Mikroplasty – drobné polymery, které mají svůj původ ve zhruba 400 milionech tun plastů, jež lidé každoročně vyprodukují, se nepozorovaně dostávají do našich těl prostřednictvím potravin, které jíme, vody, kterou pijeme a vzduchu, který dýcháme. Není před nimi úniku a jsou takřka všude – vědci je objevili v lidských střevech, krvi, mozku, placentě nebo v mateřském mléce.

Nový výzkum odhalil mikroplasty i ve varlatech – lidských i psích. Mikroskopické částečky polyethylentereftalátu a polyvinylchloridu vědci objevili ve 100 % vzorků, které testovali, přičemž lidské vzorky obsahovaly třikrát více mikroplastů vzorky varlat psích. Jak moc jde o špatnou zprávu?

Krátká odpověď zní: zatím nevíme. O zdravotních důsledcích mikroplastů na lidské zdraví toho zatím víme jen velmi málo. Výzkum z posledních let ale naznačuje, že mikroplasty mohou představovat vážné ohrožení lidského zdraví, včetně rozvoje různých druhů rakovin, což ostatně potvrzuje i nová studie vědců z Kalifornské univerzity v San Francisku.

Antikoncepce doby plastové

Tracey Woodruffová, výzkumnice v oblasti environmentálního zdraví a ředitelka Programu reprodukčního zdraví a životního prostředí na Kalifornské univerzitě, zjišťovala přítomnost mikroplastů ve 23 lidských a 47 psích vzorcích varlat. Mikroplasty vědkyně identifikovala ve všech vzorcích. Nepříliš povzbudivou zprávou je, že varlata s vyššími koncentracemi určitých mikroplastů, vykazovaly nižší počet spermií. To by podle Woodruffové mohlo negativně ovlivňovat naše reprodukční zdraví.

Nižší množství mikroplastů v psích vzorcích vědkyně spojuje s odlišným přístupem k plastům – lidé podle ní například pijí vodu z plastových lahví a jsou tak vystaveni mnohem vyšší expozici než psi.

Lze se se tedy mikroplastům vyhnout? Vzhledem k jejich rozšíření se jim zcela vyhnout nelze, podle Woodruffové je ale možné omezit jejich přísun do lidského těla. Mnoho studií, které se primárně týkaly ftalátů (skupiny látek používané ke změkčování plastů), podle ní potvrzuje, že omezení konzumace potravin připravených mimo domov, snížilo expozici ftaláty. Podobný princip vědkyně předpokládá i u mikroplastů.

Dalšími způsoby, jak omezit přísun mikroplastů, představuje podle Woodruffové omezení přípravy jídel v plastových nádobách mikrovlnné troubě nebo vystříhání se konzumace vody z plastových lahví a dalších nádob vyrobených z plastu.

Před miliardami let, na počátku vývoje Sluneční soustavy, si byly Země a Venuše zřejmě hodně podobné. Na obou planetách byla kapalná voda, jasná obloha a soptily na nich vulkány. Pak se na Venuši situace z nejasných důvodů dramaticky zvrtla. Dnes jde o mrtvý, rozžhavený svět, pokrytý hustými oblaky kyseliny sírové.

Přesto některé podobností se Zemí, jak se zdá, stále přetrvávají. Odborníci se již desítky let přou, zda na Venuši probíhá či donedávna probíhala sopečná činnost. Nová analýza více než 30 let starých dat přináší důkazy o tom, že vulkány Venuše jsou stále živé.

Soptění Venuše

Výzkumný tým, který vedl italský planetární vědec Davide Sulcanese z D'Annunziovy univerzity v Pescaře, zpracoval data z radarového mapování povrchu Venuše americkou sondou Magellan, které se uskutečnilo počátkem 90. let. Vědci hledali stopy po lávových proudech a nakonec byli úspěšní ve dvou oblastech Venuše. Výzkum Sulcaneseho týmu v těchto dnech zveřejnil odborný časopis Nature Astronomy.

Objev lávových proudů ukazuje na velmi nedávnou vulkanickou aktivitu, která je zřejmě rozsáhlejší, než si vědci doposud mysleli. Jedna z oblastí se nachází na západních svazích vulkánu Sif Mons, 22 stupňů severně od rovníku Venuše. Druhá má zhruba stejnou polohu vůči rovníku a představuje západní část planiny Niobe Planitia. V obou oblastech se nacházejí štítové vulkány.

„Náš výzkum zahrnoval jen asi 16 procent povrchu Venuše, kvůli omezenému množství dat,“ přiznává Sulcanese. „Je tudíž pravděpodobné, že se na povrchu Venuše vyskytují ještě další stopy vulkanické činnosti.“ Podle Sulcanese by na Venuši mohlo docházet až k zhruba 42 vulkanickým erupcím ročně, přičemž zhruba dvacítka z nich by mohla trvat déle než 1 000 pozemských dní. Jednotlivých erupcí tam může být asi 120 za pozemský rok. Pokud jsou tyto odhady správné, je vulkanická aktivita Venuše srovnatelná se Zemí.

Na světě dnes žije okolo 6 500 druhů savců nejrůznějších velikostí s velmi rozmanitým životním stylem. Jedno mají ale zřejmě společné – největší strach v nich vzbuzuje člověk. Několik studií ze severní polokoule ukázalo, že zvuk lidského hlasu vyvolává u savců větší hrůzu než jiní vrcholoví predátoři. Ke stejnému závěru nyní dospěl i nový výzkum na polokouli jižní.

