Komáři na první pohled nevypadají nijak zvlášť nebezpečně. Ve skutečnosti jde ale o zabijáky, kteří mají každoročně na svědomí miliony mrtvých. Malárie, horečka dengue, západonilská horečka, žlutá zimnice, zika nebo třeba chikungunya – to je výčet nemocí přenášených tímto nenápadným hmyzem. Boj s komáry je přitom obtížný a dosavadní výsledky ukazují, že šance lidstva na vítězství v tomto boji nejsou příliš velké.

Americký výzkumný tým nově navrhuje přizvat do boje proti komárům geneticky upravené bakterie. Konkrétně jde o mikroby Staphylococcus epidermidis a Corynebacterium amycolatum, běžné obyvatele kůže, kteří produkují jednu z variant kyseliny mléčné. Shodou okolností jde o látku, která nesmírně přitahuje komáry.

Vědci upravili zmíněné bakterie pomocí genetického editoru tak, aby tuto kyselinu nevyráběly. Následné experimenty na myších ukázaly, že zájem komárů je v porovnání s normálními bakteriemi o zhruba 60 procent menší. Výzkum amerického týmu nedávno zveřejnil odborný časopis PNAS Nexus.

Při aplikaci geneticky upravených bakterií trvá asi tři dny než „bakteriální repelent“ začne zabírat. Jakmile k tomu ale dojde, ochrana před komáry vydrží zhruba 11 dnů. To je dost dlouhá doba. Jde o mnohem delší ochranu, než jakou poskytuje dnes nejpoužívanější chemická složka repelentů diethyltoluamid (DEET). Pokud se nová metoda osvědčí u lidí, mohla by v budoucnu pomoci v oblastech zamořených komáry přenášejícími nebezpečné choroby.

Protiletadlové kanony se dnes uplatňují prakticky pouze pro obranu v malých výškách, neboť boj proti vysoko létajícím cílům již na počátku studené války převzaly řízené rakety. Za druhé světové války tuto funkci zastávaly těžké protiletadlové kanony, které proto musely nabízet vynikající výškový dostřel. Většina typů této kategorie disponovala ráží přibližně mezi 75 a 100 mm, ale ve snaze vzdorovat strategickým bombardérům se objevily ještě větší zbraně, ačkoli jejich praktické použití přinášelo i některé problémy.

Výkonný, ale složitý a drahý

Páteř německé protivzdušné obrany tvořily 88mm kanony, jako Flak 18, Flak 36 a Flak 37, jež se začaly rodit ještě před nástupem nacistů k moci. Hitlerův zbrojní program ale vznesl též požadavek na ještě větší dělo. Zakázku získala společnost Rheinmetall a projekt nesl označení Gerät 40. Nepřikládala se mu ovšem příliš vysoká priorita, takže prototyp vznikl až v roce 1940. Kanon, jenž obdržel oficiální armádní označení 12,8-cm Flak 40, nabízel skutečně impozantní výkony, protože granát o váze 26 kg doletěl do výšky 14 800 metrů. Stinnou stránku naproti tomu představovaly obrovské rozměry a hmotnost této zbraně, neboť kanon v palebném postavení vážil 17 tun a s transportním podvozkem ještě o 10 tun více. 

Zatímco 88mm kanony se daly zcela bez problémů používat jako mobilní prostředky, v případě 128mm děla se to již jevilo jako značně nepraktické. Vedle toho šlo o kanon konstrukčně složitý a finančně nákladný, tudíž vojáci váhali, jestli vůbec mají objednat sériovou výrobu. Podmínili ji zjednodušením konstrukce lafety, což firma Rheinmetall provedla, takže v roce 1942 začaly dodávky upravených zbraní. Stejně ale vznikly jen zhruba dvě stovky sériových kanonů, z nichž část dostala železniční podvozky, což dovolilo relativně rychlé přesuny po Německu. Vojsko krátce udržovalo pouze jedinou polní baterii kanonů Flak 40 schopnou jízdy po silnici.

Arzenál flakových věží

Většina 128mm kanonů tak fungovala v roli statických zbraní, které chránily významná města či průmyslové závody. Protivzdušná obrana třetí říše se neustále zdokonalovala a mezi výsledky těchto snah patřilo mimo jiné i vybudování obrovských flakových věží, které se nalézaly v Berlíně, Hamburku a Vídni. Sekundárně sloužily jako velké úkryty pro civilisty, ovšem jejich primární účel představovalo vedení palby na vysoko létající spojenecké bombardéry. Právě pro toto poslání byl vyvinut systém 12,8-cm Flakzwilling 40/2, jak se oficiálně nazývalo „dvojče“ zahrnující dvě děla Flak 40 na společné lafetě.

