NGC 4753 je relativně blízká galaxie v souhvězdí Panny, kterou pozorujeme ve vzdálenosti asi 60 milionů světelných let. Objevil ji už v únoru 1784 astronom William Herschel. Dnes víme, že patří ke vzácnému typu galaxií. Jde o čočkovou galaxii, kterou ještě navíc vidíme prakticky z bočního pohledu.

Vědci se domnívají, že tyto galaxie představují přechodový typ mezi spirálními a eliptickými galaxiemi. Mají tvar čočky s tenčím diskem, v němž ale scházejí známky spirálních struktur. Galaxie NGC 4753 je i mezi čočkovými galaxiemi výjimečná tím, že její jádro obklopuje změť čar tvořených kosmických prachem. Vypadá, jako by ji zapředl nějaký kosmický pavouk.

Čočka v pavučině

Stále skvělý Hubbleův vesmírný dalekohled nedávno pořídil pozoruhodný a doposud nejdetailnější snímek této galaxie. Je na něm dobře patrná komplexní struktura, kterou v ní vytváří kosmický prach. Vědci odhadují, že galaxie NGC 4753 asi před 1,3 miliardami let prodělala kosmickou srážku s trpasliční galaxií a nápadné struktury prachu jsou zřejmě pozůstatkem této srážky.

Většinu hmoty galaxie zřejmě jako obvykle tvoří halo temné hmoty, které je v tomto případě sférické a mírně zploštělé. Povaha této galaxie a především její prachové struktury z ní dělají velmi zajímavý objekt výzkumu pro astronomy. Zkoumají ji hlavně kvůli pochopení evoluce čočkových galaxií, která stále není moc jasná.

Další „bonusem“ této galaxie představují pro odborníky dvě supernovy typu Ia, tedy standardní kosmické svíčky, které jsou nesmírně důležité pro kosmologii, například pro výzkum rozpínání vesmíru. Slouží k přesnému určení vzdálenosti, kterou by bez jejich pomoci bylo mnohem obtížnější odhadovat.

Zmrazování je považované za efektivní metodu uchování organického nebo i živého materiálu po delší dobu. Přesto ale při něm dochází k poškozování buněk a tkání – když se voda mění v led, krystaly ledu obvykle potrhají původní buňky. Proto nemá například rozmrazené maso nebo ovoce původní konzistenci a chuť. Ještě mnohem vážnější problém je to v případě orgánů či tkání určených k transplantaci nebo třeba k výzkumu.

Odborníci čínské Univerzity Fu-tan v Šanghaji nedávno experimentovali s různými recepty na směs chemických látek, která by co nejlépe uchovala mozkovou tkáň při zmrazení tak, aby po rozmrazení nedošlo k jejímu poškození. Nepoužívali celé mozky nebo kusy lidské tkáně, ale mozkové organoidy vypěstované z lidských buněk. Pro vědecké účely jsou organoidy mnohem praktičtější a současně i věrohodné, pokud jde o výsledky experimentů.

Mozek na ledu

Vypěstované mozkové organoidy vědci namáčeli v různých látkách a pak je na 24 hodin zmrazili v kapalném dusíku. Po uplynutí této doby organoidy rychle rozmrazili v teplé vodě a následně ověřovali funkčnost organoidů, jejich schopnost růst a také míru jejich poškození na buněčné úrovni. Po vytipování nejvhodnějších látek testovali různé směsi v dalším kole podobných testů. Výsledky svých experimentů vědci zveřejnili v odborném časopise Cell Reports Methods.

Čínský tým nakonec dospěl k receptu, který nazvali MEDY, podle začátečních písmen čtyř ingrediencí. Směs MEDY tvoří (m)ethylcelulóza, (e)thylenglykol, (d)imethylsulfoxid a (Y)-27632. Látka Y-27632 je organická sloučenina, která slouží jako selektivní inhibitor kinázy ROCK1, což je významný regulátor buněčné kostry, který se ale také podílí na řadě nádorů a nežádoucích procesů. Jeho inhibice tedy buňky chrání.

Badatelé použili směs MEDY, vložili do ní mozkové organoidy a zmrazili je na různou dobu, od 1 až po 18 měsíců. Ukázalo se, že organoidy bez problémů vydržely i nejdelší testované zmrazení. 

V dalším kole vědci použili stejnou směs a zmrazili vzorky živé mozkové tkáně odebrané lidskému pacientovi s epilepsií. Také v tomto případě se ukázalo, že směs MEDY ochránila zmražené buňky před poškozením. Proces nenarušil strukturu mozkových buněk, a dokonce zachoval i patologické projevy epilepsie. 

Jde o důležitý pokrok, díky kterému bude možné zmrazit živé vzorky pro pozdější výzkum. Nejbezprostřednější dopad nové technologie spočívá v možnosti dlouhodobého skladování mozkových organoidů a vzorků pro biomedicínský výzkum. Vědci věří, že časem by se podobný postup mohl uplatnit i při dlouhodobějším uchovávání celých mozků a dalších tkání.

V době narození Marie Terezie v roce 1717 dominovaly v rakouském soustátí stejně jako v jihoněmeckých zemích italské kulturní vlivy, ale později za její vlády (1740–1780) převládla u vídeňského dvora i díky spojenectví s Versailles francouzská móda, včetně tanečního umění. První umělý styl s precizními systematizovanými pravidly a přísně vypracovanou technikou pohybu se nazýval krásný nebo vznešený tanec. Jednalo se o samostatnou uměleckou formu baletu. 

Za svůj zrod vděčil francouzskému králi Ludvíku XIV., který byl vynikajícím a nadšeným tanečníkem. V baletních vystoupeních se nejčastěji stylizoval do role boha Slunce Apollona a umění i tance využíval jako jednoho z hlavních nástrojů alegorické prezentace vlastní osoby coby středobodu dvora i monarchie. Nevstupoval na scénu jako tanečník, nýbrž jako ztělesnění panovnické suverenity, absolutistické moci, elegance a nadpozemské vznešenosti. Tanec se stal každodenní součástí dvorského života, dvořané rekrutující se výlučně ze šlechty museli denně cvičit taneční kroky a prezentovat se na plesech i v divadelních produkcích. I tímto způsobem král kontroloval a zaměstnával svou šlechtu, takže jí nezbýval čas kout pikle či připravovat povstání. 

