Hluboko pod povrchem Marsu se pravděpodobně nachází rezervoár vody v kapalném skupenství. Popsali to vědci v nové analýze dat sondy InSight americké vesmírné agentury NASA, která zkoumala nitro Marsu a tamní seizmickou aktivitu.

Modul InSight pomocí seismografu zaznamenával čtyři roky otřesy z hlubin rudé planety. Za tu dobu jich zachytil více než 1 300. Analýza otřesů a toho, jak přesně se planeta pohybuje, odhalila „seismické signály“ přítomnosti vody v kapalném skupenství. Vědci zkoumali, jak rychle se seismické vlny šířily. Díky tomu bylo poté možné odhadnout, přes jaký materiál tak s největší pravděpodobností činily. Výsledky bádání vědců zveřejnil vědecký časopis PNAS.

Analýza předpokládá rezervoáry vody v hloubce asi deset až dvacet kilometrů v kůře Marsu. Podle Vashana Wrighta z Kalifornské univerzity, tam s největší pravděpodobností prosákla z povrchu před miliardami let, kdy byly na Marsu řeky, jezera a možná i oceány.

V posledních letech se její stále jasněji, že neblaze proslulé proteinové amyloidní plaky v mozku pacientů s Alzheimerovou chorobou jsou spíše symptomem a nikoliv nutně příčinou této obávané neurodegenerativní nemoci, která se objevuje u stále mladších lidí. Přesto se většina léčiv, které jsou pro tyto pacienty k dispozici, zaměřuje právě na tyto plaky.

Platí to i pro léky lecanemab a aducanumab, které schválil americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA). „Tato léčiva mohou vyčistit z mozku prakticky všechny plaky,“ tvrdí Istvan Mody z medicíny Kalifornské univerzity Los Angeles. „Přesto pak ale nejsou napraveny škody v neurálních spojích a neuronech.“ I po těchto lécích zůstávají pacienti s poškozenou pamětí.

Vyladění mozkových vln

Mody a jeho spolupracovníci proto obrátili svou pozornost k mozkovým vlnám gama, které podle dřívějšího výzkumu souvisejí s pamětí a kognitivními procesy. U lidí s Alzheimerem jsou tyto mozkové oscilace často potlačené. Badatelé nejprve zkusili mozky pacientů stimulovat z vnějšku, pomocí zvukových, vizuálních nebo transkraniálních signálů. Nemělo to ale kýžený efekt.

Poté se pokusili stimulovat mozkové vlny gama přímo v mozku, pomocí sloučeniny označované jako DDL-920. Tato látka potlačuje aktivitu významného neurotransmiteru GABA, který má velký vliv na centrální nervový systém. GABA totiž mimo jiné tlumí mozkové vlny gama. Závěry výzkumu v těchto dnech zveřejnil vědecký časopis PNAS.

Experimenty na geneticky upravených myších s Alzheimerovou nemocí ukázaly, že se Mody a jeho kolegové tentokrát trefili do černého. Po pouhých dvou týdnech, kdy myši dvakrát denně užívaly dávku léku s potravou, u nich došlo k takovému zlepšení paměti a kognitivních schopností, že se léčené myši vyrovnaly zdravým myším při hledání cesty v bludišti. Vědci zároveň nepozorovali žádné patrné vedlejší účinky. Pokud se tento úspěch podaří zopakovat i u lidí, mohl by vzniknout slibný lék. 

Princ Eduard se narodil 15. června 1330 anglickému králi Eduardovi III. a jeho ženě Filipě Hainaultské v ne zrovna jednoduché době. Zemi vládl milenec královy matky Isabelly, lord Roger Mortimer. Narození následníka však téměř osmnáctiletému Eduardovi III. dodalo odvahu postavit se uzurpátorovi. Mortimer byl svržen, zajat a nakonec také popraven. Již v té chvíli se stal malý princ Eduard zdrojem královy síly i úspěchu. 

Následník trůnu

Protože se narodil v otcově soukromém paláci ve Woodstocku, byl princ často označován jako Eduard z Woodstocku. Mladý následník byl vychováván na anglickém dvoře v duchu klasického středověkého rytířství a již od útlého věku se účastnil důležitých politických jednání. Když se v roce 1337 Eduard III. prohlásil dědicem francouzského trůnu a vypukla stoletá válka mezi Anglií a Franci, stával se po dobu otcových tažení malý princ formálně královským regentem. Vyrůstal společně se svou sestřenicí, krásnou dívkou Janou, známou jako „sličná panna z Kentu“. Jana byla o dva roky starší než Eduard a naprosto prince okouzlila. Ve dvanácti letech se ale tajně provdala za šlechtice Thomase Hollanda, s nímž žila až do roku 1360. Tři roky po jejich svatbě se Eduard stal princem z Walesu. 

Když bylo Eduardovi čerstvých šestnáct let, jeho otec usoudil, že je příhodná doba k rozsáhlé ofenzivě ve Francii. Více než 15 000 anglických a velšských vojáků se v červenci roku 1346 vylodilo v Normandii a vyplenilo přístavní město Caen. Angličané získali ohromné bohatství a mladý princ z Walesu byl u toho. U La Hogue jej 12. července otec slavnostně pasoval na rytíře podvazkového řádu (exkluzivní rytířský řád, který v Británii existuje dodnes). 

Ostruhy od Kresčaku

Povzbuzen počátečním úspěchem, překročil král Eduard III. Seinu a obrátil se proti Paříži, jenže to už mu vyrazila vstříc mnohem silnější francouzská armáda. Eduard neměl v plánu svádět s Francouzi rozhodující bitvy – chtěl především neustálými útoky a pleněním podkopat autoritu krále Filipa VI. Obrátil se proto na sever a začal ustupovat. Když mu však došlo, že jej Francouzi dohánějí, hledal vhodné místo, kde by mohl vybudovat dobrou obranou pozici. Našel ho poblíž Crécy-en-Ponthieu, neboli u Kresčaku. Anglické vojsko se opevnilo na vyvýšené pozici, budovalo příkopy a sázelo hříče (kovaní ježci používaní jako nástraha proti koním). Eduard přikázal šlechticům sesednout a podpořit neurozené ozbrojence a lučištníky. 