Vačnatci obývající oblast Austrálie jsou tradičně považováni za naivní, pokud jde o jejich vztah k predátorům. V této oblasti totiž více než 50 tisíc let nežili velcí savčí predátoři. Potvrzují to i četná pozorování, ze kterých vyplývá, že australští vačnatci dostatečně nereagují na predátory, kteří se dostali do Austrálie v posledních staletích především díky lidem ze severní polokoule. 

Noční můra vačnatců

Ověřit se to pokusila ekoložka Katherine McGannová z Tasmánské univerzity se svými kolegy. Do svého výzkumu vědci zapojili čtyři druhy vačnatců žijících v Tasmánii – klokana obrovského tasmánského (Macropus giganteus tasmaniensis), klokana rudokrkého (Notamacropus rufogriseus), klokana rudobokého (Thylogale billardierii) a kusu liščího (Trichosurus vulpecula). Roli srovnávacího druhu sehrál ve studii daněk evropský (Dama dama), který byl do Tasmánie introdukovaný v nedávné době.

Vybrané pětici zvířat vědci pouštěli nahrávky hlasu vlka, psa, ďábla medvědovitého, ovce a člověka a následně zjišťovali, jak velký strach který hlas ve zvířatech vyvolává. Výsledky pozoruhodného výzkumu zveřejnil odborný časopis Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences.

McGannová s kolegy zjistili, že tasmánští vačnatci se bezkonkurenčně nejvíce bojí hlasu lidí. Utíkají před nimi 2,4krát častěji než před zvuky druhého nejobávanějšího predátora, kterým je pes. Daňci utíkají před lidskými zvuky stejně často jako před ostatními predátory, což může být dané tím, že byli nedávno introdukovaní. Autoři studie doporučují využít tyto poznatky v ochraně přírody. Zdá se například, že strach z lidských zvuků by mohl vačnatce odrazovat od nebezpečných míst.

Řecký filozof Platón (asi 428–423 až 348/347 př. n. l.) zprvu loď bláznů myslel jako ilustrativní příměr situace státu svěřujícího vládu lidu, neboť ten je podle něj nevzdělaný a podléhá různým vášním a nápadům, které nemají s rozumem nic společného. Plavba této lodi je předem odsouzena ke ztroskotání, protože „rozdováděná“ posádka nepustí ke kormidlu kapitána, přitom on jako jediný ví, jak a kam se plavit. Platón chtěl skrz alegorii názorně vykreslit obraz státu, kde není nasloucháno moudrým radám vzdělaných filozofů a místo toho je řízen „hlasem ulice“. 

Do země šílenců 

Platónova idea inspirovala na konci 15. století německého humanistického učence Sebastiana Branta (1457/1458–1521), jenž v roce 1494 v Basileji vydal satirické dílo Loď bláznů (v německém originále Narrenschiff). Tato potměšilá veršovaná satira zaznamenala okamžitý úspěch a záhy se dočkala opakovaných vydání. 

Brant ovšem původnímu platónskému pojetí dodal značně pozměněný obsah. V době křesťanského středověku byla loď předobrazem církve v souvislosti s bárkou sv. Petra a ostatních apoštolů-rybářů a plavba na rozbouřeném moři zase představovala lidský život. Podle Branta je bláznem v první řadě ten, kdo nežije jako skutečný křesťan, ignoruje Boží nařízení a myslí si, že mu to projde. Tento člověk dává před trvalou nebeskou odměnou přednost světským radostem, a řítí se tak do záhuby. Autorova loď plná pomatenců směřuje do země jménem Narragonie, což je slovní hříčka, poněvadž Der Narr v němčině znamená blázen. 

Studnice inspirace 

Dílo se ve svých mnoha vydáních dočkalo také početných ilustrací vyvolávajících podobně jako Brantovy štiplavé verše ve čtenářích veselí. Jejich tvůrcem byl vedle dalších malíř a grafik Albrecht Dürer (1471–1528), pro něhož se ve 22 letech jednalo o první velkou zakázku. Brantova Loď bláznů patrně inspirovala také dalšího tehdejšího umělce Hieronyma Bosche k vytvoření stejnojmenné olejomalby, která je dnes k vidění v pařížském muzeu umění Louvre a zpodobňuje pozoruhodné plavidlo, kde se pasažéři více než o směr plavby starají o jídlo a pití.

Malíř svým výtvorem kritizuje soudobou církev, o čemž vypovídá fakt, že mezi pomýlenou posádkou figurují také mnich a řeholnice. Ostatně ze spisku basilejského vzdělance pochází výraz grobián označující fiktivního světce, sv. Grobiána, patrona všech obhroublých neurvalců. 

O tom, jaký byla Brandtova Loď bláznů bestseller, vypovídá skutečnost, že za sedm let od prvního vydání roku 1494 vyšla satira nejméně šestadvacetkrát, a to v pěti různých jazycích.

Doba pozdního středověku a rodící se renesance vůbec bláznům přála – do počátku 16. století se datuje i slavné dílo Erasma Rotterdamského Chvála bláznivosti. Také v tomto případě šlo o satiru, jež si brala na paškál lidské slabosti. Její tón je ovšem o něco méně moralizující.

