Dne 11. června 1927 rozhodl náčelník námořního velitelství Reichsmarine admirál Hans Zenker o výstavbě pancéřové lodi s výtlakem 10 000 tun, vyzbrojené šesti děly ráže 280 mm, osmi 150 mm, dosahující rychlosti 26–27 uzlů (48–50 km/h) a s maximální silou pancíře 100 mm. Procentuální srovnání příslušných hmotnostních složek konstrukčního výtlaku mezi obrněncem Ersatz Preussen a bitevní lodí Bayern (hodnoty v závorkách) činilo pro výzbroj a střelivo 18,9 % (14,1), pohon 11,2 (7,8) a pancéřování 17,0 (40,4). Z uvedených čísel jasně vyplývá preference rychlosti a výzbroje plánovaného plavidla na úkor pancéřování. To znamenalo jasný odklon od dosavadních dlouholetých zásad stavby německých válečných lodí.

Image

Čtěte také

Obdivuhodná improvizace: Německé kapesní bitevní lodě (1)

Sázka na moderní technologie

Návrhem nové konstrukce bylo pověřeno konstrukční oddělení Námořního velitelského úřadu (Marinekommandoamt). V rámci omezení daných versailleskou smlouvou použili konstruktéři všechny dostupné technické inovace. Poprvé na válečné lodi této velikosti tvořily pohonný systém výhradně dieselové motory, dodané firmou MAN. Celkem 54 000 koní (40 267 kW) dávalo maximální rychlost 28,5 uzlu (53 km/h) a zásoba nafty umožňovala urazit 10 000 námořních mil (18 500 km) při 20 uzlech, nebo 18 000 námořních mil při 13 uzlech. 

Kromě těchto operačních možností, kterým se žádná tehdejší hladinová loď nevyrovnala, nabízel dieselový pohon další výhodu v možnosti přejít z nuly na plný výkon v co nejkratším čase ve všech bojových situacích. Tyto přednosti převážily zjevnou nevýhodu v podobě značné prostorové náročnosti na hnací systém. Pancíř, který se nevyznačoval obzvláštní tloušťkou, byl umístěn tak, že se sám stal součástí konstrukce lodi a významně tak přispíval k pevnosti a stabilitě lodních sekcí.

Revoluční řízení palby

Těm bylo nutné věnovat zvláštní pozornost, protože nově konstruované věže pro tři děla ráže 280 mm enormně zatěžovaly lodní sekce při palbě do stran. Potřebné úspory hmotnosti při stavbě lodního trupu bylo dosaženo použitím elektrického svařování, vyzkoušeného s úspěchem již při stavbě lehkého křižníku Emden. Poprvé byl také instalován systém řízení palby děl, který centrálně řídil palbu všech těžkých děl. Věže střílely podle specifikací a výsledků měření centrálně zaznamenávaných, počítaných a předávaných do věží, kde se zpracovávaly pomocí vysoce složitých mechanických výpočetních systémů až do výstřelu. Tohle znamenalo doslova revoluci ve vedení námořního boje. 

Prakticky od počátku úvah o stavbě nové velké bojové lodi se stal projekt předmětem ostrých sporů, zejména mezi politickými stranami. Po návrhu na zařazení první splátky ve výši 9,3 miliardy marek do obranného rozpočtu na konci roku 1927 začaly v Říšské radě a v Říšském sněmu nekonečné debaty, v nichž levicové strany stavbu odmítaly, protože byla z jejich pohledu vojensky a finančně nesmyslná a z hlediska zahraniční politiky neudržitelná. Slogan „jídlo pro děti místo obrněných křižníků“ se stal heslem stranického boje. Nakonec však vláda financování stavby prosadila.