Anglická armáda byla odpočatá a čekala na francouzskou jízdu. Král se ujal velení druhého voje, zatímco princi Eduardovi předal řízení předvoje, který čekal největší francouzský nápor. Mladý Eduard v tom samozřejmě nebyl sám, pomáhali mu zkušení vojáci jako Thomas de Beauchamp, hrabě z Warwicku nebo rytíř John Chandos, kteří se také stali princovými přáteli. Mohlo by se zdát, že král riskoval až příliš, když vystavil svého následníka nebezpečí prvního voje. Na tyto námitky prý Eduard odpověděl: „Jen ať si chlapec dobude své ostruhy!“ Koneckonců, plán byl rozstřílet francouzskou jízdu velšskými luky na padrť ještě dříve, než by vůbec první řady obou armád mohly zkřížit zbraně. 

Boj pod deštěm šípů

Francouzský útok začal přípravnou střelbou najatých kušiníků z Janova. Protože těm ale za nedávného lijáku zvlhly tětivy, nebyla jejich střelba ani přesná, ani účinná. Navíc v důsledku rychlé anglické střelby (z luku se dalo vystřelit i 4x častěji než z kuše) jejich řady brzy prořídly. Netrvalo dlouho a Janované začali prchat. Když to viděl předvoj francouzské armády, rozčileně se vrhl nejdřív na prchající a pak na Angličany. Byli hrdí na svůj rytířský výcvik a věřili svým počtům – vždyť nad Angličany měli přesilu nejméně 2:1! 

Jenže vyvýšená pozice francouzské jezdectvo výrazně zpomalovala a dlouhé luky Velšanů odváděly svou krvavou práci velice dobře. Vlna za vlnou francouzské jízdy se tříštila o anglickou obranu. Hraběti z Alençonu, bratrovi francouzského krále, se však podařilo společně s útokem českého krále, slepého Jana Lucemburského, prorazit až k princi Eduardovi. Podle kronikáře Froissarta prý anglický následník dvakrát klesl při boji na kolena pod náporem nepřátelských ran, až ho nakonec musel vysvobodit jeho korouhevník, rytíř Richard Fitz-Simonn. 

Když vypadala situace kriticky, vyrazil z předvoje posel ke králi Eduardovi a žádal na něm naléhavě pomoc pro následníka trůnu. Král se prý jen zeptal: „Je můj syn mrtev, shozen z koně nebo tak těžce raněn, že se o sebe nemůže postarat?“ A když posel odpověděl, že není, odeslal ho Eduard pryč s tím, ať netlachá a nechá prince poznat, co to je válečná vřava. 

Nebylo to ale jen proto, že král Eduard chtěl být za každou cenu tvrdým otcem. Hlavní důvod spočíval patrně v tom, že nechtěl rozvolňovat svou obranou pozici a správně odhadl, že francouzský útok dlouho nevydrží. Princ si vedl v bitvě výtečně. Uhájil svou pozici a zahnal Francouze na útěk. Se západem slunce opustil bojiště i zraněný francouzský král Filip. Angličané ukořistili posvátnou korouhev Francie – Oriflammu a dobyli obrovské vítězství. Hvězda mladého kralevice začala prudce stoupat. 

Cesta na vrchol slávy

V roce 1355 vypršel uzavřený mír s Francií, během kterého se princ Eduard pravidelně objevoval na nejskvělejších evropských turnajích. Francouzi i Angličané se připravovali na další pokračování války. Anglický král jmenoval nyní již pětadvacetiletého Eduarda svým zástupcem v Gaskoňsku s pravomocí nad všemi anglickými državami ve Francii. V září se Černý princ přemístil do Bordeaux, odkud v následujícím měsíci vytáhl v čele mocné armády proti francouzským silám v Languedocu. Jádro jeho vojska tvořili opět proslulí velšští lučištníci s dlouhými luky, což byla asi nejlépe vycvičená a nejprofesionálnější jednotka své doby. 

Na tažení Languedocem nenašel Eduard rovného soupeře. Pálil a ničil vše francouzské, co mu přišlo do cesty. Jeho vojsko se zastavilo až u hradu Tours na Loiře, který jejich pokusům o dobytí vzdoroval. To dalo čas francouzskému králi Janovi Dobrému, aby shromáždil velké vojsko a vyrazil proti anglickému princi. Vše spělo k další velké bitvě. 

Eduardovi se u Poitiers moc bojovat nechtělo. Jeho unavené vojsko čítalo asi 2 000 lučištníků, 3 000 anglických ozbrojenců a 1 000 gaskoňských pěšáků. Oproti tomu Francouzi disponovali čerstvými silami a chystali se na něj s více než 8 000 jezdci a 3 000 pěšáky, což byla pravděpodobně jedna z nejsilnějších polních armád, jaké byly shromážděny za celé 14. století. 

Poučen úspěchem u Kresčaku, hledal Eduard vyvýšenou pozici, kde by mohl zaujmout defenzivní postavení. Nakonec ji objevil na jednom zalesněném svahu a angličtí vojáci začali horečně kopat příkopy a ostřit kůly. Podobně jako u Kresčaku se také celá anglická armáda připravovala k boji pěšky. Těsně před bitvou došlo k jednání, ve kterém se Eduard pokoušel odvrátit hrozící katastrofu. Nabídl Francouzům četné ústupky, a byl dokonce ochotný vzdát se anglické brány do Francie – přístavního města Calais. Ale král Jan II. si byl jist svým vítězstvím a nechtěl slyšet o ničem jiném než o úplné anglické kapitulaci. 