Lepidlo v tyčinkách určených pro kancelářské použití obvykle příliš nedrží. Spolehlivější vteřinová varianta je sice mnohonásobně účinnější, o to nebezpečnější však může být její neopatrná aplikace. Hlavní složku superlepidla tvoří akrylová pryskyřice zvaná kyanoakrylát, která při kontaktu s vodou v řádu několika sekund ztvrdne. A jelikož nepatrné množství vlhkosti pokrývá téměř každý běžný předmět, je účinnost spojovacího prostředku zaručena. 

Základní složkou vteřinového lepidla je kyanoakrylátový ester. Nejčastěji se používá ethyl-2-cyanoakrylát nebo methyl-2-cyanoakrylát. Když je lepidlo vystaveno vlhkosti (voda z atmosféry nebo z povrchu materiálů), začne docházet k rychlé polymerizaci. Vlhkost přitom působí jako katalyzátor této reakce. Kyanoakrylátové molekuly začnou rychle vytvářet dlouhé řetězce (polymery), což vede k ztuhnutí a vytvoření pevného spoje. Tento proces je extrémně rychlý, což je důvod, proč lepidlo často tuhne během několika sekund. Kyanoakryláty jsou efektivní na různých materiálech, protože dokážou proniknout do mikroskopických nerovností povrchu, čímž zajišťují pevné uchycení.

Při popsané chemické reakci zároveň vzniká určité množství tepla, jež může dokonce způsobit popáleniny. Při manipulaci s vteřinovým lepidlem se proto vyplatí používat ochranné pomůcky, přičemž dostane-li se látka na kůži a slepí například prsty, pomůže k jejímu odstranění teplá voda.

Planetární vědci zaznamenali cenný úspěch při průzkumu transneptunických těles (TNO, Trans-Neptunian Object), tedy objektů Sluneční soustavy které se pohybují za oběžnou drahou Neptunu, ve vzdálenosti 30 až 50 AU od Slunce, zhruba v oblasti Kuiperova pásu. Odborníci odhadují, že se v této oblasti nachází přes 70 tisíc těles větších 100 kilometrů v průměru.

Mário Nascimento De Prá z Univerzity Centrální Floridy a jeho tým využili schopnosti Vesmírného dalekohledu Jamese Webba v analýze spektra infračervené oblasti a prostudovali chemické složení 59 transneptunických těles a kentaurů. Závěry výzkumu zveřejnili ve vědeckém časopisu Nature Astronomy.

Led z protoplanetárního disku

Jde o převratnou studii, která ukazuje, že ve chladných vnějších oblastech dávného protoplanetárního disku, z něhož vznikaly planety Sluneční soustavy, byl hojně zastoupený led z oxidu uhličitého a v menší míře také z oxidu uhelnatého. Badatelé objevili zmrzlý oxid uhličitý na 56 z 59 zkoumaných těles, zatímco led z oxidu uhelnatého se vyskytoval nejméně na 28 z nich.

„Je to poprvé, co jsme pozorovali spektra většího počtu těles z této části Sluneční soustavy. Dává tedy smysl, že jsme získali vzrušující výsledky,“ uvádí De Prá. „Původně jsme nečekali, že oxid uhličitý bude na transneptunických tělesech tak všudypřítomný a ještě méně jsme čekali poměrně častý výskyt oxidu uhelnatého.“

Objev nečekaně běžného ledu z oxidů uhlíku na transneptunických tělesech přispívá k pochopení stále ne úplně jasného vzniku Sluneční soustavy a planet, které ji tvoří. Jak podotýká De Prá, transneptunická tělesa jsou relikty z té doby. Vznikly ve větších vzdálenostech od Slunce a zachovaly se v „primitivním“ stavu, díky čemuž nesou informace o původním složení protoplanetárního disku. 

Druhá světová válka se blížila do své závěrečné fáze a zhruba od poloviny roku 1944 už bylo naprosto zřejmé, že Osa není schopna zvrátit její průběh ve svůj prospěch. Ve spojeneckém táboře tou dobou zesílily diskuse o tom, jaký osud by měl potkat poražené národy a především třetí říši. O nutnosti její bezpodmínečné kapitulace už rozhodnutí padlo dříve, takže dohoda nebo čestný mír nepřicházely v úvahu.

Rozdělit Německo

Jako první měl otázku poválečného uspořádání a válečných reparací vyřešit takzvaný Morgenthauův plán. Koncepce předložená americkým ministrem financí Henrym Morgenthauem ve zkratce znamenala rozdělení Německa na tři menší celky a jejich přetvoření na agrární státy bez jakéhokoliv významného průmyslu. Různé části německého území pak měly připadnout Polsku, Francii, Sovětskému svazu nebo také Dánsku.

Nacistická propaganda v srpnu 1944 využila odhalení tohoto plánu k rozdmýchání dalšího odporu v již prohrané válce a ani ve Spojených státech nedošlo k jeho jednoznačnému přijetí a byl podroben silné kritice. Například bývalý americký prezident Herbert Hoover v roce 1946 navštívil poraženou třetí říši, aby na vlastní oči viděl, v jakém stavu se válkou zničená země nachází. Prezidentem Franklinem Rooseveltem podporovaný drastický zásah do německého prostoru by podle Hooverovy komise znamenal smrt hlady až 25 milionů obyvatel.

