Bylo parné nedělní odpoledne. Napětí bylo doslova hmatatelné. Vlámští rytíři, kteří tvořili předvoj spojenecké armády, se nemohli dočkat okamžiku, kdy se konečně utkají s voji francouzského krále. Pokud by rozvaha přemohla dychtivost, mohla bitva u Bouvines dopadnout úplně jinak. Anebo nemusela. Faktem je, že zatímco již zuřila, přicházely na bojiště stále ještě oddíly spojenců. Kdo byli spojenci a o co se u Bouvines hrálo? Nešlo o nic menšího než o celistvost a trůn Francie a budoucnost Anglie na kontinentu. 

V sázce bylo mnoho pro obě strany. Francouzský král Filip II. August usiloval o vytlačení Angličanů ze země a vytvoření silného, konsolidovaného a prosperujícího státu, čemuž se Angličané a jejich spojenci pochopitelně bránili. Anglický král Jan I., později zvaný Bezzemek, se snažil udržet své anjouovské dědictví na kontinentě, seč mu síly stačily, a nebyl na to sám. Podporu nalezl u svého synovce, římského císaře Oty IV. Brunšvického i mnoha dalších významných velmožů z Francie, Flander či Henegavska. 

Králem za každou cenu

Přiblížil se večer 25. března 1199. Pod hradbami hradu Châlus se procházel anglický král Richard I., aby obhlédl práci na podkopech vzpurné pevnosti, která patřila revoltujícímu vikomtovi Aimarovi V. z Limoges, Richardovu francouzskému leníkovi. Náhle z hradeb přiletěl šíp a krále zasáhl do ramene. O dvanáct dní později Richard zemřel na otravu krve. Jeho náhlá smrt, jakkoliv byla pro Anglii nemilá, vlila život do žil Richardovu bratrovi Janovi. Konečně se také nejmladší syn Jindřicha II. mohl stát králem. Už za Richardova života se sice pokusil uchvátit korunu, ale bezúspěšně. Tehdy se kvůli tomu spojil dokonce s francouzským panovníkem Filipem II. 

Nová příležitost, která přišla s Richardovou smrtí, nebyla ale zdaleka jednoznačná. Adeptů na anglický trůn bylo totiž několik. Již roku 1190 ustanovil Richard dědicem bretaňského vévodu Arthura I., syna svého mladšího bratra Geoffreyho. Když král zemřel, chopil se Jan iniciativy a roku 1200 rychle uzavřel s Filipem II. v Le Goulet mír i za cenu tvrdých podmínek. Filipovi odstoupil velké území v Berry, zavázal se zaplatit obrovskou sumu ve stříbře a jako pán všech Anglií ovládaných území ve Francii (Normandie, Maine, Anjou a Touraine) navíc uznal Filipovu lenní svrchovanost. Francouzský král dostal, co chtěl, a na oplátku uznal Jana za právoplatného krále Anglie na úkor mladého vévody. Když Arthur zjistil pravý stav věci a vytáhl proti Janovi, přiklonil se francouzský panovník tentokrát na jeho stranu. Roku 1202 však Jan Arthura zajal a uvěznil. Následujícího roku se postaral o to, aby Arthur navždy zmizel. 

Odložená invaze

Odstranění mladého bretaňského vévody vedlo v Normandii k povstání proti Janovi, čehož využil Filip II. a proti anglickému králi vytáhl. Na konci roku 1204 byla pod přímou kontrolou francouzského panovníka velká část Normandie a většina anglického území ve Francii, zatímco Jan musel prchnout na ostrovy. Další pokusy o znovuzískání ztracených území skončily fiaskem. Ve snaze získat francouzská území zpět zatěžoval Jan Anglii novými daněmi a ty stávající rozšiřoval. To vedlo k oslabení jeho domácí pozice. Velké částky platil Jan také za spojenectví s nepřáteli Francie na její východní hranici, samozřejmě ve snaze odvést Filipovu pozornost a získat prostor pro další invazi. 

K té mělo dojít roku 1212, kdy anglickému králi konečně svitla naděje. Podařilo se mu uzavřít spojenectví s římským císařem Otou IV. Brunšvickým, flanderským vévodou Ferdinandem a hrabětem Renaudem I. z Boulogne. Invaze ale byla odložena kvůli nespokojenosti anglických baronů s nasazením v Poitou. Roku 1213 francouzský král reagoval na spojenectví vpádem do Flander, což Jana opět přimělo odložit vlastní invazi a čelit aktuálnímu problému. Vyslal anglické loďstvo, aby napadlo francouzskou flotilu v přístavu Damme. Akce byla úspěšná a zabránila francouzskému vpádu do Anglie. Jan doufal, že jeho plán na invazi tím dostal zelenou, avšak nespokojenost baronů podnik opět zhatila. 

Den D 

Anglický král se konečně dočkal na jaře roku 1214. Vzhledem k uzavřeným spojenectvím očekával úspěch a brzké znovupřipojení Normandie, z níž plynuly anglické koruně nemalé příjmy. Janovým plánem bylo rozdělit francouzské síly. Anglické oddíly na jihu měly odlákat francouzské vojsko od Paříže, zatímco hlavní armáda pod velením císaře Oty IV. měla ze severu zaútočit právě na metropoli na Seině. Neobešlo se to samozřejmě bez obtíží. 

Řada anglických baronů se odmítla tažení zúčastnit, a tak Jan musel doplnit stavy námezdními bojovníky. Samotné tažení se nicméně z počátku vyvíjelo dobře. Kontingent vedený králem Janem se vylodil na jihu v La Rochelle a postupoval podél řeky Loiry. Velmi rychle se zmocnil vévodství Anjou a oblehl strategickou pevnost Roche-aux-Moines, kde se snažil přimět slabší francouzské vojsko pod vedením prince Ludvíka k bitvě. 

To se mu však nepovedlo, navíc se k Janovi odmítli připojit jeho někdejší vazalové z Anjou, a tak se rozhodl 3. července 1214 ustoupit do La Rochelle. Vydat se na Paříž s nepřítelem v zádech si netroufal. Situace na severu byla složitější. Z Flander postupoval vévoda Ferdinand, od východu táhl císař Ota IV. Koordinovat pohyb tří nezávislých armád bylo velmi složité a brzy se mělo ukázat, že také životně důležité. Janův ústup do La Rochelle znemožnil včasné spojení se severní armádou. Francouzský král tak mohl převzít iniciativu a vytáhnout na sever, aby se utkal s hlavním vojskem spojenců. Červenec se přehoupl do druhé poloviny, když se k sobě obě vojska nebezpečně přiblížila. 

Měření sil 

Srážka, k níž došlo u Bouvines 27. července 1214, byla již současníky zcela oprávněně považována za výjimečnou a velkolepou. Střetla se tu vojska Anglie, Francie, Flander a mnoha říšských knížectví. Bitvy se zúčastnil také papež alespoň tím, že morálně a finančně podpořil krále Filipa II. Augusta. Vojsko spojenců tvořily oddíly císaře Oty IV., vévody Jindřicha I. Brabantského, hraběte Viléma I. Holandského, vévody Theobalda I. Lotrinského, Jindřicha III. Limburského, flanderského a henegavského hraběte Ferdinanda, mocného francouzského hraběte Renauda z Boulogne a také Williama de Longespée, 3. hraběte ze Salisbury, kterého vyslal král Jan v čele severního anglického kontingentu. Přibližná síla spojenecké armády se odhaduje na 9 000 mužů, z toho zhruba 1 500 rytířů a 7 500 vojáků pěchoty. 