Kvůli podávání munice bylo třeba použité kanony vyrobit jako zrcadlově obrácené. S přesunem se tentokrát již vůbec nepočítalo, jelikož čtveřice těchto systémů se usazovala přímo na střechu každé železobetonové věže, jichž Němci postavili celkem osm, což znamenalo celkový počet 32 „dvojčat“. 

V boji proti bombardérům se obří kanony osvědčily, byť nadále platilo, že šlo o složité a drahé zbraně. K poslednímu nasazení došlo v dubnu 1945, avšak mělo dosti bizarní charakter, protože kanony z věže u berlínské zoo střílely na sovětské tanky směřující k Reichstagu. Zkoušel se též prototyp nového 128mm děla Flak 45 a pracovalo se i na protiletadlových dělech ráže 150 a 240 mm, ovšem tato obtížně použitelná monstra se už nikdy nedostala do služby.

Když asi před 40 lety vědci poprvé získali DNA ze vzdálené minulosti, ukázalo se, že se v průběhu času rozpadá na malé kousky. Je sice možné přečíst prakticky kompletní genomy z fosilních nálezů, výsledný pohled ale připomíná puzzle. Původní chromozomy, v nichž je DNA uspořádaná uvnitř buněk, tudíž nelze z takových úlomků rekonstruovat a nikdo se o to v podstatě ani nepokoušel.

Erez Lieberman Aiden z Texaského medicínského centra v Houstonu a jeho spolupracovníci se rozhodli jít proti proudu a devět let pátrali po dostatečně dobře zachovalém biologickém materiálu, v němž by byla šance narazit na neporušené chromozomy. Nakonec uspěli u mamuta.

Chromozomy z vysušeného mamuta

V buňkách ze vzorku kůže mamuta srstnatého (Mammuthus primigenius), který zmrzl a poté byl vysušen mrazem na Sibiři asi před 52 tisíci lety během nejmladší doby ledové, nalezli téměř neporušené chromozomy. Pro paleogenetiky je to jako objevit svatý grál. Aiden s kolegy analyzovali nalezené chromozomy a prozkoumali jejich strukturu, jak celkovou, tak i detailní uložení jednotlivých genů, což souvisí s jejich aktivitou. Výsledky výzkumu publikovali v odborném časopisu Cell.

Porovnání s chromozomy slonů, kteří jsou nejbližšími žijícími příbuznými mamutů, ukázalo, že mamutí chromozomy jsou v řadě ohledů velmi podobné, například pokud jde o jejich počet. Zároveň se ale liší v tom, jak jsou aktivní některé geny, například ty, které ovládají růst srsti a odolnost vůči chladu.

Jak mohly chromozomy mamutů přežít v tak dobrém stavu? Aiden s kolegy jsou přesvědčeni, že k tomu došlo díky vysušení za mrazu, což je podobný proces, kterým se vyrábí sušené maso. Vědci to ověřili s dnešním hovězím masem, které vystavili extrémním testům, zahrnujícím mimo jiné i střelbu a přejetí automobilem. Chromozomy přesto zůstaly prakticky neporušené. Objev mamutích chromozomů by mohl významně podpořit úsilí o laboratorní vzkříšení mamutů.

Úplné počátky Bethlemské královské nemocnice neboli Bethlem Royal Hospital s péčí o duševně choré nijak nesouvisely: Podobně jako řada jiných evropských „blázinců“ představoval i ten londýnský původně převorství, spravované katolickým řádem Panny Marie Betlémské, odkud také vzešel jeho pozdější název. Budovy stávaly v místech, kde se dnes nachází jedna z nejrušnějších stanic londýnského metra, Liverpool Street Station. Důležitý dopravní uzel využije přes šedesát milionů lidí ročně. Jen málokdo z nich však tuší, že právě tam zakládali řádoví mniši v roce 1247 útočiště pro chudé. 

Jeho proměna v domov pro choromyslné byla ovšem šokující. Nejvýmluvnější důkaz pověsti, jakou si Bethlem v počátcích své více než sedm set let trvající existence vysloužil, najdeme v jeho názvu. Do anglického slovníku se totiž postupným zkomolením dostal výraz „bedlam“, znamenající doslova „chaos, poprask či blázinec“. Pobyt v útrobách nejstarší psychiatrické nemocnice v Evropě přinášel pacientům po dlouhá staletí namísto úlevy od duševního utrpení fyzická muka. Valná část z nich navíc nevyšla z bran instituce živá a ti, které lékaři přece jen propustili, se mnohdy nedokázali vrátit k běžnému životu.