Dauphinova netrpělivost

Boj začali 19. září 1356 rytíři francouzského předvoje, vedení devatenáctiletým následníkem (dauphinem), kteří se vrhli poněkud ve spěchu na anglické lučištníky. Eduard totiž předtím přikázal přemístit vozy trénu více dozadu, což Francouzi mylně vyhodnotili jako známku nepřítelova ústupu. Určitou roli také mohla hrát dauphinova nezkušenost s jakýmkoli reálným bojem. Útočníky přivítala opět sprcha šípů. Ačkoli podle dobových kronikářů šípy nebyly schopné proniknout kvalitní plátovou zbrojí francouzských rytířů, napáchaly ohromné škody na jejich koních, což způsobilo ve francouzské linii chaos. K anglickým řadám se dostal včas jen zlomek francouzské síly a příliš dlouho tam nevydržel. Angličané odráželi vlnu za vlnou, ale brzy začali pociťovat únavu a Velšanům navíc docházely šípy. Boj se postupně vyrovnával, a to už do něj zasáhl i francouzský král Jan. 

Dvě hodiny se Francouzi pokoušeli prorazit anglickou obrannou linii, ovšem štěstěna nebyla toho dne na jejich straně. Velšané dostříleli šípy a přidali se k pěchotě a k sesedlým rytířům. Černý princ bojoval uprostřed svého vojska s Johnem Chandosem a hrabětem Warwickem po boku. Francouzské jezdectvo se nemohlo kvůli neprostupnému terénu účinně prosadit. Eduard totiž rozmístil vojsko velice chytře tak, aby část byla chráněna bažinou u řeky, část porostlým svahem a část zásobovacími vozy. Dauphinova pěchota byla rázným anglickým protiútokem zatlačena. Pěšáci se stáhli, aby se přeskupili, ale když to viděl zbytek pěší francouzské armády, zpanikařil a začal utíkat. Marně je král Jan volal zpět do boje. Zdaleka však nebylo rozhodnuto. Francouzi se anglickému protiútoku bránili se značnou urputností. Jan přesto raději odeslal své dva syny z bojiště. 

Až tehdy zasáhla do boje jízdní záloha, kterou si Černý princ schovával celou bitvu. Bylo to ohromně riskantní, ale vyplatilo se. Angličanům se podařilo francouzský střed obklíčit ze všech stran a nakonec i prolomit jeho obranu. Nečekaný úspěch musel k smrti vyčerpaným Angličanům vhánět slzy do tváře. Francouzské šiky se rozpadly, většina Janova vojska uprchla. Francouzský konstábl (nejvyšší vojenský velitel) byl zabit i se svými dvěma maršály. Vojenská katastrofa krále Jana byla završena jeho osobním zajetím. Černý princ vešel do dějin jako pokořitel Francie. 

Velkorysý vladař 

Se slavnostním návratem do Londýna 24. května 1357 začalo asi nejšťastnější období princova života. V té době proslul svou velkorysostí, s jakou se choval k zajatému francouzskému králi, kterému dovolil vrátit se domů, a dokonce se s ním podle některých zpráv modlil v katedrále v Canterbury. O tři roky později byl uzavřen mír s Francií v Brétigny, který uzákonil všechny územní zisky Angličanů ve Francii. Výměnou za to se král Eduard vzdal nároků na francouzskou korunu. 

Ve stejném roce také ovdověla oblíbená sestřenka Černého prince, Jana z Kentu. Eduard dlouho neváhal a po získání potřebného papežského povolení kvůli blízké příbuznosti si ji vzal za ženu. Šlo samozřejmě o velký skandál a anglická šlechta reptala i kvůli tomu, že byla zmařena šance proměnit „politický kapitál“ královského sňatku lépe. Černý princ si mohl vzít kohokoli na světě a on si vybral anglickou šlechtičnu a přítelkyni z dětství! 

Eduard si ale prosadil svou. Otec jej roku 1362 jmenoval vládcem Akvitánie, kde si společně s Janou zřídili skvostný dvůr. V dochovaných účtech dvora v Bordeaux jsou zaznamenány štědré dary Černého prince pro jeho přátele, družiníky i služebníky, včetně nástrojů pro muzikanty a podobně. Mezi poddanými v Akvitánii však příliš oblíbený nebyl. Vnímali jej jako cizího vládce, vnuceného vojenskou mocí, který navíc neustále šroubuje daně do nesnesitelných výšin. 

Vleklá choroba

Roku 1367 se na Eduardův dvůr v Bordeaux dostavil osobně kastilský král Pedro I., aby slavného válečníka požádal o pomoc proti svému nelegitimnímu bratrovi Jindřichovi. Eduard další válečné dobrodružství neodmítl a s mohutnou armádou se vydal přes navarské soutěsky do boje. Krušné zimní tažení skončilo dalším slavným princovým vítězstvím v bitvě u Naveretta (Nájera), kde byla vojska vzdorokrále Jindřicha poražena, a Pedro mohl s Eduardovou pomocí zasednout na kastilský trůn. Bohužel, byl to již poslední odlesk slávy Černého prince. 

Pedro se na trůnu dlouho neudržel, brzy byl svržen, a dokonce zabit. Nákladné tažení navíc Eduardovi přivodilo finanční potíže, které řešil jako obvykle – dalším zvýšením daní. To už ale šlechticům, prelátům i měšťanům Akvitánie došla trpělivost a podali proti svému pánovi žalobu k francouzskému králi, jemuž Eduard formálně podléhal jako leník. 