Vojsko Filipa II. se skládalo výhradně z francouzských rytířů a hotovosti, kterou byla schopna vyslat na královu výzvu jednotlivá vévodství, hrabství a města. Velením byli pověřeni Robert II., hrabě z Dreux, a jeho bratr Filip z Dreux, biskup z Beauvais, dále pak vévoda Odo III. Burgundský a hrabě Vilém II. z Ponthieu. Vojenskou podporu poskytl také biskup z Lutychu, odpůrce císaře Oty IV. Síla francouzského vojska čítala cca 1 200 rytířů, zhruba 300 lehkých jezdců a 5 000 až 6 000 pěšáků. Francouzi tedy byli v menší početní nevýhodě. 

Zkušenost vs. odhodlání

Den před bitvou válečná rada francouzského krále rozhodla pochodovat z Tournai dál na sever, vyhledat nepřítele a přimět ho k bitvě v okamžiku, kdy to bude možné. Král Filip si tedy hodlal vybrat dobu i místo střetu, což svědčí o jeho vojenských zkušenostech. V onen osudový den neměli spojenci ani ponětí, že Francouzi jsou vzdáleni pouhých 12 km od jejich ležení v Mortagne. Když zprávu o blízkosti francouzské armády spojenecké velení obdrželo, muži se s nadšením vyhoupli do sedel v pevné víře, že cesta k vítěznému střetu je volná. Odhodláni s Filipem II. změřit síly, dali se až příliš rychle do pronásledování. Horliví byli především vlámští a henegavští jezdci, kteří se k postupujícím Francouzům velmi rychle přibližovali. 

Nyní přišla správná chvíle. Král Filip II. August, „věda, že jej nepřátelé krutě pronásledují jako rozzuření psi, a také maje na mysli, že nemůže ustoupit, aniž by příliš tratil na cti, vložil naděje do rukou Páně a připravil svoji armádu do bojových sledů tak, jak je obvyklé pro ty, kteří se chystají bojovat,“ uvádí jeden z nejstarších popisů bitvy Relatio Marchianensis de Pugna Bovinis. 

Ano, šlo o čest, ale hlavně o to, že král Filip velmi pravděpodobně přiměl hrát nepřítele podle vlastních pravidel. Zastavil se totiž v místě, které mu poskytovalo strategickou výhodu. Již dříve Filip přikázal svému zadnímu voji, aby pronásledovatele zdržoval, a pokud by se příliš přiblížili, rozkázal vyvolávat menší šarvátky. Sám s většinou vojska mezitím překročil most přes řeku Marque u Bouvines, nedaleko města Lille. Právě zde se mu nabízel vhodný terén pro svedení bitvy. 

Schyluje se k boji

Na východním konci bouvinského mostu byla půda jako stvořená pro plné rozvinutí síly francouzského vojska. Rozhlehlá rovina od západu ohraničená řekou a z ostatních stran obklopená bažinami umožňovala útok pouze z jednoho směru – od mostu. A na to se Filip II. dobře připravil. Svou armádu rozdělil do obvyklých tří částí. Střed držel on sám s rytířskou jízdou, před níž byla rozestavěna pěchota. Pravé křídlo tvořila rovněž těžká jízda, podporovaná lehkou jízdou seržantů a pěchotou z Burgundska a Champagne pod velením vévody burgundského. Levé křídlo bylo složeno rovněž z rytířské jízdy a v prvním sledu z pěchoty, což bylo postavení vhodnější při útoku. Této divizi velela hrabata z Dreux a Ponthieu. Takto rozestavení Francouzi vyčkávali příchodu spojenecké německo-anglo-vlámsko-francouzské armády. 

I zde byl dodržen pořádek tří divizí. Střed formace si ponechal císař Oto IV. s německými barony, levému křídlu vlámské a henegavské jízdy velel flanderský vévoda Ferdinand, pravé křídlo měl držet boulogneský hrabě Renaud z Dammartinu a v čele anglických oddílů stál William de Longespée. V řadách spojenců ovšem nebyl takový pořádek jako u jejich soupeře, neboť v době, kdy bitva začala, nebyly na bojišti ani zdaleka všechny spojenecké jednotky, které přicházely postupně v průběhu celé bitvy. 

Bylo to způsobeno především zbrklým pronásledováním postupujících Francouzů, do kterého se pustili Vlámové. Tím se spojenecké vojsko roztáhlo do téměř desetikilometrové kolony. Když Vlámové dorazili k Bouvines a zjistili, že se Francouzi zastavili, jejich odhodlání bít se ještě vzrostlo. Místo toho, aby počkali, až dorazí zbytek vojska, vpochodovali na bojiště, čímž se připravili o výhodu přesily. Než začala bitva, stačila bojovou formaci zaujmout ještě druhá divize císaře Oty IV. 

O osud Francie 

Bitva začala tak, jak se na velké středověké klání sluší, tedy útokem jízdy. Pravé francouzské křídlo a spojenečtí Vlámové se srazili uprostřed bojiště, avšak zkušení francouzští rytíři měli navrch. „První francouzský sled zaútočil na Vlámy silou, která prolomila jejich řady, doslova je rozřízla a pronikla jejich armádou s veškerou energií a vytrvalostí jízdy,“ vypráví neznámý autor díla Relatio Marchianensis de Pugna Bovinis. Vlámové se brzy dali na ústup a vévoda Ferdinand padl do zajetí. 

Skutečná a vyrovnaná řež se ovšem rozpoutala mezi středovými divizemi, kde změřili své síly vůdci armád, král Filip a císař Ota. Síla útoku spojeneckého středu byla natolik intenzivní, že přinutila Francouze couvnout a Filipa vyhodila ze sedla. Linie ale nepovolila a nápor udržela. „Zatímco Francouzi bojovali proti Otovi a Němcům, němečtí pěšáci, kteří se dostali dopředu, pronikli ke králi a pomocí kopí a železných háků jej stáhli na zem. Kdyby nebylo vynikajících předností zvláštního brnění, ve kterém bylo jeho tělo ukryto a které jej uchránilo, byli by ho na místě zabili,“ líčí dramatickou událost bitvy francouzský kronikář Vilém Bretaňský. Útok vedený císařem však postupně ztratil na síle a francouzská pěchota za podpory rytířské jízdy získala převahu a postoupila kupředu. Nyní se v ohrožení ocitl Ota IV., jehož kůň byl zraněn. Zvíře se ale naštěstí splašilo a císaře z boje odvezlo. Otovy korouhve se zmocnili Francouzi. 

V průběhu boje v centru bitevní vřavy došlo také na střet levého francouzského křídla s pravým křídlem spojenců, které se v poli zformovalo jako poslední. Tvořili jej Angličané a vzbouření Francouzi. Zaútočila nejprve jízda, průběžně podporovaná ještě stále přicházející pěchotou. Boj byl vyrovnaný a přítomní rytíři konali pravé divy odvahy. „Hrabě Renaud z Boulogne, který se účastnil potyčky, stále bojoval s takovou silou, že jej nikdo nemohl zdolat ani přemoci. Používal nový způsob boje: vytvořil dvojitou řadu dobře vyzbrojených pěších vojáků, pevně sražených dohromady do kruhu. Dovnitř tohoto kruhu vedl pouze jeden vstup, kterým vcházel dovnitř, kdokoliv chtěl popadnout dech, nebo když byl pod příliš silným tlakem svých nepřátel. Tak to učinil několikrát,“ vypráví dále Vilém Bretaňský. 

