V osmnácti letech se Winifred Williamsová provdala do nejslavnější umělecké dynastie Německa, a zachránila tak rod Wagnerů před vymřením. Od roku 1930 pak Winifred Wagnerová řídila Hudební slavnosti v Bayreuthu, dnes známé jako Bayreuther Festspiele. Už od dvacátých let se Winifred Wagnerová přátelila s Adolfem Hitlerem a mohla se stát jeho ženou… 

Sirotek ze Sussexu 

I když její rané dětství nepatřilo zrovna k těm nejšťastnějším, vše se nakonec v dobré obrátilo. Winifred Williamsová se narodila v roce 1897 v anglickém Hastingsu inženýru Johnu Williamsovi a jeho manželce Emily, herečce německého původu. Ve dvou letech osiřela a osm let ji pak vychovávali v několika sirotčincích, na něž neměla zrovna ty nejlepší vzpomínky. 

V roce 1907 se na ni ale usmálo štěstí. Dostala možnost odjet na prázdniny do Německa ke svým vzdáleným příbuzným Henriettě Karopové a jejímu manželovi Karlu Klindworthovi. Tento klavírista, učitel hudby a skladatel byl žákem Ference Liszta a oddaným přívržencem a přítelem Richarda Wagnera. 

Hezká a poddajná 

Německá tetička a strýček si nesmělé děvčátko zamilovali, a dokonce ji po čase adoptovali. Díky nim se Winifred seznámila s hudbou Richarda Wagnera a brzy znala jeho opery téměř zpaměti. A nejen to! V roce 1914 s adoptivními rodiči navštívila i Bayreuth a rodinu Wagnerových. Zalíbila se i Cosimě Wagnerové, vdově po slavném skladateli a dceři Ference Liszta. Winifred byla mladá, hezká, poslušná a tvárná. Přesně takovou Cosima potřebovala pro svého jediného syna Siegfrieda, starého mládence, který se rozhodně nehrnul do ženění.

Když se „provalila“ synáčkova tajná homosexualita či spíše bisexualita, bylo potřeba záležitost zamaskovat svatbou. K té ho Cosima nakonec donutila. Winifred se do šestačtyřicetiletého Siegfrieda bezhlavě zamilovala a v září 1915 se za něj provdala. Svůj úkol – zachránit rod Wagnerů před vymřením – dokonale splnila. První léta manželství probíhala velmi šťastně, Siegfried dokonce „zapomněl“ na svou homosexualitu, která byla v té době trestná. Na čas se tak stal oddaným manželem a milujícím tatínkem čtyř krásných dětí, které přišly na svět v rychlém sledu. 

Obdiv 

Po několika letech sice manželské vztahy ochladly, protože Siegfried se opět uchýlil k pánské společnosti, nicméně rodina zůstala zachována. Winifred se ukázala jako velmi schopná a moderní žena – v tom měla Cosima Wagnerová šťastnou ruku. Byla první ženou-řidičkou v Bayreuthu, dělala osobní šoférku nejen svému manželovi, ale později prý vozila i Adolfa Hitlera. 

S Hitlerem se manželé Wagnerovi seznámili v roce 1923. Když ho pak po nezdařeném mnichovském pokusu o puč uvěznili, Winifred, která ho nekriticky obdivovala, mu posílala mu do vězení procítěné dopisy. Zásobovala ho též potravinami, balíky papíru i psacími potřebami. Často se zdůrazňuje, že měla zásluhu na tom, že Hitler napsal ve vězení Mein Kampf – právě na papír od ní. 

Adolf Hitler velmi obdivoval hudbu Richarda Wagnera, a tak samozřejmě rád přijal pozvání na Bayreuthský hudební festival. Poprvé tam zavítal v roce 1925 a poté jezdíval do Bayreuthu pravidelně, hlavně kvůli Winifred. Také Wagnerovy děti si strýčka Wolfa, který si s nimi rád hrál, četl jim pohádky a nosil drahé dárky, velice oblíbily. I ony mu směly tykat a kdykoli za ním přijít. 