Od charity k mučírně

Dodnes nevíme jistě, kdy a za jakých okolností se prvotní účel – poskytování almužen potřebným – začal měnit a z Bethlemu se stalo lékařské zařízení. Již v roce 1403 však v ústavu podle dochovaných záznamů přebývalo šest pacientů mužského pohlaví popisovaných jako „mente capti“ neboli „duševně nemocní“. 

V prvních staletích provozu realita Bethlemu skutečně připomínala scény z hororového filmu: Spíš než k nemocnici se jeho prostory daly přirovnat k vězení. Ačkoliv se pacienti mohli procházet po okolí, uvnitř byli drženi v naprosto nevyhovujících podmínkách, kde vládl chaos a špína, tedy ideální prostředí pro potkany a roztoče. Jediný ústupek základním pravidlům hygieny představovaly nočníky, díky nimž nemuseli chovanci vykonávat potřebu na zem (třebaže mnozí z nich to dělali). Vodu nosili zaměstnanci v kbelících z jediné nádrže, nebyla však právě čistá, protože první bethlemský areál stával v bezprostřední blízkosti stoky sloužící širokému okolí. 

Zbohatnout na utrpení

Změna k lepšímu přišla po prvním stěhování v roce 1666, kdy téměř celý Londýn lehl při obrovském požáru popelem. Nové působiště v právě vybudovaných prostorách ve čtvrti Moorfields přineslo mimo jiné větší důraz na životní komfort pacientů. Nočníky nahradily latríny, potřebným se dostávalo oblečení a hygiena se rázem ocitla na seznamu priorit. Tehdy se také proměnil systém vedení instituce, jenž dosud spoléhal na jediného profesionálního lékaře: Po vzoru standardních nemocnic na pacienty nově dohlíželi alespoň tři odborníci – lékař, chirurg a farmaceut. 

O výrazný posun kupředu se však nejednalo, jelikož touhu stanout v čele věhlasného blázince motivovaly převážně peníze. Británie tehdy v Evropě proslula mimořádným počtem ústavů pro choromyslné, které zakládaly soukromé osoby a často jich provozovaly hned několik. Ochota lékařů sloužit v ústavech pro chudinu byla mizivá, ovšem soukromá sanatoria pro měšťanstvo a šlechtu nabízela slušné výdělky, protože za pobyt pacientů platily jejich rodiny. Než v roce 1774 přijal parlament zákon omezující pravidla jejich provozu, existovalo takových azylů jen v Londýně sedmnáct. V těch drahých pobývalo pouze několik movitých pacientů ve vlastních pokojích, v těch nejhorších se tísnilo i na pět stovek nebožáků, kteří spali ve sklepech a na chodbách.  

Uklízení nepohodlných

Až do schválení zmíněného zákona navíc vedení Bethlemu umožňovalo něco, co je v dnešní době naprosto nemyslitelné – zcela volný přístup veřejnosti. Brány instituce zůstávaly nepřetržitě otevřené, a návštěvníci tak byli s pacienty v přímém kontaktu. Opatření však mělo důvod: Slibovalo finanční podporu zejména od bohatších občanů, kteří chovancům často přinášeli i jídlo. Zpočátku totiž Bethlem dotovaly vesměs pouze příspěvky od štědrých donátorů, zpravidla příbuzných. 

V nejednom případě šlo přitom o jakýsi „výměnný obchod“. Řada chovanců se dovnitř dostala jen proto, že se v očích příbuzných stali nepohodlnými osobami. Během staletí tak například skončily v ústavu stovky, ne-li tisíce zdravých žen, jež zaplatily za údajnou neposlušnost vůči manželovi. Tisíce dalších lidí pak byly prohlášeny za duševně choré poté, co spáchali nějaký trestný čin. 

Jak zatočit se šílenstvím?

Příbuzní přitom museli tušit, do jakých podmínek své blízké posílají: Z galerií vybudovaných přímo za tímto účelem totiž mohli sledovat, jak lékaři provádějí experimentální procedury s cílem zlepšit psychický stav svěřenců. Největší vlna návštěvníků přicházela vždy v období svátků a prázdnin. Historikové dokonce hovoří o tzv. azylové turistice, díky níž se Bethlem stal stejně oblíbeným výletním cílem Londýňanů jako zoologická zahrada.