Obavy Britů a Francouzů 

Přes všechny politické problémy tak mohla být nakonec stavba zahájena, kýl položili dělníci 5. února 1929. Ke spuštění první pancéřové lodě na vodu došlo 19. května 1931 a za účasti říšského prezidenta Paula von Hindenburga byla pokřtěna Deutschland. Prvního dubna 1933 vstoupil obrněnec ve Wilhelmshavenu do služby pod velením kapitána Hermanna von Fischela. Následně se plavidlo podrobilo četným zkouškám, jejichž výsledky měly zůstat utajeny. To ovšem nebylo vždy možné, neboť testy probíhaly na volném moři. 

Převratná konstrukce způsobila v evropských zemích pozdvižení, jelikož design, který němečtí loďaři postavili, mohl vážně narušit rovnováhu mezi mocnostmi. Rychle se ukázalo, že pouze britské bitevní křižníky Hood, Renown a Repulse jsou rychlejší a silněji vyzbrojené než Deutschland. Vzhledem k tomu, že Německo smělo v zásadě postavit osm lodí typu Deutschland (náhradou za stávající stará plavidla), obávaly se obchodní velmoci – především Velká Británie a Francie – hrozby, která vyvstala jejich námořním trasám. Washingtonská smlouva však Angličanům zakazovala stavět další bitevní lodě; Francie mohla postavit dvě nová plavidla Dunkerque a Strasbourg (330mm děla, zavedeny 1937, respektive 1938) – které byly konstrukčně silnější a rychlejší než německé Panzerschiffe.

Narušená rovnováha 

Výše zmíněných pět britských a francouzských lodí mohlo být použito společně proti německým obrněncům pouze v případě, že by Anglie a Francie byli spojenci ve válce proti Německu. Nicméně námořní dohoda uzavřená mezi Londýnem a Berlínem 18. června 1935 nabídla britské vládě politickou příležitost, jak obratně zvládnout hrozící nebezpečnou situaci. Podpisem dohody byla německá říše osvobozena – ne-li oficiálně, tak de facto – od omezujících ustanovení versailleské smlouvy. Protože nyní směla vybudovat flotilu, která bude celkově, ale také v rámci každé lodní třídy, představovat 35 % velikosti britského loďstva. 

Na oplátku se Němci zavázali dodržovat kvalitativní požadavky Washingtonské smlouvy. A ta říkala, že těžká válečná loď – jíž byla i Panzerschiff „A“ s děly ráže 28 cm – měla být řazena do kategorie bitevních lodí, a proto musela mít výtlak nejméně 17 500 tun. To znamenalo, že Německo již nemohlo stavět obrněnce třídy Deutschland nad rámec tří již dokončených nebo rozestavěných jednotek. Takové rozhodnutí vycházelo z Hitlerova přesvědčení, že by se měl vyhnout jakémukoliv konfliktu s největší námořní mocností – Británií. V důstojnickém sboru Kriegsmarine ale nebylo schválení námořní dohody z různých důvodů vůbec jednomyslné. 

Po Deutschland vstoupil do služby 12. listopadu 1934 Admiral Scheer a jako třetí sesterské plavidlo 6. ledna 1936 Admiral Graf Spee. Když byl Hermann Boehm povýšen do hodnosti viceadmirála a jmenován novým velitelem flotily Kriegsmarine, zvolil si nejnovější z lodí za svou vlajkovou loď. Kruh se uzavřel.

Když Galileo Galilei (1564–1642) zkraje roku 1610 namířil vlastnoručně vyrobený teleskop na planetu Jupiter a s úžasem sledoval, jak kolem ní obíhají čtyři do té doby neznámé měsíce, jednalo se o zlomový okamžik pro celou astronomii. Po bok vynálezu dalekohledu, jenž zásadně proměnil nejen to, jak lidé vnímali vesmír, nýbrž i vlastní místo v něm, se zařadil jeho protějšek na opačném konci spektra, o jehož rozvoj se italský učenec také přičinil – mikroskop. 

Nesmělé krůčky 

První předchůdci mikroskopu, sestávající z trubice vyplněné vodou a opatřené z obou stran sklíčky, se údajně objevili už před několika tisíci lety ve starověké Číně. Schopnosti vody či skla zvětšovat předměty si byli vědomi i staří Řekové a Římané. K vytvoření skutečných optických mikroskopů ovšem došlo mnohem později, třebaže autor toho prvního zůstává sporný. 