Dvojí odmítnutí 

V roce 1930, čtyři měsíce po smrti Cosimy Wagnerové, zemřel nečekaně i Siegfried. A Winifred se stala podle jeho závěti ředitelkou festivalu. Někdy v té době Hitler požádal Winifred o ruku, a to dokonce dvakrát. Ona ho ale odmítla. Přece si nevezme takového nýmanda! Natvrdo mu řekla, že coby ředitelka festivalu potřebuje muže s vyšším společenským postavením. 

Když se dostal Hitler v roce 1933 k moci, znovu už jí tuto nabídku neučinil. V každém případě byla Winifred kromě Evy Braunové jedinou ženou, s níž se mínil oženit. Později ale vyšlo najevo, že Siegfried – jako by něco tušil – v závěti ustanovil svou ženu ředitelkou festivalu jen do té doby, než jejich děti dosáhnou zletilosti, nebo dokud se ona znovu nevdá. Tuto drobnost ale nejspíš Winifred Hitlerovi zamlčela.

Židovští přátelé 

Přestože Adolf Hitler pravidelně jezdil do Bayreuthu i nadále, důvěrný vztah mezi ním a Winifred postupně z jeho strany ochladl. Nicméně Winifred další vývoj Adolfovy kariéry kancléře navýsost těšil a dobrých kontaktů čile využívala. Svou vůli proti ní neprosadil ani Joseph Goebbels. Díky tomu mohla řadě svých židovských přátel a známých doslova zachránit krk. Rovněž pro festival, který balancoval na pokraji bankrotu, představovalo přátelství s Vůdcem doslova požehnání. Státní dotace a jeho pravidelné návštěvy postavily festival opět na nohy. Traduje se, že když Hitler nesouhlasil s obsazováním židovských umělců na festivalu, Winifred ho prý pohotově uzemnila: „Víš, kdo pomohl obnovit Bayreuth? Židi a buzeranti." 

V roce 1940 prý Hitler naposledy navštívil Hudební slavnosti v Bayreuthu. Od té doby se s ním Winifred ke své lítosti osobně nesetkala. Údajně snad proto, že žádala o záchranu stále více židovských umělců či přátel. A tak se její prosby skrze sílící vliv Hitlerova osobního tajemníka Martina Bormana, který je filtroval, k vůdci vůbec nedostaly. 

Odsouzení 

Když se po válce Winifred dozvěděla, že se Hitler oženil s Evou Braunovou, nemohla tomu uvěřit. Považovala to za novinářskou kachnu. S nacistickou ideologií ale souzněla i po pádu Třetí říše. A na Hitlera vždy vzpomínala jako na dobrého přítele. Sympatie k němu se až do své smrti nikdy nesnažila maskovat. Když ji pak po válce soudili, uvedla, že s Hitlerem nikdy neměla intimní styky. Bez trestu však neodešla.

Odsoudili ji k 450 dnům zvláštních prací a ztrátě 60 % majetku. Především ale musela odstoupit z vedení Bayreuthského festivalu – ve prospěch svých synů Wielanda a Wolfganga. Její blízké vztahy s Hitlerem ji pro další vedení festivalu trvale diskvalifikovaly. Od padesátých let pak ráda v rodinné vile Wahnfried hostila vdovy po bývalých nacistických prominentech. Zemřela v roce 1980 v nedožitých 83 letech…

Leberova kongenitální amauróza je vzácné dědičné onemocnění. Je vyvolávané mutacemi, vedoucími k defektním světločivným buňkám, které na sítnici vnímají obraz okolí. Výsledkem bývá závažná porucha zraku a přibližně třetina lidí s touto genetickou nemocí je úplně slepá. 

Účinná léčba amaurózy až doposud neexistovala. Nyní se ale situace mění, díky genetické léčbě využívající editorem CRISPR, schopný přepisovat DNA v živých buňkách. Mark Pennesi z Oregonské univerzity pro zdraví a vědu (OHSU) v Portlandu a jeho spolupracovníci uspěli s genetickou léčbou v 1. a 2. fázi klinických testů, které nazvali BRILLIANCE.