Tančící Vídeň 

Ze dvora v nové rezidenci Versailles učinil Ludvík XIV. vzor pro celou Evropu. Ve Vídni se již za vlády otce Marie Terezie, císaře Karla VI. (1711–1740), začala pořádat baletní představení a plesy „po francouzsku“, tedy za účasti panovnického páru a členů panovnické rodiny. Stejně jako na francouzském dvoře byly i ve Vídni plesy pod dozorem nejvyššího hofmistra pečlivě připravovány a řízeny dvorními a císařskými tanečními mistry, ceremoniáři a skladateli. Řídili se tanečním patentem a karnevalovým a plesovým řádem. 

Skutečným účelem dvorních plesů však nebyl samotný tanec, nýbrž reprezentace a demonstrace nádhery i moci. Plesů se kromě členů dynastie a dvora mohli účastnit také zahraniční diplomaté, aktivní důstojníci vídeňské posádky, další šlechtici a vysocí úředníci. Marie Terezie byla vzdělávána především v jazycích a dějepisu, hudební výchově a tanci. Dostalo se jí vskutku kvalitního hudebního vzdělání a na dvorních představeních se tedy mohla projevit jako talentovaná sopránová zpěvačka. Také ráda tancovala menuety. Nadšení pro hudbu a tanec sdílela se svým vzdáleným příbuzným, „králem tance“ Ludvíkem XIV. Španělský král Filip III. a jeho žena Markéta Habsburská byli totiž královi prarodiče a císařovniny prapraprarodiče. 

Maškarní plesy 

Mladá Marie Terezie milovala oslavy spojené s masopustem, tedy dnem před Popeleční středou, který byl bujaře oslavován tancem ve speciálních sálech, palácích, měšťanských domech a hostincích. Nejvýznačnější událostí byl karneval v císařském sídle Hofburgu, na který se sice smělo chodit v maskách, ale pouze v „počestných“. Kostýmy prostitutek nebo upírů bychom tam nespatřili, hosté se převlékali zejména za nižší vrstvy, například za kuchaře či služebnictvo, nebo přicházeli v páru v tradičních krojích různých národností. Někteří se oblékali i do výstřednějších a exotičtějších kostýmů, například Římanů, Peršanů, Turků, otroků či harlekýnů. 

Marie Terezie šla ve svých třinácti letech za dolnorakouskou selku, o pár let později přijímala se svým manželem Františkem Štěpánem hosty v přestrojení za „hostinského a hostinskou U Černého orla“. Oba neobyčejně bavila možnost zažít na chvíli „svět naruby“. Bohužel nevíme, zda se podobně jako jiní aristokraté po půlnoci „v utajení“ přesouvali z dvorního karnevalu na méně vznešené a exkluzivní, ale o to veselejší a frivolnější taneční zábavy, které pořádali měšťané a prostý lid. Nicméně se to jeví jako velmi nepravděpodobné, neboť na karnevalových akcích „ve městě“ se totiž skutečně hýřilo, bujely milostné pletky a docházelo k mnoha výtržnostem či opileckým bitkám. 

Dvůr se baví 

Při slavnostních příležitostech, jako byly oslavy narozenin členů dynastie, se pořádaly dvorské plesy. V těchto případech záleželo především na reprezentaci nádhery, bohatství, prestiže a moci panovnické rodiny a nejvyšších kruhů. Jeden z nejúchvatnějších maškarních plesů s ohňostrojem v tereziánské éře proběhl v roce 1770 v rámci oslav svatby arcivévodkyně Marie Antonietty s francouzským následníkem, pozdějším králem Ludvíkem XVI. 

Konal se za účasti 1 500 hostí v maskách v nádherné vídeňské rezidenci Belvedere, kterou nechal postavit známý vojevůdce Evžen Savojský. Náklady na slavnostní osvětlení místností a venkovní osvětlení 500 lucernami, 6 900 voskovými svíčkami, na nezbytné tesařské a truhlářské práce, a také na malíře a barvy, olej, terpentýn, zápalné tyče a další pyrotechniku, lešení, různé rekvizity, velkolepou výzdobu, stavbu samostatné dřevěné haly na zahradní straně paláce, květinová aranžmá s více jak 100 000 čerstvých květin, osvětlení, na obsluhu a catering zahrnující čaj, čokoládu, kávu, víno, pivo, studené pečené maso, zákusky a další delikatesy, se vyšplhaly na 31 000 guldenů, přibližně dnešních 340 000 000 korun. Pro srovnání uveďme, že kůň tehdy stál deset a jednoduchý cestovní kočár okolo 60 guldenů. 

O hudební doprovod se postaraly dva orchestry po 80 hudebnících. Tančilo se ve velkých sálech a galeriích. Na parketu si kromě dvořanů, aristokratů, hodnostářů cizích zemí a států mohli zatančit taktéž nejvyšší úředníci, členové akademické obce univerzity, představitelé vídeňského magistrátu, městského soudu, významní obchodníci, měšťané a umělci. 

Jaké další zábavy kromě baletu a tance čekaly na Marii Terezii? Ačkoliv se panovnice svědomitě věnovala státním a rodinným povinnostem, našla si čas i na odpočinek a zábavu. Dámám u dvora byly vyhrazeny „venkovní“ zábavy jako střelba na terč, sokolí lov, lov na jeleny a dámské kolotoče, tedy „balety“ s koňmi a kočárem. Večer se obvykle hrálo divadlo, ale pouze francouzské komedie a frašky, které předváděla k tomuto účelu najatá společnost. Občas byl den zakončen plesem, loterií nebo ohňostrojem. 