Za vynálezce mikroskopu bývají označováni nizozemský výrobce čoček Hans Janssen a jeho syn Zacharias, kteří podle dopisu zaslaného nizozemskému lékaři Williamu Boreliovi sestrojili první drobnohled v roce 1590. Ten se sice nedochoval, avšak ve sbírkách muzea v nizozemském Middelburgu se nachází mikroskop, který kolem roku 1595 vyrobil možná sám Janssen a jenž se svému předchůdci zřejmě značně podobá. Skládá se ze tří trubic, přičemž jedna slouží jako pouzdro a zbylé dvě se do ní dají zasunout. Okulár je opatřen dvojvypuklou (bikonvexní) čočkou, objektiv čočkou ploskovypuklou (plankonvexní) a přístroj maximálně dosahuje asi devítinásobného zvětšení. 

Mikroskop se začal šířit Evropou a jedním z těch, koho nový výdobytek techniky zaujal, nebyl nikdo jiný než Galileo Galilei. Nejprve k mikroskopickým účelům předělal svůj dalekohled, ale zřejmě šlo o docela nepraktické řešení, protože vyžadovalo použití mimořádně dlouhého tubusu. S mikroskopií patrně experimentoval i dál, nicméně na rozdíl od astronomických pozorování to pro něj pravděpodobně nebyla tak důležitá činnost, jelikož se o ní ve svých spisech v podstatě nezmiňuje. 

V roce 1624 se Galilei seznámil s mikroskopem, který zkonstruoval nizozemský výrobce čoček žijící v Anglii, Cornelius Drebbel, a zřejmě sám začal podobné přístroje vyrábět. Na podzim téhož roku jeden, označovaný jako occhiolino, zaslal Federicu Cesimu, italskému učenci, aristokratovi a zakladateli jedné z prvních vědeckých společností na světě Accademia dei Lincei v Římě. Ten se ihned pustil s jeho pomocí do pozorování a v roce 1625 publikoval společně s Francescem Stellutim, dalším členem své učené společnosti, krátké pojednání s názvem Apiarium zahrnující detailní nákresy včelího těla. V dopise, který Cesimu později zaslal německý vědec Giovanni Faber, se pak poprvé vyskytlo označení „mikroskop“. 

Od kratochvíle k vědě 

Díky Galileimu, Drebbelovi a dalším průkopníkům zažívala mikroskopie prudký rozmach. Objevily se nejrůznější typy drobnohledů včetně jednočočkových, jež sestávaly z trubice, která měla na jednom konci skleněnou kouli a na druhém obyčejné sklo. Nicméně většina přístrojů zahrnovala dvě čočky, a jednalo se tedy o takzvané složené mikroskopy. Tak či onak byly přístroje stále vnímány spíše jako neotřelé hračky bez většího praktického užitku, vhodné leda tak k pozorování much, blech, kůže, krve a jiných materiálů, co byly zrovna po ruce. Časem se však začaly vynořovat i formálnější záznamy o objektech sledovaných drobnohledem, které naznačovaly, kudy by se zkoumání mikrosvěta mohlo ubírat.

Jedním z nadšených mikroskopiků byl francouzský lékař a přírodozpytec Pierre Borel (1620–1671), jenž v roce 1653 publikoval práci Historiarum et Observationum Medicophysicarum Centuria prima. V té líčil například svá pozorování krvinek (domníval se, že jsou to choroboplodní červi), průduchů na listech rostlin či struktury tkání řady orgánů od srdce a ledvin po varlata nebo plíce. O pár let později německý učenec Athanasius Kircher (1602–1680) popisoval, že v krvi pacientů, kteří zemřeli na mor, pomocí mikroskopu spatřil jakési drobné částice, a přemítal, zda by nemohly být příčinou onemocnění. Ačkoli mor skutečně způsobuje bakterie, jak se ukázalo mnohem později, není pravděpodobné, že by Kircher tyto mikroby svým přístrojem s asi třiatřicetinásobným zvětšením mohl vidět. 

