Přesun z Káthmándú k branám národního parku Čitvan může trvat šest či sedm hodin. Čas na nepálských cestách totiž plyne jinak, než je našinec zvyklý: První hodinu strávíte pokusem o vymanění se z notoricky ucpaných káthmándských ulic, potom začnete stoupat do kopce a naskytne se vám výhled na krásné hory, načež na sebe veškerou pozornost strhne dravá řeka Trishuli: Klikatí se podél silnice a svou nespoutaností dává do značné míry najevo, že Nepál stále ještě představuje krajinu pod nadvládou přírody.

Horské vrcholky se však postupně ztratí a výhled zaujme rozlehlá rovina Teraje, jejíž nadmořská výška kolísá mezi 50 a 300 metry, přičemž rozlohou mírně překonává Belgii. Představa, že se do Nepálu jezdí hlavně kvůli trekům a lezení po horách, se v popsaných končinách rozplyne jako pára nad hrncem. A právě ve zmíněných místech se rozkládá národní park Čitvan.

Nejprve odpočinek

Pomyslnou vstupní bránu představuje městečko Sauraha, které je na turisty dokonale připravené. Hlavní i mnohé vedlejší ulice lemují hotely, kavárny, restaurace, a občas také lázeňský rezort, kde se můžete vykoupat v bazénu. Za krásami obce jste sice nejspíš nepřijeli, přesto si po namáhavé cestě určitě rádi odpočinete v některém z podniků na břehu řeky Rapti a se sklenicí džusu nebo nepálského piva si užijete západ slunce.

Čitvan patří mezi nejunikátnější místa v Nepálu: Jeho současná rozloha činí 932 km² a chráněným územím byl vyhlášen již v roce 1973. O pár let později se oblast jižně od řeky Rapti stala domovem vzácných nosorožců a od roku 1984 tvoří park součást světového dědictví UNESCO. Tamní podnebí se nachází na pomezí tropů a subtropů, takže oproti Káthmándú se tam budete cítit jako v jiném světě. Horko se střídá s letními monzuny, a nejpříjemnější období pro lidi i zvířata tak nakonec představuje mírná zima. 

Výlet v kánoi

Zmíněná rezervace ukrytá na nepálsko-indických hranicích představuje odpradávna domov etnika Tharu. Jeho příslušníci se sice dokonale přizpůsobili životu v divočině, nicméně dnes přebývají roztroušení v malých vesničkách. Do nížiny se totiž stěhují lidé z měst, postupně zabírají půdu a vytlačují lid Tharu z lesů – takže už mu nezbývá než vzpomínat, jak se kdysi skvěle žilo v souladu s přírodou (viz Neškodná malárie).

Den v Čitvanu začíná dřív než v jiných částech světa. Abyste totiž z národního parku vytěžili maximum, je dobré si přivstat a vyjít brzy ráno, kdy ještě v nížinách leží mlha. Na úvod můžete vyrazit na výlet po řece Rapti či Burirapti: Tharuové se po nich odjakživa plaví v kánoích vyrobených z jednoho kusu dřeva a vy se v nich budete moct svézt také. 

Řeka plná zubů

Ze začátku uvidíte, a hlavně uslyšíte ptactvo – v Čitvanu žije tolik druhů opeřenců, že se mu dokonce přezdívá ráj ornitologů. Kochat se můžete nádherně barevnými rybaříky sedícími ve větvích stromů, typickým pištěním ibisů i krásně zbarvenými kačenami na březích, které sem migrují z mrazivé Sibiře. Krátce nato zahlédnete rovněž první srny či jinou vysokou zvěř: Nejčastěji jsou v místě k vidění tzv. axisové indičtí neboli čitalové. Nepotrvá však dlouho, a v řece se zavlní jeden z hlavních taháků národního parku, krokodýl bahenní. Při troše trpělivosti jich nakonec spatříte i desítky, včetně kriticky ohrožených gaviárů indických, kterým se tam k radosti ochranářů velmi daří.

Většina krokodýlů se zůstane vyhřívat na slunci, jiní se ovšem rozhodnou okořenit vaši plavbu trochou adrenalinu, odrazí se od břehu a zamíří rovnou ke kánoi. Nebudou útočit, pravděpodobně loďku podplavou a vylezou na břeh na druhé straně řeky. Stoprocentně jistí si však být nemůžete, což váš zážitek z plavby nepochybně obohatí.

Vláda proti pytlákům

Hlavní magnet Čitvanu však představují nosorožci indičtí: Jako na jednom z mála míst světa tam totiž zmínění mohutní tvorové stále přebývají ve volné přírodě. Nejvíc jich žije v indickém národním parku Kaziranga a druhé místo patří právě Čitvanu. Podle posledního sčítání v něm našlo útočiště zhruba 700 nosorožců, takže šance, že během svého putování zahlédnete alespoň jednoho, je relativně slušná.

Situace přitom vždy nebyla tak optimistická: V polovině 20. století se počet uvedených živočichů smrskl na pouhou stovku a o jejich záchranu se musela zasadit vláda. Naštěstí zareagovala rychle a rázně zasáhla proti pytlákům, kteří nebohé lichokopytníky lovili kvůli rohům, jež pak prodávali do Číny coby předmět lidové medicíny. Plocha parku se také rozšířila, což nakonec vedlo k tomu, že začala populace nosorožců růst. 

Balvany na pochodu

Pokud chcete nosorožce spatřit doslova „z očí do očí“, nasedněte spolu s průvodci do jednoho z rozhrkaných džípů. Park nicméně není zoologická zahrada, kde stačí přijít k výběhu a úspěch je zaručen. Důležitou roli tam hraje náhoda, a o to větší radost budete mít, když zvíře skutečně zahlédnete. Šance rostou mimo letní měsíce, kdy v oblasti panuje období dešťů: Tráva je totiž vyšší a nosorožci se v ní snáz schovají. Když potom džíp náhle zpomalí a průvodce vám naznačí, abyste byli potichu, neubráníte se vzrušení. Zdálky nosorožci připomínají balvany, jakmile se však dají do pohybu, budete se moct kochat jejich krásou a majestátností.

Do třetice se do Čitvanu můžete vydat na pěší výpravu. Průvodci z etnika Tharu znají džungli jako své boty a váš „výšlap“ obohatí informacemi o ptačím zpěvu i jeho původcích, upozorní vás na stopy v bahně a zároveň se postarají o vaši bezpečnost. Do porostů totiž vyrážejí mimo jiné vybaveni dřevěnými holemi, které jim slouží k odhánění tygrů indických. Nepál se zavázal také k ochraně těchto velkých kočkovitých šelem a jeho péče je vidět při každém sčítání: Zatímco v roce 2009 žilo v nížinách pod Himálajem 121 exemplářů, dnes je jich víc než 350. 

Neotáčejte se zády!

Na území Čitvanu přebývá 128 tygrů, takže v porovnání s nosorožci existuje pouze malá šance, že na některého z nich při svých toulkách narazíte. Přesto ani taková setkání nepředstavují úplnou výjimku. „Už se mi to jednou stalo,“ vzpomíná průvodce. „Hleděli jsme jeden druhému v podstatě do očí. Člověk musí zachovat klid, a hlavně se k tygrovi neotáčet zády. Odhalíte tak totiž krk a vyprovokujete zvíře k útoku.“ 

Procházka lesem je ovšem příjemná i bez blízkého setkání s králem džungle. Zapadající slunce proniká korunami stromů a vykresluje okolí v kouzelné zlaté hodince. Když se pak obrátíte zpět k městu, spatříte místní obyvatele zahánět slony, kteří jim přes den pomáhali s přenášením břemen. Poté se Čitvan ponoří do nočního klidu, a zatímco vy i džungle budete odpočívat, můžete začít přemýšlet, za jakým dobrodružstvím se vydáte zítra. 