Společenské tance 

Vedle baletu, který pěstoval panovnický dvůr a nejvyšší šlechta, se ve šlechtických a měšťanských vrstvách rozvíjel společenský tanec, tedy ten, který nepředváděli profesionální tanečníci. Na rozdíl od lidových tanců se lidé společenské tance museli naučit od tanečních mistrů. Ve druhé polovině 18. století byly dominantními a nejoblíbenějšími společenskými tanci menuety, kontratance v anglickém stylu, cotillion, německý tanec, polonéza a valčík. Zatímco v první polovině 18. století se dalo hovořit o sociální kategorizaci společenských tanců, takže menuet byl vyhrazen šlechtě, kontratance měšťanstvu a německý tanec venkovanům, v tereziánské době se u dvora a ve šlechtických sídlech tančily již všechny zmíněné druhy tanců. 

Nejoblíbenější dvorský tanec, menuet, byl považován za ztělesnění francouzské elegance a symbol důstojnosti, půvabu a lehkosti, ba dokonce za taneční umění par excellence. Vznikl na venkově v blízkosti západofrancouzského města Poitou a jeho název je odvozen od „malých“ kroků. Menuet se tančí v otevřených párech, kromě základního schématu (dva kroky s pokrčením nohy následované dvěma kroky s napnutýma nohama) vyvinuli taneční mistři nespočet dalších variací. Například tanečník se po stylizovaném pozdravu partnerů a diváků přiblíží ke své dámě a opět se od ní vzdálí.

Kontratanec v anglickém stylu pocházel z Britských ostrovů. Při tomto skupinovém figurovém tanci vystupují jednotlivé páry ze základního postavení a střídavě se proti sobě setkávají v rozdílných tanečních figurách. Mezi nejoblíbenější figury patřila promenáda, při níž páry postupují tanečním sálem v kruhu, osmě či vlnovce, dále dosido, kdy se partneři vzájemně obcházejí „záda na záda“, anebo brány, kdy dvojice vedle sebe vzpaží vnitřní ruce a postaví „bránu“. Velmi častá byla forma třípárového tance, kdy pár z první pozice odtančí komplikovanější figury, více nebo méně v součinnosti s dalšími páry, a poté se ocitne na nejnižší třetí pozici, a do první pozice se tak dostává další pár. Díky tomuto společenskému tanci si každý zatančil doslova s každým. 

Z Anglie, Německa i Polska 

Zdvořilou verzí kontratance v anglickém stylu byl cotillion, který se v 18. století rozšířil z Francie do celé Evropy i Ameriky. Tančily ho čtyři páry ve čtvercové formaci v kruhovém uspořádání, přičemž se střídaly spletité figury hlavní části s prostými refrény. Na konci století se cotillion přerodil ve čtverylku. Termín německý tanec se používá v užším smyslu pro označení tance volného tempa a lidového původu, jenž původně kombinoval tanec v rovnoměrném tempu (chůze) s tancem v nerovnoměrném tempu (skoky). Nebyl totožný s pomalým tancem v sudém rytmu nazývaném allemanda, při kterém páry postupovaly tanečními kroky po sále tam a zpět. 

Polonéza neboli polský tanec patří mezi vznešené procesní tance, kdy páry tančí dokola v tanečním sále za doprovodu hudby v trojdobém metru a mírném tempu. Zrodil se v Polsku z folklórních svatebních tanců. Podunajská monarchie se stala kolébkou valčíku, který se objevil již v polovině 18. století. V tereziánské éře se však ještě masově neprosadil, neboť se tančil v poměrně těsném držení, což u dvora vyvolávalo rozhořčení, takže ho pro jeho údajnou „nemorálnost“ úředně zakázal. Valčík dobyl svět až v 19. století. 

Spořivá matrona 

Císařovna Marie Terezie byla sice v mládí nadšenou tanečnicí, ale poté, co se v roce 1740 chopila vlády nad podunajskou monarchií, nezbývalo jí na potěšení z tance a hudby příliš času. Rovněž musíme připomenout, že porodila šestnáct dětí, takže převážnou část první půlky života byla neustále těhotná nebo v šestinedělí, což byl stav, během kterého dobová tradice velela neúčastnit se tanečních zábav. Jako vznešená panovnice už nevystupovala jako zpěvačka. Výjimku učinila pouze jednou, ve svých 45 letech, kdy v Loretánské litanii zapěla árii, kterou pro ni napsal německo-italský skladatel Johann Adolph Hasse. 

V rámci úsporných opatření přestala platit dvorská divadelní představení a dvorní hudební orchestr se mohl věnovat pouze chrámové a komorní hudbě. Nicméně dbala na to, aby její děti získaly dobré hudební vzdělání, a podporovala jejich umělecké nadání. Hudebníci a zahraniční virtuosové (včetně rodiny Mozartů) byli do Hofburgu nebo Schönbrunnu často zváni na odpolední kávové dýchánky v širším rodinném kruhu. 

Po smrti manžela v roce 1765 se počet slavností u vídeňského dvora značně snížil. Marie Terezie o ně ztratila zájem a její syn a spoluvladař, vážný a akurátní Josef II. (1780–1790), nejevil velké nadšení pro reprezentaci a zábavy. Císařovna jako vdova již netančila, naopak se u ní stále více projevovala přísná katolická výchova a odpor k nejrůznějším „požitkům“. Proto často a tvrdě kritizovala taneční mánii svých poddaných, která se projevovala zejména na vídeňských předměstích. 

Podle jedné z legend měla dokonce založit „komisi cudnosti“, která měla neúprosně stíhat skutečné nebo domnělé nemravnosti, včetně příliš odvážných a necudných tanců. V archivech se však o tomto úřadu nenašla jediná zmínka. Celkově je ale třeba přiznat, že její dvůr z hlediska morálky, nebo alespoň slušnosti daleko převyšoval většinu tehdejších dvorů.

Chichicastenango proslulo jedním z nejbarevnějších trhů ve Střední Americe a láká nejen místní obyvatele z blízkého i vzdáleného okolí, ale také zahraniční turisty. Cizích návštěvníků však v poměru k domácím přijíždí tak málo, že se ve všudypřítomném mumraji docela ztratí. Tržiště ožívá každý čtvrtek a neděli, přičemž doslova pohltí celé město.