Zrození buňky 

Mikroskop se z hračky pomalu, ale jistě měnil ve vědecký nástroj. V tomto smyslu jej použil například italský lékař a přírodovědec Marcello Malpighi (1628 až 1694), jenž v roce 1661 vydal práci De Pulmonibus Observationes Anatomica. V ní popsal objev vlásečnic v plicích žab, čímž dokázal platnost teorie o existenci malého krevního oběhu (mezi srdcem a plícemi). O několik let později publikoval spis o bourci morušovém, kde vyslovil domněnku, že hmyz k dýchání nepoužívá plíce, nýbrž takzvané vzdušnice. 

Patrně největší reklamu mikroskopu udělal knihou Micrographia z roku 1665 anglický polyhistor Robert Hooke (1635–1703). Dílo překypovalo úžasnými ilustracemi, o něž se postaral sám autor, nejen zdatný přírodozpytec, ale také nadaný kreslíř. Vedle zdánlivě všedních věcí, jako je špička jehly nebo ostří břitvy, Micrographia detailně zachycovala i mnoho do té doby nepředstavitelných výjevů ze světa zvířat. Hooke studoval například stavbu vlasů, peří, hmyzích očí nebo muších křídel. K nejznámějším patří jeho kresba blechy, jež je fascinující i po více než tři sta padesáti letech. A zkrátka nepřišly ani rostliny. Při pozorování korku si Hooke v rostlinném pletivu všiml jakýchsi komůrek, které označil latinským slovem cellula, z nějž byl později odvozen anglický název pro buňku (cell), dnes pokládanou za základní stavební jednotku všeho živého. 

Zvídavý obchodník 

Nejvýznamnějším mikroskopikem druhé poloviny 17. a počátku 18. století se nakonec nestal žádný učenec, nýbrž nizozemský obchodník s látkami Antoni van Leeuwenhoek (1632–1723). Ačkoli místo složeného mikroskopu, na který sázela většina jeho předchůdců i současníků, používal jen „obyčejný“ jednočočkový, dokázal zkonstruovat přístroje daleko výkonnější, než jaké používali jeho konkurenti. Leeuwenhoek nebyl členem žádné vědecké společnosti, neměl přírodovědné vzdělání a s mikroskopickými pozorováními zřejmě jako mnoho jiných začal jednoduše pro zábavu. Výsledky, jichž díky vynikajícím vlastnoručně vybroušeným čočkám dosáhl, ale nezůstaly bez povšimnutí. 

V dubnu 1673 zaslal na popud nizozemského lékaře a anatoma Reiniera de Graafa do londýnské Královské společnosti dopis, ve kterém popisoval detailní pozorování včelího žihadla či vší. Kresby naznačovaly, že jejich autor musí mít k dispozici skutečně mimořádně výkonný mikroskop. V Londýně však zavládla nedůvěra – obchodník s textiliemi, který postrádá náležité vzdělání, a dokonce nevládne latinou, ba ani angličtinou, přece nemůže dosahovat lepších výsledků než Hooke a ostatní uznávaní mikroskopici.

Leeuwenhoek se nenechal odradit. V pozorování mikrosvěta pokračoval, stejně jako v zasílání zpráv o dosažených výsledcích do Královské společnosti i jiných vědeckých institucí. Dopisů nakonec během čtyřiceti let odešlo přes pět set a některé obsahovaly zjištění nedozírného významu, byť stejně jako ten první často vzbuzovaly pochyby. V Anglii se totiž zpočátku nenašel nikdo, kdo by jeho objevy dokázal zopakovat. Nizozemec byl navíc chabý kreslíř, a proto si na ilustrování svých psaní najímal profesionály. Nicméně ti se při práci museli řídit pouze jeho instrukcemi, poněvadž ani jim, stejně jako většině ostatních lidí, nechtěl dovolit, aby se čočkou na dotyčný vzorek podívali sami. Podobně tajnůstkářský byl také ohledně výroby svých supervýkonných drobnohledů, které dosahovaly 270násobného a možná i většího zvětšení.