Drtivý dopad

Přes statečný boj spojenců bylo o výsledku bitvy rozhodnuto. Levému francouzskému křídlu postupně přišly na pomoc zbývající dvě divize, které již nepřítele zlomily. Takové síle nebylo možné vzdorovat, natož zvítězit. Anglický velitel William de Longespée byl stržen z koně a zajat, jeho muži ztratili naději a prchli. Pouze zmíněný hrabě Renaud bojoval, dokud pod ním nepadl kůň. Pak se do zajetí dostal i on a z vězení už nevyšel. Zajat byl rovněž flanderský vévoda Ferdinand, hrabě Vilém Holandský, dalších 26 šlechticů a 139 rytířů. Ztráty na životech rytířů přesto nebyly velké, zejména díky kvalitě používané zbroje. Vavříny vítězství onoho dne náležely jednoznačně francouzskému králi Filipovi II. Augustovi. Nikdo však netušil, jak fatální bude mít bitva dopad na další vývoj dějin. 

Prohra spojenců u Bouvines v prvé řadě upevnila pozici Francie a dala vzniknout skutečné středověké velmoci. Bitva se pro Francouze stala symbolem odvahy, velikosti a nezdolnosti. Znamenala rovněž konec anglického panství Plantagenetů ve Francii, která se nově rozrostla o kdysi anglickou Normandii, Bretaň, Anjou, Maine a Touraine, zároveň ovšem tento epický střet vytvořil podmínky pro vypuknutí konfliktu mnohem ničivějšího, totiž stoleté války. Tvrdé podmínky příměří, jakož i celkový výsledek bitvy v kombinaci s předchozími událostmi vedly k oslabení pozice anglického krále a vydání Velké listiny svobod, jež ovlivnila další vývoj Anglie. Dobře to nedopadlo ani pro císaře Otu IV. Brunšvického, jenž byl krátce poté sesazen z římského trůnu a nahrazen Fridrichem II. Štaufským.

Průzkum cizích světů vždy představuje náročný podnik. Vědci a inženýři proto přicházejí s rozmanitými technologiemi, často netradičními, které by mohly v těchto komplikovaných situacích obstát. Hari Nayar, který vede robotiku v Laboratoři tryskového pohonu NASA, se svými kolegy navrhl pro průzkum Saturnova měsíce Titanu pozoruhodný „kráčející balón.“

Jde o projekt BALloon Locomotion for Extreme Terrain čili BALLET, který představuje balón protáhlého tvaru. Balón se sice v daných podmínkách vznáší, je ale zároveň vybavený šesti „končetinami,“ které jsou s balónem spojené pomocí kabelů. Jednotlivá „chodidla“ pak představují vědecké robotické laboratoře, které mohou odebírat vzorky anebo analyzovat chemické složení a další parametry prostředí.

Šestinohý balón

Každou „nohu“ tvoří celkem trojice kabelů, které jsou jednotlivě ovládané kladkami. BALLET do jisté míry připomíná hmyzí marionetu, která se vodí sama. Když je některá „končetina“ hotová s výzkumem ve svém okolí, BALLET zatáhne za kabely, zvedne „končetinu“ z povrchu a přesune ji na nové místo.

Výzkum tohoto zajímavého konceptu průzkumné mise probíhá již od roku 2018, kdy se objevil coby součást grantu Institutu NASA pro pokročilé koncepty (NIAC). Podle tvůrců konceptu by tento typ robotického zařízení mohl představovat vhodný prostředek pro průzkum Titanu. Podmínky na tomto Saturnově měsíci jsou méně nepříznivé než například na Venuši nebo na Marsu, kde se rovněž zvažují mise s balony.

Projekt BALLET zatím vypadá slibně a NASA s ním podle všeho počítá ve svých dlouhodobých plánech. BALLET by ale také mohl nalézt využití na Zemi, poněkud překvapivě ale při průzkumu a těžbě na mořském dně, samozřejmě po úpravách konstrukce nutných pro prostředí mořského dna. 

Doklady o pěstování chřestu se dochovaly už ze starověkého Egypta a Řecka. První písemná zmínka pochází z prvního století našeho letopočtu. Do střední a západní Evropy chřest dorazil ve středověku z Byzance. V 15. století se začal pěstovat ve Francii. Do širšího povědomí se ale dostal až za vlády Ludvíka XIV. (1643–1715), kdy se zejména ve vyšších kruzích stal oblíbenou lahůdkou. Od 16. století se pěstoval také v Anglii a Německu, do Rakouska se rozšířil až o dvě stě let později. Koncem 18. století se objevil chřest i v Ivančicích. 

Nejstarší zpráva o jeho původu je v článku ivančického učitele Františka Zelníčka s názvem Špargl v Evančicích, který vyšel v Moravsko-slezském časopise pro lid roku 1843. Zelníček v něm uvádí, že se tato zelenina do Ivančic dostala z nedalekého Moravského Krumlova: „Špargl, jak brzo se dostal z kláštera Krumlovského do Evančic, přišel jako do své vlasti, mezi svoje.“ 

To potvrzuje i kaplan Tomáš Procházka ve svém spise Dějiny města Ivančic z roku 1850: „Z kláštera Paulánského Mor. Krumlova dostaly se k nám na konci minulého století první sazeničky šparglu. Tu nalezly půdu i pěstitelů výborných.“ Podle těchto informací musel chřest do Ivančic dorazit někdy před rokem 1786, kdy byl krumlovský klášter zrušen. Trochu odlišnou verzi popisuje kronika rodu Hüpšů. Podle ní přišel Václav Matěj Hüpš roku 1778 do Ivančic z Prahy, aby pomohl s hospodařením vdově Pangrácové, se kterou se záhy oženil. Z Frankfurtu následně „zaopatřil šparglovou hlavici pro krumlovského pavlána Jandla a při té příležitosti pamatoval i na svou zahradu“. 

Od vína k sólo-šparglu 

V Ivančicích byly pro pěstování chřestu příznivé podmínky. Místo patří k nejteplejším v České republice a už od středověku se tu dařilo řadě plodin. Zpočátku se zde pěstovala hlavně vinná réva, počátkem 19. století ale začalo zdejší vinařství upadat a uvolněné plochy začal obsazovat právě chřest. Způsob pěstování vycházel z pokusů prvních pěstitelů. Tomáš Procházka ve svém rukopise o dějinách Ivančic píše: „Dědům našim děkujte, mnohou práci dali oni sobě, aby povýšili cenu šparglovou. Mnoho zkoušek dělali. Až i na celý sáh hluboké hroby kopali, na dno otýpky dřeva zakládali, vrstvou hlíny zahrnuli, aby co možná nejhloub a nejměkčeji svému mazánku ustlali.“ 

Podobný postup se používal i později. Nejprve se vykopal asi metr hluboký příkop. Do něj se přes drátěné síto prosévala půda, aby byla zemina co nejjemnější a chřest se o případné kamínky nebo štěrk nekřivil. Na dno se přidával čerstvý koňský hnůj spolu s roštím nebo pilinami. Na tuto vrstvu se znovu opět koňský hnůj, tentokrát smíchaný s kravskou mrvou. To se opakovalo ještě třikrát, až se dosáhlo původní úrovně pozemku. Do takto připraveného záhonu se sázely chřestové sazenice, které se zasypávaly zahradní hlínou. Třetím rokem se pak chřestové výhonky přikrývaly ještě hliněnými poklopy, takzvanými troubely. Ty podporovaly vzpřímený růst a zároveň chránily rostliny před přímým slunečním zářením. Tento způsob pěstování umožňoval úrodu největších výhonků, pro které se ujal název sólo-špargl. 