Při procházce rušnými uličkami vás určitě zaujmou zářivé odstíny mayských vyšívaných halen neboli huipiles, které rozhodně nepatří k levným suvenýrům – jejich přepočtená cena se pohybuje v tisících korun. Pokud si ovšem huipil koupíte, pokud možno si ho neoblékejte přímo na místě. Každý kus totiž vypráví příběh o mayské historii, přičemž použité tvary a barvy reprezentují konkrétní komunitu. Místní jsou na ně patřičně hrdí, a neradi je proto vidí na někom, kdo do společenství očividně nepatří. Složité geometrické vzory mohou zosobňovat například přírodu či vesmír, ale nezřídka představují také konkrétní orientační body nebo posvátná místa. Výstřih může být ve tvaru slunce, červená barva symbolizuje vášeň či vitalitu a modrá zas oblohu, případně vodu.

V davu zvířecích hlav

Kromě huipiles na trhu natrefíte také na nejrůznější ubrusy či přehozy. A zaujmou rovněž barevné dřevěné masky ve tvaru zvířecích hlav, které se v lokalitě používaly od 19. století při obřadech a tancích: Tradičně se spolu s pestrými kostýmy vyrábějí v lidových dílnách, zvaných morerías. Na stáncích najdete i guatemalské šperky, často s barevnými korálky a složitými vzory. Oblibě se těší rovněž stříbrné a nefritové ozdoby, které už si můžete po zakoupení bez obav rovnou nasadit.

Trh se člení do jednotlivých zón, jež se zaměřují vždy na určitý druh zboží. V pomyslném středu pak stojí hala, až po okraj zaplněná stánky s ovocem a zeleninou. Běžně přitom zřejmě slouží jako tělocvična, neboť podlahu protkávají linie vyznačených hřišť a okraje lemují basketbalové koše.

Mezi nebem a podzemím

Další střípek guatemalské mozaiky tvoří víra, na jejíž praktikování narazíte doslova na každém kroku, a to nejen v trhové dny. Město se pyšní 400 let starým kostelem sv. Tomáše, který skýtá úžasný příklad spojení španělské koloniální architektury s jedinečnými náboženskými symboly Mayů. A pokud si stoupnete zády k jeho vchodu, spatříte přímo před sebou na protějším pahorku druhý kostel – podobně bílý a nádherně kontrastující s blankytnou oblohou.

V Guatemale se totiž svatostánky obecně vyskytují ve dvojicích a na první pohled jen těžko rozpoznáte, která stavba představuje kostel a která tzv. kalvárii, křížovou cestu. Kostel každopádně tvoří bránu do nebes, do třinácti úrovní mayského nadzemí, zatímco kalvárií se naopak vstupuje do devíti úrovní podzemí, zvaného Xibalbá. Pod uvedeným názvem se skrývá podsvětní říše, kde se shromažďují mrtví. Nejde ovšem o ekvivalent klasického křesťanského pekla, protože tady bylo zlo poraženo a jedná se spíš o místo hrozivého ticha.

Nahual hlídá každého

Před guatemalskými kostely, které se při katolizaci Latinské Ameriky často stavěly na původních posvátných místech Mayů, se nezřídka odehrávají rituály mayských kněží zajorínů nebo duchovních vůdců ajq’ijů. Také na jednom ze symbolických třinácti schodů do kostela sv. Tomáše stojí poměrně nenápadný muž s kadidelnicí a zapaluje různé svíčky či bylinky. Pravděpodobně přitom v něčím jménu hovoří s bohy nebo předky.

Ajq’ij do kostela nikdy nevkročí. Ovšem místní Mayové lidu Kʼicheʼ, kteří na katolickou víru nepřistoupili, jsou nadále přitahováni silou původního posvátného místa. Během mší i jindy zapalují uprostřed kostelní lodi svíčky, pokládají květiny a docela nahlas hovoří se svými předky. Svíce hoří vždy po dvou, neboť každého z nich na jeho životní pouti neustále provází také zvířecí duch nahual, který se s ním pojí v závislosti na datu narození. Mayové pak během mše zvednou oči k oltáři jen jednou, a to ve chvíli proměny hostie a vína v Kristovo tělo a krev.

Velikonoční kámen

V kostele se každopádně nesmí fotografovat: Pokud si tedy chcete odnést snímek místních náboženských tradic, jděte naproti na kalvárii, kde se odehrává v podstatě totéž a dané pravidlo tam neprosazují tak striktně. K focení se nabízí rovněž nedaleký pestrý hřbitov, kde můžete potkat i několik ajq’ijů. A možná se od nich dokonce dozvíte, co znamenají barvy jednotlivých používaných tekutin, že pálení vajec na oltáři uzdravuje nebo proč se ke komunikaci s předky nejlépe hodí kopálová pryskyřice…

Vynechat nesmíte ani návštěvu předkolumbovského idolu Pascual Abaj, na kopci na jižní straně města. Jeho název v překladu znamená „velikonoční kámen“ a podobných soch se prý v Guatemale nachází víc – nicméně se západním náboženstvím nemá Pascual Abaj mnoho společného a slouží hlavně coby mayské obětiště. Do roku 1948 jej dokonce zdobil vytesaný obličej, jenž sice odolal španělským dobyvatelům i přírodním živlům, ale nakonec ho v jediném dni zničili místní katolíci. Kámen najdete na malém oltáři obklopeném obětinami v podobě borových větví, křížů, květin či pryskyřice. Svatyně se však pomalu stává turistickou atrakcí, z čehož nejsou místní právě nadšení.

Na břehu jezera

Po velmi rušném dni v Chichicastenangu potěší chvilka klidu u jezera Atitlán, vzdáleného zhruba hodinu jízdy od města. Ukrývá se v krajině guatemalské vysočiny jako třpytivý klenot, obklopený majestátními horami a malebnými domorodými vesničkami. Společnost mu přitom dělají tři téměř dokonalé kužely sopek San Pedro, Atitlán a Tolimán, jež se tyčí do výšky přes tři tisíce metrů nad mořem a vytvářejí úžasnou kulisu pro nejrůznější výlety po okolí.