Tristan da Cunha je součástí skupiny sopečných ostrovů v Atlantickém oceánu. Oficiálně je ostrov součástí britského závislého území Svatá Helena, i když jej od ostrova sv. Heleny dělí více než dva tisíce kilometrů. Jde o jednu z nejizolovanějších pevnin světa – na ostrově neexistuje žádné letiště, jediný přístav se nachází u správního města Edinburgh sedmi moří, který ovšem leží mimo námořní trasy a přístupný je jen 60 dnů v roce. K nejbližšímu pevninskému městu je to sedm dnů plavby.

Terra incognita

Vzhledem k tomu, že na ostrově žije jen okolo 270 lidí, je zde běžným jevem uzavírání sňatků mezi pokrevnými příbuznými. Ostatně na celém ostrově je zaznamenáno pouze osm příjmení. Sňatky mezi pokrevnými příbuznými ale znamenají také zvýšený počet genetických vad a nemocí. Zdejší populaci tvoří především potomci holandských, amerických a italských námořníků a cestovatelů z Britských ostrovů.

Veškerá půda na ostrově je ve společném vlastnictví a všechny farmářské rodiny na ostrově mají vlastní akcie. Dobytek na ostrově je monitorován tak, aby nedocházelo k jeho úbytku a mohla být díky němu uchována pastvina.

Hlavním zdrojem příjmů obyvatel ostrova je rybolov a lov humrů, mořských raků (továrna na jejich zpracování se nachází přímo na ostrově) a prodej poštovních známek a mincí. Většina lidí žijících na ostrově má dvě zaměstnání, přičemž to druhé je zpravidla nějaká činnost vykonávaná v administrativě ostrova.

Dokonalá přírodní rezervace

Více než polovina ostrova je dnes chráněnou přírodní rezervací a ochrana pevninského přírodního bohatství se v roce 2020 rozšířila i na okolní moře. Úřady vyhlásily přírodní rezervací i 90 % okolních vod. Zakázán je tak například rybolov pomocí hlubinných vlečných sítí a další průmyslové způsoby rybolovu. Plocha nové přírodní rezervace je třikrát větší než pevninská část Velké Británie a Tristan da Cunha je tak pátou největší mořskou přírodní rezervací na světě a se svými 700 000 kilometry čtverečními i vůbec největší rezervací v rámci Atlantiku.

Ostrov se může pochlubit jednou z nejbohatších biodiverzit na světě. Jeho vody jsou domovem žraloka sedmižábrého širokonosého nebo třeba rypouše sloního. Ostrovní pevninu pak obývají tučňáci skalní nebo albatros pestrozobý.

Planckova hvězda reprezentuje hypotetický koncept teoretické fyziky, zejména v kontextu kvantové gravitace, přičemž mezi odborníky není všeobecně přijímaný. Problém tkví v tom, že jsou černé díry popsány jako oblasti vesmíru s tak silnou gravitací, že z ní nemůže uniknout ani světlo. Rozhraní pak tvoří tzv. horizont událostí. Pokud však zohledníme zásady kvantové mechaniky a pokusíme se je sladit s obecnou teorií relativity blízko horizontu událostí, objeví se různé paradoxy a otázky.

Patří k nim i tzv. paradox ohnivé stěny: Podle něj by mohla být oblast blízko horizontu událostí neuvěřitelně energetická a horká, což by mohlo vést k zničení všeho, co do černé díry padá. A to nesouhlasí s předchozími očekáváními. V klasické obecné teorii relativity jsou Planc­kovy hvězdy navrženy jako možné řešení paradoxu ohnivé stěny. Podle dané představy by objekt s velkou hmotností nevytvořil uvnitř černé díry tradiční singularitu, ale dosáhl by stavu, kdy se efekty kvantové gravitace stávají významnými. 

