V roce 1916 byly během stavebních prací na silnici, která se nachází na velkém ostrově Hitra u pobřeží centrálního Norska, objeveny lidské kosti. Ukázalo se, že patřily asi pětadvacetiletému muži, který zemřel zhruba před 4 000 lety, tedy na samotném konci doby kamenné.

Nalezené pozůstatky jsou cenným materiálem i pro dnešní vědu – odborníci z Kodaňské univerzity analyzovali DNA „muže z Hitry“, vědci z Norské univerzity v Trondheimu zase nedávno prozkoumali složení izotopů v jeho kostech. Na základě zjištěných údajů se vědcům podařilo sestavit jeho přibližnou podobu.

Bojovník doby kamenné

„Myslíme si, že utonul. V době, kdy muž z Hitry zemřel, byla hladina moře až o 12,5 metrů výše než dnes. Místo nálezu se tehdy nacházelo asi čtyři metry pod úrovní hladiny,“ popisuje archeoložka Birgitte Skarová. „Části těla muže z Hitry byly zřejmě krátce po smrti překryty zásaditým mušlovým pískem, který přispěl k uchování jeho pozůstatků v dobrém stavu.“

Společně s kostmi muže z Hitry byla nalezena i dýka a chránič ruky. Ten je vyrobený z kusu kosti a jsou v něm dva otvory, které se vší pravděpodobností sloužily k upevnění k ruce. Jde o pomůcku při střelbě z luku, která chránila předloktí před úderem tětivy. Skarová se na základě těchto nálezů domnívá, že šlo o bojovníka.

Muž z Hitry žil podle vědců ve velmi turbulentní době, kdy do Norska přicházeli první zemědělci a vytlačovali původní lovce-sběrače. Právě v této části Norska, kde se nachází ostrov Hitra, se zemědělství objevilo nejdříve. Vědci se donedávna domnívali, že přechod k zemědělství nebyl násilný. Nové poznatky z řady míst Evropy ale ukazují, že tomu tak úplně nebylo. Nově příchozí zemědělci s místními lidmi urputně bojovali o půdu a právě těchto bojů se možná účastnil i muž z Hirty.

10. dubna 1974 odstartovala mise KH9-8 (1208), během které byl vynesen na oběžnou dráhu další ze série tajných amerických špionážních satelitů KH-9 Hexagon. Tyto satelity detailně snímaly vojenská zařízení Sovětského svazu během studené války a sehrály významnou roli ve vojenské strategii Západu.

Šlo o mohutná zařízení, jejichž délka přesahovala 16 metrů a hmotnost činila 11-13 tun. Přezdívalo se jim Velký pták a jednalo se o špionážní laboratoře se spoustou vybavení. Samy dokonce vypouštěly malé satelity na oběžnou dráhu, například subsatelity Ferret ELINT, které z vysoké oběžné dráhy mapovaly sovětský systém protivzdušné obrany. 

Ztracený kalibrační satelit

Během mise KH9-8 vypustil satelit Hexagon experimentální kalibrační satelit IRCB S73-7 (Infra-Red Calibration Balloon). Ten měl podobu koule o průměru 66 centimetrů, která se měla po vypuštění ve vesmíru nafouknout a hrát roli cíle pro kalibraci přístrojů dálkového průzkumu. Když se ale satelit S73-7 dostal na plánovanou kruhovou oběžnou dráhu, něco se pokazilo. Satelit se nenafoukl a dál obíhal kolem Země. 

Pozemské stanice ho sice nějakou dobu dokázaly sledovat, během 70. let a podruhé v 90. letech ho ale ztratily z dohledu. Podle amerického astrofyzika Jonathana McDowella z výzkumného centra Harvardského astrofyzikálního ústavu se letos v dubnu podařilo čtvrtstoletí ztracený satelit znovu objevit. Důležitou roli v jeho objevu sehrála sledovací data Amerických vesmírných sil (USSF).

Proč tak dlouho dokázal satelit unikat pozornosti? „Problém je zřejmě v tom, že tento satelit má velmi malý radarový obraz,“ vysvětluje McDowell v rozhovoru pro web Gizmodo. „Jde navíc o atypický satelit z atypického materiálu, který se na radaru nezobrazuje příliš kvalitně.“ 

Na oběžné dráze se v tuto chvíli pohybuje přes 20 tisíc větších objektů a pro pozorovatele je stále obtížnější se v takovém množství vyznat. Vyhráno není ani v případě, že se objekt v radarových datech objeví – není totiž vůbec snadné jej identifikovat. Na počátku mise je známé, do jaké výšky konkrétní zařízení míří a jak by měla vypadat jeho trajektorie. Pokud se ale jeho oběžná dráha z jakéhokoli důvodu změní je jeho identifikace pro pozemní radary velmi obtížná.

Zemi během víkendu zasáhla geomagnetická bouře nejvyššího stupně, a i v místech, kde není podobná podívaná úplně obvyklá, bylo díky tomu možné spatřit efektní polární záři.