Změna americké politiky

Nicméně Roosevelt zemřel ještě před koncem války v dubnu 1945 a s tím přišla i mírná změna kursu. Nakonec se Hooverovi podařilo k Němcům poněkud smířlivějšího prezidenta Trumana přesvědčit, aby upustil od prosazování dosavadní politiky, a v atmosféře nastupující studené války po roce 1947 už Američané navrhovali vytvořit „stabilní a produktivní Německo“. Krátce nato byl zaveden notoricky známý Marshallův plán. Ten měl ohromnými finančními injekcemi ve výši zhruba 13 miliard dolarů znovu postavit na nohy válkou zničené země a de facto „blahobytem na dluh“ bojovat proti sílícímu šíření komunismu v Evropě.

Vraťme se ale o pár let zpět. V únoru 1945 na Jaltské konferenci takzvaná velká trojka ve složení Roosevelt, Churchill a Stalin rozhodla, že na základě zkušeností z vývoje po první světové válce Německo nebude nuceno platit vítězným mocnostem peněžní reparace. Místo toho měla být většina škod nahrazena konfiskací důležitých průmyslových kapacit a nucenou prací pro vítěze. Bylo také ujednáno, že Německo přijde o velkou část svého území, které mělo vesměs připadnout do sovětské sféry vlivu.

Vítěz bere vše

Se vstupem spojeneckých armád na německou půdu tak začala systematická demontáž a odvoz průmyslu. Těžké stroje, dokonce celé továrny i elektrárny byly zkonfiskovány. Železniční síť, lokomotivy a další příslušenství byly rozebrány a odvezeny. Obchodní flotila a zbylé lodě, společně se zásobami uhlí, oceli a další průmyslové produkce, byly rozděleny mezi vítěze. Válečnou kořist představovaly také osobní automobily, umělecká díla, nábytek, rádia, alkohol, oblečení a vlastně cokoliv, co mělo nějakou hodnotu. O distribuci materiálu nebo lidské síly do zemí na východ od demarkační čáry, čili i do ČSR, v prvních poválečných dnech rozhodoval výhradně Sovětský svaz. Ten pak zasahoval i do vypořádání válečných reparací.

Teritoriální změny nejvíce zasáhly východ Německa, které se muselo vzdát území východně od Odry a Lužické Nisy na úkor Polska, respektive Sovětského svazu. Zábor téměř čtvrtiny předválečného Německa byl spojen s vyhnáním několika milionů lidí. V případě Polska bylo získané území kompenzací za východní pohraničí anektované Sovětským svazem, jehož území připadlo Polsku v důsledku rižského míru z roku 1921. Sověti si pak ponechali kontrolu nad severní polovinou Východního Pruska, aby měli přístup k celoročně nezamrzajícímu přístavu na Baltu. Vlády Německé demokratické republiky a Polské lidové republiky přirozeně neměly příliš na výběr, a tak si vzájemně uznaly hranice již v roce 1950. Vláda Spolkové republiky Německo se vzdala nároků na své východní země až na počátku 70. let v rámci omluvy za příkoří způsobené polskému lidu a polským Židům.

Jednou z mocností, která měla po skončení druhé světové války územní požadavky vůči Německu, byla Francie. Ta kontrolovala německý region Sársko v letech 1947–1956 s úmyslem využít jeho uhelná ložiska a případně jej připojit k zemi galského kohouta natrvalo. Jednalo se o stejné doly, které byly pod francouzskou kontrolou od konce první světové války až do roku 1935. Avšak na základě výsledků plebiscitu se Francie musela 1. ledna 1957 Sárska vzdát a to se opět připojilo k Německu.

Možná trochu překvapí, že i země Beneluxu měly své expanzivní úmysly. Nizozemsko plánovalo anektovat rozsáhlá území zhruba na linii Wilhelmshaven–Osnabrück–Hamm–Wesel a dále proti toku Rýna až ke Kolínu a zpět k Cáchám. Obyvatelstvo z přibližně 25 000 km² mělo být deportováno nebo poholandštěno. Nicméně ambiciózní plán na obsazení historicky německých krajů spojený s vyhnáním milionů civilistů narazil u spojeneckého nejvyššího velení, které si uvědomovalo, že uprchlíky by již nebylo kam umístit. Nizozemcům se nakonec podařilo obsadit asi jen 69 km² , přičemž za navrácení tohoto území v roce 1963 zaplatilo Německo zhruba 280 milionů marek.

Požadavky Československa

Podobné vykoupení proběhlo i v případě zón okupovaných Belgií. Tam byly drobné hraniční spory vyřešeny roku 1958 navrácením území Německu za přibližně šest milionů marek. A i Lucemburské velkovévodství nakonec polevilo ze své vize obnovení „Velkolucemburska“. Za uvolnění sporného pásma zasahujícího zhruba 5–10 km do vnitrozemí Německa zaplatila jeho vláda v roce 1959 asi 58 milionů marek. Československo, které patřilo k signatářům pařížských dohod z roku 1945, mělo jako člen vítězné strany nárok požadovat po poraženém Německu válečné reparace ve výši 306 miliard tehdejších korun. Podle zákona 50/1947 Sb. se od této částky měla odečíst hodnota majetku Německa a českých Němců, který se nacházel na území ČSR a podléhal konfiskaci, čili bez nároku na náhradu.