Zmíněný stav, nazývaný Planc­kova hvězda, charakterizuje extrémně vysoká hustota energie. Kvantová teorie říká, že kolaps nemůže pokračovat dál, protože by se narušila Heisenbergova relace neurčitosti. Dokonce by mohla teoreticky vzniknout repulzní síla, která by hvězdu vrátila až do normálního prostoru. Daný proces by ovšem trval mnohem déle, než existuje vesmír, takže jsme žádné viditelné Planckovy hvězdy jistě nepozorovali.

Americký archeolog Paolo Visona z Kentucké univerzity si nedávno připsal zajímavý objev v lese zvaném Dossone della Melia, který se nachází na jihu Kalábrie. Výzkumný tým zde zkoumal zhruba 2,7 kilometru dlouhý mechem porostlý kamenný val. Badatelé tuto stavbu identifikovali jako součást opevnění, které zde nechal vybudovat vojevůdce Marcus Licinius Crassus, když čelil útokům povstalců vedených otrokem a gladiátorem Spartakem. Nalezený val byl podle vědců původně doplněný o hluboký příkop a jde podle nich o charakteristické polní opevnění římského vojska. 

Past v Kalábrii

Římané se v roce 71 před naším letopočtem pokusili uzavřít Spartakovy oddíly v Kalábrii do pasti. Visona s kolegy věří, že na místě, které nalezli, Spartakovi bojovníci zaútočili a střetli se zde s Římany. Dokládá to množství nalezených zničených železných zbraní a dalších artefaktů souvisejících s bitvou. 

Spartakus a jeho spolubojovníci tehdy sice zvítězili a podařilo se jim v sérii dramatických vojenských střetů z obklíčení v Kalábrii prorazit. Z historie ale víme, že v té době se již Spartakovo povstání chýlilo ke konci. Od gladiátorova vojska se brzy poté oddělily oddíly pod velením Gannika a Casta, které byly záhy poraženy Římany. Hlavní Spartakovo vojsko bylo poraženo ještě téhož roku v rozhodující a krvavé bitvě na řece Silarus v Apulii. Samotný Spartakus a mnoho jeho následovníků v ní nalezli smrt. 6 000 zajatých bojovníků bylo ukřižováno podél silnice Via Appia z města Capua do Říma, vzdáleného přibližně 200 km. Tělo slavného vzbouřence se ale nikdy nalézt nepodařilo.

K objevu opevnění došlo díky tipu od místních ochránců přírody, kteří zmíněný val znali a upozornili na něj archeology. Vědci poté lokalitu prozkoumali pomocí georadaru, LIDARu a magnetometrie. Jde o významný příspěvek k poznání dramatické historie Spartakova povstání, které mimo jiné předznamenalo i konec Římské republiky.

Erupce Vesuvu, která v roce 79 pokryla lávou a popelem Pompeje a několik dalších měst, bezpochyby patří k nejdramatičtějším přírodním katastrofám starověku. S odstupem dvou tisíc let však můžeme na tragédii nahlížet i jinou optikou: Díky nánosům sopečných vyvřelin se totiž uchovalo množství artefaktů, jež nám dnes podávají svědectví o dobách dávno minulých. Kromě takřka neporušených lidských ostatků, budov, nápisů, či dokonce pokrmů našli archeologové třeba i celé knihovny.

Vila papyrů

Jednu takovou se již v polovině 18. století povedlo objevit v Herculaneu: Osmnáct set papyrových svitků se nacházelo v jednom z nejluxusnějších domů impéria, který pravděpodobně vlastnil Lucius Calpurnius Piso Caesoninus, tchán Julia Caesara. Tzv. Vila papyrů se jako jediná známá antická knihovna dochovala v celém rozsahu, a to právě díky zmíněnému sopečnému výbuchu. V jeho důsledku však svitky zuhelnatěly, takže se je dlouho nedařilo rozluštit. Vzhledem k mimořádné křehkosti materiálu je totiž nelze jednoduše rozvinout a dostat se k textu na vnitřní straně.

