova dají naroubovat na mnoho historických událostí, při nichž zemřelo velké množství jedinců. Pokud citát vztáhneme i na první světovou válku, sedí také. Během některých bitev umíraly desetitisíce, ale většinu lidí více zasáhne příběh o smrti jednotlivce, o které zná podrobnosti. Zkusme nyní alespoň částečně rozkrýt okolnosti skonu francouzského vojáka, jenž padl v srpnu 1917 u Verdunu. Kolorovaná fotografie zachycuje odnos jeho těla do zázemí.

Planá slova

V prosinci 1916 skončila bitva u Verdunu, která si vyžádala statisícové ztráty a proměnila krajinu severně od francouzské pevnosti v mrtvou zemi. I přes enormní úsilí se nepříteli podařilo během deseti měsíců postoupit jen několik set metrů, přičemž o většinu zisků přišel při poslední francouzské protiofenzivě. Generálové v Paříži se sice chvástali, že se podařilo získat zpět všechno ztracené území, ale šlo jen o silná slova pro tisk. Císařští vojáci stále kontrolovali kótu 304, takzvaný kopec mrtvého muže či vesnic Regnéville a Samogeux na březích Mázy. 

Navzdory ujišťování veřejnosti, že Verdun už je v bezpečí, francouzské velení se stále obávalo, že by nepřítel mohl z těchto pozic v případě obnovení ofenzivy opět ohrozit pevnostní město. Případný postup však oběma stranám ztěžoval terén. Kdysi malebná krajina se během nedávno skončené bitvy změnila k nepoznání. Lesy zmizely a tu a tam ze země trčely jen dřevěné pahýly, zem pokrývaly krátery po granátech plnící se vodou a ukrývající nepohřbené ostatky tisíců mužů. Jako jizvy se tam na přelo mu jara a léta 1917 táhly nově vykopané zákopy, ve skutečnosti se však jednalo jen o narychlo zbudované příkopy. Přes to v té době panoval na frontě u Verdunu relativní klid.

Repríza krvavých jatek?

To ale skončilo s příchodem léta, kdy Francouzi naplánovali ofenzivu s cílem znovuzískání zbylého území, které nepřítel obsadil minulý rok. Operace měla proběhnout na frontě široké devět kilometrů a účastnily se jí čtyři sbory s úkolem postoupit zhruba o tři kilometry. Podařilo se nashromáždit téměř 3 000 kusů polního i těžkého dělostřelectva – na některých úsecích se dokonce před zahájením útoku nacházelo více dělostřelců než pěšáků. Němci oproti tomu disponovali jen 380 bateriemi a spoléhali na polní opevnění, které několik měsíců intenzivně vylepšovali. 

Dne 11. srpna 1917 začala intenzivní dělostřelecká příprava a postupně sílila. Pěšáci se vrhli do útoku až 20. srpna, protože jejich akci zdržel intenzivní déšť. Zaskočení obránci nedokázali vzdorovat příliš dlouho. Na pravém břehu Mázy se podařilo obsadit všechny cíle hned první den, jen kóta 304 padla až 24. srpna. Toho dne večer už všechny francouzské divize splnily své úkoly. Do zajetí odpochodovalo na 11 000 Němců (počet padlých a zraněných není znám) za cenu 14 000 ztracených mužů (z toho 4 470 padlých a nezvěstných).

Poslední rozloučení

Nejtěžší boje během francouzské ofenzivy u Verdunu v srpnu 1917 se odehrávaly o kótu 304, která nechvalně proslula krvavými střety v minulém roce. Kolorovaný snímek pochází právě z těch míst. Zachycuje desítku mužů po skončení bitvy 25. srpna 1917. Část z nich jsou zdravotníci – minimálně jeden má jasně zřetelnou rukávovou pásku s červeným křížem – kteří se chystají na nosítkách přepravit padlého vojáka zakrytého plachtou do zápolí. Jeho spolubojovníci v pozadí se s ním loučí a salutují, přičemž v černém je přítomen i duchovní, jenž mrtvého vyprovází znamením kříže. Z jeho přítomnosti je zřejmé, že boje na tomto úseku už utichly a on pravděpodobně přišel na bojiště, aby poskytoval poslední útěchu smrtelně raněným, kteří ještě nebyli evakuováni.

Za povšimnutí ale stojí i několik dalších věcí. Nejvíce upoutá samotné bojiště, kde z někdejší zákopové linie zůstal jen příkop v troskách. V pravé části se ještě nacházejí zbytky dřevěného pažení, které kdysi tvořilo polní opevnění, jež zničili dělostřelci během jednoho z mnoha minulých bombardování. Všichni s výjimkou duchovního jsou vybaveni typickými přilbami Adrian, druhý muž zprava má u boku pouzdro na plynovou masku M2, kterou si jeho kolega po pravici už zavěsil na krk. V minulých dnech němečtí kanonýři často pálili granáty s otravným plynem, aby narušili přípravu francouzské ofenzivy. 