Francouzský král Karel V. daň zrušil a poručil Eduardovi dostavit se do Paříže. Podle kronikáře Froissarta na to Černý princ odpověděl ironicky: „Velmi rádi se ve stanovený den dostavíme do Paříže. Přijedeme však s přilbou na hlavě a v doprovodu šedesáti tisíc mužů.“ 

Své hrozby ovšem už Eduard nesplnil. Zabránila mu v tom choroba, kterou si přivezl ze španělského tažení. Trpěl horečkami a průjmy a nakonec i vodnatelností, která mu dokonce zabraňovala usednout na koně. Možná i tato choroba, která musela čtyřicetiletého válečníka velmi iritovat, byla příčinou jeho popudlivého a krutého chování v posledních letech života. Nejvíce se to projevilo na případu odbojného města Limoges, které se krátce po opětovném rozhoření francouzsko-anglického konfliktu přidalo na stranu Francie. Černý princ, který řídil vojenské operace z postele, přikázal po dobytí města za použití podkopů vyvraždit veškeré obyvatelstvo. Nebyli ušetřeni starci ani ženy a děti.

Odchod Černého prince 

V lednu roku 1371 se Eduard vrátil do Anglie, předal vládu nad Akvitánií svému otci a poslední léta svého života strávil jako těžce nemocný člověk čekající na smrt. Král Eduard, přestože tušil, co přijde, byl z jeho úmrtí zdrcený. Bylo to poprvé v anglických dějinách, kdy královský otec přežil svého jediného následníka. Eduard, Černý princ z Walesu, zemřel 8. května roku 1376 ve Westminsteru a byl pohřben v canterburské katedrále pod nádherným bronzovým náhrobkem. 

Na jeho epitafu můžeme dodnes číst tato slova: „To, co jsi ty, byl jsem i já. To, co jsem já, budeš i ty. Nemyslel jsem nikdy na smrt, dokud jsem si užíval dechu. Na zemi jsem měl ohromné bohatství, země, poklady, koně i zlato. Ale nyní již jsem bídný ubožák ležící v zemi. Má krása již zcela povadla a mé tělo se rozpadlo až na kost.“

Rodina Paula-Henriho Nargeoleta, bývalého fregatního kapitána francouzského námořnictva, který zemřel loni v červnu během výpravy ponorky Titan k vraku Titanicu, žaluje společnost OceanGate a jejího zesnulého zakladatele Stocktona Rushe za hrubou nedbalost. Podle žaloby je OceanGate zodpovědná za smrt posádky Titanu a duševní muka, která posádka zažívala těsně před katastrofou.

Ponorka (či přesněji experimentální ponorné plavidlo) Titan se 18. června 2023 vydalo do hloubky 3 800 metrů s cílem prozkoumat trosky potopeného Titanicu. Během sestupu ale došlo po necelých dvou hodinách ke ztrátě spojení a následně plavidlo tlakem vody implodovalo. Při nehodě zemřelo všech pět členů výpravy – kromě Nargeoleta i britsko-pákistánský obchodník Shahzada Dawood se svým devatenáctiletým synem, britský miliardář Hamish Harding a generální ředitel a zakladatel společnosti OceanGate Stockton Rush.

Odsouzeni k záhubě

Žaloba viní společnost OceanGate z nepravdivých a neúplných informací o bezpečnostních standardech plavidla a jeho konstrukci. Žaloba také zdůrazňuje, že členové posádky si krátce před nehodou museli být vědomi, že je jejich výprava odsouzena k záhubě. Podle jednoho z právníků žalující strany posádky zažívala hrůzu a duševní muka. Důkazem má být neúspěšný pokus o přerušení ponoru přibližně 90 minut po potopení Titanu.

Mluvčí OceanGate odmítl žalobu komentovat, podle amerických zákonů se k ní ale musí vyjádřit v soudem stanovené lhůtě. Důležité informace, které by mohly mít zásadní vliv na rozhodování soudu, by mohlo přinést vyšetřování americké pobřežní stráže. Veřejné slyšení vyšetřovatelů se má uskutečnit již příští měsíc.

Podle Tonyho Buzbeeho, jednoho z právníků případu, je jedním z cílů žaloby „získat pro rodinu odpovědi“. Je podle něj nezbytné „dozvědět se, jak přesně k nehodě došlo, kdo všechno je za nehodu zodpovědný a jak mohli zúčastnění dovolit, aby k něčemu podobnému vůbec došlo.“

Zbytečné plýtvání

Ponorka Titan byla vyrobena z uhlíkových vláken a titanu a podle OceanGate měla být schopna dosahovat hloubky čtyř tisíc metrů. Plavidlo obsahovalo systémy, které nepřetržitě monitorovaly pevnost trupu a disponovalo sedmi záložními systémy, které sloužily k jeho návratu na hladinu v případě nouze. Některé systémy byly navrženy tak, aby fungovaly, i kdyby byla celá posádka ponorného plavidla v bezvědomí. 

Řada odborníků ale již před nehodou upozorňovala na konstrukční nedostatky a zavádějící marketing. Firma totiž tvrdila, že ponorné plavidlo dostojí normám stanoveným agenturou pro posuzování rizik DNV. K testům ale nikdy nedošlo. Podle tehdejších vyjádření zástupců OceanGate by testování každé inovace zpomalilo proces zavádění nových technologií. Sám ředitel Stockton Rush soudil, že investice do bezpečnosti je od určitého okamžiku již jen plýtváním.

Göbekli Tepe je slavné archeologické naleziště, které se nachází v jižním Turecku, nedaleko hranic se Sýrií. Lze se tam setkat s jedněmi z nejstarších dokladů neolitické architektury a mnoha velmi starými artefakty. Nově se k nim připojil zřejmě nejstarší lunisolární kalendář na světě. Lunisolární kalendář v sobě spojuje lunární a solární kalendář, přičemž délka měsíců se řídí lunárním kalendářem a délka roku slunečním.