V době, kdy na nebi nad Albionem zuřily letecké souboje mezi stíhači Luftwaffe a britského Královského letectva (RAF), vznikal v jedné nenápadné výrobní hale na anglickém venkově prototyp rychlého dvoumotorového bombardéru – letounu de Havilland DH 98, známého jako Mosquito (komár). Z kreslicího prkna na vzletovou dráhu továrního letiště v Hatfieldu se prototyp dostal za pouhých 11 měsíců, což byl vskutku pozoruhodný výkon. Po motorových a rolovacích zkouškách se žlutě natřený stroj poprvé vznesl k obloze 25. listopadu 1940. 

Letové zkoušky sice odhalily několik malých nedostatků, ale také potvrdily vynikající letové vlastnosti nového letounu se štíhlými liniemi a dvojicí výkonných motorů Rolls-Royce Merlin. Mosquito bylo nejenže obratnější než kterýkoli dvoumotorový bombardér, ale také uneslo 908 (později dokonce 1 816) kg pum až nad Berlín a létalo tak rychle, že spolehlivě uniklo všem tehdejším německým stíhačkám. Potvrdil to i speciální test v únoru 1941, během kterého prototyp ve výšce 6 700 m dosáhl maximální rychlosti 631 km/h a doslova tak uletěl nejrychlejší britské stíhačce Spitfire Mk.II, která nepřekročila rychlost 580 km/h.

Dilemata velení RAF

V době, kdy mosquito procházelo zkouškami, čelilo velitelství bombardovacího letectva (RAF Bomber Command) závažným výzvám. Od vypuknutí druhé světové války muselo již koncem roku 1939 rezignovat na strategii přesných denních náletů velkých formací středních a těžkých bombardérů a přejít výhradně na noční operace. To však s sebou neslo řadu dalších problémů, které spočívaly hlavně v tom, že britští piloti většinou ještě neměli dostatečný výcvik pro noční lety a navigátoři nebyli zvyklí na přesnou navigaci, bez níž nemohli ve tmě cíl najít. 

K tomu je nutné přiřadit postupně sílící protileteckou ochranu německých průmyslových center a vojenských zařízení po celé Říši a na okupovaných územích na západě, takže není divu, že takzvaná Buttova zpráva z 18. srpna 1941 pro Bomber Command sestavená na základě analýzy 633 fotografií objektů bombardovaných v letech 1940–1941, obsahovala krajně nelichotivé závěry. Psalo se v ní, že pouze jeden letoun ze tří byl schopen svrhnout své pumy blíže než osm kilometrů od zamýšleného cíle.

V důsledku této zprávy došlo od března 1942 ke změně strategie, která se zaměřila na kobercové bombardování německých městských aglomerací prováděné stále větším počtem letounů. Bombardovací velitelství RAF ale zcela nerezignovalo na zlepšování přesnosti náletů, a tak ve druhé polovině války postupně zavádělo moderní elektronické navigační pomůcky (Gee, Oboe nebo H2S) a také vytvořilo speciální jednotky, které měly za úkol za pomoci světlic a zápalných pum „značkovat“ cíle před příletem hlavní skupiny bombardérů (takzvaní Pathfinders). Denní bombardování se zdálo být i nadále nereálné a bylo možné maximálně nad územím okupované Francie, respektive proti cílům na německém pobřeží Severního moře, a pouze za pomoci tehdy existujících stíhacích bombardérů (například Hurricane) a lehkých středních bombardérů (Bristol Beaufort a Beaufighter nebo amerických strojů Boston).

Komáří štípance

První Mosquito B.Mk.IV „zavezl“ 15. listopadu 1941 na základnu 105. bombardovací perutě v Horshamu osobně Geoffrey de Havilland mladší (syn zakladatele firmy De Havilland). S tímto strojem dokonce předvedl osádkám malé akrobatické vystoupení, demonstrující výborné letové vlastnosti stroje. První operační let se ale uskutečnil až v květnu 1942, neboť bylo nutné čekat na dodávku upravených 500liberních (227kg) se zkrácenými stabilizátory. Standardní bomby se totiž do kratší pumovnice mosquita nevešly. 

Hned od začátku piloti 105. perutě zjistili, že jejich nový stroj je tak rychlý, že se nad německé území může odvážit i ve dne, což si hned ověřili v praxi 31. května 1942, kdy několik strojů pod vedením velitele perutě plukovníka Alana Oakeshotta zamířilo nad Kolín nad Rýnem. V dalších dnech mosquita letěla i nad Essen, Brémy a Flensburg, na něž shodila svůj pumový náklad ze 7 300 metrů. 

Následně si na bombardovacím velitelství RAF uvědomili, že nálety z velké výšky jsou jen mrháním potenciálem nových strojů. Proto Britové záhy vysílali mosquita proti menším bodovým cílům, jako byly například loděnice, elektrárny, továrny, mosty, vlaková depa a podobně. To vyžadovalo změny v taktice. Osádky začaly upřednostňovat rychlé přiblížení k cílům v nízké letové hladině maximálně 300 metrů (nad mořem dokonce jen 30 metrů), následné odhození bomb a okamžitý návrat na základnu. Zmiňovaný typ útoků sice nesmírně zvyšoval nároky na přesnou práci navigátorů, ale zároveň dával britským letcům velkou šanci dosáhnout v cílové oblasti momentu překvapení, přesně zasáhnout cíl a ještě se při troše štěstí vyhnout německým stíhačům. Luftwaffe totiž mezitím zavedla od srpna 1941 do služby nový typ Focke-Wulf Fw 190 A, který byl rychlejší než Mosquito B.Mk.IV (650 km/h vs. 610 km/h) a mohl ho proto za určitých okolností dostihnout.

Bomby pro gestapáky

Dne 19. září 1942 příslušníci 105. perutě uskutečnili první nálet RAF na Berlín za denního světla od začátku války. Útoku se celkem zúčastnilo šest strojů, a přestože nakonec hlavní město Německa bombardovalo přes mraky jen jediné mosquito (dvě cestou nad cíl postihla porucha a musela se vrátit, další kvůli nepřesné navigaci bombardovalo Hamburk a dva stroje napadli stíhači), byl nálet vnímán jako úspěšný. Na jeho základě velitelství RAF rozhodlo o provedení další mise, která se měla stát první speciální operací „dřevěných zázraků“ během druhé světové války. 

Na podzim 1942 uplynuly již více než dva roky od německé okupace Norska. Britská vláda chtěla dát tamnímu odboji najevo, že na své spojence nezapomíná. Jako nejvhodnější prostředek se jevil letecký úder proti jednomu ze symbolů německé okupační moci – budově velitelství gestapa v Oslu. Vzhledem ke značné vzdálenosti od britského pobřeží (celkem asi 1 770 km) mohla v této fázi války podobnou operaci provést jedině mosquita. Útok měli uskutečnit piloti 105. perutě. Ke zkrácení již tak dlouhého letu stroje nejprve 25. září 1942 přelétly na základnu v Leuchars ve Skotsku, kde doplnily palivo a do pumovnic naložily 227kg bomby s rozbuškami nastavenými na 11sekundové zpoždění. 

Následně vystartovaly k dlouhému letu těsně nad hladinou Severního moře ve výši 30 až 60 m, aby se vyhnuly zachycení radarem. Přesto je před norským pobřežím očekávaly stíhačky Fw 190 ze stavu JG 5, které jedno z mosquit poškodily a donutily k nouzovému přistání. Ostatní tři stroje unikly a zaútočily na cíl. Bohužel z 12 bomb padajících na budovu jich kvůli porouchaným rozbuškám vybuchlo jen pět, z nichž čtyři budovu zasáhly. Následující večer se obyvatelé Velké Británie z vysílání BBC dozvěděli o úspěšném útoku v Oslu a také o existenci „zázračného“ bombardéru ve výzbroji RAF.