Vojáci jsou oblečeni v nedávno zavedených stejnokrojích v odstínu bleu horizon (obzorově modrá). Čísla označující příslušnost k pluku na límcových výložkách jsou bohužel nečitelná. Druhý muž zleva má na pravém rukávu špatně zřetelnou nášivku, ale pravděpodobně se jedná o harfu – doklad příslušnosti k nějakému vojenskému hudebnímu tělesu. Při pohledu do tváří mužů zdobených hustými kníry je také jasné, proč se francouzským vojákům přezdívalo chlupáči či vousáči (poilu).

Zvířecí zápasy se řídí zásadou „bojuj, nebo uteč“. K oběma aktivitám je zvíře připraveno ještě před vlastním soubojem, kdy se v organismu mobilizují zdroje energie. Svaly mají skoro okamžitě k dispozici dostatek glukózy pro práci a je jedno, zda se pak energie spálí při rvačce nebo na zběsilém úprku. 

Bojuj, nebo uteč!

K takové mobilizaci dochází ve stresových situacích i u lidí. My ovšem doplácíme na to, že se nemůžeme chovat jen podle pokynů přírody. „Zpérovaný“ podřízený asi sotva bude z kanceláře svého šéfa utíkat a tím méně se může s nadřízeným poprat. Volná energie nám pak nevyužitá koluje tělem, což má pro naše zdraví neblahý vliv.

Pro zvířata je ovšem schéma „bojuj, nebo uteč“ jedním ze základních pravidel chování. Poražený jedinec, který uzná svou porážku, ale nemá dost místa, aby vyklidil kolbiště, se proto může dostat do kritických situací s tragickými následky. Zhusta k tomu dochází v zajetí, v malých výbězích nebo těsných ubikacích. Vítěz vnímá stálou přítomnost poraženého jako přetrvávající odpor a utočí na dobitého soka znovu a znovu až do úplného konce.

Nemilosrdný zabiják

Názorně jsou následky nedostatečného únikového prostoru patrné v akváriích při chovu některých druhů ryb. Pestré korálové ryby patří mezi akvaristy k nejoblíbenějším. Zároveň se však tito fešáci vyznačují i nejmenší mírou vzájemné tolerance a pestré zbarvení u nich působí jako hozená rukavice. Vysazení několika jedinců téhož druhu do jedné nádrže nejednou odstartuje smrtící turnajové klání. Poražené ryby jedna po druhé hynou až nakonec zůstane jediná – vítěz dlouhé zápasové série. Ten sice ve svém okolí strpí příslušníky jiných druhů ryb, ale na nově vysazenou rybu vlastního druhu okamžitě útočí.

Pestré zbarvení spouští v rybách tak silnou agresi, že brání dokonce sblížení samice a samce. Aby se tyto ryby mohly vůbec vytřít, musí pestré, vyzývané zbarvení odložit. V období námluv získávají svatební barvy, jež jsou mnohem méně nápadné než zbarvení, jaké nosí po zbytek roku.

Naladěno na vítězství

Vítězství a prohry zdaleka nepoznamenají zvířata jen na těle, výsledky klání zasahují až do elementárních procesů uvnitř buněk nervového systému. Velmi nápadná je tato změna na rakovi červeném (Procambarus clarkii), který patří k zarputilým bojovníkům a bije se ve zvláštním postavení se vztyčenou přední částí těla.

Za zaujmutí račí bojovné pozice je zodpovědný hormon serotonin, který dráždí určitou nervovou uzlinu. Rak, který prohrál v zápase o nadvládu nad teritoriem, jako kdyby bojovat zapomněl. Ne že by nechtěl, ale prostě nemůže. Jeho nervová uzlina totiž „přepnula“ do nového režimu a reaguje na serotonin útlumem. Poražený rak dává vítězi najevo respekt, odklidí se někam stranou a snaží se na sebe neupozorňovat. Vítěz se naopak promenuje bojištěm a staví se do bojové pozice. Je to hotový triumfální pochod. „Vyladění“ jeho nervové uzliny na hormon serotonin se nezměnilo, ba ještě zesílilo.

Pokud se střetnou dva poražení raci, vybojují spolu přízemní zápas podle všech pravidel. Poražený opět vyklidí pozice ve skloněném postavení, vítěze serotonin napřímí. Přerod z poraženého na vítěze je rychlý a snadný, ale opačný proces je mnohem komplikovanější. Po střetu dvou šampionů – vítězů série předchozích klání – poražený rak prohru neuzná. Jeho nervová uzlina se nechce vzdát a nadále odpovídá na příliv serotoninu podrážděním. Poražený zaujímá znovu a znovu bojové postavení a vítěz mu obvykle dává opakovaně za vyučenou. Smrt bývá v tomto případě rychlejší než přeladění nervové uzliny do stavu, jenž odpovídá výsledku zápasů. Postavení vítěze přináší rakovi tolik výhod, že se jej nemůže vzdát při prvním nezdaru.