Na způsob, jak toho docílit bez poškození fragmentů, přišli badatelé teprve v roce 2015. Tehdy dokázali naskenovat dosud neporušený svitek a zjistit, jakým způsobem se skrz něj rentgenové záření šíří. Jelikož se použitý inkoust do papyru nevsákl, ale zůstal na něm „nalepený“, zvládla skenovací technologie vyhledat výškové rozdíly: Text vyčníval 0,1 milimetru nad okolní materiál. Následně se vědci mohli pustit do luštění obsahu – a od té doby přicházejí s novými zjištěními.

Filozof v horečkách

Letos v únoru pak badatelé oznámili, že pomocí speciálního počítačového softwaru úspěšně rozklíčovali a přeložili soubor dvou tisíc znaků. A ukázalo se, že ukrývaly cennou informaci: Pokud je text přeložen správně, píše se v něm mimo jiné o místě posledního odpočinku filozofa Platona. Jeden z největších myslitelů antiky, ne-li světových dějin, je podle svitku pohřben v zahradě poblíž svatyně Múz v athénské Platonské akademii – tedy v instituci, kterou přibližně v roce 387 př. n. l. sám založil.

Text podrobně líčí rovněž poslední noc proslulého Řeka, jenž krátce před rokem 340 př. n. l. podlehl nemoci provázené horečkou. Podle svitku se ho jistý hudebník pokoušel rozptýlit hrou na flétnu, ale Platon kritizoval jeho „mizivý smysl pro rytmus“. V textu se našla i podrobnější informace o filozofově životě, podle níž byl v roce 404 či 399 př. n. l. prodán do otroctví. Historikové se přitom dosud domnívali, že se tak stalo o patnáct let později. 

Příběh revolveru Nagant se začal psát v roce 1859, kdy bratři Leon a Emil Nagantové založili podnik na výrobu a opravy průmyslových zařízení. Práce jim stále přibývala a oni se začali čím dál více specializovat na opravy revolverů, pušek a zbraní různých výrobců. Pouze opravy ale nemohly mladé konstruktéry uspokojovat stále, a tak se začali zabývat také vývojem vlastních pušek. 

Navzdory tomu, že výrobky bratří Nagantů byly levné a na výrobu jednoduché, nic nového na trh nepřinesly. Jejich dílny však zaujaly velkou rybu zbrojního průmyslu – Samuela Remingtona, jenž po návštěvě Ruska s bratry uzavřel smlouvu na výrobu svých zbraní v Evropě. Nagantové pak se svolením amerického konstruktéra zmodernizovali závěr jeho pušky, již následně přijala do své výzbroje lucemburská armáda.

Stále levnější 

Jednalo se o malé vítězství, dvojice však u dlouhých zbraní nevydržela. V dalších letech vyvinula primitivní dvouhlavňovou pistoli pro belgické četnictvo. Ta byla nehorázně levná a jednoduchá, že je až s podivem, že se udržela ve službě až do přelomu století, kde ji nahradily pistole Browning Model 1899. Dále přijali zakázky na revolver pro belgickou armádu, ale jejich zbraň od počátku zaostávala za konkurencí. Bratři Nagantové však dokázali nabídnout takovou cenu, že v Bruselu dlouho nepřemýšleli. Zajímavé je, že navíc museli svou zbraň degradovat, protože podle mínění vysokých důstojníků byl kvalitní revolver s dvojčinným mechanismem příliš dobrý, než aby jím mohl být vyzbrojen každý. Finální výrobek tak dostal jednočinný mechanismus, čímž konečná cena ještě klesla. 

Následovaly roky zakázek, kdy armády jednotlivých zemí zaváděly novější a novější modely, výrobky Nagantů tak putovaly například do Norska, Srbska, Argentiny či Brazílie. V tu dobu se však starší z bratrů Emil začal potýkat se špatným zrakem a podlomeným zdravím. Vzdal se vedení firmy ve prospěch svého bratra, ale než slepota naplno postoupila, začal pracovat na svém posledním revolveru. 