Jezero neustále mění barvu od sytě modré po smaragdově zelenou a z turistického centra v podobě městečka Panajachel se dá po jeho hladině dostat do dalších vesnic, z nichž každá je svým způsobem jedinečná. San Pedro La Laguna se těší oblibě mezi mladými, protože nabízí nejrušnější noční život a také nejvíc kurzů španělštiny. Obec San Marcos La Laguna zase získala status nejduchovnější vesnice, kde není nouze o wellness podniky, jógová studia ani o meditační a holistická zdravotní centra.

Nahoře v mracích

San Juan La Laguna pro změnu nabízí ukázky tradičních bavlněných textilií Mayů kmene Tz’utujil a Kaqchikel i nepřeberné množství galerií s místním naivním uměním. Můžete tam také ochutnat lokální kávu a nahlédnout do tajů jejího pěstování a pražení. V neposlední řadě pak vesnici proslavily krásné nástěnné malby přímo na domech v ulicích.

Pokud máte dostatečnou fyzičku, můžete rovněž vystoupat na některou ze jmenovaných sopek. Nejnáročnější je samozřejmě výlet na nejvyšší Atitlán, ovšem nejčastěji se vyráží na San Pedro, neboť cesta nahoru a zpátky obvykle netrvá déle než pět hodin. Počítejte ovšem s tím, že budete začínat v rozpálených tropech s mračny komárů a skončíte na vrcholku stratovulkánu s velmi nejistým terénem, kde vás může bičovat ostrý vítr. Přestože na mapě vypadá trasa jednoduše, hodí se najmout si místního průvodce – zvlášť pokud hodláte zdolat Atitlán nebo ten den hrozí větší oblačnost. Nahoře v mracích je totiž jednoduché ztratit orientaci.

Hotely květinových dětí

Na fyzicky méně zdatné jedince pak čeká řada nádherných vyhlídek, třeba cestou ze Santa Cruz do Jaibalita. Nebo si mohou půjčit kajak, případně spolu s instruktorem absolvovat let na paraglidu. V jezeře se lze samozřejmě také vykoupat, nicméně většina návštěvníků dává přednost hotelovým bazénům, k nimž se navíc váže zajímavý střípek z historie: V 60. a 70. letech minulého století se jezero Atitlán stalo magnetem pro hippies, načež se mnozí z nich v oblasti usadili a otevřeli si tam právě ony malé či středně velké hotýlky, kde budete pobývat.

Nejoblíbenější aktivitu u jezera každopádně představuje sledování západu slunce. Z restaurace, z paluby pronajaté lodi nebo jen tak z nábřeží si užijete zhruba hodinové nebeské divadlo, kdy slunce i obloha mění barvy a odrážejí se na vodní hladině – to vše na pozadí tří majestátních sopečných kuželů… 

Legendární zbraň Maxim M1910 s nezaměnitelným vzhledem sloužila v carské armádě již před první světovou válkou. Rusové byli spokojeni s výkony od Německa a Británie zakoupených kusů ve válce s Japonskem, a proto na konstrukci Hirama Maxima koupili licenci. V tulské zbrojovce pak postavili kulomet s vodním chladičem, pancéřovým štítem a dvoukolovou lafetou Alexandra Sokolova, umožňující převoz na krátké vzdálenosti. Došlo také k jeho úpravě pro klasický ruský náboj 7,62×54R a pod označením vz. 1910 byl maxim zařazen do výzbroje. Používal se jak v pěchotním provedení, tak i v lafetaci na obrněných autech a vlacích nebo jako mobilní „tačanka“ – lehký vůz tažený koňmi a osazený kulometem střílejícím dozadu.

Image

Čtěte také

Nestárnoucí zabijáci (1): Prvoválečné kulomety ve 2. světové válce

Hlavní nevýhodou této spolehlivé zbraně zůstávala poměrně nízká kadence palby, vodní chlazení hlavně a těžká lafeta. Proto se velení Rudé armády rozhodlo zavést nový těžký kulomet. Koncem 30. let se již schylovalo k přezbrojení na DS-39 konstruktéra Vasilije Děgťarjova. Výroba maximů proto byla v roce 1939 zastavena, ale nadále zůstávaly ve výzbroji. DS-39 však měl řadu nedostatků a jeho sériová produkce vázla, takže po napadení SSSR Německem musela být výroba archaické zbraně znovu obnovena a pokračovala až do konce války. Kromě klasické pěchotní lafety se používaly také protiletadlové verze včetně mohutného kulometného čtyřčete, montovaného na korbu nákladního automobilu.

V rukou prostých vojáků a v drsných klimatických podmínkách se znovu prokázala spolehlivost Maximovy konstrukce. Tu mohli potvrdit i příslušníci 1. čs. armádního sboru, kteří své zbraně dovezli až do Prahy. Během války přišli sovětští inženýři s mnohem pokročilejšími konstrukcemi, jako byl například Gorjunov SG-43, zavedený do výzbroje v květnu 1943. Kompletní přezbrojení se ale sovětské armádě podařilo dokončit až v 50. letech. Přebytečné maximy pak byly staženy do skladů nebo dodávány spojeneckým zemím všude po světě, takž jejich bojová dráha ještě zdaleka nekončila.

BAR M1918

Zbraň typická pro americkou armádu nebyla vlastně kulomet v pravém slova smyslu, ale její použití a technické parametry se od nich příliš nelišily. Šlo o automatickou pušku ráže 7,62 mm s dvojnožkou a zásobníkem na 20 nebo 40 nábojů (používal se při protiletadlové palbě). Zbraň začaly jednotky dostávat v září 1918 a vojáci ji díky nízké hmotnosti mohli používat při postupu proti nepřátelským zákopům a jejich dobývání. Přitom zvládala vést přesnou palbu i na větší vzdálenosti. Zbraň nebyla citlivá na bláto a neměla žádné zvláštní nectnosti při střelbě, vojáci však museli pečlivě čistit mechanismus automatického nabíjení, který se silně zanášel povýstřelovými zplodinami. 