Polární záře byla k vidění například ve Francii, Španělsku, Itálii, Rakousku, jižním Švýcarsku, v Anglii nebo třeba v Indii. Ve Spojených státech lidé hlásili pozorování polární záře ve Virginii, Coloradu, Kentucky, Severní Karolíně, Novém Mexiku, Mississippi, na Floridě a v Texasu. Auroru australis, jak bývá polární zře označována na jižní polokouli, bylo možné spatřit v Chile, Argentině nebo na Novém Zélandu.

Podle Národního úřadu pro oceán a atmosféru šlo o bouři nejvyšší kategorie G5, přičemž šlo o první bouři této kategorie v rámci aktuálního 11letého slunečního cyklu. Naposled vědci zaznamenali bouři této kategorie v říjnu 2003.

Kumulovaná superbouře

Geomagnetické bouře kategorie G5 mohou být nebezpečné – dokážou například indukovat ohromné proudy ve vedeních vysokého napětí, znemožňovat rádiovou komunikaci nebo ničit družice na oběžné dráze. Naštěstí se ale jedná o vzácné případy.

V souvislosti s víkendovou bouří odborníci žádné větší škody zatím nezaznamenali. NOAA v sobotu informovala o nepravidelnostech v elektrické síti, zhoršení vysokofrekvenční komunikace a výpadcích GPS signálu. Problémy se signálem hlásí také někteří uživatelé sítě Starlink. V roce 2003 přinesla obdobně silná bouře problémy elektrické distribuční sítě ve Švédsku a v Jižní Africe.

Nedávná sluneční bouře paradoxně není výsledkem jedné velké sluneční erupce, nýbrž kumulace nejméně šesti erupcí orientovaných k Zemi. „Ani jedna ze slunečních erupcí posledních dní nebyla nijak oslnivá svou rychlostí ani velikostí. Byla to ale tak dlouhá a nepřerušená série erupcí, že se všechny promíchaly a vytvořily první superbouři za více než 20 let,“ vysvětluje profesor vesmírné fyziky na univerzitě v Readingu Mathew Owens.

Ani dávní Egypťané nebyli žádní svatoušci. Ti, kdo páchali nepravosti, se pak obraceli k bohům a žádali o odpuštění. Zároveň ale v kritické chvíli využívali zaříkadla. 

„Egypťanu byl posmrtný život důležitější než život pozemský,“ píše profesor Lexa. Proto se lidé z „černé země“ tak pečlivě připravovali na posmrtnou existenci. Museli se postarat, aby jejich duch byl chráněn před nepřáteli, aby se mu dostalo přízně bohů a měl hojnost a volnost. 

Sliby a výhrůžky 

K běžné pohřební výbavě proto patřily texty s magickými říkadly, jejichž prostřednictvím se duch zemřelého mohl zabezpečit. Pomocí podobných formulí si zesnulý dokázal opatřit vše: obydlí, loď, teplo… Pokrmy mu byly přinášeny formou obětin. Čarami nebožtík uměl donutit své svědomí k mlčenlivosti před Usirovým soudem. Mohl tak uniknout zaslouženému trestu za své viny. 

V textech pyramid král prosí bohy, aby chránili ducha jeho otce, a slibuje jim, že on zase bude chránit je. Kněz zase nebešťanům vyhrožuje, že nedostanou oběti, nesplní-li duchovo přání, a slibuje jim hojnost všeho, když mu vyjdou vstříc. Někdy místo hrozeb nastupuje dokonce lest: duch se prohlašuje (nebo obřadník jej vydává) před bohy přímo za jednoho z nich.

Mocné pivo 

Jak profesor Lexa udává, v Egyptě měl možnost čarovat kdokoli. Mohl-li však, požádal o pomoc profesionála, jemuž důvěřoval. Říkadla byla původně určena a nejčastěji používána k recitaci. Věřilo se ale také, že pokud jsou při odříkání zapsána, čarovná moc v nich zůstává. To vedlo leckteré jedince k tomu, že si čarovnou moc osvojovali tak, že kouzly popsaný papyrus máčeli v pivě, které pak vypili. 

Napsané formule bylo také možné používat jako amulet, když je ten, kdo jím chtěl být chráněn, nosil při sobě. Přikládaly se i k mumii zemřelého a díky takovým svitkům se Meresimen před Usirem a čtyřmi syny Hora podařilo novodobě sestavit Knihu mrtvých.

Mezi Nilem a Rudým mořem se rozprostírá Východní poušť, na kterou na jihu navazuje Núbijská poušť. Jde o vyprahlou pustinu, protkanou vyschlými koryty řek, pokrytou z velké části kamením a pískem. V letech 2018 a 2019 zde probíhal projekt Atbai, v jehož rámci archeologové zkoumali vztahy mezi místními nomády a kulturami Egypťanů a Núbijců.

Egyptolog Julien Cooper z australské Macquarieho univerzity a jeho spolupracovníci zde mimo jiné pátrali po skalních malbách a petroglyfech. Ve Vádí Halfa, u hranice mezi Súdánem a Egyptem, což je jedno z nejvyprahlejších míst celé Sahary, objevili celkem 16 nových lokalit, kde narazili na nejrůznější umělecké výtvory, jejichž stáří vědci odhadují na 4 000 let. Podrobnosti o objevu zveřejnil odborný časopis Journal of Egyptian Archaeology.