Editace zraku

Klinických testů se zúčastnilo celkem 14 pacientů a léčebná procedura se vždy týkala jednoho oka. Vědci se při ní zaměřili na opravu zmutovaného genu CEP290, který je příčinou časté varianty Leberovy kongenitální amaurózy, označované jako LCA10 a zásah probíhal přímo ve světločivných buňkách pacientů. Vědci pak následně sledovali několik parametrů, které měly ukázat, zda v léčeném oku dochází ke zlepšení vidění. Šlo o vůbec první případ, kdy byl genetický editor CRISPR použit přímo v lidském těle. Výsledky z prvních tří let testů BRILLIANCE shrnuje studie nedávno zveřejněná v odborném časopisu New England Journal of Medicine.

TIP: Experimentální nanoléčba genetickým editorem CRISPR výrazně omezuje cholesterol

U jedenácti pacientů (79 %) došlo ke zlepšení zraku alespoň v jednom ze sledovaných parametrů a u šesti (43 %) se zlepšily nejméně dva z těchto parametrů. Šest pacientů rovněž udává zlepšení kvality života díky genetické léčbě. Jak potvrzuje Pennosi, pro lékaře není nic větší odměnou, než když pacient popisuje zlepšení svého stavu po léčbě. Badatelé nezaznamenali žádné závažné vedlejší účinky léčby. Celkově jde o významný úspěch, který otevírá cestu pro podobné genetické léčby u dalších dědičných onemocnění.

Meteora neboli „zavěšeny ve vzduchu“ – tak kdysi příslušníci pravoslavné církve pojmenovali komplex klášterů na nepřístupných pískovcových skalách v řecké Thesálii. Ačkoliv se v této oblasti usazovali věřící již od 11. století, celkem 24 pověstných mnišských útočišť začalo vznikat až o tři století později.

Na nebeských sloupcích

Kláštery na skalních vrcholcích shlížejí na údolí Peneas a městečko Kalambaka z výšky více než 400 metrů. Chemické analýzy naznačují, že tamní skály vznikly přibližně před šedesáti miliony let vlivem říční eroze z obrovských mas pískovce, jež později silná zemětřesení doslova rozsekala na strmé sloupy. Poustevníci a asketové objevili tyto mimořádné „nebeské sloupce“ v 11. století a při úpatí jednoho z nich vybudovali kostelík zvaný Panagia Doupiani.

Roku 1344 si místo vyhlédl duchovní Athanasios Koinovitis a spolu se svými následníky tu vybudoval první klášter zvaný Megalon Meteoron – v překladu Velký klášter – vznášející se ve vzduchu. Věřící se tak mohli dostatečně vzdálit politickému vření a zároveň byli zcela v bezpečí před jakýmkoliv nepřítelem. „Bránu“ do kláštera totiž tvořil jen žebřík, který se po dokončení stavby strhnul, a jediná přístupová cesta tak zanikla. Potraviny se pak na místo dopravovaly v koších či sítích.

Ke kořenům křesťanství

Později se na nepřístupné místo stahovali i další věřící, kteří zde nacházeli nejen klid na meditace, ale především bezpečné útočiště před tureckými nájezdníky. Do konce 15. století vzniklo celkem 24 klášterů. Návštěvníky dodnes ohromuje, jak vůbec dokázali dávní stavitelé svá díla vytvořit. Mniši údajně vynášeli veškerý materiál na zádech v koších a jako jediný nástroj využívali kladku. Počínaje 18. stoletím lokalita pozvolna upadala a dnes řeholníci trvale obývají pouze čtyři kláštery.

Úchvatné stavby společně s pozdějšími freskami s náboženskou tematikou hrají v rámci umění postbyzantské éry klíčovou roli. Zároveň odkazují k ideálům raného křesťanství, které se věřící pokoušeli vzkřísit v klášterních komunitách ve 14. a 15. století. V roce 1988 byly pravoslavné kláštery Meteora zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO.

Americká rentgenová observatoř Chandra pracuje ve vesmíru již téměř 25 let. Astronomové nedávno využili její pozorování a objevili „průduch,“ který je součástí dříve objeveného „komínu“ vedoucího z galaktického centra.