Podle jednoho z údajů, byť patrně přehnaného, tam v době největší popularity zamířilo ročně na 96 tisíc lidí. Dochované záznamy popisují, že Britové považovali ústav za národní pýchu a jeho návštěvu chápali jako morální povinnost. Spatřit na vlastní oči duševně nemocné totiž sloužilo coby odstrašující příklad toho, v co se může zvrhnout lidská povaha. 

Jednou z nejobávanějších procedur se začátkem 18. století stala tzv. rotativní terapie. Metoda, jejímž autorem byl Erasmus Darwin – děd slavného Charlese –, se po následující desítky let těšila popularitě napříč psychiatrickými ústavy v celé Evropě a posléze i ve Spojených státech. Její výsledky přitom nebyly nijak prokazatelné: Dřevěná kabina či židle se zavěsila na lanech několik desítek centimetrů nad zem. Lékař umístil řetězy spoutaného pacienta dovnitř a následně s ním pomocí systému pák a kladek velmi rychle točil, přičemž výjimkou nebylo ani sto otáček za minutu. 

Zchladit hlavu

Trvalo často jen několik desítek sekund, než nešťastníka postihly závratě nebo křeče, načež začal zvracet. Mnohé z „obětí“ také dřív či později přestaly ovládat své svěrače. Jediným výsledkem procedury byla okamžitá ztráta agresivní nálady, což si tehdejší odborníci vysvětlovali jako příznivé znamení. „Už po několika otáčkách jsem pozoroval zklidnění a upokojení, mysl i tělo se utišily,“ poznamenal si bristolský psychiatr Joseph Mason Cox. 

Zklidnit neovladatelné svěřence však dokázaly kromě rotativní terapie i jiné techniky. Viktoriánští psychiatři se s oblibou uchylovali k různým formám hydroterapie, tedy léčby vodou: Po přijetí čekal téměř každého pacienta šok v podobě náhlého ponoření do kádě ledové kapaliny, kde skončil spoutaný a zakrytý plachtou tak, že mu koukala ven pouze hlava. V této pozici mnohdy nebožák zůstal i několik hodin, a v extrémních případech dokonce dnů. 

Systém se mění

Ani po vysvobození z ledové lázně ovšem nepřicházela úleva. Bez ohledu na diagnózu, kterou lékař většinou ani nezjišťoval, se následně pacientovi podávala silná dávidla a projímadla. Zřejmě nejkrutější ze všech forem hydroterapie bylo sprchování nahého svěřence silným proudem horké či ledové vody, často po dobu mnoha minut. 

Díky několika osvíceným osobnostem, jejichž věhlas se postupně rozšířil za hranice jednotlivých evropských zemí, se však nakonec podařilo i v oblasti psychiatrie prosadit dnes již samozřejmý humánní přístup. Největší zásluhy nejspíš můžeme připsat lékaři Philippu Pinelovi, působícímu v zemi galského kohouta v období Velké francouzské revoluce. Ten byl přesvědčen, že se pacienti chovají nezvladatelně proto, že se s nimi nevhodně zachází. Navzdory dobovým pravidlům se tedy rozhodl cíleně omezovat násilnické praktiky užívané k jejich zklidnění: Namísto bičů a řetězů kladl důraz na vlídný přístup a tzv. mravní převýchovu. Jako první také zavedl terapii prací, s níž pak slavil nečekané úspěchy.

Konečně lidský přístup

Čím byl pro francouzské psychiatry Philipp Pinel, tím se pro Bethlem stal William Charles Hood. V roce 1852 tam nastoupil jako ředitel a po následujících deset let neúnavně pracoval na zlepšování podmínek svěřenců. Zaměřoval se převážně na to, aby se podařilo důsledně oddělit skutečně choromyslné od „pouhých“ kriminálníků. V Bethlemu začali zaměstnávat zdravotní sestry specializované na kontakt s nemocnými a pacienti se dočkali něčeho nevídaného: Vůbec poprvé v historii se dbalo na jejich psychickou pohodu. Ošetřovatelé s nimi cvičili, umožňovali jim rozvíjet vlastní zájmy a zabavovali je jednoduchou činností.

V polovině 19. století už byl Bethlem známý jako místo, kde se k chovancům přistupuje s ojedinělou vstřícností. Inovativní způsob komunikace s pacienty zahrnoval mimo jiné naprostý odklon od fyzických omezení v podobě pout a dalších nástrojů – i bez nich byli přitom svěřenci popisováni jako spokojení a klidní. V roce 1930 se pak ústav opět stěhoval: Tentokrát již natrvalo zakotvil ve čtvrti Beckenham na jihu Londýna. Nyní stojí uprostřed více než sta hektarů zeleně a jeho součást tvoří i muzeum duševního zdraví. 