Martin Sweatman z Edinburské univerzity prostudoval v Göbekli Tepe jeden z pilířů, na kterém je vyryto 365 symbolů. Domnívá se, že každý z těchto symbolů reprezentuje jeden den, a že celý kalendář dohromady představuje 12 lunárních měsíců a 11 vyrovnávacích dnů.

Kalendář z počátku neolitu

Kromě uvedených symbolů Sweatman analyzoval i „ptačí příšeru“ s podobným symbolem tvaru „V“ kolem krku. Podle něj by mohla představovat tehdejší záznam letního slunovratu. Rytiny na pilíři pravděpodobně vznikly kolem roku 10 850 před naším letopočtem, tedy téměř před 13 tisíci lety.

Jak Sweatman uvádí ve studii zveřejněné odborným časopisem Time and Mind, kalendář mohl být vyryt v souvislosti s možným dopadem komety, se kterým pracuje tzv. hypotéza impaktu během mladšího dryasu. Podle ní mělo dojít před zhruba 12 800 lety ke srážce Země s kometou nebo asteroidním rojem. Tento impakt měl způsobit náhlou a dramatickou změnu klimatu, která vedla ke globálnímu ochlazení, známému jako mladší dryas, což byla studená epizoda trvající přibližně 1 200 let během pozdního pleistocénu. Podobná událost by podle Sweatmana mohla vyústit ve vznik nového kultu či dokonce náboženství. Zmíněná hypotéza je ale mezi vědci považována za kontroverzní. 

Ať už kalendář vznikl v důsledku dopadu komety či nikoliv, o obyvatelích Göbekli Tepe leccos vypovídá. „Zdá se, že to byli nadšení pozorovatelé oblohy,“ domnívá se Sweatman. „Ve světě, který byl zasažen kometou, by to nebylo nic divného. Vyrytí kalendáře také mohlo být jedním z kroků vedoucích ke vzniku písma o pár tisíc let později.“

Marie Ludovika Španělská porodila stejně jako její tchyně Marie Terezie šestnáct dětí. Jenže – z toho dvanáct synů! Vymření Habsburkům tedy díky ní už od té doby nehrozilo. Tuto pozdější císařovnu a zároveň českou i uherskou královnu česká historie příliš nezná. Pocházela z rodu Bourbonů. Světlo světa spatřila jako dítě neapolsko-sicilského královského páru, a když jí bylo čtrnáct let, stal se její otec španělským králem. Její cena tím na sňatkovém trhu pochopitelně stoupla. Původně se předpokládalo, že se vdá za Karla Josefa, v pořadí druhého syna Marie Terezie. Ten však zemřel v pouhých šestnácti letech na neštovice, obávanou metlu Habsburků. 

Nepravdivé zvěsti 

Princovým náhradníkem se pak stal jeho o dva roky mladší bratr Petr Leopold zvaný Poldík. U Habsburků netradiční první jméno dostal díky své kmotře, ruské carevně Alžbětě I. Petrovně. Už od malička se ale na vídeňském dvoře říkalo chlapci pouze Leopold. A když pak nastoupil na trůn, používal jen své druhé křestní jméno. 

Nevěsta Marie Ludovika byla o rok a půl starší než ženich. Jejich první svatba - v zastoupení se konala v roce 1764 v Madridu. Poprvé se však viděli teprve o rok později na oficiální svatbě v Innsbrucku. O Marii Ludovice kolovaly zvěsti, že je ošklivá a zrzavá. O to příjemněji Leopolda překvapilo, když v Innsbrucku stál proti půvabné a štíhlé blondýnce, která se mu na první pohled zalíbila. Svatba ale probíhala mimořádně smutně. 

Smolný úvod 

Ženich dorazil do Innsbrucku ve velice zuboženém stavu. Na svou budoucí ženu neudělal zrovna nejlepší dojem. Trápily ho silné nepřetržité průjmy, takže se prý dokonce mluvilo o funusu a posledním pomazání. Ani počasí příliš nepřálo, foukal silný vítr, takže plánovaný svatební ohňostroj raději zrušili. A obtíže nekončily. Nejhorší rána teprve přišla! O pár dní později totiž po návratu z divadelního představení zemřel ženichův otec František Štěpán Lotrinský na mozkovou příhodu. Příliš mnoho nepříznivých znamení pro mladé novomanžele. A přesto byl tento svazek šťastný a pro Habsburky požehnaný! Tolik synů, to už se nikdy neopakovalo. Vždyť vznikla jedna hlavní a pět vedlejších rodových linií. 

Krásné časy 

Prvním společným domovem se novomanželům stalo Toskánsko, které Leopold zdědil vlastně hned po svatbě po smrti svého otce. Mladí manželé se tu těšili velké oblibě, obyvatelé je opravdu milovali. Leopold, ač ho matka v dětství dost „dusila“ a považovala ho za vzpurné dítě, vyrostl v nekomplikovaného člověka, který se snažil na rozdíl od bratra Josefa II. s každým vyjít. Zatímco Josef II. své reformy autoritativně nařizoval, čímž si proti sobě popudil množství lidí, Leopold jednal diplomaticky, vše prosazoval pomocí kompromisu. A dařilo se mu to! 

Pokračoval v cestě, kterou započal už jeho otec František Štěpán Lotrinský. Toskánsko i za jeho působení patřilo k nejmodernějším státům Evropy. Manželství s Marií Ludovikou se hodně podobalo tomu, co vídal Leopold doma. Stejně jako František Štěpán ale ani Leopold nebyl úplně věrným manželem. Měl ovšem štěstí, že ho nepronásledovala žárlivá manželka jako Marie Terezie rozverného Františka. 