Za druhé světové války byla puška BAR opět zařazena do výzbroje pěších družstev jak v armádě, tak v námořní pěchotě. Osvědčila se v džunglích tichomořských ostrovů, na plážích Normandie i v italských horách. Bojovali s ní mimo jiné také Britové, kteří ji používali v původní americké ráži, což sice komplikovalo zásobování, ale výrazně posílilo palebnou kapacitu pěchoty. Vojáci oceňovali její schopnost koncentrované palby a velký dostřel, proto sloužila stejně jako v předchozí válce k likvidaci bodů odporu a protiodstřelovačské palbě. Celkově továrny v letech 1917–1945 vyprodukovaly 352 000 kusů. 

Když vypukla válka v Koreji, měly americké ozbrojené síly i další armády pušku BAR stále ve výzbroji. Labutí písní této oblíbené zbraně se stala válka ve Vietnamu, americká armáda ji vyřadila až počátkem 70. let, v jiných státech však sloužila ještě déle.

Browning M1917

Začátkem 20. století přišel americký vynálezce John Browning s několika zásadními inovacemi v konstrukci automatických zbraní, které sloužily v ozbrojených silách celá desetiletí. Kromě automatické pušky BAR se mu podařilo úspěšně nabídnout i vodou chlazený kulomet M1917, který byl zařazen do sériové výroby právě včas, aby jej americký expediční sbor mohl použít v závěru první světové války. 

I když se v roce 1919 začala vyrábět i podstatně lehčí vzduchem chlazená varianta M1919, přistoupila americká armáda v roce 1936 k modernizaci dosud vyrobených M1917 na variantu A1. Ta se lišila především zjednodušením podstavce a použitím levnějších materiálů a výrobních technologií tam, kde to umožňovala konstrukce zbraně. Asi 1 600 kusů určených k výcviku bylo upraveno pro malorážkový náboj a zhruba 6 300 dalších obdržela v roce 1940 Velká Británie, která měla po stažení expedičního sboru zoufalý nedostatek jakýchkoli automatických zbraní. 

Během druhé světové války byla část kulometů zbavena vodních chladičů a použita pro výzbroj obrněných vozidel, lodí a letadel. Na bojištích v chladném podnebném pásu se totiž daly provozovat i bez naplněného chladiče a připojené nádoby na vodu, což výrazně snížilo hmotnost celé zbraně a ulehčilo obsluze manipulaci. 

Koncem války už byl kulomet s vodním chladičem považován za zastaralý, zvláště ve srovnání s výborným vzduchem chlazeným Browningem M1919 ráže 7,62 mm a těžkým M2 ráže 12,7 mm. S dalšími modernizacemi se proto již nepočítalo a zbraně byly postupně stahovány od bojových jednotek do skladů. Poslední větší vystoupení zažily M1917 v korejské válce, kde se používaly hlavně v obranných postaveních a na vozidlech.

Pioneer 10 a 11: Kosmické dopisy

Sondy Pioneer 10 a 11 nesou pozlacené hliníkové destičky o rozměrech 152 × 229 mm. Zmíněné „kosmické dopisy“ zobrazují vlevo nahoře základní délkovou jednotku – vlnovou délku hyperjemného přechodu mezi dvěma stavy atomu vodíku, tj. 21 cm. U obrázku ženy se nachází číslo 8 v binárním kódu: V jednotkách zmíněného přechodu to pak znamená 8 × 21 cm = 168 cm, což odpovídá výšce průměrné pozemšťanky. Radiální obrazec znázorňuje polohu Sluneční soustavy v Galaxii vzhledem k jejímu centru a 14 pulzarům, zatímco konkrétně je náš solární systém – spolu se siluetou samotné sondy – zachycen zcela dole.

Arecibo: První rádiový vzkaz

V roce 1974 se uskutečnil první pokus o aktivní rádiový kontakt. Anténa teleskopu v portorickém Arecibu o průměru 305 m posloužila jako vysílač a nasměrovala signál ke kulové hvězdokupě M13. Jelikož ji od nás dělí asi 25 tisíc světelných roků, odpověď bychom mohli obdržet zhruba za 50 tisíc let. Uvedené poselství zahrnuje obsáhlé informace o pozemské civilizaci: Zprávu tvoří 1 679 znaků, ze kterých lze při správném seřazení „jedniček a nul“ sestavit obrázek o 73 řádcích a 23 sloupcích. Vzkaz obsahuje i symbolické vyobrazení člověka, s vyjádřením jeho průměrné výšky, tedy 1 764 mm. 

Teleskop Canberra: Pozdravy ze Země

V rámci kampaně zorganizované v roce 2009 australskými astronomy mohl každý uživatel internetu napsat krátkou zprávu maximálně o 160 znacích. Celkem 25 878 zakódovaných poselství pak radioteleskop Canberra odeslal k exoplanetě Gliese 581d a zhruba za 20 let si je budou moct případní tamní obyvatelé přečíst – pokud budou umět anglicky. Zmíněná oběžnice krouží kolem stálice v souhvězdí Vah. Jedná se o superzemi se sedminásobkem hmotnosti naší planety, přičemž se nachází v obyvatelné zóně, takže na jejím povrchu může existovat voda v kapalném stavu.

O zdravotních benefitech pravidelného sprchování netřeba polemizovat. Kromě běžné očisty a péče o tělo voda nabízí taktéž výhody související například s úlevou od bolesti (typicky třeba při léčbě pomocí hydroterapie). Koupání a sprchování zlepšují imunitu, zmírňují svalové bolesti, snižují otoky, zlepšují průtok krve a koncentraci, tlumí únavu a prospívají dýchání. Sprchování čistí pokožku, smývá škodlivé bakterie, odstraňuje odumřelé buňky, čistí póry a umožňuje kožním buňkám regenerovat.

Jak často je akorát?

Pokožka každého člověka je jiná a kůže se sezónu od sezóny mění. Proto není vhodné se sprchovat stále stejně často. „Například v zimě pokožka trpí nedostatkem vlhkosti a příliš časté sprchování ji ještě více vysušuje,“ uvádějí dermatologové. Každodenní sprchování v létě naopak ale kůži prospívá, tudíž neexistuje univerzální rada, kolikrát denně je vhodné se máčet ve vodě.