Důraz na kvalitu 

Největší úspěchy s pěstováním chřestu měla v Ivančicích rodina Worllů. Anton Mauritz Worell se narodil 7. února 1806 v Moravském Krumlově. Vystudoval farmacii a roku 1825 zažádal o koncesi k řízení nové veřejné lékárny v Ivančicích. Původní rodinná lékárna v Moravském Krumlově po zrušení místního kláštera už tolik neprosperovala, takže bylo potřeba poohlédnout se jinde. Worell koncesi roku 1826 získal a do Ivančic se přestěhoval. Novou lékárnu v domě číslo 100/1 pojmenoval U Zlatého orla. Anton Mauritz se v Ivančicích zapojil i do veřejného života. Od roku 1848 zastával funkci radního a v letech 1850 až 1864 byl starostou města. Zasloužil se o vydláždění ulic, zavedl kanalizaci a nechal postavit školu. Nějaký čas působil i jako poštmistr, což byla tehdy významná funkce. Za svou práci pro rozvoj obce byl také vyznamenán Zlatým záslužným křížem s korunou. 

První chřestovnu založil už v roce 1840. Neodradily ho nemalé náklady na osázení pozemku, nutnost najímání pracovních sil ani náročná organizace sběru úrody. Zaměřoval se hlavně na kvalitu produktu a hledání nových odbytišť. Aby uspokojil všechny zákazníky, vykupoval chřest i od ostatních pěstitelů. Prodejní cena se pak odvíjela od jakosti zboží. Nejlevnější byly chřesty polévkový a tabulový, které se prodávaly od 45 krejcarů. Za nejlepší kusy, už zmíněné sólo-špargly, se ale platilo až osm zlatých za svazek. 

Worell zavedl i nový způsob balení chřestu. Jednotlivé svazky dával do samostatných dřevěných krabiček, aby se při dopravě neponičily. Expedice probíhala většinou už v den sklizně, zákazník měl tedy čerstvý chřest do večera u sebe. Pouze pokud přišla větší objednávka, ukládaly se sklizené výhonky do sklepa do vlhkého říčního písku, kde vydržely čerstvé několik dní. Mezi spokojené zákazníky přitom patřila i řada šlechticů a členů císařského dvora, například nejvyšší dvorský kancléř Antonín Bedřich Mitrovský z Nemyšle. 

Dvorní dodavatel 

Anton Mauritz Worell zemřel nečekaně 2. dubna 1864. Těsně před smrtí stihl ještě vydat publikaci Anleitung zur Spargel-Kultur nach dem Eibenschitzer Kultursystem (Návod ku pěstování chřestu podle ivančického obyčeje), kde zmínil historii chřestu a popsal i způsob, jak ho pěstovat. Podnikání po něm převzal syn Anton Worell mladší, který se narodil roku 1842 v Ivančicích. Po absolvování poštovní praxe a složení zkoušky z poštovní manipulace působil nejdřív jako poštmistr. Později získal i vzdělání v oboru farmacie, aby mohl vést rodinnou lékárnu. Zároveň zastával také funkci městského radního. 

Anton Worell mladší byl typickým představitelem německé menšiny a reprezentantem německé liberální strany. V pěstování chřestu dosáhl ještě větších úspěchů než otec. Své zboží prezentoval na mnoha výstavách a soutěžích, kde pravidelně získával různá ocenění. Roku 1873 obdržel například dvě stříbrné medaile na Světové výstavě ve Vídni, o rok později stříbrnou medaili na výstavě květin a zeleniny ve Štýrském Hradci a roku 1875 rovněž stříbrnou medaili na národní slavnosti v Linci. Při příležitosti Světové výstavy v Paříži v roce 1878 získal bronzovou medaili, dále stříbrnou medaili Všeobecné zemědělské a lesnické výstavy ve Vídni a v roce 1893 diplom s právem razit zlaté medaile z mezinárodní výstavy v Praze. 

Worllův chřest se dostával i na císařský dvůr, přímo k císaři Františku Josefovi I. a jeho manželce Alžbětě, zvané Sissi. Císařský pár byl velmi spokojen, o čemž svědčí děkovný dopis zaslaný císařovniným sekretářem roku 1877. Hned v následujícím roce se pak Anton Worell mladší dočkal největšího úspěchu, když mu byl udělen titul c. a k. dvorní dodavatel. Konec pěstování chřestu rodinou Worllů je spojen s nástupem další generace roku 1915. Syn Antona Worlla mladšího Ernest se věnoval už pouze farmacii a chřestová pole odprodal. Jeho syn Bruno navíc roku 1939 předčasně zemřel, čímž historie rodiny Worllů v Ivančicích definitivně skončila. 

V každé zahradě 

Chřest ovšem v Ivančicích pěstovalo více rodin. „Není tomu tak dávno, co se zde špargl sází. Otcové nynějších vzácnějších měšťanů ho zavedli. Nyní však skoro všechny zahrady v městě a na předměstí šparglem vysázeny jsou,“ píše ve svém článku František Zelníček. Ivančické ženy jezdily s chřestem až na Zelný trh do Brna a obchodovala s ním i místní židovská menšina. Už roku 1816 začal mydlář Karel Krawany pěstovat chřest v ivančickém hradebním příkopě a vysoké kvality své produkce dosahoval tím, že nechal vykopat abnormálně hluboký záhon. 

Worllovým konkurentem se stal i pozdější starosta Jan Kočí, který založil vlastní chřestovnu na předměstí v Pancířích. Síly ale poněkud přecenil a roku 1877 své pozemky prodal za 12 tisíc zlatých právě Worllovi. Do podnikání se pustil i už zmíněný kaplan Tomáš Procházka, autor spisu Dějiny města Ivančic. Jeho malá chřestová zahrádka se nacházela v dnešní Chřestové ulici a pomáhala mu financovat jeho vlastenecké aktivity. Pěstování této rostliny bylo zkrátka módou a znamenalo určitou prestiž. Kvůli tomu vznikly i chřestovny rodiny Panowských či Figerů. Ty ale měly jen regionální význam. 

Už jen historie 

Začátkem 20. století pěstování chřestu v Ivančicích postupně upadalo. Výrazný pokles produkce přišel hlavně za první světové války. V době nedostatku základních potravin se chřest zkrátka nehodil, rozpadem monarchie došlo navíc ke ztrátě důležitých odbytišť. Řada pěstitelů proto přešla raději na cukrovou řepu. Nejdéle vydržela ve městě chřestovna rodiny Missbachů. Václav Emilian Missbach převzal podnikání po rodině Worllů, získal adresář jejich odběratelů a snažil se pokračovat v jejich práci. Jím vypěstovaný chřest byl roku 1928 dokonce vybrán jako oficiální dar prezidentu Masarykovi při návštěvě Ivančic. Obchod a chřestovny po Václavu Emilianovi zdědil syn Jan, který pokračoval v podnikání ještě několik let po druhé světové válce. Po kolektivizaci v padesátých letech ale skončilo i jeho hospodaření ve velkém. Chřest poté pěstoval už jen na zahradě svého domu v Široké ulici. 

Obě světové války, změna politického režimu a zmíněná kolektivizace znamenaly definitivní konec pěstování chřestu v Ivančicích a obchodování s ním. Čas od času se sice objevovaly pokusy na slavnou tradici navázat, neměly ale dlouhého trvání. V šedesátých letech vznikly například malé chřestovny na pozemcích Střední zemědělské a technické školy nebo JZD v Letkovicích. Chřest se ovšem nedařilo dodávat zákazníkům čerstvý a problémem byl i nedostatek pracovních sil. Do poloviny sedmdesátých let byly proto obě chřestovny zrušeny. Po roce 1989 vznikly pro obnovu pěstování chřestu v Ivančicích lepší podmínky, návrat slavné plodiny se přesto nekonal. O sezonní práci, nezajišťující ani stálý příjem, zkrátka nebyl zájem. Od roku 1995 se tak ve městě každoročně koncem května konají alespoň Slavnosti chřestu a vína, které mají jeho historii připomínat.