Komín s průduchem se nacházejí ve vzdálenosti asi 26 tisíc světelných let od Země, v blízkosti supermasivní černé díry Sgr A*. Tyto útvary zřejmě vznikly během předešlých výtrysků z oblasti této černé díry a na jejich udržování se podílejí mohutná magnetická pole. Komín byl objevený již dříve, opět díky pozorování Chandry, evropské rentgenové observatoře XMM-Newton a pozemní soustavy radioteleskopů MeerKAT.

Kouř supermasivní černé díry

Nově objevený průduch se nachází v horní části komínu, ve vzdálenosti asi 700 světelných let od supermasivní černé díry. „Domníváme se, že magnetická pole slouží jako stěny tohoto komínu, kterým proudí horký plyn z centra Mléčné dráhy, podobně jako kouř komínem,“ potvrzuje vedoucí výzkumu Scott Mackey z Chicagské univerzity. „Teď jsme objevili průduch komínu, kterým horký plyn tryská ven.“

Přestože celá struktura připomíná komín, nepochybně jde o zcela přirozenou záležitost. Badatelé se domnívají, že nově objevený průduch, patrný v rentgenové oblasti, vznikl působením rázových vln, vytvořených při střetu horkého plynu z centra galaxie s chladným plynem v oblasti, kde tento průduch pozorujeme. Podrobnosti objevu zveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Letters.

Autoři studie jsou přesvědčeni, že horký plyn, který proudí zmíněným průduchem, s největší pravděpodobností pochází ze série událostí, během nichž padá do supermasivní černé díry materiál a následně dochází k výtryskům z bezprostřední blízkosti černé díry, přičemž horký plyn proudí pryč komínem. Badatelé ale zároveň přiznávají, že není jasné, jak často k tomuto procesu vlastně dochází.

Mezi nejnehostinnější světy Sluneční soustavy lze zařadit rozpálený Jupiterův měsíc Io, na jehož povrchu se nachází více než 400 aktivních sopek a teplota zde v některých místech šplhá přes 1 600 °C. Ve srovnání s nedávno objevenou exoplanetou ze souhvězdí Havrana ale i tento bouřlivý měsíc působí jako poměrně příjemná destinace pro letní dovolenou.

„Jedná se o terestrickou planetu, kterou bych popsal jako Io na steroidech,“ popisuje prostředí nedávno objevené exoplanety TOI-6713.01 Stephen Kane z Kalifornské univerzity v Riverside.

Rozžhavený Io na steroidech

Exoplaneta TOI-6713.01 se nachází ve vzdálenosti zhruba 66 světelných let od nás. Je o 30 % větší než Země a svou mateřskou hvězdu HD 104067 obkrouží za pouhé dva dny.  V rámci planetárního systému HD 104067 není osamocená, kromě exoplanety TOI-6713.01 se zde nachází i další dva světy – další kamenná exoplaneta a plynný obr.

Všechny tři exoplanety se nacházejí extrémně blízko své mateřské hvězdě. Pokud bychom si vzali na pomoc měřítko Sluneční soustavy, pak by se všechny tři exoplanety systému HD 104067 vešly mezi Merkur a Slunce. V případě TOI-6713.01 je vzdálenost k její hvězdě dokonce zhruba desetkrát menší než vzdálenost mezi Merkurem a Sluncem.

Extrémní blízkost mateřské hvězdy a působení slapových sil dvojice sousedních exoplanet způsobují, že povrch TOI-6713.01 připomíná jednu velkou aktivní sopku. Teplota na jejím povrchu podle vědců přesahuje 2 300 °C, což je vyšší teplota, než u některých méně hmotných hvězd!

Mateřskou hvězdu tohoto bizarního systému a také jednu z kamenných planet vědci objevili již v roce 2011. Existenci rozžhavené TOI-6713.01 ale odhalilo až nedávné pozorování teleskopu TESS. Více podrobností o tomto podivuhodném světě by mohlo přinést plánované zapojení přístrojů HARPS a HIRES, pracujících na chilské na observatoři La Silla a havajské observatoři W. M. Kecka. Již nyní je ale zřejmé, že se TOI-6713.01 zařadí po bok nejextrémnějších světů, na jaké jsme dosud narazili. Společně s dříve objevenou exoplanetou KELT-9b, jejíž povrchová teplota šplhá až k 3 700 °C, by mohlo jít o jednu z nejžhavějších exoplanet vůbec.