Příliš časté sprchování způsobuje svědění, suchou a šupinatou kůži, kožní onemocnění (ekzém a psoriázu) a suché a lámavé vlasy. Podle odborníků se stačí sprchovat pouze jednou denně, abyste se vyhnuli nepříjemnému svědění, praskání, odlupování a zčervenání pokožky. Výzkumy se ale shodnout nedokážou – jedni tvrdí, že jednou denně stačí, druzí doporučují sprchovat se víckrát za den a zbytek varuje, že třikrát týdně je až až. Kde je zlatý standard?

Každodenní sprcha = společenská událost

Sprchujete se denně? Nebojte se, nejste sami. Přibližně dvě třetiny Američanů se také sprchují každý den. V Austrálii se tak chová přes 80 % populace. Oproti tomu v Číně se asi polovina lidí sprchuje jen dvakrát týdně. Ptáte se proč? Možná vás napadne, že je to zdravější než sprchovat se sporadičtěji. Zamyslete se znovu. 

Pro většinu populace je totiž každodenní sprchování více o zvyku a společenských normách než o zdraví. Možná i proto se frekvence koupání či sprchování v jednotlivých zemích tolik liší. Spousta lidí se totiž v průběhu společenského vývoje rozhodla sprchovat (minimálně) jednou denně, protože má obavy z tělesného pachu, potřebuje se ráno rychle probudit nebo je to součástí jejich individuální ranní rutiny, která může zahrnovat i lehké cvičení.

Sociální status a byznys

Každý z výše uvedených důvodů má své opodstatnění, zvláště když uvážíme, že osobní a pracovní vztahy mohou být v ohrožení kvůli stížnostem na tělesný pach. Co je však v tomto ohledu považováno za přijatelné, se kulturu od kultury liší. Možná byste se divili, nakolik jsou mycí návyky ovlivňovány marketingem.

„Všimli jste si někdy, že nás pokyny na šamponech nabádají vlasy ‚namydlit, opláchnout a celý proces zopakovat‘?“ ptají se odborníci na webu health.harvard.edu. Neexistuje žádný přesvědčivý důvod, proč bychom si měli vlasy mýt dvakrát za sebou, kromě toho skrytého, marketingového – čím víc šamponu spotřebujeme, tím víc se ho prodá.

Normální kůže je mastná

Revmatolog a profesor na Harvardu Robert H. Shmerling upozorňuje, že si „normální a zdravá pokožka udržuje slabou vrstvu mazu, což zaručuje rovnováhu ‚dobrých‘ bakterií a dalších mikroorganismů“. Agresivním mytím a drhnutím, zvláště horkou vodou, se o ně připravujeme, čímž si sami způsobujeme nepříjemnosti.

Kůže se extrémně vysuší, je podrážděná a svědí. Suchá a popraskaná pokožka není kompaktní a skrz prolomenou bariéru do těla vnikají alergeny a „špatné“ bakterie, které zodpovídají za kožní infekce a alergické reakce. „Antibakteriální mýdla ve skutečnosti prospěšné bakterie zabíjejí,“ pokračuje Shmerling. „Narušují rovnováhu kožních mikroorganismů a podporují vznik nepřátelských mikrobů, které odolávají například léčbě antibiotiky.“

Bakterie potřebujeme!

Náš imunitní systém potřebuje určitou stimulaci normálními mikroorganismy, špínou a dalšími vnějšími vlivy, aby si vytvořil protilátky a „imunitní paměť“. To je jeden z mnoha důvodů, proč pediatři a dermatologové nedoporučují každodenní koupele ani u dětí. „Časté koupání nebo sprchování je kontraproduktivní. Místo abychom podporovali imunitu, paradoxně si ji tak zlenivíme, že postupně přestává plnit svou roli a sebenepatrnější choroboplodný zárodek v nás vyvolá nemoc,“ vysvětlují.

Existují i další důvody, proč bychom si měli nechat zajít chuť na každodenní sprchování: voda, kterou se sprchujeme, pravděpodobně obsahuje soli, těžké kovy, chlor, fluor, pesticidy a další chemikálie, které způsobují problémy. Experti jedné známé nadnárodní kosmetické společnosti doporučují sprchovat se (ideálně) jednou za dva dny. „Nejste-li příliš aktivní, nemáte-li nepříjemný tělesný zápach a není-li horko, stačí jedna sprcha každý druhý den, protože vaše tělo se nezašpiní tak rychle, abyste se museli mýt častěji,“ doplňují.

Typy pokožky hrají roli

Frekvence sprchování závisí také na typu pokožky, kterou máte. Majitelé mastné pokožky trpí mylnou představou, že by se měli mýt několikrát denně, tím ale dosáhnou přesně opačného účinku. „Když mastnou pokožku často myjete, produkuje ještě více mazu, protože tím bojuje proti vysoušení, které jí způsobila voda,“ vysvětluje dermatoložka Shreya Andricová. Místo neustálého namáčení ve vodě se zaměřte na nanášení lehkého hydratačního krému, který neucpává póry a změkčuje kůži.

Majitelé suché pokožky by se měli sprchovat jednou za dva dny, aby odstranili odumřelé kožní buňky. Poté ať nanesou výživnější hydratační krém, který udrží pokožku hydratovanou, nebo hydratační krém s kyselinou hyaluronovou, která dodá pokožce vlhkost. U smíšené pleti je to trochu složitější – tam záleží na různých partiích těla a každá se chová trochu jinak. Pokud má člověk například mastnou T-zónu, měl by si ji mýt jednou denně; sušší části těla jednou za dva dny, aby se dále nevysušovaly.

Lidé s normální pokožkou by měli používat pleťovou vodu s jemným složením kvůli odstranění nečistot (a to jednou denně, nebo jednou za dva dny). Mezi sprchováním ať denně nanášejí čisticí prostředky nebo tonika na odstranění nečistot, aby se jim nedělaly skvrny. Posledním typem je zralá pokožka, která má tendenci být sušší. „Majitelé zralé kůže by se měli mýt každé dva dny a vyhýbat se peelingům; zralá pokožka je jemná a zaslouží si lehkou hydratační péči, která uzamyká vlhkost uvnitř kůže,“ dodává Andricová.

Existuje ideál?