Vesnice Erimi, která se nachází u dnešního Lemesosu (Limassol) na jižním pobřeží Kypru, bývala ve střední době bronzové, zhruba mezi lety 2000 a 1600 před naším letopočtem, vzkvétající řemeslnickou osadou. Odborníci předpokládají, že tehdejší obyvatelé vesnice prosperovali především díky výrobě žádaných barvených látek. Prozrazují to archeologické nálezy v oblasti, které kromě obytných oblastí a hřbitova zahrnují sklady, dílny a barvířské kádě. 

Nedávno byl v Erimi objeven více než dva metry vysoký monolit. Nacházel se uvnitř budovy, která je nejstarší známou náboženskou stavbou na Kypru. Nově se k pozoruhodným nálezům Erimi připojil děsivý objev mladé ženy z doby bronzové, která byla zřejmě brutálně usmrcena.

Děsivý rituál

Podle vedoucího archeologického projektu Erimi Luca Bombardieriho nebylo ženě v době její smrti více než 20 let. Měla rozbitou hlavu kamenem nebo zásahem oštěpu a na jejím těle byl umístěn těžký kámen. Žena navíc nebyla pohřbena klasickým způsobem, ale byla zřejmě uzavřena ve svém domě. Zdá se, že žena byla po smrti záměrně oddělena od ostatních pohřebných té doby, uložených na místním pohřebišti. To ukazuje na rituální vraždu, která snad měla zabránit ženě nebo jejímu duchu v ohrožování ostatních obyvatel Erimi. Vědci si ale nejsou jistí, co konkrétně bylo důvodem takového zacházení.

Určitou nápovědou pro archeology je, že nejde o první případ tohoto druhu. Na Kypru bylo již v minulosti objeveno nejméně 15 dalších mladých žen ze stejného období, s nimiž bylo zacházeno podobným způsobem. Zda mezi těmito ženami existovala nějaká spojitost ale zatím zůstává nerozluštěným tajemstvím.

Evropská observatoř Gaia, která byla vypuštěna v prosinci 2013, má za úkol s mimořádnou přesností mapovat polohu a pohyb více než miliardy hvězd v Mléčné dráze. Nejde o nikterak snadný úkol, vesmír je pro pozemskou techniku mimořádně nepřátelským prostředím. V posledních měsících ji ohrožuje nejen kosmický prach, ale i nejsilnější sluneční bouře za posledních 20 let.

Jedna rána za druhou

Letos v dubnu zasáhla observatoř vysokou rychlostí částice menší než zrnko písku. Stejné částice, známé jako mikrometeoroidy, každý den shoří po milionech v zemské atmosféře. Gaia se však nachází 1,5 milionu kilometrů od Země v druhém Lagrangeově bodě Slunce-Země (L2), kde není chráněna zemskou atmosférou. Na podobné střety je sonda stavěná a v drtivé většině případů pro ni nepředstavují žádný vážný problém.

Dubnový střet byl ale jiný. Mikrometeoroid, který observatoř zasáhl, se pohyboval nejen velkou rychlostí, ale zasáhl sondu i v nevhodném úhlu. Výsledkem tohoto střetu bylo poškození vnějšího krytu observatoře a narušení jejích citlivých přístrojů.

V době, kdy se inženýři v řídícím středisku snažili problém vyřešit, přišla druhá rána. Jeden ze 106 CCD snímačů, které observatoř pro svá pozorování využívá, vypověděl po více než 10letém zápřahu službu. Šlo bohužel o poměrně důležitý snímač, jehož úkolem bylo vyhodnocování a selekce získaných dat. Příčina vzniklých problémů je nejasná. Gaia měla původně ve vesmíru fungovat šest let a je proto možné, že si opotřebení přesluhující elektroniky vybírá svou daň.

Ve stejné době navíc sonda musela čelit stejnému proudu nabitých částic ze Slunce, které v květnu způsobily velkolepé polární záře, viditelné v mnoha oblastech na Zemi.

Přesluhující, ale stále ve skvělé kondici

„Gaia obvykle odesílá na Zemi více než 25 gigabajtů dat denně. Toto množství by bylo mnohem větší, pokud by software sondy neprováděl automatickou selekci a neodstraňoval falešně detekované hvězdy. Oba nedávné incidenty ale tento proces narušily. V důsledku toho začala sonda generovat obrovské množství falešných detekcí, které zahltily naše systémy,“ vysvětluje Edmund Serpell, provozní inženýr mise sondy Gaia ve společnosti ESOC.

Vzhledem k obrovské vzdálenosti pochopitelně není možné observatoř fyzicky opravit. Vědcům v řídícím centru se ale podařilo upravit její software tak, aby eliminoval většinu falešných detekcí. Díky tomu se Gaia mohla opět vrátit do rutinního provozu. Servisní zásah navíc inženýři využili i k úpravě ostření jejích dalekohledů. Výsledkem jsou jedny z nejkvalitnějších dat, jaké během celé své mise observatoř poskytla.

Co jsou a kde se nachází Lagrangeovy librační body?

Pro každou soustavu dvou vesmírných těles (v tomto případě pro Slunce a Zemi) lze nalézt pět významných bodů v souřadném systému, který se otáčí společně se spojnicí obou těles. To ukázal již v roce 1772 francouzský astronom Joseph Louis Lagrange.

Tři librační body leží na přímce spojující obě tělesa (L1, L2 a L3). Jejich vzdálenost závisí na poměru hmotností obou těles. Zbývající dva body tvoří vrcholy rovnostranných trojúhelníků (L4 a L5).

V libračních bodech se vyrovnává gravitační působení obou těles – nepřevažuje zde vliv ani jednoho z nich. Pokud se v těchto oblastech nachází malé třetí těleso (např. družice), nezmění dlouhodobě bez zásahu vnějších sil svoji polohu.

V posledních letech je právě do těchto bodů vypouštěno mnoho kosmických observatoří: z bodu L1 je nerušený výhled na Slunce, z bodu L2 lze zase bez problémů pozorovat vzdálený vesmír. A to vše s minimální spotřebou pohonných hmot na korekce dráhy.

V soustavě Slunce-Země jsou body L1 a L2 vzdáleny od Země přibližně 1,5 milionu kilometrů, nacházejí se však v opačných směrech.

V poledne 4. března 1966 odstartoval Nguyễn Hồng Nhị stíhat bezpilotní letoun Ryan Firebee, mířící k Hanoji. Brzy překonal rychlost zvuku a pak zachytil cíl na palubním radaru. Když se dotáhl na asi 900 m, vypálil: „Viděl jsem raketu, jak míří přímo na trysku. Bezpilotní letadlo se po zásahu sklonilo doleva a střemhlav se zřítilo k zemi.“ 

Proti pilotovaným letounům se ale tolik nedařilo. Ukázalo se totiž, že letci mají velké potíže sledovat obrazovku radaru a zároveň reagovat na úhybné manévry protivníka. Jako velmi nespolehlivé se též ukázaly rakety R-3S, neboť jen za duben a květen jich stíhači odpálili 14, aniž by jedinkrát zasáhli. Teprve 7. července 1966 Trần Ngọc Síu sestřelil stíhací bombardér F-105 Thunderchief. 

Image

Čtěte také

Sovětská stíhačka MiG-21: Ocelový hřebec rudého letectva (1)

Stále větším problémem se však stávalo opotřebení sovětských strojů, protože v průběhu let 1966 a 1967 prakticky nepřetržitě létaly. Tropické podnebí se na nich i přes jejich robustnost a jednoduchost konstrukce značně podepsalo. Pozemní personál tak musel několik z nejstarších strojů postupně odstavit a odeslat ke generálním opravám, další byly rozebrány na náhradní díly.