Milenky mu trpěla 

Marie Ludovika byla mimořádně tolerantní žena a Leopold si toho cenil. Ano, měl svou dlouholetou favoritku – komornou Madeleine Bianchi. A ačkoli platil za velkého milovníka a nejspíš jím i byl, kromě Madeleine můžeme identifikovat jen dvě další jeho milenky – jistou anglickou šlechtičnu Annu Cowper a pak krásnou římskou tanečnici Livii Raimondi. Říkalo se, že oč hůř tancovala, o to lépe milovala. Leopold jí nechal ve Florencii postavit palác, hýčkal ji a zahrnoval velkorysými dary. Ona se mu odvděčila tím, že mu porodila syna Luigiho, ke kterému se hrdý otec samozřejmě hlásil. Když se v roce 1790 po smrti Josefa II. stal Leopold císařem a musel převzít vládu ve Vídni, činil tak velmi nerad. Vůbec se mu z Toskánska nechtělo. 

Vztah s Livií ale odjezdem z Toskánska neskončil. Leopold ji vzal do Vídně i se synem. Ubytoval je blízko Hofburgu na Uhelném trhu dokonce i s Liviinými rodiči a bratry. Leopold to s lidmi zkrátka uměl. Dokázal, že se jeho tolerantní manželka s jeho milenkou dokonce dobře snášela. Tak to by Marie Terezie nedokázala ani náhodou. Bohužel idylka dlouho netrvala. 

Císař Leopold II. zemřel po pouhých dvou letech vlády 1. března 1792. Nebylo mu ještě 45 let. Smrt přišla tak rychle, že ani nestihl přijmout poslední pomazání. Kvůli nečekanému ochodu ze světa se začaly okamžitě šířit zkazky, že ho někdo otrávil. Hovořilo se o jezuitech, zednářích, francouzských jakobínech. A Marie Ludovika? Ta zemřela rovněž nečekaně jako její manžel, jen o pouhé dva a půl měsíce později…

V průběhu roku 1942 britský premiér Winston Churchill neustále pobízel vrchní velení RAF i námořnictva (Royal Navy), aby se něco podniklo proti německým velkým hladinovým lodím (hlavně bitevní lodi Tirpitz) kotvícím v norských fjordech. Úspěch bombardérů Lancaster z 617. perutě vyzbrojených skákajícími pumami Upkeep proti přehradám na řece Ruhr v květnu 1943 urychlil souběžný vývoj jejich menších verzí známých jako Highball. Šlo o speciální bomby ve tvaru zploštělé koule s průměrem 0,88 m a hmotností 430 kg, které bylo možné vtěsnat ve dvou kusech do upravené pumovnice mosquita. 

Image

Čtěte také

Dřevěný zázrak z ostrovů (1): Víceúčelový letoun de Havilland Mosquito

Při plánování operace brali Britové v úvahu skutečnost, že všechny německé těžké lodě jsou na kotvištích chráněny protitorpédovými zátarasy. Rozhodli se proto, že k útoku proti nejzranitelnějším částem jejich trupů pod čarou ponoru budou vhodné jedině skákající pumy. 

Velitelství RAF převedlo od 105. a od 139. bombardovací perutě 11 osádek, které se staly základem nové 618. perutě vybavené Mosquity B Mk.IV. Po zbytek roku 1943 se jejich piloti věnovali intenzivnímu nácviku shazování Highball ve Skotsku (jako cvičný cíl jim sloužila stará francouzská bitevní loď Courbet). K očekávanému bojovému letu ale nedošlo, protože nasazení experimentálních pum provázela nekonečná řada technických problémů. Tirpitz nakonec 12. listopadu 1944 poslaly ke dnu lancastery RAF.

Dárek k výročí

Na počátku roku 1943 se v Německu blížily oslavy 10. výročí založení třetí říše. Při této příležitosti měly 30. ledna zaznít v rozhlase projevy dvou nejvyšších představitelů nacistického režimu – říšského maršála a velitele Luftwaffe Hermanna Gӧringa o 11. hodině dopoledne a ministra propagandy Josefa Goebbelse odpoledne, přenášené živě z Berlínského sportovního paláce. Velitelství RAF se rozhodlo zmiňované projevy „opepřit“ leteckými útoky, které opět mohla vykonat jedině mosquita. 

Na prvním rušivém náletu se podílela trojice strojů 105. perutě, jež shodila své bomby na berlínský rozhlas z výšky asi 7 600 m přesně o jedenácté. Přestože způsobily jen minimální škody, přerušili vyplašení rozhlasoví technici vysílání a rozzuřený Gӧring se mohl k mikrofonu vrátit až po hodině. Druhý útok už nebyl tak úspěšný, neboť protiletadlová ochrana Berlína už stála v pohotovosti a rozhlasoví technici se po nepříjemné zkušenosti s Gӧringem neodvažovali Goebbelse jakkoli přerušovat. Projev ministra propagandy tak sice proběhl podle plánu, ale v jeho pozadí zněly výbuchy britských bomb a rachot intenzivní protiletadlové palby. 

V únoru 1943 začala z výroby přicházet nová verze „dřevěného zázraku“, která kombinovala palebnou sílu noční stíhací verze NF Mk.II s dlouhým doletem a schopností nést bombový náklad (byť poloviční oproti verzi B Mk.IV). Šlo o Mosquito FB Mk.VI., které od svého předchůdce okamžitě převzalo pomyslnou štafetu přesných úderů na bodové cíle v okupované Evropě. Právě včas, protože v této době již začínaly přípravy invaze na kontinent, a seznam potenciálních cílů, které bylo třeba do jejího uskutečnění napadnout, byl pořádně dlouhý. Zároveň ale tyto nové stíhací bombardéry velitelství RAF pověřovalo také „bokovkami“ v podobě speciálních úkolů.