Lunární povrch vypadá na první pohled naprosto prázdně a zcela bez jakékoliv atmosféry. Od osmdesátých let minulého století ale víme, že se nad povrchem nachází velmi tenká a řídká vrstva atmosféry, označovaná jako „exosféra“. Zřejmě jde o produkt nějakých procesů, souvisejících s „kosmickým počasím“, detaily ale až doposud nebyly s jistotou známé.

Výzkumný tým, který vedla Nicole Xike Nieová z Chicagské univerzity a Massachusettského technologického institutu MIT, tvrdí, že odhalil klíčový proces, který je zodpovědný za vznik lunární exosféry a dodnes udržuje její existenci. Podle vědců jde o výsledek procesu vypařování při dopadech meteoritů všech velikostí. Podrobnosti vědci uvádějí v odborném časopisu Science Advances.

Nepřetržité bombardování

Badatelé analyzovali vzorky lunárních hornin, které přivezli astronauté misí programu Apollo. Výsledky analýz potvrzují, že prakticky nepřetržité nárazy meteoritů (v dnešní době spíše jen mikrometeoritů), vedou k vypařování určitých atomů a látek z povrchu. Část uvolněného materiál zmizí do okolního vesmíru, zatímco zbytek zůstává po nějakou dobu těsně u lunárního povrchu, kde tvoří zmíněnou exosféru.

„Jsme přesvědčeni, že jde o definitivní odpověď,“ říká Nieová. „Vše nasvědčuje tomu, že právě vypařování při dopadech meteoritů je dominantním procesem, který je zodpovědný za tvorbu lunární atmosféry. Měsíc je starý téměř 4,5 miliard let a zřejmě po celou tu dobu má podobnou atmosféru.“

Nieová a její tým získali deset vzorků lunárního materiálu, každý zhruba o hmotnosti 100 miligramů. Jde o množství, které by se vešlo do jediné kapky deště. V analýzách se badatelé zaměřili na dva prvky, u nichž lze očekávat, že se při dopadu meteoritu snadno „vypaří“ – draslík a rubidium. Poměr jejich lehkých a těžkých izotopů ve vzorcích potvrdil, že na Měsíci dochází ke zmíněnému vypařování.

Je vůbec možné vypít příliš mnoho vody? Podle odborníků na fyziologické procesy v těle to možné je. „Většinu lidí uvidíte pitný režim spíš nedodržovat než přehánět,“ vysvětluje přispěvatelka do CBSNews Aliza Chasanová. „Když už narazíte na někoho, kdo to s pitím vody přehání, měli byste mu kulantně vysvětlit, že nadměrný příjem čiré tekutiny totálně rozhodí rovnováhu elektrolytů v těle, a to má pak velice nepříjemné dopady.“ 

Propíraných osm sklenic

Tuto univerzální radu většina lidí nejspíš zná: Doporučený denní přísun tekutin odpovídá osmi sklenicím vody. Ty tvoří ony deklarované dva litry, o nichž básní většina obvodních lékařů i specialistů. Jenže kde je pravda? Trochu světla do problému vnáší zamyšlení fyziologa Josuke Jamady z Národního institutu Biomedicínských inovací, zdraví a výživy v Japonsku, autora nejnovější studie na toto téma a „odpůrce“ přehánění to s pitím vody.

„Pokud se váš jídelníček skládá výhradně z vajec, slaniny, chleba, chipsů a pizz, je přirozené doplňovat tekutiny pitím, poněvadž z těchto potravin jich moc nedostanete. Jestliže si ale dopřáváte maso, zeleninu, ovoce, ryby, těstoviny a rýži, přijmete už samotným jedením dostatek tekutin. Přibližně padesát procent doporučené denní spotřeby,“ vysvětluje Jamada.

Záleží i na klimatu

Zprůměruje-li se příjem tekutin stravou, platí, že zhruba dvacet procent denního příjmu tekutin pochází z potravy. Jiné instituce mají ale na množství přijaté tekutiny trochu jiný názor. Podle Národní akademie věd, inženýrství a medicíny v USA by měl dospělý muž vypít asi třináct sklenic vody, což je přes tři litry tekutin. Dospělé ženy žijící v mírném podnebí prý potřebují přijmout asi osm sklenic vody denně, což jsou zhruba ony deklarované dva litry.

„Množství vypité vody se liší také v závislosti na klimatu a ročním období. V horkém dni se většina přijatých tekutin vypotí, když se tělo snaží ochladit. Průměrný člověk má nějaké tři miliony potních žláz a pocením ztrácí vodu a elektrolyty,“ doplňuje Aliza Chasanová ze CBSNews. Právě studie Variation in human water turnover associated with environmental and lifestyle factors od Josuke Jamady z roku 2022 naznačila, že to s dvěma litry vody denně není tak žhavé. Kromě toho dochází k problémům s dostupností vody, protože se s ní neuvěřitelně plýtvá.

Odstrašující příklad – Anglie

Překvapivě nejhůř je na tom co do hospodaření s vodou Velká Británie. Spojené království každý den vyplýtvá více než tři miliardy (to jsou tři tisíce milionů) litrů pitné vody. To by stačilo na výrobu patnácti miliard šálků čaje nebo hydrataci celé populace Afriky. To v přepočtu na den znamená, že se ve Spojeném království každý den (pitím) vyplýtvá dvacet milionů litrů vody.

A tím se oklikou opět vracíme k výzkumu Josuke Jamady. Jeho studie, publikovaná v časopise Science, hodnotila příjem vody 5 604 lidí z třiadvaceti zemí (ve věku od osmi dnů do šestadevadesáti let). Subjekty vypily sklenici vody, v níž byly některé atomy vodíku nahrazeny deuteriem, stabilním izotopem vodíku, který se přirozeně vyskytuje v lidském těle a nijak mu neubližuje.

Jak zpracováváme vodu?

Míra eliminace nadbytečného deuteria odhalila, jak rychle se voda v těle přeměňuje. „Míra se značně lišila v závislosti na věku, pohlaví, úrovni aktivity a prostředí, ve kterém člověk žije. Lidé žijící v horkém a vlhkém klimatu a ve vysokých nadmořských výškách, sportovci a těhotné a kojící ženy měli vyšší úroveň eliminace, což znamená, že potřebují pít více vody,“ vysvětluje Jamada.

Výdej energie je zdaleka nejdůležitější faktor v otázce přeměny vody na jiné tělesné molekuly. U mužů ve věku dvacet až pětatřicet let se průměrně přemění 4,2 litru vody denně. To se s věkem snižuje, přičemž u mužů ve věku devadesáti let už je to jen 2,5 litru. Ženy ve věku dvacet až čtyřicet let mají průměrnou přeměnu 3,3 litru vody, ve věku devadesáti let je to stejně jako u mužů nějakých 2,5 litru. Sportovci přemění asi o litr víc než ti, co nesportují. Největší podíl přemění novorozenci, ti každý den nahradí asi osmadvacet procent vody v těle.

„Z toho vyplývá, že doporučení tradující se po generace, tedy vypít osm sklenic vody denně, je pro většinu lidí ve většině situací přehnané, a tuto ‚univerzální politiku‘ žádná vědcům dostupná data nepodporují,“ řekl spoluautor japonské studie, profesor John Speakman z univerzity v Aberdeenu. Ačkoli ve většině případů není pití většího množství vody zdraví škodlivé, ve výjimečných situacích by problematické být mohlo.

„Otrava vodou“

Otrava neboli intoxikace vodou je extrémně vážný zdravotní problém, a to hlavně z toho důvodu, že není v medicínské literatuře kvalitně popsán. Z toho vyplývá, že ho většina lékařů nerozpozná nejen v raných fázích (pacient má příznaky zmatenosti, dezorientace, nevolnosti a zvracení), ale ani v těch pokročilých, potenciálně život ohrožujících (pacientovi se bryskně zhoršuje duševní stav a psychotické příznaky). Včasná detekce je přitom u prevence závažné hyponatremie, vedoucí k záchvatům, kómatu a smrti, naprosto zásadní.