Skalní umění s krávami

V této části Sahary jsou podobné výtvory poměrně vzácné, takže už samotný jejich objev stojí za pozornost. Vědce ale velmi překvapilo, že téměř na všech objevených skalních malbách a petroglyfech jsou znázorněné krávy. V některých případech je dobytek znázorněný s plnými vemeny, na jiných jsou zachyceni lidé připomínající pastevce. 

„Na první pohled je to opravdu zvláštní. Chov krav totiž vyžaduje spoustu vodu a rozlehlé pastviny a dnes by tam stáda krav rozhodně nepřežila. Objevené malby představují významný dílek ve skládačce, která ukazuje, že Sahara v minulosti bývala jiným místem než jak ho známe dnes. Byla mnohem přívětivější, plná travin, bažin a říček,“ popisuje Julien Cooper. 

V současné době je klima v oblasti Vádí Halfa extrémní. Oficiálně zde v průměru spadne jen asi 0,5 milimetru srážek ročně, což v praxi to znamená, že na mnoha místech neprší i několik let. Zdejší krajina je téměř liduprázdná a místní již dávno vyměnili krávy za ovce a kozy, které mnohem lépe snášejí pouštní podmínky.

Podle některých zdrojů byli Sabinové potomky starořeckých Sparťanů. Podle jiných šlo o kmen Umbrijců, kteří si v rámci osidlování Itálie přisvojili Apeniny a změnili jméno. Jak to bylo ve skutečnosti, není pro historický vývoj tak důležité. Co naopak důležité je, že měli velmi krásné dcery! Dokonce natolik krásné, že upoutaly pozornost Římanů. A to byl problém především proto, že o římskou pozornost tehdy nikdo nestál. 

Na druhou stranu, upoutat pozornost tehdejších Římanů nebylo nic zas tak těžkého. Řím totiž ve svých počátcích trpěl nadbytkem jak chuti k dobývání dalších území, tak i nedostatkem žen. S Romulem do Říma totiž přišli jen samí muži. Bohužel pro Římany však žádný z okolních kmenů neukázal pro římské strasti dostatek pochopení. Dcery z okolních kmenů měly kategoricky zakázáno se směrem k Římu jenom podívat, natož pak si nějakého Římana vzít. Starověcí Římané totiž, paradoxně k budoucímu historickému vývoji, neplatili za příliš dobré partie. Právě naopak, byli vnímáni jako jacísi občané druhé kategorie, a to především kvůli Romulovu rozhodnutí rozšířit římskou populaci o všelijaké pochybné existence, včetně pobudů, opilců a námezdních rváčů. 

Romulův plán 

Jak se chovat, když jste starověký Říman, zoufale potřebujete ženu, ale nikdo vám ji nechce dát? Úplně stejně, jako řešíte všechno ostatní – dostanete ji lstí, či násilím. Nebo násilím za pomoci lsti. A to je přesně také to, co Romulus, bratrovrah a legendární zakladatel Říma, provedl. Uspořádal slavnostní hry, takzvané Consualie, na které pozval okolní kmeny, Sabiny nevyjímaje. 

Tribuny amfiteátru, ve kterém se zábava odehrávala, sloužily římským mladíkům spíš jako jakési dávné verze výkladní skříně. Zatímco všichni ostatní sledovali hry, Římané si mezi sabinskými dívkami vybírali potenciální manželky. Když jim dal Romulus smluvené znamení, lov na manželku započal. Římané se lačně vrhli na přihlížející dívky a každý popadl, kterou chtěl. Ti schopnější z nich se zmocnili své předem vyvolené, zbytek vzal zavděk těmi, které nedokázaly utíkat tak rychle. 

Přikrášlená historie 

Postupem času, stovky let od okamžiku, co dozněl poslední nesouhlasný výkřik unášené mladé ženy, se rozvinul silný starořímský kult. Dávná římská civilizace byla nahlížena novýma, idealistickýma, téměř až naivně nekritickýma očima. V tomto duchu také římský historik Livius napsal onomu příběhu sexuálního násilí na ženách takřka pohádkový konec. Romulus sám prý téměř na kolenou pomocí dojemného proslovu obměkčil srdce sabinských dívek. Ty postupem času zahořely k novým římským manželům láskou. Dokonce tak horoucí, že později, když si to zhanobení otcové zneuctěných dcer přišli s nechtěnými zeti do Říma vyříkat mečem, samy dcery prosily o milost pro své manžely a požehnání pro děti, které mezi tím porodily. „Nechceme ztratit otce svých dětí, ani přijít o své muže,“ volaly prý podle Livia Sabinky. 