Když se k včelímu úlu přiblíží hladový mravenec, jsou jeho obyvatelé připraveni k obraně. Na vetřelce útočí nejen svými kusadly a žihadly, k obraně využívají i svá křídla. Pokud mravence neodradí vzdušné proudy, které včely vytváří máváním svých křídel, přichází na řadu další velmi zajímavá technika. Japonské včely medonosné (Apis cerana japonica) si vyvinuly jedinečnou obrannou strategii – neodbytné mravence dokáží odehnat údery svých křídel.

Nekompromisní odpaly

Včelaři toto chování u japonských včel medonosných anekdoticky pozorovali, až doposud ale nebylo zevrubně zkoumáno. V nové studii, zaměřené na obranné chování včel, vědci využili vysokorychlostní kameru, díky níž mohli sledovat útok mravenců druhu Tetramorium tsushimae na včelí úl. Zpomalené záběry ukázaly zvláštní techniku, při níž včely nakláněly svá těla v letu tak, aby mravence cíleně zasáhly svými křídly.

„Obrana japonských včel připomíná odpálení golfového míčku,“ popisuje Gro Amdam, biolog z Arizonské státní univerzity. „Vypadá to opravdu impozantně“.

Aby vědci pochopili, jak účinná je tato obranná strategie proti různým druhům mravenců, vypustili v blízkosti dvou kolonií včel medonosných mravence tří druhů. „Pozorovali jsme mnoho zajímavých a zábavných scén, včetně takových, kdy se odpálení mravence křídly nezdařilo,“ popisuje Kiyohito Morii, výzkumník z japonského Národního institutu pro environmentální studia.

Ukázalo se, že odpalovací strategie je překvapivě účinná a hojně využívaná. Včely byly při ní odrazily útok dvou mravenčích druhů s 30% až 50% úspěšností. Méně účinná se ukázala jen u větších a rychlejších útočníků.

V další fázi se vědci hodlají zaměřit na zjištění, zda se jedná o vrozené nebo naučené chování a zda tento způsob obrany využívají i jiné druhy včel.

Komety sestávají z různých materiálů, které různým způsobem reagují na sluneční záření a sluneční vítr. Když se vlasatice přiblíží k naší hvězdě, intenzita slunečního záření a větru se zvýší, což vede k uvolňování částic z povrchu tělesa. Nejprve se tak objevuje obal neboli koma a poté ohon, přičemž obvykle vznikají dva – plazmatický a prachový.

První zmíněný je tenký, obvykle jasný a tvoří ho ionizované plyny z komety jako vodík a helium. Ionty efektivně reagují na sluneční záření, proto plazmatický ohon vždy směřuje od Slunce. Naproti tomu jeho prachový protějšek utvářejí pevné částice odpařené z povrchu vlasatice. Většinou jsou velmi malé a mohou zahrnovat prach, kamínky a led. Mají nezanedbatelnou setrvačnost, takže vlivu záření zčásti vzdorují. Prachový ohon bývá zahnutý a vidíme ho díky rozptylu slunečního světla na uvedených pevných částicích.

Vedle jedno a dvouocasých komet existují také komety bez ohonu a je-li vlasatice aktivní velmi nerovnoměrná s výraznými přetrvávajícími výtrysky v určitých směrech, může mít dokonce více než dva ohony - každý se zdrojem v aktivním centru: Například velká kometa z roku 1744 jich pozorovatelům nabídla hned šest.

Mexická vláda si od zprovoznění trati v plánované délce přes 1 500 kilometrů slibuje posílení cestovního ruchu. Železnice má čítat dvacet zastávek a propojovat pět mexických států. První část mezi městy Palenque a Escárcega otevřel mexický prezident krátce před Vánoci; druhá křižuje stát Campeche a v provozu je od 31. ledna. Třetí část, spojující Cancún a Playa del Carmen, byla připojena na konci února. Další rozšíření má přijít na řadu v následujících týdnech – v srpnu část spojující Escárcega a Chetumal a v září má spojení uzavřít trasa z Playa del Carmen do Escárcega.  

Vykácený prales

Prezident Andrés Obrador, jehož funkční období skončí letos na podzim, považuje Maya Train za jeden ze svých nejúspěšnějších počinů – přestože od počátku čelí silné kritice ze strany ochránců přírody, archeologů i ekologických aktivistů. Také proto Obradorova vláda v roce 2021 preventivně přijala vyhlášku, která vynucuje automatické schválení veřejných prací „v národním zájmu“ nebo „zahrnujících národní bezpečnost“. Stavba se tak vyhnula některým regulačním opatřením. 