Německo mělo zbylou částku doplatit v peněžní podobě, ale po únorovém převratu došlo k přerušení diplomatických vztahů se Západním Německem a to tak stihlo předat jen 230,1 milionu korun. Po pádu totalitního režimu se v průběhu 90. let obě země dohodly, že křivdy spáchané během a po druhé světové válce na obou stranách náleží historii a že nebudou zatěžovat své do budoucna orientované vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti. Závazky obsažené v česko-německé deklaraci obě strany od té doby důsledně dodržují.

Odliv mozků

Další cenou zaplacenou za pokus o vytvoření tisícileté říše byly s nadsázkou řečeno „intelektuální reparace“. Pomineme-li odchod nebo v některých případech únos německých vědců Američany i Sověty, tak jen cena konfiskovaného duševního vlastnictví čili patentů, autorských práv a obchodních značek činila odhadem zhruba 10 miliard tehdejších amerických dolarů. 

Pro srovnání: západní Německo obdrželo na svou obnovu v rámci Marshallova plánu jednu miliardu dolarů v půjčkách a 400 milionů grantem. Německo také nebylo přijato do patentové unie, takže nejpozději do roku 1951 se německé vynálezy automaticky stávaly majetkem Spojenecké kontrolní rady. Za jejich užívání nemusel nikdo odvádět žádné poplatky nebo k tomu získávat souhlas. Část německých vynálezců za těchto podmínek odmítala pracovat, což například první západoněmecký kancléř Konrad Adenauer považoval za mimořádně politováníhodnou situaci, která „zatáhla brzdu německého ekonomického vývoje“.

Zajímavostí je, že po zavedení Marshallova plánu západní Spojenci poměrně zmírnili své původní požadavky a díky tomu došlo k velkému uvolnění západoněmecké ekonomiky. Naproti tomu východní Německo odevzdávalo většinu své produkce a vytěžené suroviny Sovětskému svazu nejméně do roku 1953.

Platí se dodnes

V protokolu z Jaltské konference se také nacházel požadavek Josifa Stalina na nucenou práci alespoň čtyř milionů lidí, kteří měli pomáhat s obnovou Evropy, ale někteří byli přesunuti i do Spojených států amerických, Kanady nebo evropských kolonií. Souhlas amerického prezidenta a britského premiéra však znamenal zejména odvlečení několika milionů nejen Němců do SSSR. Odhad počtu zemřelých Němců v sovětských táborech systému gulag, zajateckých lágrech a vazbách v letech 1942–1953 se pohybuje mezi 600 000 a jedním milionem. Německý červený kříž navíc stále oficiálně eviduje asi 1,5 milionu pohřešovaných.

Závěrem ještě zmiňme náklady na okupaci, které musely obě německé vlády hradit až do 50. let ve výši několika miliard dolarů. Sjednocené Německo také dodnes platí více či méně symbolické odškodné obětem totálního nasazení a přeživším holokaustu. Dále uzavřelo řadu dohod se zeměmi jak na západě a východě, tak i s různými židovskými organizacemi. Do roku 2020 tak došlo k vyplacení asi 80 miliard eur a další peníze přicházejí poškozeným od firem, které za války využívaly práce nuceně nasazených osob.

Mentální anorexie patří společně s hraniční poruchou osobnosti, depresí a bipolární poruchou mezi nejzávažnější duševní poruchy. Je spojována s nejvyšší mírou úmrtí v důsledku sebevražd a rozhodně se toto onemocnění nevyplatí podceňovat. Zároveň také bohužel platí, že v současné době jsou možnosti léčby anorexie jen velmi omezené.

Při farmakologické léčbě anorexie se předepisují hlavně antidepresiva. Výsledky takové léčby jsou ale rozporuplné a na antidepresiva se u anorexie nelze zcela spolehnout. Odborníci proto hledají nové typy léčby, které by pacientům s tímto závažným psychickým onemocněním přinesly úlevu.

Léčba psilocybinem

Claire Foldiová z australské Monashovy univerzity v Melbourne a její spolupracovníci navázali na dřívější výzkumy, které naznačovaly, že psychoaktivní látky, jakou je například psilocybin, alkaloid ze skupiny triptaminů, který se vyskytuje v řadě různých druhů hub, mohou účinně pomáhat při léčbě řady psychických poruch. Psilocybin se již dnes používá při léčbě depresí a slibné výsledky má i v léčbě alkoholismu.

Badatelé otestovali působení psilocybinu u laboratorních potkanů, kteří slouží jako živočišný model anorexie. V takovém případě mají pokusná zvířata neomezený přístup k pohybu, ale velmi omezený přístup k potravě, což simuluje vliv anorexie na organismus. Výsledky pozoruhodného výzkumu zveřejnil vědecký časopis Molecular Psychology.

Potkani, kterým vědci podávali psilocybin, byli ve srovnání s kontrolní skupinou odolnější vůči hubnutí a rychleji se adaptovali v testech schopnosti učení, což ukazuje na lepší psychickou kondici. Badatelé doufají, že při vhodném způsobu užívání by psilocybin, který aktivuje serotoninové receptory v mozku, mohl rozpouštět mentální bloky spojené s anorexií a vytvářet tím prostor pro terapii, která může navést pacienta na méně rizikový přístup ke stravování. Zda se tyto předpoklady naplní, by měly v blízké budoucnosti ukázat plánované klinické testy na lidech.