Případová studie publikovaná v Magazínu klinické patologie v roce 2003 popisovala 64letou ženu s anamnézou onemocnění mitrální chlopně, ale jinak celkově bez příznaků. Večer před smrtí začala nutkavě pít obrovské množství vody, odhadované na 30 až 40 sklenic, což prokládala epizodami zvracení. Začala být hysterická, zoufalá a křičela, že „ještě nevypila dost“. Lékařskou pomoc odmítla, ale v pití vody pokračovala i v noci, kdy se pravidelně kvůli napití probouzela ze spánku. Později usnula a po nějaké době zemřela.

O šest hodin později byla provedena pitva. Hypofýza a nadledvinky byly v normě, neprokázal se žádný bronchiální nádor. Na každé plíci měla pleurální výpotek (výrůstek) s pěnivou růžovou tekutinou. Srdce vykazovalo známky onemocnění mitrální chlopně a hypertrofie levé komory. V žaludku měla zemřelá 800 ml vodnaté tekutiny a nitrobřišní orgány byly výrazně prosáklé. Jako příčina smrti byla uvedena hyponatremie v důsledku akutní intoxikace vodou. Z případové studie jasně vyplývá, že otravu vodou nelze brát na lehkou váhu, protože je život ohrožující.

Co se děje v těle?

Intoxikace vodou vyvolává poruchu rovnováhy elektrolytů, což vede k rychlému poklesu koncentrace sodíku v séru a nakonec ke smrti. Závažné příznaky se objevují při velmi nízkých koncentracích sodíku (90 až 105 mmol/l). „Jak koncentrace sodíku klesá, symptomy postupují od zmatenosti k ospalosti a nakonec ke kómatu. Důležitým faktorem je však také rychlost, jakou koncentrace sodíku klesá. Akutní příjem velkého množství vody během krátké doby, jak k tomu došlo v případě této ženy, byl fatální,“ vysvětluje histopatolog D. J. Farrel ve studii Fatal water intoxication.

Samovolně vyvolaná intoxikace vodou je psychologům známá, ale v odborné literatuře je nedostatek informací a malé povědomí o tomto život ohrožujícím problému. Počáteční příznaky spojené s tímto stavem jsou velmi podobné psychóze s nevhodným chováním, bludy, halucinacemi, zmateností a dezorientací. Pokud se příznaky neléčí, mohou přejít od mírné zmatenosti k akutnímu deliriu, záchvatům, kómatu a smrti, jak tomu bylo v tomto případě.

„Smrtelná intoxikace vodou byla popsána v několika různých klinických situacích. Nejběžnější je psychogenní polydipsie (kompulzivní pití vody), která je spojena buď s duševním onemocněním, nebo s mentálním postižením,“ doplňuje Farrel. Tento stav byl popsán také u mladých vojáků s dobrým zdravotním stavem, u nichž se vyvinula hyponatremie po nadměrné hydrataci v horku. Nejčastější symptomy, jimiž vojáci trpěli, byly změny duševního stavu, zvracení, nauzea a záchvaty. Náhodná intoxikace vodou byla popsána jako důsledek nadměrného příjmu vody po epizodě gastroenteritidy a po výplachu žaludku. „Existuje ještě tzv. nucená intoxikace vodou a v některých zemích je uznávanou formou zneužívání dětí vedoucí k poškození mozku, které bývá fatální,“ doplňuje Farrel.

V roce 2019 odkryli turečtí archeologové na lokalitě Çemka Höyük na jihovýchodě Turecka ostatky ženy, pohřbené před zhruba 12 tisíci lety, tedy na konci nejmladší doby ledové. Tehdy tuto oblast obývali lovci-sběrači, kteří začínali zakládat malé osady. Dotyčné ženě bylo v době její smrti něco mezi 25 až 30 lety.

Žena z Çemka Höyük byla pohřbena pod podlahou budovy postavené z hlíny. Vědci již dříve zjistili, že pohřbívání pod podlahu v domácnostech bývalo v uvedeném období běžné. V tomto případě ale šlo o výjimečný pohřeb. Nalezená žena totiž měla u sebe kosti různých druhů zvířat. Podrobnosti tohoto pozoruhodného objevu zveřejnil odborný časopis L'Anthropologie.

Pohřeb se zvířecími kostmi

Jde v mnoha ohledech o velmi zvláštní nález. Žena byla pochována v době, kdy ještě v dané oblasti nedošlo k domestikaci hospodářských zvířat. Jde vesměs o kosti divoce žijících druhů. Ještě překvapivější bylo pro odborníky zjištění, že tělo ženy bylo zakryto velkým kusem vápence.

Podrobný výzkum zvířecích kostí ukázal, že byly během pohřbu pečlivě rozmístěny s určitým záměrem. Například těsně nad tělem ženy byla umístěna lebka zubra, jehož čelist byla oddělena a položena u ženiných nohou. V hrobě byly také nalezeny kosti z křídel koroptví, nohou kun nebo kosti divoce žijících ovcí a koz.

Archeologové usuzují, že vzhledem k množství zvířecích kostí zřejmě šlo o ženu se zvláštním postavením v tehdejší společnosti. Mohlo jít například o šamanku. Šamani byli v různých společnostech vnímáni jako osoby, které byly v úzkém spojení nejen se zvířaty ale i s duchy.

Japonský lander SLIM (Smart Lander for Investigating Moon) přistál 19. ledna 2024 v kráteru Shioli, který se nachází v Moři nektaru (Mare Nectaris) na přivrácené straně Měsíce. Přistání se sice nepovedlo úplně podle očekávání, protože SLIM přistál na boku, což ovlivnilo řadu dalších věcí, základní cíl mise – přistání na přesně zvolené místo se ale podařilo splnit.

SLIM se sice v květnu odmlčel, přesto dál hraje roli ve vesmírných experimentech. 24. května nad landerem dvakrát přeletěla ve výšce 70 kilometrů americká sonda LRO (Lunar Reconnaissance Orbiter) a dvakrát vyslala k landeru SLIM laserový paprsek.

Laserový paprsek, který vyslal z paluby LRO laserový výškoměr, zasáhl malé zařízení na landeru SLIM, sloužící jako odrážeč. Paprsek se odrazil a přístroje orbiteru LRO tento odraz detekovaly. Podle NASA jde o skvělý zásah a významný úspěch. Vzhledem ke špatné pozici landeru SLIM na povrchu Luny to bylo velmi obtížné. Jen přibližně pět centimetrů velký odrážeč je sice umístěný na vrcholu landeru, vzhledem k jeho poloze se ale vlastně nachází na boku.

Aby operátoři orbiteru LRO zvýšili šance na úspěch, úzce spolupracovali s japonskou vesmírnou agenturou JAXA, kvůli přesnému určení místa přistání a orientace landeru SLIM. Poté si spočítali, na které pozici oběžné dráhy bude mít sonda LRO největší naději na zásah laserem.

Jak vysvětluje Xiaoli Sun z Goddardova vesmírného střediska NASA, výškoměr sondy LRO nebyl původně určený pro podobné experimenty a nebylo vůbec jisté, že se povede laserem výškoměru odrážeč zasáhnout. Zároveň ale jde o jediný laser, který je momentálně na orbitě Luny k dispozici. Pro LRO nešlo o první experiment tohoto druhu – již na konci loňského roku si podobný kousek úspěšně vyzkoušela s indickým landerem Vikrám. 