Vše se v dobré obrátí 

Celý příběh tedy končí v legendách téměř idylicky. Sabinky vyprosily u rodičů milost, a tím celý spor vyřešily. Jejich otcové se jako noví příbuzní Říma usadili na nových místech Itálie. Jejich spartánská výchova a způsob žití se – alespoň ze začátku – s římským velmi dobře setkávaly a přímo vybízely ke společnému dobývání středomořského impéria. Smutnou skutečností zůstává, jak ostatně potvrzuje většina historických pramenů, že celá Liviova verze o horoucí lásce není pravdivá. Římané Sabinky násilím vytrhli z náruče rodin, unesli, znásilnili a v mnoha případech také zabili, pokud se vzpouzely příliš dlouho. Jejich otcové a bratři, kteří nezahynuli během únosu, skutečně později město oblehli a dobývali. 

Opět zde mluví legendy o ženě, a to o dceři velitele obrany hlavní římské pevnosti Kapitolu. Tarpeia na rozdíl od Sabinek ale dobré jméno v historii nemá. Měla velmi ráda peníze a šperky a snad se bála, že by o všechen svůj majetek po dobytí pevnosti přišla. Smluvila se s útočícími Sabiny, že jim tajně otevře bránu pevnosti výměnou „za to, co nosí na levé ruce“. 

Sabinští válečníci nosili na levých rukách zlaté náramky a Tarpeia tudíž čekala, že z bitvy vyvázne ještě bohatší, možná se jí líbil i samotný ztepilý sabinský vojevůdce Tatius. Velitel Sabinů byl však hrdý válečník, který nechtěl dobývat pevnosti za pomoci ženské zrady. Když Tarpeia otevřela dveře, místo předání náramku ji praštil svým štítem, který na levé ruce nosil také. Podobně se zachoval i zbytek jeho armády. 

Snad by se zdálo, že mír mezi znepřátelenými příbuznými může vydržet. Romulus, vládce Říma, a Tatius, velitel Sabinů, nakonec dosáhli kompromisu a oba národy a oba náčelníci žili ve městě společně. Řím, v jehož základech byla bratrovražda, byl však brzy svědkem dalšího zločinu. Tatius byl zákeřně zavražděn. Romulův trůn a všichni římští obyvatelé znovu náleželi pouze jednomu panovníkovi…

Některé výtky na adresu Starlinku jsou více než oprávněné a mimo jiné ukazují na mezery v legislativě. Ovšem to, co Elon Musk svým projektem nastartoval, už nepůjde jen tak zastavit. V současnosti prakticky již všechny kosmické velmoci plánují vlastní družicové megakonstelace, a může se tedy stát, že se obloha nad našimi hlavami v nadcházejících letech změní. Jenže se nejedná o jediný problém: Velký počet družic na nízké oběžné dráze neboli LEO může vést k zániku astronomie tak, jak ji známe.

Jak posunout Hubblea?

Donedávna se hovořilo pouze o vlivu na pozemní astronomii, ale výsledky nové studie potvrzují, že družice Starlink dokážou ovlivnit i pozorování v kosmu: Ukázalo se, že jejich stopy narušují až 5 % snímků z Hubbleova teleskopu alias HST. Jednoznačně tedy stoupá vliv družic na naše zkoumání vesmíru, zejména pak zmíněné konstelace SpaceX, jež tvoří v současnosti nejpočetnější uskupení a s každým startem se dál rozrůstá. Čas také ukázal, že obavy astronomů z podobných megakonstelací byly zcela oprávněné.

Jedna z pozitivnějších zpráv zní, že Muskově firmě není hlas komunity lhostejný, stejně jako zhoršená situace při pozorování kosmu. Proto obě skupiny od počátku úzce spolupracují a pokoušejí se hledat kompromis. SpaceX se snaží vypouštěná zařízení neustále vylepšovat tak, aby měla na pozorování co nejmenší dopad, úplně tomu však zabránit nepůjde. Navíc jiné státy či soukromé subjekty možná ohledy vůbec brát nebudou. Pravdou zůstává, že neexistuje žádná úmluva či přesná pravidla, což může znamenat problém. Astronomie tak bude muset začít hledat nové cesty, jak pozorovat vesmír bez vlivu družic. 

Velká výhoda Vesmírného dalekohledu Jamese Webba spočívá v umístění daleko od Země. Naopak Hubble již na své dráze klesl natolik, že jeho snímky ovlivňují družice Starlink pohybující se výš: HST v současnosti krouží 538 km nad naší planetou, zatímco u zmíněných zařízení se jedná o 525–570 km. Řešením by bylo přesunout teleskop o něco výš, což ovšem zvládaly pouze raketoplány, které již roky nelétají. NASA však zkoumá možné využití kosmické lodi Crew Dragon nebo jiné stávající infrastruktury k posunu HST na vyšší dráhu, a možná i servisní misi, která by mohla jeho životnost prodloužit.