Pohlcování mohutných shluků kosmického materiálu supermasivními monstry v centrech galaxií bývá doprovázené změnou jasnosti černých děr. Poněkud překvapivě se to ale netýká všech supermasivních černých děr. Gravitační monstra sídlící v Mléčné dráze a v blízké Galaxii v Andromedě vypadají v tomto ohledu až neobvykle klidně. Znamená to snad, že jsou tyto černé díry na dietě?

Na jídelníček supermasivní černé díry z Andromedy si počátkem roku posvítili vědci z Astrofyzikálního ústavu na Kanárských ostrovech a Univerzitní observatoře v Mnichově. Vědci nejprve simulovali různé stravovací scénáře a ty pak zpětně porovnali se snímky Spitzerova dalekohledu. Ukázalo se, že supermasivní černá díra v Andromedě rozhodně nehladoví – okolní materiál naopak konzumuje průběžně v kontinuálním proudu, který nemění její jasnost. Vzhledem k podobnosti Galaxie v Andromedě a Mléčné dráhy vědci předpokládají, že podobné chování lze očekávat i u „naší“ supermasivní černé díry i přes jejich odlišnou velikost.

Zatímco odhadovaná hmotnost supermasivní černé díry v srdci Mléčné dráhy činí 4,3 milionu sluncí, hmotnost gravitačního monstra v Galaxii v Andromedě se pohybuje mezi 100 až 140 miliony sluncí.

I když pro nás pojem královna matka evokuje spíš obraz drobné milovnice šampaňského a těžkých červených vín Elizabeth Bowes-Lyonové, mateřství bylo to hlavní, co stálo v popisu práce každé královny. Plodit děti a šířit rodové geny na blízké i vzdálené panovnické dvory se zcela automaticky od královských dívek očekávalo. A to už od chvíle, kdy opadlo zklamání, že v kolébce neleží chlapec. 

Platilo to i v případě proslulých vládnoucích královen, které mocí překonaly své mužské protějšky a plně na nich ležela tíha královské koruny. Nebylo jich mnoho a málokterá z dnešních zaměstnaných žen se k jejich finančním možnostem může jen vzdáleně přiblížit. To však neznamená, že u nich nemůžeme hledat inspiraci, jak dokázala mateřství s „kariérou“ skloubit taková „pracující“ královna. A proč nezačít od té, která je přímo symbolem plodnosti a promyšlené sňatkové politiky – Marie Terezie. 

Holka? 

Pragmatická sankce byl velmi praktický dokument. Trůn se běžně dědil z krále na syna, jenže ne vždy se zadařilo. Jako by to císař Karel VI. tušil. Dokument, kterým zajistil nástupnictví své dceři, vydal už čtyři roky před jejím narozením. Ve svých pouhých osmadvaceti letech. Nic nenasvědčovalo tomu, že se mu při troše snahy v následující třech či čtyřech desetiletích nepodaří obstarat svému trůnu mužského následníka. Ale pravda, Karel měl trošku důvody k nervozitě. Se svou mladinkou manželkou byli svoji už pět let a potomek žádný. Zkrátka, kdyby se konečně dočkal, nechtěl si kazit radost faktem, že má v kolébce sice konečně dítko, ale nikoliv dědice. A jeho předvídavost se vyplatila. První se narodil sice chlapec, zemřel však po pár měsících. Až poté přišla na svět Marie Terezie. Později měla ještě mladší sestru, ale pokud by se ani jedna z nich nedočkala potomka, byl by s Habsburky amen. 

I s přihlédnutím k této okolnosti si Marie Terezie velmi dobře uvědomovala zodpovědnost, kterou nese nejen jako panovnice, ale i matka. Snahu postarat se o dědice v jejím případě možná považujeme až trochu za přemrštěnou. Nehledejme však v množství dětí, které přivedla na svět, jen pragmatismus. Královna měla se svým manželem zkrátka velmi zdravý vztah a byla vzorná katolička. A i když se po desátém dítku své sestřenici svěřila, že už by to mohlo stačit, příroda byla mocnější. 

Jedenáct dívek, pět chlapců

Mezi léty 1737 a 1756 povila habsburská královna svému lotrinskému manželovi šestnáct dětí. Dívky převažovaly. Bylo jich jedenáct oproti pěti chlapcům. O trůn se zkrátka postarala dokonale. A i její potomci zajistili, že habsbursko-lotrinská dynastie hned tak nevymře nejen po přeslici, ale ani po meči. Její tažení dějinami zastavil až zánik monarchie po I. světové válce. Pravda, Marie Terezie sice porodila šestnáct dětí, dospělosti se jich však dožilo jen deset. Manželský pár si v poměru k jiným rodičům mohl s tímto nemalý procentem úmrtnosti ještě gratulovat. Vysoká mortalita zkrátka patřila k dobové realitě a to platilo i na císařském dvoře. 

Výchově svých dětí věnovala Marie Terezie zodpovědnou péči, a dokonce ji prý sama pro sebe považovala za důležitější než státnické povinnosti. Protože však byla houževnatá a zodpovědná žena, na plnění vladařských povinností nebylo takové upřednostňování znát. To však samozřejmě neznamená, že by veškerá tíha výchovy, stejně jako vládnutí ležela jen na jejích bedrech. Na mateřství i panování je zkrátka důležité obklopit se těmi správnými lidmi a i v tomto směru Marie Terezie vynikala. Současně si však neopomněla na své děti vyčlenit každý den alespoň část času. 