Proti stratofortressům 

Když se v roce 1972 nad severním Vietnamem opět rozhořely letecké souboje, představovaly „jednadvacítky“ páteř výzbroje „rudých“. Dne 18. prosince 1972 zahájili Američané bombardovací ofenzivu pomocí osmimotorových B-52 Stratofortress. Při náletu v noci z 26. na 27. prosince do akce vzlétl i příslušník 921. pluku Phạm Tuân, který svíral řídicí páku MiGu-21MF. Pomalu se přibližoval bez přídavného spalování, protože jeho plamen by ho na noční obloze prozradil pilotům doprovodných F-4. Pak kolem jeho migu prolétly dva modré pruhy – rakety. Bylo jasné, že je prozrazen. Proto zapnul forsáž a rychle se přibližoval k jednomu B-52. Ve vzdálenosti zhruba 1 000 m odpálil dvě rakety a začal prudce klesat. Do rádia zakřičel: „Vidím na nebi hořící bod. Akce ukončena, hoří, hoří!“ Pak se vrátil na svou základnu, kde bezpečně přistál. 

Velmi rušno bylo na obloze i v noci z 28. na 29. prosince. Piloti dostali informaci, že se blíží stratofortressy se silným stíhacím doprovodem, proti kterým odstartoval i Vũ Xuân Thiều. Za úkol měl probít se k B-52 a další dva piloti MiGů-21 ho měli chránit před stíhači. Když odhodil přídavné nádrže, dostal varování, že deset kilometrů za sebou má doprovodné phantomy. Pak ale v noční temnotě zpozoroval bombardér a po dalším přiblížení na něj odpálil své tepelně naváděné rakety. Nejméně jedna prý cíl zasáhla, B-52 ale stále nepadal. Zakřičel tedy do vysílačky: „Nechte mě jej dostat!“ Podle všeho se pokusil bombardér dorazit kanonem. Podle severovietnamské verze střílel až do posledního okamžiku a pak ho taranoval. Američané tu noc ale žádný stratofortress neztratili. Když začátkem roku 1973 boje utichly, byl nejúspěšnějším pilotem konfliktu Nguyễn Văn Cốc, který měl na účtě devět sestřelů. Mezi stíhací esa se zařadilo celkem 16 severovietnamských pilotů „jedenadvacítek“.

Další a další verze 

Na začátku 60. let výrobní závody v krátkém čase dodaly několik velmi podobných verzí vycházejících z přepadového MiGu-21PF. Byly určené hlavně na export a lišily se především různým stupněm zjednodušení avionického vybavení a typem radaru. Koncem roku 1962 pak začaly z výroby přicházet MiGy-21PFS, po krátké době produkce přeznačené na PFM. Ty už měly zvětšenou svislou ocasní plochu a výkonnější radar RP-21M. Dále pak identifikační systém vlastní–cizí typu SRZO-2 a také autopilota. Přibyl i pasivní varovný systém Sirena-3 pro informaci o zaměření nepřátelskou raketou. 

Velení si uvědomilo, že řízené střely nejsou při boji na krátkou vzdálenost k ničemu, a letoun této verze mohl nést kanonovou výzbroj v podobě dvouhlavňového GŠ-23 ráže 23 mm instalovaného v podtrupovém podvěsném pouzdře. Změnila se též kabina, která dostala pevný čelní štítek a do boku odklápěný překryt. Rychlost této verze dosahovala až 2 175 km/h. Stroje se vyvážely jak do zemí Varšavské smlouvy, tak na Blízký východ a mnoha dalších oblastí. Od roku 1970 se vyráběla verze MF, která měla čtyři místo předchozích dvou závěsníků na řízené střely, což značně rozšířilo její bojové možnosti. 

Stroj pro manévrový boj

Stroje těchto variant se velmi osvědčily, ovšem na konci 60. let bylo stále jasnější, že záchyty vysoko letících a velmi rychlých letounů jsou úkolem vhodným spíš pro pozemní raketové systémy. Naopak stoupala poptávka po stíhačkách schopných vést manévrový boj často i v přízemních výškách. Tam měly napadat nepřátelské bitevní letouny a vrtulníky. V únoru roku 1971 proto OKB MiG obdržela zadání na takovou modifikaci MiGu-21. Nový stroj poháněl výkonnější motor R25-300 o tahu 95 kN, k vyhledání cíle dostal lepší radar RP-22M a nesl i další moderní přístrojové vybavení. Do sériové výroby se dostal roku 1972 pod označením MiG-21bis. U pilotů si letoun velmi rychle získal velkou oblibu. Vykazoval totiž srovnatelnou obratnost a ovladatelnost s prvním sériově vyráběným modelem MiG-21F-13 a zároveň byl vybaven radiolokátorem a na svou dobu relativně moderní avionikou.

Už nějakou dobu víme, že počet obyvatel planety v dohledné době dosáhne vrcholu a pak začne zvolna klesat. Podle nedávno zveřejněné zprávy OSN „World Population Prospects 2024“ k tomu dojde dříve, než uváděly předchozí odhady. Pro planetu je to nepochybně dobrá zpráva, především dílky snížení tlaku na životní prostředí.

V současné době žije na Zemi zhruba 8,1 miliardy lidí. Podle uvedené zprávy dosáhne počet lidí na planetě maxima 10,3 miliard kolem roku 2085, tedy zhruba za šedesát let. Pak začne klesat. Na konci 21. století by se měl počet obyvatel Země pohybovat kolem 10,2 milionů. Je to asi o 700 milionů méně, než předpovídaly modely před 10 lety.

Uvadající porodnost

Zpráva OSN vychází z detailních předpovědí vývoje počtu obyvatel ve 237 zemích a oblastech celého světa. Za změnou odhadu vývoje celkového počtu lidí je celá řada faktorů. Základní příčina je ale prostá – v mnoha částech světa mají lidé méně dětí. Týká se to především řady zemí s velkým počtem obyvatel.

V jejich čele je Čína, která bývala učebnicovým příkladem země s rychle narůstající populací. Také Říše středu ale nedávno zaznamenala pokles počtu obyvatel, poprvé od šedesátých let minulého století. Jde o trend, který můžeme sledovat v mnoha dalších zemích, včetně Japonska, Thajska, Itálie, Španělska, Portugalska nebo Jižní Koreje.

V nejméně 63 zemích světa už došlo k tomu, že populace dosáhla maxima a začala klesat. „Demografické parametry se v poslední době rychle vyvíjejí,“ uvádí Junhua Li z odboru pro ekonomické a sociální otázky (DESA) při OSN. „V některých zemích klesá porodnost rychleji, než jsme předpokládali.“

Malá ropucha zelená obezřetně pátrá po něčem k snědku. Ve vlhkém přítmí pod kamenem ji zaujala broučí larva, která se nedá přehlédnout. Nejenže se neukrývá, dokonce na sebe upozorňuje neustálým pohybem tykadel a háčkovitých čelistí. Mává jimi na všechny strany, jako kdyby hlásala: „Haló, tady jsem!“

Žába vystřelí na kořist svůj dlouhý lepivý jazyk. Larva reaguje rychlým protivýpadem, při kterém se ropuše zakousne do hlavy. Rozhodně se nehodlá nechat jen tak spolknout a usilovně se brání. Žába si cpe larvu přední nohou do tlamy, ale kořist se odmítá podvolit. Sevření jejích čelistí ani na okamžik nepolevuje.