Na přelomu 15. a 16. století se v českých zemích rozhořel zápas zdejších šlechticů s měšťany královských měst. Jeho podstatou se stalo hospodářské podnikání pánů a rytířů, kteří razantně vstoupili do tržní ekonomiky, jež do té doby představovala doménu měšťanů. Konkurenční boj brzo přerostl do politické sféry a výrazně ovlivnil vývoj českého státu. Roku 1500 bylo vydáno takzvané Vladislavské zřízení zemské, které posílilo pozice vyšší šlechty v Českém království na úkor panovníka a měšťanstva a značně snížilo zisky měst z podnikání. Situaci ještě zhoršovali zchudlí rytíři, kteří se často dostávali na scestí a živili se jako loupežníci. 

Staré letopisy české na jejich adresu uvádí: „Toho času mnozí z rytířstva, promrhavše statky své, chtějíce se pánům vyrovnati i ochudli a dali se v loupeže. A škody činili lidem městským, kteřížto po svým živnostech po zemi chodili. A žádný z měst proti právům nic nesměl učiniti, ale rytířští lidé vždy pravi zůstali. A tak ta zemská práva jsou všech měst veliká zkáza, neb oni páni soudili a zemané lotři po silnicích brali a potom toho zapřeli.“ 

Mord na rynku pražském 

Nevůle měst, která si během husitských válek přivykla podílu na moci, se odrazila v zášti proti urozeným. Mnozí měšťané totiž odmítali uznat Vladislavské zřízení zemské a přísně stíhali přestupky uvnitř městských hradeb. Nejznámějším případem se stala poprava Jana Kopidlanského. Tento 24letý šlechtic z východočeského Kopidlna se 3. října 1506 zúčastnil výročního trhu na Starém městě pražském a v hádce tam zabil zemana Jana Cukra z Tamfeldu. Purkmistr Daniel Rauš jej za tento čin odsoudil za přítomnosti pouhých tří konšelů k trestu smrti. Přestože Jan žádal o kněze, aby mohl učinit zpověď, nebylo mu vyhověno, a ještě téhož večera skončil na popravišti. 

Staroměští radní tak manifestačně ukázali, že chtějí trestat zločiny spáchané na jejich území bez ohledu na právní zvyklosti. Dobře totiž věděli, že delikty šlechty spadají před zemský nebo komorní soud. Měšťané však exekuci docela vítali, zazněli při ní i výroky „dobře tak na vás zvyjebaní zemánkové, aby vám hlavy skákali“. V té chvíli konšelé ještě netušili, že spustili lavinu násilností. 

Osekaný pacholek 

Spěšnou popravu mladého vladyky, kterému nebyla dopřána ani poslední zpověď, nesl zvlášť těžce jeho bratr Jiří Kopidlanský a rozhodl se svého mladšího sourozence pomstít. Soustředil kolem sebe skupinu rabiátů a již v říjnu 1506 přepadl u Mnichova Hradiště pražské formany Blažka a Haška, kteří se vraceli domů z Turnova. Zmocnil se jejich koní, pobral nějaké zboží a „osekal“ svou první oběť, pacholka Zikmunda Zálešáka. Osekávání, tedy mrzačení náhodně vybraných jedinců patřilo mezi zvláštní libůstky Jiřího Kopidlanského. Podle historika Petra Čorněje „znetvořoval“ kupce především proto, aby si pražští měšťané při pohledu na postižené uvědomili, že udělali obrovskou chybu, když popravili jeho bratra Jana.

V červenci 1507 zaslal pomstychtivý vladyka králi Vladislavovi Jagelonskému list, v němž vypověděl Pražanům oficiálně nepřátelství a stal se takzvaným zemským opovědníkem. Koncem téhož měsíce pak přepadl staroměstské kupce vracejíce se ze svatojakubského jarmarku v Jičíně. Kopidlanský se se svou družinou (čítající v té době asi 200 koní a 100 pěšáků) zdržoval zejména na trase mezi Plzní a Prahou. Jeho hlavním stanovištěm a skrýší se stal hluboký les Studenec a krčma u vsi Cerhovice. Působil tedy na poměrně rozsáhlém území. Letopisy tvrdí, že cestoval i s katem: „(…) i bral i mordoval, ruce sekal mnohým lidem a stínal, kdež koho nalezl, s katem jezdě, i vsi pálil.“ 

Pozdrav Pražanům 

Jiří se na jaře 1508 pokusil o smír se staroměstskými konšely, ale neuspěl a nadále tak pokračoval ve své záškodnické činnosti. Dne 14. června přepadl kupce vracející se z Boleslavi do Prahy. Dvou měšťanům uťal ruce, nohy a rozřezal chřípí. Dříve než stihl osekat další kupce, se ale přihnali sedláci z okolí, kteří opovědníka i s jeho kumpány zahnali na útěk. Vít Perníkář, jeden ze svou zmrzačených měšťanů, tvrdil, že ho Kopidlanský nutil, aby svou uťatou ruku donesl s patřičným vzkazem na staroměstskou radnici konšelům. Pokud by je zde náhodou nezastihl, měl useknutou paži odnést na zemský sněm. 

V srpnu požadoval Jiří, aby mu Pražané vydali tři konšely včetně purkrabího Daniela Rauše, kteří unáhleně odsoudili jeho bratra Jana. Radní však odmítli, a tak násilné šílenství pokračovalo. Kopidlanský se tentokrát zaměřil na poddanské vesnice pražských měst a 15. března zničil ohněm Novému městu vsi Jesenici, Úval a Vesec. Na 20 koních pak napadl Michli a téměř celou ji vypálil. Stejný osud potkal také Běchovice i statek jeptišek z kláštera svaté Kateřiny. Následně se vydal k Počernicím a cestou spálil několik stohů a stodol. U Strašic a Kyjích se mu ale postavili na odpor stateční sedláci a zahnali ho na útěk. 

Král konečně zasahuje 

Pražané na oplátku zorganizovali trestnou výpravu na Kopidlno pod vedením žoldnéře Václava z Dědibab. Ten sice sídlo vypálil, Jiřího matce Elišce a jeho bratru Zikmundovi se však podařilo uprchnout, čímž se vyhnuli osudu rukojmích. Představitelé pražských měst ovšem nevěděli nebo zapomněli, že Jiří ještě před vyhlášením opovědnictví přepsal svůj majetek na rodinu, aby si uvolnil ruce pro škůdcovství. Jeho matka a bratr tedy neměli z hlediska práva se spory nic společného a obrátili se na zemský soud. Opovědník v odvetě za zpustošení svého rodiště vytáhl na Nymburk, neboť právě odtud postupoval z popudu Prahy Václav z Dědibab. V pondělí 25. září 1508 Kopidlanský oklamal tamní ponocné tvrzením, že je Mikuláš z Hořic a nepoznán se tak dostal dovnitř, kde následně zabil stráže, zapálil předměstí a utekl pryč. 

Zemský škůdce byl stále tak úspěšný především z toho důvodu, že mnozí páni a rytíři jej všestranně podporovali a neustále omílali nespravedlivé odsouzení jeho bratra Jana. Král Vladislav, který tou dobou pobýval v Budíně, zůstával ohledně sporu dlouhou dobu neutrální a Jiříkovi činy upoutaly jeho pozornost až později. 

Vleklý konflikt pražských měst s Kopidlanským urovnal panovník až na jaře 1509. K velké nespokojenosti měst vladař rozhodl, že všechny činy budou zapomenuty a odpuštěny. Dokonce i protiprávní akty, kterých se zemský škůdce dopustil, smetl král slovy: „těmi odpovědmi nic proti své cti a dobré pověsti neučinil.“ Panovník omilostnil také nejbližší opovědníkovi společníky a prominul jim všechny násilné činy. Obě strany se pak zavázaly, že mezi sebou nadále nepovedou žádné spory a propustí zajaté vězně. Pražané navíc museli Elišce Kopidlanské vyplatit 5 500 kop českých grošů jako náhradu za zpustošení jejího panství. Měšťané Vladislavovo rozhodnutí nechápali a brali ho jako zradu. 