Před pěti lety, kdy prezident Mayský vlak poprvé avizoval, v rozhovoru s médii tvrdil, že „nebude poražen jediný strom“. Mexická ekologická organizace CartoCrítica přitom v srpnu zveřejnila satelitní data, podle nichž kvůli výstavbě zmizelo 66 čtverečních kilometrů pralesa. Samotná trať pak vytváří umělou bariéru pro některé živočišné druhy, které se již nemohou volně pohybovat po svých teritoriích, a zabraňuje šíření určitých semen. Archeologové zároveň vyslovili obavy o osud historických památek ležících podél trasy: Vedle tisíců nalezišť z období předkolumbovských kultur jde mimo jiné o šest lokalit zapsaných na seznam UNESCO.

Jeskyně v ohrožení

Ozývají se však také hlasy upozorňující na hrozbu pro stovky zatopených jeskyní zvaných cenoty. „Mají přirozeně filtrovanou vodu, ale jakmile se znečistí, žádný život se v nich neudrží,“ uvedla po zprovoznění první části trati pro deník BBC jeskynní potápěčka Bernadette Carriónová. Na některých místech navíc spočívají koleje pouze necelý metr nad stropem zmíněných krasových závrtů, takže hrozí, že se vagony propadnou. Zájemci o projížďku si ovšem ničím podobným hlavu nelámou a první várka jízdenek se v polovině prosince vyprodala za pouhých třicet minut.

Stavba přitom citelně zasáhla do státního rozpočtu: Výsledná cena víc než trojnásobně překročila původní odhad a vyšplhala se na 28 miliard dolarů, tedy asi 622 miliard korun. Vláda argumentuje, že nová železnice podpoří turistický ruch, potažmo místní ekonomiku, a podle jedné z analýz vznikne do roku 2030 celkem 715 tisíc nových pracovních míst. 

Jakoby se po ní slehla zem. Všemi milovaná a oslavovaná Zdena ale nezmizela proto, že by ztratila výkonnost, že by jí to, jak se říká, „přestalo běhat“. Ne­odešla do ústraní kvůli těžkému zranění. Hlavním důvodem bylo odhalení, že i když se celý život považovala za děvče, ve skutečnosti byla od prvního dne mužem.

Máte holčičku! 

Toho 8. prosince 1913 se v Paskově v okrese Frýdek-Místek do rodiny kočího a později formana narodilo zdánlivě úplně normální miminko. Maminka i dítě byly v pořádku, tak proč volat doktora. Porodní bába odvedla svou práci na výbornou! Rodiče holčičku pojmenovali Zdena a těžko tehdy mohli tušit, že se jim vlastně narodil chlapeček s vrozenou vývojovou vadou reprodukční soustavy. Tu by vyřešila ani ne moc závažná operace. Nikdo ale nevěděl, že je něco podobného možné a vlastně normální. A než Zdena zjistila, co že se to vlastně děje s jejím tělem a duší, uběhlo mnoho let... 

Pryč od pultu 

Celá rodina se chvilku po narození dcerky přestěhovala do Brna. Po základní škole Zdena nastoupila do učení na květinářku, to ji ale nezajímalo a nebavilo. A tak se začala učit na prodavačku. Ovšem v pouhých sedmnácti letech se na atletických závodech katolické organizace Orel ukazuje, že mladá slečna má sportovní talent. A tak začala každý den trénovat v klubu Vysokoškolský sport. Nejdříve v Brně, po dvou letech se přesouvá do Prahy. Stahuje si ji hlavní město, protože tam patří ti nejnadanější. 

A Zdena také utíká před závistivými soupeřkami, které využijí každého momentu, aby nejrychlejší členku klubu pomluvily. Provokuje už jen svým zjevem a hlasem. A také jí nevyhovují tréninky pro ženy, jsou jednoduché. Často proto běhá a posiluje s mužskými atlety. V té době už drží první československý rekord na osm set metrů. Přes den pracuje v obchodě a po práci trénuje. Tvrdě a nekompromisně si zvyšuje zátěž. A v roce 1933 se stává mistryní světa na osm set metrů, mistryní republiky v běhu na dvě stě metrů a ve skoku do dálky. Takový úspěch a tak rychle nikdo nečekal!