S pomocí umělé inteligence

Sandor Kruk z Institutu Maxe Plancka pro mimozemskou fyziku loni publikoval zásadní studii, zabývající se právě vlivem Starlinků na pozorování Hubbleova teleskopu. Spolu s dobrovolníky z vědeckého projektu Hubble Asteroid Hunter prozkoumali archiv snímků z HST pořízených v letech 2002–2021 a zjistili, že na 2,7 % jednotlivých fotografií s typickým expozičním časem 11,2 minuty prochází družice a že stopy na snímcích s časem narůstají. Jde o logický důsledek zvyšujícího se počtu startů do kosmu, v daném případě na nízkou oběžnou dráhu, která také tvoří nejčastější cíl raket Falcon 9 firmy SpaceX. Ze studie tedy jasně vyplývá, že umělé družice mohou ovlivnit pozorování vesmírných dalekohledů na LEO. 

Kvantitativní posouzení četnosti družic na snímcích HST bylo provedeno vůbec poprvé. K analýze více než sto tisíc jednotlivých fotografií posloužil algoritmus umělé inteligence, trénovaný tak, aby detekoval satelitní čáry a ignoroval podobné stopy vyvolané přírodními jevy v podobě asteroidů, gravitačních čoček a kosmického záření. Studie také ukázala, že se počet stop u jednotlivých přístrojů teleskopu liší. Každá jeho kamera má totiž jinou velikost zorného pole. Hubble snímkuje oblohu v delším časovém horizontu a jeho přístroj FGS umožňuje pořizovat přesné časové expozice, což je nutné pro pozorování slabých a vzdálených objektů. HST běžně vytváří skládané kompozitní fotografie, které vyžadují přibližně 35minutovou expozici. Na legendární Extrémně hluboké pole ovšem potřeboval expozici trvající 22 dní! A právě delší pozorování zvyšuje pravděpodobnost zachycení stopy po družici, či dokonce několika – což vědeckou cenu snímku významně znehodnocuje. 

Čína má vlastní plány

Ovšem budoucnost má přinést další, početnější konstelace, přičemž svou vlastní plánuje mimo jiné Čína. Konkrétní reakce lidové republiky na družice Starlink a OneWeb se poprvé objevila v roce 2020. Asijská země si podala žádost o necelých 13 tisíc satelitů u Mezinárodní telekomunikační unie v Ženevě, načež označila satelitní internet za národní projekt rozvoje nové infrastruktury a předloni založila státní skupinu China Satellite Network, jež bude dohlížet na projekt nazvaný Guowang (Kuo-wang).

Od té doby toho však o zmíněné konstelaci mnoho nevíme. Skupina podepsala dohodu s místní vládou Šanghaje o podpoře komerčních vesmírných aktivit a založila dvě společnosti ve městě Čchung-čching. Guowang má zahrnovat dvě menší komunikační konstelace Hongyan a Hongyun (Chung-jen, Chung-jün) na nízké oběžné dráze, provozované hlavním čínským kosmickým dodavatelem CASC a jeho sesterským obranným gigantem CASIC. Provoz tedy bude vládní, ale stále se rozvíjející komerční vesmírné firmy sehrají zřejmě v projektu velkou roli, a to jak při výrobě satelitů, tak při jejich vynášení.

CASC také zvažuje využití rakety Dlouhý pochod 5B (CZ-5B), schopné dopravit 25 tun nákladu na nízkou oběžnou dráhu; na další podrobnosti se však stále čeká. Každopádně je jasné, že má Čína zájem vytvořit po vzoru SpaceX vlastní síť družic pro globální pokrytí internetem a komunikační služby. Jsou tu ovšem i další státy: Před válkou se netajilo svými plány na výstavbu satelitních sítí ani Rusko, ale nyní jeho kroky nelze předvídat. Další neznámou pak představuje Indie. Jak a zda vůbec budou chtít zmíněné země budovat své konstelace tak, aby měly na astronomii co nejmenší dopad, zůstává zatím ve hvězdách.

Temná družice

K dobru SpaceX budiž přičteno, že se snaží vlastní satelity skutečně vylepšovat v zájmu věci: Například u tzv. DarkSatů neboli „temných družic“ se používala speciální černá barva pro nátěr, ve snaze učinit zařízení méně rušivým. Jenže solární panely – coby nejvýraznější prvek, odrážející značné množství světla – natřít nelze. Navíc se takto satelity zahřívaly, takže mimo jiné narůstala jejich viditelnost v infračerveném spektru, a proto se od popsané metody raději upustilo. 

Další zkoušené vylepšení představoval tzv. VisorSat, tedy jakési clony bránící odrazivosti určitých částí družice. Druhá generace Starlinků je na tom tudíž o něco lépe než ta první. Astronomům pomáhá také software pro korekci obrazu, který může pruhy a stopy na snímcích maskovat. Nicméně pruhy široké víc než několik pixelů mohou znamenat problém a ztráta dat je v takovém případě jednoduše značná. Nejde totiž o vizuální stránku, nýbrž o to, co světelné pruhy po družicích na snímcích zakrývají. Přílišné maskování má za následek degradaci fotografie a její vědecká hodnota klesá. Pozemská astronomie se tak postupně mění a bude se muset vypořádat s novými výzvami. Astronomové se snaží zabránit zhoršení situace: Mezinárodní společenství proto požádalo OSN o pomoc při ustavení expertní skupiny a hledají se i další řešení.