Vytrvalý protivník

Zápas s mnohem menší kořistí má nečekaný vývoj. Ropucha nakonec upouští od snah larvu spolknout a zoufale usiluje o to, aby nepříjemného trapiče setřásla. Ani to se jí ale nedaří. Larva dál srdnatě vzdoruje a po chvíli přechází do protiútoku. Zasazuje žábě hákovitými čelistmi řadu těžkých ran a žabímu útočníkovi začíná jít o holý život. Kdyby ropucha mohla, určitě by svůj atak ráda vzala zpět. Na to je však pozdě. Záhy je přemožena a larva se pouští do hostiny. Když nacpaná k prasknutí odlézá do ústraní, zbývá z žáby jen hromádka kostí...

Zápolení žáby s larvou připomíná zápas Davida a Goliáše a larva vítězí díky dokonalé strategii. S výjimkou vábících pohybů tykadel a čelistí se nehýbe, ale je v dokonalém střehu. Na žabí útok dokáže bleskově zareagovat, i když rozevření tlamy a vymrštění lepivého jazyka zabere ropuše pouhou desetinu sekundy. Larva se okamžitě zakousne do útočníka a pak prokáže obrovskou výdrž, když odolá všem pokusům o setřesení. Rychlá reakce, hbitost, síla a vytrvalost – to jsou její hlavní zbraně.

Stoprocentní výměna rolí

Žáby běžně konzumují hmyz, včetně brouků a jejich larev a oběti se pochopitelně útokům predátorů brání. V případě dvou druhů střevlíkovitých brouků z rodu pestřeců (Chlaenius), konkrétně Epomis dejeani a Epomis circumscriptus, však nabyla obrana takové účinnosti, že si živočichové vyměnili role. Brouci a jejich larvy vystupují jako lovci a žáby, například ropucha zelená (Pseudepidalea viridis), rosnička Savignyho (Hyla savignyi) nebo skokan Bedriagův (Pelophylax bedriagae), byly vmanévrovány do role kořisti. Epomis circumscriptus loví i mloky skvrnité (Salamandra salamandra) nebo čolky pruhované (Ommatotriton vittatus).

Dospělci brouků Epomis dejeani a Epomis circumscriptus se živí různými drobnými živočichy a nepohrdnou ani mršinou. Žábami si jen doplňují jídelníček. Larvy těchto pestřeců se na lov žab specializují a o jinou kořist nejeví zájem. Umění lovu zvládly dokonale a jsou ve svých útocích stoprocentně úspěšné.

Spolknutý zabiják

Larva prochází třemi vývojovými stádii a v každém z nich se živí žábami. Malé larvy žijí spíše jako paraziti. Zakousnou se do těla obojživelníka a sají jeho tělní tekutiny. Když se potřebují svléknout, aby mohly pokračovat ve vývoji, svou kořist pustí. Velké larvy se nespokojí jen s tím, že žábě doslova pijí krev. Konzumují i její tkáně a oběť obvykle zabijí. Žáby, které přežily atak larvy pestřeců, si nesou po zbytek života velké jizvy po ranách způsobených čelistmi útočníka.

O tom, že larvy jsou skutečně nekompromisní zabijáci, svědčí případ, kdy se ropuše zelené podařil zcela výjimečný kousek a larvu spolkla. V útrobách ji však udržela jen dvě hodiny. Larva zřejmě brutálně útočila kusadly na stěny ropušího žaludku a žába byla donucena nepoddajnou kořist zvrátit. Vyvrhnutá larva dlouho neváhala a znovu na ropuchu zaútočila. Tentokrát úspěšně. Svou kořist zabila a sežrala.

Výjimka nebo pravidlo?

Střevlíky a jejich larvy lovící žáby teprve před časem popsali izraelští vědci vedení Avitalem Gasithem z university v Tel Avivu. Z přírody známe více výměn rolí mezi kořistí a lovcem. Často však jde o vynucenou obranu nebo kořist jednorázově využije situace, kdy je predátor v nevýhodě. Příklad broučích larev, které obrannou reakci rozvinuly k dokonalému mistrovství a specializovaly se na lov svého úvodního predátora, je zcela výjimečný. Fenomén však nemusí být omezen jen na Gasithem sledovanou lokalitu v Izraeli. Naznačuje to zpráva z Japonska z roku 1821, v které je zmíněn úspěšný lov střevlíka Epomis nigricans na místního skokana černoskvrnného (Rana nigromaculata).

Dějiny medicíny jsou plné úžasných příběhů, nečekaných objevů i důmyslných inovací, které zachránily miliony životů. Obsahují však i nespočet slepých uliček, na jejichž počátku stála mnohdy upřímná víra v nový prostředek či metodu, ale občas také prostá vypočítavost a touha šarlatánů vydělat na zoufalství pacientů. Mezi podivné praktiky lze zařadit i medicínský kanibalismus. 

Nutnost i volba 

Konzumace části nebo celého těla jedince stejného druhu v lidech vyvolává podivnou směs znechucení a fascinace. V přírodě se však jedná o chování poměrně běžné a mnohem rozšířenější, než si dříve vědci mysleli. Lidé praktikovali kanibalismus odjakživa a archeologické nálezy naznačují, že pojídání jedinců vlastního druhu nebylo ničím neobvyklým ani pro naše pravěké předky. Nejčastěji se lidé ke kanibalismu uchylovali pod tlakem nepříznivých okolností, například během válek, hladomorů a různých katastrof, ovšem dobře známé jsou i případy vrahů, kteří pozřeli části těl svých obětí. 

V Evropě představovala konzumace těla jiného člověka přísné tabu a lidojedství bylo považováno za jeden z typických znaků divošství. Nicméně skutečnost nebyla zdaleka tak hrůzná, jak si ji vykreslovali evropští dobyvatelé, aby ospravedlnili krvavé podmaňování jiných kultur. A ani Evropané nebyli úplně nevinní. Nezřídka měl kanibalismus rituální charakter a pozření těla zesnulého příbuzného bylo vrcholným projevem úcty. Důkazem, jak škodlivé takové počínání může být, představují příslušníci novoguinejského kmene Fore, u kterých se touto cestou předávalo z generace na generaci nebezpečné onemocnění známé jako kuru, jehož příčina se dlouhé roky vzpírala odhalení. Dnes se kuru považuje za takzvané prionové onemocnění (priony jsou infekční bílkovinné molekuly), k jehož šíření mezi novoguinejskými domorodci přispíval zejména zvyk konzumovat mozek zemřelého. Po vymýcení kanibalismu zmizelo i kuru. 

Jak zatočit s epilepsií? 

Pozoruhodnou formou kanibalismu je medicínský kanibalismus, tedy pojídání různě upravených i neupravených lidských tkání a orgánů nebo pití tělních tekutin za účelem léčby rozličných zdravotních neduhů. Ve starověkém Římě se léčivé schopnosti připisovaly například ještě teplé krvi zabitých či umírajících gladiátorů. Lékař Aulus Cornelius Celsus (asi 25 př. n. l. až 50 n. l.) ji ve svém díle De medicina doporučoval jako lék na epilepsii a v podobném duchu se později vyjádřil i přírodozpytec, filozof a historik Plinius Starší (23–79). 

Víra v léčivou či povzbuzující moc krve se udržela po téměř dva tisíce let. Renesanční italský filozof a lékař Marsilio Ficino radil pití tělesné tekutiny dospívajících, jelikož věřil, že jejich čerstvá krev dokáže člověku navrátit ztracenou vitalitu. Podobné názory zastával i slavný alchymista a lékař Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, známější jako Paracelsus (1493–1541). 