Konkrétní frekvence sprchování, na které by se odborníci shodli, bohužel neexistuje. Někteří se stále domnívají, že byste se měli sprchovat každý den, ačkoli existují výzkumy, které to vyvracejí, zatímco jiní tvrdí, že stačí skočit do sprchy dvakrát nebo třikrát týdně.

Na čem se ale většina expertů shodne, je délka sprchování. To by mělo trvat tři až čtyři minuty a měli bychom se při něm zaměřit hlavně na podpaží a třísla. Voda by neměla být příliš teplá, měli byste používat produkty vhodné pro citlivou pokožku a omezit parfemaci. 

Na otázku, proč tučňáci ztratili před miliony let schopnost létat, odpovídá studie Kyla Elliotta a Roberta Ricklefse z roku 2013. Vědci se na otázku rozhodli odpovědět studiem ptáků, kteří disponují jak schopností létat, tak schopností potápět se. K tomuto účelu jim posloužil alkoun tlustozobý (Uria lomvia) a kormorán tichomořský (Phalacrocorax pelagicus). Na tělo 41 jedinců vědci připevnili zařízení měřící výdej energie při letu a podařilo se jim zaznamenat ptačí rekord: alkouni a kormoráni měli nejvyšší výdej energie, jaký byl kdy u ptáků naměřen.

Předci tučňáků, kteří zřejmě vypadali podobně jako alkouni, se v určitém okamžiku rozhodli tuto energii ušetřit a specializovat se na lov pod hladinou moře. Stavba jejich těla se tomuto způsobu života uzpůsobila do takové míry, že tučňáci přestali létat a jejich křídla se začala podobat ploutvím. Na rozdíl od alkounů nebo kormoránů překročili práh dělící létavé ptáky od nelétavých. V prostředí, v němž žili, měla tato změna více výhod než nevýhod a tučňáci z ní těží dodnes.

Ve svrchním karbonu, před více než 300 miliony let, žili v tehdejších „uhelných pralesích“ Evropy a Severní Ameriky rozmanití pavoukovci. Mnozí z nich patřili do skupin, které tu jsou s námi i v dnešní době, jako jsou například pavouci, sekáči nebo štíři. Řada pavoukovců ale dávno zmizela ze zemského povrchu. 

Paul Selden z Kansaské univerzity a Přírodopisného muzea v Londýně a Jason Dunlop z Přírodopisného muzea v Berlíně nedávno popsali doposud neznámého pavoukovce, který svým vzhledem značně vybočuje z dnešních měřítek. Podrobnosti vědci popisují ve studii zveřejněné v odborném časopisu Journal of Paleontology.

Extravagantní ostnáč

Vědci tohoto členovce, který pochází ze slavné paleontologické lokality Mazon Creek v Illinois, pojmenovali Douglassarachne acanthopoda. Rodové jméno odkazuje na Davida a Sandru Douglasovy, z jejichž sbírek fosilie pochází, druhové jméno připomíná zvláštní a vzhledem k velikosti těla i mohutné ostnaté nohy. 

„Na fosilii bohužel nejsou patrné klíčové detailní znaky, jako například části ústního ústrojí, takže není možné určit, ke které z dnešních skupin pavoukovců měl tento druh nejblíže,“ lituje Paul Selden. „Ať už jsou ale jeho příbuzenské vztahy jakékoliv, pochází z doby, kdy pavoukovci ve své evoluci experimentovali s rozmanitými tělními plány.“

„Časem se ukázalo, že některé z těchto tělních plánů pavoukovců mají potenciál a jiné nikoliv,“ pokračuje Selden. „Některé neúspěšné skupiny mohly zmizet záhy po období lokality Mazon Creek, kdy došlo k takzvanému kolapsu karbonského pralesa, a obrovské pralesy se rozpadly. Někteří ale mohli vyhynout i později, v extrémním masovém vymírání na konci permu, které pohltilo mnoho různých skupin živočichů a rostlin.“

Původně vyučený řezník Martin Veselý vynikal „zrůdnou“ tloušťkou. Ačkoliv nebyl nijak vysoký, vážil těžko uvěřitelných 204 kilogramů! Díky tomu se jeho hostinec, nazývaný Hotel Veselý, stal neustálým středem zájmu, zvláště návštěvníků Josefova. Mnozí z nich přijeli jen proto, aby se na vlastní oči mohli podívat na robustního mladíka a unikátní výčepní stůl s vyříznutým otvorem pro jeho obrovské břicho. 

Drahá obsluha 

Tlustý hospodský patřil v Josefově k oblíbeným osobám. Rytiny s jeho vyobrazením se jako pohlednice prodávaly na výročních trzích a při různých slavnostních příležitostech. Martina Veselého dokonce zmiňuje i Alois Jirásek ve svém románu F. L. Věk: „… mladý hospodský s lalokem, na svůj věk neobyčejně tlustý, ve střevících a punčochách, jen v lehké, bílé kazajce, zle se otáčel v hospodě hostmi nabité. Oddechoval hlasitě, funěl a potem zalitý, křičel na své pomocníky.“

Dále hronovský spisovatel uvádí, že v teplých letních dnech musel obézní hospodský trávit čas ve sklepě v chládku. Kvůli své nesmírné tloušťce se skoro nemohl hýbat. Zle proto vyběhl se škodolibými rychnovskými soukeníky, kteří si vyžádali, aby je majitel podniku u stolu osobně obsluhoval. Za to mu museli následně vyplatit jako spropitné 60 tolarů, což byla suma rovnající se ceně devíti sudů piva.

Svým příbuzným a rodině dělal Martin Veselý starosti i po smrti. Když 10. března 1820 ve věku 55 let zemřel, nemohli jej na hřbitov dopravit v klasickém pohřebním voze, protože by takové zatížení nevydržel. Z toho důvodu byl vezen ve smutečním průvodu za značné účasti josefovských občanů na dělostřelecké lafetě. 

Vyprávění o morbidně obézním hospodském se přenášelo z generace na generaci a mnozí návštěvníci pevnostního města ještě řadu let po jeho smrti obdivovali hostinského spodky a vestu vystavené v tamním muzeu.