Kromě základních plodin, které důvěrně známe u nás v mírném pásu, jako jsou kukuřice, rýže nebo pšenice, existují i významné plodiny tropů, které jsou v chladnějších oblastech téměř neznámé. Přední místo mezi nimi zaujímá maniok jedlý (Manihot esculenta), známý též jako kasava.

Jde o klíčový zdroj živin pro obyvatele tropů. Kasava byla domestikována již před zhruba 10 tisíci lety na území dnešní jižní Brazílie. V jejím případě to ale bylo poněkud obtížnější než u většin jiných plodin. Kasava totiž náleží mezi pryšcovité rostliny a jako hodně druhů v této pozoruhodné čeledi je i kasava toxická.

Jedovatá budoucnost

Rostlina, včetně kořenových hlíz, které se využívají k obživě, totiž obsahuje jedovaté látky, především dva kyanogenní glykosidy – linamarin a lotaustralin. V kasavě je současně také enzym linamaráza, který může zmíněné látky rozštěpit a vznikne prudce jedovatý kyanovodík. Přesto se lidé v tropech naučili kasavu využívat a důmyslnými způsoby se vypořádat s její toxicitou.

Vyšší koncentrace toxických látek se nachází ve slupce manioku a zpracování proto zahrnuje loupání, důkladné omytí a vaření. Někdy bývá také zpracováván fermentací. Při průmyslovém zpracování bývá maniok kombinací zmíněných postupů upravován na mouku nebo škrob.

Antropolog Stephen Wooding z Kalifornské univerzity nedávno představil maniok jako velmi slibnou světovou plodinu budoucnosti. Svět se otepluje a rostliny teplých oblastí jako je právě maniok, dostanou podle něj mnohem více příležitostí. Podle Woodinga ho velká odolnost předurčuje k úspěšnému růstu v různých typech prostředí. Maniok prosperuje i méně úživných půdách a je také přirozeně odolný vůči širokému spektru škůdců, což snižuje potřebu používat při jeho pěstování problematické pesticidy. Pokud jde o jedovatost manioku, moderní technologie si při jeho zpracování poradí s jedovatými látkami ještě podstatně lépe než domorodci v Amazonii.

Král řeckého ostrova Ithaka zažíval na legendární výpravě za svou ženou Pénelopé mnoho dobrodružství, ale i útrap. Mezi strastiplné nástrahy, které musel se svými námořníky překonat, patřilo setkání se zákeřnými bytostmi antické mytologie – Sirénami. Tyto pěvkyně vábily neopatrné muže podmanivým zpěvem k útesům svého ostrova, kde loď každého omámeného námořníka ztroskotala. 

Odyssea před magií nechvalně proslulých svůdkyň předem varovala kouzelnice Kirké, takže dříve, než se dostal na doslech čarovného zpěvu, zacpal všem svým druhům uši voskem, aby je uchránil před zkázou. Sám si ale slastné tóny nechtěl nechat ujít, a proto poručil, ať ho námořníci přivážou ke stěžni lodě. Odysseus si tak vychutnal opojný zážitek, aniž by všechny přítomné poslal na smrt, a jejich plavba mohla bez újmy pokračovat. 

Karneval barev 

Autorství Odyssey, která dějem navazuje na epos Ilias, je připisováno Homérovi, jenž pravděpodobně žil v 8. století př. n. l. Stovky let poté, co se rozsáhlá epická báseň dostala do obecného povědomí, se její výjev rozhodl vizuálně ztvárnit John William Waterhouse (1849 až 1917). Anglický tvůrce prerafaelského stylu olejomalbu s názvem Odysseus a Sirény poprvé vystavil v londýnské Královské akademii v roce 1891. Téhož roku obraz odkoupil umělec Hubert von Herkomer pro Národní galerii Victoria v australském městě Melbourne, kde mohou výtvor návštěvníci obdivovat dodnes. 