K požití krve jakožto poslední naději se koncem 15. století zřejmě uchýlil papež Inocenc VIII. Tomu byla údajně podána krev tří desetiletých chlapců, což si někteří badatelé vykládali jako první příklad transfuze v dějinách, nicméně je pravděpodobnější, že krev pouze vypil. Ještě v 19. století prý v Dánsku a zřejmě i jinde v Evropě lidé navštěvovali popravy s hrníčkem v ruce, aby si do něj nechali napustit trochu teplé krve usmrceného zločince. Pro nejchudší vrstvy se jednalo v podstatě o jediný lék, který si mohly dovolit. 

Namleté mumie 

Evropský medicínský kanibalismu dosahoval vrcholu v 15. a 16. století. Velmi oblíbeným léčivým prostředkem byl tehdy prášek vyráběný drcením mumifikovaných těl, jenž se přidával do nápojů, mastí nebo obvazů a měl pomáhat při celé řadě neduhů – od krevních sraženin a pohmožděnin po epilepsii nebo žaludeční problémy. Podle svých zastánců poskytoval také úlevu od bolesti a měl protizánětlivé účinky. 

Původně se na přípravu prášku používaly mumie přivezené z Egypta. Ty se však brzy i kvůli zákazu dovozu staly nedostatkovým zbožím, jenže poptávka ani v nejmenším neutichala, a proto nastala potřeba zajistit nové zdroje. Lze jen spekulovat, odkud se materiál pro výrobu mumiového prášku bral, nicméně můžeme předpokládat, že jej zajišťovali lupiči těl, kteří možná ne vždy čekali na přirozený skon dárců, a vhod přišla i těla popravených trestanců. 

Jak následně mumii vyrobit, radil v knize Pharmacopoeia Medico-Chymica z roku 1656 německý lékař a farmakolog Johann Schröder (1600–1664): „Vezměte čerstvé, zachovalé mrtvé tělo rusovlasého muže (ježto mají řidší krev, a proto i znamenitější maso) starého asi 24 let, který byl popraven a zemřel násilnou smrtí. Nechte mrtvolu den a noc ležet ve svitu slunce a měsíce – musí ovšem panovati dobré počasí. Maso nakrájejte na kousky a posypte myrhou a trochou aloe. Kousky pak na několik dní namočte do alkoholu, na 6 či 10 hodin je pověste, znovu namočte a nakonec je nechte vysušit na suchém a stinném místě. Budou podobny uzenému masu a nebudou zapáchat.“ 

Obdobné návody se objevovaly i jinde, avšak v 18. století začala popularita prášku z mumií, který mimo jiné doporučoval i filozof a vědec Francis Bacon, uvadat, třebaže dostupný byl ještě na začátku minulého století. Zajímavé je, že celé pozdvižení kolem této medicínské metody podle všeho vzniklo špatným překladem, jak ve své knize o kanibalismu píše současný biolog Bill Shutt. Pod arabským slovem mumiya se totiž neskrýval prášek z namletých těl, nýbrž druh živice (směsi přírodních uhlovodíků, například dehet nebo asfalt), která se na Blízkém východě používala k léčebným účelům. Stejné označení později dostaly egyptské mumie kvůli předpokladu, že zmíněnou látku obsahují. Odtud už byl jen krůček ke spojení skutečných mumií s blahodárnými účinky. 

Tuk, kůže i lebka 

K léčbě se kromě krve či prášku z mumií používaly i jiné části lidského těla, od lebky a jiných kostí po tuk. Ten měl pomáhat při potížích s klouby a přispívat k hojení jizev. Často se věřilo, že na problém s danou partií je nejvhodnější lék připravený právě z ní. Na jaterní onemocnění se proto hodil prášek z usušených jater, kůže byla ideální na kožní potíže a drcená lebka na bolesti hlavy, záchvaty, křeče a podobné neduhy. Anglický lékař a průkopník zkoumání mozku Thomas Willis (1621–1675) doporučoval pít nápoj vyrobený z drcené lidské lebky a čokolády jako pomoc při mrtvici a krvácení. V knize Ternary of Paradoxes se ve prospěch podobných medikamentů vyjádřil vlámský chemik a lékař Jean Baptiste van Helmont (1580–1644). 

Anglický král Karel II. Stuart ( 1660–1685), který měl zálibu v chemii a matematice (vybudoval si i vlastní laboratoř), užíval během svých posledních dnů kapky, jejichž důležitou ingredienci tvořil prášek z lebky rozpuštěný v alkoholu. Těsně před smrtí dostával od lékařů čtyřicet kapek tohoto elixíru denně. Pozoruhodný nápoj dokonce pil z nádoby zhotovené z lidské lebky, aby léčbu podpořil, ale zjevně bez úspěchu, protože o několik dní později zemřel. 

Kapky připravené rozdrcením téže části těla předepsali lékaři před smrtí k úlevě od bolesti i anglické královně Marii II. Stuartovně ( 1689–1694). Prášek z lidské lebky se doporučoval také k léčbě epilepsie a podle dochovaných záznamů se k danému účelu používal ještě v polovině 19. století. Jednomu skotskému chlapci trpícímu onemocněním léčitel podal nápoj vyrobený z této ingredience dokonce ještě v roce 1909. 

Přetrvávající paradox 

Přestože byly léky připravované z mrtvých těl poměrně běžnou součástí evropské medicíny a měly významné zastánce, zaznívala na jejich adresu i kritika. Proti praxi využívání mumií nebo těl popravených lidí se koncem 16. století vyjádřil francouzský královský chirurg Ambroise Paré (1510 až 1590). Souzněl s ním i jeho krajan, myslitel a humanista Michel de Montaigne (1533–1592), jenž poukazoval na pokrytectví těch, kdo odsuzovali kanibalské praktiky domorodých Američanů a jiných „divochů“, zatímco sami užívali léky připravené z mrtvých těl. Většina lidí ale zjevně prášek z lebky či různých orgánů, krev nebo tuk z umrlců vnímala jako odosobněnou hmotu, jejíž konzumaci přirozeně nelze pokládat za kanibalismus, třebaže dnes bychom to za kanibalismus označili. Ukazuje to také na rozostřenou hranici mezi kanibalismem a chováním, které jím už není. Podle nejpřísnějšího měřítka by se totiž za kanibalismus dalo považovat i pití mateřského mléka. 

Medicínský kanibalismus měl dlouhou tradici také v Číně, kde se v průběhu posledních dvou tisíc let jako lék používaly nejrůznější části lidského těla, od vlasů a nehtů po kosti, srdce, játra nebo placentu, jejíž obliba v tomto ohledu roste v poslední době i na Západě. Kromě tohoto dočasného orgánu se v Číně údajně konzumovaly také lidské plody, a to dokonce ještě nedávno. V polovině devadesátých let 20. století ověřovala čínská reportérka ve městě Šen-čen zvěsti, že nemocnice prodávají potracené plody ke konzumaci, a v roce 2012 světem proletěla zpráva o tom, že jihokorejští celníci zabavili přes 17 000 kapslí, které měly obsahovat prášek vyrobený z masa potracených plodů či mrtvě narozených dětí. Potravní doplněk sliboval podpořit vitalitu a libido konzumenta. 

Úřady v souvislosti s nálezem varovaly, že pokud použitá tkáň nebyla sterilizovaná, může vzhledem k potenciálně obsaženým bakteriím, virům a jiným patogenům představovat vážné zdravotní riziko. Spekulace o tom, že se v Číně lidské plody stále konzumují, přiživil počátkem tisíciletí čínský performanční umělec Ču Jü, který se nechal vyfotit, jak připravuje a jí údajně šestiměsíční lidský plod. Fotografie se záhy stala virální.