Záhada benátského poháru 

Další životní osudy zemského škůdce zůstávají pro nedostatek pramenů zahaleny tajemstvím. Po čtyřech bouřlivých letech řádění a vražd zamířil Kopidlanský roku 1510 podle všeho do západních Čech. Šlo zřejmě o Janovice nad Úhlavou, kde tehdy sídlil známý opovědník Heřman Janovský. V té době tam kulminovala příprava na válku proti rýnským falckrabím, které se pravděpodobně účastnil i Kopidlanský. Tento konflikt se mu nepochybně zamlouval, neboť se vedl záškodnickým způsobem a Jiří tak při něm mohl zúročit své bohaté zkušenosti. 

V témže roce podle historika Petra Čorněje vstoupil do služeb loupeživého rytíře Zdenka Dobrohosta z Ronšperka, který Kopidlanského ustanovil purkrabím na Starém Herštejně. Z Dobrohostových tvrzí se podnikali výpravy proti Falci i po uzavření míru. Když se situace stávala již neúnosnou, nejvyšší purkrabí Českého království, Zdeněk Lev z Rožmitálu hrady dobyl a Starý Herštejn nechal rozbořit. Kopidlanský údajně padl při obléhaní hradu nebo byl zajat a později, stejně jako jeho bratr Jan, stať. 

Této verzi se po dlouhá leta věřilo, jisté to ale není. V jednom z drážďanských muzeí se totiž nacházel benátský emailový pohár, z jehož dekoru se soudilo, že patřil právě Kopidlanskému, nesl ovšem letopočet 1511. Pohár bohužel během druhé světové války zmizel, a tudíž ho nelze podrobit bližšímu zkoumání. 

Nicméně historik Jaroslav Prokop na základě této indicie zastával názor, že Jiří přežil a později válčil jako námezdný žoldnéř v Itálii. Hypotézu o jeho působení na Apeninském poloostrově podporuje i rukopis Liber rubeus uložený v pražské národní knihovně. V něm je totiž zapsáno rozhodnutí kardinálů z 21. dubna roku 1514, kteří k žádosti Jiřího z Kopidlna a Jana Straníka z Kopidlna udělili stodenní odpustky těm, kdož navštíví kostel sv. Prokopa v Naslavi a vykonají předepsané modlitby. Jiří Kopidlanský je zde titulován jako papežův rytíř zlatý a jeruzalémský a hory Sion. Otázka data, místa a způsobu úmrtí tohoto muže, tak zůstává nadále otevřená.

Vznik novozélandského vulkanického údolí Waimangu se datuje na 10. června 1886, kdy regionem Rotorua otřásl výbuch sopky Mount Tarawera. Erupce zničila okolí vulkánu a otevřela zemskou kůru podél 17 kilometrů dlouhé trhliny. Mount Tarawera byla doslova rozštípnuta na dvě poloviny, plocha zdejšího jezera Rotomahana se dvacetinásobně zvětšila a v údolí vzniklo sedm kráterů. 

Patnáct let po erupci se uvnitř nově formovaných kráterů vytvořily horké prameny, které jsou součástí geotermálního systému Waimangu – nejmladšího geotermálního systému na Zemi. Rostliny se do zdevastované oblasti vrátily o dalších patnáct let později.

Dnes Waimangu představuje vzácný ekosystém, který se po sopečné erupci přirozeně obnovil a je chráněn jako přírodní rezervace spravovaná novozélandským ministerstvem ochrany přírody. Rozvíjející se místní fauna a flóra je jediným současným novozélandským příkladem obnovy přírody bez jakéhokoli lidského přispění.

Vikingové, obávaní nájezdníci z Dánska, Norska a Švédska, se stali postrachem Evropy již kolem roku 800. Na svých dlouhých lodích (dnes ne zcela správně nazývaných drakkary) plenili pobřeží britských ostrovů i kontinentu. Postupně se odvažovali čím dále víc na jih a nakonec pronikli i do Středomoří. V bezpečí před nimi nebylo ani vnitrozemí. Jejich dlouhé lodě dokázaly díky nízkému ponoru a silným veslařům pronikat i proti proudům řek a plenit krajiny i stovky kilometrů od moře. Tak se stalo, že se 28. března roku 845 vikingové objevili i před Paříží. 

Úspěch bez boje

Od ústí Seiny proti proudu se vydalo asi 120 lodí s 5–6 tisíci muži na palubách. V jejich čele stál podle franských pramenů jistý Reginherus, což byl pravděpodobně legendární válečník Ragnar Lodbrok, který měl nevyřízené účty s franským králem Karlem Holým a chtěl mu oplatit porážku ve Frísku. Vikingové nejprve dobyli Rouen a pak postupovali k hlavnímu městu. Karel Holý proti nim vypravil vojsko, ale vikingové pluli po řece, proto král musel své muže rozdělit na dvě části a každá z nich postupovala po jednom břehu. Pro Ragnara nebylo těžké jednu izolovanou část porazit a druhá se raději stáhla zpět. 

Celkem 111 zajatců pak vikingové oběsili. Způsob popravy nasvědčuje, že šlo o oběť vládci severských bohů Odinovi. Aby náboženské symboliky nebylo málo, dorazili pohanští nájezdníci k Paříži 29. března, právě na velikonoční neděli, největší křesťanský svátek. Město prakticky neměl kdo bránit, panovník i se zbytkem armády je raději opustil a nechal na pospas vetřelcům. Vikingové bez potíží překonali hradby a Paříž vyplenili. Stejný osud postihl i předměstí, kde stála řada kostelů a klášterů. Dílo zkázy dokonal oheň. 

Mor z Boží vůle

Jenže tím vším museli rozhněvat mocného Boha křesťanů. Jak jinak si mohli vysvětlit, že v jejich táboře u Paříže vypukl mor? Tedy asi ne ten pravý dýmějový, ale nějaký druh zhoubné epidemie. Přesný druh nemoci neznáme. Nejprve žádali o pomoc vlastní božstva, a když se jí nedočkali, poradil jim jeden z křesťanských zajatců, aby se postili. Pro bujaré vikingy to jistě nebylo jednoduché, ale nebesa tím obměkčili – epidemie skončila. Situace se začala dostávat do patu, protože nájezdníci sice drželi město, ale to již bylo zcela vypleněné. Jejich vojsko bylo navíc oslabeno morem. Usadit se tu rozhodně neplánovali, šlo jim jenom o kořist. 

Na druhou stranu král Karel neměl dost sil, aby je odtud vyhnal. Byl to však on, kdo musel něco podniknout, aby získal zpět své sídelní město a zbavil zemi nájezdníků. Nakonec nabídl vikingům výpalné, kterému se tehdy vznešeně říkalo tribut. Zaplatil jim 7 000 livrů ve zlatě a stříbře, tedy více než 2,5 tuny těchto vzácných kovů. Teprve potom Seveřané Paříž opustili. Přijaté peníze jim ovšem nezabránili v dalším plenění na zpáteční cestě. Karel Holý při obraně města selhal, a ačkoli ve výsledku bylo vyplacení nájezdníků asi to nejlepší, co mohl udělat, uškodilo to pověsti jeho i jeho dědiců. V konečném důsledku zřejmě stál karlovskou dynastii tento neúspěch západofranský trůn. 

Odepřený tribut 

Tuny zlata a stříbra, které vikingům vyplatil Karel Holý, ovšem nebyly jednorázovým poplatkem. Mělo se jednat o pravidelný tribut, po jehož zaplacení vikingové upustí od nájezdů. V Anglii se podobnému výpalnému říkalo danegeld, tedy dánské peníze. Západofranští panovníci jej v následujících desetiletích odvedli třináctkrát, byť samozřejmě nepříliš ochotně. Proto se opakovaně vikingové objevovali před Paříží, aby si smluvený poplatek vymohli. 