Vypálení archivu gestapa

V průběhu let 1943 a 1944 sílila v Dánsku vlna stávek, protestů a sabotáží namířených proti okupaci. Gestapo podnikalo všechna možná opatření, aby dobře organizované odbojové hnutí rozbilo, a v průběhu dalších měsíců dokázali jeho členové o jeho struktuře a kontaktech nashromáždit velké množství údajů. V létě 1944 dokonce Němci zatkli větší počet odbojářů a hrozilo, že dojde k odhalení celé sítě hnutí odporu včetně jejího nejvyššího vedení. Když se zprávy o tomto vývoji dostaly do Británie, velitelství RAF rozhodlo o nutnosti precizního leteckého úderu na archiv i ubytovny gestapa a jednotek SS, které se nacházely v areálu univerzitního kampusu v Aarhusu. Za den D byl stanoven 31. říjen 1944 a úderu se mělo zúčastnit 25 stíhacích bombardérů Mosquito 140. leteckého křídla RAF. Doprovázet je měly mustangy 315. polské stíhací perutě. 

Stroje měly útočit v celkem čtyřech vlnách, přičemž mosquita prvních dvou vln napadla cíle průraznými pumami, a druhé dvě vlny měly shazovat pumy zápalné. Záměrem bylo zajistit úplnou destrukci cílových budov a shoření zmiňovaných záznamů v archivu. Nálet velení načasovalo mezi 11.30 až 12.00, neboť předpokládalo, že po ranních výsleších budou příslušníci odboje již znovu ve svých celách a gestapáci v kancelářích, na ubytovnách, nebo zaměstnáni přípravou na oběd. Díky důkladné předletové přípravě (několik dní před operací dostali piloti k dispozici přesný model areálu s označením cílů) pak samotný letecký útok proběhl přesně podle plánu. Archiv a ubytovny byly kompletně zničeny, přičemž v jejich troskách zahynulo odhadem 150 až 200 příslušníků gestapa a SS a asi 30 členů dánského hnutí odporu, respektive civilistů. Kromě jednoho stroje, který zavadil o střechu a musel nouzově přistát v neutrálním Švédsku, se všechna mosquita vrátila na základnu.

Operace Jericho

Stíhací bombardéry 140. křídla provedly ještě několik velice podobných úderů proti velitelstvím gestapa v okupované západní Evropě – například 11. dubna 1944 v Haagu, 31. prosince 1944 v Oslu nebo 21. března 1945 v Kodani (operace Kartágo). Avšak jejich nejtěžším a nejopěvovanějším úkolem, vykonaným doslova s chirurgickou přesností, se stal nálet na věznici ve městě Amiens. Cílem operace s příznačným názvem Jericho bylo díky shození pum na šest metrů vysoké obvodové zdi věznice zajistit hromadný útěk asi 700 vězňů, ve velké většině příslušníků francouzského hnutí odporu. Podobně jako v případě útoku na Aarhus byl i tento letecký úder důsledkem zjištění britské rozvědky, že německé velení plánuje na 19. února 1945 hromadnou popravu odbojářů. Od francouzského odboje Britové také věděli, že všichni němečtí strážní začínají obědvat přesně ve 12.00 a že vězni jsou v té chvíli ve svých celách. 

Díky kontaktům s francouzským hnutím odporu byla k vězňům propašována zpráva o chystaném náletu. Operace se mělo zúčastnit celkem 18 strojů Mosquito FB.Mk.VI ze stavu 140. křídla, přičemž polovina strojů patřila k 487. novozélandské peruti a zbytek k 464. australské peruti. Útočné formaci doplněné o jedno fotoprůzkumné mosquito, které mělo celý průběh útoku a jeho výsledky zachytit na film, velel plukovní k Percy Pickard. I v tomto případě byl na základě leteckých fotografií vytvořen nebývale detailní model areálu věznice, který si všichni piloti předem důkladně nastudovali. Útočící stroje nesly buď průrazné, nebo výbušné pumy s rozbuškou s 11sekundovým zpožděním. Na areál měly útočit postupně ze všech světových stran ve čtyřech po sobě jdoucích vlnách, přičemž bylo naplánováno, že útok začne přesně v poledne. Tentokrát zajišťovaly stíhací krytí stíhačky Typhoon od 174. a 245. perutě se základnou v Manstonu.

...a hradby se zřítily

Ráno 18. února 1944 panovalo na letišti v Hunsdonu velmi nepříznivé počasí, protože dráhu pokrývala tenká vrstva sněhu a hrozily další sněhové srážky. Přesto vzhledem k naléhavosti celé operace útočná formace kolem 11.00 odstartovala. První pumy dopadly na zdi věznice ve 12.01 a prorazily v nich několik velkých otvorů. Další explodovaly v jídelně stráží a ve strážnici, přičemž v jejich troskách okamžitě zahynulo asi 50 německých dozorců. Díky varování předem se 258 vězňům povedlo využít vzniklý chaos a utéct. Přibližně 100 dalších bohužel zahynulo (z toho 37 nezabily výbuchy pum, nýbrž palba přeživších strážných). Němci, rozezleni náletem posléze zorganizovali velkou pátrací akci a 182 uprchlíků v průběhu několika dnů dopadli. 

Z útočné formace se do Anglie nevrátily jen dva stroje. Jeden poškodila protiletadlová palba a musel nouzově přistát. Druhou ztrátu toho dne představovalo mosquito samotného velitele útoku plukovníka Pickarda, který se v cílové oblasti zdržel sledováním útěku vězňů. Navzdory stíhací ochraně padl jeho stroj za oběť Focke-Wulfu Fw 190 ze stavu JG 26. Oba britští letci zahynuli. 