Zbožnost a kázeň 

Děti už krátce po narození měly ve svých rukou spolehlivé guvernantky, které společně s miminkem dostaly také podrobné instrukce, jak se o něj postarat. Některé požadavky nejspíš dnešní matky roztrpčí. Posuďte sami: na mazlení zapomeňte, dokonce ani za ruku je držet nesmíte, nějaké žvatlání nebo cukrbliky, opičky a bafání ani náhodou. Pomáhat s oblékáním budou jen osoby k tomu speciálně určené a vaše hlavní starost v tomto směru bude, aby dítěti nebyla ani zima, ani horko. 

Když chlapci trochu odrostli, dostal je na starost vychovatel a od sedmi let se systematicky vzdělávali. A to poměrně vyčerpávajícím způsobem – soboty, neděle, svátky nevyjímaje. Není divu, v následujících letech museli dostat do hlavy skutečně úctyhodné množství vědomostí a dovedností: němčinu, latinu, francouzštinu, italštinu, případně i další jazyky, dále matematiku, zeměpis, dějepis a vojenství či hru na hudební nástroj. Absolvovali i hodiny tance, šermu a jízdy na koni. Později se učili fyziku, metafyziku, logiku, rétoriku a právo. Tím vším se prolínalo náboženství. 

Pokud jste dosud měli představu o bezstarostném životě nejvyšší královské smetánky, rychle na ni zapomeňte. Život císařských dětí byl naplněn povinnostmi. Nespočívaly sice v umývání nádobí a vynášení koše, ale nejspíš by s nimi mnohé z dnešních dětí neměnily. Jistě, i císařští potomci byly jen děti, v pozdějších letech pak puberťáci, ale když si s nimi učitelé náhodou nevěděli rady, stačilo vše oznámit mamince – a ta hned zakročila. 

Jako příklad může posloužit její důrazné napomenutí syna a arcivévody Ferdinanda, který studoval v Laxenburgu: „Stále více zanedbáváte své povinnosti a rozptýlení, jež vám dopřáváme, vás jen činí lenivým a zmenšují vaši chuť do práce. Upozorňuji vás, že se to musí změnit. Váš pobyt v Laxenburgu bude věnován pouze studiu. Vaši učitelé připojí k hodnocení, jež mi zasílají, také údaje o tom, jak jste využil času a zda hodina proběhla bez vyrušování, bez odbočování od tématu a zbytečných řečí. Pokud se kterékoliv z hodin nezúčastníte, budete si ji muset nahradit, a to klidně i večer namísto projížďky.“ 

Arcivévoda versus arcivévodkyně 

Tolik mužských potomků, to už by byla skutečně velká smůla, kdyby se na trůnu měla nakonec ocitnout žena. A zdá se, že s touto variantou ani Marie Terezie nekalkulovala. Svědčí o tom alespoň výchova dcer, která se od té chlapecké přece jen lišila a směřovala k budoucí roli princezen. Ta spočívala v úkolu stát věrně po boku svého vládnoucího muže a samozřejmě mu rodit následníky. Ale, jak známo, není hlava bez krku. I královna manželka měla svou důležitou státnickou úlohu. Vzhledem k tomu, že se měla vdát do cizí země, musela o ní něco vědět a také ovládat jazyk, který se v ní užíval. Naštěstí měla budoucí manželka na přípravu dost času, protože sňatková politika se pečlivě a zdlouhavě promýšlela dlouhé roky. Malá arcivévodkyně se na svůj úkol mohla začít připravovat už téměř v plenkách. 

I na výchově dcer se podílela jejich matka. Nevyžadovala však tak striktní dodržování pravidel a na dívky neměla až tak vysoké nároky jako na chlapce. Rozvrh hodin byl nicméně také bohatý: čtení, psaní, němčina, francouzština, zeměpis, výuka tance a hudby, nechybělo ani kreslení a jízda na koni. Děti se rovněž záhy účastnily nejrůznějších dvorských ceremoniálů, aby si na život na císařském dvoře od počátků zvykaly. Chodily s rodiči na divadelní představení a balety, a to dokonce nejen jako diváci, ale v některých pro potěšení matky a otce také vystupovaly. 

Na prince s koštětem 

Byly však i situace, kdy děti mohly být dětmi a nesvazovala je jen přísná pravidla dvorské etikety. Jako příklad vezměme oslavy svátku sv. Mikuláše, které zachytila na svém obraze arcivévodkyně Marie Kristina – celá císařská rodina si v ležérní atmosféře užívá u krbu. Děti rozbalují dárky, ukusují perníčky, někdo z nich druhého rozverně pošťuchuje koštětem a maminka Marie Terezie s tatínkem Františkem Štěpánem v bačkorách na to dětské hemžení s úsměvem hledí. Je však otázka, nakolik obrázek zobrazuje pravdu a nakolik spíš zbožné přání.

Úsměvu a láskyplnosti se císařským dětem od jejich matky prý často nedostávalo. Vyžadovala disciplínu a naprostou poslušnost. A občas v nich budila až hrůzu. Nechválila mnoho, častěji kritizovala a napomínala. Daleko vstřícněji a otevřeněji se k nim choval otec František Štěpán Lotrinský, což jeho ženu zrovna netěšilo. Ne snad, že by žárlila, že ho mají děti raději než ji. Spíš se bála, aby nezkazil její úsilí o dokonalou výchovu. Nerozmazlil. 