Duše bolí

Zdena je nadšená, sportovní fanoušci ji milují. Tisk o ni píše jako o hvězdě českého sportu. Uvnitř ale bojuje sama se sebou. Nechápe své pocity. V té době byla homosexualita tabu, nemluvilo se o ní, mnozí ji považovali za nemravnou, nepřirozenou a nechutnou. Zdena se necítila ve svém těle jako žena. Spíš se jí ženy líbí. V těch zmatených dobách jakoby jí všechno bylo proti srsti, mívá i úzkostné stavy. A není se čemu divit. Pravidelně nekrvácela, prsa měla téměř neznatelná a v obličeji jí rostly vousy. Do sprch s ostatními děvčaty nechodila. Styděla se za svou mužskou postavu i za to, že se musí před každým závodem důkladně oholit. Jenže s kým se poradit? Komu se svěřit?

Noční můry 

Na III. Masarykových hrách Koubková opět skóruje. Poráží polskou olympijskou vítězku Stanislawu Walasiewiczovou a v roce 1934 jede do Londýna na ženské světové hry. Ačkoliv tehdy trvá cesta vlakem do hlavního města Velké Británie celé dva dny, Zdena je ve skvělé formě. Běží a její čas je ohromující. Vylepšuje světový rekord na osm set metrů a další skvělý čas drží i s československou olympijskou štafetou. 

Začínají se objevovat otázky ohledně Zdenčina pohlaví. Zasvěcení lidé tuší, že je něco špatně. Takhle ženské tělo nefunguje... I obyčejným lidem připadá Zdena spíš jako muž. A co je největší problém? I Zdena se cítí být více mužem...  

Pak vychází kniha Lídy Merlínové Zdenin světový rekord. Autorka ve svém sladkobolném dívčím románku líčí Zdenu jako chudou venkovskou dívku, která přijela do Prahy pracovat. Po zavírací době ale studuje, sportuje a díky skvělým výsledkům se jí otevírají dveře do lepší společnosti. Fiktivní hrdinka má ale mnoho milostných peripetií s muži... A pak najednou jakoby Merlínová začala pochybovat, jakoby se něco dozvěděla. Snad na něco přišla během rozhovorů se Zdenou. O hlavní postavě začíná psát jako o sportovkyni s jinošskou tváří a mužným hrudníkem. 

Tím potvrzuje pocity mnoha Zdenčiných kolegů a kolegyň z klubu. Román je urazil. Najednou jim dochází, že oni sami berou Zdenku jako muže. A že ze sportovního hlediska se asi jedná o nespravedlnost: ani ty nejvýkonnější ženy se jí z principu svou fyzičkou nemohou vyrovnat. Sportovci požadují zdravotní vyšetření! Zdenu zmítají pochybnosti, konečně ale navštěvuje specialistu a ten její obavy a podezření veřejnosti potvrzuje. Zdena je muž! Musí oficiálně zažádat o změnu pohlaví v matrice a zároveň i o povolení nosit mužský dres. Do sportovního klubu ve Strakovce jí ale stejně zakážou přístup. 

Se vším všudy 

Není to jednoduché, ale po čase získává nový občanský průkaz na jméno Zdeněk. Co dál? Zvažuje možnost operace, stahuje se ze závodišť. Postupuje hormonální léčbu, což i veřejně oznámí. Musí. Je potřeba nějak reagovat na šílenství, které příběh rozpoutal. Mnozí Zdenku – Zdeňka odsuzují. Jistě to udělal schválně, o své úchylce věděl a využil ji, soudí někteří. Podváděl! V podolském sanatoriu prodělá Zdena v březnu 1936 operaci. Nad postelí v pooperačním oddělení je už napsáno Zdeněk Koubek a stojí v mužském oddělení. Vysvobození. 

Po nutné rekonvalescenci vedou kroky pana Koubka naposledy do kanceláře atletické unie. Oznamuje, že „slavná světová rekordwoman umřela“. Tak přišla česká atletika o jeden ze svých největších talentů – a snad pro necitlivost, s jakou Zdenu před časem všichni odsoudili, odmítá Zdeněk nadále trénovat – sebe i ostatní. Chce svůj klid a život, o kterém snil. Skládá maturitu, pracuje jako technický úředník v továrně Jawa v pražských Nuslích.

Po operaci a změně jména vyházel všechny medaile a trofeje z atletických závodů do popelnice. Se Zdenou chtěl skončit jednou provždy. Až po čase souhlasí, že veřejnost seznámí se svým nelehkým příběhem. Na pokračování tedy začal vycházel seriál o jeho životě v Pražském ilustrovaném zpravodaji. A nezůstane jen u toho. Prapodivní agenti mu vyjednávají turné po Velké Británii a Spojených státech amerických, během kterého coby bývalá sportovkyně líčí posluchačům svůj pohnutý osud. Jenže víc než o osvětu jde o ponižující předvádění člověka, prý hermafrodita. I to ale Zdeněk podstupuje, potřebuje totiž peníze na nový život. A skutečně se ho dočká. Bydlí v Praze na Zahradním městě, ožení se. Hraje za Říčany ragby, ale jen tak, pro radost. Konečně najde své štěstí. Umírá roku 1986 ve věku 73 let. 