Doboví kritikové se shodli, že svou nápaditostí a romantickým zpracováním se jedná o nejlepší dílo, které autor do té chvíle odprezentoval. Kvalitu obrazu jeden z nich zhodnotil jako „velmi překvapivý triumf“ a „karneval barev“. Společnost viktoriánské éry pak zvláště ohromilo Waterhousovo neobvyklé ztvárnění Sirén, byla totiž zvyklá na vyobrazení půvabných nymf podobajících se mořským pannám. Inspiraci pro motiv bytostí s tělem ptáka a hlavou krásné ženy autor našel v Britském muzeu na řecké váze z 5. století př. n. l.

Jedním z mezníků válečnictví se stalo hromadné zavedení kulometů do výzbroje armád. Zatímco ještě v druhé polovině 19. století mohla pěchota a jízda bez velkého rizika manévrovat otevřeným terénem, během první světové války by podobná taktika skončila masakrem. Na počátku století byly kulomety neohrabané, až na výjimky vodou chlazené zbraně, umístěné buď na těžkých trojnožkách nebo kolových lafetách znemožňujících rychlé změny střelecké pozice. Ve Velké válce proto pěší jednotky dostávaly nově do výzbroje také lehké kulomety, které se daly snáze přenášet a mohly tak podpořit pěchotu při dobývání nepřátelských zákopů. 

Znovu na scéně

Podobná situace nastala i ve vzdušném boji, neboť letadla musela být vyzbrojena lehkými automatickými zbraněmi s jednoduchým přebíjením. Tyto požadavky mohl splnit pouze kulomet chlazený vzduchem s kompaktním zásobníkem a vysokou kadencí. Jedinou nevýhodu oproti těžkým zbraním představovalo rychlejší přehřívání hlavně. Po skončení války putovalo velké množství kulometů do skladů a během 20. let nedocházelo k jejich výraznějším inovacím. Vývoj šel hlavně cestou nových konstrukcí, ať už to byl později legendární československý ZB vz. 26 (potažmo Bren) nebo neméně slavný německý MG 34. 

Zdálo se, že čím dál vyšší mobilita armád odsoudí těžké a neohrabané kulomety z Velké války do šrotu, jenže zvyšování napětí v Evropě a následné vypuknutí nového světového konfliktu mělo opačný efekt. Bylo totiž třeba vyzbrojit záložní a druhosledové jednotky, pro které už většinou nezbyly nejmodernější zbraně. I když v nadcházející válce již kulomety nemohly ovládat bitevní pole podobně jako v letech 1914–1918, stále jim měla patřit důležitá role v bojích na zemi, na moři i ve vzduchu.

Vickers

Vznik této zbraně je spojen se Sirem Hiramem Maximem, jenž na přelomu 19. a 20. století spolupracoval se zbrojařským koncernem Vickers na nových konstrukcích. Jeden z nich splnil náročné armádní testy a v listopadu 1912 jej přijala do výzbroje britská armáda. Během první světové války se vickersy velmi osvědčily a požadavky na jejich výrobu byly obrovské. V roce 1916 činila měsíční výroba 1 000 kusů. Kromě pěchotní verze s třínohým podstavcem se vickersy uplatnily v tancích, letadlech i na lodích. Díky spolehlivosti, jednoduché údržbě a velkému dostřelu si získaly mimořádnou oblibu a ve službě zůstaly po celou druhou světovou válku. Pouze v obrněných vozidlech je od konce 30. let začal nahrazovat typ Besa, což byl upravený licenčně vyráběný československý těžký kulomet vz. 37. I po druhé světové válce se vickersy dočkaly nasazení v řadě konfliktů a defi nitivně je britská armáda vyřadila až v roce 1968.

Lewis

Tento lehký kulomet vyvinul v roce 1911 Američan Isaac Newton Lewis na základě předchozí práce svého krajana Samuela McLeana. Největším uživatelem se stala britská armáda, která v roce 1914 objednala první tisícikusovou sérii. Zbraň s typickým válcovým chladičem hlavně a bubnovým zásobníkem na náboje ráže 7,7 mm si brzy oblíbila jak pěchota, tak i letectvo. Byla dostatečně lehká, aby k její obsluze stačil pouze jeden muž, měla vysokou kadenci a zásobník na 47 nebo 97 ran umožňoval palbu dlouhými dávkami. Britové kulomet používali jako podpůrnou zbraň při útocích, v protiletadlové obraně i v prvních tancích. Po demontáži dvojnožky a chladicího pláště byl kulomet instalován i na bojové letouny, kde se rovněž osvědčil. Po vstupu do války ho zavedli do výzbroje i Američané v ráži 7,62 mm. 