Z popisu několika příkladů speciálních operací je zjevné, že letoun de Havilland Mosquito byl vskutku výjimečný letoun. Díky jeho rychlosti a obratnosti si ho všechny osádky velice oblíbily a v době zavedení do výzbroje RAF představoval jediný dvoumotorový bombardér schopný napadat a ničit cíle hluboko v nepřátelském zázemí a za denního světla. A to vše v době, kdy přesnost nočních náletů Královského letectva dosahovala své nejhorší úrovně. Z těchto důvodů mohla být právě jen mosquita pověřována speciálními úkoly. 

O kvalitách a adaptabilitě jejich konstrukce svědčí skutečnost, že další verze „dřevěného zázraku“ byly upraveny pro službu na letadlových lodích, sloužily jako rychlé dopravní a nákladní letouny, tvořily předvoje velkých nočních leteckých formací bombardérů RAF, sestřelovaly nepřátelské noční stíhačky nad jejich vlastním územím nebo rozsévaly zkázu mezi německou lodní dopravou u norských břehů v průběhu posledních dvou let války.

Badatelé zachytili supernovu SN 2022ADQZ již na sklonku roku 2022 s pomocí automatického průzkumu oblohy. Poté se jim podařilo počátkem roku 2023 zamířit na hostitelskou galaxii LEDA 857074 Hubbleův dalekohled a výsledkem je uhrančivý snímek galaxie se supernovou v atraktivní pozici.

LEDA 857074 je velmi zajímavá spirální galaxie s příčkou, která se nachází v souhvězdí Eridanu. Jak je vidět na snímku Hubbleova dalekohledu, LEDA 857074 má výraznou příčku, navíc ozdobenou zmíněnou supernovou SN 2022ADQZ. Spirální ramena této galaxie jsou méně výrazná a jejich struktura je do jisté míry narušená. U tohoto snímku vyniká velká pozorovací síla Hubbleova dalekohledu. Dokáže pěkně zviditelnit supernovy i s jejich galaxiemi na vzdálenosti miliard světelných let. Na snímcích jiných astronomických zařízení velmi vzdálené supernovy obvykle do značné míry splývají se svojí galaxií.

Pro astronomy je cenné, že v případě supernovy SN 2022ADQZ jde o supernovu typu Ia. To znamená, že to byla ohromující exploze bílého trpaslíka, který se nacházel ve dvojhvězdném systému a kradl hmotu svého hvězdného partnera. Tyto supernovy odborníci intenzivně zkoumají, protože je využívají jako takzvané standardní svíčky při měření vzdáleností v hlubokém vesmíru.

Před návštěvou Singapuru se rozhodně vyplatí seznámit se s tamními zvyky a zákony: Vyhnete se tak poměrně vysokým pokutám. Malý městský stát v jihovýchodní Asii totiž proslul mimořádně přísnými požadavky na chování na veřejnosti, turisty nevyjímaje. Jde o výsledek snahy bývalého premiéra Li Kuang-jaa, jenž proslul především svou „posedlostí“ pořádkem a čistotou.

Největším nepřítelem ministerského předsedy se přitom staly žvýkačky. Nesnášel je tak vášnivě, že se mu v 90. letech podařilo je v zemi zcela vymýtit. Zákaz jejich prodeje, a především žvýkání byl sice v roce 2004 částečně zrušen, koupit se však dají pouze v lékárnách a s platným dokladem. Zákaz odhazování žvýkaček každopádně přetrvává – a mimo pokutu hrozí za jeho porušení i výprask rákoskou! 

Nekouřit, nejíst, nemočit!

V Singapuru se pochopitelně nesmějí odhazovat ani sebemenší odpadky či nedopalky a v úvahu nepřipadá ani kouření na veřejných místech. Zapomeňte také na přebíhání silnic mimo přechody, konzumaci jídla či nápojů ve veřejné dopravě, nebo dokonce na malování graffiti. Připojení k nezabezpečené wi-fi síti pak tamní zákony považují za hackerství. 

Pozornost neztrácejte ani na veřejných toaletách. Jejich čistota se pravidelně kontroluje, a pokud zapomenete spláchnout, pokuta vás pravděpodobně nemine. Singapurské výtahy pak disponují zařízením na detekci moči, které zajistí uzamknutí provinilce až do příjezdu policie. Muži zákona jsou navíc ve městě takřka všudypřítomní, včetně příslušníků pracujících v utajení s pravomocí udělit na místě pokutu každému, kdo pravidla poruší. 

Mezinárodním tým ornitologů, který vedla Ar Kornreichová z Fordhamské univerzity v New Yorku, nedávno odhalil, že při srážce s okenním sklem zahyne podstatně více ptáků, než si vědci doposud mysleli. Jen v USA je to podle Kornreichové až miliarda ptáků ročně. Neradostný výzkum zveřejnil odborný časopis PLOS One.

Badatelé nejprve konstatovali, že většina výpočtů, které jsou používány k odhadům počtu úmrtí ptáků při kolizích s okny, vychází z počtu mrtvých pátků, nalezených přímo pod okny. Tyto odhady ale nezahrnují ptáky, kteří narazí do okna, jsou vážně zraněni, odletí z místa srážky, často zdánlivě v dobré kondici a následně podlehnou svým zraněním.

Ptáci po srážce s oknem podle vědců trpí podobnými symptomy, jako lidé po automobilových nehodách, včetně otoku mozku, který v drtivé většině případů vede k úhynu zraněného ptáka. Kornreichová s kolegy odhadují, že úmrtnost ptáků po nárazu do okna, kteří hned na místě nezahynou, se pohybuje kolem 60 procent. Data vycházejí více než tří tisíc případů takto poraněných ptáků, které veterináři a záchranné stanice ve Spojených státech ošetřili mezi lety 2016 až 2021. 

Vědci upozorňují, že většině takových úmrtí ptáků je možné relativně snadno předejít. Podle nich stačí nalepit na okna vhodné varovné siluety v době, kdy ptáci nejvíce migrují a pokud možno zhasínat světla za okny.