Čas nad zlato

Vraťme se však k Hubbleovu teleskopu. Pozorovací časy na HST představují velmi cenný artikl – což je další rozměr problému. Dodatečná doba na restaurování fotografií a náklady na astronomický výzkum jen narostou. Kratší expozice mohou některé potíže zmírnit, ale budeme muset počítat s časovou ztrátou dalekohledu kvůli snímkům ovlivněným družicemi.

Další komplikace pak netkví ve viditelné části spektra, nýbrž v té rádiové. Všechny družice, včetně Starlinků, produkují v radioastronomii rostoucí šum pozadí. Zde však černá barva ani clony nepomohou. Jen těžko si lze představit, co zvýšení počtu satelitů v uvedené oblasti způsobí. Samantha Lawlerová z univerzity v kanadské Regině se problematikou dlouhodobě zabývá a v jednom ze svých článků upozorňuje, že brzy bude každý patnáctý světelný bod na noční obloze odpovídat družici. „Pro výzkumnou astronomii to bude zničující a podoba nočního nebe všude na světě se naprosto změní,“ dodává badatelka. 

Lawlerová a její kolegové vytvořili vizualizaci noční oblohy, včetně trajektorií 65 tisíc navrhovaných družic Starlink, OneWeb, Kuiper a Starnet/GW. Výsledné video simuluje pohled na nebe o letním slunovratu z 50. stupně severní šířky, kde leží i střední Evropa včetně Česka. A výsledek je k zamyšlení: Jedná se o stovky družic dostatečně jasných, aby se daly rozlišit pouhýma očima, jež budou viditelné po celou noc; a o tisíce dalších, které bude v průběhu celé noci osvětlovat Slunce, což by mohlo astronomický výzkum významně ovlivnit. Noční obloha by vypadala úplně jinak než nyní, a to nejen z tmavých míst.

Konec oblohy, jak ji známe

Zmíněná simulace sice ukazuje 65 tisíc družic, ale brzy jich bude mnohem víc. Soudě podle návrhů různých satelitních společností by se mohlo v roce 2030 na nízké oběžné dráze nacházet až sto tisíc družic, což nenaruší jen astronomická pozorování: Zcela jistě se tím změní i náš pohled na noční nebe, a to bez ohledu na pozorovací stanoviště. Velmi brzy tak možná noční obloha, která ovlivnila samotný vývoj a kulturní rozvoj lidstva, přestane existovat v podobě, v jaké ji známe od nepaměti. Bude nesmírně těžké zde najít nějaký rozumný konsenzus. Zatím se zdá, že pokrok vede a hvězdy blednou…

Očekává se, že budou zasaženy všechny velké pozemní astronomické observatoře, včetně připravované rekordmanky Vera Rubin Observatory (VRO), jež by měla pracovat od příštího roku. Jenže do té doby nebe zahltí další tisíce družic, a to může znamenat závažný problém. Observatoř má totiž provádět mimořádně rozsáhlý průzkum noční oblohy nazvaný Legacy Survey of Space and Time, kdy bude každých několik nocí snímat celé nebe pomocí 8,4metrového primárního zrcadla. K úkolům VRO má patřit vyhledávání přechodných jevů včetně planetek a zatím není jisté, jakým způsobem rychle rostoucí počet družic její fungování ovlivní. Velké množství satelitů může výrazně snížit naši schopnost odhalit potenciálně nebezpečná tělesa, přičemž nejhorší scénář by zahrnoval srážku s objektem, který bychom neobjevili včas.

Až nastane příští jasná noc, vyjděte ven a pohlédněte na noční nebeské divadlo, nejlépe daleko od světel měst. A ten pohled si zapamatujte. Protože bez významných změn v plánech korporací, jež chtějí spustit další megakonstelace, se náš výhled na hvězdy možná již brzy zcela dramaticky změní.

Druhá bitva u El Alameinu znamenala bod obratu v severoafrické kampani a zároveň se stala jedinou velkou tankovou bitvou, kterou síly Britského společenství národů vyhrály bez americké účasti. Jistým způsobem však USA na bojišti přítomny byly – královští tankisté totiž sedlali mimo jiné tři stovky shermanů. 

Čelní střet

Vojska Osy dosud na černém kontinentě vítězila a v polovině roku 1942 se zdálo, že jim nic nemůže zabránit v dobytí Alexandrie. Ve skutečnosti měl i polní maršál Erwin Rommel plnou hlavu starostí, neboť Britové získávali převahu ve vzduchu a zásobovací trasy Osy se stávaly častým cílem útoků. Královští vojáci sice drželi už jen pás pouště kolem města El Alamein, jenže přírodní podmínky Němcům neumožňovaly jej obejít. Za této situace rozhodli v Londýně o přípravě protiofenzivy a do čela spojeneckých jednotek postavili pečlivého plánovače Bernarda Montgomeryho. Ten určil za datum útoku 23. říjen a do karet mu hrál i fakt, že Rommel odjel do Německa na zdravotní dovolenou.