Základní jednotkou zebřího stáda jsou malé rodinné skupiny, kterým se někdy říká „harémy“. Název napovídá, že jsou tvořeny dominantním samcem, několika kobylami a jejich potomstvem. Nedospělí hřebci se buď drží sami, nebo žijí ve skupině svých souputníků až do doby, kdy si jsou schopni obstarat vlastní harém. 

Pruhovaný harém

Dělají to tak, že de facto unášejí dospívající klisny z mateřského harému. Dominantní samec dotyčného harému, otec klisny, se snaží únosce odhánět a do hry se samozřejmě zapojují i další mladí hřebci, kteří o ni mají zájem. Dá se říct, že tahanice o mladou klisnu pokračují až do doby její první ovulace. Hřebec, který ji poté oplodní, si ji podrží jako stálou členku vlastního harému.

Někdy musí hřebci bránit svou „rodinu“ před vyzyvateli, a to především ve chvílích, kdy jsou nějakým způsobem oslabeni, což jejich konkurenti vycítí. Napadený samec nejprve vetřelce varuje tím, že do něj strčí čenichem nebo plecemi. Pokud se varování mine účinkem, dochází k boji, který je často velmi prudký. Samci se koušou do hlavy, do krku a do nohou a občas se i kopou. Někdy zůstane jeden ze soupeřů ležet na zemi v gestu zdánlivé podřízenosti, ale jakmile se zvedne zpět na nohy, boj vypuká s novou intenzitou.

Zcela poklidné nejsou ani vztahy mezi samicemi. Skupina je vedena dominantní kobylou, která má právo se jako první pářit s harémovým vůdcem. Postavení samic v harému je určováno fyzickou zdatností. Když do harému přibude nová klisna, je podrobena agresivitě ze strany svých služebně starších družek a samec ji často musí bránit, dokud si na sebe všechny samice nezvyknou.

V předvečer Velké války se v Plzni zrodil moždíř ráže 30,5 cm, který vzbuzoval obdiv a uznání nejen u habsburských, ale později i u německých důstojníků. Když pak v létě 1914 vypukly boje, požádali naši spojenci Vídeň o zapůjčení několika zbraní, které by vilémovské armádě pomohly „rozlousknout“ belgické forty. Zbraň si vysloužila přezdívku Štíhlá Emma (Schlanke Emma). C. a k. obsluhy se na západní frontě osvědčily, zatímco pohyblivější bojiště na východě se pro nepříliš mobilní baterie ukázalo jako nevhodné.

Na Soči i v Alpách

Statická fronta, která se v květnu 1915 otevřela na rakousko-italské hranici, představovala pro obrovské moždíře mnohem lepší působiště. Ukázalo se, že přesná palba sehraných a zastřílených obsluh dokáže s přehledem utopit v krvi útoky italské pěchoty. Během 10. bitvy na Soči dokonce deset moždířů vypálilo během jediné hodiny přes 200 granátů a doslova zmasakrovalo dvě útočící brigády nepřítele.

V horském prostředí pak každý výbuch granátu kromě šrapnelů vrhl do vzduchu také sprchu kamení, které ještě zvyšovalo smrtící účinek. Osádky dokázaly pálit přes vrcholky a rozsévaly smrt v zákopech na odvrácených svazích hor. Škodovácké zbraně pak prokázaly mimořádně velkou účinnost také proti zodolněným postavením nepřítele.

Když přilétne smrt

Ničivé účinky majestátní zbraně později popsal slovinský voják Ivan Matičić, jenž sloužil u jedné z baterií na italské frontě: „Náboj vyvrhne dolů u Gradišky obrovský oblak černého dýmu. Prskne vysoko do vzduchu a v jeho oblaku jsou patrná černá tělesa, ruce, nohy, kusy železa – a všechno spadne strnulé a spálené zpět na rozsekanou zem. Střela udeřila do plného. Všichni padali na zem, sténali a ječeli. Několik se jich zvedlo a utíkalo do blízké doliny a tam, dovnitř prohlubně, udeřilo ještě několik nábojů. Tak byl rozsekaný celý nepřátelský prapor. Poskakovali jsme radostí, protože nás to zachránilo před útokem. Když my nezabijeme je, pobijí oni nás, protože jedněm je určena smrt.“