Jednu z hlavních nevýhod tohoto typu zbraně představoval únik prachových plynů mezi hlavní a bubnem v okamžiku výstřelu. Mnoho konstruktérů se snažilo tento jev minimalizovat a Emil Nagant si v roce 1892 nechal patentovat několik inovací. Šlo například o mechanismus přitlačující válec k hlavni nebo nábojnice s hluboko uloženou střelou. 

Cesta do Ruska

Revolver, do nějž Nagant zakomponoval některé tyto mechanismy, pak bratři představili na soutěži pro novou krátkou zbraň pro ruskou carskou armádu. Konstruktéři projevili veškeré úsilí, aby jejich výtvor nahradil masivní Smith & Wesson model 3, který vojáci používali skoro čtvrtstoletí, a nakonec slavili úspěch. Ruská armáda následně zavedla do výzbroje tříčárkový (označení pro ráži – jedna čárka znamená 0,1 palce, tři čárky tedy 7,62 mm) revolver vzor 1895 systém Nagant. Zajímavostí je, že vojáci například požadovali, aby zbraň zastavila koně na 50 kroků. O tom, kolik zvířat ale zahynulo během testování, historie mlčí. 

První kusy se do Ruska dostaly z Lutychu z již přejmenované zbrojovky Fabrique d’Armes Leon Nagant, než v roce 1892 získal výhradní licenci Tulský zbrojní závod. Leon zatím přeorientoval svou firmu na vývoj automobilů, v této oblasti ale velkých úspěchů nedosáhl a v meziválečném období jeho podnikání skončilo.

Žralok malohlavý (Somniosus microcephalus), někdy označovaný i jako žralok grónský, žije v severních mořích, především kolem Grónska a Islandu. Jde o obratlovce s nejdelší známou délkou života. Tato v dospělosti více než šest metrů dlouhá a až tunu vážící paryba se dožívá okolo 270 let, přičemž předpokládaná maximální délka jejich života může být až dvojnásobná.

Právě dlouhověkosti žraloka malohlavého se věnuje doktorand Manchesterské univerzity Ewan Camplisson. Podle dřívějších studií dlouhověkost žraloků malohlavých souvisí s chladným prostředím a úsporným životním stylem, v němž se tito tvorové pohybují. Teď se ale ukazuje, že faktory ovlivňující jejich vysoký věk jsou mnohem složitější.

Tajemství dlouhověkosti

Camplisson a jeho tým změřili metabolickou aktivitu vybraných enzymů, které získali ze tkání žraloků různého věku a z různých míst. U naprosté většiny obratlovců se aktivita enzymů během života mění a obvykle během stárnutí klesá. Camplisson s kolegy ale zjistil, že metabolismus žraloka malohlavého s věkem nezpomaluje. Podle nich by to mohlo hrát klíčovou roli v jeho dlouhověkosti. Potvrzuje to hypotézu, že tito žraloci nestárnou jako běžní obratlovci.

Výsledky výzkumu, které badatelé prezentovali na výroční konferenci Společnosti pro experimentální biologii začátkem července v Praze, rovněž ukazují, že enzymy žraloka malohlavého jsou aktivnější při vyšších teplotách. Zdá se tedy, že tento žralok není speciálně přizpůsobený polárnímu prostředí.

Studiu žraloků malohlavých se Ewan Camplisson hodlá věnovat i nadále. Ve světě s rychle se měnícím klimatem jsou podle něj tito dlouhověcí tvorové obzvláště zranitelní. Samice žraloků malohlavých pohlavně dospívají až ve zhruba 150 letech a měnící se prostředí pro ně znamená i méně prostoru k přizpůsobení. Výzkum by ale mohl přinést i užitečné poznatky pro medicínu, zejména pokud jde o kardiovaskulární zdraví.