Po reorganizaci a přísunu posil zahájila britská 8. armáda operaci Lightfoot, sestávající z dělostřeleckého bombardování následovaného útokem pěchoty. Úder se uskutečnil na frontě o šířce pouhých 10 km a infanterie při něm vytvořila průchody v minových polích. Těmi do německých linií zamířilo 500 tanků, ale záhy se útok zadrhl kvůli zvířenému prachu a nulové viditelnosti. Mezitím 7. obrněná divize jižněji zahájila klamnou ofenzivu, ale i v tomto sektoru miny postup zpomalily. Nepřítel přeskupil síly a 24. října za soumraku vyrazila německá 15. tanková divize a italská 133. obrněná divize Littorio z prolákliny Kidney, aby napadly 1. obrněnou divizi. Britové měli navrch, ovšem 88mm kanony mnoho jejich strojů vyřadily a ani jedna ze stran nedosáhla průlomu. Střet se změnil v opotřebovávací bitvu, kterou si Spojenci mohli dovolit, zato Rommel – jenž se urychleně vrátil z Evropy – nikoliv.

Britský triumf v poušti

Když první fáze bojů 26. října skončila patem, německý polní maršál uvažoval, kde protivník příště udeří. Došel k názoru, že na severu bojiště, a přesunul tam 21. tankovou divizi s podporou italských sil. Boje pokračovaly se střídavými úspěchy a 29. října zůstávalo Montgomerymu stále 800 tanků, zatímco Rommelovi jen 81 německých a 197 italských. Kromě materiální převahy měly rozhodnout i analytické schopnosti britského generálporučíka. Ten si všiml tvrdého odporu nepřítele na severu a usoudil, že právě tam Němci očekávají rozhodující britský nápor. Proto se rozhodl zaútočit jižněji a na severu nechal vést pěchotu jen diverzní akce. 

Závěrečná fáze bitvy dostala název operace Supercharge, začala 2. listopadu a jejím cílem se staly obrněné síly Osy severozápadně od Kidney. Ačkoliv zprvu britské tanky utrpěly těžké ztráty, nazítří 1. obrněná divize vylákala nepřítele k protiútoku a bombardéry i děla zničily desítky panzerů. Rommelovi zbylo 35 strojů a 4. listopadu zahájil ústup. Britové jej pronásledovali, nicméně nedokázali převzít iniciativu a poskytli mu čas se stáhnout. Přesto šlo o jednoznačný úspěch, a ne náhodou Winston Churchill po El Alameinu prohlásil: „Toto není konec, není to dokonce ani začátek konce. Ale možná je to konec začátku.“ Obě strany odepsaly shodně asi 500 tanků, britské opravárenské čety dokázaly tři stovky zprovoznit.

Likvidace kurského oblouku

Žádný přehled významných tankových bitev druhé světové války by nebyl kompletní bez legendárního boje u Prochorovky, k němuž došlo 12. července 1943 v rámci rozsáhlejšího kurského střetnutí. A to i přesto, že podle posledních výzkumů se nejednalo o největší souboj obrněnců v historii, a tento primát nyní historici připisují bitvě u Brodů. 

Operaci Citadela v kurském oblouku zahájila německá vojska 5. července se záměrem znovu získat strategickou iniciativu a oslabit nepřítele tak, aby v nadcházejících měsících nemohl zahájit větší ofenzivu. Bezprostřední cíl berlínského hlavního stanu spočíval právě v likvidaci kurského oblouku neboli výběžku fronty vzniklého okolo důležitého železničního uzlu a průmyslového centra Kursk. Německý úder měl podobu dvou ramen, severního a jižního, která měla jako obrovské kleště sevřít město, obklíčit statisíce rudoarmějců a narovnat frontu. 

V jižním sektoru, kde se nacházela i vesnice Prochorovka, tvořil hrot útoku II. tankový sbor SS generála Waffen-SS Paula Haussera. Tlak panzerů přiměl Sověty uvést do pohybu rezervy Stepního frontu tvořené 5. gardovou tankovou armádou, jíž velel generálporučík Pavel Rotmistrov. Masy jeho T-34 se přiřítily k bojišti 10. července. Německá ofenziva na severu záhy zkrachovala, a tak se útočníci zaměřili na jižní směr, kde si probojovávala cestu vpřed 4. tanková armáda generálplukovníka Hermanna Hotha. Ve snaze ji odrazit vrhli Sověti do boku panzerů další zálohy, což Hotha donutilo změnit směr a zamířit k Prochorovce.

Sověti přebírají iniciativu

O průběhu samotného klání kolují protichůdné informace. Sovětská historiografie píše o hrdinném střetném boji na minimální vzdálenost (včetně sebevražedných taranů), německá tvrdí, že tankisté Waffen-SS využili lepších postavení i dostřel svých kanonů a pálili spíše na delší distance. Jistý není ani počet zapojených strojů stejně jako výše ztrát. Podle údajů udávaných po desetiletí se u Prochorovky střetlo zhruba 1 500 tanků: 800 sovětských a 700 německých. Škody na obou stranách byly podle týchž zdrojů značné – útočníci prý přišli o 350 panzerů a 10 tisíc vojáků, Rudá armáda odepsala stejné nebo dokonce vyšší počty. 