Sňatky! 

K některým dětem Marie Terezie přilnula více, k jiným měla výhrady. A bez pochyby je svou výchovou výrazně ovlivňovala po celý život. Už jen svou sňatkovou politikou. O dědice se Marie Terezie postarala dokonale. Jak se skrze sňatky jejích dětí propojila Evropa? Zpočátku to šlo těžce. Prvorozená dcera Marie Alžběta (1737–1740) zemřela v pouhých třech letech. Milé dítko si zvláště oblíbil jeho dědeček Karel VI. a rád si s Marií Alžbětou hrál. Její smrt přišla náhle. Předcházely jí žaludeční křeče a vyčerpávající zvracení. Ani druhorozená dcera Marie Anna (1738–1789) na tom zdravotně nebyla nejlépe. Prodělala těžký zápal plic, který málem nepřežila, a zůstala jí po něm zkřivená páteř. S postiženou dcerou nemohla její matka v případě sňatkové politiky počítat. Dívka se věnovala vědě, umění a stala se představenou Ústavu šlechtičen na Hradčanech. Marie Karolína (1740– 1741) se narodila jako třetí v pořadí. Byl jí sotva rok, když ji postihly silné křeče a zemřela. 

Vytoužený chlapec se narodil jako v pořadí čtvrté dítě. Josef jako následník trůnu měl svým sňatkem přispět k dobrým politickým vztahům se spřátelenými zeměmi. Proto mu vybrali za manželku Isabellu Parmskou a nemohli učinit lépe. Dcera španělského prince a vnučka francouzského krále proslula svou krásou a Josef se do ní po uši zamiloval. Tady však veškeré výhody končí, protože ona ho nemilovala ani trochu. Když zemřela, a nadto bez dědice, matka dotlačila Josefa do nového sňatku. Marii Josefu Bavorskou vybírala tentokrát v rodině. Ke své sestřenici z druhého kolene ovšem Josef necítil zhola nic. 

Marie Kristina (1742–1798) se narodila jako pátá a matka ji zbožňovala. Jako jediná se také mohla provdat z lásky. První milostné pobláznění sice neprošlo, ale když se později zamilovala do mladšího syna polského krále, matka k sňatku svolila. V pořadí šesté narozené dítko, Marie Alžběta (1743–1808), se i díky své kráse zdála být horkým želízkem v matčině sňatkové politice. Vybíralo se však příliš dlouho mezi polským či francouzským králem. Když zasáhly Vídeň neštovice, postihly znatelně její krásnou tvář – a nápadníci ztratili zájem. Marie Alžběta se už nikdy neprovdala. 

Jako druhý mužský potomek měl Karel Josef (1745 až 1761) o nevěstu postaráno už v dětském věku. Oženit se měl se španělskou princeznou Marii Ludovikou. Osud a neštovice to ale chtěly jinak. Zemřel v pouhých patnácti letech a jeho bratr Leopold (1747–1792) tak zdědil nejen nástupnictví a později i trůn, ale i jeho snoubenku. Zplodil s ní nakonec šestnáct dětí! 

Se svým osmým dítětem, Marií Amálií (1746–1804) měla královna kvůli její rozverné a svobodomyslné povaze napjaté vztahy. Nedopřála jí sňatek z lásky, i když se dcera zamilovala. Matka ji místo toho provdala za hulvátského Ferdinanda Parmského do Itálie. Deváté dítě, Marie Karolína, patrně v roce 1748 nepřežilo porod. A následující dcera, Marie Johanna Gabriela (1750–1762), zemřela na neštovice v pouhých dvanácti letech. V té době však už jako snoubenka neapolského a sicilského krále Ferdinanda I. Ženicha po její smrti přebrala její mladší sestra Marie Josefa (1751–1767). Příliš ji to nenadchlo. Smrt sestry ji velmi zasáhla. Byly blízké a vyrůstaly spolu. Jestli by se toto přeložené manželství vydařilo, se ale nikdy nedozvíme. Nevěstu před svatbou skolila stejná nemoc jako milovanou sestru – neštovice. Nakonec se jako třetí v pořadí stala manželkou Ferdinanda I. a neapolsko-sicilskou královnou Marie Karolína (1752–1814). V počtu dětí předčila dokonce svou matku, měla osmnáct potomků.

Syn Ferdinand Karel (1754–1806) se oženil s modenskou princeznou a žil s ní v Miláně ve svazku požehnaném potomky, štěstím a harmonií. Snad nejznámějším dítkem se ovšem stala Marie Antonie (1755–1793), kterou poté, co ji provdali za francouzského krále Ludvíka XVI., známe jako Marii Antoinettu. Dívka i poté prohlašovala: „Svoji matku miluji, ale i na takovou dálku se jí bojím.“ Svůj život uzavřela Marie Antoinetta na popravišti a ze čtyř dětí, které porodila, přežilo dětské roky a francouzskou revoluci jen jedno jediné. A poslední dítě Marie Terezie? Pro Maxmiliána Františka (1756–1801) se počítalo s duchovní kariérou. Stal se kolínským arcibiskupem, münsterským biskupem a také velmistrem řádu německých rytířů.