Britská zbrojovka BSA vyráběla koncem války až tisíc lewisů týdně a produkce pro různé armády pokračovala do 30. let. Lewisy skončily v záložních skladech po přezbrojení britské armády na kulomet BREN, ale jejich návrat na válečnou scénu na sebe nedal dlouho čekat. Většinu brenů si s sebou odvezl britský expediční sbor do Francie, který při evakuaci z Dunkerku o svou výzbroj z velké části přišel. To, co se podařilo zachránit nebo zůstalo na britských ostrovech, by rozhodně nestačilo na odražení invaze, a proto byly kulomety Lewis opět vydány různým ozbrojeným složkám. Nejvíce jich dostala domobrana (Home Guard) a jednotky protiletecké obrany. Kvůli nedostatku jiných zbraní se ale montovaly i na obrněná vozidla, eskortní plavidla konvojů a také na automobily Dálkového pouštního průzkumu (LRDG) působícího na severoafrickém bojišti. 

Mnoho kulometů v leteckém provedení nemělo chladič hlavně, ale to nebylo nijak na závadu. Ani při bojích v poušti nedocházelo k výraznému přehřívání a následným poruchám. Na všech válčištích tak prokázala tato zbraň ze začátku století dobré služby, a to nejen v rukou vojáků Jeho Veličenstva. Kulomety Lewis používala až do roku 1942 americká námořní pěchota v Tichomoří a fi lipínští partyzáni s nimi bojovali až do konce japonské okupace. Pod označením MG 137(e) používal ukořistěné kusy také Wehrmacht.

MG 08

Derivát kulometu Maxim se nacházel i ve výzbroji Wehrmachtu. Byl zaveden do výzbroje už před první světovou válkou pod označením 08 a vyráběla jej zbrojovka v berlínském Spandau. Zbraň pracovala na stejném principu jako její předloha, lišila se však lafeta. Během války vzniklo více jak 150 000 kusů různých verzí, a i když byla většina z nich po uzavření příměří v listopadu 1918 zničena nebo zabavena, dostalo se určité množství do Dohodou povoleného Reichswehru. MG 08 posléze používal také Wehrmacht, postupně jej pak nahrazoval univerzálním MG 34. Když ale vypukla druhá světová válka, mnoho kulometů MG 08, odlehčených MG 08/15 a vzduchem chlazených MG 08/18 stále sloužilo nejen pro výcvik, ale také jako výzbroj rezervních divizí a útvarů Landwehru (zeměbrany).

Schwarzlose

Těžký kulomet vyvinutý pro rakousko-uherskou armádu Andreasem Schwarzlosem byl přijat do výzbroje pod označením M.7 a M.7/12. Zbraň fungovala na principu zpožděného otevírání závěru, uzavřeného soustavou pák. K zajištění spolehlivé funkce při otevírání závěru a vytahování nábojnic byl mechanismus doplněn automatickým vstřikováním oleje. Po skončení války převzala kulomety mimo jiné i československá armáda. Zbraň ale využívala náboj 8 mm Mannlicher, který byl kvůli plánované unifikaci pěchotní munice nevhodný. Došlo proto k její úpravě na ráži 7,92 mm. 

Zakázky se ujala Zbrojovka Ing. F. Janeček, která do roku 1934 dodala armádě téměř 5 000 kusů pod označením vz. 7/24. Zbrojovka také vyráběla zcela nové kulomety jako vz. 24. Během 30. let tato zbraň zastarala a měl ji nahradit nový těžký vz. 37. Přesto měla čs. armáda koncem roku 1938 stále více než 7 000 kusů systému Schwarzlose obou verzí. Ty používaly shodné náboje jako německé kulomety, a tak je Wehrmacht v březnu 1939 zabavil a použil na vyzbrojení některých nově stavěných pěších divizí. Různé varianty schwarzlose používala za války i maďarská, řecká a italská armáda a v neposlední řadě například jugoslávští partyzáni.