Revidované údaje vycházejí nejen z prací západních badatelů, kteří většinou uvádějí mezi dvěma a třemi sty německých obrněnců, ale i z ruského ministerstva obrany. To kupříkladu v roce 2018 uvedlo, že podle archivních údajů přišla Rudá armáda 12. července 1943 o 470 ze 670 nasazených tanků a samohybných děl, zatímco Němci jen o padesátku ze 490 obrněnců. Ztráty Rotmistrovovy 5. gardové tankové armády podle těchto údajů činily 70 %, u II. tankového sboru SS šlo jen o 10 %. Zkreslení původních informací má vycházet z nekriticky přejímaných hlášení sovětských velitelů, zejména samotného Rotmistrova, který se snažil zakrýt děsivé škody. 

Ať už byla pravda jakákoliv, bitva u Kurska skončila v posledním srpnovém týdnu dobytím Charkova Rudou armádou a zastavení panzerů u Prochorovky k tomuto výsledku přispělo. Po triumfu u Stalingradu šlo o druhé rozhodující vítězství Stalinových vojsk, po němž Sověti na východní frontě definitivě převzali iniciativu. Porážka tankistů třetí říše pozvedla též reputaci Rudé armády u západních Spojenců.

V Česku, respektive v tehdejším Československu se začalo jezdit po pravé straně teprve před 85 lety. O zavedení pravosměrného provozu bylo rozhodnuto opatřením Stálého výboru Národního shromáždění č. 275/1938 Sb. ze dne 10. listopadu 1938. Účinnost tohoto ustanovení byla stanovena na 1. května 1939.

Obsazení části republiky v březnu 1939 Německem však vedlo k uspíšení účinnosti – výnosem vrchního velitele německé armády byl pravostranný provoz v Protektorátu Čechy a Morava zaveden dnem 17. března 1939, v Praze až od neděle 26. března 1939 od 3 hodin ráno. Například v Ostravě se ale jezdilo vpravo už od prvního dne okupace.

Dvě třetiny světa jezdí špatně

Kromě Česka využívá pravosměrný systém provozu 65 % světové populace. Zároveň ale platí, že 90 % všech najetých kilometrů proběhne na pravé straně silnice. Kromě Velké Británie se jezdí vlevo i v Austrálii, na Novém Zélandu, v Indii, Indonésii a v Japonsku. Stejný systém používá i většina bývalých britských kolonií v jižní Africe. V Evropě kromě Britů jezdí vlevo i řidiči na Kypru, v Irsku a na Maltě, na jihoamerickém kontinentu pak v Guyaně (bývalá britská kolonie) a v Surinamu (bývalá nizozemská kolonie). Stejná pravidla platí i pro Bahamské ostrovy, Barbados nebo třeba Bermudské ostrovy.

Na otázku, kdo jezdí po špatné straně hledali před časem odpověď i historikové a zdá se, že „správně“ jezdí opravdu Angličané. Levosměrný provoz tomu pravosměrnému totiž předcházel, a to nejenom v Británii. Má se za to, že ve středověku bylo pro převážně pravoruké jezdce, nosící zbraň na levém boku, pohodlnější nasedat na koně z levé strany. A aby se při nasedání nepletli do cesty, stalo se zvykem jezdit vlevo.

Evropa jezdí vpravo

Zatímco například ve Spojených státech si pravostranný provoz vynutil přechod z koňských sedel k povozům, v Evropě odstartovala pravostrannou revoluci francouzská revoluce. Do té doby platil nejen ve Francii zvyk, kdy nevolníci uhýbali aristokratům cestujícím po levé straně cest. Oficiálně se v Paříži začalo jezdit vpravo od roku 1794, o rok dříve pak třeba v Dánsku.

V Itálii byl pravostranný systém zavedený na konci 19. století, oficiálně ale začal platit až 30. června 1912. Zajímavostí je, že italská města, ve kterých fungovala tramvajová doprava, si mohla po nějaký čas ponechat levostranný provoz – musela ale na tuto skutečnost upozornit na hranicích města. Řím tak přešel na pravostranný provoz až 1. března 1925 a Milán 3. srpna 1926.

Ve stejné době se začalo oficiálně jezdit vpravo také na Pyrenejském poloostrově – v Portugalsku od roku 1920, ve Španělsku od roku 1924 a na Gibraltaru od roku 1929.

Posledními evropskými zeměmi, které se připojily k pravostrannému provozu bylo Švédsko a Island. V roce 1955 uspořádala švédská vláda referendum v otázce změny dopravního systému a přestože téměř 83 % Švédů hlasovalo proti navrhované změně, švédský parlament schválil zákon o pravostranném provozu v roce 1963. Oficiálně se začalo ve Švédsku jezdit vpravo 3. září 1967. O rok později se ke stejnému kroku připojil i Island.