Tak tomu bylo až do roku 885, kdy císař Karel III. Tlustý odmítl tribut nadále platit. Na západofranském trůnu totiž došlo ke změně. Zatímco Karel Holý a jeho potomci vikingům (vědomi si své slabosti) platili, na počátku roku 885 získal korunu jejich bratranec císař Karel Tlustý. Ten naposled v dějinách spojil všechny části Franské říše svého dědečka Karla Velikého a považoval se za natolik mocného, že tribut odmítl dál odvádět. Jenže jeho říše byla ve skutečnosti jen rozkolísaný obr na hliněných nohou, což měl císař brzy poznat. 

Vpád vikingů

Roku 885 vikingové podnikli další z mnoha nájezdů na Západofranskou říši. Tentokrát ovšem přitáhli s daleko větší silou než dříve. Očitý svědek, franský kronikář Abbo Cernuus, píše o 30 až 40 tisících nájezdníků a 700 lodí. Ačkoli jeho údaje jsou po středověkém způsobu značně nadnesené, šlo jistě o mimořádně početné vojsko. O tom svědčí i skutečnost, že se nájezdu účastnili kromě Dánů i norští vikingové. 

Vůdcové Sigfred, Sinrik a Rollo původně počítali s tím, že zemi „jenom“ poplení, vymohou si obvyklý tribut a odplují zpět. Jenže císař odmítl peníze vyplatit. A tak vikingové vypluli proti proudu Seiny k hlavnímu městu, aby si tribut vymohli silou. To však netušili, že Paříž byla už jiným městem, než jaké jejich otcové dobyli o čtyři desetiletí dříve. 

Dvě statečná srdce 

Vnějškově se sice město příliš nezměnilo, stále to byl opevněný ostrov se dvěma mosty, ale na jejich předmostích vyrostly velké dřevěné věže, které měly přístup po mostech bránit. Šlo v podstatě o malé pevnůstky známé v pozdější době jako Malý a Velký hrádek. Pravobřežní věž sehrála při obraně města klíčovou úlohu. 

Tím nejdůležitějším rozdílem oproti roku 845 však byla skutečnost, že ve zdech města pobýval muž, který byl odhodlán město bránit. Hrabě Odo Pařížský měl rozsáhlá panství v okolí města a spolu s ním Paříž bránily i družiny několika dalších šlechticů. Významnou posilou jim byl i pařížský biskup Goslin (Joscelin), který ve městě zůstal. A to posilou nejen duchovní. V čele svého houfce se osobně účastnil bojů a je to údajně první bojující prelát, o kterém je v historii zmínka.

Až do té doby se duchovní osoby bojům vyhýbaly. Císař Karel Tlustý dlel tou dobou v Itálii, odkud se později pokusil zorganizovat pomoc obleženým. Obráncům nechyběla statečnost a odhodlání, ale chyběli jim vojáci. Podle Abba Cernua čítala Odonova družina pouhých 200 mužů, což znamená, že se všemi dalšími bojovníky počet obránců nemohl přesáhnout několik stovek. I když odmítneme přehnaná tvrzení o síle nájezdníků, převyšovali vikingové svým počtem obránce přinejmenším desetinásobně. 

Nedobytná věž

Vikingové se objevili před Paříží 24. či 25. listopadu. Když Frankové opětovně odmítli jejich žádost o vyplacení tributu, hned druhý den zahájili útok. Hlavní úder směřoval proti mostecké věži na pravém břehu. Hned 26. listopadu proti ní zahájili masivní ostřelování z katapultů. Jenže obránci dokázali v noci veškeré škody nejen opravit, ale dokonce věž zvýšit o patro! Pokus o zteč odrazili tím, že na vikingy lili roztavenou smůlu a vosk. Následujícího dne se útočníci pokusili věž zničit za pomoci podkopů, beranidel a ohně, ale byli opět odraženi. Duší obránců se stal biskup Goslin, který s křížem na zbroji povzbuzoval své muže, zasypával útočníky šípy, a když došlo na boj muže proti muži, neváhal vzít do ruky sekeru. 

Po dvoudenním boji vikingové zjistili, že se jim nepodaří věže tak snadno zmocnit a dostat se na ostrov po mostě. Rozhodli se tedy město oblehnout. Na pravém břehu vybudovali velký opevněný tábor a začali stavět další obléhací stroje. V následujících dnech zasypávali nejen věž, ale i samotné město krupobitím kamení i zápalných střel. Snažili se zejména o likvidaci mostů, které umožňovaly obráncům k oběma věžím přisunovat posily, a naopak vikinským lodím bránily ve volném pohybu po řece. 

Nejprve se mosty pokusili zapálit hořícími projektily z praků, potom se dokonce snažili prolomit říční jezy, aby příval vody smetl mostní pilíře. Nicméně obojí neúspěšně. Zároveň pokračovali v útocích na pravobřežní mostní věž, byť s menší intenzitou než v prvních dvou dnech. Toto obléhání trvalo téměř dva měsíce a trpěla jím nejen Paříž, ale i celá okolní krajina, kterou vikingové plenili, aby si obstarali zásoby. 

Suť, klády a mrtvoly

Ani intenzivní ostřelování, ani opakované útoky nedokázaly obránce věže udolat. Když ji vikingové nebyli schopni dobýt ze souše, pokusili se ji zcela obklíčit, aby na ni mohli útočit ze všech stran. V mělkých vodách u břehu začali vršit val. Po tři dny házeli do Seiny doslova všechno, co jim přišlo pod ruku: kamení, stromy i mrtvoly zvířat a lidí. Třetího dne se pokusili ještě jednou izolovat obránce věže zničením mostu. Tentokrát proti němu poslali tři zapálené lodě. Ty sice k jeho pilířům dopluly, ale potopily se dřív, než oheň stačil most zničit. Přesto se jim podařilo jeho konstrukci poškodit, což se brzy ukázalo jako osudové. 

Nestvůrný val sice vikingům při útoku na věž příliš neposloužil, ale přesto jim pomohl. Dne 6. února 886 se totiž po vydatných deštích Seina rozvodnila. Dravý proud uvedl do pohybu obrovskou masu klád i mrtvých těl, která se valila k dřevěnému mostu. Jeho ohněm zeslabená konstrukce nedokázala náporu odolat a prolomila se. Vikingové konečně dosáhli svého dílčího cíle – věž byla odříznuta od města. Zůstalo v ní v tu chvíli pouhých 12 obránců. Odmítli se vzdát a statečně poslednímu vikinskému útoku vzdorovali. Nájezdníci však věž dobyli a přeživší obránce bez milosti povraždili. 

Promarněné vítězství

Věž byla dobyta – ale co dál? Vikingové se unavili dlouhým obléháním. Nepřipluli do Francie proto, aby s velkými ztrátami dobývali městské hradby, ale pro snadnou kořist a přislíbený tribut. Stále více mužů proto opouštělo ležení a vydávalo se plenit do okolí. Přesto před Paříží zůstala síla zcela postačující k pokračování obléhání. Město potřebovalo pomoc. 

Odo se sice už v zimě obrátil se žádostí na panovníka a císař mu poslal vojsko pod vedením saského hraběte Jindřicha, jenže šlo spíše o symbolickou pomoc. Jindřichovo vojsko, samo o sobě nijak početné, se ještě oslabilo zimním pochodem. V únoru konečně dorazilo k Paříži, ale zmohlo se na jediný slabý útok, který vikingové bez problémů odrazili. Přesto začal hrát čas proti nim, protože bylo jasné, že dříve či později císař vyšle Paříži na pomoc daleko větší vojsko. To pochopil alespoň jeden z dánských vůdců – Sigfred. Začal jednat s hrabětem Odonem a nakonec se spokojil s výkupným 60 liber (asi 30 kg) stříbra a po jeho zaplacení se svými muži v dubnu odplul. Před Paříží tak zůstával se svými muži jediný vojevůdce – Rollo. Ten se stále nevzdával myšlenky na dobytí města. 

Císařův zásah

Jenže ani Pařížané ještě neměli vyhráno. V květnu vypukla ve městě epidemie, které padl za oběť i statečný biskup Goslin. Odo pochopil, že přes všechny úspěchy se Paříž už dlouho neudrží. Odhodlal se tedy k zoufalému kroku. Potají opustil město a vydal se k císaři prosit o pomoc. Statečnému obránci nemohl císař podporu odmítnout. Zatímco se Odo vrátil do Paříže, vypravil se městu na pomoc s velkou armádou. 

Poslední zoufalý útok na město podnikli Rollovi vikingové v létě, ale opět byli krvavě odraženi. V říjnu konečně dorazil císař se svým vojskem. Nedalo mu mnoho práce vyčerpané vikingy obklíčit a porazit. Všichni čekali, že se s nimi tvrdě vypořádá. Jenže Karel Tlustý udělal něco, co všechny šokovalo. Uzavřel s Rollem dohodu a nejen že jej propustil, ale dokonce mu dovolil vyplout nahoru po Seině a napadnout Burgundsko, které se proti císaři právě vzbouřilo. A když se pak Rollo po řece na jaře následujícího roku vracel, vyplatil mu dokonce 700 livrů ve stříbře – tedy stejnou částku, kterou vikingové původně žádali a kvůli které Paříž začali obléhat! 

Proč bylo tedy nutné téměř roční obléhání Paříže, které zaplatilo životy mnoho statečných franských obránců v čele s biskupem Goslinem? Proč císař nakonec dal poraženým vikingům to, co původně chtěli, a proč je pustil plenit další země ve vnitrozemí? Tak se ptali urození muži Západofranské říše. A uzavírali logickou otázkou: Proč bychom měli takového panovníka vůbec poslouchat? Autorita Karla Tlustého, ale ostatně i celé karlovské dynastie, ležela v troskách. Západofranská říše však měla svého hrdinu: pařížského hraběte Odona, který dokázal statečně vzdorovat severským nájezdníkům. Úspěšným bojovníkem proti vikingům byl ostatně už jeho otec. A tak, když se Karel Tlustý v prosinci roku 887 vzdal vlády, zvolila západofranská šlechta králem nikoli člena karlovské dynastie, ale právě Odona. V únoru roku 888 spočinula na jeho skráních koruna země, která do dějin později vešla jako Francie.

Americký Národní úřad pro letectví a vesmír vytvořil v roce 2022 nezávislý panel expertů, jehož úkolem je analyzovat dostupná data o UFO. Nově se přitom používá zkratka UAP odpovídající „neidentifikovaným anomálním fenoménům“, jelikož se zmíněné úkazy nevyskytují jen ve vzduchu, ale také na souši či na moři. Z loňské zprávy nově ustavené skupiny každopádně vyplývá, že jsme sice neodhalili žádné mimozemské aktivity, nicméně nemalý počet popsaných jevů dál zůstává záhadou.

Nezávislé týmy

Americká vláda má v současnosti k dispozici hned dvě skupiny expertů, založené v roce 2022 a věnující se sběru dat o UAP i jejich analýzám. Úřad All-domain Anomaly Resolution Office alias AARO vede fyzik Sean Kirkpatrick z University of Georgia a jde o součást Pentagonu. V čele NASA UAP Independent Study Team pak stojí teoretický astrofyzik a emeritní profesor z Princetonu David Spergel. Na rozdíl od AARO se daná skupina zabývá pouze neutajovanými daty a patří k ní bývalí astronauti, odborníci na data i na umělou inteligenci, ale také na rizika a bezpečnost v leteckém i kosmickém prostoru.

Experti přitom 14. září 2023 zveřejnili dlouho očekávanou první zprávu o své činnosti, jež si obratem získala pozornost světových médií. Mnozí považují za zásadní sdělení, že se ve zkoumaných událostech nepodařilo objevit žádné stopy ukazující na mimozemské aktivity. Úkolem panelu ovšem není „honit“ mimozemšťany, nýbrž analyzovat získávání dat o fenoménech UAP a vydávat doporučení pro NASA a další americké vládní agentury pro zlepšení jejich sběru i analýzy. Nejde však jen o popularitu zmíněných fenoménů u americké veřejnosti a zákonodárců, ale také o ryze praktický přístup. Některé pozorované úkazy totiž mohou být projevem aktivit geopolitických protihráčů Spojených států a z řady důvodů by bylo dobré mít o nich maximum informací.

Nejistota trvá

Pro bývalého astronauta Billa Nelsona z dané zprávy především vyplývá, že je v oblasti anomálních fenoménů hodně co dohánět. Coby úřadující ředitel NASA zdůrazňuje, že o mimozemském původu žádného z pozorovaných jevů sice neexistují důkazy, zároveň však v řadě případů není jasné, o co se vlastně jednalo – a to se musí podle Nelsona změnit. Proto kosmická agentura ustavila nový post ředitele pro výzkum UAP a jmenovala jím meteorologa a specialistu na klimatická data Marka McInerneyho z Goddard Space Flight Center. V popsaných aktivitách bude přitom NASA úzce spolupracovat s dalšími vládními agenturami.

Vyznavače mimozemských civilizací zmíněný report možná zklamal, ale odborníci si cení především jeho doporučení, která udávají směr dalšímu studiu neidentifikovaných anomálních fenoménů. Zpráva například uvádí, že největším přínosem NASA k jejich objasňování by se mohlo stát efektivní využití satelitů pro dálkový průzkum Země, jež má kosmická agentura k dispozici. Daly by se tak zachytit jevy, které přispějí k objasnění některých UAP vzdorujících dosavadnímu výzkumu.

Zároveň se navrhuje sáhnout i po značném potenciálu amerických komerčních společností s flotilami malých satelitů pro dálkový průzkum Země. Ty totiž mohou pořizovat snímky s rozlišením od několika metrů až po méně než jeden metr, což dobře odpovídá typickému měřítku pozorovaných UAP. Oproti tomu satelity NASA obvykle cílí víc na planetu než na detaily a neposkytují snímky v potřebném prostorovém rozlišení. Ani dnes, kdy se na oběžné dráze pohybuje značné množství družic, nemáme v detailu nepřetržitě pokrytý každý bod na zemském povrchu. Přesto mohou snímky soukromých společností nabídnout tolik potřebný zdroj doplňujících dat a k objasnění anomálních fenoménů tím přispět.

Scházejí přesné informace

Podle zmíněného reportu jsou dosavadní analýzy UAP podstatně omezovány nevhodnými kalibracemi senzorů, nízkým počtem měření – především pokud jde o ověřování detekovaných událostí – a obecně nedostatkem různých typů dat. Autoři shrnutí doporučují, aby se NASA soustředila na zlepšení situace a maximálně k tomu využila své odborníky a pozemní i vesmírné přístroje.

Na tiskové konferenci, jež se u příležitosti zveřejnění zprávy konala ve Washingtonu, Nelson výslovně zdůraznil klíčovou roli dat v problematice UAP. Jejich nedostatek podle něj souvisí s často nahodilou povahou jevů, které se objevují na velmi rozmanitých místech a typicky netrvají příliš dlouho, což významně omezuje možnosti vědců je zkoumat. Ve skutečnosti nemáme k většině anomálních fenoménů k dispozici téměř žádné údaje, jež by mohly jejich povahu objasnit. Proto je dle šéfa NASA velmi obtížné dospět k rozumným vědeckým závěrům, přestože v řadě případů jde nejspíš o banální jevy, které už dlouho známe.